OMYLY A NEBEZPEČÍ POZEMKOVÉ REFORMY – 7


JOSEF PEKAŘ
III. VYDÁNÍ
»VESMÍR« NAKLADATELSKÁ a vydavatelská společnost s r.o. v PRAZE 1923

IV .

Rozšíření »reformy« na zemědělský průmysl; nebezpečí toho. — Zmenšeni státních příjmů , reformou podmíněné. — Finanční ztráty hrozící státu, družstvům i jednotlivcům, hospodařícím na předlužené půdě. — Vázané hospodaření půdou a pravý opak komassaci a meliorací. — Pokles produkce.

Ukázal jsem, že ukvapenost zákona záborového je plodem abnormálních poměrů popřevratových. Logické by bylo, že pokles revoluční vlny bude míti v zápětí nenáhlé vítězství rozvahy, nebo řekněme krátce rozumu. V dějinách naší pozemkové reformy je tomu bohužel spíše naopak: reforma pozemková vyrostla nejdříve na lesní a pak na průmyslovou »reformu«. Dr. Krčmář, odborný spolupracovník na zákoně záborovém, vyložil ve svém komentáři, že redaktoři zákona neměli v úmyslu, vztahovati zábor na podniky, jejichž účelem není výroba zemědělská. Tím by byl, zejména podle právnického výkladu prof. Stiebra, velký průmysl zemědělský z velké nebo snad největší části » reformy« ušetřen . I z jiných míst starších zákonů o pozemkové reformě vysvítá, že se původně na cukrovary a pivovary velkostatkové nepomýšlelo — teprv pozdější vládní nařízení a novellisace zákonů pozemkových přizpůsobily se nejasné stylisaci § 3. zákona záborového, snažíce se plněji umožniti, aby také velký průmysl hospodářský byl vyvlastněn, sice na základě zvláštního odhadu, ale na podkladě cen předválečných. Zásadně parcelační program agrárních zákonů byl by těžce ohrozil průmysl zemědělský i v tom případě, kdy by průmyslové závody byly propuštěny bez odkladu ze záboru — neboť dvorská půda v drobný příděl postoupená nebo pronajatá byla pro cukrovary nebo lihovary, jak přirozeno, napříště ztracena a ani z odprodaných parcel větších nebylo lze očekávati takového výtěžku řepy po ha, jaký poskytoval dobře vedený velkostatek nebo dokonce zvlášť intensivní řepné hospodářství cukrovarů samých.

Ale zábor 33% všech cukrovarů v republice, 41!% všech pivovarů (a 37% všech lihovarů) znamenal, že kromě škod již dotčených, t. j. velikého poklesu řepné produkce (a tím pravděpodobně zániku některých cukrovarů) podlomen bude cele úvěr podniku, odsouzeného k vyvlastnění za ceny předválečné, že ohroženy budou nezbytné investice, podobně jako u půdy zemědělské a lesní a že v zájmech svých budou rozličně poškozeni věřitelé, smluvní strany nebo nájemci podniků. Jakou nespravedlností je myšlenka, že jeden cukrovar má býti majiteli vzat a zaplacen cenou před válečnou jenom proto, že vlastník je statkář, řekněme s 600 ha půdy a druhý cukrovar, pracující s řepou cizí a patřící milionáři kapitalistovi, má zůstati vlastniku, nedotčen v své hodnotě! A jakou pohromu by neodvratné oslabení tak důležitých odvětví průmyslových vůbec přineslo republice, není třeba znovu doličovati. Teprv dnes, když již mnoho škody bylo spácháno, slyšíme o úmyslu Pozemkového úřadu, dáti novellisovati nešťastný § 3a záborového zákona, jenž je východiskem všeho zmatku. Nevíme ovšem dosud, znamená-li to, že úřad chce se vzdáti vůbec »průmyslové reformy«. Ale to je jisto, že odhodlání jeho nevzešlo z konečného poznání, že nejasnost zákona svádí na cesty pro hospodářskou budoucnost země nebezpečné, nýbrž bylo vynuceno judikaturou nejvyššího správního soudu. Soud tento je jedinou instancí, která klade hráze nezdravé a takřka neobmezené přemoci Pozemkového úřadu; nebezpečí, jež je obsaženo v textu agrárních zákonů samotných, bohužel odvrátiti nemůže.

*    *

*

Zákony o pozemkové reformě musí míti v zápětí i jinou zcela neobyčejnou škodu: veliké zmenšení státních příjmů. Jde tu především o ztrátu na dávce z majetku a přírůstku majetku, jíž dotkl jsem se již výše. Mám po ruce výpočet, jak by jevila se situace v této příčině u velkostatku s 1200 hektary, ležícího v řepné oblasti, 2 km od železniční stanice. Podle tabulek  jimiž se určuje přejímací cena i s budovami (zvolený násobek je 73 X 40; přirážka kvalitní 5 procent, s příslušnou srážkou velikostní) zaplatil by Pozemkový úřad za velkostatek 3,678 mil. K č (t. j. 3065 Kč za hektar i se stavbami). Pro dávku z majetku a přírůstku zní odhad téhož statku na 5.552 mil. Kč (4627 Kč za hektar). Dávka z této sumy by činila podle zákona 1678 mil. Kč; vskutku však nutno učiniti základem dávky přejímací cenu předválečnou, tedy peníz 3,67 mil. Kč; potom vydá dávka zmíněná jen 701.000 Kč. Stát by tedy ztratil 977.000 Kč; ztrátu hradí z části Pozemkový úřad 15% příspěvkem z přejímací ceny, tedy sumou 552.000 Kč. Konečný resultát je, že stát ztrácí na dávce z majetku 425.000 Kč. Jde pouze o 1200 ha — počítejte nyní, že ztrátu podobnou třeba rozpočísti nikoli na statisíce, ale aspoň na 3—4 miliony ha zabrané půdy, že při panstvích velkých přes 5, 10, ba i 15.000 ha je rozdíl mezi cenou odhadní k roku 1914 na jedné a k roku 1919 na druhé straně daleko větší vzhledem k progressi dávky a progressi srážek.

Resultát bude, že najdete, že ztráta přesahuje daleko jednu miliardu. A tato ztráta by se neobyčejně zveličila, kdyby velkostatkář nedostal za statek vyvlastněný přejímací cenu hotově, nýbrž kdyby mu byla, jak se to má státi nyni snad pravidlem, zapsána do knihy náhradové  a 4% úrok a ½% umořování. V takovém případě musila by se přece státi základem pro vyměření dávky z majetku a z přírůstku prodejní cena pohledávky, nikoliv přejímací předválečná cena statku samého! Co by to pro pokles dávky znamenalo, netřeba vykládati podrobněji.

Neméně významná je ztráta státu v účtu převodních poplatků. Zákonem jsou veškerá právní jednání, související s postupem půdy v rámci pozemkové reformy, osvobozena od poplatků . Uvážíme-li, že tyto poplatky činí při převodu mezi cizími 4 procenta až 7 procent ceny nemovitosti (převody se státu na nabyvatele stiženy jsou poplatkem nižším), můžeme si vypočísti, jak veliké sumy by plynuly do státní pokladny ze zmnohonásobených převodů nemovitostních, způsobených pravou pozemkovou reformou (t. j. menší rozsahem, ale účelnější obsahem ) za poválečných cen půdy. A to i v tom případě, kdyby převody povahy parcelové byly stiženy mimořádně nízkým poplatkem nebo kdyby ho vůbec byly sproštěny. Souhrnem můžeme říci, že v rubrice poplatků ztratí stát — neboť jde o ztrátu na celou řadu let, snad na desítiletí se vztahující, jde o zákon, nařizující, že koupě a prodej velkostatků nebo odprodej části velkostatku nepodléhá žádným převodním poplatkům — sumy neobyčejně veliké.

Co takto stát ztratil, odhodlal se získati Pozemkový úřad sám: stanovil nejen rozličné daně hektarové a příspěvky měřičové, ale dal si uzákoniti zvláštní daň a to z míry vysokou. V zákoně přídělovém najdeme ustanovení, že vlastník velkostatku má, kdykoli se mu půd a propouští ze záboru (tu se myslí na případy, když velkostatkář dostane povolení ke scizení části statku nebo dělení jeho; nikoli na propuštění oněch 250 ha, jež mají vlastníku býti ponechány), zaplatiti Pozemkovému úřadu 10procent hodnoty nemovitosti, ze záboru propuštěné, a při udělování souhlasu k pronájmu dvora, pivovaru atd. složití z úhrnného pachtovného (to platí strana za schválení pronájmu žádající). V zákoně dí se sice, že velké mimořádné daně tyto určeny jsou »k zlevnění půdy přídělové a podporování kolonisace«. Ale denní zkušenost nás poučuje, že tohoto cíle dosaženo nebylo.

Facit všeho je, že stát je zkrácen o ohromný příjem a že nové značné daně, vybírané Pozemkovým úřadem, stráví z části jeho režie.

Co stát provedením pozemkové reformy ztratí na dani dědické, dnes progressivně zvýšené, nelze ani zdaleka odhadnouti. Je pravda, že velkostatkář bude platiti tuto daň i z pohledávek, jež bude míti vůči státu za vyvlastněné velkostatky,  ale že hodnota tohoto papírového jmění bude několikanásobně menší, než hodnota statku in natura , víme bezpečně. Poplatky dědické činí dnes při jmění přes 5—10 milionů, dědí-li syn po otci nebo vnuk, průměrem 17,5%, dědí-li vzdálení příbuzní, kolem 32% majetku.

Počítá-li se, že průběhem jednoho století přechází statek aspoň třikrát dědictvím z ruky do ruky, obdrží stát za tu dobu ve formě daně dědické větší díl jeho hodnoty. Při rozptýlení velkého statku na malá hospodářství domkářská a chalupnická nebo zbytkové statky, musí se výnos daně dědické zmenšiti vzhledem k progressi daně měrou neobyčejnou.

Správy důchodů obecních ztrácejí dále veliké sumy na dávce z přírůstku hodnoty při převodech nemovitostí, jež při velkých objektech činí dnes až jednu čtvrtinu rozdílu mezi cenou, za kterou majitel statek nabyl a za kterou jej prodává. Stát ztratí konečně veliké peníze na daních řádných, neboť velkostatkář platil a platí velmi značnou vzestupnou daň z příjmů, platí daň z obratu; malý, parcelový hospodář neplatí z toho buď vůbec nic, nebo jen výminečně, a to v míře nepatrné. Zde zas rozhoduje progresse daně při velkých příjmech i zvýšení daňového minima při malých poplatnicích. Zde by šly ztráty zas do miliardových obnosů. Neboť zde jde o ztráty trvalého, stálého důchodu pro celou budoucnost.

Uvažme ještě, že stát, chce-li vyvlastniti řekněme jen 2 miliony ha lesní půdy a ponechat nad to v rukou svých značné části půdy zemědělské, zatíží se dluhem miliardovým , jehož úrokování a umořování při velmi pravděpodobném schodku celého toho nového hospodářství zveličí povážlivě břemena poplatníků. Uvažme dále, že i financování »reformy«, jak ji v život uvádí úřad Pozemkový, s velkým odstupným a pensemi bývalým úředníkům a zaměstnancům velkostatku (aniž by při tom existenční zkáze mnohých rodin reformou postižených mohl zabrániti), s velkými zápůjčkami pro nové nabyvatele půdy (úvěr držebnostní a úvěr provozovací — za to vše ručí většinou jen stát!), s rostoucí režií úřadu samého, může setkati se s obtížemi a snad i shroutiti, zůstala-li by s dalším poklesem zemědělské konjunktury velká část půdy převzaté jako neodbytná nebo jen za laciný pacht odbytná k disposici Pozemkovému úřadu! Počítejme konečně s tím, že přečetná družstva, jež úřad, poslouchaje socialistické theorie, jež se v prvovýrobě zemědělské dosud nikde neosvědčila, stvořil (a podle všeho bude musit tvořiti dále) a jimž poskytl velké úvěry, rozejdou se nebo skrachují z největší části dříve či později; ale než padnou, budou chtít se držeti nad vodou novými subvencemi státními. Počítejme s tím , že politické strany budou chtít podporovat všemožně toto zachraňování svých družstev novými finančními příděly (dějiny prvých let republiky by o tomto bodu leccos zajímavého pověděly) a že nakonec přece vše bude ztraceno; počítejme s tím , že v nejednom případě ztratí malé lidé, ať členové družstev, ať jednotlivci, nastanou-li nepříznivé poměry, na svých na vrch hlavy zadlužených přídělech i tu trošku ušetřeného kapitálu, jejž do podniku přinesli, že nebudou moci platiti ani daní, ani úroků, ani annuit ze zapůjčených úvěrů — a celek vydá nám znepokojující, velmi znepokojující výhled do budoucnosti.

K tomu ke všemu není, jak uvidíme, výčet finančních ztrát event. břemen zamýšlenou reformou způsobených, nikterak vyčerpán.

* *

*

Odpovíte-li, že je to obraz do černa kreslený, nebo že část ušlých daní vrátí se státu jinou cestou, nebo že sluší na váhu hoditi také to, co dobrého reforma způsobí a čemu třeba přinésti oběti, nechci popírati větší či menší oprávněnosti vašich námitek; vím také dobře, že není možno udržovati stavy hospodářsky nebo sociálně zastaralé jen proto , že státní fiskus má z nich veliký příjem. Jde mi však jen o rozumnou a času přiměřenou míru v žádoucí změně stavu již nedržitelného; poněvadž ji pozemková reforma daleko překročuje, tvrdím, že finanční ztráty státu zcela nepochybně budou daleko převažovat zisky. Obtíže financování celého ohromného plánu spolu s velkou režií Pozemkového úřadu, na niž stát musí z běžných důchodů svých (ovšem nominelně ve formě jakési zápůjčky) přispívati, způsobují již dnes velké zdražení půdy, Pozemkovým úřadem prodávané. Toto zdražení podle zpráv novinových, úřadem jen někdy vyvrácených, přesahuje místy velmi značně 60% zdražení normálního; na panství Netolickém (na př. podle soukromé zprávy) platil Pozemkový úřad průměrně jenom 1249 K za hektar, ale prodával průměrem za 3851 K! Tamtéž ponechal si (či spíše ponechati musil) z nově utvořených 15 zbytkových statků všechny až na dva, deset z nich propachtoval. Lze říci, že Pozemkový úřad působí spíš, zaváděje vázané hospodaření se zemědělskou půdou a znemožňuje tak tvoření ceny ve volném trhu (jež by pohybu půdy při zákonné ochraně malých nabyvatelů dala základ mravně i hospodářsky solidnější), podobně jako nešťastné ústředny, z nichž nás úřednická vláda vysvobodila. Kvap, s nímž ústav pracuje a musí pracovati, má v zápětí, že zemědělskou ústavu hospodářskou víc deformuje než reformuje, že např. místo pro skutečnou reformu nezbytných komassací a meliorací (jež by ovšem vyžadovaly léta rozvážné práce) rozbíjí to, co bylo výborně komassováno a meliorováno.

A celek jeho plánu, jenž směřuje, jak jsme poznali, k rozbití vysoce zindustrialisovaného a tedy zvlášť výkonného českého velkostatku a k proměně jeho převahou v domkářské a chalupnické malopodniky, musí míti v zápětí nejen bezprostřední pohromu všeho reformního úsilí o zvelebení zemědělské produkce do stupně plné soběstačnosti, ale nepochybně i velký pokles zemědělského výnosu v naší vlasti. Posl. Modráček, píše v »Právu Lidu« v dnech přijetí zákona záborového o velké reformě, napsal také větu, že teprv provádění zákona ukáže, stane-li se reforma požehnáním nebo katastrofou. Dnes není tuším v soudných kruzích pochyby, která z obou eventualit je pravděpodobnější.

To, co bylo zdravou a nutnou myšlenkou reformy po stránce sociální i hospodářské, bylo lze, jak jsem minule zhruba naznačil, uskutečniti měrou zcela dostatečnou , aniž by v hospodářské skladbě země byl způsoben rozvrat, rozvrat budoucnosti buď jak buď nebezpečný.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na OMYLY A NEBEZPEČÍ POZEMKOVÉ REFORMY – 7

  1. brtnikvbrlohu napsal:

    Je to zbytečně rozvláčné – sice hutné ve svém cíli, ale na prokousání 🙂 — taky k tomu nikdo nic nedodává 🙂 – ale na druhé straně je zapotřebí znát i toto, on ten pekařský seriál mnohé objasňuje – třeba proč byl Pekař určený z zapomenutí.

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.