OMYLY A NEBEZPEČÍ POZEMKOVÉ REFORMY-5


JOSEF PEKAŘ
III. VYDÁNÍ
»VESMÍR« NAKLADATELSKÁ a vydavatelská společnost s r.o. v PRAZE 1923

II.

Ovládnutí reformy stranou agrární. — Pozemkový úřad. — Zákon přídělový a zbytkové statky.. — Zákon o hospodařeni na zabraném majetku . — Zákon náhradový čili zakrytá konfiskace části velkostatku. — Dávka z majetku a přírůstku jeho . — Kombinovaný útok na velkostatek a zásady spravedlnosti a slušnosti. — Dodatečné změny pozemk. zákonů. — Prováděni zákonů a praxe Pozemkového úřadu. — Neshody mezi úmysly zákonů a úmysly Pozemkového úřadu. — Masarykova varovná slova a jeho ústup.

Naznačil jsem, že revoluční radikalismus záborového zákona, v tom snad i myšlenka parcelace panských dvorů na domkářská a malochalupnická hospodářství nevyplynuly v programů a úmyslů agrární strany, nýbrž že jí byly spíš okolnostmi vnuceny. Znenáhla však pozorujeme, že se strana s dílem »pozemkové reformy« stotožňuje čím dál tím vice; v provolání k prvým volbám do Národního shromáždění (4. dubna 1920) již zdůrazňuje, že podstatná část pozemkové reformy je dílem jejím a že zástupci strany byli nejen hlavními tvůrci reformy, ale že jsou také pověřeni úkolem, aby ji provedli. Provolání kladlo důraz zejména na zákon o výkupu dlouholetých drobných pachtů ve vlastnictví, na zákonná ustanovení o nuceném pachtu prozatímním a na stvořené jimi mocné hnutí domovinářské. Oč tu jde, je známo — aby nebylo nedorozumění, poznamenávám , že pro důvody, jež stranu vedly k podpoře domovin, mám plné pochopení.

Ponechme stranou otázku, pokud splnily se nebo zklamaly naděje strany v pomoc domovinářů (při volbách z r. 1911 obdrželi agrárníci v Čechách poměrně mnohem vice hlasů než při volbách z r. 1920); pravdou bylo, že strana v uzákonění reformy měla vynikající účastenství a že dovedla si dobýti rozhodujícího vlivu na provádění její; v říjnu 1919 stvořený Pozemkový úřad se svou bezpříkladnou mocí měl v čele předáka strany. Prvým úkolem jeho bylo spolupůsobiti při dokonání zákonů o pozemkové reformě. I tu bylo třeba spěchati — neboť zásadou bylo, že dílo musí býti hotovo ještě v revolučním Národním shromáždění, ještě před volbami. Tak celkem podobným způsobem jako zákon záborový, t. j. na rychlo, bez opravdové debaty a za nepatrné presence poslanců, ale přece po důkladnější přípravě výborové, byly v posledních měsících a posledních dnech před uzavřením sněmu přijaty hlavní základní zákony o pozemkové reformě.

*        *

*

Které to byly zákony ? Chci-li býti stručným, nemohu promluviti o všech.

Byl to především zákon přídělový (z 30. ledna 1920), jehož kusem prakticky prozatím nejdůležitějším bylo ustanovení, že velkostatek je povinnen dáti přiměřenou část své půdy, a to neprodleně, drobným žadatelům do dočasného nájmu. Tím teprv byl uzákoněn plán již rok starý , o němž jsme se zmínili, a to také (vedle snad výkupu pachtů dlouhodobých) byl skutek účinné, ač zatímní »pozemkové reformy«, třeba s provedení jeho v praxi (jak při kvapu daném okolnostmi nebylo lze asi zabrániti) překročilo leckde míru účelnosti a slušnosti. Ostatek zákon zdůraznil zase a to velmi určitě zásadu, že půdy zabrané má se dostati jen malým lidem (nebo sdružením jejich), legionářům , invalidům a td . ke zřízení samostatných podniků zemědělských nebo rodinných nedílů »o 6 až 10, popřípadě 15 ha zemědělské půdy podle jakosti její« — tedy k utvoření nebo zvětšení gruntů domkářských a chalupnických, nikoliv selských statků, které by posílily vrstvu pravého sedláctva, jež je v naší vlasti nejen vlastním representantem a jádrem zemědělského stavu, nýbrž i nejdůležitější po nejedné stránce složkou národní společnosti. Zato však přinesl zákon do dosavadních představ o parcelaci půdy Velkostatkářské zajímavou novinku — myšlenku zbytkových statků .

Plán jejich vstupuje do zákona velmi opatrně a takřka zadními vrátky — zbytkový statek, t. j. panský dvůr, při němž po rozparcelování částí postrádatelných má zbýti tolik půdy, aby rozsáhlé stavby dvoru nebyly hospodářsky znehodnoceny, má vzniknouti v prvé řadě směnou za půdu nezabranou, t. j. půdu sedláků nebo malých statkářů, která nedosahuje 150 ha, a kterou uchazeč postoupí k parcelaci. Ale — nevznikne-li směnou nebo není přidělen družstvu, »budiž přidělen k vytvoření odborných hospodářství jednotlivcům zvláště způsobilým k vedení větších podniků zemědělských«.

Nevím, mnoho-li selské nebo malostatkové půdy bylo dodnes získáno výměnou a podrobeno parcelaci na místě statků zbytkových (před půl rokem nebylo to ani 5 procent rozlohy prvotných zbytkových statků), ale vím, že vznikl již značný počet těchto statků, t. j. dvorů ve velikosti průměrem 30 až 150 ha (průměru 157 zbytkových statků, stvořených na 63 »reformovaných« velkostatcích a vyčtených v úřední »Pozemk. reform č« 1922, str. 135, činí 76 ha na statek) a že byl pronajat nebo prodán — plocha prodaná na rozdíl od pronajaté činí jen 22 procent vší rozlohy zbytkových statků! — velkoagrárníkům, nájemcům , bývalým panským úředníkům nebo družstvům a obcím. Třeba ovšem dodati, že myšlenka zbytkových statků nebyla plodem theorie, usilující o zvýšení výroby zemědělské nebo vůbec o zlepšení agrárních poměrů v naší zemi prostředkem pozemkové reformy; vyplynula logicky ze zásadně parcelačního pojetí panské půdy, když se poznalo, že nelze rozparcelovati budov panského dvora nebo přiděliti je chalupnickému hospodářství; teprv dodatečně spolupůsobila myšlenka, aby se mohlo malému člověku dostati půdy i tam, kde není velkostatku. Ale pochopíme, že naděje na získání zbytkových statků stala se mocnou vzpruhou akční ve straně agrární a získala reformě i ty stranníky, u nichž dosud měla vrch odmítavá kritika. Nebyl to, pravda, ani v tomto případě normální selský statek střední velikosti, jenž z ní mohl očekávati prospěchu , ale rozhodující bylo, že pro spěch kynul kapitálově silnějším nebo společensky vlivným jedincům .

Následoval zákon o hospodaření na zabraném, ale dosud nepřevzatém majetku pozemkovém (z 12. února 1920). Důvodem k němu byla obava, že by velkostatkář, očekávající vyvlastnění svého statku , řádně nehospodařil a zejména lesy plundroval; zákon sáhl proto k ustanovením tak drakonickým, že v případě potřeby (tato potřeba byla velmi široce vyměřena) činil hospodářem na statku de facto pozemkový úřad . Zákon proto nalezl výraz »úřední správy«, ačkoliv již jiné nařízení splatností zákonnou (z 18. června 1919) dávalo ministerstvu zemědělství (a od října 1919 místo něho také pozemkovému úřadu ) celkem totéž právo pod titulem »vnucené správy«. Ale i na statcích, kde se hospodařilo normálně, zaváděl zákon občasný nebo nutno-li i trvalý dozor pozemkového úřadu, jemuž musel býti k schválení předkládán každý prodej dříví (vyjímajíc drobný prodej místní), jemuž podle potřeby musily býti dány k disposici nebo revisi účetní knihy i zásoby a jemuž poslušenstvím a informacemi byli rozličně zavázáni úředníci a zřízenci velkostatku. Ukázalo se ovšem, že obavy, jež vedly k vydání tohoto krutého zákona, byly věcně neodůvodněné, nebo aspoň velmi upřílišené — těžké hospodářské škodě, která tkvěla v tom , že velkostatkář, jak přirozeno, musil se vzdáti všech plánů na nové investice, jež by výnos statku (statku , jenž mu bude za skrovnou náhradu konfiskován) v budoucnu zvýšily, na nové stroje, nové pokusy atd., zákon ovšem zabrániti nemohl — on naopak zájem vlastníka o budoucí prospěchy hospodaření v základech podvrátil.

Zákon byl, řekl bych, spíš plodem převratové horečky, která ve velkostatkáři hledala nepřítele, jejž chtěla takřka okázale trestati; s tím souvisí asi, že některé vnucené správy nařízeny byly bez dostatečného věcného oprávnění a musily býti později zrušeny. Bohužel tento duch, který ve velkostatku viděl jaksi kořist, kterou převrat vydal v moc obecnosti a ve velkostatkáři provinilce, s nímž se zachází zkrátka , projevoval se v našich zákonech pozemkových i později, v době již uklidněnější — srv. např. ustanovení nového zákona náhradového z července 1922, podle něhož vlastník statku dosud nezabraného je povinen pronajmouti dvůr svůj nájemci, kterého mu urči pozemkový úřad. Tento duch vtělil se o všem rozličně i v zákon prakticky zvlášť důležitý — zákon náhradový.

Zákon náhradový (z 8. dubna 1920) stanovil, co velkostatkář za půdu vyvlastněnou dostane. Jak známo, nepřiřkl zákon tento vlastníku běžnou cenu obecnou, nýbrž cenu předválečnou z let 1913—15, stanovenou mechanicky, ne individuelně, a sníženou u majetku přes 1000 ha (nikoliv podle velikosti jednotlivých dominií, nýbrž podle velikosti veškerého pozemkového majetku velkostatkářova), srážkou vzestupnou od 5 do 40 procent, a zvýšenou později nebo sníženou) podle okolností, jež cenu statku podstatně zvyšují nebo snižují, o 30—50 procent (u budov až 70 procent). Inventář živý i mrtvý se platí podle ceny obecné a to hotově, ale tato může propadnouti na zaopatřovací závazky velkostatkáře k dosavadním zřízencům . Takto vypočtenou náhradu mohl vlastník obdržeti hotově, ale stát mu ji také mohl — zcela dle svého uvážení — zůstati dlužen, dlužen tak, že by dluh byl nevypověditelným a byl úrokován celými — 3 procenty, popřípadě splacen 3procentními dluhopisy. Přitom bylo vyloučeno, že by těmito dluhopisy mohl majitel platiti dávku z majetku nebo jiné dávky veřejné — lze si vypočísti, jaká by byla prodejní cena jejich!

Kdo uváží rozdíl ceny půdy z roku 1914 na jedné a z roku 1920 (kdy koruna stála 8 centimů) na druhé straně, přizná, že tato náhrada a že zejména způsob úhrady její byl zakrytou konfiskací větší části majetku. Není pochyby, že malý člověk, hlásící se o několik měřic půdy zabrané, měl nárok na cenu nižší ceny obecné, vyhnané mimořádnými poměry do výše, a není pochyby také, že by bylo lze oprávněnému požadavku tomu vyjíti vstříc, zejména kdyby zákon byl umožnil, aby velkostatek vyrovnal se se sousedy půdu žádajícími (do hospodářsky snesitelného procenta výměry ) přímo, bez zdražovacího prostřednictví Pozemkového úřadu a kdyby k tomu konci stanovil třeba stupnici dovolených cen. Ale pochybno bylo již, má-li nárok na nepřiměřenou slevu a na právní i majetkové poškození velkostatkáře velký sedlák nebo nájemce ve válce zbohatlý a kupující zbytkové statky, nebo družstvo, usilující o panský cukrovar nebo lihovar. Ještě víc pochybno bylo, má-li k tomu právo stát, jenž si sice vyhradil v ústavní listině právo omeziti zákonem soukromé vlastnictví, ale jenž podle celého ducha ústavy mohl sotva učiniti to jednostranně, výminečným zákonem, namířeným proti jediné třídě. Neboť stát má po ruce jiné právně zcela nezávadné prostředky, aby sociální a hospodářské nesrovnalosti, plynoucí z křiklavých rozdílů majetkových, vyrovnával ve prospěch celku. Takovým prostředkem jsou daně, jako např. vzestupná osobní daň z příjmů, která velkostatkářského boháče stejně jako průmyslového nebo peněžního postihla po válce přirážkami až 600procentními. Takovým prostředkem by  zákonodárce z majetku a přírůstku majetku, uzákoněný téhož dne co zákon náhradový, zákon, jenž měl vzestup jmění věcného za války a po válce na rozdíl od znehodnocení jmění peněžního a také jmění samo postihnouti právě u půdy velkostatkářské způsobem neobyčejně účinným. Neboť dávka tato zasahovala největší objekty velkostatkové až polovinou jejich skutečné hodnoty; u všech velkostatků dohromady činila průměrem asi jednu třetinu hodnoty jejich. Miliardové bohatství dostávalo se touto cestou státu do rukou — a záleželo jen na něm, chápal-li vskutku potřebu nové přestavby hospodářské a sociální, pokud na držení půdy závisela, jako povinnost naprosto neodkladnou, aby dostal do moci své tolik půdy, kolik potřeboval — t. j. asi třetinu velkostatkářské půdy zemědělské; podle vší pravděpodobnosti byl by (náhradou za půdu lesní) dostal tuto třetinu, ba víc než třetinu, do rukou skutečně, i kdyby část velkostatkářů mohla snad (což je pochybno) platiti dávku hotově. Jinými slovy: nebylo vůbec třeba zákona záborového a náhradového atd. — a uskutečnění pozemkové reformy bylo by usnadněno cestou řádnou, která v cizině nemohla vyvolávat nepříznivé úsudky, v tom i výtky bolševictví.

Co se však nestalo? Stalo se, že v jeden a týž den vydány byly zákony, které ohlašovaly obecnosti, že pod titulem dávky z jmění a přírůstku vezme se velkostatku nanejméně třetina jeho hodnoty , a zároveň že pod titulem pozemkové reformy se mu vezme kromě toho ještě 50— 70 procent jeho skutečné ceny. Míníte-li, že přeháním, zeptejte se ne velkostatkáře , ale spravedlivého advokáta s konkrétními případy obeznámeného. Pozemková reforma, tak jak je uzákoněna, znamená ještě dnes po poklesu cen, že v dobrých půdách dostane velkostatkář za vyvlastněný statek od pozemkového úřadu jen (vysoko počítáno!) 30 procent jeho nynější hodnoty , v horších půdách snad 40 procent; roku 1920-21 bylo to, jak zřejmo mnohem méně. Neboť, jak víme, náhrada za vyvlastnění se počítá podle ceny z roku 1914, ceny předválečné, ale dávka z majetku počítá se podle odhadu jeho ke dni 1. března 1919, tedy podle ceny poválečné a je tím vyšší, čím větší je majetek, o nějž se jedná — kdežto pozemkový úřad platí za vyvlastněnou půdu tím méně, čím větší je celkový majetek velkostatkářův.

Tak dostal se velkostatek najednou mezi dva strašlivé mlecí kameny, v nichž by musil zahynouti; dílo zákonodárné proti němu vymyšlené, provedeno do poslední písmeny, znamenalo zajisté v četných případech, zejména šlo-li o velkostatek dluhy zatížený, že velkostatkáři nezbude nic, a v některých případech že by měl ještě dopláceti. Vím, že lze uvésti některé vážné důvody proti tomu, aby latifundiový majetek velkostatkový byl vyvlastňován za plnou cenu obecnou — ale co se stalo u nás, převýšilo přece nesnesitelně míru zkrácení omluvitelného. A přitom při všem měl si velkostatkář ponechati objekty » nadbytečné«, o nichž zákon prohlásil, že je Pozemkový úřad nepřevezme, t. j. zámky, staré hrady, parky, jejichž udržování spojeno je pravidlem s velkým nákladem a možno jenom vlastníku velkých statků nebo velkých kapitálů. Krumlovský  Schwarzenberg mohl by tyto passivní poklady rozděliti svým dětem, ale po statku nejvýš 250 ha obnášejícím jim postoupiti nemůže, neboť veškeré jmění rodičů a dětí, ať se nachází kdekoli v republice, tvoří podle zákona jediný soubor, z něhož nesmí býti propuštěno ze záboru vice než 500 ha — nic víc a to jen výjimkou než 500 ha, včetně lesů! Jen v jediném případě dovolil pozdější zákon, ponechati vlastníku vice — šlo-li by o park nebo zvlášť cenný kout krajinný nebo historickou a uměleckou památku — jedině plošná výměra takové hospodářsky passivní znamenitosti může býti vlastníku ponechána nad míru 500 ha. Neméně příznačné je, že platiti dávku z majetku a přírůstku majetku půdou, tedy postoupiti státu zhruba třetinu vší velkostatkářské půdy, dosud dovoleno nebylo, nebo že Pozemkový úřad brání se rozličně, aby velkostatkář mohl část statku prodati z volné ruky, aby nabyl hotovosti k zaplacení dávky z majetku. Ano nové vzdělání zákona náhradového (1922), jež obírá se prvou eventualitou, pospíšilo si ustanoviti, že v případě takovém nepřevzal by stát postoupenou půdu v ceně, na jejímž základě byla dávka vyměřena (tedy v ceně poválečné z roku 1919), nýbrž v ceně podle zákona náhradového, tedy podle průměru let 1913—1915, zvýšené pouze o 15 procent. Zcela podobně nařídil týž zákon, že náhrada za knihovně na statku zajištěné služebnosti, pokud nebudou převzaty, určí se podle jejich hodnoty předválečné, ale že pense a dary z milosti jsou povinni vlastníci zabraného majetku zajistiti na svůj náklad dle stavu z května 1921, tedy podle jejich výše poválečné! Přitom nota bene nebylo řečeno, že se to týkat může pouze pensí, váznoucích na 250 ha vlastníku ponechaných, nýbrž bylo to formulováno tak, jako by měl zabezpečiti i vyplácení pensí u statků nebo dvorů mu vyvlastněných! Jak vidno, nebylo zapomenuto na nic, co by dojem, že zákony o pozemkové reformě příčí se v nejednom bodu právnímu cítění a zásadám spravedlnosti a slušnosti, mohlo porušiti.

*       *

*

Což nikdo, tážete se, nevaroval zákonodárce a neupozornil na nesrovnalosti event. nemožnosti takového postupu? Odpovídám, že v jisté míře stalo se to hned při sankci obou zákonů, o nichž jsme mluvili a to způsobem v dějinách zákonodárství snad ojedinělým — sám náčelník státu, ohlašuje (29.dubna) svou sankci k předlohám, upozornil na některé povážlivosti jejich, v tom zejména na to , že je jiné měřítko pro dávku z majetku a jiné pro náhradu za zabraný majetek a že 3procentní úročení státního dluhu za tento majetek je nedostatečné. V tomto posledním bodu stala se náprava nedávno (úrok zvýšen na 4 procenta, přirážka latifundiová snížena na nejvýš 30 procent), ale zároveň byla jinými ustanoveními dosavadní značná výše náhrady kvalitní zredukována (na 5—15 procent) a dotčená právě srážka latifundiová byla kombinována novou srážkou, která chtěla tomu, aby srážka latifundiová zveličila se tolikrát o 5 procent ročně, o kolik let později Pozemkový úřad statek převezme. Takto podmíněný vzestup srážky latifundiové měl přestati, do sáhl-li by 40% základní ceny statku . Poněvadž je těžko uvěřiti, že by v nejbližších létech pozemkový úřad  mohl většinu latifundiových držav vskutku převzíti (neboť zdá se, že nebude vždy vědět, co s nim i počíti), znamená to v podstatě, že latifundiová srážka zůstane v četných případech ve své kruté výši nebo přiblíží se jí povážlivě. V základní křivdě celé konstrukce došlo k opravě jen potud, že se stanovilo zákonem (z 12. srpna 1921), co slíbil již zákon o dávce z majetku , že totiž v tom případě, když by odhad statku pr dávku z majetku a z přírůstku jeho vypadl výše než výpočet ceny jeho podle zákona náhradového (to bylo ve všech případech), má se dávka z majetku říditi výpočtem tímto. Je jasno, že tím výnos dávky z majetku ke škodě státu musil klesnouti neobyčejně (o tom budeme ještě mluviti) — proto ustanoveno zároveň, že Pozemkový úřad přispěje státu k částečné úhradě ztrát, jež takto státní pokladně vzejdou, 15% z přejímací ceny každého velkostatku. Čtenář mi asi přisvědčí, že celá tato historie je zvlášť příznačným dokladem zmatku , do něhož nerozvážným radikalismem svým dostala se celá tato »reforma«. Rozumí se, že těch 15% úhrady musil napříště Pozemkový úřad přesunouti na své klienty, půdu nabývající, tedy především na malého člověka.

Otázku, jak za tak povážlivého zákonného podkladu mohla reforma postupovati v praxi, lze zodpověděti prostou , ale významnou větou: Pozemkový úřad zpravidla nepostupoval podle zákona. Pozemkovému úřadu  stal se zákon zpravidla jen strašákem,  jen hrozbou, kterou se vykonával na velkostatkáře nátlak, aby přistoupil na dohodu dobrovolnou, nebo prodal statek nebo díl jeho obci — zdráhal-li se nabídnutou, ovšem nízkou cenu přijmouti, pohrozilo se mu, že se bude postupovati podle zákona. Fakt ten je sám sebou důkazem , že Pozemkový úřad měl o příkrosti zákona mínění zcela správné. Sledovati podrobněji dosavadní methody Pozemkového úřadu (a přepodivné rozdíly jejich) v nabývání a nakládání se zabranou půdou bylo by kapitolou o sobě, kapitolou jistě zajímavou, zejména kdyby každý velkostatkář vydal své zkušenosti tiskem , jak se již v jednom případ  stalo.

Ale třeba tuším na omluvu Pozemkového úřadu uvésti, že úkol naň vložený byl ohromný , že poměry byly daleko rozmanitější než předpokládalo schéma zákona, že se cesta k cíli vedoucí teprv hledala a že úřad , aspoň v mnohých případech, měl dobrou vůli popřevratovou revolučnost zákona zmírniti.

V mnohých případech choval se však kupodivu příkře; také stížnosti, že úřad je složen většinou z mladých lidí bez tradic, zkušeností a potřebného taktu v správním řízení jsou tak souhlasné a časté, že jim těžko lze upříti podstaty . V květnu 1919 otiskl dr. Voženílek (jenž je, jak se zdá, jednou z vedoucích osob Poz. úř.) ve »Venkově« řadu článků, z nichž vidno, jak methodicky si původně úkol svůj představoval. Z článků bylo ovšem patrno, že by postup tak pečlivý a ostražitý vyžadoval léta, dlouhá léta organisované všestranné práce. Ale z politických stran , zejména socialistických, křičelo se stále: rychle, rychle!, občas hrozilo se ještě šlechtě vyvlastněním bez náhrady, ovšemže na účet konfiskace pobělohorské (naposled se to stalo polooficielně ve vládních listech na podzim 1922, když k nám pronikly zprávy o agitacích některých velkostatkářů proti reformě, organisovaných za hranicemi); konečně zdá se, ovládlo mínění, že vše musí býti provedeno usque ad finem do r. 1926, t. j. do doby, kdy bude nutno vypsati volby do nové dolní sněmovny.

Za takových okolností musil Pozemkový úřad spěchati; nedivno, že výsledky byly podle toho. Pracovní plán pro prvé období (1921—1923), vydaný jím v červnu r. 1921, překvapoval tím, že v úvodu stanovil některé rozumné zásady, pro něž však zákon vskutku neposkytoval náležité opory, ano jež de facto vylučoval, leč že by snad šlo o půdu do 500 ha (např. — což je jistě chvalitebné — aby byly uchovány nebo aspoň šetřeny vzorné důležité podniky velkostatkové, mluvil také o možnosti zachovati větší celky zemědělské z ohledu na hospodářský  průmysl a veřejné zásobování) — ale ve výpočtu statků, určených ku převzetí a parcelaci, nevysvětlil čtenáři nikterak, proč jeden velkostatek má býti parcelován celý, proč u jiného jen jeden dvůr, proč u třetího 50% půdy zemědělské atd., nevyložil také, jak souvisí výběr velkostatků k »reformě« odsouzených se zásadami vyloženými v úvodu. Letos v lednu uveřejnili dr. Viškovský a dr. Voženílek v úředním svém věstníku články obsahem souhlasné a seznamující se zásadami jmenovaného plánu pro druhé, již prý poslední období pozemkové reformy (má obsáhnouti léta 1924—1926) — a i z diplomaticky opatrné stylisace jejich proniká přesvědčení, že největší část práce, kterou třeba vykonati, nebude lze vykonati bez uchýlení se od zákona. Poznamenávám jen mimochodem , že v článku Voženílkově klade se značný důraz na získání zbytkových statků , nebo že se tu mluví o velkostatcích , jež sic budou zpravidla státem převzaty , ale jichž nebude použito pro drobný příděl (také proto, že není drobných schopných uchazečů místních ). Důležitější je, že se tu naznačuje, že menší velkostatky bude nutno rychle propustit ze záboru, i když zákonné kriterium k tomu, t. j. jak rozumím, že výměra majetku nesmí přesahovat 250 ha, nebude skutečností poskytnuto. Pan dr. Viškovský praví dokonce:

Co je ze záboru a tím z pozemkové reformy vyloučeno, je dáno jednak zákonem, jednak národohospodářskými cíly, jež reforma má na zřeteli.

Rozumím tomu tak, že autor chce říci: tam, kde zákon je v rozporu s národohospodářskou potřebou, budeme se říditi především touto. Vidím v tom přiznání, že ředitelé Pozemkového úřadu sami uznávají, že zákony o pozemkové reformě skutečnostem národohospodářským nedostačují nebo se jim přímo příčí, jak ostatek i z jiných projevů i praxe Pozemkového úřadu bylo výše doloženo. Pochybuji však, že cesta z tohoto poznání vede opuštěním nebo obcházením base zákonné a nastolením nadzákonné svrchovanosti Pozemkového úřadu. Zákon dí, že víc než 500 ha nesmí býti propuštěno ze záboru — s jedinou výjimkou, již známe. Zákon musí buď býti proveden všude — justicia regnorum fundamentum — nebo změněn  Patřím k těm, jejichž pevným přesvědčením je, že zákony o pozemkové reformě jsou bez ohromných škod národohospodářských i kulturních neproveditelné. Cesta k nápravě vede jen zákonnou změnou jejich.

*      *

*

Vhodná příležitost k tomu se již jednou naskytla. Bylo to po novoročním projevu Masarykově r. 1922, v němž o pozemkové reformě pověděno bylo nejedno pravdivé slovo. Pan president mínil, že by jistý počet větších statků měl býti zachován, že ponechávat hospodářství na nich státu je chybou, že parcelování šmahem neodpovídá našim potřebám, že přijde jím nazmar technická síla a dovednost hospodářských úředníků, nejistotou poměrů že ztrácí stát miliony, Pozemkový úřad že je bez kontroly a že by měl býti odpolitisován — krátce, že zákony o pozemkové reformě potřebují reformy.

O dvanáct dní později přijal president pětičlennou deputaci republikánské strany, vedenou p. Mašatou, aby — zahladil nepříznivý dojem , vyvolaný svými poznámkami ve straně agrární. Jak tato oběť pravdy byla sestylisována, pominu mlčením . Je známo obecně, že kampaň ve »Večeru« vedená posl. Vraným, v souhlasu (jak se tvrdí) pouze s částí strany agrární, vedla k tomuto nečekanému vítězství nad Masarykem a nad pravdou . Jeho význam tkví v tom, že prvá politicky i psychologicky vhodná příležitost k novellisaci zákonů o pozemkové revoluci v naší vlasti byla promeškána.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na OMYLY A NEBEZPEČÍ POZEMKOVÉ REFORMY-5

  1. Bavor V. napsal:

    Je vidět, že vás Pekař stále ještě „nechytil“, tak přidám ještě jednu „krasobruslařku“. Šéfka ÚJB se krásně vytáčí, že za piruety by získala maximum bodů
    https://ekonom.ihned.cz/c7-66551910-n72l7-421d3da483ec1cb

    To se mi líbí

    • strejda napsal:

      🙂 cituji: Pragmaticky udržovat v soutěži více uchazečů do té doby, dokud to jde, má také svou nezanedbatelnou hodnotu.
      Buď je prosťáčkem nebo má druhé za prosťáčky. Kdo se dnes nechá dobrovolně tahat za fusekli. My si opravdu jen hrajeme na demokracii a jako vždy na to doplatíme. Vyčůránci jsou škodná.

      To se mi líbí

    • jaa napsal:

      Mnó, stárne nám bývalá hvězda , ale tak nějak do škareda. je-li pravda co se říká , že obličej vyzařuje povahu člověka, tak se máme na co těšit. A taková to bývala šarmantí dáma. Buď si toho nabrala moc, nebo… se věkem začá´íná ukazovat ta pravá povaha… kdo ví… Jak stárnou, se nám objevuje těch čarodějnic docela dost, takže o jednu víc či míň….. 🙂

      To se mi líbí

  2. lujjza napsal:

    Paní prezidentka Čaputová do toho šlápla:
    https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Caputova-pry-mozna-dala-facku-Zemanovi-V-Knihovne-Vaclava-Havla-577231
    „(…) Budoucí slovenská hlava státu Zuzana Čaputová zavítala soukromě do Prahy. V úterý povečeřela s poslancem TOP 09 Karlem Schwarzenbergem, setkala se s ředitelem Knihovny Václava Havla Michaelem Žantovským… (…)“

    A taky s Halíkem a Michaelem Kocábem…
    Právník Pavel Hasenkopf událost komentoval tak, že buď je Zuzana Čaputová zcela nepolíbena diplomacií, nebo návštěvou všech nejvýznačnějších odpůrců chtěla cíleně dát facku prezidentu Zemanovi.

    To se mi líbí

  3. lujjza napsal:

    „Vláda chce potřetí navrhnout ředitele Bezpečnostní informační služby (BIS) Michala Koudelku na jmenování do generálské hodnosti. Prezident Miloš Zeman ho loni dvakrát povýšit odmítl, BIS opakovaně ostře kritizoval.“
    https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Vlada-znovu-navrhne-prezidentovi-povyseni-sefa-BIS-Koudelky-na-generala-I-kdyz-to-uz-dvakrat-odmitl-577399

    Nojo, když je teď tak slavnej, a dokonce uznávanej a odměňovanej samotnou CIA… Hoši kujou železo, dokud je žhavý…

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.