OMYLY A NEBEZPEČÍ POZEMKOVÉ REFORMY – 3


JOSEF PEKAŘ
III. VYDÁNÍ
»VESMÍR« NAKLADATELSKÁ a vydavatelská společnost s r.o. v PRAZE 1923

IV .

Populárni postavy ze šlechty. — Sbližování cizí šlechty s národem; vzestup občanského živlu českého ve velkostatku. — Stížnosti na šlechtu a míra oprávněnosti jejich. — Nenávist židovsko liberálního světa k české šlechtě. — Jiři Lobkovic a František Thun. — Česká šlechta za světové války. — Hr. Lützow . — Podivná jednostrannost revoluce. — Bilance o poměru šlechty a národa a otázka mravní oprávněnosti trestné reparace.

Léta boje státoprávního naplnila společnost národní zase na čas porozuměním pro společný postup se šlechtou: rozhodní státoprávníci, jako např. kn. Karel Schwarzenberk, nebo kn. Jiří Lobkovic, stali se přím  populárnimi postavami. Ale i česká levice tehdejší doby měla vynikající stoupence či spíše spoluzakladatele ze šlechty: kn. Rud. Taxise, jehož politický radikalismus nezadal v ničem J. V. Fričovu a nelekal se ani velezrady; mladočeští politikové pozdější doby měli pak najiti v mladém hr. V.Kounicovi soudruha, jehož češsťví i demokratismus měly jako u Taxise tón radikální; v hr. Janu Harrachovi vyrostl pak nám šlechtic, jenž cítil živě slovansky a jenž proslul i svým mecenášstvím kulturním a podporou menšin. Byly to pravda výminky, ale mezi asi 150 rodinami, na něž se šlechta v Čechách znenáhla stenčila, padaly i ony na váhu. Uvážíme-li dále, že česká měšťanská společnost, v níž by přece počešťující se šlechta jediné mohla hledati opěrné prostředí, počala teprv v té době hráti jisto u roli, ne-li vznikati, pochopíme také, že nebylo lze očekávati, že by v krátké době mohly býti i u starých českých rodů odčiněny následky víc než stoletého odcizení národnímu jazyku, utvrzované častými sňatky s Němkyněmi i společenskou uzavřeností šlechtické vrstvy. Prozatím musilo stačiti, že většina domácí šlechty šla s Čechy politicky v jedné linii. Že toto národnímu češství příznivé stanovisko zaujala i řada rodů pobělohorských původu cizího, v tom v prvé řadě Schwarzenberkové (jejichž orlická linie blížila se češství čím dál tím víc i duchem i cítěním), bylo ziskem nemalé váhy a odčinilo z velké míry nebezpečí, jež budoucnosti naší hrozilo ze zaplavení země šlechtou cizinskou od doby víc než dvou století. Bohužel se naproti tomu více nebo méně poněmčily i některé rody staročeské — nejnepochopitelnější je to u hlavní linie jedné z nejstarších domácích rodin s bohatou národně-českou tradicí, hrabat Valdštejnů . Ve velkém majetku pozemkovém, vázaném fideikomissy, měla strana Čechům příznivá již nespornou většinu, na statcích allodiálních mohla ještě vláda pomoci velkostatkářů politicky a národně bezbarvých nebo za každých okolností vládních rozhodovati o většině. Ale brzo i zde měla česká strana nabýti znenáhla pevné majority; změny ve vlastnictví allodiálních statků byly, jako vždy, velmi časté; to umožňovalo poměrně rychlý vzrůst českého malého velkostatkářstvu původu občanského; rostoucí zámožnost českých průmyslníků ten proces v posledních letech ještě urychlila. A. E.Mayer počítal v »Čechische Revue« před 15 lety, že z okrouhle 400 velkostatkářů nesvěřenských v Čechách je asi 240 občanského původu, z těch pak asi 120, české preláty a kláštery v to počítaje, volí česky. Dat pozdějších nebo dat z Moravy (kde jsou poměry nepříznivější), neznám, ale celkem soudím, že se neminu pravdou, napíší-li, že česká politika mohla v den převratu počítati s většinou v českém velkostatku (t. j. většinou nové situaci se loyálně podřizující) a — až do zákonů o pozemkové reformě — i v české šlechtě. Nebylo-li v této většině ve velmi četných případech národního vědomí českého v našem slova smyslu, bylo tu přece hluboké zemské vlastenectví, prýštící ze staletého společenství s půdou země a jejími osudy a přirozeně odvislé od tepu života v bezprostředním okolí.

Namítnete snad, že straním šlechtě a že by z péra méně šetrného vyplynul obraz jiný, naplněný snad jen žalobou. Nepochybuji v nejmenším, že by bylo možno obraz takový naskizzovati, již proto, že se to stalo, od klatby Thámovy Obrany z r. 1783 až do Holečkovy »České šlechty« z r. 1918 mnohonásobně. Ale již Palacký napsal, mluvě o našem poměru ke šlechtě, o literatuře tohoto druhu , že je to »velmi pohodlný, ale nevelmi spravedlivý, ani šlechetný způsob uvažování, když na váhu jedné strany kladou se jen momenty ideální, na druhou pak jen závaží skutečné neblahé reality «.

Palacký chtěl říci asi, co je příkazem historického soudu vůbec: spravedlivě posoudíte situaci jen tehdy, nezanedbáte-li mocného vlivu okolností, jež v dvou stoletém vývoji učinily šlechtu českou takovou, jakou jest. Vím, že i v tomto omezení naskytuje se hojná příležitost k výtkám a stížnostem všeho druhu — především o chtěné třídní uzavřenosti šlechty, vyhýbající se plaše vstupu mezi lid, nebo (co někdy ještě vice uráží) s gestem jisté velkopanské blahosklonnosti občas a opatrně sestupující mezi něj, o jejím nenapravitelném němčení, jež ji odcizuje českému okolí mnohem vice než francouzský obcovací jazyk předků, o malém jejím zájmu o náš život kulturní (v tom kupodivu i o malém zájmu o historii země a o dějiny vlastních rodů), který tolik kontrastuje s apoštolskou horlivostí její v tomto směru v době před stoletím, o kritickém chladu, který je vždy ochotnější, vytýkati jen stinné stránky našeho života (a jim i vysvětlovati svou programovou zdrželivost), než snažit se porozuměti s trochou lásky nemocem našeho překotného vývoje, po případě pomáhati k nápravě. Rozdílů světového názoru, jimiž liší se šlechta od valné části národa a v nichž tkví namnoze hlavní zřídlo populárního odporu proti ní, nevytýkám — zde naopak hájil bych mínění, že by propagace jejího konservatismu byla naší přítomnosti s prospěchem — potřebujeme již dávno proti přeradikalisování, kterým trpíme, jako protiváhy politické skupiny rozumně konservativní.

*         *

*

Častěji dotčenou svou polemiku proti radikálům z mladočeského tábora ukončil Palacký pozoruhodnou větou : »Považte, že úhlavní nás obou nepřátelé nestojí v táboru šlechty, ale v táboru onom, který jim na čas nejvíce proti šlechtě štváti pomáhá.« Zde uhodil Palacký na argument, který je sto, aby i jednostrannému demokratu, vykřikujícímu, že jsme žádné šlechty neměli a žádné nepotřebujeme, otevřel poněkud oči. Že jsme tuto šlechtu měli a že znamenala moc nemalé váhy, to plyne jasně z bezmezné nenávisti, s kterou ji pronásledoval německo-rakouský liberalismus, s mocným židovským tiskem v čele. Boj o spravedlivější ústavní uspořádání říše, jenž vyvrcholil v letech šedesátých v boj o české státní právo, byl z velkého dílu i bojem principu konservativního a pseudo-liberálního, bojem , v němž šlo o právo prvé a násilí druhé straně. A nejen o násilí: Schäffle vyložil velmi přesvědčivě, jak tento vídeňský »liberalismus« kryl vlastně zájmy peněžní oligarchie, jejíž »svobodomyslnost« nechtěla v podstatě nic jiného, než aby odstraněny byly všechny překážky většího zisku; proto nenávist k těm politikům z konservativní pravice, kteří byli odhodláni stavěti hráze proti korrupci a švindlu. Kdo by chtěl psychologii té »liberální« nenávisti k české šlechtě a všechny její myšlenkové a citové souvislosti sledovati hlouběji, má k tomu dnes znamenitou příležitost, vezme-li k ruce nedávno vyšlou publikaci Kronprinz Rudolf (Politische Briefe an einen Freund , 1882—1889), v níž otiskují se dopisy, které posílal korunní princ Rudolf svém u intimnímu příteli, redaktoru »Neues Wiener Tagblattu« a hlavnímu mluvčím u typicky židovského demokratismu, Mořici Szepsovi. Část dopisů je z doby pražského pobytu Rudolfova — a je zajímavo pozorovati, jak v duševním obzoru tohoto habsburského spolupracovníka a důvěrník a »Neues Wiener Tagblattu « pojí se nechuť a pohrdání k české šlechtě se smrtelnou nenávistí k hr. Taaffovi a jeho »slavisujícímu« režimu, s obdivem pro »liberální« Uhry a s nedočkavými nadějemi na příští spásnou ruskou revoluci, na carův útěk z Ruska nebo na vítěznou válku s Ruskem , nebo snad i na duševní onemocnění cara Alexandra, jak tu krátce povrchní pokroková fraseologie (vyjímaje několik míst, jež znějí sympaticky) okrašluje a maskuje všechny po desítiletí vídeňským tiskem Szepsovy ráže vypěstované nenávisti proti Čechům, proti slovanským n árodům, proti jejich nadějím a jejich právu . Sražený šik těchto nenávistí stál bojovně proti nám nepřetržitě až do poslední doby; její touhy a hněvy, její zbraně i její štáby zůstávaly stejné , leč že k vlajce liberální přibyla nebo ji vystřídala časem socialistická a konečně komunistická a že namísto Szepsů a Frischauerů vstoupili Friedjungové nebo Fischlové. České šlechtě konservativní náležel vždy nejjedovatější díl její zloby — nejenže spatřovala v ní hlavní zástupce světa, jejž chtěla z kořene vyvrátiti, ale také proto, že v ní poznávala zvlášť platnou oporu české věci. Tato nenávist jedním slovem byla svědectvím , že jednotlivci z české šlechty v úřadě, sněmovně nebo v okolí dvora měli pro posílení české posice v Rakousku význam neobyčejný. Jevil se nejen v tom, co chtěli a vykonali, ale často i v tom, čemu zabránili.

Není nemožno nezmíniti se tu o dvou z těch mužů, kn. Jiřím z Lobkovic a hr. Františku Thunovi, jejichž postavy i význam politický jsou ještě v dobré paměti. Nová kniha Skedlova, vybudovaná na písemné pozůstatlosti hr. Taaffa, přispívá podstatně k tomu, abychom učili se s povděkem vzpomínati jejich veřejné činnosti. Exposé, v němž Jiří z Lobkovic r. 1889 stanoví podmínky, za nichž by byl ochoten přijmouti úřad místo držitele v Čechách, je nejen dílo státnického rozmyslu, ale zároveň doklad, že tento předák české historické šlechty byl dalek všeho zpátečnictví v otázkách kulturních (otázka konfessionelní školy). A řekl bych, že podle vší pravděpodobnosti byla i velká část jeho stavovských a politických soudruhů v této příčině lepší než byla jejich pověst.

*         *

*

Zmiňme se konečně krátce i o roli naší šlechty v kritické době světové války. Šlechta lnula z tradice a přesvědčení a neméně snad i ze stavovského zájmu k dynastii, budoucnost Čech viděla jen v Rakousku. V jejím středu bychom tedy hledali sotva »velezrádce«, paktujícího s Masarykem a Dohodou. A přece nám jednoho dala a to nikterak nevýznamného — hraběte Fr. Lützowa . V poselstvu vídeňském jsme viděli, jak tu těch několik českých šlechticů z Čech, kteří byli na scéně, chovalo se rozličně k velké otázce budoucnosti (podobné rozdíly byly přece i mezi občanskými českými stranami), jaké tu byly odstíny a stupnice v poměru jejich češství a rakušanství — od Bedřicha Schwarzenberka a Bedřicha Lobkovice, protestujících proti Černínovi v květnu 1918 a konečně prohlašujících se pro stanovisko lidových poslanců až k Jindřichu Clam-Martinicovi, lkajícímu v říjnu nad zkázou Rakouska, nad zkázou »toho, co jsme milovali od mládí všemi tepy srdce svého«.

Clam-Martinic, soudím , tlumočil nářkem svým pravé pocity většiny šlechty v našich zemích. Ale pravím zároveň, že to v daných okolnostech není dokladem nějaké zrady na národu, nýbrž spiš výrazem tragické situace, v níž octla se najednou tradiční politika, chtějící v lásce spojiti v srdci svém i Čechy i Rakousko. A jsem přesvědčen, že by velká většina této šlechty nový stav věcí nejen loyálně uznala (a z části snad uvítala), ale že by jím bylo teprv umožněno, co za spojení s Rakouskem a dynastií pokračovalo tak pomalu, t. j. nacionalisace a demokratisace této šlechty.

Příklad hr. Lützowa, z rodiny s jménem typicky pruským pochozího, stal by se znenáhla vzorem a oporou nové orientace. Co vykonal hrabě Lützow pro rozšíření českého jména a pro porozumění touhám jeho v národě anglickém, poznali a ocenili jsme plně teprve za světové války. Dnes poprsí jeho zdobí sál staroměstské radnice, jméno jeho ponese pražská ulice — ale statky jeho jsou v záboru a mají býti podle znění zákon a redukovány na 250 ha). Neboť zákon má sice ustanovení o vyvlastnění bez náhrady v těch případech, kdy vlastník se těžce provinil za války proti českému národu , ale nemá žádného ustanovení o tom, kde vlastník nebo jeho předkové si získali o národ nepomíjející zásluhy. Zásluhám se postaví kovový památník v Pantheonu, ale o statky se, můj milý, rozdělíme . . .

Řeknete: revoluce! Vím jako historik, co dovede revoluce, zejména je-li to opravdová revoluce a ne jenom imitace. Proto bych také porozuměl smyslu hesla: vezmeme bohatým, čeho mají přebytek a rozdělíme chudým ;

poznáte ostatně , že nejsem nijak zásadně proti pozemkové reformě. Ale nejde mi nikterak na mysl, proč česká revoluce ty pravé kapitalistické velryby a finanční a průmyslové magnáty, zmohutnělé v zemi teprv od půlstoletí, ty, kteří celkem vždy a všude stáli v táboře protičeském (jak výše bylo vyloženo) nechala s Pánem Bohem na pokoji a proč soustředila svou revoluční horlivost jen proti Velkostatkářské šlechtě, která je v kořeněna v půdu českou od staletí a která po staletí nesla její dějiny, proti šlechtě, jejíž statky byly v jistém smyslu dávno socialisovány (generace úředníků a zřízenců, často dědičné, seděly na nich takřka jako spoluužívatelé jejich), a která, přes mnohé vady a hříchy své, získala si o český národ veliké, nepopíratelné zásluhy?

  • ) Ve »Večeru« z 29. a 30. ledna byl jsem sic viněn z povrchnosti a nepravdy, proto že prý statky Lützowovy nepodléhají dělení, nemajíce vůbec 150 ha zemědělské půdy atd. Vskutku mají Lützowovy statky Žampach a Vamberk dohromady na 1430 ha, v tom přes 170 ha půdy zemědělské.

*         *

*

Jak patrno, je problém o poměru šlechty a národa v posledních třech stoletích dotčen v těchto kapitolách jen letmo nebo jen v některých, zvlášť důležitých směrech. Plné vyřešení jeho není při dnešním stavu našich vědomostí dobře možné, zejména proto, že jsme o poměru české šlechty k veřejným  otázkám v době od r. 1650 až asi do r. 1780 zpraveni zcela nedostatečně. Kdyby česká šlechta byla se poněkud postarala, aby život a zásluhy jejích předků nezůstávaly zaklety v archivech, ale zpřístupněny byly veřejnosti, přispěla by sama k tomu, aby o minulosti její pronikl soud příznivější — takové poučení aspoň přinesl jsem si z částečného poznání rodinných papírů Černínských v Jindřichově Hradci, takový resultát se mi naskytl při studiích o dějinách českého katastru pozemkového a českého bernictví v 17. až 18. století, když jsem k překvapení svému mohl zjistiti bezpečně, že o rostoucí bídu českého poddaného v té době má mnohem větší zásluhu těžká královská kontribuce než robota nebo selské platy vrchnostem . Napsal-li jsem v příležitostném dobrém zdání (vyžádaném na jaře 1919 výborem Národního shromáždění), že passiv je v národním účtu české šlechty vice než aktiv, vyznávám , že bych dnes větu tu tak určitě neformuloval. A to nejen proto, že zatím vyšla kniha Hanušova, ale i proto, že hlavní oporu mého soudu (t. j. výtku, že šlechta česká nedovedla v 18. až 19. století obhájiti samostatnosti státu českého) třeba míti po pozornější úvaze za nespravedlivou. Heslo, pod kterým byla samostatnost česká Vídní oklešťována a konečně vyvrácena, neseno bylo tak mocnými všeobecnými principy státní biologie evropské, že je omluvitelno, nemohl-li jim odolati český politický národ té doby, kdyžtě i uherský odolal jim jen na polo a zvítězil konečně pouze díky zvlášť výhodné situaci geografické a politické.

Ale buď jak buď — jakkoliv jsou v účtu české šlechty v poměru jejím k národu vedle velkých aktiv i velká passiva, není přece situace naprosto taková, aby národ z pout Rakouska osvobozený byl mravně nutkán nebo oprávněn zbaviti násilím zděděných statků ty, kteří po léta stáli v čele velkého zápasu, jímž se mělo našemu národu dostati v Rakousku rozsáhlé samostatnosti a zároveň ty, kteří, pravda, spoluzavinili rozličně náš úpadek, ale kteří se také starali horlivě, zejména ve velké době t. zv. obrození, abychom zaujali znovu místo mezi kulturně životnými národy. A nejméně oprávněna je myšlenka — také proto, že je v největším počtu případů bez zjevné nesmazatelné křivdy neproveditelná — užiti pozemkové reformy jako nástroje a prostředku k nápravě »křivd pobělohorských« , ať již se to chápe jako vyvlastnění velkostatků bez náhrady nebo za náhradu tak skrovnou, že se to neliší příliš od konfiskace z trestu . To, tuším , z výkladů předchozích i z připojených dobrých zdání mých z r. 1919 plyne s přesvědčivostí do statečnou . Zlomení politické moci šlechty (jež opírala se jednak o vliv u dvora, jednak o privilegované postavení své v panské sněmovně a v sněmech zemských), vybudování politického života na širokém demokratickém základě, je dostatečnou a velmi významnou opravou minulosti, opravou, jež je v plném souzvuku s mravním svědomím doby. Ale k trestné konfiskaci zděděných statků, zejména pak ke konfiskaci takové, jež by křivdu, jež se stala, neodčinila, nýbrž nové těžké křivdy způsobila, by toto mravní svědomí doby svého souhlasu nedalo nikdy.

Tady končí historický exkurs páně Pekařův a příště se již zostra pustí do reformy, která bere šlechtě majetek.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na OMYLY A NEBEZPEČÍ POZEMKOVÉ REFORMY – 3

  1. Joda napsal:

    Toto dílo vyšlo v roce 1923 a i z textu vyplývá, že to Pekař psal po roce 1919. Z toho vyplývá, že Pekař porušoval platné československé zákony, které zrušily šlechtické tituly a dokonce stanovovaly sankce za jejich používání.
    Pokud si pamatuji z historické práce, která to rozebírala, tak prvním zákonem byly zrušeny šlechtické tituly a jejich používání. To kupodivu bývalá šlechta respektovala a alespoň na veřejnosti je nepoužívala. Ale kdo to nerespektoval, byli novináři a různí literáti. Tak byl přijat druhý zákon, který stanovoval dokonce tresty vězení za nedodržování prvního zákona.

    To se mi líbí

  2. oh napsal:

    O.T. Jen tak mimochodem, Evropský parlament nám schválil jednotný evropský digitální trh i s nejnovější reformou autorského práva.
    https://www.lupa.cz/aktuality/reforma-copyrightu-s-clanky-11-a-13-jak-hlasovali-cesti-europoslanci/
    Z českých €poslanců hlasovali pro navržený text, kde jedinou podstatnou změnu představuje přečíslování kontroverzních článků 11 a 13 na 15 a 17, lidovci Pavel Svoboda a Michaela Šojdrová: „Podpořila jsem kompromisní verzi reformy autorského práva EU. Jsem přesvědčena o tom, že finální znění směrnice vyvažuje zájmy platforem, autorů, vydavatelů, i spotřebitelů. Není možné přehlížet nespravedlnost vůči autorům, jejichž práva nebyla dosud chráněna,“ řekla česká europoslankyně Michaela Šojdrová (KDU-ČSL).

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.