OMYLY A NEBEZPEČÍ POZEMKOVÉ REFORMY


Posledně jsem vám předložil poslední část spisu Státního pozemkového úřadu o provádění reformy do roku 1925. Již v roce 1922 (vyšlo 1923) se historik Josef Pekař pustil do kritiky postupu této reformy a obhajoval stav panský. Předkládám dále bez komentářů k porovnání již provedené reformy s Pekařovými varováními. A také se v pozdějších kapitolách odhalí i některé politické postupy I.republiky.  

OMYLY A NEBEZPEČÍ POZEMKOVÉ REFORMY
JOSEF PEKAŘ
III. VYDÁNÍ
»VESMÍR« NAKLADATELSKÁ a vydavatelská společnost s r.o. v PRAZE 1923

PŘEDMLUVA.

Knížka tato obsahuje řadu stati, jež jsem otiskl původně v nedělní příloze »Národních Listů«  ve dnech 24. prosince 1922 až passim 11. března 1923 pod titulem »O některých předpokladech pozemkové reformy « a « Kritické poznámky k pozemkové reformě « . Stati jsou tu a tam doplněny nebo rozšířeny , event. opraveny.

K nim připojena je jednak krátká stať »Konopiště«, napsaná nově, a v příloze obě dobrázdáni , jež si ode mne vyžádal výbor Národního shromážděni pro pozemkovou reformu v dubnu a listopadu r. 1919. Proč jsem se rozhodl vydati tiskem tato zdání, najde čtenář v úvodu k textu jejich .

Poznáni, že pozemková reforma, tak jak je uzákoněna a ještě víc tak, jak se provádí, poškodí těžce naši budoucnost, naplňovalo mne již dávno úmyslem vystoupiti veřejně se svými obavami; s tím zápasila pochybnost, zda se v dané politické situaci najde vlivný list, jenž by popřál článkům takovým místa a zda pouhý historik může bez nebezpečí odvážiti se na thema, k němuž je povolán v prvé řadě odborník národohospodářský — třebas by se z části jen pokoušel snésti a jednotně zpracovati námitky a postřehy, jež rozličně a mnohonásob byly již veřejně nebo soukromě proti pozemkové reformě uváděny. Spolupůsobilo i vědomi, že pokus takový bude ( přes to, co právě pověděno) státi mnoho studia a práce a potká se s prudkým odporem postižených . Ochota redakce »Národních Listů« otisknouti mé stati (za niž vzdávám upřímný dík ) rozhodla — tak dán byl základ i k této publikaci, o níž přeji si vroucně, aby zodpovědnými činiteli nezůstala nepovšimnuta a neuvážena. Neboť její motivy jsou povahy ryzí — její přední ctižádostí je odstraniti nebo zmenšiti nebezpečí, jež hrozí obecnosti.

V Praze , 24. března 1923.

J.P.

ŠLECHTA POBĚLOHORSKÁ NEBOLI O HISTORICKÝCH PŘEDPOKLADECH POZEMKOVÉ REFORMY.

Patřím k těm, kteří se obávají, že pozemková reforma, velebená nejednou jako »největší dílo české revoluce«, »dovršení národního osvobození« atd., přinese vice škody než prospěchu naší budoucnosti. Patřím k těm, kteří jsou přesvědčeni, že méně by bylo více, t. j. že zákon zašel v převratové horečce příliš daleko a že neuvědomil si ani zdaleka všech povážlivých důsledků, jež vzbudí tak radikální operativní zasáhnutí v živoucí tělo národní.

Patřím také k těm, kteří jsou přesvědčeni, že pravou pohromou původní opravné myšlenky musí se státi kvap, s kterým snaží se zájmové strany proměnu ta k ohromnou a tak mnohonásobně do veškerého života našeho zasahující ve skutek uvésti. Těch, kdož smýšlí podobně, je legie; myslím pak, že se neminu s pravdou, napíší-li, že k nim náležejí především ti, kteří prospěch národního celku kladou výše, než volební úspěch politické strany .

Tato legie počtem roste; hlásí se k ní i mnozí, kteří původně byli pro postup radikální; přiznati třeba, že před čtyřmi roky byli jsme všichni převratovou psychologií vice nebo méně vyšinuti z duševní rovnováhy.

Co jsem tuto pověděl o svém stanovisku, chce býti úvodem k několika článkům, v nichž se pokusím ukázati na některé omyly nebo předsudky  které, jak pozoruji, jsou ve víře obecnosti (a to netoliko obecnosti nesocialistické) hlavním základem přesvědčení o mravní oprávněnosti bezohledného vyvlastnění šlechtických velkostatků. Nezáleží prozatím na tom, zda články takové, předpokládaje, že by přesvědčovaly, mohou či nemohou již míti vlivu na chod událostí; vzpomínka na to, s jakým přijetím potkala se před rokem slova presidenta republiky , vyzývající k revisi zákonů o pozemkové reformě, vylučuje bohužel jakýkoli optimismus. Důležitější jest, aby odborník, nepoutaný žádnými ohledy osobními nebo stranickými, nerozpakoval se kdykoliv vystoupiti proti omylům, které mají nesporný vliv na praktické řešení jedné z nejdůležitějších otázek naší přítomnosti a budoucnosti. Jen po rozptýlení omylů takových, event. po rozeznání, co v přednášených žalobách je odůvodněno a co je upřílišeno, může pevně ji se orientovati, může v příznivé chvíli správnější cestu k cíli najiti praktický politik.

I.

These o půdě národu uloupené. — Její omyly . — Německý velkostatek v Čechách před Bílou Horou. — Úpadek národního vědomí ve šlechtě. — Pošetilost myšlenky o trestném vyvlastnění bez náhrady. — Podíl šlechty pobělohorské v revoluci 1618—1620.

Je známo asi obecně, že nejobvyklejší stížnost, s níž se Čech setká ve společnosti anglické nebo francouzské, uvažující o našich poměrech, ve společnosti nota bene nám příznivé a pravidlem dobře demokratické, je, že obíráme bývalou šlechtu svou o zděděnou půdu její. Se stížností tou setkal se např. nedávno pražský starosta dr. Baxa v Marseilli hned při prvém setkání s vítajícími ho Francouzi. Baxa, jak jsme čtli v novinách, ovšem českou politiku bránil: vyložil, že jde jen o půdu v německém pohraničí, »která byla před 300 lety uloupena českému národu«. To je vskutku výklad u nás nejběžnější, hluboko vštípený v obecné vědomí: čteme a slyšíme znovu a znovu, že jde při pozemkové reformě o to, aby vrácena byla lidu nebo národu půda, která mu byla pobělohorskými konfiskacemi uzmuta. Běžné mínění, hlásící se často i v tisku, je, že před Bílou Horou byla u nás jen českonárodní šlechta a po ní že statky její byly rozchváceny cizinci.

Rozumí se, že jsem naprosto dalek toho, abych popíral nebo zmenšoval hrůzy pobělohorských konfiskací a podvodů a křivd s nimi spojených. Ale jako historik musím poukázati na to , že statky zkonfiskované po Bílé Hoře většinou skoupila (nebo i dílem darem dostala) česká šlechta, šlechta ze starých, dobře českých rodů pocházející. Nejsem snad prvý, jenž to tvrdí: plyne to ze studia základního díla našeho o těchto věcech, Bílkových Dějin konfiskací, pověděl to nejlepší náš znalec pohybu půdy svobodné v minulosti, August Sedláček, pověděl to i ve své »Bílé Hoře« historik Kamil Krofta.

Sedláček poukázal na to, že teprv konfiskace ohromného zboží Albrechta z Valdštejna, Kinského a Trčky (po zavraždění všech tří spiklenců v Chebu r. 1634) přivedla mnoho cizí šlechty do země, takže čechisace její již stala se pravděnepodobnou — ale i potom měly staré české rody mezi majiteli půdy ještě dlouho nepochybnou většinu. Krofta také ukázal na to, že úbytek české šlechty ve vlasti naší (odchodem těch, kteří prchli nebo odešli pro náboženství ze země) byl skoro vyrovnán vyhnáním, odchodem nebo útěkem německé šlechty, před Bílou Horou v zemi zakoupené.

Několik příkladů ozřejmí situaci asi nejlépe. Veliká panství lesní Liberec a Fridland na severu Čech do stali r. 1634 cizí Gallasové (Vlaši, pochozí z Tridentska); před Bílou Horou vládla tam však ryze německá rodina pánů z Roedern , germanisující svými dcerami i českou luteránskou šlechtu v sousedství. Panství děčínské patřilo před Bílou Horou německé luterské rodině z Bünau; majitel, odstěhovav se pro náboženství ze země, prodal je sv. pánu z Thunu. Němec tedy přišel na místo Němce. Panství Šluknovské měli dřív Němci Starschedlové, po převratu Němci Mansfeldové, Doupov držel dřív Němec Jan Albín Šlik , potom cizák Verdugo (po něm přišli Nosticové, pak Černínové), Falknov dřív Šlik, pak Nostic, čili zas Němec na místo Němce.

Tu jde skoro bez výjimky o německé rodiny předbělohorské, jež duchovní středisko své hledaly v Drážďanech, tedy mimo hranice země. Příkladů podobných by bylo lze uvésti větší počet: před Bílou Horou byla u nás šlechta na př. v Chebsku veskrze, v Loketsku skoro veskrze německá, v ostatním německém území z části německá, z části poněmčená a jen z části česká; v nejednom případě posadila Bílá Hora českého pána tam , kdy byl dřív Němec. I v českém centru země drželi některé velké panství před Bílou Horou Němci nebo rody poněmčelé (nemluvě o drobné rytířské šlechtě německé, jež se takřka rozlezla po vladyckých statcích na českém severu, aby se ovšem, pokud seděla v českém území, pravidlem počeštila). Pomineme-l i příklad zněmčilých Švamberků, na jejichž rozsáhlých dominiích, jako Vorlík, Zvíkov, Třeboň, Nové Hrady zasedli po Bílé Hoře cizinci (správa těch statků byla přesto stále ještě česká), uveďme třebas Mladou Vožici, kde po Rakušanu Funfkirchenovi stal se pánem don Baltasar de Marradas.

Otevřete-li Bílkovy Konfiskace, podivíte se, jaké množství německých jmén šlechtických, zejména z rytířstva, defiluje tu před zraky vašimi, t. j. jmén těch, kteří byli souzeni a pokutováni; jistá část těchto německých obyvatel, obžaloby cele nebo z části sproštěná a přistoupivší ke katolictví, v zemi zůstala. Jinými slovy: nečeská pobělohorská šlechta je také předbělohorského původu. A padla-li největší část konfiskovaného knížectví fridlandského r. 1634 v kořist cizincům, nezapomínejme při tom, že kníže, jenž zavražděn byl v Chebu jako ohavný rebel proti Jeho Mti císařské, týž Valdštejn, jenž byl nadějí české emigrace, zavedl, ač Čech původem a český bratr vychováním, do úřadu svého státu němčinu jako jazyk úřední, a že si nepřál, aby na akademii, jím v Jičíně založené, bylo mezi žáky mnoho »tölpische böhmische Janku«.

Čechu, vzpomínajícímu hrůz katastrofy, jež stihla vlast naši před třemi sty léty, jsou, jak přirozeno , zásadně sympatičtější ti Čechové, kteří stáli na straně odboje proti Habsburkům; jim, kdyby mohl, by pobrané statky navrátil, je z vyhnanství zpět povolal, v jejich opětnému sazení na rodné půdě viděl světlejší budoucnost země. Naznačil jsem již, že vzhledem k značném u počtu německé předbělohorské šlechty by splnění snu toho způsobilo Čechu dnešní doby mnohé trpké zklamání. A myšlenka, jež se po převratu vracela znovu a znovu, a by totiž panství a statky, jež pocházejí z konfiskací pobělohorských , byly vzaty či vyvlastněny dnešním držitelům jejich bez náhrady, je přímo pošetilá. Uvažte jen, že by to znamenalo, že maďarská šlechta na Slovensku, kde Bílá Hora, jak přirozeno, neměla žádných právních důsledků, by za statky své do stala zákonnou náhradu, kdežto dobrá polovice velkostatkářů českých by měla býti doslova ožebračena!

Uvažte, že by to znamenalo, že rodiny, jež věrně stály k Ferdinandovi II. a ke katolicismu a je jichž statky tedy po Bilé Hoře konfiskovány nebyly, by zamýšlenému trestu unikly a zničeni by byli potomci, dědici nebo nástupci starých českých rodů, v povstání proti Habsburkům súčastněných, nebo dědici či nástupci těch, kteří se nedopustili ničeho jiného, než že skonfiskované statky koupili, starajíce se (třebas bezděky ) o to, aby zboží ta zůstala v českých rukou! A jak byste odůvodnili např., aby valdštejnská panství v Čechách byla konfiskována bez náhrady, kdyžtě jde o zbytek ohromného majetku, jejž ztratil z trestu r. 1634 osnovatel velké konspirace protihabsburské (nejnebezpečnější v dějinách až do let světové války), o zbytek, jejž synovec jeho, také z účasti v konfiskaci podezíraný, zachránil takřka jen z milosti císařovy? Nebo jak byste ospravedlnili, aby průmyslníku Bartoňovi vzalo se bez náhrady panství Nové Město, jen proto, že bylo konfiskováno r. 1634 velezrádci Trčkovi? Aby vdově po hr. Lützowovi odňat byl statek Vamberk , jen proto, že konfiskací pobělohorskou dostal se z rukou domácích do rukou cizích? A tak dále (podobné otázky lze hromaditi) — co pověděno, tuším, postačí, aby o pošetilosti takového postupu nemohlo býti pochybnosti.

Ještě důležitější je snad okolnost, že mezi tou tak a priori zavrhovanou a odsuzovanou pobělohorskou šlechtou českou byl značný díl těch, kteří stáli v revoluci proti Habsburkům, kteří pro dělali útrapy trestního stihání a odsouzeni byli rozličně, ztrativše své kapitály, větší nebo menší díl svých statků nebo stavše se z plných vlastníků zboží pouhými manskými držiteli jeho. Na tuto okolnost se u nás v posuzování po bělohorské šlechty zapomíná úplně. Zde pak možno doklady hromaditi. Vezměte do ruky Bílkovy Konfiskace a pročtěte např. ty stránky, kde je řeč o procesech proti Bezdružickým z Kolovrat, Krakovským z Kolovrat, Novohradským z Kolovrat — 12 členů z rodů těch, dílem katolíků, stálo k soudu — a studujte , co pokutou ztratili, co zachránili. Zastavte se podobně u jedenácti souzených z rodu Bechyňů z Lažan, u desíti Černínů z Chudenic, u šesti Deymů ze Střítěže, u sedmi Dobřenských z Dobřenic, u šesti Dohalských z Dohalic, u pěti Haugviců z Biskupíc, u desíti Hrobčických z Hrobčic (vymřeli až za Marie Terezie), u tří Hrzánů z Harasova, u čtyř Chotků z Chotkova, u dvacetičtyř Kaplířův ze Sulevic, pěti Kapounů ze Svojkova, dvou Klenovských z Janovic (později hrabata, podobně jako část rodů dříve a dále jmenovaných), u sedmi Koců z Dobrše, šesti Kokořovců z Kokořova, u dvou Lobkoviců (jediný syn jednoho z nich, hlavního spolupůvodce povstání, Viléma, nepřestoupiv ke katolictví, zemřel bez potomků ve Skalici na Slovensku), u sedmnácti Malovců z Malovic, u osmi Mitrovských z Nemyšle, u šesti Mladotů ze Solopisk, u tří Myslíků z Hyršova, u šesti Nosticů . . . Bojím se, že úplný výčet by unavoval. Proto vyjmu z dalšího abecedního pořadu jen rody známější;

před komisí konfiskační souzeno bylo sedm Slavatů, třináct Straků z Nedabylic, čtyři Šlikové, dva Šternberkové, pět Valdštejnů (knížete Fridlandského nečítaje), sedm Kinských ze Vchynic, osm Vratislavů z Mitrovic, jedenáct Vřesovců , pět Voračických z Paběnic — nemluvě o pánech z Říčan, z Ryzmberka, z Talmberka, ze Žďáru, Vančurech z Rebnic, Věžnících a j.

To jsou vesměs rodiny, které se z katastrofy, utrpěvše ovšem menší nebo větší ztráty, zachránily, tu setkáváme se s jmény, která představují nám snad největší díl české pobělohorské šlechty, jádro politického národa českého, který v zemi vytrval a stal se nositelem její pozdější historie. Vidíme, že není takřka šlechtické rodiny, která by nebyla přinesla oběť povstání českému z let 1618 až 1620, která by nepropadla v tresty a pokuty; vidíme, že nová šlechtická obec česká, jež shromážděna byla v zemi pod vítěznými prapory králů Habsburských, nezáležela v jádru svém nikterak ze zásadních nebo původních stranníků Ferdinanda II., nýbrž naopak z veliké části z bývalých přívrženců nebo aktivních či pasivních podpůrců revoluce, v tom i mnohých katolíků. Většinu v šlechtě české dalo Ferdinandovi teprv jeho vítězství: o upřímnosti a opravdovosti tohoto obratu k novému pánu a často i k novému náboženství máme ovšem pln  právo pochybovati. Je také velmi pravděpodobné, že některé rodiny od počátku užily příležitosti, aby své členy rozdělily mezi obě zápasící strany: že jde ve velkém boji, jenž se rozpoutal, o všechno, o hrdlo i statky , bylo asi většině jasno; spekulace pak, aby trest, jejž vytrpí díl prohrávající, byl vyrovnán ziskem, jejž rodu opatří spolubojovník vítěze, byla v některých případech nasnadě. Tak pozorujeme, že jeden Černín ztrácí život na popravišti, kdežto bratr jeho, jenž vsadil na kartu budoucího vítěze, zakládá bohatství a slávu rodiny  jeden Kinský je zavražděn jako arcirebel, jeden z bratří jeho mizí v exiliu, a bratr třetí ocitá se, zachráněn a bohat, ve středu vítězné společnosti. A ještě léta potom , co padlo na bělohorské pláni rozhodnutí a nový řád ustaloval se v Čechách, nejsou všech ny svazky pobělohorské šlechty v zemi zbylé, svazky její s revolucí z přetrhány. Co je těch, kteří mají bratry, strýce, synovce za hranicemi, bratry a strýce, stojící se zbraní v ruce v armádách protihabsburských nebo uchýlivší se pro náboženství do exilia! Vidíme, že tato nová habsburská šlechta v zemi byla, musila býti s počátku, aspoň z části, habsburská jen díky vnějším okolnostem, habsburská na výpověď a že teprve časy pozdější ji věrně habsburskou mohly učiniti.

To vše, jak vím, jsme si docela neuvědomili ve chvíli, kdy osvobozená vlast, vzpomínajíc právě třistaleté památky národní katastrofy, vztáhla ruku k strašné ráně proti domácí šlechtě.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na OMYLY A NEBEZPEČÍ POZEMKOVÉ REFORMY

  1. Bavor V. napsal:

    Je chybou, že této knize věnujete malou pozornost. Tady se totiž dozvíte mnohé o historii naší politické scény i tehdejší „kavárny“, kterou tady zastupuje právě Pekař. I když úvod ještě není nic zvláštního a kromě obhajoby poněmčení šlechty nic nepřináší, v pozdějších částech se přesvědčíte o tom, že manipulace fakty není dnes nic nového. Právě Pekař to dovedl tak kouzelně, že byste mu i věřili.

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.