Dva roky v divoké Africe na motocyklu – 1


Felix C. Strommer a František Uher

I.Africké dopravní prostředky

 

F.C. Strommer a F. Uher vrátili se opět po delší době z Afriky do své vlasti. Otiskujeme zde několik snímků z různých koutů této zajímavě země, které oba jezdci na své cestě pořídili, vybravše nejdříve z velikého počtu různých a velice zajímavých snímků několik ukázek z africké „dopravy”.

 

Cestování Afrikou není pro Evropana příliš obtížné, zvolí-li upravené a známé cesty, nebo použije-li dopravních prostředků místních. Vydá-li se však na vlastním vozidle cestami, které nejsou hlavními spojemi měst, ba ani cestami určenými pro vozidla, není o nepředvídaná překvapení nouze. Putování neznámou zemí je někdy více, jindy méně zábavné, ale vždy poutavé a napínavé. Pokud je cesta sjízdná, pokračuje se vpřed a je vyloučeno, aby před nesjízdným terénem složili putovníci ruce v klín a poklesnuvše na mysli hodlali „obrátit”. Kdo jednou projel odlehlými místy africké divočiny, ví, že jen pevná vůle a naprosté odhodláni vedou k cíli.

Největší nesnáz působí četné řeky a říčky, přes něž by marně kdokoli hledal třeba jen lávku. Vede-li k takové „překážce” úzká, domorodci vyšlapaná cestička, je bezmála vždy jisto, že domorodci na břehu řeky žijící poradí „jak na druhou stranu”. Je-li řeka hluboká a domorodci vlastní loď, je na polovic vyhráno Lodivod řídí loď po proudu, aby se vyhnul nebezpečí skrytému v řece. Pouze zkušené oko domorodce pozná. kde těsné pod hladinou není kámen, jak by se na první pohled zdálo, ale hlava koupajícího se a snad i spícího hrocha. Často musí loď splavit značný počet kilometrů po proudu, než najde vhodné místo pro přistání po nekonečném manévrování mezi neviditelnými překážkami.

Takových „živých” překážek i jiných, nepředvídaných, je v afrických vodách dosti.

Tak na př. řeka Lurio má velmi pohyblivé dno, jak domorodci říkají „tekutý písek“. Dno řeky mění se každým okamžikem. Zde není možno použit lodi, protože hrozí nebezpečí uváznutí na mělčině, řeka na štěstí není hluboká. Domorodci znají pevná místa v řečišti, po kterých se dá bezpečně přejíti. Naloží na svá ramena nejen osoby a jejich zavazadla, ale i vozidlo, kterým cestující přijeli a přenášejí je na druhý břeh. V řece je mnoho krokodilů a je vždy nutno vyčkat, až domorodci po bedlivém přezkoumání řečiště se sami odhodlají vstoupit do vody. Spěchat, bylo by bezúčelné. Černošský kmen „Maconde“ zde žijící, jsou odvážní, velmi zruční a snad nejlevnější nosiči černé Afriky vůbec. Rozměry, ani váha zavazadel nevezme jim chuť к práci a tím i к výdělku. Šestisedadlové auto plně obsazené přenesou právě tak ochotné a bezpečně, jako motocykl. Za takové výkony mají jednotnou sazbu, asi našich pět korun.

V krajinách, kde není řek, jsou domorodci plné zaměstnáni hledáním pramenů pitné vody. Donášku vody pak obstarávají vždy jen ženy. V době sucha musí k pramenům vzdálených od vesnic mnoho kilometrů. Ženy chodí společně z celé osady proto, že dravá zvěř se vyhýbá vícečlenným skupinám, kdežto jednotlivce často napadá.

V Somálsku je velmi čilý dopravní ruch. Kmen Boran nezakládá pravidelně stálých osad. Jsou národem „stěhovavým”. Svůj rodinný majetek naloží na bedra zebu a zbytek svého jmění – stádo dobytka – ženou na pastvy. Sami nehospodaří, proto trpělivá zvířata putuji se svými majiteli s místa na místo, aby našla obživu.

V jižním Somálsku je typickým dopravcem velbloud. Domorodý kmen Ogaden jsou mohamedáni – většinou obchodníci. Dováží poživatiny a ty pak vyměňují za látky, ozdobné předměty a pod. V pustinách a divočinách středoafrických krajů je možno ccstovati ještě jinak, než „po suchu”. Osobní parník, plující po řece Kongu – na pohled neútulný – má 80 přepychově zařízených kabin. Kromě zavazadel svých cestujících nesmí přijmouti na palubu jiného nákladu. Všechen lodní prostor pod palubou je vyplněn potřebným množstvím dříví k vytápěni kotlů. Zdánlivě nehybný kolos urazí v osmi dnech vzdálenost 1600 km proti proudu (z Leopoldwille do Stanleywille). Po proudu vykoná tutéž cestu za 6 dní. V provincii Uelle taktéž v Kongu – vlastni bohatá mise 150 slonů-tahounů. Zkušení cvičitelé trpělivé zaučuji slony jejich povinnostem. Je to práce velmi nesnadná, vyžadující silných nervů a dlouhé doby, uváží-li se, že slon, je-li ve své domovině, těžko přivyká práci, naopak dožaduje se svých práv a hlavně své svobody. Zvykne-li práci, je nenahraditelným a nedostižným ve svém výkonu.

V těžko přístupných místech, v pralesích a úplně odlehlých krajinách používají domorodci k dopravě cestujících a zavazadel důmyslné konstruovaných nosítek „mašila“. Duté bambusové tyče sváži tak, že cestující sedí na sedátku spodního dílu nosítek, aby nárazy způsobené chůzi byly tlumeny provazci spojující vrchní díl zavěšený na ramenou nosičů. Běžci jsou velmi vytrvalí. Na dlouhé trati běží současné až 20 běžců, kteří se po 10 km střídají. Vystřídaní se nevracejí, ale pokračují dále až k cíli, odkud teprve společné se vracejí. Denně jsou schopni s dosti velkým nákladem uraziti 60 – 80 km. A tak se střídají v celé Africe různé dopravní možnosti a prostředky nepřehledného počtu a exotičnosti. Nejmilejší a jistě nejrychlejší dopravní prostředek je motocykl. Jako my obdivujeme mohutná zvířata ve službách dopravy a důmyslné, ač primitivně sestrojená nosítka různých kmenů, tak obdivují domorodci evropský zázrak motocykl, který budí mnohdy tolik zájmu, že o jeho existenci měli naši cestovatelé vážné obavy. Nebylo však možno odmítnout páru novomanželů kmene Massai, které potkali cestou v Longido u Kilimandžára, aby alespoň na chvíli nedovolili spočinout na jejich železném oři.

 

 

II.Cestování po Africe

 

Dnes přinášíme několik snímků zachycujících cestovní nesnáze F. C. Strommera a F. Uhra, o nichž jsme se zmínili předešle. Jsou to jen částečky okamžiků, ze kterých není možno usouditi a vyčisti skutečné potíže. Fotoaparát zachytí, ale desky věrné nereprodukují každý detail, jednak vinou osvětleni, jednak proto, že zelená barva na reprodukci mizí a tím zkresluje terén. Pouze kamenité a písečné plochy jsou zřetelnější.

 

Jeden snímek dobře ukazuje vzhled cesty z Windhuku do Ovambolandu v sev. záp. Africe. Tato jediná spojka (70 km dlouhá) slouží dopravě. Speciálně upravené vozy s vysokými koly táhne až 30 párů volů. Cesta je proto vystýlána vydatnými trsy trávy, aby kola vozů měla více opory a nezapadávala do písku. Pro náš motocykl nebyla tato pomůcka pražádnou výhodou. Vyjeté koleje byly příliš hluboké pro naše nízké vozidlo. Sidecar hrnul písek před sebou a nasedal na hřbetu kolejí. Těchto svízelných 70 km jsme v pravém slova smyslu museli přetancoval.

Podobná cesta vede stepí Kalahari v sev. záp. Africe, chráněnou zvířetnicí. Na zvláštní povolení úřadu a po složení slibu, že nepoužijeme střelné zbraně ani v sebeobraně, čekala nás 300 km dlouhá cesta zemí, kde není jediného stromu. Vodu vezli jsme v předepsaném množství. Děkovali jsme osudu, že stav „silnice” nás nutil к jízdě na první rychlost. Neustálý řev motoru zvěř spíše odháněl, než přitahoval. Zaujati pozorováním různé zvěře a starostí o udržení rovnováhy stroje, ani jsme nepozorovali, že se za námi blíží velkou rychlostí tornádo. Nezbyl čas na úpravu stanu, jen v rychlosti přikrytá Praga stanovou plachtou nám skýtala útulek, když příval vody snesl se na step. Otvorem v plachtě podařilo se nám zachytili dva údery blesku. Když bouře ustala, bylo již pološero. Na pokračování v cestě nebylo pomyšlení. Upravili jsme svá lože pod plachtou a před ní do písku postavili rozžatou „lodní“ lampu. Udržování ohně po dešti nebylo možné. Ač unaveni, neusínali jsme. Přiznáváme bez mučení, že strach v takovém „ráji zvěře” daleko převyšoval potřebu spánku.

Po chvíli shaslo světlo lampy. Chtěli jsme zjistit důvod, když v tom dopadlo něco těžkého na plachtu. Neozvalo se sice pověstné zamručeni, ani zavytí, ale pocit nejistoty byl příšerný. Ticho napovídalo, že vetřelci budou celkem neškodní, protože pravidelné skoky a odskoky s vrchu plachty začínaly ustávat. Odhodlali jsme se vystrčit hlavu ven a zjistili jsme, že po dešti se vyrojilo nepřehledné množství odporných žab úctyhodných rozměrů. Na rozdíl od našich žabích trpaslíků byli tito velikáni velmi bojovní. Při pohledu do jejich oči mocným odrazem zadních nohou vyrazila tato zvířátka přímo do obličeje. Rozsvítili jsme raději rychle našeho „hlídače”, pevněji zajistili stan a ukryli se opět pod plachtu, abychom pak bděli až do rána.

Na rozdíl od Kalahari je cesta pouští danakilskou kamenitá. Nemůžeme po pravdě říci, které zlo je menší, zda mořit motor v písku, nebo ničit gumy a pérování přeskakováním kamenů. U vesnice Marsafatma (90 m pod hl. m.) na habešsko-eritrejské hranici byla pak cesta sjízdnější zásluhou italských vojínů před italsko-habešskou válkou. Úprava spočívala v tom. že odstraněním balvanů vznikl písečný, dosti pevný a sjízdný pruh země. Velmi zajímavým úsekem na této trati je vyschlé řečiště (v době sucha). Je 3 km široké a musí se přejeti nejvyšší dosažitelnou rychlostí. Písek v řečišti je pohyblivý a kdyby vozidlo zůstalo státi, propadá se nezadržitelně do písku. V deštivé době je přejezd nebezpečnější, protože písek uvolněný vodou doslova teče. Na tomto místě přišlo mnoho bojovníků o život v habešské válce

V suché době je cestování Afrikou v některých územích i příjemné. Jeden snímek představuje náš „tábor“ v Senegambii na břehu řeky Gambie. Zde postačilo nad upraveným ložem zavěsit síť proti moskytům, zažehnout nezbytného „hlídače” a byli jsme jisti, že nerušeni budeme spáti do svítání. Vypozorovali jsme totiž, že zvěř se bojí osvětlené sítě.

V deštivém období byli jsme právě v Tanganyice. Není možno slovy vylíčit naše útrapy na cestě mezi Lindi a Rowumou. Vypomáhali jsme si, jak se dalo. Kladli ulámané větve přes jámy až 2 m hluboké, po nichž jsme pak přejížděli. Na místech méně nebezpečných jsme své vozidlo prosté přenášeli. V těsné blízkosti této silnice je málo vesnic, takže jsme citelně postrádali pomocnou ruku domorodců.

Často jsme vzpomínali na chvíle utrpení a námahy z Tanganyiky cestou v Kenyi, kde rovněž byly cesty nesjízdné, ale proti Tanganyice pravým požitkem. Deštivé období proměňuje všecky potoky v mohutné řeky. přetínající cestu. Taková překážka se dá snadněji překonat vyhledáním vhodnějšího místa к přestoupení na druhý břeh, v nejhorším případě nedobrovolným tábořením tak dlouho, až chvílemi ustávající déšť dovolí, aby voda opadla.

Rovněž v deštivém období zakusili jsme cestování Nigérií. V Zarií nechtěl nám dáti anglický úředník povolení к průjezdu opuštěnou a neudržovanou cestou do Oshogbo. Radil, abychom použili železnice. Po předchozích zkušenostech jsme se nelekli obtíží a vynutili si dovoleni tvrzením, že nesmíme z důvodů propagačních použiti jiného dopravního prostředku kromě svého. Cestou jsme mnohokrát vzpomínali na dobře míněnou radu, ale vrátit jsme se nechtěli za žádných okolností. Věděli jsme, že úředníci mezi sebou uzavírali sázky na výsledek našeho pokusu překonat 200 km nesjízdného terénu. To bylo povzbuzením v okamžicích, kdy vyčerpáni vzdávali jsme se dalších pokusů. Také skutečnost, že jsme prvními, kdož se o projetí pokusili, nás poháněla ku předu.

Tři plné dny zdolávali jsme nesjízdný terén. Více jak 60 příkopů jsme vlastnoručně opatřili můstkem. Že jsme se nezdržovali vypočítáváním únosnosti používaného materiálu, netřeba zdůrazňovat již z toho důvodu, že jsme používali všeho, co nám okolní rostlinstvo poskytovalo a kromě toho časté objevení dravé zvěře nutilo nás ke spěchu. Na svazích kopců a kopečků vznikly po různých přírodních katastrofách doslova skluzavky terasovitého vzhledu. V takové situaci vyměnili jsme s Pragou své funkce. Upevněnou lanem spouštěli jsme ji buď dolů anebo ji vytahovali pracné do kopce.

Na konci cesty v Oshogbo byli jsme pak okázale uvítáni nejen anglickými úředníky, ale i velkým počtem domorodců, kteří nás očekávali po předchozím ohlášeni úředníky ze Zaria. Jak vysokou „kvótu” vypláceli nedůvěřivci „na vítězství”, to jsme se jíž nedověděli.

 

 

III. Ozdoby domorodců.

 

Velmi zajímavou prací bylo získávání různých typů k zachyceni na fotografickou desku. Mnohdy stačilo vlídné slovo, ale častěji bylo nutno předem smluvit i odevzdat odměnu, než domorodec svolil.

Tak děvčátko kmene Cunhama v jižní Angole přesto, že mělo nejcennější závěs rodinný vzácnou mořskou mušličku – toužebné se zahledělo na obyčejný řetízek na klíče a vyžádalo si jej na památku za svoji službu. Na znamení, že si neobyčejné váží tohoto daru, připevnilo si jej ihned do vlasů a pak teprve se dalo fotografovat. Není vyloučeno, že tak nezvyklá ozdoba bude jednou z příčin zvýšení výkupného při jejích vdavkách. Naproti tomu příslušnici téhož kmene, které jsme náhodou potkali, dovolili nám bez jakékoliv odměny poříditi jejich společný snímek.

Bohatá domorodka kmene Masai z Tanganyiky ověšuje svou šíji pestrými ozdobami z jabloneckých a japonských korálků navlékaných na silný drát, aby se zachoval kruhovitý tvar. Neodkládá nikdy ani jeden z kruhů darovaných jí jejím manželem. Jeho náklonnost projevuje se počtem věnovaných kruhů. Na rozdíl od těchto černochů domorodky kmene Warusha-Masai v Tanganyice nosí většinou kruhy kovové. Nejsou tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Při bedlivém zkoumání zjistíme překrásné zpracováni tenkého mosazného a měděného drátku. Kruhy jsou spojeny na stejnou vzdálenost pevným uzávěrem, aby celá ozdoba nesplývala, ale při chůzi se pohupovala na prsou. Stejně jsou pracovány kruhy na rukou a nohou. V posledních letech používají k zpracování ozdob střídavě lehčích kovů (aluminia), takže sebe větší počet kruhů dovoluje volný pohyb.

Nejen ženy, ale i muži zdobí svá těla, často – ovšem s našeho hlediska – je však hyzdí nejrůznějším způsobem. Tak domorodci kmene Masai z Kondoa-Irangi mají prazvláštní zálibu. V dětství probodnutým ušním lalůčkem protáhnou masivní kovový závěs a postupně přidávají kovových závěsů tolik, že působením váhy zvětšuje se otvor v lalůčku do úctyhodných rozměrů. Tito domorodci jsou po Zulukafrech nejbojovnější kmen v Africe. Největším jejich nepřítelem je lev. Napadne-li lev stáda, předstihují se, aby takřka holýma rukama ulovili šelmu. Nejváženějším občanem osady je pak ten, který skolí nejvyšší počet lvů. Stane-li se, že v osadě vyhyne dobytek epidemii, vypraví se muži do nejbližší vesnice, aby požádali bohaté sousedy o několik kusů zdravého dobytka к založení nového chovu. Jsou-li odmítnuti. bez jakéhokoliv ohledu vyvraždí osadníky a přivlastní si nejen jejich stáda, ale i majetek, ač předem vědí, že je stihne v zápětí krutý trest, jakmile se vládni úřady dovědí o jejich činu. Tento kmen má také jedinečný způsob pohřbívání. Zemřelého odnesou za vesnici na pospas hyenám a supům. Aby dosáhli rychlého výsledku, zabijí na místě ještě kozu nebo ovci a čerstvě vyvrhnutými vnitřnostmi obloží tělo mrtvého. Pravidelně se chodí celá vesnice přesvědčili, vykonali-li supové a hyeny svoje dílo. Není-li tomu tak, přenášejí zbytky na jiné místo. Jestliže se jim ani potom nepodaří, aby celé nebožtíkovo tělo zmizelo v útrobách zvěře, pokládají to za zlé znamení a odstěhují se i se svým majetkem na jiné místo v přesvědčení, že tím zabrání pomstě zlých duchů. Před dospělostí odvádějí hochy do lesů, kde se musí živit vlastními úlovky. Po určité době jsou opět shromážděni, znak jinošství bezvadná vlasová rulička – ustřižena a je jim dovolen návrat do vesnice. Ještě před svou dospělostí, jako praví Masaiové šňupají tabák. který nosí ve schránce zavěšené v ušním lalůčku. Není právě velkým potěšením potkali na odlehlé cestě domorodce vyšperkovaného různými zbraněmi, zvláště nese-li v ruce bojovně vztyčený mordéřský nástroj podobný našemu srpu, avšak mnohonásobně nebezpečnější. Jen tehdy, dáte-li najevo srdnatost třeba jen mohutným zvoláním v jeho řeči pouhým slůvkem stůj! můžeme přistoupili k vyjednávání o svoleni k fotografování. Pak se dovíte, že máte potěšení hovořili s místním lékařem – mastičkářem, jdoucím právě prokázati dobrodiní nemocnému. К tomuto výkonu ověsí se náležité všemi znaky své moci. V ruce obřadní nůž, po boku leopardí kůži, přes rameno hřívu lva, k opasku připevněný meč v pochvě – rovněž obřadní a konečně neškodný zvoneček, který si vybral za své velkomyslné svolení k fotografování. Muž je z kmene Bangala v Kongu – Orientale.

Skupina žen kmene Macondé v Mocambique neměla zvláštního přání, jen jedinou touhu – sednout aspoň na chvíli na motocykl. Bylo jim přirozeně vyhověno. V tomto kraji opět nákladné ozdoby ustupují, ale je nutné, aby každá žena nosila v horním rtu dřevěnou deštičku, která tak nehezky deformuje jejich ústa. Starší ženy ještě kromě povinných deštiček dávají si tetovat symbolické znaky na obličeji.

V poslední době zakazuje portugalská vláda svým poddaným hyzdění těla a tetování vůbec.

Příspěvek byl publikován v rubrice strejdovy cesty se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

26 reakcí na Dva roky v divoké Africe na motocyklu – 1

  1. vonrammstein napsal:

    A kde jsou ty fotografie?

    To se mi líbí

  2. strejda napsal:

    K fotografiím u cestopisů. Jedná se o původní texty z velmi různých zdrojů. Ve většině případů fotografie či obrázky nejsou, nebo jsou ve velmi špatné kvalitě. Nynější problém vznikl jen tím, že text nebyl upravován a zmínka o fotografiích proto nebyla vypuštěna. Dobové texty by měly zůstat v původní podobě. Opravdu korektní řešení by bylo takový text nezveřejňovat. Pak by se ale těch několik zájemců nikdy nedovědělo, že dva Češi v meziválečné době cestovali po Africe na motocyklu. V žádné publikaci to uvedeno není, konec konců, nebyli to cestovatelé ale dobrodruzi, globetrotteři. Kdo dnes třeba zná Adolfa Parlesáka, Viktora Mussika, Josefa Štolbu nebo Viléma Gablera? Ti přitom vydali několik knih. Z Jaroslava Jiráska známého z cesty do Bulharska zbylo jen jméno, nic víc.
    Pokud bude čas, na řadu bude moci přijít velice zajímavý Alois Topič a již zmiňovaný Josef Štolba. Jen najít čas na přepis.

    To se mi líbí

    • vera napsal:

      Díkybohu za tu nekorektnost )
      Je fakt, že texty by měly zůstávat v původní podobě, je to svědectví minulosti, dobře tak. Ale pod čarou, v poznámce, do diskuze přidat obrázek, i nekvalitní…nešlo by to? třeba aspoň ten stroj, na kterém putovali, se sajdkárou jestli jsem pochytila srpáveě, to musel být pěkný kostitřas)

      To se mi líbí

    • blbíš napsal:

      Strejdo, vůbec sem nepochopil, myslel sem, že i přes bídnou kvalitu by stačilo „jen“ skenovat zdroj (vím, že to umíte!). Mně vůbec nevadí kvalita, ale autentičnost, tedy i toho zdroje (konec konců ten náš trucovitej uraženec Hudec to dělal taky tak). Pak i nechápu, proč přepisovat (do wordu) , tedy pokud to neslouží k Vašim dalším účelům? Na nás se vykašlete, my to snad přelouskáme tak, jak to stojí a leží v „originálu“, včetně těch bídných fotek.
      P.S.
      nádraží a mašinky?

      To se mi líbí

      • Bavor V. napsal:

        Máte poněkud mylnou představu o tom, jak a proč se zdroje převádí do wordu. Jednak originál je PDF, což je jednak velice obtížně dělitelné na části, jednak to většina blogů prostě „nežere“. A převod se provádí nikoli přepsáním, ale ORC převaděči, které ovšem nejsou tak dokonalé, aby dokázaly „přečíst“ každé písmeno tak, jak má správně být. Proto je nutné celý převod překontrolovat a opravit. On ten ORC program dokáže i tohle:
        Freska od Adama Schopfa
        Freske von Adam Schtipf
        Fresque nar Adam Schopf
        Fresco-painting by Adam Schbpf
        A právě tyhle nuance je třeba vyladit (tady se samozřejmě jedná o Schopfa)
        Na získávání obrázků také existují programy, ale rozhodně neumí zázraky. Pak to může dopadnout i takto:

        To se mi líbí

        • blbíš napsal:

          Vůbec nemáte pravdu, příteli!
          Zaslaný obrázek- text (nejen v PDF) si převedu jako jako výstřižek, zvětším Ctrl+kolečkem myši a to by bylo, aby se v textu nevyskytující „strejdova“ motorka se sajdkárou dobově nezobrazila v mé představivost přesně tak, jak já potřebuju pro pochopení a přiblížení strejdova textu!!! Více od autentických textů a obrázků neočekávám, neb mně to úplně stačí. Když chci HI-FI detail, tak si třeba nalistuju vonův blog či třeba tubku, najdu si tam sajdkáru u harleje a sem opět v pohodě. I tu Vaši zde uvedenou starou „pohlednici“ města ve svahu sem si takhle upravil a kdyby k ní byl doručen vysvětlující text, pak takto mnou upravená fotka mně úplně postačí pro představu toho, co byste mi tím doprovodným textem chtěl říci-sdělit-vysvětlit … což je (nebo by měl bejt) výsledek oný záslužný činnosti zdejších (tedy i Vaší) přispěvatelů.

          To se mi líbí

  3. jaa napsal:

    A vlastně taky ze světa …. i když to má název — Příroda se hněvá……

    To se mi líbí

  4. strejda napsal:

    blbíši, svět je složitější než by se zdálo a i jednoduché věci nemusí být jednoduché. S Bavorem jsme si vyměnili své neznámé cestopisné články a Bavor usoudil, že by mohly zaujmout i jiné než nás dva. To se mně líbilo, v přepisu článků je uloženo mnoho a mnoho desítek hodin práce a je dobré, když se dostanou k zájemcům.
    Mezi články byli i zcela neznámí Strommer a Uher, čeští afričtí dobrodruzi. Ovšem protože jsme si vyměnili jen upravené texty, Bavor neměl žádné fotky. V té době jsem je neměl ani já, teprve jsem na nich začal pracovat, ale pro jiné úkoly jsem přestal. Něco jsem vyhledal na netu, potřeboval jsem další informace o obou i o motorce Saroléa, to jsem netušil, že tehdy byla na ČSR trhu nejprodávanější.
    Ozval se von a tak jsem mu rád prostřednictvím Bavora poslal to, co mám.
    Teď mám rozdělaného moc pěkného, ale známého, Aloise Topiče a zapomenutého Josefa Štolbu. Ten je skvělý, ale musí se „dostat“ ze staženého skenu do wordu. Jednoduchá práce etc…., ale čas. Já se nestarám o to, co je za mnou, jen jsem za to rád, ale vidím zeď před sebou a obrovskou hromadu práce, která mně čeká. Možná, kdo ví, víte o čem mluvím. A tak cestopisy dělám „po práci“ pro oddych a radost.
    Je dodám, rady nepomohou 🙂 ale třeba ten převod OCR?

    To se mi líbí

    • Bavor V. napsal:

      Přiznám se, že mám takto rozděláno několik knih. A v současnosti se věnuji té „nejhorší“ skoro tisícistránkové Příručce ČSR z roku 1937. Odtud byla i ta citace i ten obrázek. Několik článků už jsem tady pustil, ale to byla opravdu jen „prkotina“. Ale až to budu mít, tak budete také zásobováni. A poznáte, jak se naše republika (tedy její česká část – slovenskou nemám) za těch 82 roků změnila. Místy bych řekl, že i k horšímu.

      To se mi líbí

    • blbíš napsal:

      Kdybyste věděl, nebo jen tušil, strejdo, z jakých podkladů „vařím“, nebo sem se za svůj život „navařil“, když projektuju /oval, nikdy byste nepsal něco takovýho o složitějším světě, nebo jeho zdání!
      P.S.
      A s dobou PC je to mnohem zábavnější i „zábavnější“!

      To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.