Z poslední mé výpravy do Afriky. – 2


Sděluje dr. Ant. Stecker.

III.

Džedda.

Neuplynulo ani malé čtvrt hodiny a již oblehal „Messinu“, zakotvenou přes půl druhého kilometru zdálí břehu, nesčíslný počet jednoplachetných rybářských lodic, zvaných feluka. Nelze pérem vylíčiti divadlo, které se nyní před námi odehrávalo. Jako supové o zdechlinu, tak rvali se vlastníci lodí a jich otroci o ubohá naše poutníky; jestliže bouří v předešlé noci zavazadla jich trpěla, což teprve nyní v rukou těchto herkulských, ničeho nešetřících rybáků. Pytle, bedny, hrnce, skříně, vaky a houně, vše v nejpestřejším chaosu s paluby do číhajících lodic vrháno, což dojista nedělo se bez pekelného lomozu, nejbujnější fantasii orientálskou předpokládajících nadávek a citelných štulců v právo i v levo. Zejména když zavazadlo některého z poutníků do nepravé lodice vhozeno, nastala babylonská vřava. Posuňky snaží se arabštiny neznalý Ind upozorniti loďkáře, že ten vak ve vedlejší feluce náleží jemu; bezpochyby neporozuměv který, uchopí loďkář jemu nejblíže po ruce ležící hrnec indického zázvoru. To spatří vlastník zázvoru na palubě, křičí, kormidluje rukama a nohama, aby o majetek svůj nepřišel, a když všecko nic naplat, skočí do feluky a buší do loďkáře, který rozvzteklen sype ne prává lichotných slov na svého kollegu, jež tento ovšem neopomíná pepřeně mu splatiti. Konec konců jest, že ubohý hrnec letí zpět do loďky, a to s takovou svižností, že útroby jeho ku zděšení vlastníka s ostatními zavazadly se mísí.

Tento mezinárodní turnaj trvá asi půl druhé hodiny k nemalé zábavě mužstva „Messiny“. Konečně odchází poslední poutník a i ním utišuje se poněkud ohlušující lomoz, ačkoliv srdcelomné výkřiky od břehu každý okamžik zaznívající nasvědčují, že se tam asi pokračování tragedie odehrává.

Jelikož „Messina“ teprve z rána Džeddu opustí, používáme příležitosti, abychom, pokud čas stačí, poohlédli se po zajímavém tomto místě. Jako malebnou a čistotnou jeví se nám Džedda z moře, tak překvapuje pověstnou orientálskou špínou její vnitřek. O této však tak často a tolik již napsáno, že laskavý čtenář bližšího líčení těch mrvišť a žárem slunečním rozkládaných, vzduch jedovatými odoury a škodlivými miasmy naplňujících zdechlin a odpadků všeho druhu nám odpustí. Raději nechť provodí nás labyrintem úzkých, klikatých uliček za město, kde rozkládá se na písečné vyvýšenině, nedaleko břehu mořského, pohřebiště pravověřících a v něm nejvzácnější památka Džeddy, na kterou tato také nekonečně jest hrdou, a již celé naše pokolení lidské jí záviděti musí. Jest to hrob pramatičky naší Evy, „Kobba enť el Hua“.

Laskavý čtenář ví nyní, proč především sem jsme spěchali, a pochopí rozechvění, jež v nás vzbudilo vědomí, že stojíme na půdě, v níž odpočívá ta, které celé pokolení lidské za život svůj děkuje.

Přístup na hřbitov dovolen nám nevěřícím teprve po zaplacení několika piastrů vstupného. Ubíráme se ihned ku hrobu Evy, jejž poznáváme podle dosti nádherné, pestrobarevnými prapory a cáry bohatě ověnčené kupule. Tam totiž, kde odpočívá nějaký úctyhodný svatý, kde osoba, jež za živa zbožnými činy a bohumilými skutky nad jiné pozemčany vynikla – mimochodem řečeno platí za nejvyšší svaté u Mohamedánů blázni – staví Mohamedán na památky buď mešity, aneb kobbami zvaná mausolea, jež pak ostatní věřící na znamení úcty dle možnosti prapory aneb pestrými, pokud možno zelenými cáry zdobí, aneb jen kameny, dřívky, střepy a sklem obkládají.

Kobba nad hrobem pramatičky Evy chová při tom ohromném množství pravověřících, kteří rok co rok do Mekky putují a uzřevše hrob prorokův ani i hrob Evy navštíviti neopomenou, množství drahých koberců a bohatě zlatem a stříbrem vyšívanými průpověďmi koránu zdobených praporců velikého stáří a nemalé ceny hmotné.

Ke kobbě Evině přiléhá na východní a na západní straně mnoho metrů dlouhý, nízkou zdí ohrazený a nesčíslným počtem praporečků, kamení, skla atd. ozdobený hrob, který především pozornost naší vzbudil a nás ohromným úžasem naplnil, když průvodčí náš nám sdělil, že to jest vlastně hrob Evy. Zvědavosti puzen, změřil jsem jeho rozměr a shledal, že pramatička naše těšila se nenepatrné délce tří set stop. Mimovolně vzbudilo ve mně těchto sto metrů reflexe o naší nepatrnosti. Co za pidimužíky jsme my u porovnání k našim prvním rodičům, a kterak asi vypadati budou ubozí naší potomci po tisíci letech, pomyslíme-li, že v době přece jen nepoměrně krátké plemeno lidské utrpělo takovou redukci rozměrů!

Sdělil jsem obavy své našemu průvodčímu, ten však pokýval několikráte hlavou a zamysliv se po chvíli pravil: „Allahi el hak, laken Alláh jarf“ (arab: při Alláhu toť pravda, avšak to ví jedině on). Na nejzápadnějším konci hrobu Evina, tedy tam, kde spočívá hlava, stojí vysoká, štíhlá palma datlová (mimochodem řečeno jediná, kterou v Džeddě a okolí lze spatřiti), kdežto u nohou keř mimosový libou vůní vzduch naplňuje. Kobba sama stojí, dle slov průvodčího, nad lůnem pramatičky.

Za značný příspěvek jedné medžidie (asi jeden zlatý a padesát kr.) bylo nám dopřáno i v tuto nahlédnouti. Odloživše obuv, vstoupili jsme v podlouhlou, sklenutou, nádhernými koberci, brokátem a nesčíslným počtem drahocenných praporců vyzdobenou síň, uprostřed níž stojí kamenný sarkofág, pokrytý zelenou, zlatem bohatě vyšívanou aksamitovou přikrývkou. Po stěnách rozvěšeny jsou nad to rozličné umělecky na pergamenu psané průpovědi koránu. S nemalým překvapením spatřili jsme také několik barvotisků, znázorňujících výjevy z války rusko-turecké, a mezi jinými i známý obraz, poslední okamžiky císaře Maxmiliána v Mexiku. Který zbožný poutník je sem přinesl, náš průvodčí nevěděl.

Jako každé posvátné místo v Orientu, tak jest i kobba Evina obydlím několika těch nešťastníků, jimž u nás místa v blázinci by se dostalo, kterým však zde, jelikož dle domnění věřících jsou svati, obzvláštní úcta se prokazuje. Napočetl jsem jich osm (mezi nimi dvě ženy), z nichž obzvláště marabut Hadži Ssalem, ten nejsvatější, jak průvodčí upozorňoval, hrozný pohled poskytoval. Polonahý, vyschlý jako mumie, s oholenou hlavou a dlouhým copem na temeni, obvěšený na rukou a nohou barevnými skleněnými perlemi, kolem krku řemínek s nesčíslným počtem posvátných amulottů, tak seděl ubožák v úpalu slunečním, vydávaje ze sebe zvuky až příšerné, upomínající na vytí šakalů neb řvaní hyen, tu zase sebou zmítaje, hlavou tluče, zuby ceně a jméno prorokovo blábole. Obklopen byl značným počtem věřících, kteří veškeré pohyby jeho s napjetím sledovali, a kdykoli jméno Alláhovo za- blábolil, v choru odpovídali, se ukláněli a tváří k zemi vrhali.

Odvrátili jsme se s ošklivostí od tohoto příšerného pohledu, a jelikož jiného zde viděti nelze, opouštěli jsme, naplněni jsouce nejrůznějšími dojmy, hrob Evy. Nemohl jsem ukonejšiti zvědavost svou, aniž bych se byl průvodčího našeho neoptal, kde asi leží Adam. Na to on rukou k severovýchodu ukazuje, zvolal „baid ketir“, při čemž poslední slabiku „tir“ do nekonečna protáhnul, na znamení, že daleko odtud. Jsouce tak poučeni, rozloučili jsme se s ním, ovšem že ne bez obligátního bakšiše.

Do města vrátili jsme se branou „bab el Mekka“, jíž vede cesta do Mekky, a jíž právě procházela karavana asi šedesáti velbloudů, nesoucí zavazadla našich Indů, kteří z části na velbloudech, většinou však pěšky ji provázeli. Poznali nás, a my přáli jsme jim štastnou cestu, načež oni radostným „inschallah, sika entatkum saida“ (dá bůh, šťastna budiž i vaše dráha) odpovídali. Ve čtrnácti hodinách byli v Mekce, po tříměsíční pouti plné útrap a strastí.

Od brány této táhne se středem Džeddy ku přístavu široká ulice hlavní, spolu bazar, a co takový jako v Orientu vůbec středisko všeho obchodního i společenského života. V městech orientálských bazary od sebe velmi málo se liší; všude působí týž dojem rozpoutaného mraveniště, všude týž čilý ruch, vír, šum, hluk a lomoz, směsice lidí a zvířat, vždy totéž dostaníčko prodavačů a kupců nejrůznějších národů a kmenů afrických a asijských, kahuadžiů (kavárníků), holičů, kejklířů, marabutů (potrhlých svatých), tanečnic, řemeslníků jakéhokoliv zaměstnání, legií zahálečů a houfu žebráků.

Jelikož nestačí nám času, abychom důkladně poohlédli se po zdejším bazaru, i právě v tento čas za příčinou zejtřejších slavností v Mekce velká část obchodů jest uzavřena, musí laskavý čtenář strpěti až do Massavy, kde dojista s důstatek volné chvíle nám zbude ku návštěvě bazarů různých.

Zmínky zasluhují ještě v Džeddě arkýře, jakož i domovní dvéře, na nichž vesměs obdivovati můžeme opravdu uměleckou práci řezbářskou. V tom ohledu vyniká Džedda nad jiná města orientálská, řezbáři její hledáni jsou i v samém Cařihradě, a výrobky jich rozvážejí se až po dnes po celém pobřeží severoafrickém, kde jmenovitě dobře v Tunisu se platí.

Jinak neposkytuje Džedda mnoho zajímavého. Poloha její jest velmi špatnou a to proto, že scházejí jí zahrady, které jiným městům pobřežním v těchto krajinách dodávají rozkošného pozadí. Kromě toho není zde vody. Z dalekých oas musí tato sem přinášena býti, a draze se platí. Odtud ta strašná nečistota a špína. Evropanů jest zde málo; několik konsulů, k vůli poutníkům, asi tři agenti obchodních domů alexandrijských, a několik kavárníků a obchodníků s evropským zbožím, náležejících národnosti řecké, avšak – jako všude v Orientu, tak i zde – skoro zcela poarabštěných. Mezitím přiblížila se hodina, kdy roztomilý kapitán náš a šef kuchyňský již toužebně nás očekávají, a proto vraťme se neprodleně na paluba „Messiny“.

IV.

Suakim. — Captain Speedy.

Na palubu „Messiny“ dostavili se nyní prodavači korálů, nabízející ke koupi opravdu krásné exempláry těchoto zajímavých, hlavně rodu Madrepora náložejících, různotvarých polypů, jichž vápenité útesy kol pobřeží džeddského na mnoho kilometrů moře ukrývá. Za několik piastrů lze skoupiti nejrůznějších druhů, tu stromovitě rozvětvených, tu zas mechovitě spletených nebo jako píšťaly varhan k sobě přilehajících, tu jednotlivých, metly tvořících, ježkovitých neb na spůsob listů lotosových seřaděných a to ve všech možných odstínech bílé a červené barvy. Bohatý jest také výběr rohovitých hub v nejbizarnějšícb formách a velikostech, z nichž na př. jedna, naším kapitánem pro museum v Janově koupená, obrovské křtitelnici se podobala. Za dvě rupie (asi zl. 2-40) prodávala se zde sbírka korálů, hub a různých konchylií, která by dobře dvě objemné bedny byla vyplnila, a mezi bratry dojista dvě stě zl. stála. Věci ty nemají zde žádnou cenu.

Smlouvati ovšem nutno, a z pravidla musí kupující, nechce-li býti ošizen, nabídnouti prodavači hned napřed jen desátou část žádané ceny. Tomu Arab jest zvyklým, a také dle toho se řídí. Udá ti obnos, avšak již v nejbližším okamžiku polovinu sleví a za pět minut obdržíš zboží vskutku za desetinu.

Proto také v Orientu, jmenovitě jsi-li řeči neznalým, nic sám nekupuj. Najdeš vždy dosti domorodců, kteří za malé zpropitné koupí vše nepoměrně láciněji, i kdybys třeba v smlouvání již byl Dtuien. Zásadou semitů jest, křesťana kde možno ošiditi, toť skutkem bohumilým.

Ponenáhlu přiblížila se noc. Usínáme klidně a když zjitra se probouzíme, lze Džeddu rozeznati již jo-Ti co bílý, zářivý bod od žlutavého pobřežního proužku. „Messina“ opustila o čtvrté hodině ranní přístaviště; kyneme poslední, ještě pozdrav Arábii a pospícháme ku pobřeží africkému.

Po dvoudenní klidné plavbě přistáli jsme k večeru dne 11. listopadu v Suakimu, kde loď naše v blízkosti pevniny zakotvila. Vedle nás ležel zde válečný parník anglický z Adenu, jehož úkolem bylo, křižovati Rudým mořem a zabraňovati v poslední době na novo rozmohšímu soobchodu s otroky.

Tenkráte ještě netušili jsme, jaké důležitosti nabude Suakim v době nedaleké. V živé paměti má laskavý čtenář zajisté bitky a šarvátky, jež nedaleko Suakimu mezi anglicko-egyptským vojskem a hordami Osmana Digmy, příbuzného lži-proroka Mahdiho, svedeny byly. Od té doby jest Suakim hlavní stanicí anglickou v Rudám moři, ku kterému účeli ovšem geograficky i strategicky nejlépe se hodí.

Přirozený, zevšad pevninou uzavřený a toliko úzkým kanálem s mořem spojený přístav poskytuje bezpečný útulek značnému počtu i sebe větších válečných lodí, které zde v bezprostřední | blízkosti pevniny zakotviti mohou, a jest co takový jediným na celém pobřeží africkém, rudomořském. Nad to není průměrná temperatura zdejší příliš značná a zdraví Evropanů škodlivá, jako na př. v Massavi, nejhorčejším to zajisté místě celého povrchu zemského.

Také neni zde nedostatek dobré, pitné vody, v kteréž příčině Suakimu v celém Rudém moři přednost náleží. Ta pak pěstování nejrůznějších plodin a zelenin u samého města umožňuje, takže se daří výborně datle, fíky, granátová jablka, broskve a citrony a každodenně spatřiti lze na trhu čerstvé melouny, dýně, okurky, bedindžel, j molochie, červený pepř, rajská jablka, cibuli a p. Vysočina konečně, jež v dáli jen několika kilometrů příkře ku břehu spadá, poskytuje příjemnou možnost posádce stráviti horkou dobu letní na zdravých výšinách hababských.

Kromě toho jest však Suakim nejdůležitějším městem přístavním Nubie a egyptského Sudanu; odtud vede cesta přes Kassalu do provincií severohabešských a přes Berberu nejbližší cesta do Chartumu a rovníkových území egyptských, která ovšem nyní následkem povstání v Sudanu jsou nám uzavřena, avšak za nedlouho dojista na novo obchodu evropskému přístupnými se stanou.

Suakim byl až do našeho příchodu sídlem egyptského guvernéra v Rudém moři (váli enť ei knllu dunja fi ‚1 bahar ahmar) a co takový předčil už tehda ostatní města rudomořská i výstavností i čistotností (rozumí se, že v tamějším slova smyslu). Ta orientálská špína nebila aspoň v těch částech, jež my za krátkého pobytu jsme navštívili, tak do očí. Domy o dvou poschodích, jakých zde několik, a ovšem že velice primitivné dlážděné náměstí jsem nikde jinde nespatřil. Jinak jest Suakim městečko malé, obývané většinou Nuby, avšak jest pro značnou důležitost obchodní sídlem velikého počtu bohatých kupců egyptských, zejména alexandrijských, jichž rozsáhlá skladiště čídí velkolepý dojem, dále pak řeckých a arménských. Také několik Evropanů zastupuje zde firmy terstské a livornské, a my nemálo jsme byli překvapeni, když v elegantních klubovních místnostech, vyzdobených kožemi lvů, levhardů, žiraf a antilop, nalezli jsme nejen velmi dobrý kulečník, ale i znamenité pivo plzeňské a to od ledu. Kromě toho jest Suakim střediskem podniků Hagenbeckových. Stále jest zde několik agentů, kteří pro něho nejen od domorodců nejrůznější zvířata kupují, ale i velkolepé výpravy do vzdálených končin, jako do Kassaly, Bogosu, Galabatu, Chartuma a j. podnikají. Zvláštní náhodou setkal jsem se zde s rodákem panem S., Čechem, žijícím rovněž ve službách Hagenbeckových, který se sem právě s karavanou, bohatou na lvy, žirafy, hyeny, různé antilopy a nosorožce navrátil, a nyní příležitost k odjezdu do Hamburku očekával. Také karavana Nubiů, která po delší dobu v Evropě obdivovati se dala, byla zde zrekrutována.

Že dnešního dne společenské poměry v Suakimu velice pokročily, to při známé podnikavosti Angličanů v tom směru samo sebou se rozumí.

Velice zajímavá osobnost opouštěla večer dne 12. listopadu s námi Suakim. Kapitán Speedy, již z dřívější doby dobrý známý Rohlfsův, a muž, jenž právě tak v Anglii, jako v Indii, Habeši, Nubii a Egyptě obzvláštní popularity požívá. Budiž mně proto dovoleno několik řádků jemu zde věnovati. Captain Speedy, rodem Skot, byl delší čas důstojníkem ve vojště indickém, kde zejména co náruživý lovec a krutý pronásledovatel tygrů proslul. Jak sám nám sdělil, podařilo se mu v sedmi letech pobytu v Beugalsku skoliti neméně než padesát šest těchto lítých šelem, začež se mu dostalo královnou anglickou také různých vyznamenání. V roce 1867 poslán byl spolu s konsulem Cameronem ku králi Theodoru habešskému, aby vymohl Evropanům, kteří Theodorem vězněni byli, svobodu. Výpravu jejich stihl však podobný osud. Theodor kázal uvězniti Camerana a Speedyho. Po nějakém čase podařilo se však poslednějšímu prchnouti, a po nesčíslných dobrodružstvích přes Galabot a Kassalu bez úrazu do Massavy se vrátiti.

Speedy odebral se ihned do Anglie a byl brzo na to (roku 1868) přidělen, jsa dobře znalý řeči j ethiopské, co tlumočník ku štábu lorda Napiera, velitele vojenské výpravy anglické proti králi habešskému Theodorovi, který, zvěděv o blížícím se vojsku anglickém, utekl se s uvězněnými Evropany a celým svým dvorem do Magdaly, přirozené horské to pevnosti, ležící na hranicích šoáuských a habešských na řece Bašilo, v domněnce, že zde proti Angličanům bezpečně jest chráněn. Avšak Angličané přišli, na úpatí hory táborem se rozložili a pevnost bombami a raketami dobývati se strojili. Tu Theodoros, spatřiv první rakety a jich strašný účinek, takovou hrůzou byl jat, že všeho odporu se vzdal, uvězněné Evropany, s nimiž slze se loučil, velkomyslně na svobodu propustil a se vším jich majetkem, mnohá nad to bohatě obdarovav, do tábora anglického poslal, když ještě krátce před tím osm set Habešanů, již odvážili se proti marnému odporu jeho reptati, strašným spůsobem usmrtiti dal. Na to odebral se Theodoros do stanu a se slovy: „raději zhynu, než bych se stal otrokem ženy“ (totiž královny anglické), se zastřelil. Angličané dobyli a spálili Magdalu, nastoupili zpáteční pochod ku pobřeží a svěřili vládu v Habeši princi Kassavi, I jich spojenci a tehda pohlaváru severohabešskému,  který za krátko na to, potlačiv zbraní, Angličany mu darovanou v zemi vzniklé vzpoury nápadníků trůnu ethiopského, sám za krále králův Ethiopie se prohlásil a v Axumu, přijav jmeno Jana, korunovati se dal. Pod tímto jménem až dosud vládne. Angličané pak vzali ssebou do Evropy jediného syna Theodorova, prince Alamayo, jehož vychovatelem jmenován byl královnou anglickou kapitán Speedy.

Než Alamayovi anglické klima nesvědčilo ; po nenáhlu chřadnul a po dvou letech zemřel, jak Speedy tvrdí, zastesknutím a touhou po vlasti. Po té odebral se Speedy opět do Afriky, a sice do Nubie, kde na novo oddal se zamilovanému svému sportu a brzy postrachem šelem všeho druhu se stal. O zabitých šelmách vedl Speedy zvláštní denník, z něhož jsme zvěděli, že dosud (t. j. do onoho dne, kdy my s ním se seznámili) zastřelil v Nubii a ua severních předhořích habešských sedmdesáte tři lvy, sto a deset levhartů, třicet a dva slony, jakož i veliký počet nosorožců, nepočítaje nesčíslné množství hyen, žiraf a různých antilop. Znám jest Speedy v těchto končinách pod jménem „pasa Feleka“, což přeloženo zní dlouhý pasa. Vyniká totiž nad 0statní smrtelníky kromobyčejnou velikostí šesti stop.

O osobě jeho kolují mezi domorodci nejpodivnější pověsti a báje, a ti proto jméno jeho vyslovují vždy s jakousi bázní. Speedy jest však člověk velice joviální, společenský a neúmorného, suchého humoru. Jedinou vadou jeho jest prchlivost, již ale dle vlastních slov dovede zkrotiti, spůsobem arci poněkud drastickým. Provázen jest totiž vždy na cestách svých dobře v boxování vycvičeným společníkem, jehož povinností jest, jej v okamžicích, kdy vášeň jeho překypiti hrozí, několika dobře mířenými, dle všech pravidel boxování zasazenými štulci v pravou míru uvésti. Před nějakým časem pojal Speedy úmysl oženiti se. To však nebylo při podmínce, jaké jeho budoucí vyvolená vyhověti měla, věcí tak snadnou. Družka života jeho nesměla totiž býti menší než on. Se samolibosti vyprávěl nám, že se mu konečně, po dlouhém sice putování a hledání i to podařilo. Poznal v Madrasu dámu, která obzvláště mu imponovala, jelikož ještě o půl druhého palce jej převyšovala a s ní tedy také brzy v šťastné manželství vstoupil. Zpráva o tomto sňatku rozlétla se ihned po všem území anglickém, a sama královna, zatouživši spatřiti kromobyčejný tento párek, pozvala manžele Speedy do Londýna, kdež se jim té cti dostalo, ve zvláštní audienci přijmouti blahopřání královnino.

Speedy a společník jeho pan W. měli nyní v úmyslu odebrati se do Bogosu, na severním úbočí habešském, za příčinou honby, jak on pravil, dle tvrzení guvernéra v Massavě ale za jinou, tajnou politickou missí, již vláda egyptská s nedůvěřivostí jen sledovala. Kdož ví ? !

Tak uplynula nám ve společnosti zajímavého Skota, a za nejkrásnější pohody cesta. Konečně z večera dno 14. listopadu vynořily se před námi kontury vysokého (rebel Geddem, nejvýchodnójšfho to výběžku vysočiny habešské, korunujícího v jihu záliv massavský, jehož mohutné formy vždy rostly a určitějšího rázu nabývaly, až on v celé své velkoleposti v kovolesklé hladině mořské se ztápěl. Ještě několik okamžiků a zrakům našim objevilo se nejkrásnější panorama: záliv massavský kolkolem vysokými, sráznými úbočími habešskými obemknutý a v jeho lůně, v lazurových vodách mořských za svitu luny jakoby se koupající Massava, z jejíž četných minaretů melodické zvuky právě k modlitbě volajících mueddinů až k nám zaznívaly.

O osmé hodině spustila „Messina“ kotvy v přístavišti massavském. Jsme u cíle naší cesty pomořské.

Příspěvek byl publikován v rubrice strejdovy cesty se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

16 reakcí na Z poslední mé výpravy do Afriky. – 2

  1. Slim napsal:

    OT
    Tak jsem zase po letech slyšel poslance Grebeníčka. Jeho zevrubná argumentace proti církevním „restitucím“ vůbec, byla přesvědčivá. Kalousek, Nečas a spol. dnes zřejmě zjistí, jak pravdivé je úsloví „práce kvapná, málo platná“. Poslanec Benda aka Stříbrný Buvol bude dnes v menšině.
    Jsem zvědav, jestli to církve poženou z formálních právních důvodů k ÚS, nebo nechají vrabce uletět a spokojí se s holubem v hrsti

    To se mi líbí

  2. K-k. napsal:

    OT: Urozený pane, mejlík si razí cestu závějemi… ů)

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.