Z poslední mé výpravy do Afriky. – 1


Sděluje dr. Ant. Stecker.

I.

Do Habeše.

„Byl jsem vyzván, velectěný pane doktore, abych Vám zvláštním poslem sdělil, že africká společnost směr výpravy Vaší zaměnila. Kam, nevím. Dr. Nachtigal nepíše nic, než abyste neprodleně se vrátil na Maltu, že nejspíše se odeberete do severovýchodní Afriky. Bližší zprávy zašlu do Tripolisu—–.

List tohoto obsahu doručen mně byl koncem měsíce dubna, kdež po dvacítidenním pochodu pouští vstoupil jsem podruhé v rozkošnou oasu Džofra, ležící jihovýchodně od Tripolisu, na hranicích tripolissko-fessanských.

Různé byly pocity moje, když před rokem, poprvé, co průvodčí Gerharda Rohlfse palmové háje Sokny jsem spatřil. Bylo to prvých dvacet dní cestování mého afrického, krátké období, jež v Sahaře jsem strávil a v němž aspoň přibližně ponětí sobě učinil o svízelích a útrapách, s nimiž spojeno jest cestování pouští, tušení však neměl, co vše teprve sledovati bude. S nepřekonatelnými takřka obtížemi, o nichž pojem učiniti sobě dovede jen ten, kdo poznal fanatismus sektářů Snussiů, již slovo „křesťan“ nejinak než s nejvyšším opovržením a nikdy bez lichotného epitheta „kelb“ (arab. pes) nepronášejí, bylo nám od té doby stále zápasiti, až posléze přepadem v oase Kufra, kde zázrakem jen život jsme zachránili, výpravě naší nenadálý konec učiněn byl. Po mnohých svízelích a atrapách vrátili jsme se odtud dlouhou bezvodnou pouští, zúplna vypleněni, stále v nebezpečí života, a po přestálých hrozných dnech na těle i na duchu sklíčeni, zpět do Benghasi na severním pobřeží africkém. Rohlfs odplul v brzku do Evropy, mně pak svěřena byla nová výprava do středu afrického, tentokráte do říše Bornu.

A tak zavítal jsem na novo do Sokny, netuše, že zde opět nové a rovněž velice závažné překážky v cestu se mně postaví.

Byl jsem právě návštěvou u kaimakama soknajského Aliho beje, dobrého známého již z dřívejšího pobytu, jemuž vyprávěti jsem musel o smutném osudu barona Csillaga, který předešlého roku s námi zde prodléval, a několik měsíců později na cestě z Ghadamesu do Tripolisu dysenterií schvácen byl, když doručen mně byl šantátem (expresním poslem) zpočátku sdělený list německého konsula v Lavalettě. Netřeba připomenouti, kterak dopis ten v prvním okamžiku mne překvapil.

Uvažoval jsem, co starostí vyžadovalo uspořádání výpravy, jakých obtíží měl jsem, nežli jsem zaopatřil sobě průvodních listů guvernéra tripolisského, odporučných listů kupců tripolisských na různé pohlaváry středoafrické, s nimiž v obchodním jsou spojení, co jsem prodělal, nežli jsem najal po svém zdání dobrých a spolehlivých sluhů, nežli jsem nabyl dostatečného počtu silných, zdravých velbloudů, skoupil nejrůznějšího zboží, jež v krajinách středoafrických místo peněz, na záměnu mně sloužiti mělo, a to vše nadarmo. Nyní, když vše v nejlepším běhu, měl jsem se vrátiti, abych snad kdo ví kde nanovo s přípravami započal. Nad to ta nejasnost listu Nachtigalova: jiná výprava v severovýchodní Africe! toť nesmírně široký obzor; kde a kam mám jíti? Těch několik řádků mne velice rozčililo a myslím, že sotva bych býval zpět se vrátil, kdyby nebyl konsul Ferro v listu připojil, že jest přáním vyšším, abych vyzvání africké společnosti se nepříčil. Kontrakt můj zněl určitě na cestu do Bornu; za těchto okolností však nezbývalo, než, ač s odporem, se podrobiti.

Popřál jsem tedy sobě, lidem a velbloudům nejnutnějšího odpočinku, navštívil ona místa, na nichž roku minulého za téměř dvouměsíčního pobytu zde s dr. Rohlfsem a nebohým baronem Csillagem zvláště rádi jsme prodlévali, navštívil a přijímal návštěvy dobrých známých, a dne 23. dubna rozloučil jsem se na novo – kdož ví, zdali naposledy – se zamilovanou mně oasou a nad míru vlídným její berberským obyvatelstvem. Z těch mnozí ještě několik hodin cesty mne provázeli, až i ti za srdečného „salam aleik“ nazpět se vrátili. Tak skončila nepředvídaným spůsobem druhá moje výprava v Sahaře, ne sice vypleněním; avšak rozpoložení mysle, v němž zpáteční pochod jsem nastoupil, mnoho od onoho po katastrofě v Kufra se nelišil. Konečně však i s myšlenkou návratu jsem se usmířil a po spůsobu pravověřících budoucnost Alláhu přenechal. Alláh Kerim!

Koncem prvé třetiny měsíce května přibyl jsem po několika sesílených pochodech nazpět do Tripolisu. Zde ovšem neočekávaný návrat můj vzbudil nemalé udivení a to tím více, jelikož slíbených bližších zpráv jsem nenalezl, tedy o příčině návratu svého závažného důvodu podati jsem nemohl.

Telegrafického spojení s Maltou tehdy nebylo, a lodě také pravidelně nepřicházely; nezbývalo tedy, nežli na novo v trapné nejistotě čekati. Díky však příjemné společnosti konsulů amerického, bývalého kollegy ze studií heidelberských, vlaského, pod jehož protektorátem jsem stál, a francouzského, výborného to malíře a výtečného znalce Orientu, jakož i bezmála stolotého konsula belgického, kdysi dobrého přítele slavného Bartha, uplynul i tento čas.

Jmenovitě však zpříjemnily mně pobyt v Tripolisu přátelské styky s Frederikem Warringtonem, mecenášem všech cestovatelů, kteří za východisko výprav afrických zvolili Tripolis, a jednou z nejzajímavější osobností, jež na svých cestách po Africe jsem kdy poznal. Frederik byl synem generálního konsula anglického, plukovníka Warringtona, téhož, jenž v letech dvacátých ze samostatného, dynastií Karamanliů ovládaného státu Tripolítika učinil provincii tureckou; matka jeho pak byla dcorou krále anglického Jiřího III. Frederik Warringtan byl v nejužším přátelském poměru ku všem čelnějším šejkům v Tripolitanii a Fessanu, a doporučující jeho listy platily u těchto více, nežli veškeré bujuruldi guvernérů tripolitských, ba i firmany sultánské. Koho Warrington co přítele odporučil, tomu dostalo se dojista nejupřímnějšího pohostinství i od nejfanatičnějších kmenů beduinských. Proto se o něm vypravovalo, že jest tajným vyznavačem koránu, což ovšem na pravdě nespočívá.

Během let podnikl několik delších výprav do střední Afriky; tak provázel do Bornu Jindřicha Bartha, na to Vogela, Beurmanna, Duveyriera, Rohlfse, Nachtigala, slč. Tinnéovou, a jelikož mluvil plynně arabsky, jakož i řeči kanuri, haussi a sidana, a přisvojil si výtečně znalost obyčejů a zvyků domorodců, byl od těchto všude vysoce ctěn a jméno jeho drženo takřka v celé střední Africe v největší vážnosti; v Bornu byl Frederik – tak nazývali domorodci Warringtona – považován docela za šerifa (polosvatého). Warrington byl mužem velice skromným a vždy ochotným a upřímným rádcem, který 601eté své zkušenosti milerád s jinými sdílel; dům jeho v Meuschii, palmových to hájích nedaleko Tripolisu, otevřen pak byl vždy a každému do Tripolisu zavítavšímu cizinci.

Frederik zemřel před čtyřmi roky, dosáhnuv stáří sedmdesáti čtyř let, a jím odebral se na věčnost muž, jenž v celé severní a střední Africe přes půl století největší popularitě se těšil a největší úcty požíval. Bohužel že nebylo mi tehdy popřáno delší doby v jeho společnosti stráviti. Dne 25. května, pobyv bezmála čtrnácte dnů v Tripolisu, obdržel jsem parníkem vynikající společnosti paroplavební „Rubattino“ dopis konsula Ferro, který však i tentokráte nic positivního neobsahoval, jen krátký telegram Nachtigalův: „Výpravu rozpustiti, vše rozprodati a na Maltě dalšího vyčkati.“ Svěřil jsem tedy prodej velbloudů a nakoupeného, zboží laskavostí vlaského konsula markýze de Goýzueta mně doporučenému kupci Hadži Ali ben Mehdui; rozloučiv se pak s roztomilou kolonií evropskou v Tripolisu co nejsrdečněji, odplul jsem do Lavaletty na Maltě, kdež také, jsa již očekáván konsulem panem Ferro, jehož nekonečné obětavosti vždy co nejvděčněji vzpomínati musím, dne 28. května šťastně jsem přistál.

Pobyt můj na ostrově Maltě prodloužil se nad očekávání. Předně musil jsem vyčkati výsledku prodeje velbloudů a zboží v Tripolisu, a za druhé zdálo se, že v Berlíně stran nové výpravy ještě nic bezpečného ustanoveno nebylo. Že mně, který takřka dvě léta pohodlí evropského jsem postrádati musil, pobyt ten nebyl právě nepříjemným, samo sobou se rozumí.

Nadto pak připlula v těch dnech na Maltu válečná loď německá korvetta „Victoria“ která měla poslání, žádati vyhrůžkou bombardování na guvernéru benghasijském Ali Kemali pašovi odškodněné za vyplenění naší výpravy v Kufra, jejíž velitel a důstojnictvo spolu s konsulem panem Ferro laskavostmi všeho druhu závodili, aby pobyt na Maltě mně co nejpříjemnějším učinili.

Konečně došla mne přece z Berlína kýžená, ale lakonická zpráva: „Očekávejte v Kahýře Rohlfse, s nímž odeberete se do Habeše.“

Tři dny na to, 2. července, odplul jsem do Alexandrie, a odtud po několikadenním pobytu do Kahýry, kdež v domě slavného cestovatele afrického, dra. Schweinfurta, dostalo se mi na delší dobu nejlaskavějšího uhostění.

II.

Rudým mořem do Massavy.

Několikaměsíční pobyt v Kahýře mlčením přejdu. Egypt a metropole jeho jsou dnešního dne, kdy zde v době saisonní napočítati lze „Baedeckrů“ na tucty, dávno přemoženým stanoviskem. Z té příčiny pomlčím také o Suezu, kam po příchodu Rohlfsově koncem října z Kahýry jsme se odebrali, a prosím laskavého čtenáře, by nás doprovázel na palubu parníku „Messina“, náležejícího společnosti Rubattino-Florio, který odjede zejtra do Massavy.

Vlaská tato paroplavební společnost (o níž tiž v prvém článku mimochodem jen zmínka se stala) jest jedinou, která obstarává přímé spojení mezi přístavy rudomořskými a Egyptem. Sídlo své má v Janové (Rubattino) a Palermu (Florio) a sto a deset její parníků, mezi nimiž několik pravých obrů, předčí pohodlným zařízením, čistotou, výbornou kuchyní a mírnými cenami veškeré konkurenční lodě francouzské, anglické a rakouské.

Také naší lodi náleží všecka chvála. Jest to sice parník malý (3000 tůn), avšak vynikající důkladnou stavbou a vlnám výtečně vzdorující. O pohodlí cestujících v každém směru postaráno, a důstojnictvo lodní s velitelem vynikají vlídností a ochotou jen Vlachům vlastní.

Dne 6. listopadu opouštím před polednem Suez. Moře jest nad míru klidné a slibuje dle slov zkušeného kapitána našeho dobrou a pokojnou plavbu. Na hladině jeho mírným větříkem jemně zčeřené ubíhá parník náš jistě a rychlostí úžasnou, a jelikož loď jen nepatrně se kolíbá, máme oprávněnou naději, že tentokráte tributu moře ušetřeni budeme.

Na lodi panuje nejpestřejší chaos. Přijali jsme totiž k pěti stům poutníků do Mekky, jež včera večer anglický parník společnosti Peninsular ze Zadní Indie přivezl, a my nyní dále do Džeddy 8 sebou vezeme. Šťastní smrtelníci! V blahém očekávání, že spatří co nejdříve již posvátný kámen Kaby, a že dostane se jim konečně sladce znějícího titule „el hadži“, který otevírá brány ráje a vede jistě v náruč luzných hurisek, nedbali svízelů, jež plavba několika tisíc mil s sebou přináší, aniž hledí útisků, jichž na lodích evropských od nevěřících s dostatek jim snášeti jest. Tak mocným jest účinek koránu, jeho učení a zásad.

Naši spolucestující náležejí, jak se zdá, nejrůznějším třídám společenským, jsou však bez výminky všichni pasažéry třetí třídy. Orientalec jest v tom ohledu velice spořivým; také vyznání jeho, nedovolující mu bližší styk s nevěřícími a zbraňující mu požívati jednotlivých pokrmů a nápojů, přináší s sebou, že raději volí býti ponechánu sobě samému.

Zastoupeno jest mezi našimi domorodci každé stáří a pohlaví a opravdu lze říci, že nepozorovali jsme mezi nimi tváře nesympatické aneb snad do cela ošklivé. Mírně sklenuté čelo, pravidelný slabé ohnutý nos, masité sice, ale nikoliv naduřelé rty, dlouhé, živé, výrazné a důmyslné oko, a průměrně dobře vyvinutá postava. Bělovlasí starci vzbuzují vážnost, muži pak vynikají lepostí; mezi ženami shledali jsme několik velice sličných, kyprými tvary a půvabností se honosících dívek.

V krátkě době vyvinul se mezi námi a Indy nenucený styk. Jelikož většina jich přiváděla s sebou celou svou rodinu, cesta pak do Mekky a zpět mnoho měsíců, často až tři čtvrtě roku trvá (někteří z nich, jak nám vyprávěli, již pětkráte Mekku navštívili), zaopatřeni jsou obyčejně vším, čeho k takové výpravě jim zapotřebí. Vedle toho přinášejí s sebou ještě dary velkošerifu v Mekce, záležející z nejrůznějších předmětů; často jsou to i papouškové, opičky, kočky: krátce, co kdo může, obětuje, jen aby hodným se stal jedině spasitelného přídavku „el hadži“.

Zavazadla našich spolucestujících byla tedy pro nás pravou etnografickou výstavou, v níž zastoupeny nejen nejrůznější výrobky jich průmyslu a řemesla, ale i ve vlasti jich kultivované plodiny. Chtěli jsme leccos jim odkoupiti, avšak nebyli s to od věcí těch se odloučiti.

Obzvláště zajímavé byly výrobky zlatnické: náramky, náušnice, prsteny, jehlice, pak řezbářské ze slonoviny, jakož vonným dřevem sandovým a perletí vykládané skřínky mahagonové a ebenové, určené většinou pro velkošerifa a jiné hodnostáře v Mekce.

Mezitím co zaujati jsme byli pozorováním zajímavých našich spolucestujících, přiblížila se ponenáhlu hodina čtvrtá a s ní zároveň doba, kdy bylo nám přesvědčiti se o zručnosti a dokonalosti našeho chefa kuchyňského. Nežli však zasedneme k tabuli, dovolím si laskavému čtenáři představiti celou společnost. Jest nás, vyjma ovšem pány Indy v předu lodi a několik kupců řeckých a arménských, v druhé třídě mnoho. Dr. V. Gerhard Rohlfs, odebírající se co vyslanec německého císaře ku Janovi habešskému, paní a pan Lombard, poslaný francouzským ministerstvem obchodu rovněž do Habeše za příčinou studií, o nichž bližšího jsme nezvěděli, pánové de Sorror a Barozzi, vlaští velkoobchodníci v Massavě, a pisatel těchto řádků, vypravený africkou společností v Berlíně za účelem geografickým do Habeše a krajin Gallův, a až ku králi Janu habešskému průvodčí Rohlfsův. Tabuli, jak samo sebou se rozumí, předsedá roztomilý náš kapitán pan Mizzi, velice zkušený a sdílný společník, vždy dobrého humoru a ku každému stejně vlídný; nad to velký přítel zoologie, vezoucí s sebou pro zábavu malou menažerii, v níž zastoupen mladý levhard, dvě hyeny, pes stepní Lycaon pictus, několik šakalů, opic (mezi nimi zvláště zlý pavián babuin), papoušků a jiného drobného ptactva.

Naše první, jakož i každé sledující menu na palubě lodi „Messina“ nás v pravdě překvapilo, a obstáti by musilo i nojpřísnější kritiku kulinářskou : Flundra s majonésou, risotto s kořennou omáčkou „curry“, šťavnaté žebírko s neapolskými makaronkami, nadívaná rajská jablka, poulard, šokoládový pudding, k tomu výborné víno barolské a víno ďAsti – všecka čest a chvála. Jsme tak uspokojeni, že ani nepozorujeme, kterak na východě objevuje se v dáli, ještě takřka v mlhu zahalené témě posvátné Sinai. Není-liž to unášející myšlenka ? Plouti v Rudém moři s domorodci východo- indickými, kochati se výtvory pařížského „Grand hotelu“ hodné kuchyně, viděti před sebou vrcholy sinajské, a moci se na místě přenésti v duchu v dobu, kdy snad právě zde Rudým mořem procházel faraónem pronásledovaný Israel. Ubohým tenkráte asi tak nebylo, jako nám v tomto okamžiku.

Než nemělo uplynouti ani dvakráte čtyřiadvacet hodin, a i my měli jsme nabyti přesvědčení o pomíjejícnosti všeho blaha. Ačkoliv kapitán Mizzi ujišťoval nás, že ve třinácti letech, jež v Rudém moři na lodi ztrávil, jen asi třikráte bouří mořskou stižen byl, tož zdá se, že právě my vyvoleni jsme byli k tomu, zkušenosti jeho v tom směru nabyté rozšířiti.

Krásné noci 7. listopadu sledoval jasný, avšak velmi horký 8. listopad. Úpalem slunečním rozehřátý vzduch se tetelil, a účinek jeho na nervy zrakové sdělil se ponenáhlu celé soustavě nervové, vrcholil v nevyslovitelně blahém unavení tělesném, jemuž v patách sledovalo sladké dřímání. O polednách zavládl na celé lodi takořka hrobový klid, přerušovaný jen vzdechy do únavy pracujících strojů, šploucháním lodním šroubem znepokojených i vod mořských a tu a tam povelem dozor majícího důstojníka lodního. Moře bylo úplně klidné: ne- 1 přehledná, temně modrá poloha splývá v jedno s horizontem; obloha jasná, avšak následkem rozehřátého vzduchu jakoby jemným závojem zastřená.

Dusný ten poklid nebyl mně nikterak podezřelým. Nápadným mně byl toliko nepokoj, jenž po polednách zmocnil se kapitána, důstojnictva a mužstva lodního. Plachty, jež až dosud volně vlály, byly lany k stožárům přivazovány, stan, jenž nad palubou určenou pro cestující prvé třídy se rozpínal, aby před paprsky slunečními chránil, sta- žen, různá zavazadla, bedny, lanoví, které dosud na rozličných místech na palubě leželo, odstraněno do prostor mezipalubních, kam také pasažérům indickým nakázáno zavazadla svá dopraviti. Toť ovšem vzbudilo ponenáhlu pozornost nás všech a lze si představiti, že nebylo nám právě volno, když při jídle učiněno nám bylo kapitánem sdělení, abychom připravili se na bouři v moři Rudém, plném útesů králových, vždy nebezpečnou, a jelikož velmi řídkou, tím hroznější. Nad to jsme | na blízku nejnebezpečnějšímu úskalí rudomořskému, zvanému diamantovým.

Přiblížil se večer, avšak jelikož ničeho nebylo pozorovati, za to jsme měli, že kapitán tentokráte bezdůvodně se obával. Ten však ze svého vyvýšeného stanoviska neustále dalekohledem se rozhlížel, tu tlakoměr, tu teploměr zkoumal, směr lodi měnil a zimniční činnost jevil, která znenáhla i na nás prošla. A vskutku kolem osmé hodiny náhle na západě se zablesklo, na to na východě a neuplynulo ani půl hodiny, a již obloha, dosud jasná, takořka nevysvětlitelným spůsobem se zahalila.

Blesk stíhal blesk, hrom burácel, vichr hrozil každý okamžik zklátiti stožáry, jež jako stéblo ohýbal, moře jakoby žárem podmořským zahřívané, vřelo, kypělo, pěnilo se, až konečně v obrovských vlnách útroby své rozevřelo a lodí naší jako skořápkou ořechovou zmítalo. Vřava nejstrašnější však nastala, když náhle ubohá naše loď jakoby podmořskými silami do výše vymrštěna byla, na to s rachotem zpět ve vlnách se ztopila a my všichni nejinak než že na úskalí jsme narazili, za to jsme měli. Bohudík nebylo tomu tak, ačkoliv nevysvětlitelno nám tehdy zůstalo, ktorakým divotvorným spůsobem do výše vzneseni jsme byli. V okamžiku na to sledovalo oslepující zablesknutí a úder hromový, který v bezprostřední blízkosti Messiny v podobě ohromného ohnivého sloupu do moře sjel. Tím také bouře vrchole dosáhla, ačkoliv až do 3. hodiny ranní, ponenáhlu zanikajíc, dodržela. Jak jsme později vyzvěděli, pozorováno bylo v těchže dnech na západním pobřeží rudomořském, hlavně v Suakimu a Massavě několik otřesení země, které v Massavě tak bylo prudké, že tři domy z části se sřítily, velký počet pak poškození došel. Jest nade vší pochybnost jisto, že vymrštění naší lodě s údaji těmito bezprostředně souviselo.

Po bouři sledovalo krásné jitro; hladina mořská jako plocha lazurová. Jen v mezipalubí řádí babylonský zmatek a líto nám opravdu ubohých i poutníků, jichž zavazadla následkem zmítání lodě a jednu hromadu smetená nemálo utrpěla. V té pestré směsici košů, pytlů, skříní, hrnců a beden bylo arci nemalým uměním poznati, co či vlastnictvím. Pohled zde na starce, jenž rozmetaná zrnka kávová sbírá, onde nad rozbitým hrncem i indického zázvoru žalující ženu, tam vysypanou, rýži v děravý cár pěchujícího muže, a tu nad mrtvým papouškem slzící děvu byl při vší tragice přece jen komickým. Že bouře nejednomu z nich i citelnou upomínku uštědřila, tomu nasvědčují tu a tam obvázaná hlava a trpící výraz obličeje při ohmatávání ne blíže označitelných částí těla.

Avšak utrpení ihned bylo zapomenuto, když o desáté hodině objevil se na obzoru žlutavý proužek, na němž dalekohledem rozeznati bylo zářivý bílý bod. Pobřeží arabské a cíl cesty: Džedda. Jako by elektrická jiskra do všech vjela, tak v okamžiku zimniční činnost zmocnila se Indů. Nedbáno více rozsypané kávy, rýže, mrtvého papouška, rozbitých hrnců a rozedraných košů: jen honem každý co možná nejdříve hleděl vynésti majetek svůj na palubu, aby mezi prvními na posvátnou zemi vstoupil. Nezbývaloť ubohým mnoho času. Zejtra jest předvečer bajramu a kdo se omešká a před západem slunce není v Mekce, konal pouť nadarmo. Nenáleží více k oněm šťastným, již v den slavnosti za celování rukou poprvé pozdravují se slastným „Alláh kebir. el hadži“, a musí stráviti za trest celý dlouhý rok nad hrobem prorokovým až do příštího Rhamadan bajramu.

Rychle blížíme se ku pobřeží. Již rozeznati lze písčitý břeh arabský, kontury v žáru slunečním a lesknoucích, vší vegetace prostých vrchů, v jichž lůně spočívá svatá Mekka, a jakoby z kararského mramoru vytesanou Džeddu, již poutníci vítají radostným „es salám Džedda el beida“ (buď pozdravena bělostná Džeddo).

Ubíháme nyni již jen polovičnou rychlostí, jelikož v právo i v levo plno koralových útesů, z části nad hladinu vyčnívajících, většinou však mořem ukrytých a tím nebezpečnějších. S největší obezřetností vyhýbá se „Messina“ v klikaté čáro jich nástrahám. Naší poutníci nemohou nyní ani vyčkati okamžiku, kdy zakotvíme; radost, slast a a nadšení zračí se v obličeji jednoho každého z. nich. I děti jako by pochopovaly význam posvátného okamžiku.

Náhle staví se malí a velcí, oblečeni v slavnostní pestrobarvé hávy, v řad a melancholickým hlasem provolává bělovlasý stařec s ohromným zeleným turbanem jméno Alláhovo a prorokovo, jemuž všichni rozechvěným hlasem v choru odpovídají, při čemž se uklánějí, k zemi vrhají a tuto líbají. Modlí se a děkují Alláhu za prokázanou milost. Okamžik to opravdu plný velebnosti, jehož posvátnost i nás nevěřící dojímá. Mahomed byl přece jen velký, velký duch!

Po polednách spouští „Messina“ kotvy. Stojíme a ztrácíme se v moři stožárů parníků všech mocí a všech rozměrů, očekávajících zde poutníky z Mekky, aby je zpět do jich vlastí v různých světa dílech převezly. Napočetli jsme jich tři a devadesáte, čemuž není se co diviti, uvážíme li, že jest v tom okamžiku shromážděno v Mekce sto a dvacet pět tisíc věřících, jichž daleko větší polovina do vlasti přes moře vrátiti se musí.

Příspěvek byl publikován v rubrice strejdovy cesty se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

37 reakcí na Z poslední mé výpravy do Afriky. – 1

  1. blbíš napsal:

    Tady u strejdy aktuální politická výměna názorů snad nehrozí, a protože byl svatej Mikuláš a já taky cestoval ke svý přehradě (pravda Afrika to zrovna nebyla) tak to dám sem … snad strejda je tolerantní.

    Stařec a sv. Mikuláš, a neb, přes vůni mandarinky k ohni a vodě!

    Sem šel dneska ráno po ulici a lidi mi připadali uhnaný asi i proto, že konzum … a do toho všeho ještě svatej Mikuláš s tím jeho směnným obchodem, kdy děti básničky, písničky a strach z toho vzadu proměňujou za všelijaký sladkosti. Já mám zase sv. Mikuláše spojenýho s vůní mandarinek, pomerančů a s loupáním burských oříšků.

    Už dneska v noci obloha jiskřila jak démanty, který sem sice nikdy neviděl, ale asi takhle si to představuju. Mrzlo, jen praštilo a Orion měl tak dobře viditelnej mečík zavěšenej za útlým trojhvězdným opaskem, že všechny souhvězdí mu šly raději z cesty. A taky že jó, mezi devátou a desátou hodinou dopolední nízká mlha zcela zmizela a sluníčko hřálo a svítilo jak zjednaný. To už sem ale kašlal na svoje čmáranice, nacpal si do kapes buráky, pomeranče a mandarinky, nastartoval auto a uháněl na svoje skalisko nad vodou. Uvelebil sem se u svý borovice a zahájil tolikrát v dětství zažitej rituál loupání mandarinek, pomerančů a burských oříšků (vlastně tehdy každej po jedný mandarince a jednom pomeranči, protože sme byly čtyři děcka … a stejnak se ani nedalo koupit víc, pamatujete-li, prostě hrůza, jak se nám dneska snaží vysvětlovat!). Oslňující třpyt vodní hladiny, teplý vzduch odrážející se od skály a to všechno se smísilo s čerstvě lehounkou vůní mandarinek. No co vám, přátelé, budu vyprávět, dobře, že si na takový chvilky můžu ještě sáhnout. Vůně mandarinek a chuť buráků mě přinutily přivřít oči a hned defilovaly vzpomínky na dobu, kdy mně bylo moc hezky, na mý dětství, na svý blízký ….

    A když mandarinky, pomeranče i buráky byly snědeny a slunko vstoupilo do úhlů, v kterých ztrácelo svoji sílu, vydal sem se k autu smířen s koncem právě prožitých chvilek. Jel jsem přes jednu vísku a všiml sem si, že kostelní dveře sou otevřený, a protože je svatého Mikuláše, tak sem zastavil a šel do domu Páně, byl téměř prázdnej, jen v lavici seděla víc stařenka než sem já, ale ta mě vůbec nevnímala, protože byla pohroužena do sebe. Z jejích mírně se pohybujících rtů sem usoudil, že už asi notnej čas promlouvala se svým Bohem. A protože sem nepospíchal, usedl sem do lavice a moje oči začaly nekřesťansky klouzat z jedné prdelky barokního andílka na druhou prdýlku ještě baroknějšího, tj. obéznějšího andílka, z jednoho dmoucího prsu barokní děvy s harfou na druhý, ještě kypřejší barokní prso jiný ženský nesoucí ve džbánu bůhvíco a najednou jsem si uvědomil, co nikdy předtím, ač to bylo do očí bijící při každým mým zřídkakdy uskutečněným usednutím do kostelní lavice. A přitom to furt padá shůry na každýho z nás, stačí pouze vzhlédnout do kleneb našich kostelů a chrámů a … a pochopit.

    Asi to poznání muselo přijít se svatým Mikulášem, chlápkem, kterej prej činil tolik dobra, že byl prakticky patronem kdekoho a kdečeho. Každej si toho světce/nesvětce přivlastňoval. Ale protože dnes můj den patřil kromě vůně mandarinek i baculatým prdelkám a prsům dmoucím, tak každej musí pochopit, že se mi dneska se svatým Mikulášem, kromě dětí, do toho zamotaly i ty tři kurtizány, co málem svý věna vykoupily svými těly, kdyby nebylo zlatých mincí Mikulášem ve vykřičeném domě za ně zaplacených. A proč kurtizány, no protože sou na malbách zobrazovány také s prsama, sice nedmoucíma, ale stále furt nahejma. A co je na nich tak zvláštního, ptáte se asi. No protože sou nahý, zní má odpověď. Že vám to nepřipadá divný?

    No mně taky a právě v tom vidím to moje prozření a důkaz nad důkazy, proč si s muslimy nikdy nemůžeme rozumět. Zkuste pro nás celkem běžnou a vůbec neudivující lidskou nahotu nakreslit na kostelní štuku v burce, nikábu, burkině, čádoru, hidžábu či jak se ty přehozy muslimek nazývaj!!! Už chápete tu strastiplně – smysluplnou cestu, kterou křesťanství oproti islámu ušlo a k čemu se dopracovalo. Dopracovalo se nikoli ke slabosti a hříchu, jak melou nadržení muslimové toužící po nikdy jimi nespatřených 40 pannách, ale k toleranci. Už chápete tu převahu ducha, kterou předvedla dneska odpoledne jedna jediná stařenka v kostelíku zapomenuté vísky od ječivě uskutečňovaných hromadných modliteb prováděných demonstrativně muslimy pětkrát za den?

    Nikdy říkám vám, nikdy se v klidu v naší zemi s muslimy neporovnáme … oheň a voda … amen!

    To se mi líbí

    • strejda napsal:

      Příteli blbíši, vy umíte inspirovat i drobnostmi, stále svůj. Dávám + a přitom mně napadá, co si tehdy v Džiddě místní o přívalu křesťanů mysleli. Nejspíš „Nikdy říkám vám, nikdy se v klidu v naší zemi s křesťany neporovnáme … oheň a voda … amen!“
      Já měl dnes praktičtější den, u očaře. Po dvou letech žádná změna, naštěstí, k lepšímu to již nikdy nepůjde, hlavně, že se držím. A k tomu, že se nemusím bát o řidičák, jak nedávno psal tisk, mám velkou rezervu. Taky dárek od Mikuláše.
      Na nebi již při večerní procházce s pejskem nevidím Mars, několik měsíců zářil na obloze a připomínal mně mládí s Říší hvězd. Zdalipak ještě vychází? Ta Říše, Mars se zase za čas objeví.
      Jak vidno, nejsem lyrik, jen pouhý prozaik.

      To se mi líbí

      • blbíš napsal:

        Co pouze vím, příteli, tak Džidda je od Rudýho moře vstupní branou do Mekky a navíc je Saudů, žejo! Co si tehdá Arabové z Vašeho úvodníku říkali, to opravdu netuším, ale co si říkaj dneska, bych si tipl na tutovku! Saudi si opravdu říkaj to moje/Vaše:“ „Nikdy říkám vám, nikdy se v klidu v naší zemi s křesťany neporovnáme … oheň a voda … amen!“ (tedy až na to moje/Vaše amen)! Ale v čem bych viděl ten zásadní a dosti podstatný rozdíl je to, že Saudi si to svoje /moje/Vaše „Nikdy, pravím vám…“ uměli i ošéfovat.

        Mýlím se zas tak významně, nebo v Džiddě lze vidět ve skutečnosti to, co i gůgl tají, totiž významný soulad v počtu a hlavně soužití křesťanů & muslimů a tomu i odpovídající soulad v počtu mešit & křesťanských sakrálních staveb s výmalbama plných kyprých dmoucích prsou a andělských prdýlek?

        Vsadím boty, že bych si koledoval o facku od náboženský policie, kdybych se někde na ulici v Džiddě pozeptal po kyprých křivkách ženskýho těla. Tam by se určitě rčení oheň & voda v mžiku realizovalo mým zapálením a vhozením do Rudýho moře!

        To se mi líbí

  2. blbíš napsal:

    Ještě k tý inspiraci!
    Minulý vánoce sem měl zašroubovat tý stále ještě po věšáčkách v koupelně toužící mý ženě skutečnej věšák do koupelny. Vytušil sem příležitost a mobilizoval sem ten svůj um, jak píšete, někoho inspirovat a pro inspiraci sem tý svý stále ještě ženě k tomu přišroubování věšáku přinesl z garáže úmyslně nefunkční akušroubovák, jako že bych tu ženu polopaticky nainsiroval k vhodnýmu dárku pod stromeček. Funkčních akušroubováků není nikdy dost, já jich mám v garáži nejmíň tři, nikdy však neškodí mít čtyři, žejo? Samozřejmě sem onu nemožnost zašroubovat oním nefunkčním šroubovákem šroubek věšáku řádně demonstroval, jak ústně (nadáváním), tak i praktickou ukázkou, tedy doslova polopaticky a onen šroubek nefunkčním akušroubovákem sem skutečně nezašrouboval a milej věšák sem vyzývavě nechal pohozeně ležet na podlaze v koupelně, jako že si každej o něj přerazí nohu, že bude překážet a bude onu nutnost nákupu vhodného dárku neustále připomínat. Navíc sem přidal zarmoucený výraz do svého obličeje, že jako bych děsně rád, ale bohužel, akušroubovák je v háji, ale kdyby byl novej, tak by to byla hračka. To muselo nainspirovat kdekoho, žejo? A jak sem se vám pak na Ježíška těšil, to si nedovedete představit, ani vnoučata se netěšila víc. Sotva zazvonil Ježíšek na zvoneček, vrhl sem se s v čele vnoučat trhat obaly dárků a … a co si asi tak myslíte, že sem pod stromeček skutečně dostal? … No jasně, papuče a blbý fusekle, takže s tím uměním inspirace děte, příteli, laskavě do háje!

    To se mi líbí

    • blbíš napsal:

      tohle se mělo zanudlit pod strejdu 02:25

      To se mi líbí

    • jaa napsal:

      Mno,blbíši, ale zase můžete být rád, že ti Vaši obdarovávatelé nejsou žádní škudlílkové. jak tak vybírám vánoční nadělení – vychází mi, že ty fusekle a bačkory stály určitě víc než jeden akušroubovák.

      To se mi líbí

    • strejda napsal:

      Příteli blbíši, máte kolem sebe hodné lidi. Týkat se to mně, dodal bych Vám pod stromeček sadu šroubováků.
      Na aku jsem háklivý, v mládí jsem dostal aku holicí strojek a od té doby mám vousy. Mám aku vrtačku a ta nic nevyvrtala, sotva se točí (točila). Asi jsem měl štěstí na šmejdy. Zato normálních vrtaček mám několik, jedna je dokonce součástí soustruhu na dřevo.
      Ale k těm šroubovákům, na málo šroubů mám raději šroubovák, je to rychlé a pohodlné.

      To se mi líbí

  3. jaa napsal:

    http://outsidermedia.cz/nasi-vlast-vovinul-temny-mrak-hybridnich-hrozeb/
    vážně mi to u rozum nebere. I když mám takový divný dojem, že ty akce proti AB jsou hlavně kvůli těm připravovaným eůnijním směrnicím ohledně danění…Ochmelka to sice momentálně stopnul, ale je možná, zvlášt když on to má naštěstí zapár. A ti noví to lehce změní, protože ejůnie bude potřebovat peníze. Ju a taky určitě se to připravovalo dlouho a stejně tak dlouho zafungovaly „tajné informace“. Topácko-modroftačí letka přece nemůže dovolit, aby AB je přenesl – jak se zdá jeho zvykem – beze změny do našeho prostředí. Oni to potřebují zplichtit tak,,, aby se dala použít ta „česká ulička“ – pro určité osoby tak, aby …. jako ostatně to bylo s dotacemi a kdečím….

    To se mi líbí

  4. jaa napsal:

    Mám prosbu pro znalé. Co se stane – změní – když odinstaluji microsoft ofice z PC. Mám w7. Nelíbí se mi že zasahují do chodu , samozřejmě je to jejich starostlivost ale…. Momentálně mám stopku na chod a zase chtějí další přihlášení. a to se mi nelíbí. Protože tam mám jen hospodaření tak se mi nelíbí že by mohl mít někdo přehled. Obyčejný sešit za dvacku a propiska s půlstoletí starou kalkulačkou vykonají stejnou službu a pár tisícovek ušetřím. . Jen nevím, jak dalece je to do funkcí počítače rozchobotnicované.
    Poradíte? Dík

    To se mi líbí

    • brtníkvbrlohu napsal:

      Nejlepší vůbec nebrat – Libre office poslouží pokud někdo nechce extrabuřty stejně a je zadarmo -tedy pokud nechcete dobrovolně ocenit jejich námahu.

      To se mi líbí

      • jaa napsal:

        Tak to zkusím, třeba se mi PC nezhroutí. Díky

        To se mi líbí

      • jaa napsal:

        Takže dík, zadařilo se, zatím nepadl a LO je právě to na co jsem byla zvyklá a bez kecání a stopek. Akorát tam musím ledacos doklapat, ale to už je detail. Dík

        To se mi líbí

      • jaa napsal:

        Nevím, nebo vlastně už vím, proč jste napsal vůbec nebrat. Já tam totiž měla i spotřebu EE, vody pod. vše jsem si vytiskla s tím , že jenom naklapu. jo kulový, musím znovu do faktur, protože takový maglajs s chybějícími údaji jsem v životě neviděla. Mají/měli teda dlouhý prsty. Chudáci co na to spoléhají. Je to děs, jsem zvědavá- co objevím ve financích. A ještě jednou dík…..

        To se mi líbí

        • brtníkvbrlohu napsal:

          Libre office umí otevřít excelovské tabulky, může být něco špatně, ale nemuselo by se to všechno hledat, umí i dosovský formát .602 z T602ky.

          To se mi líbí

        • Bavor V. napsal:

          Něco jsem zaslechl, že LO v nové versi silně zaspal dobu. Takže chyba není v Office, ale v LO. A nesmíte za vším hledat „zelené mužíky“. On totiž Office už také nemá podporu a Win7 už vůbec ne.

          To se mi líbí

          • jaa napsal:

            Omyl – chyba je v Offic. Než jsem vymazala – jsem vytiskla, Po komplet vymazání a restartu jsem pak stáhla a nainstalovalal LO. Takže se vůbec nesešli.

            To se mi líbí

          • brtníkvbrlohu napsal:

            Poslední verze – pro běžné uživatele je 6-0-7 z 5,11,2018, je pravda že tabulkový procesor asi není úplně na všechno, údajně problémy se složitějšími technickými výpočty, ale pro obyčejnou potřebu mi chodí bezproblematicky.
            https://cs.libreoffice.org/download/release-notes/
            pro technika nedokážu posoudit, ale na účtařinu by problém být neměl. Kdysi jsem měl win602 a něco jsem měl jen v jeho formátu – ne .doc, když jsem to pak převáděl přes .doc do formátu .odt tak se rozutíkaly obrázky – ale to je už dneska dávno pryč, vlastně to byl pravěk,

            To se mi líbí

        • oh napsal:

          Jak napsal brtník, LO (konkrétně Calc) umí otevřít excelovské tabulky a pracovat se vzorci vytvořenými v excelu – syntaxe vzorců je velmi podobná a v nejhorším případě by to vyžadovalo jen drobné úpravy ve vzorcích. Jediné, co by velmi pravděpodobně dělalo potíže, jsou excelovská makra. Jestli pracujete s datovými *.csv soubory, je třeba si pohlídat nastavení oddělovačů.

          To se mi líbí

    • Bavor V. napsal:

      To se mi líbí

    • oh napsal:

      Velice pochybuji, že by pirát (TOP jr.) Lipavský ani další demogratičtí blokaři nevěděli, že žádná parlamentní komise ze zákona do žívých případů nemá nárok strkat čumáky, že smějí jen do uzavřených věcí. Takže, demoblok prostě jen chce nový klacek, který by mohl otloukat o hlavu vládě a prezidentovi.

      To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.