Hácha


Brtník poslal zajímavý příspěvek k Jodově poznámce:

MARIE VÁGNEROVÁ

Psychopatologie pro pomáhající profese

Variabilita a patologie lidské psychiky
Tragickým příkladem zneužití člověka trpícího vaskulární demencí je příběh protektorátního prezidenta Emila  Háchy, uznávaného právníka a kultivovaného intelektuála. Když byl v roce 1938 zvolen prezidentem, bylo mu 66 let. Jeho zdravotní stav v té době nebyl ještě tak špatný, aby mu chyběl náhled na situaci. Cítil se sice stár a unaven, ale prezidentskou funkci chápal jako službu národu. Svůj souhlas s okupací rovněž odůvodňoval jako nezbytnou rezignaci za okolností, kdy by došlo ke zbytečným ztrátám na životech a situace neměla pozitivní řešení. Hácha v tomto období prožíval hlubokou depresi a chtěl spáchat sebevraždu. Za těchto okolností volil strategii drobných zisků, protože věřil, že může tímto způsobem vykonat celou řadu prospěšných věcí. Na jeho prosbu byli např. před Vánocemi propuštěni studenti z koncentračního tábora Sachsenhausen. Jeho duševní kompetence nebyly podstatným způsobem narušeny ani v roce 1941. Po nástupu R. Heydricha jako říšského
protektora došlo k zatýkání. Hácha uvažoval, že podá demisi, kterou zdůvodňoval svým pokročilým věkem a zdravotním stavem. V této době došlo k určitému zlomu: E. Hácha žádal o milost pro ministerského předsedu A.
Eliáše a pro bývalého ministra Havelku. Heydrich jej výměnou za osvobození Havelky přinutil k totální poslušnosti a loajalitě. Stresové situace, o něž nebylo nouze, přispěly podstatným způsobem ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Na jaře 1942 se začínají projevovat závažnější poruchy paměti. E. Hácha je v této době charakterizován jako „pesimista, který nemá vlastní vůli a k ničemu se neodhodlá. Je úplně neschopen si něco pamatovat. Nelze od něho očekávat už nic. Je to vrak, který strká náhoda, Němci a strach ze sebemenšího rozhodnutí. Lidé v takovém stavu jako on se prohlašují za nesvéprávné (Pasák, 1997, s. 181).“
Přestože už Hácha nebyl zcela kompetentní, některé situace dopadly lépe, než by se dalo předpokládat, paradoxně právě v rámci reakcí, typických pro jeho chorobu. Na počátku roku 1943 mohla být poslána česká vládní vojska na návrh E. Moravce a protektorátní vlády na frontu a Hácha byl vyslán, aby jel v této věci za K. H. Frankem. Prezident však neučinil Frankovi přímou nabídku, nýbrž se jej pouze dotázal, a tím celou záležitost politicky znehodnotil.
(Neschopnost rozhodování patří k příznakům této choroby.) Z různých pramenů víme, že Hácha nebyl nikdy ani politik, ani diplomat. „Diplomatický“ dotaz „co dělat“ je naopak typickým projevem počínající vaskulární demence.

Na jaře roku 1943 byly projevy choroby čím dál nápadnější, v této době se stal dr. Hácha zjevně nezpůsobilý k výkonu úřadu prezidenta. Už ani nevěděl, co podepisuje. Když např. podepsal závěť, myslel si, že podepisuje abdikaci. Jeho rozhlasové projevy psali jiní (např. E. Moravec) a činili tak podle přání K. H. Franka. V listopadu 1943 nebyl Hácha schopen samostatné chůze, nevystupoval na veřejnosti ani v rozhlase. V době návštěvy K. H. Franka v květnu 1944 byl již inkontinentní, spavý a apatický. Jeho reakce popisuje např. svědectví K. Štrupa (Pasák, 1997, s. 240) – Hácha si stěžoval, že ztratil klíček od příruční pokladny. Za chvíli na to chtěl telefonovat s
prof. Seemanem. Štrup tehdy odpověděl, že hned panu profesorovi zavolá, ale Hácha se rozzlobil: „Jakpak můžete telefonovat, když jsem ztratil klíček?“
Dále např. referovali Háchovi novinové zprávy o dalším ústupu na Ukrajině a Hácha se zeptal: „A kdo tam ustupuje?“ Oslavy svých narozenin v červenci 1944 již prakticky nevnímal. Zápis ze zprávy lékařů na podzim 1944 svědčí jednoznačně pro diagnózu vaskulární demence: občasné stavy zmatenosti, porucha paměti, ztráta zájmu, časová a místní dezorientace. Trpěl afázií (nedovedl se podepsat, nechápal obsah projevů), apraxií (nedovedl si obléknout kalhoty, boty si obouval obráceně apod.), v zimě roku 1944 prodělal další cévní mozkovou příhodu a přestal verbálně komunikovat. Nemohl chodit a nikoho nepoznával. V květnu 1945 byl zatčen a umístěn do vězeňské nemocnice. Nebyl schopen výslechu, nemluvil a na otázky nereagoval. Zemřel 27. června 1945. Národní soud rozhodl, že Hácha nebyl již nejméně od druhé poloviny roku 1943 za své činy trestně odpovědný.

Příspěvek byl publikován v rubrice Od přátel se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Hácha

  1. strejda napsal:

    Cituji:
    vykonat celou řadu prospěšných věcí. Na jeho prosbu byli např. před Vánocemi propuštěni studenti z koncentračního tábora Sachsenhausen. Jeho duševní kompetence nebyly podstatným způsobem narušeny ani v roce 1941.
    Toto tvrzení vzbuzuje mylný dojem, že studenti byli propuštěni před koncem roku 1940. To ovšem není pravda, většina studentů byla propuštěna až během roku 1942 a 1943. Do té doby se propouštění týkalo jen velmi malého počtu. Poslední studenti byli propuštěni až v lednu-březnu 1943. Údaje se liší. V lednu to byli patrně ti ze Sachsenhausenu-Oranienburgu. Další byli ale i v Dachau a různých Aussenkomandech.
    Stačí málo let v rámci jedné generace a fakta se ztrácejí a mizí. Pak přicházejí různí interpreti s málo doloženými a ověřenými fakty. C´est la vie.

    To se mi líbí

  2. Slim napsal:

    Hácha byl samozřejmě nešťastník a taky „jediný z prezidentů, který o funkci vůbec nestál“.
    To už jsem citoval z knihy Podivné konce našich prezidentů, kterou vydal v r. 1991 prof. Vladimír Kadlec (ministr školství v r. 68).

    Kadlec se celkem shoduje s tím, co bylo o Háchovi slyšet v poslední době (např. asi v sobotu historický komentář na ČRo). Podrobně probírá měnící se vztah E. Beneše k E. Háchovi, který opsal celý půlkruh: od přátelské korespondence po H. zvolení, pak do uznání čs. exilové vlády a po něm, do heydrichiády a po ní, před a po návštěvě Beneše v Moskvě v r. 43. Hodně cituje jeden z relevantních pramenů, paměti L. Feierabenda (který byl ministrem 2. republiky, pak v protektorátní vládě gen. Eliáše a po útěku pak ministrem londýnské vlády.)
    „Po popravě gen. Eliáše 20. 6. 42 se Beneš vyjadřoval ostře proti Háchovi. Poukazoval na to, že svými projevy po atentátu nezachránil nic, ani Eliášův život. Zdálo se, že Beneš najednou pokládá Háchu za zločince a nechce nic slyšet o tom, co by byly pro H. polehčující okolnosti“. (LF, 2. díl pamětí, zvýraznění jsem přidal).

    Kadlec tu zajímavou kapitolu III: uzavírá, mj. takto.
    „Hácha se lišil od ostatních prezidentů: nebyl lidem milován, ale ani nenáviděn – byl spíše litován. Dnes víme, že to nebylo málo…

    Nikdo v parlamentě při jeho volbě nehlasoval proti [je třeba dodat, že komunisté odevzdali prázdné lístky], všichni byli asi rádi, že se slušný člověk obětoval. Ale kam se poděli ti poslanci a ty „statisíce, které se radovaly ze zvolení Háchy“, když se v roce 1945 prováděla tzv. očista veřejného života?
    Nikdo z politiků se nešťastného starce neujal, všichni se od něho odtáhli, A tak Hácha neušel trpkému osudu našich prezidentů… „

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.