Sůvy, sůváci a sůvata


Ty fotky jsem bohužel nedělala já, jsou tak porůznu posbírané po netu a já jejich autorům jen závidím. Moje jediná zkušenost se sovou je spojena s mou kamarádkou, milovnicí všeho živého a zejména opeřeného.

To bylo tak: Petra koukala z balkonu (bydlela ve čtvrtém patře jednoho z mosteckých paneláků) a viděla dole partu dětí hrát si s něčím mrňavým a živým. Tak vyrazila na záchrannou výpravu a tu “hračku“ dětem zabavila. Tušení ji nezklamalo – byla to mladá sova, ještě s prachovým peřím. Tak ji vzala domů, ubytovala v šeru jakési přepravky, nakrmila kouskem syrového hovězího a začala obtelefonovávat veterináře, zoologické zahrady a podobně a pátrat, jak se o to nadělení správně starat. Dozvěděla se, co potřebovala a Atík (tak toho svého nalezence pojmenovala) začal žít, jak se na sůvě sluší. (On se z toho tvorečka nakonec vyklubal sýček.) No, tedy ne, že by mu chytala myši, to přeci jen bylo v paneláku obtížně proveditelné, takže se Atík musel spokojit s hovězím a kuřecím masem. A aby to co nejvíc připomínalo přirozenou stravu, tak Petra vypárala roh polštáře a ty kousky masa Atíkovi dávala obalené v peří. (Ony totiž sůvy v žaludku shromažďují různé kousky kostí, peří, chlupy a podobné nestrávené zbytky a čas od času to v podobě jakýchsi plstěných válečků vyvrhnou. Tenhle instinkt jim funguje bez ohledu na to, co v žaludku zrovna mají. A pokud tam nemají nic, potrhaly by si marnou snahou o zbavení se neexistujícího vývržku žaludeční sliznici.) Polštářová dieta šla Atíkovi k duhu, utěšeně rostl, bydlel sice pořád v té své přepravce, ale jak to šlo, měl vycházky a s potěšením běhal po bytě. A zkoumal. A měl nápady… Jednou jsem tam přišla a uviděla jsem Fandu, Petřina manžela, jak je v celé své úctyhodné délce natažený na podlaze v předsíni. Abych byla přesná, tam měl nohy. Zbytek těla a hlava mizely kdesi v koupelně.  Atík totiž na jedné ze svých vycházek objevil, že se dá vlézt pod vanu, že je tam tma, klid a i jakési konzolky, na kterých se dá sedět. A tak se tam usadil a odmítnul diskutovat o tom, že by se vrátil do své přepravky. Fandovi nezbylo, než natáhnout kožené pracovní rukavice a pokusit se Atíka zdemontovat z té konzolky, na které seděl. Trvalo to dost dlouho, než se mu podařilo naštvaného sůváka vytáhnout.

Jo a naštvaný sůvák: Atík se naštvával rád, často a kvalitně. Jeho oblíbená pozorovatelna byla na opěradle jednoho z křesel. Vylezl tam (létat ještě neuměl) a pak tam seděl, tvářil se přísně a dohlížel na provoz. Zřejmě sám sobě připadal jako veliký a strašlivý sůvák – jenže pořád to ještě byla jen bílá koule z prachového peří, která měla veliké oči a docela úctyhodný zobák, který sloužil k výhrůžnému klapání a syčení. Když klapání a syčení nepřítele nezahnalo (a nepřítelem byl každý, kdo se pokusil projít kolem Atíkova křesla blíž, než tak jeden metr), nasadil Atík silnější výhrůžky. Na spodku té bílé prachové koule totiž byly nohy. Veliké a dlouhé. A Atík se zřejmě dělal větším, protože se vždycky na těch dlouhých nohách vztyčil a pak si zas sednul. Vypadalo to, jako když dělá dřepy. Ocasní pera ani letky ještě neměl a tak ty dlouhé nohy při Atíkově strašení opravdu parádně vynikly. To se s vážnou tváří pozorovat nedalo!

A pak se Atík začal přepeřovat do dospělého oblečení, zkoušel létat – a to už v panelákovém bytě opravdu nešlo.  Do přírody ho vypustit nemohli, neuměl by se o sebe postarat a tak mu našli nový domov v liberecké zoologické zahradě.

No a to je moje jediná zkušenost s opravdickou živou sůvou…

Tyhle dvě kankánové tanečnice mi připomínají Atíka v jeho „dřepovacím“ období. Ale už mají přece jen víc dospělého peří a i letky na křídlech jim začínají dorůstat.

I sezení na větvi je potřeba se naučit – a není to tak jednoduché, jak by se zdálo!

…sem to včera na tom mejdanu nějak přehnal. A teď ani nevím, jestli jsem sůva, nebo ne…“

Dobře maskované sovy

Sova poněkud zamotaná

Prostě sova kam se podíváš…

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

17 reakcí na Sůvy, sůváci a sůvata

  1. NavajaMM napsal:

    Parádny príbeh 🙂

    To se mi líbí

  2. jaa napsal:

    Nádhera, povedlo se… díky. Jo jo, symbol bohyně moudrosti – mám je ráda a tak dík. Fotek mám dost, přidala bych, ale neumím.

    To se mi líbí

  3. st.hroch napsal:

    Móóóc pěknej seriálek! Děkuji!

    To se mi líbí

  4. LB napsal:

    Moc zajímavé fotky a pěkné vyprávění! Jenom si ale nejsem jist, kde je na té druhé stromové
    fotce vidět sůvička? Uprostřed? Fakt to není kus dřeva? Pak jsou to dokonalé mimikry.

    Mám ale dotaz na Slima mimo téma (paní K-k se velice omlouvám).

    Nabyl jsem podle některých vašich poznámek dojem, že jste znalcem Vojny a míru. Neviděl jste včera nové zpracování BBC? A jaký byl váš dojem? Mě se to, překvapivě líbilo. Docela dost. Zaktualizovali to nějak výrazně?

    To se mi líbí

    • K-k. napsal:

      Jo, sůvy jsou dobře maskované – a jsou skutečně na všech třed těch fotkách. Sůva asi není ten zoufalec po flámu – nemá soví oči. Ale co to je, to netuším… 😀

      To se mi líbí

      • jaa napsal:

        Vypadá to že je to focené bleskem takže je asi zavřela.

        To se mi líbí

        • K-k. napsal:

          „Zoufalec po flámu“ má oči otevřené, dokonce má krásné řasy – ale nejsou to oči soví: kulaté, s jasně rozlišenou duhovkou a paknenkou!. Zavřené oči má ta sova, co ji LB považoval za kus dřeva. 😀

          To se mi líbí

        • jaa napsal:

          jo, je to hezký, ale ty „kankánové tanečnice“ fantastické….
          a ten flamendr – spíš pořádně zmoklej

          To se mi líbí

          • K-k. napsal:

            viděla jsem jednou zmoklýho vejra – přivezli ho do Kadaně na Císařskej den sokolníci. Měli ho jen jako atrakci, pochopitelně s ním nelovili. A přes noc měli ty svoje fťáky zaparkovaný v archivu na dvoře. Jenže v noci pršelo. Ti denní dravci to brali celkem sportovně, ale o tom vejrovi se nedá říct nic víc,než že byl děsně na*ranej. (Dámy prominou… ;))

            To se mi líbí

    • Slim napsal:

      Viděl jsem jen kousek, kde kníže Andrej mluví s Pierrem. Vypadali hodně mladě na tu představu, co o nich mám, ale bylo to docela živé. Podívám se příště, když si vzpomenu.

      Ona V&M je obecně nefilmovatelná, například ten rádoby přesný popisný formát, co zvolil Bondarčuk, jádro knihy nepřiblíží. Ale nenapadá mi příklad, kdy opravdu velké literární dílo bylo dobře zfilmované. Prostě literatura a filmová řeč jsou rozdílné. S novou generací, která málo čte se nejspíš V&M vytratí do zapomnění. Bohužel, je to fantastická věc

      Liked by 1 osoba

      • LB napsal:

        Díky Slime. S tím nečtením (papírových tiskovin a knih) máte určitě pravdu. Až generace našich dětí dorazí do vlivných míst budeme se zřejmě divit

        To se mi líbí

        • Bavor V. napsal:

          A to si představte, že jsem zaznamenal názor, že nebudeme potřebovat psaní.

          To se mi líbí

        • Slim napsal:

          Jó, jó je to tak. Kromě klimatické nás čeká taky generační změna, možná(?) silnější než je obvyklé při běžné střídě generací.

          Napadá mi jedna rodinná historka. Asi před rokem jsem věnoval vnukům (staršímu bylo tehdy 9) Tři mušketýry. No, neujali se.
          Ale onehdy mi hrdě hlásili, že je přece jen přečetli. Ukázalo se, že jde asi o 30 stránkový moderní výtah, hodně ilustrovaný (ovšem ne Leloirem), kde je příběh podán tedy… velice stravitelně. Hledal jsem tam zmínku o obléhání La Rochelle, no není tam. Ale o nějaké válce se tam dost neurčitě píše. Slovo hugenot ale chybí. 🙂 😦

          Byla by to sranda, nebýt toho, že desetiletý kluk se dřív mohl dozvědět – úplně bezbolestně – něco z francouzských dějin. Ve 20 a ve 30 už na to nebude mít čas a ani už to nebude přeměřené.
          Tak třeba Jarda Hudec si pamatuje, jak mě tu kdysi překvapil, že kardinál řekl, cestou k hostinci u Červeného holubníku „Nesuďte ukvapeně“. Tak půlka z toho, co oba víme z polských dějin zřejmě pochází ze Sienkiewicze. Atd., atd.

          To se mi líbí

  5. M-T napsal:

    Tento nedělní příspěvek paní K-k mě přiměl k akci: Dnes jsem vzala psisko (nebo opačně?) přes malý parčík, co tu máme, na vycházku těsně před půl pátou odpoledne, kdy místní sovy „vstávají“, aby si odletěly zaopatřit něco k snědku. Jsou to kalousi ušatí. Jako u lidí začne to jejich „vstávání“ protáhnutím – napřed jedno křídlo, pak druhé, celý pták se jakoby natáhne / protáhne se, ten vedle taky a nad ním rovněž … a tichounce buď rovnou odletí nebo si přesedne a přelétne na sousední strom, aby vzápětí odletěl. Postavila jsem se proti pouličním světlům, abych dobře viděla. Létají naprosto neslyšně, člověk se musí stále dívat a bedlivě sledovat celé prostranství, divadélko netrvá dlouho. Jakmile vystartuje první kalous, následují další a další … To, že zde „bydlí“, neomylně poznáte podle nadělení pod stromem, neklamné znamení, že v koruně je kalous (dva, tři, někdy i víc!), vybíraví nejsou, mají stanoviště na borovicích, smrku, bříze, vrbě, ořešáku … Měla jsem tak dnes malou radost ze sovího života, až na to psí počasí.
    Ještě k setkání se sovou pálenou: Bohužel byla sražená na silnici. Zima, hlad, snad si hledala potravu právě tam. Vzala jsem ji za nožku do papírového kapesníčku, abych ji aspoň odklidila z cesty. Jak ta byla lehounká!!!

    To se mi líbí

  6. blbíš napsal:

    určitě to sem taky patří, tak když už je úterý, tak to naší Katce trochu doplním, takže:

    Stařec vzpomíná, a neb, jak člověk něčemu přece musí věřit.

    Já měl moji Káču. Když sem ji přinesl domů, myslel sem si, že to je nějaká sovička, jak byla nádherně škaredým hedvábně chundelatým stvořením. Byste nevěřili, kterak se čepejřila, když sem na ni poprvý sáhl, v očích ale děsnej strach (asi jako já, byl sem taky malej). Pod tím stromem zřejmě musela ležet v tom spadlým hnízdu dlouho, jak byla zubožená. Ta se vám hned malátně schoulila do přítmí mýho jí nabídnutýho děckýho kabátku (či co sme to tehdá my děti unifikovaně všici nosily). A jak sem tu hromádku neštěstí přinesl domů, táta ji vzal do ordinace a nějak ji dal do pořádku a nakonec ji takovou dlouhou pinzetou s maminkou něčím nacpali až tak, že ta moje koulička ani neprotestovala a nechala si všechno líbit. S tátou sme jí pak na zahradě sbili docela velkou voliéru z latí a králičího pletiva. Rostla nám na drůbežím mase a to tehdá, kdo pamatuje, nebyla úplně laciná houska na krámě. Hodně ho však nosili i lidi ze sousedství, když se profláklo, že pan doktor má doma vorla (řeči se šířily tehdy stejně kosmickou rychlostí!)… ale do peří sem kuřecí určitě nebalil (dyť já to, co psala naše Kateřina, ani nevěděl, ale pravdou je, že o stravu se Káče spíš starala maminka). Ale že by nějak neprospívala(?) to ani náhodou, naopak, ze sovičky se vyklubala nádherná Káča, vlastně poštolka. Kdybyste ji viděli, ta vám byla krásná. A jak proháněla naši jezevčici, ten její ocáskový proutek ji fakt úplně fascinoval. Ale né že by na ni nalétávala jak později, ale jak jezevčice běhala ve voliéře, tak za ní směšně ten dorůstající adolescent/ka hopsal/la za děsnýho máchání křídel, prostě sranda na ty dva se jen koukat (? = nikdy sem to nezjistil pohlaví ptáka, ale já přinesl domů holku Káču a tak to dál už nikdo neřešil, už tehdá sme byla příkladná gender rodina a pokud vím, Káča si nikdy nestěžovala). Nikdy však po dravčím způsobu jezevčíka neklovla, a že ta se s Káčou dvakrát taky nepárala! Mě taky nikdy neklovla ani nikoho z rodiny! Hodně sem se jí věnoval a asi sem to přehnal, prostě se ode mne nehla, stačilo natáhnout ruku a zavolat Kačí a už mi seděla na ruce. A zbožňovala škrábání pod zobákem, to doslova šla do limbu, a když jsme ji všichni doma chválili a říkali jí, že je náš krásnej vorel, to byla úplně nejblaženější. Čepičku, jako maj sokolníci, sem samozřejmě neměl, ale jakmile sem ji začal šimrat pod zobákem, tak se naprosto zklidnila, doslova ztuhla, zavřela oči a celej svět měla na háku. Hajnej, kterej chodil k tátovi do ordinace se pokaždý u voliéry zastavil a když viděl, jak Káča se psem třeba spí ve „ vzájemným “ objetí tak, že se tomu dalo jedině smát, tak kroutil hlavou a říkával, že kdyby to neviděl na vlastní oči, nevěřil by. No já od tý doby taky neviděl spát ptáka na zádech s v luftě nataženejma pařátama v objetí psích tlapek (tedy kromě našeho anduláka Josky, ale ten to dělával mnohem později jako jedno ze svých mnou naučených čísel pro obveselení přihlížejících). Mojí maminku měla Káča snad ještě radši (asi to bylo tím kuřecím), zvlášť když byla po čerstvý trvalý (dámy jistě budou tušit). Já sem se o ni hodně bál, ale taky nenávidím klece, a protože sem ji hodně důvěřoval, tak jsem to jednou zkusil navostro a světe div se, Káča se z ruky ani mimo voliéru nehla a při dalších procházkách se to opakovalo, prostě na ruce jak přikovaná. Ale ve voliéře, v tom malým prostoru (no jak se to vezme = cca 3x5xnecelý 3m) dokázala neskutečně manévrovat, za letu chytala ocas psa a byla k neudržení. Kdybyste viděli, v jakých peckách dokázala na mě, nebo na psa v tom omezeným prostoru nalétávat, to byste určitě od tak malýho tvorečka nečekali. Prostě když vidím sokolníky v TV, že když ti jejich “ líní “ dravci chytí ten jimi na špagátu točenej vopeřenej hnus a že dostanou odměnu (taky kuřátko), aby ten hnus pustili z pařátů, tak Káča ani náhodou, bez odměny sama seděla na ruce a k blaženosti jí úplně stačilo, když sem ji šimral pod zobákem. Prostě dobře věděla, že u nás má svý kuřecí jistý, tak kam by lítala, žejo! Ta byla vždycky tak spokojená, že lidi mysleli, že nosím mrtvýho vycpanýho vorla (houby kdo tehdá rozpoznal vorla od poštolky a řeči dělaly svý), prostě se nehla.

    Až na podzim, když už byla dospělá, jednou na vycházce byla děsně, ale fakt děsně neklidná, ani drbání pod zobákem ji neuklidňovalo a navíc si všimla v dáli jiný třepotající se poštolky a … a bez jedinýho pohledu, jedinýho náznaku rozloučení to nabrala těma svejma peckama směrem k ní a … a od tý doby sme už naši Káču nikdy neviděli. Ještě dlouho sme s maminkou chodili do těch míst s jezevčicí, který taky chyběla a volali, ale nikdy sme už Káču nespatřili. Kdykoli sme s maminkou později na Káču vzpomínali, tak jsme si vzájemně namlouvali a dodávali chatrný naděje, že naše Káča si našla hodnýho Kačáka a vyvedli spolu kupu Káčat … člověk něčemu přece musí věřit …

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.