Obrázky z cesty do Bulharska – 1


Jaroslav Jirásek  Světozor 8(1874)

I: Svištov

Cestující po Dunaji do krajin Jihoslovanských málokdy odvažují se ku navštívení vnitřních krajin bulharských, přestávajíce na tom, co nového poskytují přístavní města podunajská a výlety do nejbližšího okolí. Avšak naprosto nemožno utvořiti z toho, co poblíže Dunaje spatřujeme, jen slabé ponětí o stavu Bulharů vnitrozemských; neboť čím dále na jih, tím novější, příjemnější a v netušené míře zajímavější jsou obrazy, jež se nám na oči staví.

Nejpůvodnější a zároveň ve vlastní domácí kultuře nejpokročilejší jsou snad Bulhaři obývající rozkošné kraje jižního Bulharska a severní Thracie, a kdo jednou v ta půvabná místa přijde, věru nerad opouští údolí a pláně balkanské, kde směle orel nad horami krouží a na úpatí nebetyčných velikánů pilná ruka domorodých Slovanů růži pěstuje by libovonný podávala olej.

Příčinou té neblahé okolnosti, že tak málo poutníků převděčné ty kraje vnitřního Bulharska za cíl svých cest volívá, hledati slušno především v rozkřičenosti poměrův zemí tureckých, pak i také v neschůdnosti zmíněných krajin. Maje však za sebou dvě na Balkán v různých okolnostech vykonané cesty, mohu s jakousi jistotou tvrdit, že i v jedné i ve druhé věci se přehání a že cizinci, zejména Bulharskem cestujícímu, není se báti oloupení aniž bídného kdesi na skalách zahynutí. Pohodlněji však než komukoli jinému cestuje se tudy Slovanu, buďsi on rodem Čech nebo Rus, Slovinec nebo Polák, neboť, je ji poněkud znalý svého jazyka, snadno navyká bulharštině, kterou tu všude slyší a jež velkých obtíží nikomu nečiní. K tomu přistupuje pak pohostinnosť slovanská, přicháziť Bulhar v ústrety slušnému cestujícímu i klade sobě za česť, mohl-li sobě pod střechou svou pohostiti „Franka“, jak tuzemci jmenují všecky, odkuďkoli z „Evropy“ přišlé poutníky.

Prosté to, však milé dítky veliké Slávy! Ba zajisté jedna z nejhouževnatějších větví slovanské rodiny, kteréž tuto snášeti je těžké jho sveřepého Turka a vydíravého Řeka! Však stavení se mechem zelená a nemocný muž obrací se na smrtelném loži ze strany na stranu. Domácí chystají se na všechny případy a závistiví sousedé se zimniční nedočkavostí pohlížejí do oken, aby neušla jim chvíle příhodná k rozdělování lupu. Doufejme ale, že obyvatelé učiní dříve pořádek než vrazí do dvéří nezvaní hosté, již v potupu právu lidskému spoluvinníky jsou staleté muky slovanského lidu.

Druhý den po odjezdu našem z Bělehradu srbského schyluje se k večeru a za několik hodin přistaneme prý ve Svištově. Horko polevilo a společnosť stěhuje se na palubu. Jaká to pestrá směsice obleků, tváří i jazyků! Rozhodnou většinu mají Slované, mezi nimiž Bulhaři převládají. Dále tu vidíme Němce, Turky, Vlachy a není snad národnosti v Evropě, jež by tu nebyla zastoupena. Jako v kaleidoskopu mění se vše na lodi i mimo ni. Maďar vede hádku se sousedem Valachem i dává mu dosti hrubě na srozuměnou, že ani s ním ani národem jeho nechce ničeho míti. Bisantinská Vídeňačka chlubně své gothické krajance vypravuje, kde všude byla, a když se utvořil kruh posluchačů, vykládá plán své cesty do Malé Asie. Hejtman na odpočinku, p.Vaněk tvrdí, že by z Vídně neodcházel, kdyby tam nebylo tak příliš draho a jeho hospodyně na druhé třídě to může dosvědčit. Chudí Turci ulehčují tamto svým spižírnám, jim nablízku notují dva bulharští junáci zádumčivou píseň, kdežto jejich druzi chtějí obehrát v kostkách hráče pana Krause.

Lámanou němčinou ptá se Italianka mé ženy, v jakém jazyku sepsána je kniha, kterou čte i pokouší se potom o vyslovení titulu „Obrazy z ciziny“. Mezi tím zachmuří se obloha., i zdá se jakoby v dálce břehy Dunaje se pohybovaly. Jsou to nepřehledná hejna ptáků, již podle příbuznosti se skupivše, tvoří tu bělavý, tu šedý a tam zase tmavý pruh na nízkém břehu. Vítr se zmáhá a plaše ulétá ptactvo, hledajíc útulku. Za nedlouho rozšíří se velebná bouře po celém okolí, blesky se křižují, hrom řve nám nad hlavami a ženy chválí Hospodina, že nebezpečné práhy Oršavské máme za sebou. Prudký liják s ledovcem zahnal cestující do kajut a když mlho po dešti učinila další cestu nemožnou, zakotvili lodníci u prostře Dunaje a cestující zaujali své žíněnky.

Sotva jsme ulehli, vyděsí nás pronikavý křik a pláč z dámské ložnice vycházející. Rychle seskočíme s lůžka a hrneme se do dvéří, abychom mohli přispěti „buď člověku nebo zvířeti“. Hned se však vracíme dověděvše se, že ta tlustá poškrábala v obličeji hubenou a Němec z Oděsy stýská si, že jsme ho ve dveřích pomačkali. Kapitán, k němuž se hubená utekla, přišel, sjednal mír a se slábnoucím rachotem vzdáleného hromu zanikaly i stesky uražené dámy až nastalo úplné ticho.

Časně ráno, jakmile kormidelník břehy rozeznávati počal, vytažena kotva a kapitán poučuje nás, kteří ve Svištově vystoupiti máme, že je pro nás výhodnější, přijedeme-li do Svištova ráno, nebo bychom prý museli přečkati noc na ulici, než přijde finanční stráž turecká prohlížeti vaky.

Takto bylo mám možno pozorovati překrásný východ slunce, neboť jedoucím přímo na východ zdálo se nám při značné šíři Dunaje z vody vystupovati. Projdeme na rozloučenou ještě jednou prostory lodní, uchystáme zavazadla, na lodi počne živější ruch, mnozí dávají šátky znamení na břeh, kluk zazvoní, lodníci dělají místo u výstupu a „Guarda!“ volá jeden i druhý, metaje hrušku na břeh, ještě několik okamžiků mačkanice na můstku a už stojíme na půdě státu tureckého. Vážně pokyne finančník na zemi sedící nosiči aby složil věci naše i prohrabává se v nich více ze zvědavosti než z povinnosti. Spatřiv ženin vějíř, tázavě ho prohlíží a když manželka se jím počne ovívati, patrně uspokojen nás propouští. Jdeme známou mi už ulicí do města. Jaká to změna! Tu, kde před třemi roky (1869) dřevěné krámy stály, v nichž Turci i Bulhaři výnosný provozovali obchod, zvedají se vkusné, poněkud po evropsku stavěné domy zděné, jež Bulhaři po vyhoření starých bud zhotovili. A kde jsou turečtí kupci této skupiny? Jeden z nich zůstal – vypravuje mi gospodin Anastas Beškov – obchody dělá špatné a druzí odstěhovali se do své čtvrti nahoru a odtamtud bůh ví kam se vytratí. Neměli tolik peněz, aby byli mohli znovu vystavěti, i prodali tedy zámožnějším Bulharům. Svištov, neb jak teď Bulhaři píšou Svěstov (ital. Sistovo) vypadá teď slovanštěji než tehdy. V obyvatelstvu, jež zde se páčí na 25-30 tisíc duší mají Bulhaři většinu. Panuje pak v ulicích nepravidelných dosti čilý život; v hoření části provozují Bulhaři i Turci různá řemesla, dole, blíže řeky jsou hlavně krámy obchodníkův a sklady zboží, bezprostředně pak na břehu staví se lodě. Dosti tedy záruky pro budoucnost Svištova. Bulhaři právě dostavuji chrám, mají tu své občanské školy, čitaliště, 2 lékárny a několik doktorů mediciny.

Když jsme byli své věci na haně (hostinec) složili a něčeho pojedli spěchám na konák (úřad), provázen Turčínem, málo bulharsky rozumějícím. Vstoupíme do úřadovny; jest to nečistá světnice, podlaha nerovná, pohovka kolem dvou stěn se táhnoucí roztrhaná je tak, že hadry, cucky a žíně všude na povrch se derou, a na ní v pravém koutě sedí mladý bezvousý muž žluté pleti. Nepohnuv ani jedinou částkou těla, otočil na mne pouze oči a žádal od průvodčího můj pašpor (passe-port); že pak ani francouzsky ani německy neuměl, zeptal se mně na jméno a poslal nás do prvního patra. Tuto ve spořádané světnici sedí tři slušně ošacení Turci a kouří. Mlčky se ukloním a jeden z nich, bradáč veselé tváře, zvolá „Bon jour!“ já opakuji pozdrav a tím skončena rozmluva. Chvíli se na mně ještě dívali a pak pokynul mi jeden, že mohu odejít, a tím jsem nabyl práva k cestování do vnitř země. Sejdem zase dolů a úředník píše mi již „teskeré“ (jakýs průvodní list). Nohy na pohovce pod sebou, papír beze vší podložky na levém koleně, opatrně píše od pravé vyptávaje se časem mého Cicerona. Šlo to však dosti bídně, ač průvodce můj měl od p. Beškova instrukce, a písař pochybiv, stíral s papíru písmo ukazováčem, kterýž slinami k tomu navlhčoval. Když byl papír zápěstím poněkud ohřál a osušil, opřel si pravou nohu tak o okraj divanu, že koleno brady se téměř dotýkalo, provlékl pravou ruku pod kolenem a v tomto podivném postavení pokračoval ve své namáhavé práci. Však nová ho nehoda stihla a i aby dříve byl s opravou hotov, počne chutě písmo jazykem ničiti jako Sus Scropha při tom mlaskaje. Měl jsem co dělat, abych nevypukl v hlasitý smích a tím nepopudil Turčína beztoho již se zlobícího. Konečně je hotov, přitiskne pečeť, vezme poplatek a podávaje mi list, ukloní se na rozloučenou. „To by bylo tak něco pro naše spekulanty se směnkami!“ pomyslil jsem si spatřiv že manipulace Turkova nezanechala na papíře pražádné stopy. Užívají Turci černidla, jež snadno se dá smýti a mají v této práci ovšem nemalou praxi.

Opatřeni teškerem můžeme se každé chvíle vydati na cestu. Cíl pouti naší jest údolí mezi Balkánem a Rodopem a možno ze Svištova buď obtížnou však zajímavou cestu přes Balkán Trojanský, nebo pohodlněji před Trnovo a Balkán Gabrovský tam dojíti. První pouť vykonal jsem koňmo roku 1869, druhou pak se svou manželkou právě v minulých prázdninách školních poprvé i podruhé abych navštívil svou sestru učitelku v Kaloferu. Povím tedy stručně co z první své cesty si pamatuji.

II: Ze Svištova přes Balkán Trojanský

 Laskavostí páně Beškovou najal jsem dva koně, jednoho pro sebe a jednoho pro konára samého. Chtěl jsem totiž rychleji cestovati a nemohl tudíž dopustit aby můj „kiradžij“ čili konár vedle mě pěšky klusal. Ještě si zajdu do kavárny. Než uvaří „kavedžij“ (kávu), vyměním si od p. Antanasa za rakouské dukáty něco drobnějších peněz tureckých.

Jednotka peněžní jest piastr (určitě 9.35 kr r.m.), rovnající se cenou svou našemu desíti krejcaru a rozpadající na 40 para. V oběhu se nacházejí: stříbrné půlpiastry, piastry, dvou-, pěti- a desítipiastry, pak měděné postříbřené „irmiliči“ (půlpiastry) a měděné „gologany“ (pětipara). Mimo to zlaté mince turecké, rakouské, ruské aj., stříbrné rubly a kopejníky a mimo to mnoho mincí starších tureckých rozličné hodnoty. Nejmenší jsou para buď stříbrná nebo měděná (asi ¼ krejcaru r.m.). Těch méně se užívá k obchodu, pak častěji ku dárkům kostelním a ku šperkování žen i dětí. Však již je káva uvařena, kavárník se blíží, na levé ruce prázdnou čašku, do níž před námi vyleje obsah malé konvičky, vše i s pevnou hmotou kávovou. Odvar rychle se čistí a káva je vskutku výborná. Ještě jsme nedopili a konár volá do dveří „Ajdi da vrvime!“ (Hajdy, nechť jdeme!). I zaplatím 2 para (2 kr.) za kávu, vsednu na kůň a po srdečném „Na dobr čas!“ pana Beškova opouštíme Svištov. Sotva jsme přejeli jednu ulici, zastaví se konár Čóča, sestoupí s koně a na jeho místo posadí se junák Todor, který ovšem nevěděl, že Čóča mne podvedl. Jakkoli jsem se zpočátku proto mrzel, brzo jsem té náhodě byl velmi rád, neboť Todor byl velmi dobrý společník a cesta se tím, že Čóča za námi klusal, nikterak neprodlužovala, jelikož ta naše dobrá hovádka uvykla pomalé chůzi ať již pan majitel jde nebo jede. Všude vybíhá lid ze stavení přívětivě volaje „Na dobr čas!“ nebo „Šťasliv pet!“ (Šťastná pouť), načež Todor „Dal ti Gospod dobro!“. Čas byl skutečně krásný a jen pokud jsme se od Dunaje příliš nevzdálili, měl Čóča co bojovati s blátem někdy až po kolena mu sahajícím; když pak bylo zle, pověsil se za Todorem koni za zadek a minul takto nejhorší místa. Soudruh můj několikrát se o to pokoušel, aby se mnou hovor rozpředl, tu bulharsky, tu řecky a bůh ví jak ještě mne oslovuje. Když pak žádné odpovědi ode mne nedostával a mým otázkám také nerozuměl, popohnal několik kroků kupředu, nedbaje Čóčova volání „Nekárej, nekárej!“ (nežeň), a prozpěvoval, jakoby celý svět byl jeho. Já zatím pozoruji okolí. Odbočivše po půhodinné jízdě od břehu Dunaje jihozápadně, stoupali jsme ponenáhlu výš a výše. Půda okolo nás nesdělána, jen sem a tam blíže vsí kukuřicí oseta. Stromy žádné, ba ani vinice dlouho jsme nespatřili. Potkáváme cestující do Svištova Bulharky a Turkyně. Prvnější i po cestě předou vesele při tom rozmlouvajíce. Poslednější, když se k nám přibližují, zakrývají tváře, nechávajíce jen malý otvor ku pozorování. Že jsem si je už zdálí pomocí kukátka dobře prohlédl, o tom nevědí. Komicky vypadají větší i menší muži bulharští i turečtí na oslech, plouhajíce nohama skoro po zemi. Jedni i druzí v pestrém svém kroji a vždycky pořádně ozbrojeni. Bulhaři nás pozdravují, ale Turci mlčky by nás minuli, kdyby nemuseli Todorovi na jeho pozdrav děkovati.

K doplnění stafáže toulaví psi, množství majestátně si vykračujících čápů a sem tam nějaká „žába“ (želva). Přijíždíme li dále spatřujeme buk, dub a černici (moruši) a k těmto lnoucí divokou révu, jež na vrchu tvoří překrásné žlutě a červeně zbarvené baldachyny. V tom poměru, jako se stává příroda příjemnější, i lidské příbytky jsou dokonalejší, i spatříme za několik hodin jízdy po primitivních, doupatům se podobajících boudách s dvěma neuzaviratelnými otvory, stavení slušná dřevěná ve vsích „Novo Selo“ (Nová ves), Strižirov, Vina, Radenice, Vlči Trn a j. až i velmi slušně stavěné domy hrázděné (kostra ze dřeva a stěny vyzděné) o jednom i dvou patrech.

Však mezitím dorozuměli jsme se s Todorem a dověděl jsem se, že onen mou sestru v Karlově pod Balkánem dobře zná a že ji tudy právě před třemi roky doprovázel. Co tak spolu se bavíme, přiklusá za námi na krásném koni od hlavy k patě ozbrojený mladičký Bulhar „Dimitr Šiškov“ a protože navštěvoval jakési střední školy a tam se staroslovanštině i frančině přiučoval, snadněji jeden druhému jsme porozuměli a Dimitr se odhodlal, že s námi zvolna pojede, ač kůň jeho nehrubě byl zvyklý takovému se loudání. Brzo nás překvapila noc. Ubytovali jsme se v nízké chatě a protože po cestě mimo olivy a špatné víno ničeho jsem nepožil, ptám se, jak jsem byl naučen ve Svištově : „Imaš grozdy?“ (máš hrozny?) a hostitel : „Ima“, k čemuž pohyboval hlavou tak, jako u nás když něčemu odpíráme. Nevšíml jsem si tak jeho „Ima“ jako jeho pohybu a pravím pro sebe: „Škoda, že nemáš!“. Tomu on porozuměv, tím více pohybuje hlavou jako prvé a tu teprv jsem si vzpomněl, že v celém Turecku právě naopak nežli u nás hlavou se přisvědčuje a odpírá. Přinesl hrozny a byl jsem tomu velmi povděčen, že se mi jich dostalo, neboť chléb pšeničný mi nechutnal, nakládanou papriku s okurkami jsem také se spoludruhy nemohl jísti a pro přísný půst ani sýra ani masa dostati lze nebylo. Tím více chutnala ostrá strava národní oběma mladíkům. Čúška za čúškou, okurka za okurkou z misky ubývaly, a vínem zalívány, tím více rozpalovaly tváře obou junáků. S potěšením díval jsem se na švarné hochy a chytal jednotlivá slova jejich rozmluvy. Tato stávala se čím dále tím živější a počala mne jaksi znepokojovati, když Todor na Dimitra se zdál dorážeti a tento, odkládaje všeliké potřeby své, na mne nejistým zrakem pohlížel. Nepokoj můj rostl a zvýšil se v obavu, když Todor vyčítavě prohodil : „A jaké to máš srdce, Dimitre!“ – Více jsem nemohl z jejich rozmluvy chápati a cítil jsem jak náleží svou samotu v zemi cizí a uprostřed lidí neznámých. A vytáhnu pistoli, panem Hlaváčem ve Vršci (v Banátě) co nevyhnutelného prý společníka na cestu do Turecka mi darovanou, nabiju ostře před očima obou svých společníků a vida nezbytí, uložím se na tvrdé lůžko a po chvíli unavením usnu. Nikdy nezpíval mi kohout tak líbezným hlasem, jako tenkráte. Živ a zdráv vstanu, zaplatím řád, obnášející za všecky tři i s přespáním a odměnou za ošetřování koní 70 para, tedy asi 17 kr. r.m., a za veselého zpěvu obou junáků nastoupili jsme další cestu.

Chtěje ukojiti svou, ovšem dosti oprávněnou zvědavost, smlouvám se s Todorem o obsahu včerejší rozmluvy jeho s Dimitrem a ku své největší veselosti se dozvím, že slovo srdce užívá se ve smyslu našeho žaludku a že tedy Todor vyčítal Dimitrovi jeho slabý žaludek, který nedosti dobře tráví čúšky. Rychle nám uplynul den druhý za ustavičného zpěvu a hovoru, krajina stává se hornatější, stromů přibývá a sem tam viděti turecké lovce na rozsáhlých pasekách. Přijíždíme do Loviče, města s obyvatelstvem slovanským i tureckým. „Tam výše na řece Osmě bydlí Turci tuto pak níže Bulhaři,“ poučuje mne Dimitr, neboť Turci neradi se usadí níže na vodě, aby Bulhaři jim nekalili vodu. Vyhledáváme si hostinec a druzí mě vedou k žádosti mé do turecké kuchyně, kdež mohu se najísti masa. Sedneme všichni tři na zem a Turek podá nám mísu s krmí. Todor chce vidličku, Turek však neví, co to je, i pustíme se prsty do jídla. Však bylo tak tučné a mému žaludku odporné, že nemohl jsem je pozříti. Šli jsme tedy do kavárny. Prosím, aby nikdo nemyslel, že to kavárnám našim kavárnám podobného. Tu není stolu ani židlic, pouze divan podél všech čtyr stěn; také novin tu není, zkrátka ničeho než černá káva, arci velmi dobrá (bílé tu neznají), rakije a zapůjčené nargilé (dýmky s baňkou na vodu, kudy kouř prochází).

Rychle jsem vypil dvě čašky kávy a pospíchám z toho nevlídného místa na hanu. Několik Bulharův přišlo ke mně a ukazovali mi rudy z Balkánu, tázající se, zdali by se mohly zužitkovat. Nejvíce leštěnce olověného, pak těžké červené rudy železné a kyz železný. Poznámka moje, že z leštěnce dobývá se olovo i stříbro rozčilila je, načež své poklady opatrně ukryli, ubezpečujíce mne, že v Balkánu mnoho takových rud se nachází.

Pospavše, rozloučili jsme se s Dimitrem, který odtud jiným směrem se ubíral, vsedli na kůň a stoupali výše a výše do hor Balkánských. Juž minuli jsme i Trojan. Čím pak výše, tím vyšší zdály se být hory, přes jejich hřbety máme putovati. Místy byla cesta tak strmá, že jsme s koňů sestoupiti museli. Lesy jsou veskrze listnaté, buď dubové nebo bukové, často i morušové a na vršcích nejvyšších stromů navlíknuty jsou koňské a jiné lebky, znamení to pro poutníky, aby poznávali v zimě cesty balkánské. Jsou zároveň tyto vybledlé kosti jediným pomocníkem zhynuvších tu cestovatelů.

Však jen zimní Balkán je tak ukrutný, za to v době letní mnoho poskytuje půvabu. „Aj nejvyšší místo kudy pojedem!“ okazuje Todor i radí, abych se tepleji přioděl. Cítíme studený vítr a tamo již ty mlhy, jež z důli co krásný mrak jsme viděli. Jsme v mracích. Koníci spěchají, aby brzo se dostali z husté mlhy. Ještě několik set kroků a přestoupili jsme vrch nejvyšší, mlha řídne a nebe se nám jasní. Už vidíme v jednu stranu dolů do čarokrásného údolí Kafkovského. Balkán je tu srázný, pustíme koně a po velikém namáhání dostanem se dolů. Chtěl jsem jít pěšky přes Sopot do nedalekého Karlova, avšak nohy nechtěly mne nésti. Za chvíli přikolíbal se Čóča s koňmi, vsedneme do sedel a spěcháme Sopotem. Dívky vrátivší se z pouti tančí kolo, junáci vyzvídají na Todorovi, kdo jsem, a on odbývá je slovem: „Džurbadžij!“ (Pán, velitel). Nechtěl aby z jiných úst dověděla se „gaspaža Josa,“ že přijel její bratr. Ještě půl hodinky a leželi jsme si v náručí.

Příspěvek byl publikován v rubrice strejdovy cesty se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Obrázky z cesty do Bulharska – 1

  1. K-k. napsal:

    OT: Urozený pane, poštovský panáček vám postává před branou… 😉

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.