Cesta po Srbsku – 4


IlI. Pouť v kášteře Čokošina.

 

Dne 14. září jeli jsme 2. hodiny z Bele crkve do vesnice Zavlaka v údolí Jaderském. Řeka Jader teče de Driny půl hodiny nad městem Lješnica. Objed pod šírým nebem; krásná lesnatá krajina, údolí dosti široké s pěknými lučinami. Odpůldne za 3 hodiny u údolí Jaderském do vesnice Jerebice na nocleh. Nocovali jsme ve škole u nového kostela dostavěného r. 1845. Jest to první slušný kostel, který jsem. viděl v kraji srbském; škoda jenom, že není vystaven ve slohu byzantinském, který zajisté pro východní krajiny mnohem lépe se hodí nežli obvyklý sloh našich vesnických kostelů. Srbům může se tuším vším právem vytýkati chyba, že vůbec téměř ve všech svých novějších stavbách příliš úzkostlivé se drží stavitelství západní Evropy, které podobně jako mnoho jiného, co nedočkaví civilisatorové srbští bez náležitého uváženi jen tak šmahem a ve vší rychlosti ze západní Evropy na srbskou pádu přenášejí, nevyhoví ani potřebám tuzemským.

Ves Jerebice má 130 havlií a zaujímá asi čtverečnou hodinu půdy. Kdyby nebylo kostela a školy, jel by člověk tou velkou vesnicí, aniž by o ni věděl.

Dne 15.září měli jsme z Jerebice zase jednou dobrou vozovou cestu až do krajského města Loznica, t. j. nyní r.1868 bezpochyby již bude upravena až do Loznice; tehdáž r.1852 byla to pořádná cesta se stromořadím jenom asi na hodinu od Jerebice, ostatek byl ještě prašpatný. Na této cestě do vesnice Cikote ukazovali nám sedláci dva velké kameny asi 50 kroků od sebe vzdálené a vypravovali nám, že národní junák Miloš Oblilić, tentýž, který na Kosovu poli proklál sultána Murata, skočil prý od jednoho kamene až k druhému, a že kameny tyto zůstaly tu na věčnou památku znamenitého skoku. Proč junák Miloš Oblilć právě na tomto místě tento zajisté památný skok vykonal, nemohl nám nikdo říci. 3)

Objed náš byl dne 15. září velmi podobný objedu na kopci Rožni, jenom že namísto vrcholu kopce roztomilá lesní louka byla naši „trpezarií“ (jídelna), a že na místo kadiho Sokolského vzácným hostem našim byl „iguman“ (opat) blízkého kláštera, který sedě mezi námi po turecku na zemi, měl dosti práce, aby si ničeho nezadal na duchovenské své důstojnosti.

O ½ 4 hod. odpůldne vjeli jsme slavným průvodem do krajského města Loznica. Dvanáct jezdců přišlo nám z města naproti na půl hodiny cesty a utvořilo přední voj. Jakmile jsme se blížili k městu a vypálením bambitek a pušek dali znamení svého příjezdu, začalo se zvoniti všemi zvony na věži kostelní, a lid okolo kostela shromážděný přivítal nás opětným silným výstřelem.

Předměstím, kterým jsme vjížděli do krajského města, a obyvatelé tohoto předměstí, kteří nás před svými příbytky uctivě přivítali, zasluhovali v plné míře našeho povšimnutí a zasluhují zajisté též podrobnějšího vylíčení.

Podél cesty stály na obou stranách domečky, které vyhlížely téměř jako veliké ouly. Každý z  těchto domečků zaujímal asi čtverečný sáh prostoru; stěny byly pleteny z vrboví a velmi hrubě hlinou ometány; místo okna zatupoval otvor asi 6 palců široký, kterýmž padalo asi tolik světla, že tam nebylo úplně tma; čerstvého vzduchu nemohlo býti v domečcích neboť proň bylo všade průchodu dosti; dvéře byly velmi nízké, sotva dosti vysoké pro malého chlapce, a střecha ze štípaných desek sotva před deštěm mohla chrániti obyvatele těchto podivných příbytků.Všude byly dvéře bedlivě uzavřeny, žádných žen, žádných děti nebylo viděti; jenom domácí páni stáli v řadě na levé straně silnice a klaněli se nám tak náramně hluboko, že napřažená pravice dotýkala se země. Bylo těch domácích pánů dvanáct; byli veskrze bosi; oblek skládal se z plátěných krátkých kalhot, z košile, po orientálsku přes spodky sahající a sepjaté řemenem kolem kyčlí, tu i tam ještě z nějaké červené neb modré turecké vesty a turbanu, který však měli v ruce. Hlavy byly ponejvíce oholeny, zato brady ponejvíce dlouhé. Musím říci, že jsem nikdy neviděl pohromadě tak zdařilé sbírky šibalských tváří jako tam v předměstí loznickém.

Byliť to cikáni mohamedánského vyznání, kteří nejsou kočovníci jako spolubratři jejich pravého cikánského vyznání ale přijavše civilizaci tureckou mají pevná (ovšem nepříliš pevná) sídla a zabývají se rolnictvím. Osada mohamedánských cikánů loznických čítá 25 domů.

Cikáni mají, jak jsem již pověděl dosti dobrou pověst v Srbsku, kdežto ostatně není snadno býti zlodějem, protože za nejmenší krádež trestá se na hrdle. Sekretář loznického krajského ujišťoval mně ostatně, že mohamedánští cikání, jejichžto tváře zdáli se mi býti tak nápadně šibalskými, jsou vesměs velmi pořádní lidé se živí poctivou pilnou prací, pořádně platí daně, tak že obec loznická ani dost málo nemůže si na ně stěžovati. Zvěděl jsem tedy na česť těchto podivných občanů, že zdání klame.

Okres loznický patří teprv od roku 1834. ke knížectví srbskému, a jenom tak nazvaný Malý Zvorník , naproti bosenské pevnosti Zvorníku na pravém břehu Driny podrželi Turci co mostní hradbu dosti důležitého přechodu do Bosny.

Krajské město Loznica leží asi čtvrt hodiny od řeky Driny na severním svahu lesnatého vrchu Gučevo; nový kostel vystavěný na hořejším konci města v okrouhlém okopu, pozůstatku to z války o samostatnosť Srbska, a mnoho domů v slohu novověkém z kamene o jednom poschodí, činí již zdaleka na příchozího příjemný dojem. Jeli jsme s průvodem svým celým městem až nahoru ke kostelu; zvonění a střílení přestalo teprv, když jsme u kostela sestoupili z koňů. Valná část obyvatelů s kmetem a obecními staršími v čele byla tu shromážděna na slušné přivítání vzácných hostí. Ještě se tu pracovalo o veliké prkenné boudě, která měla býti společnou jídelnou naší.

Byli jsme v Loznici velmi slušně ubytováni, setník Zach a já v domě krajského lékaře Dra.Savy a měli jsme tedy po dlouhém čase zase jednou potěšení dleti a spáti dobře po evropejsku v krásném pohostinském pokoji páně doktorovu. Spali jsme totiž za posledních několik dní několikkrát pod šírým nebem, ponejvíce pak ne mnohem lépe, a objedy naše z větší části podobaly se hostině na kopci Rožni. Pěkné čisté postele a vkusný nábytek činily tedy na nás tím příjemnější dojem, ani jsme v Loznici zůstati měli celé dva dni a tři noci.

Pouť v klášteře v Čokešině, na kterou bylo pomýšleno v rozvrhu naší cesty, byla totiž terprv dne 20. září (dle řeckého kalendáře 8.září svátek narození Panny Marie).

Dr. Sava byl nám velmi milým společníkem; vypravovalť nám mnoho zajímavých podrobností o velké cestě, kterou vykonal po evropském Turecku se známými cestovateli francouzskými Ami Boué-m, Vicquenalem a Montalembertem. Dověděli jsme se z vypravování toho,mže učení páni Francouzové, co členové národa mnohem vzdělanějšího, nevšímajíc si pranic náhledů a obyčejů slovanských a jiných obyvatelů zemí tureckých, nezanechali také po sobě slavné paměti. Tak ku příkladu lidem uvyklým nošení zbraní, a v zemi, kde nabitá puška na rameni patří k výpravě pořádného muže na cestách asi jako u nás hůl v ruce, velmi směšným muselo se zdáti, že Ami Boué na spůsob pušky měl na zádech barometer v koženém pouzdru; a milý Ami Boué stal se ovšem v jedné vesnici předmětem všeobecného posměchu, když jej bujný koník i s barometrem shodiI do veliké kaluže doprostřed několika vepřů kochajících se tam v pozemské rozkoši své.

Turci, jichžto vážné a odměřené chování stoji ovšem ve velkém odporu se živostí a pohyblivostí francouzskou, drželi na mnoha místech naše slavné francouzské učence přímo za blázny a ptali se s nelíčeným udivením doktora Savy, zdaliž mezi Francouzy, o nichžto prý předce jde taková pověst po světě, nachází se více lidí tak podivných. Turci nechtěli nikterak věřiti, že tito divní lidé jsou opravdu věhlasní mužové národa francouzského. Jednou Ami Boué pustil se s Vicquenalem na rozcestí nějakém do velmi prudké hádky o to, kterou cestou jíti. Přitomní Turci obávajíce se neštěstí ze strany tak patrné potrhlých lidí, chystali se již pomalu k tomu, udělati je oba neškodnými, když šťastnou náhodou hádka vzala konec tím, že jeden na místo další odpovědi jel svou cestou napřed a druhý za ním. Podobné žertovné podrobnosti byly ovšem pro nás malými doplňky vážných cestopisů francouzských cestovatelů.

Použili jsme pobytu v Loznici k vyjížďkám do krásného okolí Krajina má zvláštní ráz. Bezprostředně za městem vystupují černé stráně lesnatého Gućeva, který nebude mnohem nižší než Rožan; k severu sestupuje půda od města dolů, do oněch dílem bažinatých a velmi úrodných nížin ve kterých divoká Drina, vyrojivši se pod samým Gućevem z těžkých úžlabin horských každý rok dělává řečiště jiné. Asi 10 hodin před Loznicí vtéká Drina v Sávu; srbský břeh Drny od Loznice až k Sávě je rovina. Jenom u Lješnice, tři hodiny pod Loznicí přistupuje ještě výběžek osamělého pohoří Cerského téměř k samé řece, za ním pak rozprostírá se mezi Drinou a veliký obloukem , který tu dělá Sáva, rozsáhlá rovina Mačvanská. Břeh bosenský jest pahrbkovitý až téměř k samému stoku Driny se Sávou a ponejvíce vysokým lesem pokryt, kdež na srbské straně krajina podél řeky má do sebe zvláštní ráz všech nížin častou povodní rozrývaných. Není tu vysokého lesa, ale velmi mnoho křoví bujně rostoucího a divokým vínem tak propleteného a potaženého, že člověku téměř nemožno prodrati se takovou houští. Tehdáž již již začervenalé listí divokého vína dávalo těmto zarostlinám velmi malebný pohled. Půda jest velmi úrodná v těchto nížinách; jel jsem tam na koni polem kukuřicovým a kukuřice ještě hodný kus sáhala mi nad hlavu. Viděl jsem také v okolí Loznickém velikána z říše rostlinstva, který zajisté zasluhuje býti přijatu do seznamu podobných vzácností přírodních. Jest to topol (populus pyramidalis). Dutý peň, ve kterém kůň můj stál jako ve stáji, mezitím co jsem strom obcházel a měřil, má asi sáh nad zemí třicet stop objemu. Strom ohromně vysoký byl od vrcholu až ke kořenům celý zachovalý, pěkně zelený (jenom že peň byl dutý), a činil dojem velkolepý v šíré otevřené krajině, kdežto stál zcela osamělý.

Dne 17 záři vyjeli jsme si na koních na horu Gućevo abychom s ní viděli tureckou pevnost Zvorník a bosenskou krajinu. Takovéto vyjížďky možno podnikati ovšem jenom na koních tuzemských, kteří po všech stezkách a třebas i beze vší cesty jako tam na Gućevo do vrchu lezou jako kočky. Jeli jsme nahoru roklí, kterou teče potok Budimlja. Bylo tu množství malinkých, primitivných mlýnků, jakové jsem již i jinde v pohoří srbském viděl. Mlýny tyto jsou spodovodní. Malá dřevěná budka asi čtvereční sáh velká stojí téměř dva sáhy vysoko nad struhou, aby jí velká voda neuškodila. Vydlabaným stromem teče celý ten potok do lopatek velmi hrubého, vodorovně se točícího kola, na jehožto hřídeli bezprostředně upevněn jest neméně hrubý kámen mlýnský. Netřeba tuším dokládati, že všechny tyto mlýny jsou na jedno složení.

V celém knížetství srbském až téměř do r. 1850. nebylo jiných mlýnů, v mnohých krajinách ovšem ještě i nyní není jiných. Dokonalejší mlýny, které v Srbsku okolo r. 1850. se vystavěly, pocházeji vesměs od našich krajanů. Inžinýr Nevole a mlynář Němec učinili tu chvalitebný začátek, dostavujíce dva mlýny u Bělehradu a jeden velký amerikánský mlýn u Požarevce. Když kníže Aleksandr začatou stavbu prvního mlýna u Bělehradu nedal dokončiti.

Za posledními mlýny jeli jsme do vrchu beze vší cesty. Potřebovali jsme z Loznice až na široký, lesem porostlý hřbet kopce asi tři hodiny. Místo příhodné pro vyhlídku muselo se teprv hledati; především šlo o posilněni těla a malé. odpočinutí pro unavené koně. Den byl krásný a hezky teplý; všichni dohromady jezdci a koně, práhnuli po čerstvém napití, kterého se nám mělo dostati u jistého pramene na onom kopci, kdežto prý voda jest neobyčejně dobrá. Těšili jsme se na dobrou vodu n ani jsme nereptali, když průvodčí náš dlouho bloudil po širokém hřbetu, nemoha najíti vyhlášeného pramene. Samou žízní neměli jsme chuti ani k hubování, jazyk neohebný lípnul na vysušené patro, a radost naše nebyla malá, když konečně po dlouhém hledáni bylo slyšeti: Tu je pramen! Avšak radost netrvala dlouho; pramen dobytkem neboli zvěří tak rozšlapán, že na místo vody bylo viděti toliko kaluž. O jiném prameni nikdo nevěděl. Nehledali jsme tedy déle, ale usedli u louže a objedvali. Pro navlažení nebylo ani trochu rakie, k jídlu ale studená pečeně a dobrý chléb. I kávu měli jsme sebou a tu jsme si předc uvařili ve vodě z kaluže šátkem prohnané. Černá káva po objedě tomto vypitá šťastně zapudila palčivý cit téměř již nesnesitelné žízně, a vydržel jsem potom docela dobře za parného odpoledne ještě celých pět hodin bez pití.

Místo příhodné pro vyhlídku na Zvorník a do Bosny našlo se brzy; z pevnosti ovšem neviděli jsme mnoho, neboť byla od našeho stanoviska asi tři hodiny vzdálena: Viděli jsme toliko, že leží mezi samými kopci a že údolí podrinské tam již jest dosti úzké. Pohled přes Drinu na lesnaté vrchy bosenské byl tím zajímavější, ani jsme tam dosti na blízku spatřili hrad nějakého bosenského spahie dosti podobný svou kulatou vysokou věží rytířskému hradu středověkému. Kolem hlavního stavení bylo několik v tureckém slohu vystavěných budov, kteréžto dohromady s pevným hradem tvořily malebný obrázek na zelené stráni.

Na zpáteční cestě prohledali jsme ještě místo, kde na pahrbku u paty Gućeva stávala kdysi tvrz a kde prý jsou také staré hroby, a tam nablízku viděl jsem nadzmíněný obrovský topol. Bude to zajímavou úlohou budoucí archeologické společnosti srbské rozhodnouti otázku zdaliž „stary grad“ u Loznice nepochází také z doby římské.

Klášter Čokešina leží na severním svahu pohoří Cerského, podobně jako všechny kláštery východní církve co samota uprostřed lesa. Jede se k němu značný kus cesty do vrchu. Obraz náš v čísle 13. str. 126. ukazuje všechna stavení ke klášteru náležející, jichžo ovšem není mnoho, totiž kostel a obydlí mnichů. Kláštery srbské nejsou v celku tak velkolepé jako naše, a celý klášterní život má ovšem v církvi, v nížto světský kněz jest ženat, docela jiný ráz a význam nežli u nás. ‚Mnichů (kaludjer po srbsku) jest velmi málo, tak že v mnohém klášteru bydlí jenom „.igumen“ (opat) sám, a že ponejvíce vedle igumena je v klášteře jenom jeden kaludjer. Srbský sedlák, který vůbec nemá náklonnosti k pobožnůstkářství, nechová mnichův u veliké vážnosti, pokládaje je snad ne bez příčiny za pokrytce, kteří svým svatouškováním jenom šálí hloupý lid, a srbský sedlák hloupým nechce býti. Mohl jsem na této cestě sám pozorovati ohromný a nápadný rozdíl mezi prostou přímosti světského popa a hledanou důstojností kaludjerskou, která někdy tak daleko se hledala, že jí milý kaludjer ani nemohl najíti; a nedivil jsem se tomu, že sedlák srbský k těmto svým mnichům nemá pražádné úcty. Tím také jest, že málokterý Srb oddav se stavu duchovnímu chce býti mnichem, a že kaludjeři berou se Bůh sám ví odkud, jenom aby kláštery nebyly docela prázdny. Jaký tu asi lid přichází někdy z krajin cizých do klášterů srbských, snadno může si každý pomysliti, a zajisté i nablíži, že tímto rekrutováním z ciziny nepřibývá mnichům vážnosti u domácích. Netajím; že všichni mnichové srbští, které jsem viděl a dílem i blíže poznal buďto v Bělehradě nebo po venkově na této své cestě, učinili na mne dojem velmi nepříznivý. Nejvíce se mi příčilo, když pohledem a celým chováním mně co evropskému doktoru filosofie chtěli dávati najevo, že si rozumíme, a že to i ono se dělá jenom pro ten hloupý lid. Mniši tito vypadali mi jako lidé, kteří sami nemají v sobě žádného mravního přesvědčení o tom, že by na tomto světě za cosi byli potřebni a užitečni; a jižto jsouce navedeni jinými k provozování svého řemesla nechtějí přece aby jim toho rozumný člověk pokládal na zlou stránku. Zdálo se mi skorem, že mnišství ve východní církvi jen tak živoří co nepodstatná a přímo řečeno zcela zbytečná část celku, která by se vlastně mohla a měla nazkrze odstraniti ve prospěch církve i náboženství vůbec.

I v klášteře čokešinském byl jenom jeden kaludjer vedle igumena. Mniši bydlící daleko od lidi uprostřed lesův jsou vždy rádi, když je někdo navštěvuje, obzvláště nese-li s sebou hodně jídla a pití. Ostatně·byl v Čokešině den velké pouti, a všechno od vymetených pokojů až na přívětivý úsměch domácích pánů slušně přichystáno a připraveno ku spokojenosti jakýchkoli hostí. Igumen a mladý kaludjer očekávali nás před klášterem. Ve dvoře stálo několik židlic pro naše důstojníky a tam pod širým nebem odbylo se obvyklé přivítání;  přineslo se nám sladko s čerstvou vodou a po něm černá káva. Očekával se biskup šabacský, k jehožto diécesi patří klášter Čokešina. Večerní služby Boží začaly se bez něho. Mezi tím co je igumen vykonával, přijel biskup, vešel sám do kostela a zazpívav několik slov před oltářem posadil se na přichystanou proň židlici. Toto prosté vystoupení vrchního pastýře beze všeho hluku a hřmotu dělalo dobrý dojem tím vice, že jednoduchý oblek biskupův (černý talár s širokými rukávy a černá čepice) neliší se téměř nijak od obleku obyčejného mnicha. Kromě nás bělehradských hostí (totiž mne a setníka Zacha) byly v kostele jen samé ženské, a zdálo se tedy, že tomu ani není tak, jak mi povídal jeden kaludjer, že totiž mezi 100 žen je pobožných 95 mezi 100 mužských ale jenom 5.

Po službách Božích představil nás igumen panu biskupovi hned ve dvoře. Biskup, velmi přívětivý a hovorný pán, dal si do podrobna vypravovati o naší cestě, vyptával se na všechno, co se mne týkalo jakožto nastávajícího vychovatele mladého· knížete, a rozpředl konečně delší rozpravu se setníkem Zachem o záležitostech vojenských, z kteréžto připomínám zde toliko zajímavou okolnost, že pan biskup pro svou diécesi založil o své ujmě jakýsi archiv pro vojenskou historii knížetství srbského, vybídnuv totiž duchovenstvo jemu podřízené, aby v té které obci každý poznamenal, kdo z osady jeho bojoval proti Turkům, s jakým vůdcem kde bojovali a v jaké bitvě kdo zahynul. To všechno, pravil tehdáž pan biskup, již mám z mnohých osad bezpochyby že nyní tato zajímavá statistika úplně sestavena jižjiž se nachází v archivu vojenského ministerstva co důležitý příspěvek pro budoucího dějepisce srbského povstání proti Turkům.

Veliký, poněkud neladný povyk a šramot, rozléhající se v celém okolí osamělého kláštera, ponoukal, mne brzy k tomu, abych se podíval, co se tam vlastně děje, ač jsem mohl viděti, že nikdo z přítomných si toho hrubě nevšímal. Zdálo se naopak, že to všechno patří k celku, a shledal jsem ovšem, že takováto pout klášterní je vlastně pro národ srbský jenom zámínkou společenského vyražení. Nevím, komu asi patří ten les okolo kláštera, ale viděl a slyšel jsem, že poutníci s ním nakládají jako s majetkem všeobecným. Všude se kácely stromy, všude se dělaly besídky a stany na nocleh, všude se rozdělávaly veliké ohně na pečení drůbeže a jehňat. Každá rodina selská přichází na pout se svým povozem a veze s sebou kromě darů pro klášter hojnost potravy všelijaké, drůbež a jehně vždy živé. Vozy, malé besídky a stany rozličného druhu slouží za nocleh ženám a dětem, jichžto na pouti bývá velkých a malých množství, neboť všichni poutníci stráví noc pod širým nebem. Každá rodina má své ohniště jako doma, a první práce příchozích, když si vynašli místečko příhodné pro tábor, jest upravování besídky a rozdělání velkého ohně, při čemž dřívim nevalně se hospodaří. Ženy mohou jíti na večerní služby Boží, ale mužští mají co dělati, aby večeře byla hotova a pečeně připravena pro zejtřejší svátek. Pro mládence, kteří z nejblížšího okolí zavítají k pouti, též je postaráno; hospodští nescházejí na pouti a konají pro tyto osiřelé poutníky za slušnou odměnu potřebné milosrdné skutky. Mehandžia (hospodský) přivezl s sebou nějaký starý sůl a. alespoň jednu lavici, tak že host jeho vedle vozu, jenž jest zároveň špižírnou, sedí pod starou špinavou plachtou za stolem pohodlně jako doma. Víno snad mu nechutná přiliš, ale kdo má pořádnou žízeň, nedbá mnoho jakosti tekutiny, jížto si ovlažuje vyprahlý chřtán, a pak pečeně je vždy dobrá, podobně jako černá káva, kterou si dává po objedě, neboť v Turecku je cichorie ještě věcí neznámou; proto také Srbové nemají chuti státi se poddanými říše, v níž vládne bývalý ministr saský. Perníkařů a jiných prodavačů, které u nás na pouti vídáme, nebylo tam docela žádných.

Slunce již dávno zašlo a četné ohně ve stínu lesním začaly osvětlovati malebná skupení poutníků rozložených táborem u svých vozů a koňů, když pořád ještě přijížděli noví hosté, pro kteréžto konečně již sotva kde našlo se pohodlného místa. Návštěva byla tentokrát neobyčejně četná, hlavně pro krásné počasí.

Všude panovala hlučná veselost; před samým vchodem do kláštera děvčata provozovala své nemelodické „pevaně“, t. j. utvořila veliké kolo, v němžto držíce se za ruce a kolíbajíce se z jedné nohy na druhou velmi pozvolna se pohybují to v pravo to v levo, při čemž vždy dvě nemohu říci zpívají ale co hrdlo stačí vřeští velmi jednoduchou národní píseň, jejížto nápěv pohybuje se asi ve čtyrech neb pěti zvukův. Srbové tomu říkají „pevaně“, my bychom neřekli, že tato děvčata zpívají.

Nejpodivnější mi bylo při této skromné dívčí zábavě že velké kolo pomalu se točilo na temž místě celé odpůldne až pozdě do večera a že ovšem vřískání tomu nebylo žádného konce; chtěl jsem se již obdivovali alespoň neobyčejné vytrvalosti srbských děvčat, když jsem náhodou viděl, že děvčata z kola vystupují a jiná do něho přistupují, aniž by se tím rušilo pohybování se kola nebo ubližovalo neladnému vřeskotu, a tedy podivná setrvačnost vysvětlila se mi způsobem zcela přirozeným. Hned vedle děvčat tančili mužští své „kolo“, a tu bylo společností několik. Hudba přitom byla rozličná, tu pastýřská píšťala, tam dudy. Kolo tančí obyčejně jenom nmžští a totiž ne toliko mladí; kníže Miloš byl i za starších let svých vyhlášeným tanečníkem kola. Kola je několik druhů pojmenovaných dle rozličných krajin srbských. Hlavní rozdíl záleží v tom, že některé kolo tančí se v uzavřeném kruhu, v němžto tanečníci držíce se za ruce pohybují se jistým krokem tu v pravo tu v levo, a že při jiných kruh se nenzavírá, ale že první v řadě vede rej u udává pro ostaní i směr i rychlosť pohybu. Aby při takovém kole tanečníci měli alespoň jednu ruku svobodnou. váže si každý šátek okolo těla, za který jednou rukou zadák se drží. Zvláštní obyčej při tančení kola pozoroval jsem, že hudebník v kole má jakousi moc nad tanečníky. kteréžto ku všeobecné zábavě dosti často užívá a z čtveráctví snad také zneužívá. Hudebník může totiž lenivéhp tanečníka donutit k větší čilosti tím, že přistupuje k němu a že do ucha mu zapíská napomenutí. Tak pobádaný tanečník msí pak skákati seč jest, aby zase smíříl rozbručený orkestr.

Umění hudební jest v Srbsku ještě na velmi nízkém stupni; nápěvy národních písní jsou  velmi jednoduché, zpěv ženských sotva může se nazývati zpěvem, a hudební nástroje, které jsem viděl u Srbů, jsou sice beze vší pochybnosti původu velmi starého, ale nezměnily se také a nezlepšily se nikterak během bůh ví kolika století. Jsouť to gusla, o nížto jsem mluvil v první části svého cestopisu, pak dudy a konečné nadzmíněná pastýřská píštala, téměř loket dlouhá a zařízené jako naše píšťaly dětské. Na těchto nástrojích hraji národní hudebníci dle starověkého podání v jistém taktu něco co bychom sotva mohli nazývati hudební myšlénkou. Hudebníci tito provozují řemeslo svoje jenom při obyčejných národních zábavách; kdykoliv pak něco kromobyčejného jako kupř. svatba požaduje výtečnějších sil, tu vystupují cikáni, kteří v knížetetví srbském mají jakousi výsadu páchati vyšší hudbu. V předvečer pouti Čokešinské cikánův tam ještě nebylo; cikáni nezahazují se hned tak, aby kterýkoliv všední den oslavili svým uměním; měli jsme je slyšeti teprv v pravý svátek.

V 8 hodin večeřelo se v klášteře v dosti prostranném refektáři, v němžto visel na stěně starý obraz bez rámce. Igumen odříkal modlitbu před večeří, pan biskup světil chléb, a pak při hojné a chutné večeři rozpředl se veselý hovor; vína bylo ovšem tento den v klášteře dost a dost. Náš spací pokoj, do kterého nás vedl igumen po 9. hodině, neměl jiného nábytku nežli kamna a věšák na šaty. Naše koberce však již tam byly, a ustlali jsme si na podlaze kde kdo chtěl a jak právě mohl. Usnouti jsme nemohli brzy, neboť venku okolo kláštera trval náramný hluk až dlouho přes půlnoc.

Dne 20. září byl jsem časně na nohou, poutnice a poutničky ještě se strojily svátečně. Dopoledne bylo vše ticho okolo kláštera, ženy šly do kostela a mužští alespoň do klášterního dvoru. Pan biskup sloužil velkou, igumen měl kázání, a selky skládaly peněžité dárky na přichystanou k tomu mísu. Jak mile bylo po službách Božích ozvala ve venku před klášterem cikánská hudba a lid vyhrnul se ze dvora, aby ještě před objedem v rychlosti si zatančili nějaké kolo. Pro nás bylo prostříno na prostranné veraundě v prvním poschodí, z které jsme měli vyhlídku na veselý život před klášterem. Objed byl velmi slušný. Kromě biskupa zavítali do kláštera ještě dva duchovní hosté: opat kláštera Petkovica, kteréžto leží asi hodinu výše na pohoří Cerském a mladý pop Nikola z blízké vesnice Radovince. Dělal-li opat Petkovický odporný dojem svou študovanou suchopárnou důstojnosti, pop Nikola byl za to dvojnásob příjemným společníkem svou přirozenou bujarou veselostí. Pop Nikola byl velmi dobrý zpěvák u nezpíval toliko výborně „Mnogaja lěta“, když po pečení došlo na přípitky, ale zpíval nám také mezi přípitky národní píseň za písní. Pilo se hezky, a dobré víno počalo jeviti rozjařující moc také na posvěcené hlavy pánův duchovních světských i nesvětských. Pop Nikola jižjiž zpíval jenom se sklenicí v ruce. Najednou ozvalo se pod námi ve dvoře klášterním cikánská hudba t. j. souzvuk čili vlastně nesouzvuk čtyr houslí a tamburina. Veselý pop Nikola dobyl si od biskupa dovolení, aby smčl cikány povolati nahoru na verandu k naší tabuli. Cikáni se dostavili se slušným ohledem na duchovní společnost bez tamburina, kterým vždy vládne cikánka. Byli to švarní hoši ve velmi pestrém oděvu tureckém; taškářská prohnanosť koukala všem z černých očí. Pop Nikola si je postavil u dolejăího konce dlouhé tabule do řady a nařídil jim, aby doprovázeli jeho zpěv. A nyní jsme slyšeli koncert zvláštního druhu; pop Nikola zpíval zvučným hlasem písničku za písničkou u cikáni k tomu hráli na housle co se kterému uzdálo.

Někdy to nijak nešlo dohromady, ale v celku byl bych přece měl dostatečné příčiny obdivovati se umělosti cikánů, kdyby v tom okamžení jiná okolnosť nebyla zaujala cele mé pozornosti. Dívaje se výhradně na cikány, spatřil jsem na šelmovskýeh těchto obličejích výraz jakési tajné rozkoši, a podle toho, jak někdy jeden na druhého mrštili okem, snadno mi bylo souditi, že příčina této cikánské pochoutky sedí mezi námi za stolem. Mně ovšem nijak nevadilo, že veselý pop Radovínský již také zpíval zamilované písně, a že při tom nešetřil spůsobův klášterských, ale škrobená důstojnost opata Petovického cítila se nad náramně neštastnou, a svou patrnou nesnází spůsobila radost cikánům. S ďábelskou škodolibostí skřípali tito zlosynové na housle, aby rozjařeného zpěváka udrželi v pravém chodu, a aby cikánského vyražení nebylo brzy konec. Když pak i domácí pán Čokešinský také již na sobě dával znáti, že by se měl učiniti konec nedůstojnému výjevu, tu teprv kvartet cikánský pustil se s podivuhodnou svěžestí do vášnivého boje s nevolí opatskou, a pop Nikola unešen jsa kouzelným vplyvem svůdných tónů zapomněl asi docela, co a kde zpívá. Nezbývalo opatům nic jiného nežli poprositi pana biskupa, aby povstáním ukončil objed a neslušný koncert. Aby pak páni hosté přišli na jiné myšlenky, dával se kolem svatý obraz, na který každý z nás mimo obligátni políbení dal také několik neméně obligátnich dvacetníkův. Cikáni odešli ještě dříve, nežli igumen začal svou modlitbu, a my odebrali se do své světnice, když bylo po modlitbě. Pop Nikola, který bezpochyby nechtěl poslouchati výtopkův duchovních spolubratří, brzy přišel za námi, opásal se v našem pokojíčku šavlí Zachovou a jal se provozovati tak povážlivé kousky šermiřské, že jsme byli téměř rádi, když najednou ve dveřích se objevil igumen, žádaje bojovného popa tónem poněkud rozdurděným, aby složil zbraň a šel k panu biskupovi. Venku okolo kláštera bylo pořád ještě hlučno a živo, když jsme okolo 4. hodiny odpolední vypravili se z kláštera Čokešínského. Den byl velmi krásný a poutnící chtěli ho užíti. Jeli jsme jen hodinu cesty do vesnice Novo Selo na nocleh.

 

  1. Závěrek

 

Nehodlám do podrobna vypravovati ostatní cestu naši po rovině Máčvanské do Šabce a přes Pálež do Bělehradu. Cestovalo se nyní mnohem rychleji nežli v krajině hornaté; pro akademiky vzaly se povozy, tak že nikdo již nešel pěšky a po dobrých cestách jelo se ponejvíce klusem, tak že jsme každý den urazili hezký kus cesty. Dne 21. září jeli jsme z Nového Selu přes vesnice Prňavor, Rybare, Petlovača, Zmíňak, Skračany, Dubě a Klené do Badovince na noc. Co místo památné poznamenávám ves Prňavor. Nachází se tam velmi pravidelný čtverhranný násyp, jehožto každá strana měří 80 kroků. Nikdo nevěděl nic jistého o jeho původu; řeklo se nám, že prý pochází od prince Eugenia Savojského; avšak pověst, že tam bylo jednou město, o němžto jíž pražádné stopy nezůstalo, a okolnosť, že se tam vykopávají cihly, kteréžto dle popisu zdají se býti pozůstatky staveb římských, svědčí o tom, že i onen čtverhranný násyp bezpochyby pochází z doby římské. Byla tam také prý dříve karanténa a lazaret, a místo jedno nazývá se podnes „na Lazari“.

Dne 22. záři navštívili jsme ráno z Badovince blízkou „Karaulu“ (strážníci) srbských hraničářů nad Drinou. Musím tu podotknouti, že po celé suché hranici knížetstvi srbského, všude tedy, kde Srbsko hraničí s ostatními zeměmi tureckými a též na břehu Driny, kterážto k západu tvoří rozhraní mezi Srbskem a Bosnou, táhne se dřevěný plot asi 5-6 stop vysoký, a že celá tato hranice hlídána jest srbskými hraničary t. j. sousedními sedláky, kteří tuším co týden na stráži se střídají. Strážnice jich (Karaula) stojí od sebe v rovině asi půl hodiny, v horách jsou jenom tam kudy vede nějaká cesta. Rakouská vláda za času, když se jednalo o uznání politické samostatnosti knížetství srbského, užila příhodné příležitosti o přenechala obtížnou karanténu nové vládě srbské, kterážto alespoň může se za to těšiti domněnkou, že také něco dělá pro zdravotní poměry ostatní vzdělané Evropy.

Karauly strážníků neb hraničarů srbských jsou velmi jednoduché budky dřevěné, v nichžto podlahu tvoří holá země s ohništěm v prostředku; dvě lože a malý stůl jsou celý nábytek. V každé Karaule jsou na stráži tři mužové; jejich služba jest velmi jednoduše vyměřena: vystřelí se na každého, kdož by na místě nevykázaném k tomu konci chtěl překročiti pomezní plot. Měli jsme dne 22. září jen dvě dobré hodiny cesty před sebou do vsi Rača u vtoku Driny do Sávy. Byl nepříjemný deštivý den, a jeli jsme celou cestu klusem, tak že jsme za půl druhé hodiny dojeli do Rače. Ani jsme při ustavičném dešti u větru neměli mnoho chutě dívati se dlouho na pěkný nový kostel vesnice Glogovac, který viděti bylo v pravo od cesty. Po polední přestalo pršeti a mohli jsme tedy dosti pohodlně si prohlížeti všechny místnosti srbské karantény.

Rača jest vlastně vesnice v rakouské vojenské hranici, ležící asi půl hodinky nad vtokem Driny do Sávy. Rača jmenuje se též srub v Kasematami vystavěný na rakouském břehu Sávy naproti samému vtoku Driny, a jméno toto přešlo i na místo, kde nyní jest srbská karanténa neboť tam mimo obydlí těch kterých úředníků a hospody není žádné osady srbské. Karanténa račská má. šest, domků (koliba) po dvou světnicích pro příchozí z Bosny. Každý domek obehnán jest vysokým plotem z latí, aby ubytovaní tam mohli se procházeti venku aniž by se mohli stýkati s obyvateli domků vedlejších. Domky jsou čisté ač pohodlí, kteréhož se v nich poskytuje cestujícím, obmezeno jest na potřeby nejnutnější a mohl bych říci nejskromnější. R. 1852 v malých zahrádkách nebylo ještě ani stromův; možná že tam od toho času již nějaký vyrostl. Jídlo se nosí zavřeným z mehany. Mehana račská liší se velmi prospěšně od obyčejných venkovských hospod srbských: jsou tam talíře, nože a vidličky, lahvice a sklenice. Hospodským byl tehdáž Řek jménem Kristiforović, bývalý lékař v Turecku a později důstojník maďarských honvédů, svého řemesla tedy dobrodruh. Sklepníka měl mladého Čerkesa. Patrný vliv západní kultury jevil se u něho obratným zacházením s dvojnásobnou křidou. Odpůldne navštívili jsme rakouský srub na druhém břehu Sávy. Tamější velitel, setník Wolfram, Pražan, přijal nás velmi vlídně, Posádka skládala se jen z několika mužů rakouských hraničárů. Zajimavý byl pro mne krátký rozhovor jednoho z našich důstojníků srbských s mladým hraničarem rakouským, který právě před srubem stál na stráži. Důstojník srbský ptal se ho: „A vi ste tu svi (všickni) Srbi?“ Hraničar rakouský jaksi ostýchavě odpověděl „Ja, som Š o k a c !“ Ostýchavá odpověď mladého hraničara rakouského přijata od důstojníka srbského s náležitou pohravostí. Srbové turečtí maji totiž slabost, že Srby rakouské, nebo jak se za našeho času musí říci, Srby translajtánské pokládají za tvory mnohem nižšího druhu než jsou sami. Má-li však translajtáuský Srb neštěstí býti katolíkem, pak se mu říká „Š o k a c“ a pravoslavný Srb turecký divá se naň s výše své vrozené přednosti asi tak jako indický Bramin na opovrženého Pariu. Tato nerozumná zpupnost dochází zaslouženého trestu od novějších statistiků zpupnějších ještě Maďarů, kteří, aby svou převahu v Trsanslajtánii postavili do pravého světla, dělí Srby na dva národy: Srbi a Šokci. Můžeme však přes to všechno kochati se blahou nadějí, že Turci a Maďaři, kteří již rozličných zásluh maji o vzdělanost evropskou, spojenými silami dovedou to ještě tam, že všechen lid, který od Timoku k Sinému moři a od Záhřebu a Temešváru až k Balkanu mluví předc jedním jazykem slovanským, také dospěje k vědomí jednoty národní a jednati bude co národ jedem.

Ve čtvrtek dne 23.vykonali jsme nejdelší kus cesty. Výjeli jsme totiž v ½7 hod. ráno z Rače a přijeli jsme v ½8 hod. večír do Šabce. Všichni jeli na vozích, já jediný na koni celou cesu, abych to zkusil jak je člověku, který celý den jede na koni. Jeli jsme vesnicemi Parašnice, Raveň, Zasavice, Banovo poljě, Bogatić, Belotić, Štítar, Majura. Samá rovina, veliké lesy; mnoho orlů a na četných močálech rozličné druhy volavek a černé labuti. Ve vsi Bogatić, kdežto na okresním úřadu dostal jsem zase ztracený čibuk, byla naše polední štace. Já, zůstav vlese pozadu za ostatními, bloudil jsem dlouho, a dojel jsem do Bogatiće teprv když ostatní jíž zase se chystali k odjezdu. Měl jsem tedy náhodou nebo vlastně nehodou potěšení býti na koni skutečně téměř celý den.

V městě Šabci zůstali jsme tři dni. Teprv 27. září jeli jsme na noc přes Orid, Novo Selo do Ušće, 28. září z Ušće do Paleže a 29. září za jeden den z Paleže do Bělehradu.

Porovnáme-li naše cestování: z Nového Sela do Badovince (ač ne rovnou cestou) ponejvíce klusem 6 hodin; z Badovince do Rače 1½ hodiny; z Rače do Šabce asi 10 hodin; ze Šabce do Ušće jenom 6 hod. – s mapou Turecka od‘ Kieperta, patrno jest jak mylné tam jest udání poměrných vzdáleností; neboť dle Kiepertovy mapy bylo by z Badovince do Rače dále nežli z Badovince do Nového Sela, a ze Šabce do Ušće alespoň tak daleko, jako ze Šabce do Rače.

Šabac, dosti úhledné město, leží asi čtvrt hodiny od břehu Sávy. R. 1852 ještě tam bylo turecké město velmi rozsáhlé s dlouhou čaršií. Starý hrad na samém břehu řeky, jehožto vyobrazení jsme podali v čís. 13., byl tehdáž též v držení Turků, ačkoliv tam tuším ani nebývalo stále posádky. Jak jsem již dříve podotknul, vystěhovali se Turci ze Srbska r. 1862.

Šabac má hezký nový kostel, alespoň poněkud vystavěný ve slohu byzantinském, pěkný krajský dům, (stará to stavba turecká), a nový velmi úhledný biskupský palác. Rozumí se samo sebou, že jsme v krajském městě zase svou poklonu učinili všem osobám čelnějším. Nejzajímavější byla návštěva u protopopa, jehožto jméno jsem bohužel již zapomněl. Byl to velmi vzdělaný muž, který o Češích mnoho věděl, neboť tam měl Palackého Dějiny české a Jungmannův Slovník.Byl tam u něho právě vzácný host, srbský pop z Bosny, s kterým jsme mnoho mluvili o poměrech bosenských. Omer Paša byl tehdáž vladařem v Bosně a hleděl tam všemožně upevniti panství turecké. K tomuto konci potlačoval národní aristokracii třeba i byla mohamedánská, bral zbraně Slovanům a dával je Turkům, čehož ovšem zapotřebí bylo v zemi, kdežto třetina obyvatelstva, Turci chtějí míti a také mají neobmezené panství nad dvěma třetinami ostatního obyvatelstva, totiž nad Slovany. Bosenský pop vypravoval nám mimo jiné, že kdysi byl také přísedícím soudu; a že měl podepsati výrok, odsuzující na šibenici Slovana proto, že někde na poli ukradl kukuřici. Pop nechtěl podepsati, poukazuje k tomu, že Turek jeden nedávno dostal jenom 150 ran na šlapadla, ačkoliv byl usvědčen z krádeže dobytím se do zavřeného domu, a že ukradené věci nalezeny byly u něho. Soudcové turečtí odpověděli, že vlastně usvědčen nebyl, proto že možné jest, že někdo zlomyslným spůsobem ukradené věci do domu mu vstrčil; když pak pop mluvil i o dalších důkazech a svědcích, řeklo se mu, že bůh nestvořil všech lidí stejně, a že i soud musí tu dělati náležitý rozdíl.

Jak této zásady Turci šetřili naproti křesťanům, vysvítalo i z rozvržení daní, o němžto nám bosenský pop podal příklad dosti významný. Sousední jeho mohamedánský statkář, kterému patří 300 domů, platí daně 10 dukátů, a sedlák křesťanský s jediným domem platí 15. Turci právě jsou toho mínění, že bůh i ohledem na placení daní nestvořil všech lidí stejně. Dne 26. září prohlíželi jsme Mišarsko polě, slavné to bojiště, kdežto byla svedena největší polní bitva ve válce Srbů proti Turkům. Bylo to v srpnu r.1806, když Kara-Džordže za Šabcem asi hodinu cesty na východ na malém návrší očekával s 2000 mužů, jednoduchým náspem chráněných, útok tureckěho vojska ponejvíce jízdného, kteréžto spahie bosenští v síle prý 6000 koní poslali na pomoc svým stísněným soukmenovcům v Srbsku, aby tu odbojnou ráju zase pokořili a podrobili jařmu turecké libovůle. Vůdce Srbů měl v bitvě této velmi snadnou hru a jednoduchá taktika jeho podařila se výborně. Turci spoléhávajíce slepě na svou převahu nevyskoumali ani půdy nastávající bitvy a přijížděli v pošetilém přepychu jako na svatbu. Celá taktika Karadžordžova záležela v tom, aby se nevystřelovalo dříve, až by Turci byli zcela na blízku. Turci slepě vlezli do té zcela zřejmé pasti, utrpěli značnou ztrátu, a dali se hned po prvním nepodařeném útoku na útěk. Nechci nikterak zlehčovatí udatnosti Srbů, avšak s úplnou jistotou tvrditi se může, že tehdejší Srbové, t. j. Srbové, jak byli vojensky zřízení na začátku tohoto století, když za svými nahodilými vůdci tu i tam bez náležitého spojení povstali proti utiskovatelům, sotva by byli zvítězili, kdyby branná moc Turků byla se nacházela v tom stavu, v němžto se nachází nyní. Srbové tehdáž nebojovali s brannou mocí turecké říše; říše tato nacházela se naopak v takovém stavu rozstrojení a vnitřního seslabení; že jenom tímto pro Srby příznivým stavem věcí možno bylo konečné vítězství Srbů, ačkoliv asi tito nebojovali spojenými silami veškerého národa. Turecká aristokracie v Srbsku byla totiž ku konci předešlého století téměř neodvislou od ústřední vlády cařihradské, a vláda tato ani nespěchala stísněným spahiím srbským na pomoc, protože jim přala pokoření, kterého se jim také dostalo. Každý spahia (pán neboli statkář) bojoval na svém spahiluku (panství) s povstalou rájou srbskou, a takto jeden za druhým byl poražen a vyhnán. Všechny zavřené šance, které jsme na naší cestě viděli, svědčí o tom, že tam všude jenom malé čety několika set mužů podstupovaly boj proti zajisté též jen malému oddělení branného lidu tureckěho. Cit sjednocenosti a pospolitosti nikterak ještě nebyl vyvinut mezi tehdejšími Srby, a s podivením slyšel jsem od pamětníkův tehdejších půtek, že Valjevané téměř se těšili z toho, když Šabčané dostali někde od Turků za vyučenou, a že naopak Šabčané smáli se tomu, když slyšeli o porážce Valjevanů. Nyní ovšem stojí věci docela jinak v knížetství Srbském; neboť tamější Srbové alespoň cítí se všichni co národ jeden. Zřízení vojenské přičiněním obzvláště nynější vlády knížete Michala Obrenoviče veskrze již tak jest provedeno, že zpupný odpadlík Omer-Paša, který na prapor svůj napsal drzé heslo: „Obnoviti panství turecké nade všemi křesťany bývalé říše Sultánův cařihradských“ ještě dříve uvidí konec své mrzké slávy nežli uskutečnění padlých záměrů svých.

Srbsko stojí ve zbraní a rozhodný den se blíží, kdežto zárodek malý rozvine se v mohutný strom, pod jehožto stínem mnoho našich slovanských bratří a spolukřestanů posud ujařměných libovládou mohamedánskou, svobodně dýchati bude a požívati bude božího světla, aniž by za to povděčni býti museli milosti turecké.

Nemůže býti pochybnosti o tom, že knížetství srbské jádrem jest a začátkem budoucího velkého státu. Budiž svatou úlohou všech mužů, kteřív Srbsku buďto povolání jsou nebo povolenými se cítí k tomu říditi osudy své vlasti, aby v rozhodném okamžení nedošlo opět na Schillerovo: Eine grosse Epocha hat das Jahrhundert geboren; doch der grosse Moment findet ein kleines Geschlecht. (Velká doba nastala – avšak zastihla jen pidimužíky.)

Dvě věci jsou důležity: Předně poznati svůj národ a vyvinouti životní jeho sílu na základech skutečných, a za druhé získati si přirozené spojence k velkému dílu.

V ohledu, prvním hřeší se v Bělehradu dosti mnoho a dosti těžce. Nerozumný system zavedený již za vlády knížete Aleksandra (syna Karadžordže), dle kterého evropská kultura měla se převesti do Srbska pokud možná nejrychleji tím, že každý rok několik nezkušených mladíků posílá se na vládní útraty do ciziny, aby na universitách nebo jiných vysokých školách nabyli vyššího evropského vzdělání, naplnil všechny vyšší úřady srbské takovými neštastnými polovzdělanci, kteří již nejsou, pořádnými Srby, (protože již srbsky necítí a všechno domácí srbské pokládají za sprosté a za pouhou hmotu k předělávání na cizé kopyto; nebot každý nedouk, který někde cosi nového viděl a pochytil, hrozně jest nakloněn k střeštěným reformám) – a kteří též nejsou ještě skutečnými vzdělanci evropskými, neboť skutečný vzdělanec evropský má v sobě především cit posvátný, vřelou totiž lásku k své vlasti.

Tito pánové, byli-li ve vojenských školách francouzských neb pruských, dívají se na srbského sedláka ne mnohem jináče nežli francouzský důstojník, a mají o branné jeho moci ponětí velmi nízké; študovali-li někde ve Vídni práva a stanou-li se úředníky administrativnýmí, pak jim zadruga není po chuti, protože obecný zákon rakouský o ni nic neví a že žádný ten německý profesor o ni nemluvil. Bláhovci! francouzští socialisté pokládali již před 30 let Srbsko za onu slíbenou zem, ve které alespoň v jisté míře zaveden jest komunismus, a přáli sobě, aby Francouzové přijali společenské poměry srbské co pokrok k lepšímu! Běda každému národu, který si neumí vážiti svého a podobný nezralému dítěti zakazuje, co v ruce drží, jak mile náhodou vidí cosi nového. Národ srbský na velikou škodu svou ještě se bude muset přesvědčiti o tom, že všichni ti „Bečlije“ (Videňáci) a „Paríslíje“ (Pařížáci) ho nespasí, nýbrž že svého musi se držeti, chce-li ve světě něčím býti, a nemíti v čele svém lidí takových, kteří si od vídeňských divadelních krejčů dávají dělatí nákresy a vzory k novým státním uniformám, jakoby nic důležitějšího neměli na práci, nežli vymýšleti nové kroje. Titěrná marnivost špatnou zajisté vlastností státníka, obzvláště státníka v takové zemi, za jehožto hranicí Omar-Paša shromažďuje turecké pluky, a v nížto dětinský státník musel by zahoditi svou novou blýskavou maškaru, a na místo Sturmhutu zase si posaditi na hlavu fes, aby jej národ v rozhodném okamžiku neměl za švábského špehouna.

Budiž mi prominuto, že jsem poněkud ostřeji mluvil o druhu lidí, jakových jsem za času svého dvouletého pobytu v Bělehradu dosti mnoho poznal, a kteřížto na mne nemohli učiniti  příznivého dojmu. Doufám pevně, že nadzmíněný system, přivésti do Srbska kulturu evropskou, bude ještě zrušen. Kníže Michael byl by muž, který by mohl provéstí v tomto ohledu pilnou a užitečnou změnu.

Srbsko může se vyvinouti mnohem samostatněji nežli se dalo v posledním dvacítiletí; Srbsko přijmiž všechno co k jeho poměrům se hodí, aby postupovalo dále na dráze pokroku hmotného a vzdělanosti; avšak o tom, co se má přijmouti z ciziny a jak se to má pěstovati na půdě domácí, ať již nerozhodují nezkušení mladíci, ale zkušení a s vlasti svou srostlí mužové, kteří nedívají se pohrdavým okem na svůj vlastní národ, protože v cizině poznali všelijaké titěrnosti příliš snad rafinované civilizace evropské.

Ohledem na spojence proti odpovědnému nepříteli všeho křesťanstva bude především úlohou Srbska získati statečně syny Černé Hory, a za druhé vždy míti na zřeteli, že bez pomoci Arnautů neudělá se konec tureckému panství v Evropě.

Dr. Gabler.

1) Téměř na 1000 čtver. mil jeden million obyvatelů tj. země větší nežli Čechy má jenom asi pětinu obyvatelstva Čech.

2) Roku 1862 museli i Sokolští Turci opustiti svůj „hajdučku grad“ a vystěhovali se do Bosny. Nyní tam nebydli nikdo. Hrad v strategickém ohledu nemá žádné důležitosti a celá osada pro obtížnou komunikaci nemá ji v žádném ohledu. Slyším ze Srbska, že sedláci z okolí někdy v neděli podnikají výjezdy neb vycházky na „hajdučki grad“ a že tam na spustlém náhradí tančí Kolo podobně jako Pařížané r. 1790 odbývali ples ve útrobách rozbořené Bastilly.

3) Slyšel jsem později, že ještě kdesi v Srbsku nacházejí se dva kameny, o nichžto vypravuje se totéž.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice strejdovy cesty se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.