Cesta po Srbsku – 2


  1. Pravý národ srbský.

Mehana páležská liší se svou výstavností od hospod vesnických; hostinské komůrky jsou v prvním poschodí. Ze dvora jde se po dřevěných schůdcích na malou otevřenou pavlač, kteroužto tvoří předsíň několika pokojíků. Naše komůrka jest právě tak velká, že na svrchu popsaném dřevěném lešení čtyry osoby mohou vedle sebe ležeti, sotva tedy 10 stop široká a tolikéž dlouhá, Kromě dřevěného lešení a několika háků ve zdi není tam žádného nábytku. Místo okna otvor ve zdi asi dvě stopy vysoký a půl druhé široký.

Hlavním účelem naši výpravy byly výklady z vojenské historie srbské, kteréžto setník Zach podával svým žákům spůsobem velmi praktickým vždy na místě samém, kdežto se ty které události válečné přihodily. Prvního září odpůldne navštívila se tedy velká dobře zachovaná mostecká hradba na břehu Sávy z časů Laudonových. Sáva jest tu značně široká, s výšiny hradby máme krásný rozhled po rovině, jížto teče mohutná řeka. Naproti nám na straně rakouské jen jeden „čardák“ hraničárský ruší jednotvárnost nízkého stromovím oblemovaného břehu. Za námi na straně srbské rozprostírá se velký dubový les, jímžto z Páleže potáhnem k jihu do vnitřku země srbské, nad kterým ve vzdálenosti jeví se nám přední značnější vrchy a hřbety srbského pohoří: Avala, Povlen, Medveník a Čer. Teprv k sedmé hodině vrátili jsme se do Páleže, kdežto mezitím kuchař náš připravil večeři skládající se z čorby, pilavu (dušené skopové s rejží) a pečeného jehněte. Otcovská péče páně setníkova oblažila nás pak ještě nahoře v naší komůrce sklenicí dobrého čaje.

Než 2. září v 7 hodin ráno opustíme městečko Pálež v slavném průvodu, podám v krátkosti stručný popis takovéto srbské „palanky“. Pálež má 114 domů a něco přes 500 obyvatelů. Domy tyto ponejvíce jen na přízemek stojí jeden do druhého jako v našich městečkách a tvoří dvě ulice na spůsob velkého Y. Obyvatelé jsou samí řemeslníci neb kupci, nebo i oboje dohromady, jako ku př. krejčí též prodává ozdobné zboží. V Srbsku jest totiž dvojí druh krejčů: „Abudžia“ dělá sprosté šatstvo, a „tersia“ skvostnější zlatem neb stříbrem vyšívané. „Tersia“ má tedy i obchod ve zboží ozdobném. Obzvláště v hlavní ulici jest jeden krám vedle druhého, a ulice ta jmenuje se jako podobná v Bělehradu „čaršia“. Krámy zajímajíce celé popředí domů (ovšem malých) mají do ulice dvéře a vedle nich po ostatním průčelí domku velký otvor, který se přes noc zavírá velikánskou okennicí. Dolejší půlka této okennice spouští se přes den na spůsob padacího mostu a tvoří před krámem velký stůl, na němžto se rozkládá zboží; hořejší půlka zdvihá se do výšky a dělá nad stolem tímto střechu. Kupec sedí na stole jaksi do vnitř krámu prodlouženém a nohama přes kříž jako Turek, a kupující stojí ponejvíce před krámem na ulici. Krejčí, řemenář, puškař a t.d., jedním slovem každý řemeslník provozuje tu svoje řemeslo před očima celého světa. I pekař, který tu nepeče jako u nás chleba a housek (náš chléb a naše housky jsou pečivo v Srbsku neznámé), nýbrž který svým spoluobčanům upéká, cokoliv se mu přináší podobně jako krejčí z přinešených mu látek dělá šaty, má svou pec tak zřízenou, že před ní stojí každému k službám na ulici.

„Čaršia“ takovéto srbské palanky poskytuje tedy pohled zvláštní a může se říci malebný, pomyslíme-li k tomu, že kupci a kupující se nám jeví v rozličném skutečně velmi malebném kroji národním.

Byl krásný den, když jsme dne 2. září vytáhli z Páleže za zvuku nepříliš lahodného našich dvou starých rozladěných bubnů, Ale veselo nám bylo všem, neboť jsme měli před sebou zelený les, a za ním nás očekával pravý národ srbský. Dva dni táhli jsme tímto lesem vesnice takřka nevidouce. U mehany „kod Zajalovog groblja“ (u Zajalova hrobu) odbýváme první krátký „odmar“,“ Tam ještě za času tureckého hospodářství v Srbsku několik tureckých surovců umučilo hospodského tím že mu kromě jiného trýznění vrazili dlouhé trny do šlapadel a do dlaní. Lid jej našel mrtvého a vykopal mu hrob; hospodu jeho pak pojmenovali Mehanu „kod Zajalovog groblja“ na památku přetrpěného mučennictví. Na nocleh došli jsme do mehany vesnice Piroman. Do vlastní vesnice jsme nepřišli, avšak mnoho sedláků přišlo nás navštívit; přinášeli nám všeliké dary, sýra, jablek, hrozny, vína, koláče, pečeného krocana a t.d., a strávili jsme odpůldne a večír venku pod čardákem v jejich společnosti. Již tu pozoroval jsem zvláštní spůsoby srbského lidu Ne všichni kteří k nám přišli dali se s námi do řeči, ale vždy jeden byl jako mluvčím, obyčejně muž starší. Jenom tři z nich, samí mužové věku pokročilého, posadili se k nám do čardáku, ostatní zůstali dole, poslouchali řeči které se vedly, a konali nám tu onu malou službu. Obzvláště bavil nás krásný stařec téměř celý večer vypravováním o bojích s Turky za Karadjordje a Miloše Obrenoviće, jichžto sám byl svědkem a účastníkem. Bylo viděti že nám vesnice Piroman poslala v tomto starci svého národního pěvce, neboť vypravováni jeho bylo co do formy a do obsahu pravou národní básní. A nikdo se mu nemíchal do řemesla; ostatní dva jen tu i tam něco dodávali Jeho vypravování nebylo ostatně nikterak snad odříkáváni něčeho co již uměl nazpaměť; stařec odpovídal k otázkám, které mu kladl setník Zach a líčil podrobnosti boje s Turky, které jsme právě chtěli slyšeti.

Pozdě v noci rozloučili jsme se s těmito skutečně milými společníky. Sedláci odešli se srdečným: „Laku noć! a Srećan vam put!“ (Dobrou noc a šťastnou cestu) a my velmi dobře jsme spali v otevřeném čadáku.

Dne 3. září bylo mi konečně souzeno, abych doznal poprvé pravého pohostinství srbského. Přenocování v hospodách přestalo tímto dnem, a celá karavána naše, všech těch 52 osob a 17 koní našlo vždy nocleh a stravování v nějakém statku selském.

Bude zapotřebí vylíčiti laskavému čtenáři společenské poměry lidu srbského, které jsou tak rozdílné od našich, že vším právem vlast srbská pro našince jest světem novým, v němžto lid naskrze jiným způsobem žije než u nás.

Lid srbský nežije rozdělen v rodiny jednotlivé v tom způsobu, že by každý otec se svou ženou a se svými dětmi tvořili hospodářství pro sebe. V Srbsku ještě dle způsobu staroslovanského vždy více rodin v našem smyslu toho slova žije pohromadě na statku jednom, a mezi nimi panuje úplná pospolitost jmění. Statek nepatří jedné z těchto rodin, ale všem dohromady. Selský statek takový jmenuje se „h a v l i a“, a celé to společenství všech na něm žijících „z a d r u g a“. V tomto čísle podáváme vyobrazení takové srbské „havlie“ z kraje Šabackého.

Místo co bych sám vylíčil vnitřní zřízení srbské „zadruge“, podám zde v překladu doslovném kapitolu ze staršího cestopisu francouzského: Voyage fait en 1787. et 1788. dans la ci-devant Haute et Basse-Auvergne etc. par le citoyen Legrand.·A Paris l´an III République francaise 3 vols. Cesta, kterou v letech 1787. a 1788. udělal po Horní a Dolní Auvergne občan Legrand. V Paříži r. 1795. 3 díly. Mnohý zajisté tu řekne: Což pak mají společného bývalé vévodství auvergneské ve Francii a „zádruha“ srbská? Nic jiného nežli že tam ve francouzské Auvergne cestující Legrand našel v okolí města Thiers na jednom místě mezi lidem venkovským tytéž poměry společenské, které jsem já poznal v Srbsku, a že úryvek z cestopisu Legrandova podává nám až do nejmenších podrobností věrný obraz srbské „zadruge.“

Legrand vypravuje ve svém, cestopisu (díl 1. str. 474 a násl. lettre XXIX):

„V okolí města Thiers jest několik těchto·republikánských rodin; Tarauté, Baritel, Terme, Guittard Bourgade, Beaujeu etc. – nejstarší z nich jest rodina Guittard. – – „Vesnička, kterou tvoří a obývá rodina Guittardův, leží severo-západně od Thiers asi půl hodiny cesty od města, a jmenuje se Pinon. – V měsíci červenci r. 1788., když jsem je navštívil tvořili čtvero hospodářství a bylo jich v celku 19 osob, mužských, ženských a dětí.“

„Ačkoliv mnozí vynasnažili se najíti podobnosti mezi vnitřním zařízením obce Pinonské a jiných společností podobných buďto staršího nebo novějšího věku, přec nevím o ničem, co by se mohlo s ním porovnati.“ (Z toho patrno jest; že tehdáž ve Francii ještě neznali Jihoslovanův, a že málo ještě věděli o společenských poměrech starých Římanů).

 

*               *                *

„V obci Pinonské jest správa otcovská; ale správce rodiny se volí. Všickni členové obce (mužští)·se scházejí, a volí ze sebe většinou hlasů náčelníka; který od toho okamžení beře na sebe titul pán (v Srbsku gazda), a jenžto; jsa nyní otcem celé rodiny, musí se starati o všechny záležitosti, rodiny se týkající. Všichni pracují vespolek na majetku společném. Obydlí a strava, šatstvo a všeho čeho jim třeba dává se dílem z důchodů rodinných, jako dětem jedné rodiny. Pán co hlava všech přijímá peníze, kupuje a prodává, nařizuje správy, ukládá každému práci a ustanovuje všechno co se děti má na polích, ve vinohradech a při dobytku: Jedním slovem jest, čím otec jest v rodině. Avšak otec tento liší se od otců ostatních tím že jemu vážnost a moc toliko jsou svěřeny, a že za užívání jich odpovědným jest těm, kteří mu ji dali; hodnosti otcovské může pozbyti, jak jí nabyl. Zneužívá-li své moci, hospodaří-li špatně, rodina sešedši se opět, odbývá nad ním soud a sesazuje jej: a podobných případů přísné spravedlnosti již tam bylo.“

„Podrobnosti domácího hospodářství má na starosti ženská. Obor její působnosti jest drůbež, kuchyně, prádlo, šatstvo a t.d. Ona má titul paní (v Srbsku gazdarica) a velí ženským, jako pán velí mužským. Podobně jako jeho i ji volí ženské většinou hlasů, a podobně jako jeho i ji mohou opět sesaditi. Ale přirozený rozum jim řekl že, kdyby paní byla ženou neb sestrou pána, a kdyby těmto dvěma nedostávalo se potřebné poctivosti na spravování záležitostí obecných, oba dva ve spojení měli by příliš mnoho příležitosti škoditi prospěchům celého společenstva. Takovémuto zneužívání moci hledělo se tedy vyhnouti, a základním zákonem tohoto malého státu ustanoveno jest, že nikdy pán a paní neberou se z jednoho a téhož hospodářství,

„Jiný základní zákon, který se zachovává li největší přísností, protože od něho visí zachování celého společenstva, týká se movitého a nemovitého jmění. Nikdy a pod žádnou výminkou jmění se nedělí. Všechno zůstává pohromadě, nikdo nedědí. Provdáni dcer neb úmrtí něčí netáhne za sebou nijakého dělení společného majetku. Provdává-li se nějaká Guittardova a opouští-li pak obec Pinonskou, dává se jí 600 livrů na hotových penězích; (v Srbsku věno provdané dívky řídí se ovšem dle zámožnosti celé rodiny a není všude stejné), ona nemá dalšího práva k jinému dědictví, a takto obecné jmění celého společenstva vždy zůstane jedno a nerozdílné.“)

Všichni mužští srbské „zadruhé“ zůstávají pohromadě na statku dědičném, jenom ženské svůj domov mění. V Srbsku čítá některá z a d r u g a  až přes 60 osob. Sám jsem byl v jedné, kdežto žili tři starci, z nichž jen jeden byl vdovcem. Naše výminkářství a nemilé jeho poměry mezi rodiči a vlastními dětmi jsou v Srbsku věcí neznámou. Každý člen velkého společenstva zůstává ne toliko stejně oprávněným se všemi ostatními až do smrti své, ale požívá ve stáří svém obzvláštní úcty. Starci jsou jenom osvobozeni od práce, ale v radě rodinné a za stolem společným mají vždy první slovo a první místo. Vedle tří starců bylo tam devět synů jejich, ženy těchto a hezký počet malých a větších dětí. Tuším že všech bylo asi 40 osob. Gazdou byl jeden z nadzmíněných devíti synů, krásný a statečný muž, pravá to kavalírská postava. Vůbec všude snadno mi bylo říci, který asi ze všech mužských v té nebo oné zadruze jest gazdou a všude jsem uhodl: vždy jím byl ten, kterého bych byl i já na první pohled uznal nejzpůsobilejším.

  1. 1852. nebyl jsem již mladíkem, který se všemu novému a nezvyklému slepě obdivuje, byl jsem již viděl hezký kus světa a poznal i národy jiné a jak říkáme ještě vzdělanější, nežli jsme my, měl jsem též obzvláště od r. 1848. příležitosti mluviti a jednati s všelijakými vysokými osobami: nebyl jsem jedním slovem nikterak nováčkem ve světě, a leckdys, chtěl-li se mi někdo dělati, říkával jsem si jako starý Švéd v Zschokkově románu: „Ich hab schon andere Potentaten gesehen!“ ale mezi srbskými sedláky našel jsem leckterého, před nímžto jsem pocítil mimovolnou a mohu i říci srdečnou úctu. Společenské poměry srbské zajisté tvoří povahy zvláštní, neboť předně tam není žádné chudoby, žádného žebráctví; ve vesnici srbské není onoho rozdílu mezi·sedlákem, chalupníkem a domkářem, který způsobuje hrdost na jedné a potutelnou poníženosť na druhé straně; žádného dychtění tu není po zvětšování majetku svého na ujmu jiných, a vášně na dychtěni tomto se zakládající podobně jako všechny nectnosti z něho se rodící nekalí tam poklidu duševního a neruší srdečnosti ani mezi členy rodiny jedné, ani mezi sousedy obce.

Panství srbské bylo pak ve vlasti srbské spůsobu takového, že se takřka nedotýkalo bezprostředně společenských poměrů národních. Na každé potkání s Turkem nějakým musel ovšem sedlák srbský jeviti až otrockou pokoru, ale potkání takového nebylo právě každý den, a sedlák srbský třebas také zabil Turka který se v domácnosti jeho dopustil přílišné svévolností. Tak víme ku př., že Karadjordje, tehdáž ještě sedlák Jiří Petrovič, známý to vůdce v povstání srbském, ježto započalo r. 1804. (příjmení Karadjordje později dali Turci vůdci Srbů pro ně strašnému), zabil v domu svém dva Turky, a zakopal mrtvoly jejich pod velkým ohništěm, a že též zastřelil v lese Turka, který své chrty pro hříšnou kratochvíli štval na pasoucí se tam dobytek Petrovičův. A podobných případů bylo více po vlasti srbské, až konečně celý národ se zdvihl a vyhnal ze země zpupné ty pány asiatské. Nyní již vymřelo celé pokolení, kteréžto ještě snášeti muselo jařmo hrůzovlády turecké, a každý sedlák srbský má nyní vědomí, že jest svobodným pánem na dědičném majetku·svých předkův. Samo sebou se rozumí že žádný člen zadruge srbské nepozbývá vrozeného práva svého na jmění společné službou vojenskou, a vláda srbská nemá zapotřebí stavěti invalidovny, protože každý vysloužilý voják vrací se do své rodiny. I ten, jehožto by dobrodružná mysl ponoukala, aby štěstí svého hledal po světě (a případy takové nejsou právě řídké), vrátil se opět do své rodiny, když štěstí toho ve světě nenašel. Sloužící u zámožnějších rodin městských, kupci v městečkách jsou synkové takoví z rodin vesnických. Sloužící přichází ovšem do domu s dvěma bambitkami a s velkým „handžárem“ za pásem, vyznamenává se však vždy věrností a ryzou poctivostí. Na cestách po Turecku sloužící takový neocenitelným jest průvodčím, neboť pokládá za věc čestnou, život svůj nasazovati pro bezpečnosť svého pána.

„Havlia“ srbská nepodobá se nikterak našim dvorům selským, ale vypadá víc jako malá vesnička. Některá havlia zaujímá pět a i více jiter půdy. Celý tento prostor, silným plotem obehnaný, vypadá, jako u nás za humny, t. j. všude roste tráva a všude jsi pod stínem stromů. Stavení větších a menších, tu i tam, jak právě místo se hodí, postavených, jest v takové havlii Srbské někdy přes dvacet. Všechna jsou dle starého vzoru jenom na přízemek vystavěna. O novém domě (každý to jmenoval „zidanie“ t. j. stavení, podobně jako hostinec na dvě poschodí, který Miloš vystavěti dal v Bělehradě, až podnes jmenuje se „Zdanie“), který si vystavěl zámožný venkovan v kraji Valjevském z kamene a na jedno poschodí, všude nám vypravovali a naléhali na nás, abychom neopomenuli naň se podívati.

V každé havlii jedno stavení vyniká nad ostatními svou prostorností a výstavností. Jest to společný dům celé zadrugy, v němžto ponejvíce i bydlí gazda. Tam nachází se společná kuchyň s velkým ohništěm na zemi, která vždy zaujímá celý prostředek domu, a má vždy dvojí vchod naproti sobě z předu i ze zadu, aby na štědrý večer (badni dan) časně ráno pár volů mohl přivléci otevřenými dveřmi celý strom na ohniště a zadními dveřmi vycházeti. Tam též společná jídelna a komůrky hostinské. Podobně jako gazda se svou rodinou používá dům společný, každá jiná rodina má též domek pro sebe, ovšem jen malý, neboť v něm jsou toliko spací komůrky. Vdova s dětmi podrží domek, v němžto bydlela s mužem svým. Kolik tedy zadruga čitá jednotlivých rodin, tolik domků má havlia. Přibylo-li rodiny nové, vystaví se nový domek, kdyby všechny náhodou byly obsazeny.

Stodol a zásobáren jest vždy několik; stojí ponejvíce po kraji havlie u samého plotu. Lis vinní má svou zvláštní budku. Mlíčník, který nebývá hluboko do země vykopaný, jakož i hlubší sklep na víno. Stájí a chlévů neviděl jsem nikde; koně a dobytek hovězí má svůj příbytek v lese pod širým nebem, jako četná stáda dobytka vepřového, o němžto posledním málokterý gazda s to jest udati, kolik vlastně má kusů. Několik členů pokolení vepřového, svobodně po havlii se procházejících, má největší zásluhy o čistotu, a uklízí všechno, co by obzvláště·na jaře, když ovocné stromy kvetou, mohlo rušiti líbeznou vůni květů.

Jednotlivé havlie tétéž vesnice jsou dosti daleko od sebe, tak že vesnice nepříliš velká zaujímá půl čtvereční míle půdy. Každá havlia ukryta jest pod stromovím, a tím se stává, že cestující v Srbsku jede vesnicí, aniž by o tom hrubě co věděl a viděl. Kostel, mehana a nějaké ploty, toť ponejvíce celý pohled na vesnici srbskou. Jenom v rovině Máčvanské, mezi Drinou a Sávou, našel jsem vesnice nové dle rozkazu knížete Miloše tak vystavěné, že havlia do havlie vedle sebe postavěné tvoří dvě rovné, široké, blátivé ulice, a mohu říci, že se tyto nové vesnice ani sedlákům srbským ani mně nikterak nelíbí.

Počasí začalo nám býti velmi příznivé hned v prvních dnech měsíce září, a zůstalo v celku tak po celý ten měsíc. Nikdy nebylo nesnesitelného parna, a noci nebyly právě chladny. Nad míru příjemné bylo putování ve stínu rozsáhlých lesů dubových, a noclehování pod otevřenými jen větvemi krytými besídkami, které nám všude při krásném počasí mohla připravovati pohostinská ochotnost venkovanů, nemělo nic nepříjemného. Jednou ovšem vyburcoval nás strašlivý liják z klidného spánku, a spůsobil zajisté zmatek veliký.

Dne 3. srpna táhli jsme téměř ustavičně lesem dubovým a v rovině na cestě vedoucí do městečka Ubu, asi 4 hodiny vzdáleného. Ubytovatel s kuchařem již časně z rána jeli napřed; též důstojník jeden tenkráte jel s námi, neboť se již vědělo, co nás tento den očekává, a že na nejbližší štaci přijel nám naproti okružní náčalník (náčelník okresu). Zdvořilost vyžadovala zdvořilost a důstojník náš jel tedy napřed, aby se zadost učinilo požadavkům slušné pocty.

Vypravili jsme se v 7 hod. a rozumí se samo sebou, že v lesích nezachovával se přísný pořádek pochodu vojenského. Akademikové ve volných skupeních zpívali o závod své národní písně, unavený sedal na nějaký vůz a já s dvojkou na rameně rád bych byl obelstil některého z velikých dravců, kteří se dosti hojně již ukazovali. Vesnice neviděli jsme i tento den po cestě žádné; i osadu cikánskou byl bych ve své lovecké horlivosti málem přehlídl v lese, kdyby mne soudruhové moji na ni nebyli upozornili. Lituji až po dnes, že jsem neměl času i tento obrázek nakresliti. Nedaleko naší cesty bylo tam pod vysokými duby asi deset, nemohu říci bud ale brlohů chatrně z větví udělaných na spůsob našich výrovek. Tu i tam hořel před boudou ohníček, a kdož by byl okem pověrčivým pohlížel polonahé ženské, any tam skroušeně seděly s tváří na polo zacloněnou kadeřemi nečesaných černých vlasů, byl by si snadno mohl mysliti, že v umouněném starém hrnci připravují nějakou čertovskou varmuž. Několik dětí v oděvu rajském, nahotu svou na místo šaty jen špínou zakrývajících, dodaly celému obrázku jakýsi ráz daleké ciziny, tak že se mi skoro zdálo, že by člověk i v Australii mnoho lepšího nemohl viděti. Otcův této lesní obce nebylo spatřiti; bezpochyby že někde byli na výdělku. Musím tu ostatně pro uvarování všelikého nedorozumění hned doložiti, že cikáni srbští jsou lidé naskrze ctihodní a počestní, kteří vždy řádně platí daň, a na které sedlák srbský nemůže si nikterak stěžovati, protože provozují všelijaký užitečný průmysl. Obzvláště všechny dřevěně nádoby a nářadí, jehožto zapotřebí jest v domácnosti srbské, velmi uměle zhotovuji cikáni. Malé obce cikánské vedou život kočující, a proto letní jejich příbytky, jakých jsem já viděl tam vlevo před Ubem, nesvědčí o velké péči svých stavitelů.

Na cestách uvnitř vlasti srbské nebývá velmi živo, Sedlák necestuje, nemaje k tomu nižádné příčiny. Téměř všechny jeho potřeby dává mu domácí průmysl ženských a práce cikánů. Obchod jest tedy uvnitř země velmi slabý. K tomu přichází ještě, že země jest vůbec málo zalidněna 1). Stává se to tedy dosti často, že se cestuje celého půl dne, aniž by člověk potkal živé duše. I s námi bylo tak na cestě do Ubu avšak asi čtvrt hodiny před městečkem začalo býti živo v lese. Dva jezdci hnali nám naproti plným během bujarých koní. Viděli jsme je z daleka, a k rozkazu setníka seřadil se ihned celý náš průvod v pochod vojenský. Mezitím oba jezdci již byli u nás; byl to důstojník náš a „okružní náčalník“ Tamnavský (od řeky Tamnava) kraje Valjevského. První pozdravení netrvalo dlouho, neboť host se vítá· teprve když se na štaci sestupuje s koně; náčalník postavil se se setníkem v čelo našeho průvodu, a táhlo se dále. Široká cesta vedla nyní téměř rovnou čarou skoro k samému městečku. Před námi vedle cesty stálo ve stínu velikánského dubu dvanáct jezdců v šiku vojenském, a druhý houf asi stejného počtu hnal se nám naproti. Nebylo to při setkání kromě smekáni čepic a fesů žádného jiného přivítání. Jezdci, kteří se nám hnali naproti, obrátili hbitě své koně a utvořili přední stráž našeho průvodu, ani ti, kteří stáli pod dubem, čekali tak dlouho, až celý průvod přešel a přejel, a utvořili pak stráž zadní. Přední stráž vedl pop (kněz) z vesnice Trlice, zadní pak kmet (starosta) obce Sovljaka, kde byl připraven náš nocleh. Všichni sedláci byli v plné parádě. Největší paráda jest u sedláka srbského ovšem oblek turecký, s tím jediným, rozdílem od pravého Turčína, že Srbin nenosí na hlavě turbanu, ale jen červenou vlněnou čepičku s dlouhým modrým hedbávným třapcem, známou i u nás pod jménem tureckým „fes“. U Srbů též kníry jsou jakousi podstatnou částí kroje národního; každý Srb má kníry, nikdy plnou bradu; plnou bradou obyčejně hezky dlouhou vyznačuje se „pop“ (kněz). U Turků plná brada jest takřka pravidlem, a kníry samotné výminkou dovolenou; u Srbů kníry jsou pravidlem všeobecným bez výminky. Jenom bohatý sedlák má pro parádu oblek turecký, protože k tomu patří mnoho vyšívání zlatem neb stříbrem vždy ryzým. Turecko v tomto ohledu může se honositi větším rozumem nežli naše tak nazvaná civilisovaná západní Evropa; nikdo tam nešidí sám sebe i jiné tím, že by na sebe věšel sklo na místo drahých kamenů nebo nějakou smíšeninu z mědi a nevím čeho jiného na místě skutečného zlata a stříbra. V parádním oděvu srbských sedláků střídají se toliko dvě barvy: červená a modrá. Kalhoty turecké (čakšire) vypadají z hořejška až po koleno jako řasnatá sukně; od kolena dolů dělí se nohavice na lýtka těsně přilehající. Tyto čakšire mají po stranách a obzvláště na dolejší těsné části krásné skutečně velmi vkusné arabesky, vyšívané vždy jenom ryzým zlatem neb stříbrem. Šat asi na způsob naší vesty bývá z hedbábí a má rukávy hezky volné; i na tom šatu široký lem bývá vyšívaný zlatem. Okolo těla přijde přes kalhoty a tu vestu široký pás, záležející z dvou kusů, z jichžto každý jest alespoň dva sáhy dlouhý. Upevnění tohoto těsně okolo těla ovinutého pasu požaduje zvláštní obraty. Buďto drží někdo jeden konec pasu pevně napnutý a druhý točí se okolo sebe, až celý pás má na tělo vinutý, nebo, když cizé pomoci se nedostává, přivazuje se konec pasu někde na kliku dveří nebo na něco jiného a točení se okolo sebe náležitě se odbývá. Na pestrý pás připíná se pak pouzdro na bambitky a handžar. Toto pouzdro jest kus pevné kůže asi 10 palců široký a půl druhé stopy dlouhý, potažený obyčejně červeným safiánem, krásným zlatým vyšíváním tak pokrytým, že kůže téměř není viděti. Na straně k tělu přilehající má toto pouzdro po délce troje oddělení pro dvě bambitky a handžár aby se tyto ponejvíce drahocenné zbraně nemohly třením o sebe kaziti. Svrchní šat jest volná kazajka s širokými krátkými rukávy. Krk jest všecken obnažen, rukaviček není; ale bílý vyšívaný šátek krajkami pošitý zastrčí se koketně za bambitky a handžar, aby cípy pěkně visely dolů přes skvostnou zbraň,. Šátku toho se ovšem ,nezneužívá k nízkým potřebám, k nímžto my potřebujeme kapesních šálku, Bambitky a handžar, které sedlák srbsky nosí v parádě, jsou výrobky průmyslu u nás neznámého. Některá bambitka jest ozdobena arabeskami z drátu stříbrného velmi uměle a vkusně udělanými že dřeva na ní nevidíš. Podobně bývá okrášlena – pochva dlouhého nože čili handžaru, jejž sedlák za pás zastrkuje tak, že mu leží téměř vodorovně na těle s rukovětí k levé straně. Též dlouhé bambitky vždy zastrčeny jsou do pasu dle jistého ale měnitelného vkusu; jedna s hlavištěm k pravé straně nakloněným a druhá s hlavištěm nahoru, obě pak s kohoutky k sobě. K plnému ozbrojení patří ještě dlouhá tažená puška (arnautka), která se nosí přes levé rámě vždy s hlavištěm do předu, aby pravá ruka jedním hmatem hned ji měla v náměru. Všechny pušky, které jsem viděl v rukou nebo v domech srbských sedláku, pocházejí od Turků a jsou ponejvíce zbraně skvostné a velmi dobré. Kovové části jsou ozdobeny stříbrnými neb zlatými arabeskami a hlaviště velmi vkusně vykládané slonovou kostí. Vzory a výkresy jsou veskrze krásné a svědčí o dosti vysokém stupni umění výtvarného.

Prach se nosí v nevelkém kulatém toulci, kulky pak v koženém pytlíčku, kteréžto visí pod pasem na pravém boku. Pro bambitky prodávají se hotové papírové patrony. Obchod v prachu není v Srbsku monopolem. Na levém boku visí pod pasem nůž zvláštního druhu v kovové pochvě. Nůž tento může se jmenovati tureckým příborem, neboť Turek vidličky nezná.

Obyčejný obuv srbského sedláka jsou „opanky“ t.j. střevíce udělané z jednoho kusu kůže, tak že není jako u nás rozdílu mezi podešví a svrchní kůží. Cestující na koni mají jezdecké boty, hrubý to výrobek domácího průmyslu.

Kůň (malý to druh dobrých a nad míru vytrvalých koňů; chování koňů podobně jako všechno ostatní, což kdysi mohlo se jmenovati k u l t u r o u   t u r e c k o u, již dávno zaniklo v Turecku, a Turci sami již nemají ani pro sebe koňů lepších) má také parádní oblek: řemení někdy dosti bohatě zlatem neb stříbrem ozdobené a šabraku zlatem vyšívanou. Sedlo na něm jest známé sedlo turecké s vysokou hlávkou a lenoškou; dlouhé a široké třemeny plechové visí vždy na tak krátkém řemeni, že jezdec má kolena u samé hlávky sedla.

Dubový les, kterým dne 3. září za krásného počasí ubírala se naše nyní velmi četná a pestrá karavana, rozprostírá se přes městečko Ub ještě dále do kraje. Pro nás onoho dne nocleh byl připraven v selské havlii vesnice Lovljaku, asi deset minut před městečkem nedaleko velké silnice ležící.

Bylo mi hned slyšeti, jak se v Srbsku oznamuje příchod hostí. Vůdce naší přední stráže dal k tomu znamení vypálením obou svých bambitek. Budiž tu hned po první ráně podotknuto, že srbský sedlák nezná žádného nabíjení na prázdno; u něho není nabito, není-li také hned kulky. Vesnice nedala dlouho čekati odpovědi; několik ran tam padlo na důkaz, že slyšeli naše ohlášení. A nyní to šlo z obou stran jako v bitvě; každý kdo zbraň měl v rukou, vystřelil a nabíjel zase, až jsme do kořán otevřenou branou vjeli do havlie, kdežto nežli se s koní sestoupilo, teprv poslední všeobecné vypálení všech bambitek a pušek učinilo celému bouchání slavný konec.

V havlii naproti hlavnímu domu stálo asi 100 sedláků ve dvou řadách; byliť občané vesnice Lovljaku. Tito mlčky nás přivítali smekáním fesů, načež jsme i my podobným způsobem děkovali.

Před hlavním domem stáli obyvatelé havlie v obleku svátečném; mužští s gazdou v čele v předu, za nimi ženské s gazdaricou a vedle nich všechny děti až na nejmenší. Ku přijímání koňů příchozích stálo po hotově hejno mladíků, a jakmile se s koňů sesedalo, ihned vykonávalo se obvyklým spůsobem, který jsem již dříve do podrobna vylíčil, přivítání hostí, nejdříve s gazdou a pak s představeným a se staršími obce. Naposled se šlo k ženským, z jichžto, jak jsem pozoroval každá pozdravuje jednoho hosta.

Ranko Dragosavjević, náš gazda v Lovljaku, připravil pro celou naši společnost ve své havlii velkou besídku asi šest sáhů dlouhou, půl druhého sáhu vysokou, do předu otevřenou a větvemi ze všech ostatních stran a nahoře tak dobře upravenou že nám mohla poskytnouti dostatečné ochrany netoliko proti slunci a větru, ale i proti ne příliš velkému dešti.

Hojné množství krásného sena rozprostřené po celé té besídce slibovalo nám příjemného siestu po obědě a za stálého teplého počasí i příjemný nocleh. První prací tedy bylo, že každý v besídce si připravil své lože, t.j. že si na seně prostřel svůj koberec, a že každý po turecku se na vyvoleném místě usadil. Besídka stála na takovém místě, že jsme z ní přehlídnouti mohli téměř celou havlii. Bylo tam velmi živo, neboť sedláci, kteří z vesnice přišli nás přivítat, neodešli ale zůstali tam, aby s námi ten den prožili. Někteří starali se o naše vozy, aby se všech sedm na ustanoveném místě pěkně do řady postavilo, a pomáhali pak skládati a nositi do besídky, čeho kdo potřeboval; jiní zase měli co dělati s koňmi, sundávali s nich sedla, přinášeli jim vodu a píci a vyhledali pro ně místa na přenocování.

Bylo viděti na všech, že beze okázalosti každý hleděl posloužiti, kde právě mohl, a osvědčovati takto svou upřímnou dobrou vůli. Při tom musím výslovně podotknouti že nikomu z nich ani nenapadlo použití té neb oné nám prokázané službičky k tomu, aby od někoho z nás buďto za to obdržel nějaké díky, nebo aby při té příležitosti alespoň něčeho od nás se dověděl, a shledav podobné chování venkovanů k nám všude po celé své cestě, vším právem mohu říci, že dotíravost není nectností lidu srbského, Budu míti příležitosti ještě něco více povědíti u této zajisté velmi příjemné a chvalitebné stránce národní povahy srbské. Především chci pak vylíčiti, jakým způsobem jsme ztrávili den u gazdy v Sovljalku.

Jakmile celá společnost pořádně se usadila pod besídkou, objevil se gazda a dvě ženské (posluhu hostí v havlii srbské má vždy „mlada“ t. j. nejmladší žena, a s ní nejstarší dívka) se „sladkem“ (zavařeným ovocem) a čerstvou vodou. Všude mívají sedláci srbští pro tuto první poctu příchozích hostí krásnou nádobu skleněnou neb porculánovou na sladko, pěkné plechové lakované táce a několik krásných sklenic barevných. Sladka béře každý host po malé lžičce a napije se na to čerstvé vody, načež gazda mu říká: Na zdravije! a host odpovídá: Fála! (děkuji), Po sladku přinášela se podobným spůsobem černá káva v malých šálcích. Sladko, sklenice čerstvé vody a na to šálek černé kávy náleží co podstatná čásť slušnému uvítáni hostí.

Jakmile gazda vykonal všechno, co národní zdvořilost vyžaduje při uvítání vzácných hostí, tito jsou jaksi páni v jeho domě, a on sám s celou svou rodinou nebo vlastně se všemi rodinami, jichžto jest hlavou a pánem, považuje a chová se co člověk, který všechen svůj čas a všechnu péči věnuje nyní pohodlí svých hostí. Ani gazda sám ani kterýkoliv jiný člen zádrugy jeho neobtěžuje hostí ni dost malou zvědavosti neboli dotíravou žvastavostí. Gazda čeká vždy někde na blízku, kdyby si host něčeho přál, a mluví s ním právě jen pokud si toho host sám přeje. Žádná otázka jako: Odkud jsi? Kam cestuješ? Co tam budeš dělati? a t.d. nevyklouzne z jeho úst, a kdyby host, docela podle spůsobu světa východního chtěl ztráviti u něho celý den v nepřerušeném mlčení, srbský gazda nebude mu ni v tom nijakou závadou. Viděl jsem na celé této cestě, že sedlák srbský docela zvláštním spůsobem rozumí svému pohostinství, a musím se vyznati, že národní pohostinství srbské učinilo na mne hluboký dojem; neboť ze všeho bylo vždy viděti, že hlavní zásadou toho pohostinství jest upřímná nelíčená snaha, aby se hostu poskytovalo všemožného pohodlí, a že spokojenost hosta jest jediným jeho účelem a nejmilejší odměnou.

Náš gazda v Lovljaku zabil nám ke cti krávu, abychom měli k objedu hovězí polévku a hovězího masa. Dlouhá tabule pro celou společnost postavila se pod stromy uprostřed havlie. Zadělávané a pečené jehněčí a pečená kuřata, koláče, sýr, hrozny a dobré červené víno, všeho hojnost, přispělo k tomu, že se objed mohl jmenovati pravou hostinou.

Po objedě pronášely se vlastenecké přípitky a akademikové po každém zpívali slušící k tomu „mnogaja lěta“. Ani gazda ani kdo jiný z domácích neseděli s námi za stolem; ženské pomáhaly kuchaři našemu, mužští donášeli jídla, a gazda co vrchní velitel stál nedaleko velké tabule, obcházel ji časem a díval se, kde čeho schází.

Černou kávu po objedě pili jsme pod besídkou, kdežto jsme několik hodin ztrávili ve společnosti kmeta obce a dvou starců, kteří nám mnoho zajímavého uměli vypravovati, o bojích s Turky. Teprv k večeru podívali jsme se do blízkého městečka Ubu. Ub podobně jako jiná města a městečka v Srbsku mělo v posledních letech tohoto století obyvatelstvo turecké. Povstání Srbů započavší r. 1804. mělo následek, že turecké obyvatelstvo vymizelo ze všech městeček venkovských, a že konečně v novém knížectví srbském Turci dle smlouvy směli bydleti toliko v několiku měst, kdežto i pevné hrady zůstaly v jejich držení. Takto pevnosti Bělehrad, Smederevo a Ada-kale měly tureckou posádku a turecká města; v Užici a Šabci byla turecká města a hrady turecké; Sokol měl obyvatelstvo výhradně turecké. Po událostech r. 1862. vymohla vláda srbská že se vystěhovali všichni Turci ze země a od r. 1867. v Srbsku již není ani posádky turecké.

V havlii Ranka Dragosavljeviće bylo ještě živo a veselo, když jsme se tam dostavili za soumraku večerního. Nastala noc dosti tmavá pod zeleným krovem stromů, nežli jsme zasedli za stůl k večeři, a bylo zapotřebí všelijakých papírových luceren a jiného osvětlování, abychom řádně mohli vykonati svou úlohu. Po večeři zavěsily se papírové lucerny pod besídkou, a celá společnost umístila se tam k náležitém pohodlí. Čibuky se zapálily, akademikové zpívali písně národní, gazda přisedl k nám a vypil s námi sklenici čaje, a přátelský hovor držel nás vzhůru dlouho do noci. Mladí sousedé, kteří ne toliko celý den ale i ještě noc chtěli zůstati v naší společnosti, skupili se tu i tam dohromady pod košatým stromem a naslouchali našemu hovoru a zpěvu. Bylo živo a veselo, avšak dle náhledů a obyčejů srbských ještě něčeho scházelo, aby gazda byl přesvědčen že hosté jsou úplně spokojeni s jeho pohostinstvím a opravdu veseli. Nabíjely se tedy bambitky a pušky a začalo střílení takové, že zajisté nikdo v celém okolí nemohl pochybovati o veselosti a spokojenosti hostí shromážděných v havlii Ranka Dragosavljeviće v Lovljaku. Bez přestání padala rána za ranou po celou hodinu a havlia takřka ustavičně byla osvětlena bleskem prachovým. S výrazem patrného potěšení v poctivé tváři přinesl ním gazda k desáté hodině poslední nápitek pro usnutí, a brzy nastalo ticho po havlii přerušené toliko souzvučným koncertem chrápajících spáčů.

Byla ještě noc, když mne takovým noclehům ještě nezvyklého ranní chládek probudil ze sna, měsíček stál vysoko na jasném nebi a osvětloval čarovným světlem náš pestrý tábor. Brzy však poklid noční ustoupil čilému ruchu. Dlouho před východem slunce všechno bylo na nohou: kočové krmili koně, momci (sluhové) především čistili zbraně pánů, akademikové skládali své věci a sousedé pomáhali všechno zase naložiti na naše vozy, My pod besídkou jsme se strojili, okružní náčalník Djelmáš a ostatní panstvo srbské přivázavše dlouhé pásy ke stromu otáčeli se kolem sebe a bubeníci chvalitebnou sice ač ne stkvělým výsledkem korunovanou péčí namáhali se, aby jim staré bubny nedělaly hned z rána nové ostudy. V šest hodin postavili se akademikové do šiku, a za nimi ihned druhý šik utvořili sousedé Sovljačští. Ranní modlitba odbyla se spůsobem obvyklým, a „dežurní“ akademik učinil panu setníkovi ranní rapport, že všichni náležitě dobře se vyspali. Gazda přinesl nám sladko a čerstvou vodu, ženské jeho pak snídaní t. j. černou kávu v plechové konvici, mléko a sladký „kaimak“ Užívání šálků tehdáž ještě na venku nebylo v obyčeji; káva slévala se do sklenic. Mlékařství jest v Srbsku docela jiné nežli u nás. Z mléka čerstvého nesbírá se jako u nás smetana ale mléko toto se odvařuje a dává se pak na velikých plochých misách do sklepa. Škraloup, který se vytvoří asi za 24 hodin, sbírá a jí se buďto studený s chlebem neb se ho užívá na rozličná jídla. Takovýto „sladký kajmak“ přinášeli nám ke kávě. Máslo se nedělá, sýr ale dosti dobrý. Zkýslý kaimak se považuje co lahůdka a jest v pravém čase velmi chutný,

Zabrav se již mlékařstvím do oboru domácího hospodářství a způsobilosti ženské, podám ihned ještě některé doplňky k svému stručnému vylíčení národního života v Srbsku. Řekl jsem, že v každé Havli srbské jest toliko jedno ohniště společné, jedna kuchyně ve velkém společném domě celé zádruhy. V tomtéž domě též všude jest vedle kuchyně velká společná jídelna. Dlouhý stůl, za kterým se sedí jako u nás na lavicích nebo židlicích, má všude stejnou podobu, t. j. ke kulatému stolu, který tvoří hořejší konec, přidělána jest dlouhá čtvercová tabule. Mužští vždy jedí dříve a ženské jim posluhují. Nahoře na prvním místě sedí gazda a vedle něho na obou stranách okolo kulatého hořejšího konce stolu starci. Když pojedli mužští zasedají ženské a děti obojího pohlaví. I tu gazdarica sedí nahoře a vedle ní nejstarší ženy. „Mláda“ a nejstarší holka posluhují. Kroj srbských venkovanek jest obzvláště v létě velmi jednoduchý. Celý jejich šat jest dlouhá košile s volnými rukávy, zhotovená z velmi pevného plátna. Košile tato jde až po kotníky a nechává pouze krk obnažený. Černý kožený asi čtyry palce široký pás drží též vlněné zástěrky jen asi střevíc široké, ponejvíce v pestrých barvách utkané. Dívky nosí zástěrku jenom napřed, ženy napřed i vzadu. Sváteční košile má krásně vyšívaný vždy pestrý lem dole, okolo krku a na rukávech. Dívky mají hlavu odkrytou; vrkoče nějakou stužkou ozdobené visí přes záda dolů, a čelo někdy velmi hezkých děvčat našel jsem r. 1852 v Srbsku všelijakými kudrlinkami podobným způsobem zasloněné a zohyzděné, jako v našem západním tak nazvaném civilisovaném světě dámy teprv před nedávnem osvědčovaly svůj vzdělanější a dokonalejší krasocit. Ženy mají vždy náhlavek: ve Váljevsku bílou čepici na spůsob pruských vojenských čepic, jenom s tím rozdílem, že přes týl až na záda visí s čepice cíp bílého šátku; v kraji Šabačském čepec v podobě antické přilby s hřebenem někdy až tři lokte dlouhým. Celý šperk ženský skládá se ze zlatých a stříbrných peněz, jejichžto bohatá selka má na sobě za několik tisíc.

Předně náhlavek bývá někdy všechen tak pokryt zlatými a stříbrnými penězi, že látky téměř není spatřiti. Viděl jsem na Váljevsku selky, které měly na náhlavku samé dukáty, dvě řady kolem hlavy ne vedle sebe, ale jako šupiny na sebe položených, a hezky velký kruh podobným spůsobem samými dukáty sestavený na svrchní ploše bílého čepce. Těchto dukátů pouze na čepci bylo alespoň tři sta. Bílý cíp, jenžto do zadu visí s čepce, též ozdoben bývá penězi menšími. Okolo krku pak nosí se největší mince zlaté a stříbrné. Srbská selka musela by býti velmi chudá, aby jí na krku visel jenom jeden tolar neb dukát. Pořádná okrasa na krk požaduje několik velkých zlatých mincí, několik tolarů a mezi ně aspoň 15-20 kusů menších penízů zlatých a stříbrných; ba okrasa taková ustavičně přivěšováním nových minci vyrůstá někdy v pravý pancéř, který pokrývá celé poprsí až na pás. I na pasu visí ještě kolem do kola stříbrné mince.

Nejobyčejnější druh těchto šperku ženských jsou rakouské dvacetníky, tolary dukáty. Dosti času vidíš mezi nimi benátské a turecké stříbrné a zlaté mince, avšak i starých macedonských, řeckých a římských mincí dosti jsem viděl, ač již drahná léta zvláštní překupníci sbírají jich po celém poloostrovu a vedou jimi výnosný obchod do ciziny, obzvláště do Anglicka. Uprostřed lesa někde na bosenské hranici viděl jsem selskou dívku pasoucí ovce, která měla na prsou šupinatý pancéř ze samých dvacetníků rakouských, jichžto mohlo na něm býti snad do tisíce kusů. Toto děvče procházející se daleko od obydlí lidských v lese se svým stříbrným pancéřem, může se zajisté pokládati za zajímavý obraz neobyčejné bezpečnosti veřejné, kterážto panuje ve vlasti srbské. Ve vesnici srbské krádež jest skutečně věc neslýchanou. Nikdo tam nezavírá domu, jde-li na pole neb do lesa, protože žádných zámků u dveří není, a nikdo peněz neb zlatých a stříbrných ozdob ženských neschovává pod zámek, protože truhly, do kterých se podobné věci se ukládají, žádných zámků nemají.

Všechny ženské zádrugy Ranka Dragosavljeviće objevily se i ráno v plné parádě a ozdobené svými břinkavými šperky. Když o 7. hodině znamení dáno k odchodu, loučili jsme se s nimi, a každý z nás bělehradských hostí rozdával mezi ně malé dárky kteréžto beze vší ostýchavosti s prostým „fála gospodine“ (děkuj u pane) se přijímaly. Zaplacení všeho, co se nám bylo poskytlo, nabízelo se sice gazdovi, ač již napřed se vědělo, že se to nepřijme. S gazdou nebylo zapotřebí se loučiti, neboť již bambitky a handžar v pasu jeho zvěstovaly nám, že nás kus cesty vyprovodí. S podobným úmyslem dostavil se též valný počet sousedů dílem pěšky dílem na koních. Odchod náš nebyl méně hlučný nežli příchod: každý z hosti než vyjel z havlie vypálil své bambitky a střílení na rozloučenou trvalo téměř čtvrt hodiny.

Společnost naše byla od toho dne vždy velmi četna. No toliko z každé vesnice,kdežto jsme noclehovali, doprovázel nás vždy valný počet sousedů až k noclehu nejbližšímu, ale i na cestě přidávalo se k nám tu i tam kolik jezdců pěších, Rozumí se samo sebou, že každý byl v úplném odění, jako bychom táhli do boje. Sousedé, kteří na cestě přirazili k naší hezky dlouhé karavaně, vždy přidali se k zadnímu voji, kdežto z noclehu táhnoucí jeli v předním. Z celého jednání a chování těchto prostých venkovanů bylo patrně viděti, že smysl pro náležitý pořádek jest hluboko zakořeněn.

Společenské poměry vlasti srbské zajisté jsou velmi příznivé, aby značný počet zbrojného lidu mohl se vypraviti do pole, aniž by se tím valně uškodilo domácímu hospodářství. Starci a ženy jsou doma v každé zádruze a polní práce se vykoná i kdyby několik silnějších ramen v rodině scházelo. Cestování tak v četné společnosti statečných Srbů nabývalo nyní obzvláštní zajímavosti a nevydržel jsem dlouho capati mezi nimi pěšky. Počasí bylo stále krásné, pro počasí deštivé měl jsem vůz, na kterém jsem beztoho ještě ani neseděl, koupil jsem si tedy od nějakého pandura za 15 dukátů hbitého hnědouška s celým náčiním a přidal jsem se k jezdcům.

Málokdy jsme se na ní dopoledne zastavovali u nějaké mehany. Každodenní pochod trval sice od rána až k polednímu, ale o desáté hodině vždy se odpočívalo asi půl hodiny, buďto u prostřed lesa nebo alespoň na příhodném místě pod stínem stromů. Tu již čekalo nás několik sousedů z nejbližší vesnice, na trávníku tam prostřeno čerstvými větvemi, a z nenadání utvořená tabule nesténala sice dle způsobu západoevropského pod tíží nanešených jídel, avšak poskytovala zajisté vždy velmi utěšeného pohledu pro hladové žaludky. Tu bylo vždy náležité hojnosti napečené drůbeže, kuřat se sladkým kajmakem, „djebabu“ (zvláštním spůsobem roštěného masa), sýrů všelijakých, kyselého kajmaku, „proja“ (chleba z kukuřice), hroznů překrásných a vína ponejvíce červeného, jakž i „šljivovice“ dost a dost.

Někdy jsem musel po snídani takové dělati doktora t. j. lékaře, neboť venkované uslyševše, že tu cestuje nějaký doktor, (já totiž jsem doktorem filosofie) z Rakous, chtějíce použíti dobré příležitosti, přinesli s sebou také nemocného a žádali mile abych mu pomohl dobrou radou. Setník Zach hned při prvním takovém pádu mi řekl, že nezbývá nic jiného nežli „doktora“ dělati, když již na neštěstí doktorem jsem. Výmluva že by se mohla pokládati za špatnou vůli, a ostatně že mi pomůže z nesnáze. Naštěstí jsem co študent dlouhá léta bydlel s mediky a naučil jsem se od nich trochu všeličemus, co patří k řemeslu lékařskému, tak že pomocí setníka Zacha, který co pravý otec svých žáků měl již i v tomto ohledu zkušeností všelijakých, mohl jsem všude býti dosti slušným „lékařem bezděčným“. Jenom jednou jsme byli oba v nemalém rozpaku, když nám přivedli člověka, který ve tváři měl velkou masitou bouli; ale vytáhli jsme se z toho dosti dobře. Ohledali jsme a omakali bouli jak se patři, pak jsme šli trochu stranou a drželi po francouzku tajnou poradu mezi sebou, v nížto se uzavřelo, že „bezděčný lékař“ oznámí pacientovi, že jiné pomoci by nebylo nežli operace, ku které bohužel pan doktor nemá potřebných nástrojů.

Dne 4. září nocleh náš byl ve vesnici Raduši, 5. září ve vesnici Brankovině. Na cestě tam vyskytnul se nám první pohled na pohoří Srbské. Tu vpravo vidíme podlouhlý hřbet asi 3000´ vysokého Medvedníka, vedle něho Povlen a v levo vzdálenější vrchy nahie rudničké.

Vesnice Brankovina jest rodiště Nenádovićů. Dosti pěkný kamenný pomník tam stojí na návsi na památku Aleksy Nenádoviće, který r. 1804, co jeden z vůdců národních se svým přítelem Iliou Birćeaninem byl od Turků odpraven v městě Valjevě, ještě dříve, nežli pod Jiřím Petrovičem (Karadjordje) ve zbrani stanul národ srbký proti svým utiskovatelům. Starý Prota Nenádović, bývalý vůdce vojenský v boji pro svobodu a samostatnosť, který z blízkého města krajského Váljeva, kdežto bydlí, do Brankoviny nám přijel naproti, byl v rodišti svém naším gazdou. Ve společnosti jeho jeli jsme dne 6. září do města Váljeva jen asi dvě hodiny vzdáleného. Asi padesát jezdců vyjelo nám vstříc z města na hodinu cesty a vjezd náš do krajského města stal se takto dosti slavným.

Ve Valjevě začalo naše vyjednávání se Sokolskými Turky, kteréžto konečně přes všechny obtíže vedlo k návštěvě starého hradu. Vyjednávání toto a i zajímavou cestu vylíčím laskavým čtenářům v následující kapitole.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice strejdovy cesty se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Cesta po Srbsku – 2

  1. poznamkovnik napsal:

    Předně náhlavek bývá někdy všechen tak pokryt zlatými a stříbrnými penězi, že látky téměř není spatřiti. Viděl jsem na Váljevsku selky, které měly na náhlavku samé dukáty, dvě řady kolem hlavy ne vedle sebe, ale jako šupiny na sebe položených, a hezky velký kruh podobným spůsobem samými dukáty sestavený na svrchní ploše bílého čepce. Těchto dukátů pouze na čepci bylo alespoň tři sta. Bílý cíp, jenžto do zadu visí s čepce, též ozdoben bývá penězi menšími. Okolo krku pak nosí se největší mince zlaté a stříbrné. Srbská selka musela by býti velmi chudá, aby jí na krku visel jenom jeden tolar neb dukát. Pořádná okrasa na krk požaduje několik velkých zlatých mincí, několik tolarů a mezi ně aspoň 15-20 kusů menších penízů zlatých a stříbrných; ba okrasa taková ustavičně přivěšováním nových minci vyrůstá někdy v pravý pancéř, který pokrývá celé poprsí až na pás. I na pasu visí ještě kolem do kola stříbrné mince.

    tak představuji si to z popisu asi nějak takto:
    //en.wikipedia.org/wiki/Chuvash_people#/media/File:Женское_шейное_украшение_мăйçыххи._XIX_век._Казанская_губ.,_Буинский_уезд,_с._Трёх-Изб_Шемурша.jpg

    nebo takto:

    zajímavý kulturní mix slovanské a uralické (tj. maďarské větve)

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.