Jan Neruda: Obrazy z ciziny – 2/2


V.Mešity

Tak architektonicky zajímavy jako mešity kahýrské, kde možno studovat všechny stupně saracénského umění, nejsou ovšem mešity cařihradské. Jsou zas zajímavy ve mnohém ohledu jiném. Od prvotní své formy mnohé dosti daleko se odchýlily, byzantinské vzory na př. přetvořily kupli a vnitřní rozdělení, selčucký vliv změnil formu minaretů. Prvotní mešitní forma (mekkánská) byla: otevřený dvůr, „haram“, s arkádami kolem; zde v Cařihradě jsou kryté chrámy uprostřed dvora, pokrytého stromovím a obklopeného byty kněží a sluhů chrámových, školami, hostinci či khany pro cestující, imarety pro opuštěné, fontány a Kryptami sultánskými. Jako campanili v Italii jsou zde zase minarety zcela odděleny od chrámu; jsou to bílé, štíhlé věže o dvou neb třech patrech, na každé zevně galerie kruhová a ostře do hrotu vybíhající střecha. Sem vylézají následovníci habešského otroka Bilala, „prvního muezina“. Jako u židů píšťalkou, u křesťanů dřív dřevěným kladívkem a prkýnkem, později pak zvony vyznačovaly se hodiny modlitební, tak je moslémům oznamují muezini křikem. A ti křičí tak pronikavě, že sobě sami zacpávají uši, aby neslyšel druh druha. Hlavní mešitou je Aja Sofia, „chrám svaté moudrosti“, bývalá kathedrála cařihradská a pravzor architektoniky byzantinské. Staviteli byli Arthemios trallsirý a Isidor miletský, podnikatelem císař Justinian, a předním pomáhačem jakýsi anděl; tento udal císaři plán, tajný poklad, když již docházely peníze, konečně také poradil název „svaté moudrosti“. Strašné sumy stála stavba, material mramorový, žulový a porfírový brán nejslavnější, nešetřeno zlata, stříbra a drahokamů k ozdobě, sloupy přiváženy z Bálbeku, Efesu, Athén, Egypta atd., za to ale, když chrám byl zasvěcen, mohl Justinian směle zvolat: „Šalomoune, překonal jsem tě!“ A jaké zázračné skvosty byly uvnitř mimo zlato, stříbro a drahokamy! Stříbrný kříž, zrovna tak velký jako Kristův, hojil choré a vyháněl ďábla; v pokladní komoře stála kamenná kolébka Ježíšova; křtitelnice byla ze slavné Jakobovy studně u Sichemu udělána; čtyry trouby, jež nad křtitelnicí držely figury andělské, byly známé trouby od Jericha; dvéře byly pobity prkny – z archy Noemovy! a t. d. Betlémská kolébka je tu potud, ostatní památnosti se vytratily, za ně přišel sem starý, otrhaný koberec, na němž prý se Mohamed modlíval Mohamedáni nectí obrazů, ale ctí hadry; vyobrazovat člověka je zakázáno – fotografovat se dává sultán každý týden! Ale Sofia je prvním a nejslavnějším chrámem křesťanstva východního – a je jako přední chrám křesťanstva celého, chrám božího hrobu v Jeruzalémě, v rukou mohamedánských! Dne 29. května 1453 dobyli Turci Cařihradu a Mohamed II. vjel k polední do města a přímo k pyšnému chrámu. Muezin vyzval po prvé k vyznání islamu a sultán po prvé zvolal tu : „Není boha mimo boha!“ Vstoupiv do chrámu ustrnul prý velkolepostí dojmu a stál tu dlouho v němém obdivu. Skutečně to ale dojem uchvacující! Cestovatelé rádi srovnávají cařihradskou Sofii s chrámem svatopetrským v Římě a Řím prohrává při tom vždy. Nedá se vlastně provést žádné přirovnání přímé. Velikost kuple svatopetrské pochopíme teprv znenáhla, rozumem; musíme dlouhou lodí kostelní až pod kupli samu, abychom měřili její výši, detail až unavuje, počítáme i práci zde, vídímeť ji na těch výdatných podporách: chrám sv. Sofie stavěn ale co řecký kříž a sotva jsme přestoupli práh, přehlídneme celý impozantní vnitřek pohledem jediným a kuple jako by se nám vznášela již nad hlavou, beze všech podpor, spočívající jen na vzduchu. Když v nocích posvátného Ramadanu ozářena je kuple trojím kruhem světel, mezi nimiž visí svitky pozlátkových okras, musí být dojem až omamující! Vnitřek i zevnějšek utrpěly ovšem změnami značnými. Okrasy křesťanské byly vesměs odstraněny, obrazy nástěnní pokryty vápnem a na jich místo napsána říkadla z koranu a jmena prorokových předních vrstevníků. Hlavní oltář dřívější byl postaven naproti východu uprostřed velkého polokruhu, v souměru ovšem s celkem; hlavní oltář mohamedánský čili „mihrab“ musí ale ukazovat, kde stojí Mekka, a zde v Cařihradě stojí mihrab vždy v jihozápadu. Když pak celé shromáždění modlíc se klečí zde ve směru tom, diagonálou jakous k celku, je dojem velmi nepěkný. Máš jej zde ve všech mešitách, které bývaly dříve chrámy křesťanskými. Je to příčná čára, kterou učinil islam přes vyznání křesťanské, ona hluboká, ošklivá jizva, jižto jeho výbojný meč vťal křesťanstvu do obličeje. Mimo Aji Sofii všimnem sobě jen ještě dvou džamií *. Sulimanije a Achmedije. Sulimaniji, památku to po Solimanu Velkém, vystavěl Řek Sinan. Byl to nejslavnější architekt osmanské říše. Vystavěl prý 50 velkých a 100 malých mešit, přes 100 paláců atd. Sulimanije je stavěna dle Aje Sofie, ale ještě ji předstihuje vnitřním svým souladem; jen že kuple zde je o 20 stop vyšší a tedy nikoli tak smělá jako tamto. Turci prý stran těch kuplí soudí právě na opak. U Sulimanije jsou také čtyry akademie pro čtyry hlavní (orthodoxní) sekty mohamedánské: pro Hanafity, Malikity, Hambality a Šafeity. Nejvyšší školy bohoslovecké nejsou ale zde, nýbrž v Kahýře. Achmedije, vystavěná žoldánem Achmedem I., je jako by říšskou kathedrálou. Sem přichází vládce s celým dvorem svým o moslemínských svátcích velkých, odtud vychází karavana mekkánská a sem se zase vrací. Tato poutnická karavana, má-li být podílníkům vůbec něco platna, musí vždy čítat alespoň 60.000 duší; není-li jich ale tolik, nu – tedy sestoupí archanděl Gabriel a přivede s sebou právě tolik andělů, mnoho-li jich třeba k dovršení zmíněného čísla ! Největší znamenitostí Achmedije jsou uvnitř čtyry obrovské sloupy, z nichž každý má 36 loket objemu, dále pak „mimbar“ či kazatelna, překrásně vyvedená dle vzoru kazatelny mekkánské. Stojí v pravo od mihrabu a považuje se za jedno z nejslavnějších děl sochařských. Minaretů má Achmedie nejvíc ze všech cařihradských mešit, totiž šest , tedy jen o jednu méně než mekkánská. Takto má Cařihrad ovšem ještě mešit velkou sílu, a některé z nich mají názvy prapodivné. Jedna na př. jmenuje se „Džedim“, totiž : „mysli si, že jsem to snědl!“ Vystavěl ji jistý labužník. Náhle se rozpomenul, že je hříchem, že tolik utrácí, a začal peníze na hody ukládat stranou, až vystavěl za ně mešitu. Svému domovnímu správci, kterýž na počátku s podivením se ho po příčině tázal, odvětil: „Mysli si, že jsem to snědl!“ Jiná se nazývá mešitou „šesti koláčů“. Tu zas vystavěl pekař, který měl monopol na prodávání mouky, zbohatnut a pak svědomím hryzen byl. Lid mu pro mešitu ale neodpustil: sotva byla mešita dostavěna, udusili pekaře ve vlastní jeho díži. Třetí má název „mešita zapadajícího slunce“, čtvrtá „mešita pánů korálových a cibulových“ a t. d. Vnitřek mešit je v celku skoro vždy stejně upraven, někdy ovšem bohatě, někdy jen chudě. Po stěnách není nikde obrazů, na nejvýš že někde napsán verš z koranu; obyčejně jsou stěny jen čistě vybíleny, málo kdy pokryty barvou nebo mozaikou. Podlaha je v letě pokryta koberci slaměnými, v zimě bavlněnými. Sem tam stává pultík a na něm opis koranu. Směrem k Mekce nalezá se ve zdi „mihrab“, prostý výklenek, někdy okrášlený mramorovými sloupky nebo mozaikou; vedle něho je „mimbar“, nad nímž jako nad našimi kazatelnami vznáší se zvukový dřevěný strop a k němuž vedou příkré schody se zábradlím často velmi vkusné řezbářské práce. Zábradlí to bývá obyčejně ze dřeva cedrového. Na druhé straně mihrabu a zrovna naproti mimbaru nalezá se „maksoura“, modlitebna sultánova, vyvýšená a silně zamřížená. Pak bývají po mešitě ještě dvě neb tři mírné vyvýšeniny, kde se imam modlí, kde učitel koran vykládá nebo odkud kněz k modlitbě vybízí. Se stropu visí značný počet zlatých a stříbrných svítilen, pak na hedvábných šňůrách vejce pštrosí, všelijak obarvená; také tu bývají nádherné lustry křišťálové. V poměru ku chrámům katolickým je vnitřek mešit jen jednoduchý. Ovšem se ale také mohamedáné již v ohledu tom dosti daleko odchýlili od prvotní své prostoty. Arkády Mohamedova nekrytého chrámu mekkánského byly jen z palmového dříví, prorok kázal opřen o sloup a na večer dělo se osvětlení jen palmovou loučí. Za to jsou alespoň jich služby boží posud velmi jednoduché; kněžských ceremonií tuze málo, skoro samá modlitba věřících. Kázání obmezuje se na výklad sur (zpěvů) z koranu. Vše v mešitě učiní na tebe dojem zcela zvláštní, vejdeš-li. Ženských je tu jen velmi málo. Někde po straně mečí několik mužských hlasů (kněží) a chlapeckých diškantů zoufale protivnou píseň, a zas někde – kdekoli – usedl starý, šedovousý kněz kazatel na zem a kolem něho sedí houfec lidí, obchodníků, vojáků atd.; stařec jim vykládá tak po domácku, někdy se zasměje, hlouček se směje s ním, patrně se všichni baví. Po koutech chrámových válí se kluci s koranem v ruce a učí se hlasitě surám z paměti, huba jim jeďte jak by namazal. Mešity jsou zároveň pokladnami. Uvnitř nalezají se zvláštní galerie s neuzavřenýmí skříněmi či spíše jen truhlami, a chce-li někdo odcestovat nebo bojí-li se, že by milostivá vláda dostala snad zálusk na jeho poklady, donese je do mešity a jsou v plném bezpečí. Také venku na mešitním haramu vidíš co nejrozmanitější balvany, zboží to kupců na kvap odcestovavších a p. – nikdo zde nestřeží a nic se neztratí!

„Džami“ – dům pro schůze, velká modlitebna; menším říká se „medžid“, z čehož naše „mešita“.

 

VI. Dervišové

Je jich ještě dost, ale bývalo v Orientu Dervišů jako v Itálii mnichů. Z dávných řádů dervišských udrželo se již jen málo a váha jejich není skoro již žádná. Zvlášť v Cařihradě ubývá jich takřka co den, kláštery dervišské jsou již jen ostrůvky, z nichž žíravé viny nynějšího indifferentismu podrývají rychle stopu za stopou. Mimo Cařihrad ovšem ještě daří se jim líp, v Kahýře na př. přec ještě mají jakous počest a o výroční slavnosti na Esbekii vrhá se posud na sta fanatiků na zem, aby po jich tělech na koni přejel šech dervišů Sadiových. V Kahýře také ještě činí zázraky, v Cařihradě zázraky už se jim právě nedaří a chceš-li vidět čarujícího derviše zde, musíš se dát převezt alespoň na půdu asijskou, do Skutari. Všechny řády dervišské měly jmena svá dle jmen svých zakladatelů: El Bedauvi, Sidi Ibrahim, El Bedauvi atd. Některé prostě vymřely, jiné byly pro politický význam svůj rozehnány. Takž známí nám již spojenci janičářů, dervišové Bektašovi. Byli vypovězeni také kamsi do Malé Asie, na cestě ale dostiženi a poškrceni; dvě stě jich takto zhynulo. Při zbývajících některých řádech vykládá se základní jich názor co jakýs rationalismus, při jiných co pantheistický mysticismus, podobající se indickému a hledící k splynutí vlastní bytosti s vesmírem. Nejčetnější jsou ještě kláštery tak zvaných řvoucích dervišů (dželanijů, rufajů), pak dervišů tančících (mevleviů či muloviů). Po klášteřích jich vlastně bydlí málo, většina je rekrutována z nižšího lidu, je třeba také dělníkem nebo vojákem a tvoří vlastně jen jakés bratrstvo. Mohou se také ženit, leda by se byli stali „megurud“ – složili totiž slib čistoty. Řády rozeznávají se ovšem také zevnějškem dervišů: barvou turbanů, střihem vlasů či tonsurou. Někteří nosí vysoké plstěné čepice, světlohnědé a vypadající jako cukrová homole, jíž se špička urazila. Jiní mají čepice téže formy, jen že z kvítkované látky a dole kožešinou premované. Ještě jiným předepsáno, aby sobě vlasy barvili do červena. Vousy mají obyčejně v krutém nepořádku, divoké a nepročesané, po těle špíny dost a samý hadr. Jsou pravidelně zevnějšku svého velmi nedbalí. Jsou tak zabráni do svatého svého povolání, že sobě ani nosu neutrou – každému derviši stkví se kapička u nosu jako věčná lampa. Většina se živí žebrotou,* jedni chodí fechtem po krajinách od Nilu až po Ganges, jiní zasednou někde co poustevníci. Třeba co „poustevníci“ uprostřed nejlidnatějšího města a na největším náměstí! Na jednom náměstí v Cařihradě stojí obrovská platána, prý již přes 900 let stará. Je již vydoutlá a v dutině její žije derviš poustevník – „již tu žije devět set let“, praví pověra. Právě nebyl pan poustevník doma, když jsme mu učinili povinnou svou visitu. Otevřeli jsme přidělané dvéře a podívali se do vnitř. Nic tu než rákosová rohožka, roztrhaná houně, hlíněný hrníček a žlutá kudla. Měl jsem tisíc chutí vzít si tu svatou kudlu na památku, ale nechal jsem toho. Navštivíme dva z klášterů cařihradských, jeden dervišů tančících a druhý dervišů řvoucích. Přístup je cizinci do obou zcela volný. Každý pátek, o třetí hodině odpolední, nastává produkce mevleviů. Je to řád těšící se úctě ještě největší, jakož i pověsti, že členové jeho oddávají se přísným studiím, ano šech nynější že je skutečně učencem. Původce tohoto řádu, pocházejícího již ze čtrnáctého století, byl slavný šech Mevlana Džellal-eddin Rumi, příjmí „sultan el ulema“ – král učenců. Klášter mevleviů stojí v předměsti Kassim paša, obydleném skoro výlučné jen Turky a přilehajícím od západu ku Galatě a Peře. Již vchod je přívětivý. Napřed mírně velké nádvoří, velmi čisté držené a ostíněné pěknými sady. Projdem malým průchodem, aniž bychom zde potřebovali boty své zout, jako před modlitebnami jinými, a vkročíme do taneční síně. Zvuky několika nástrojů a několika pěkných a dobře sestudovaných hlasů mužských nás vítají. Modlitebna je jedinou velkou rotundou, osvětlenou dosti četnými okny, z nichž krásná vyhlídka přes Bosporus a na Asii. Přímo pod kuplí je vlastní tančírna, kruh to o něco hlubší ostatní podlahy, vyložený navoskovanými parketami. Kolem kruhu točí se sloupové arkády, místo pro věřící a zvědavé. Nad arkádami je kolem kruchta, z části zamřížovaná pro ženštiny hodnostářů, z části otevřená pro hudebníky a zpěváky. Obecenstva je dole v arkádách vždycky plno. Zrovna naproti vchodu a ve směru, kam by jinde postavili „mihrab“, sedí šech. Muž to starý, znalý a slabý. Sedí na patách a dívá se do otevřených dlaní svých rukou, opřených o kolena. Někdy se mu rty zachvějí jako by v tiché modlitbě, takto je jako by z kamene. Naproti němu sedí v periferii kruhu a zcela mlčky dervišové, staří, mladí, šediví i usměvavé tváře chlapecké. Mají své plstěné čepice na hlavě, na těle lehký plášť rozmanitých látek. Dlouho panuje ticho, jen na kruchtě vedou svou – ještě že ta dosti slušná, třeba by zvláštní hudba krátí dlouhou chvíli! Náhle padnou všichni dervišové obličejem ku předu a plácnou dlaněmi na podlahu, v tak stejném tempu, že se člověk až lekne. A zase sedí všichni tiše a klidně jako sám starý šech, jenž sebou nebyl ani pohnul. To se opakuje v delších mezerách několikkráte. Konečně zamečí něco šech tónem, jakým i naši kněží pronášejí někdy jednotlivé věty u oltáře, dervišové se zdvihnou, shodí se sebe pláště a stojí tu v dlouhých bílých, kolem pasu nestažených kutnách. Jako naši praemonstráci. Nyní začíná „cikr“ – tanec, který připomíná Davida, jak „oblečen v roucho lněné poskakoval ze vší síly před hospodinem“. Jen že mevleviové neskáčou. Nejdřív se pohybují bosýma nohama v kruhu, krokem majestátním, jeden za druhým. To znamená počátek života, první pomalé a slabé kroky člověka. Kdož již přešel kolem šecha, náhle se obrátí a pokloní se následujícímu – vzájemná podpora, láska k blížnímu. Třikráte tak obešli, v tom přibrala si hudba nahoře bubínek a spouští rychlejším tempem. Dervišové položili hlavu na levé rameno, vznesli pravici s dlaní vzhůru, natáhli levici s dlaní k zemi a jeden se roztáčí po druhém – život dostal se již do mimovolného běhu, ale pohyb v kruhu znamená člověka uznávajícího, že bůh je všudy, i hledícího dostati se mu blíž; pravice prosí za nebeská dobrodiní, levice odříká se statků pozemských. Roztáčejí se od pravé ruky k levé, tedy „zpátečně“. Bílé roucho se rozkružuje jako šaty našich malých děvčátek, když si hrají „na syrečky“. Brzy je jich plná prostora, jako když sněhové vločky plní vzduch. Všichni tančí pěkně a vskutku elegantně. Jen jediný prochází mezi nimi volně sem a tam a dává pozor; ale ani nejstaršímu nezmotá se hlava, kroužení trvá as dvě minuty, pak se všichni zarazí – konec života, smrt! A zase jdou třikrát volně kolem, kloní se jeden druhému, a zase se roztáčejí. Tak to jde v celku zase třikrát; pak hudba přestane, dervišové seberou své pláště – a služby boží jsou skončeny. – Rufajovci, založení Sejdem Achmedem Rufajem, sídlí ve Skutari. Není k nim ani polovice té úcty, která k mevleviům. Již před desíti lety shořela jim zde modlitebna, posud nemají sebráno na novou a vykonávají modlitby i obřady v místnosti prozatímní, soukromé budově, jejíž čtverhranný vnitřek vypadá jako nejchudší naše kostelíčky vesnické. Od jiných rovněž snad chudičkých mešitek rozeznává se mešita rufajovců tím, že místo rákosových nebo tkaných koberců podlaha je pokryta kožešinami, zde jen ovčími. Za „mimbarem“ dole a na nízké kruchtě nahoře je koží naházeno do zásoby jako v kožešnickém skladě. Sem na nízkou kruchtu tu museli jsme si my navštěvovatelé vylezt. Rovně stát jsme tu nemohli, sebrali jsme tedy každý jednu ovčí kůži pod sebe, usedli a dívali se dolů. Dole již obřady začaly. Zrovna naproti nám sedí před mihrabem šech na patách svých. Je tak v prostředních letech, vyčouhlý a vysmahlý, černého ještě vousu; u nosu má obligátní tu „věčnou lampu“. Hlavu jeho kryje zelený turban, tělo bílý, kolem beder stažený šat. Modlí se potichu z dlaní. U mimbaru stojí derviš. Hlavu má skloněnou k levému ramenu, pravou ruku drží za uchem a zpívá mečivým tremolem. Kdyby nezpíval skoro stále tak knikavě nosem, byl by jeho zpěv opět zcela podoben mešním u zpěvu našich kněží. Na hlavě má bílý turban, na těle bílý, lehký šat, ruce nad lokte a chlupaté nohy nad kolena obnaženy; vypadá v celku, jako by pracoval u vody. Dva kluci, přebíhající sem a tam, náhle někdy do jeho zpěvu vpadají; když jsou hotovi, udělá jeden na podlaze kotrmelec, druhý si vyleze na čtvrtý stupeň mimbaru a skočí dolů. Myslel jsem, že to patří k náboženským obřadům; v tom ale skončil derviš zpěv, dal každému klukovi po pohlavku a šel. Kluci se jen ušklíbli. Za okamžik přišel jiný derviš, postavil se zase do posice, sklonil hlavu k ramenu a zpěv začal znovu. Mezi tím přicházejí někteří občané skutarští, jet zde členů bratrstva v klášteře samém jen málo, většina sídlí po městě. Každý přišedší líbá šechovi ruku, přijde-li některý starší a váženější, líbá ho šech za to na rameno. Stařci si zasednou po pravici šechové, ostatní dál. Zpěv se ještě několikkrát opakuje a mezi tím několik těch starších klidně usne. Konečně jsou obyčejné modlitby odbyty. Mladší vyskočili, svrhli se sebe vrchní šat a postavili se do řady, rameno těsně k ramenu a obličejem k šechovi. Nyní začne tedy to vlastní řvaní, vzývání „boha“ křikem až do umdlení! Již za Mahomeda záležela modlitba hlavně v nekonečném opakování jmena božího. V tom prý to jednotliví askétové přivedli nesmírně daleko, na př. Abu Bekr Motovaj, který každé noci 31.000krát opakoval: „La illaha il Allah“ (není boha mimo boha)! Toto říkadlo řvou také rufajovci. Stojí v řadě a začnou zároveň. S počátku je jim rozumět zcela dobře, každá slabika vyráží se dosti zřetelně. Říkadlo je při tom rozděleno na šest slabik : „la-il-lah‘ il-al-lah“. Zároveň se celá řada pohybuje. Buď se těla při prvních třech slabikách skloní ku předu, vzpřímí a nahnou na zad, což se při druhých třech slabikách opakuje, nebo se nahnou při slabice první v pravo, při druhé se vzpřímí, při třetí nahnou v levo a při čtvrté to jde od repetice. Při prvnějším pohybu, jímž se začíná, akcentují oo-, oo-, při druhém pak již o-, o-, o-. Krátce zde vyznačené slabiky skoro se pak ani neslyší, ostatní silně se vyrážejí. Jde to v dobrém taktu, starší dervišové plácají k tomu rukama, zpěváci jubilují nejvyšším, pronikavým tremolem, flétny sprovázejí a kluci ministranti skáčou sem tam co nejveseleji. Znenáhla se stává tempo rychlejším. Dervišové vysloví při každém pohybu již dvě slabiky, pak je vyrážejí obě co jedinou, konečně neslyšíš víc jiného zvuku než „illah“ a řada se zmítá bleskorychle sem tam. Plácání jde rychlej a rychlej, zpěv se již vystupňoval na zběsilou tarantellu. Konečně i poslední dvě slabiky splynuly v jediné „lah“ jednotliví ekstatičtí zachroptí do toho „chu“ – a již slyšíš jen samé chu-chu-chu! jako když sobě parní stroj oddychuje. Celý postup vůbec jako by zvukem znázorňoval vždy rychlejší jízdu na železnici. Někteří nemohou dál a vystupují z řady, která se za nimi těsně zas sráží. Jeden ze zpěváků chodí kolem zbylých, má v rukou šat napuštěný voňavkami a posilňuje tím každého, na kterém vystupuje bledost. Konečně zbyli již jen čtyři – šech dává znamení, že je dost, a k smrti bledí, na dobro vysílení potácejí se poslední k odloženým svým rouchům. Dříve konali rufajovci mezi tím také zázraky; polykali oheň, nechali se štípat rozžhavenými kleštěmi, hráli si s jedovatými hady, roztrhovali je svými zuby i požírali; nyní podobného cos alespoň zde ve Skutari více netropí. Jen šech sám trochu si začaruje. Právě mu přivádějí několik nemocných. Při prvním bere šech do ruky mísku naplněnou vodou. Dychnul do vody, napil se trochu, pak dal nemocnému přivonět a ostatek mu vychrlil do tváře. Na ostatních vykonává „dozé“ čili šlapání.Ted mu přivedli malou, as sedmiletou a bleďoučkou holčičku. Položila se na zem, šech vystoupil také na ni oběma nohama a houpá se sem tam – protivný pohled!

* Slovo „derviš“ je původu perského a znamená „chudý“.

VII. Bazary

Světoznámé bazary cařihradské nalezají se vesměs v Stambulu. Vyrostly vedle velkých „khanů“, mohutných to zde budov, plných malých pokojíčků pro přibylé obchodníky a velkých skladů pro jich zboží. Ve „vezirkhanu“ může se přihlásit každý poddaný turecký a obdrží pokojík svůj zvláštní, ovšem že prázdný, v “adžemkhanu“ čili perském obdržuji místa moslemové cizejští. A kdo je padišahův poddaný, má také právo na celu v bazaru, přebývající cely pronajímají se ostatním, namnoze teď už Frankům. Cela vedlé cely tvoří celé ulice, ulice spojuje se a křížuje s druhou a vyrůstá znenáhla celé prodavačské městečko. Jsou-li ulice nepokryty, nazývá se celek „čarši-bazar“, jsou-li kryty (pak se vznáší krytba vysoko nad těmi malými, nehlubokými a jen otvorem z ulice osvětlenými celami), nazývá se „besestan“ čili „besestein“ *. Bazary caříhradské nejsou ovšem zase zcela tak velké a výlučně orientální jako kahýrské, pestry a zajímavy jsou ale přece a podávají v „malém“ dobrý obraz velkolepého zdejšího obchodu, jenž sem přivádí ročně přes 8000 nejrozmanitějších obchodních lodí a nesmírný počet karavan. Větší obchod není však více v rukou Turků, nýbrž v rukou Franků a Arménců. Skoro pedanticky jsou v besestanu od sebe odděleny jednotlivé druhy zboží, každá ulice má své prodavače, jiné zboží, jiné barvy a formy, ano i vůni neb zápach jiný. V jedné ulici skvějí se samé koberce perské, v druhé svítí porculán bagdadský, křišťál a sklo, třetí je naplněna černými a bílými svíčkami, v čtvrté prodávají maloasijské fíky, kokosové ořechy, datle, švestky egyptské a bosenské, v páté sýr, chutně vypadající „baklavu“ (pečivo), naloženou dulcaciu (ovoce) a cukroví, v šesté samá nargilé, v sedmé mořské houby, v osmé vyložen zlatolesklý nebo černý a mastný tabák, v deváté jsou přeskvostné, co nejrozmanitější a nejpodivnější staré i nové zbraně, v desáté jsou jen samé opisy koranu a výpisy z něho, dále ulice se samými aksamítovými, bohatě vyšívanými střevíčky, jiná se samými žlutými koženými punčochami a zas jiná s botkami červenými, ještě jiná se samým hlíněným zbožím od Dardanel, všelijak vyzdobeným a pozlaceným, pak zas ulice se samým zlatem a drahokamy atd. Nejvznešenější je tak zvaný bazar egyptský, „misrčarši“, bazar to droguistů. Omamující vůně naplňuje náš čich, jakmile jsme vkročili. Neníť snad léku a není voňavky na světě, která by se zde neprodávala v prvotní své formě; pravého růžového oleje z Damašku a Bagdadu jsou zde „celé várky“. Rovněž přísně se oddělují ulice v čarších nekrytých, ševci zabrali svou zvláštní místnost, krejčí, dřevěnkáři, kotláři, drůbežníci, soustružníci, košíkáři, voskáři atd. také svou. Řemeslníků je zde nesmírná síla, každé řemeslo tvoří zvláštní svůj, přísně spravovaný cech s biblickým nějakým patronem.** Cechovnictví je v Cařihradě vůbec velmi rozkvětlé a vypravuje o něm Braun*** následující : „Dříve bývaly veškeré cechy vybízeny k společnému procesí, na příklad aby sprovodili prápor prorokův. Za nalehavých dob vyndali jej z pokladny seraiské a poslali za vojskem, aby roznítil skleslé již srdce. Průvod všech cechů podal zároveň obraz zbývajícího ještě statného mužstva. Za Murada IV., když tento vyšel na Bagdad, čítaly cechy přes 200.000 hlav. Po sultánovu rozkazu byl průvod podrobně popsán a čtem, že napřed šla policie, za ní kati, ponocní atd., pak zlodějové z řemesla, kupliří, žebráci, galejní otroci, vagabundi, atd., pak kněží se študenty, žáky a písaři, dále lékaři, lékárníci atd. Poslední takové procesí odbýváno r. 1769, když vyslali svatý prápor proti Rusku. spůsobil ale tenkráte velký nepořádek a pohled na prápor sfanatisoval tak, že mnoho křesťanů bylo pobito a oloupeno, rakouský vyslanec také zbit, a proto upuštěno od podobných průvodů již povždy.“ Krámy otvírají se časně s rána a zavírají rozdílně, bazar zlatnický hned o poledni, mečířů o třetí hodině odpolední, ostatní o páté. Svátky váží velmi mnoho, v měsíci Ramadanu otvírají se krámy teprv v poledne, bazar hedvábniků je velmi často zavřen zcela, neboť hedvábníci jsou samí Arménci a ti mají as 80 neděl a svátků do roka. Někdy nekoupíš ani v otevřených krámích ničeho, neníť tam prodavače. Muezin volal k modlitbě a prodavač běžel do nejbližší mešity. Aby naznačil, že brzy se zas vrátí, natáhl jen špagátek přes krám. Nic se mu neodcizí! Poblíž bazarů jsou veřejné kuchyně a zde možno studovat národní chutě turecké. V plechových nádobách jsou tu rozmanité pillafy, smažená játra, fizule s masem, hrách s masem, fizule zelené, suché a naložené v oleji, kusy pečené tykve s masem a rejží, upravená střeva ovčí („sarma“), zemčata s masem, na provazech se houpající „čiri“ čili sušené ryby, velmi tránovité ryby „palamidy“ a „lakardy“, strava to jen pro lid nejchudší atd. Chutně nevypadá nám zde ani jediné jídlo.

* bes = plátno, původně tedy besestan plátnem krytá místnost.
** Henoch na př. je zároveň patronem krejčí a spisovatelů. Kdysi byl nespokojen s pláštěm, jejž mu šily služky, vzal nůžky a jehlu a přešil si jej sám. Také užíval nejprvnější kalamářů a přiřízl si dle návodu anděla Gabriela první péro rákosové. Prvním včelařem (jako n Řeků Aristaeus) a proto patronem voskářů stal se Noemův syn Sem. Košíkáři mají Šalamouna. Ten byl spozoroval, že jeho milovaná Balkis, královna ze Sáby, měla spůsoby poněkud cumplochovité a roucha svá prosté jen někam do konta házela. Dal ji několik košíků a příslušné napomenutí.
*** „Gemaelde der mohamedanischen welt“.

 

VIII. Hasiči

Neviděl jsem Bosporus za umělého osvětlení. Je prý to pohled k nepopsání krásný, když tisíce raket z výšin letí v zlatých obloucích vzhůru, když celé snopy jisker nesou se k jasnému nebi, na němž tak majestátně a klidně hoří milliony velkých hvězd, a po moři se roztřásá různobarvý odlesk bengálských plamenů. Takové osvětlení stojí statisíce. Ale několikkrát do roka bývá za noci osvětlení zcela zdarma – stojí jen několik lidských životů a několik set budov. Požáry tak velké, že se stávají až událostmi historickými, jsou v dřevěném Cařihradě a při nedbalosti orientální velmi husty. Slouží nejen k docílení pěkného obrazu nočního; policie je považuje přímo za hlavní prostředek – k okrašlování a zvětšování města. – Je již tichá noc. Nahoře na otevřené chodbě janovanské věže v předměstí Galatě obchází strážník. Muž to v službách krále ohně, oděný v livrej barvy jeho, barvy červené. Obchází mlčky a hledí bystře na všechny strany. Někdy se nahne přes ochrannou zídku a hledí dolů. Dole je temno a mrtvo, Cařihrad spí. Jen chvilkami tu zakvílí hladoví psi a jen nahoře v křesťanské Peře kmitá se nějaký plamínek plynový. Náhle sebou strážník škubnul. Poskočil na zad, ruka jeho máchla povětřím – „bum!“ zahlučel obrovský buben jako by ranou dělovou. A strážník přiskočil k hlásné troubě a volá dolů, kde že spatřil vznik nějakého požáru. A zase tluče do bubnu. Dole ale již jsou běhouni na nohou. „Jangun var!“ řvou do vedlejších ulic, a běží k ulici hlavní. „Jangun var!“ „Ateš!“ řvou po nich ponocní, mlátí svými kyji do dláždění, do dveří a (okenic, křičí, že hoří dole v samé Galatě, hned vedle moře a uprostřed „bidbazaru“, a běží pak přímo tam. Nahoře hlučí buben dále, již mu odpovídá druhý z tamté strany Zlatého rohu, s věže seraskierské (vojenského ministerstva). A již houkají také strážné baterie a ze všech strážnic běží vojáci, částečně se zbraní, částečně s koženými konvemi, sekyrami, bidly a žebříky. Ohlušující vřava náhlá! Do spícího Cařihradu jako by byl zalehl hrom, celé obyvatelstvo je vzhůru, naučilať již zkušenost, že nebezpečno oddat se jakékoli důvěře. Ve všech oknech kmitají se světla, dvéře domů se otvírají, mužští běží plným proudem k požáru, hulákají a proklínají, a do všeobecného hukotu toho bouchají děla basem svým. Na malém prostranství bidbazarském hoří již as deset budov plným plamenem. Obyvatelé domů okolních utíkají se svým majetkem, sotva ale že se prodírají přibylým valem. Vojsko natáhlo kohoutky a dělá pořádek; kde se objevil nějaký hamal nebo sakka (vodař), ženou ho k ohni, ostatní obecenstvo je jen bito. Již pracují vojáci na strhování střech, již také přibyl paša nějaký a rozdává peníze mezi hasící lidi – ale hlavní věc : stříkačky, ty tu ještě nejsou! Paša dává rozkazy, vojenské silné hlídky vnikají do vedlejších ulic a po chvilce přivádějí skutečně i tulumbadži (hasiče) i stříkačky. Rozedraní do naha, potlučení do krve nesou tulumbadži na ramenou malé stříkačky své, odplivují si a klejou. Byliť se strašně seprali. Na každou větší ulici počítá se totiž v Cařihradě po třech stříkačkách, jen as tak velkých jako Heronovy balóny v některém fysikálním kabinetu a naproti pověstně skvostným, pozlaceným stříkačkám newyorkským vypadajících jako žebrákovo nemluvně. Ku každé jsou přidáni čtyři tulumbadži a těm se vyplácí zvláštní odměna, dojdou-li k požáru nejdřív. Proto se předhánějí, podrážejí si nohy, postaví stříkačky prostě na zem a seperou se. Nejdřív se musí udusit jich pračka, pak teprv požár. Obyčejně se jich několik ubije a stalo se již, že pračky staly se bitvami a trvaly několik hodin. Hasiči cařihradští těší se v tom ohledu již své pověsti; co věrní spojenci janičárů byli za Mahmuda také bud zároveň s těmito pobiti, bud do vnitřku Malé Asie zavezeni. Konečně je celý požár „v nejpěknějším pořádku“. Domy hoří a vyhořují pěkně do čtyrhranu, sousední ulice šťastně se zachraňují. A po dvou hodinách se propouštějí všichni pomáhači již domů. Na spáleništi, po němž někdy ještě šlehne sebou pruh ohně jako had, je ovšem práce až do rána. Ve vedlejších četných tavernách námořnických zní hudba a zpěv a z oken smějí se vybledlé, kytkami ozdobené ženštiny. A druhého dne vyšlapují si hamalové jako páni – každý sobě nakradl, co mohl. Pohořelí nesmějí sobě nijak stěžovat: už před čtyřmi nedělmi připomenula jim laskavá policie, že – by tu mohlo hořet.

Jan Neruda 1870

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice strejdovy cesty se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

25 reakcí na Jan Neruda: Obrazy z ciziny – 2/2

  1. K-k. napsal:

    Doplněk k Netrudovi: Aya Sofia (Hagia Sofia) https://cs.wikipedia.org/wiki/Hagia_Sofia – nevím, jestli Mehmed II. zvaný Fátih stanul po vstupu do chrámu v němém úžasu nad tou krásou, ale ukazují tam na jednom ze sloupů skvrnu ve tvaru ruky – když Mehmed vjel (nikolivb vstoupil) do chrámu, bylo tam prý tolik zmasakrovaných těl, že se mu začal plašit kůň a on se musel zkrvavenou rukou přihytit sloupu, aby ho kůň neshodil. Když se na Mehmeda podívám, skoro bych té pověsti o krvavé ruce věřila: https://p5.storage.canalblog.com/51/94/119589/118550939_o.jpg

    To se mi líbí

  2. K-k. napsal:

    Další doplněk k Nerudovi: tzv. Ahmedie – mešita sultába Ahmeda https://cs.wikipedia.org/wiki/Me%C5%A1ita_sult%C3%A1na_Ahmeda Říká se jí takop Modrá mešita: https://www.gelgez.net/wp-content/uploads/2016/12/sultan-ahmet-camii-2020-yilina-kadar-bakim-onarima-aliniyor-cinilerin-fotografi-gelgez-haberler-728×546.jpg – když se podíváte na převládající barvu výzdoby, není třeba nic vysvětlovat. Je opravdu moc krásná!

    To se mi líbí

  3. K-k. napsal:

    A ještě Sulejmanova mešita (Sulejmaie) https://cs.wikipedia.org/wiki/Sulejmanova_me%C5%A1ita – v komnplexu staveb k ní patřících je (nebo aspoň bylo) velice zajímavé národopisné muzeum.
    A o čem Neruda nepsal? Například o „Karyie camii“, malé mešitce poblíž hradeb – původně byzantském chrámu, s neuvěřitelně zachovanými a nádhernými byzantskými mozaikami a nástěnnými malbami: https://en.wikipedia.org/wiki/Chora_Church

    To se mi líbí

    • Bavor V. napsal:

      Tak to je dost podivuhodné, že se zachovaly ty mosaiky. Islám zakazuje zobrazování osob.

      To se mi líbí

      • K-k. napsal:

        ono to bylo zabílené, nebo omítnuté – ale zub času a sem tam nějaké to zemětřesení zafungovalo a mozaiky zase vykoukly. Restaurovalo se to velmi pečlivě – ovšem to bylo v šedesátých letech, kdy bylo Turecko ještě normální a světské. Teď už tam taky začínají blbnout, tak nevím, co bude … 😦

        To se mi líbí

  4. lujjza napsal:

    Jsem moc ráda, že se Svobodní (Petr Mach) zase připomněli:
    https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Zmrd-a-ubozak-kdo-nechce-pomoct-detem-podporili-sirotky-Svobodni-A-je-veselo-Ozval-se-Jakl-552038
    A ještě něco: dost se mluví o adopci těch „sirotků“, ale někde jsem četla, že Sýrie nedovoluje cizincům adoptovat syrské děti/občany (jak jsem koupila, tak prodávám).
    A už jenom prkotina: nikdo neví, odkud všichni ti migranti jsou, ale ví se s naprostou jistotou a konkrétně, kteří z nich jsou „nezletilé děti“ a navíc „sirotci“? Anebo je to to známé „almost certainly“ a „highly likely“?
    Ale jak říkám, tohle je nepodstatná drobnost. Podstatné je to, co je cílem této emocionálně-nátlakové akce.

    To se mi líbí

  5. blbíš napsal:

    Sme divná společnost, místo abychom na hloupou ženskou nereagovali, pokusili jí a jí podobným to už nehodit u voleb a tím je poslat konečně do háje, tak jim furt a furt skáčeme na ten jejich vožužlanej špek, můžeme se v diskusích a reakcích na ně přetrhnout … fakt, něco neskutečnýho! Už se zas někdy“těším“ na diskuse, jak se „klokánkům“ nedostávaj peníze, jak převážná část děcek vyšlých z děcáků jsou pro nezájem společnosti na šikmý ploše, jak cigáňata sou čím dál větším problémem a tý nenávisti, když se mluví o navýšení prachů do školství.
    Kurva, přátelé, jsme alespoň trochu ještě normální, dokážeme se ještě bavit alespoň trochu smyslupně?

    To se mi líbí

    • Bavor V. napsal:

      Když on je problém v tom, že když nebudeme reagovat, tak všichni tihle pitomci si budou myslet, že s nimi souhlasíme. Samozřejmě, že mne to štve. Nejhorší je, že na tyhle blby v podstatě nic neplatí, jen to, že holt budeme reagovat a posílat je tam, kam patří. A pak samozřejmě je nutné je tam poslat i doslova ve volbách.

      To se mi líbí

      • blbíš napsal:

        plky … mluvil jsem jasně, můžeme být platní pouze u voleb! To ostatní je jenom divadlo a skákání na vožužlanej špek, Bavore!

        No a když jsme u těch projevů a nesouhlasů, i když nemám na rozhazování, myslím, že 5.040,- Kč/za kus to rozhodně stálo a furt stojí a ve výši této částky bych i já, coby stařec, dokázal jednomu z těch 25 maníků pomoci, pokud by to pro něho měla být likvidační pokuta.

        Naše soudy rozsudky nepojímají ve všech i jim zřejmých a také i možných souvislostech, jsou jedním s nejhůře pracujících oborů naší společnosti (už od samého „novodobého“ počátku).

        „Sme divná společnost…“ když za protest vlajky v kundě dokáže svými soudy potrestat jednoho normálního kusa částkou 5.040,- Kč!

        To se mi líbí

        • blbíš napsal:

          z nejhůře

          To se mi líbí

        • blbíš napsal:

          a když vylezly trencle na střechu Hradu, tak soud vysvětlil, že to přeci musím pochopit, že to byla jenom umělecká performance

          To se mi líbí

        • blbíš napsal:

          zrovna nyní probíhá „diskuse“ v Parlamentu vo tý všeobecný deklaraci OSN k připrchlictví. Tak tedy děte reagovat, Bavore, aby “ všichni tihle pitomci si nemyslili, že s nimi souhlasíte…“, protože je volili některý naši spoluobčani! Sem zvědavej. Pouze volby je dokážou z Parlamentu vyhnat (tedy za předpokladu, že nemá týct krev)!

          To se mi líbí

          • blbíš napsal:

            je to dobrý, přátelé, právě mě Miruna za řečništěm uchlácholila, že žijeme v nejbohatší státě světa, že na tom sme tak dobře, že „nějaký DĚTI“ … a že to přece Wir schaffen das

            To se mi líbí

            • Bavor V. napsal:

              Víc
              Dnes v rámci programu #MEDEVAC odletěl tříčlenný tým z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, který se specializuje na plastickou a rekonstrukční chirurgii, na svou pilotní misi do Jordánska. Tým se bude věnovat pacientům z řad syrských uprchlíků a sociálně slabších Jordánců.

              To se mi líbí

          • Stribog napsal:

            Jen tak pro zajímavost jsem se díval, jak ty nezlitelé bez doprovodu vyřešili Britové, protože ten odkaz na jejich příklad v té včerejší záplavě protiargumentů hnutí ANO tak nějak zcela vymizel. A podržte se, oni k tomu zavázali vládu imigračním zákonem z r. 2016. Konkrétně tímhle ustanovením:
            „67 Unaccompanied refugee children: relocation and support
            (1)The Secretary of State must, as soon as possible after the passing of this Act, make arrangements to relocate to the United Kingdom and support a specified number of unaccompanied refugee children from other countries in Europe.
            (2)The number of children to be resettled under subsection (1) shall be determined by the Government in consultation with local authorities.
            (3)The relocation of children under subsection (1) shall be in addition to the resettlement of children under the Vulnerable Persons Relocation Scheme.“
            Samozřejmě, že tím teprve začínal celý administrativní proces včetně toho prověřování, ale na počátku toho všeho stála jedna podstatná věc: Vůle poslanců britského parlamentu a s ní spojená důvěra ve stát, že vyřeší všechny technické problémy, které jsou s tím spojeny. Trochu jiný přístup, než čeho jsme teď svědky v podání české parlamentní demokracie, kdy se hned raději začaly rovnou řešit technikálie, anebo zjevná zmatčnost pí poslankyně Šojdrové.

            To je jedna věc, kterou bych zcela oddělil od druhé. Tak jako se na počátku světa vznášel duch nad vodami, tak na jeho konci se nad ním vznáší vznik paralelních společností. Těch, o kterých Merkelová říkala, že je nedovolí (dále viz články na německém mainstreamu o tom, ze arabské gangy již převzaly celé čtvrti), o kterých Angličané mlčí a dělají z nich tabu (viz například články z anglického mainstreamu, že jenom v Londýně funguje na stovku soudu šaríja), anebo těch paralelních společnostech, o který český vítačský diskurz zas tvrdí, že neexistují (viz švédský mainstream a jeho články o nucené asistenci záchranářů a hasičů speciálními policejními jednotkami v jistých čtvrtích).

            Problematika uprchlíků-sirotků je IMHO vázána na celkový „umělecký dojem“ z vlády (zda-li je hodna důvěry v případě technických řešení, spojených s imigrací).
            Němci v jednom z posledních výzkumů (cirka 14 dní, tedy už „po Chemnitz“) zhruba ze 3/4 podpořili stávající politiku vlády= cirka 75% občanů není pro změnu přistěhovalecké politiky a přeje si její pokračování ve stávající podobě.
            V Anglii nevím, ale bajvoko (vzhledem k téměř nulovým rebeliím proti vládě) bych řekl, že je to tam podobné. Že se někde možná sešlo na 10 tisíc lidí, počítám, vzhledem k počtu obyvatel Albionu, za nulu. A Švédové se ve volbách minulý týden vyjádřili také téměř shodně: 80% volilo stávající mainstreamové strany.

            V případě ČR si tím nejsem jistý – mainstreamová média jsou v rukách spíše proimigrantsky naladěných sil, u Babiše není jasno, kam se obrátí po volbách – a tak bych v Česku uvítal nějaký alespoň trochu fundovaný výzkum, jak tohle tady vidí Češi.
            A podotýkám: medializovaný výzkum, aby se bylo o co opřít a bylo jasné, jak jsou občanské síly v případě téhle problematiky rozvrženy.
            Námitka, že by se tím všechno jen rozoralo může mít něco do sebe, ale jen v případě, že by už nebylo dávno rozoráno. Podle mého pramení velká část frustrace právě z toho, že nikdo neví, jak na tom vlastně občansky jsme a tak jeden obviňuje druhého z manipulace daty či příklady, protože mu nic jiného nezbývá.
            A loňské volby dopadly také velmi nejasně – nejvíce, 1/3 hlasů získal „protiunijní a protikorupční“ Babiš, existenčně závislý na unijních dotacích a na neformální lobistické korupci.
            Podle mého dokud v tomhle nebude jasno (tedy dokud se lid zřetelně a veřejně nevyjádří k imigrační otázce jako takové), pak se bude jen intrikovat, podrážet a manipulovat a to na neúnosné a destabilizující úrovni.

            To se mi líbí

            • blbíš napsal:

              Ve vší úctě, výzkum byste chtěl? Něco jako ty „seriózní stávající průzkumy“ po mobilu (taky se jím říká bleskový průzkumy). Výsledky voleb Vám nestačí, jak na tom je česká společnost v zásadních otázkách? Prostě zkoumat až se vyzkoumá, že už sou lidi už tak votrávený, že na to už serou, to bude onen signál, kdy i referenda budou přicházet do úvah, ale zatím to některý lidi furt a furt nezjistili, tak to tu rozesírají tím, že hned druhej den po volbách vše neuznávaj a zpochybňujou a žádají výzkumy, jak jinak než ty seriózní, který jim jejich loutkovodiči zaplatí.

              To se mi líbí

              • Stribog napsal:

                Nic ve zlém, ale nerozumíme si. Problém totiž vůbec není ve statistických číslech a počtu pravděpodobnosti, na co jednou umřeme (ostatně soudím, že nám ani tak nevadí vlastní smrt jako zbytečná smrt našich blízkých), ale v lehkosti, s jakou se tyhle věci stávají předmětem politických vášní.

                Někdo kdesi vypustil úvahu či tvrzení, že Chemnitz je či byla umělá akce. Ponechám-li stranou, že spouštěcím mechanismem byla zcela autentická a nefalšovaná smrt pravděpodobně z obyčejné hádky, tedy nic umělého, následky jsou už zcela v rukou politických šíbrů, kterým tahle událost foukla velevhodně do plachet. Jsou na ni nachystaní, a každou takovou příležitost využijí do poslední omrvinky. Pohlédnu-li na rozbouřenou domácí scénu, nemohu nevidět, že bez jediného imigranta z Blízkého Východu roste popularita partají, které si imigraci vzaly za vlastní téma. V důsledku čehož si totéž téma snaží přivlastnit co možná každá partaj – je před volbami a každý hlas je dobrý, nehledě k tomu, že ignorace tématu znamená idylický život těch, kdo z této tématiky žijí. Nápad paní Šojdrové je za této situace roven nápadu léčit lehkou kopřivku z pěti jahod pokynem sežrat kilo jahod denně… 🙂
                Ale musíte uznat, že odvést pozornost voličů k pseudoproblémům umí perfektně.

                Nicméně o nápadu paní Šojdrové si myslím své, byť ze svého hlediska dosáhla, co chtěla: Všichni si ji zapamatovali. Co se sirotků týče, posuzuji za této situace jejich výhledy na přijetí docela skepticky, a proto se mi jeví akce paní poslankyně spíše jako její osobní píárko; žvanit se o nich bude, v parlamentu padne hromada všelikých moudrostí, hovadných výroků a urážek, ale nic z toho těm potřebným z Lesbu nijak nepomůže. To nakonec naznačujete sám a já s vámi z té duše souhlasím. Vážné problémy v rukou politiků končívají jaksi notoricky stejně… 🙂
                Sakra, není paní poslankyně od lidovců? Že by nevěděla nic o diskrétní a tiché pomoci církve? Nojo, ale když jde o ty volby, že…

                To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.