Jan Neruda: Obrazy z ciziny – 2


CAŘIHRAD

I. S Burghurlu

Asi hodinku východně od Skutari povznáší se kuželovitá hora Burghurlu. Vyšší polovice její není obydlena, není však také pusta. Nizounké vonné keře a květnaté traviny pokrývají ji až nahoru, na vrcholu stojí dva neb tři košaté stromy a nevelká, zídkou obehnaná zahrada s domkem – zahrada je samá květina mezi květinami leží hrob a v hrobě poustevník derviš Tašiloba. Jaký to musel být muž, vyzrálý samotou, vznešený stálým dojmem vznešeného obrazu! Prostý ten derviš, nemilující houfní společnosti havranů, orlem zaletěl sem do tiché samoty, usadil se na místě, odkud duch jeho s tiše rozepiatými křídly vznášeti se mohl nad nejkrásnějším obrazem celého světa a duše jeho stále kochati se mohla v nejkrásnější básni, již dovedlo lidstvo a příroda! Stál tu na pokraji Asie, před ním rozestřen Cařihrad, Bosporus, Bílé moře, Černé moře a kyprá, zelená všude země! Ano, musíš ustoupit zpět přes moře, postavit se do druhého dílu světa, aby zrak tvůj obemknul obraz, jejž není lze popsat a jemuž není rovno. Cokoliv sobě fantasie kouzlila o pohledu na Cařihrad, Cařihrad sám to překonává, on nedegraduje obrazotvornost jako Řím, Paříž, on ji netušeně povznáší. Cařihrad je jediný ve své spůsobě, porovnání s jiným nějakým místem není vůbec možno. Cařihrad popsat bylo by totéž co napsat nejskvělejší báseň, zde básnila celá historie a celá příroda, zde jako by celý vesmír a všechny zvuky i barvy, všechny formy i myšlenky jeho byly se sloučily v báseň. Seděli jsme naproti tomu obrazu a hodina míjela po hodině a nemohli jsme se odloučit. Vzduch byl jasný, jenom vzdálenost kladla na město měkkou, modravou mlhu, ale viděli jsme každou barvu a každou linii. Hora dýchala samou vůni a kolem nás byl boži klid, svaté ticho. Vidíme obrovské město, ale neslyšíme tlukot jeho srdce a vřavu jeho úst, vidíme rozvlněné moře a steré po něm lodi, ale bouchání vln a hvízdot korábů nenese se až k nám. Slyšíme-li vůbec něco, je to šepot dějin, ten nás ovivá, šelestí a šumí zas jak vzdáleny vodopád a vedle nejvyšší rozkoše vkradla se nám do srdce již bolest. Vždyť vidíme život a smrt, světové město a světový hřbitov zároveň. Vždyť ty lesy stambulských cypříšů vyrůstají z trouchně pohřbených zde národů a ten krásný Cařihrad je jen smutnou hrobkou dějin! Hledíme na město a vidíme prales, kultura jedna tu vypučela z kultury druhé, padlé; nejdřív se na nás usmívá hravá báj dob předhistorických, pak rozkvétá jasný názor hellenský, pak přicházejí časy byzantinské a po těch „zjevení“ či „koran“ – již se klade i tento v hrob a les vyrůstá z něho nový, říkají mu „svět a názor moderní“, jenž nemá ani mythu, ani bible, ani zjevení. Ano, již také třetí světová říš Islamu prohnívá, po Arabu a Tataru přišel Osman, ale již i ten v měkkém vzduchu zdejšim pozbyl síly a nehybný koran nedodá mu nové. Ovšem roste kruh vyznavačů Islamu, čítajíci nyni již přes sto milionů, pořád ještě; také pravda, že Cařihrad je kruhu toho středem, a konečně i to je pravda, že Turek není z „nejhoršich“, turecká doba nebyla horší byzantinské, nikdy Turci nezhanobili hrobů, kostelních nádob atd. jako sami Latiníci, kteří mrtvoly vyházeli z krypt, koně své napájeli z kalichů – ale historie kráčí rychle, Osman kráčí pomalu. Ovšem prorokoval „Oslavený“*, chudý ten pastvec mekkánský, jim kdysi; „Dobudete Stambulu a sláva knížeti, sláva vojsku, jež to učiní“, a proroctví jeho se vyplnilo, poslední Palaeolog zhynul pod tureckymi ranami na hradbách byzanckých – avšak prorocká ústa nepronesla se o trvání. Turek cařihradský žije jen jako by ve snu, sedí, kouří a nečinně očekává dějů příštích, leda že někdy sousedu pošeptá proroctví nové, neznámého původu a jen ústně se tmící, že „přijde od severu hrdina s plavým vousem a Cařihradu dobude“. Jaká to bude budoucnost? Ať jakákoliv, slavná bude zajisté. Ještě nedostoupil Cařihrad své výše, jeho poloha, vůbec vře určuje mu: Staneš se centrem světa! Mimovolně začíná zrak se rozbíhat od tak zvané Sigmy Bilého moře. Zde je bod zvláštní, sbíhať se u něho Bílé moře s Bosporem a Zlatým rohem, hodinu hlubokým to skvostným přístavem cařihradským. Nejdřív vystupuji od modrého moře černé valy, pak bílé zdi serailské, za nimi temné cypřiše, za nimi Seraj sám, Aja Sofia s pyšnou svou kuplí a štíhlými minarety, a zase paláce, kuple, minarety, zahrady přese všech sedm terasových pahrbků, na nichž rozložen Cařihrad, až zase dolů k bílému, mramorovému Dolmabagdže na druhém konci Zlatého rohu, kde zaráží již bystrá vlna Bosporu. Tisíckráte opěvaný Bosporus! Je to moře i řeka zároveň, ale jak mizí všechny velebné krásy Rýna a Dunaje před krásami břehů bosporských! Vody vyššího Černého moře přelévají se zde do Bílého moře proudem tak bystrým, že pouhá plachetní loď proudu nepřemůže. Pět mil je Bosporus dlouhý, v sedm se šíří jezer a jeho břeh samý záhyb, útulek lodi a lidi, samý sad a samý ráj! „Akindisi“, řeka ďáblova, říkají Bosporu, a břehům jeho říkají „zlatá spona“. Tomu ráji rozuměli za všech dob a jak oko běží od Cařihradu k Černému moři po břehu evropském a zase zpět po břehu asijském, všude se dotýká míst rozkošných a historických. Hned na počátku, vedle Cařihradu, vidíme Funduklu, kde stával chrám Ajaxovi věnovaný. Pak Kuručesme, kde Medea s Jasonem na kolchickém svém útěku přistála. O něco výš amfiteatrální Bebek, v němž kvetl kultus Diany, a za ním Rumili Hissar, kde Darius převedl voje perské. Dále Balta Limani, sídlo největšího státníka tureckého, pašete Redšida a kolébka velkých státních smluv. Pak Stenia, kde Argonauti seprali se s králem Amykem – Therapia, kde Medea rozlila jed a Benátčané s Janovany bitvy námořské sváděli – čarovné Boejuekdere, letní sídlo diplomatů, a dá1 a dál se kladou hnědé hory, někdejší sídlo harpyí, až k staropověstným, pěnou Černého moře pokrývaným Symplejadám. A po asijském břehu místa ještě půvabnější, Kavaghy, Bejkjoes, Indžir Kjoei, perla Bospora Kandili atd., samý mythus a plno kras, až k Bejlerbeji, letnímu zámku sultánovu a zároveň počátku města Skutari. Skutari pod námi stkví se orientálním ohněm rudých a žlutých barev, divně se vyjímá vedle toho rozlehlého, obrovského svého hřbitova, pokrytého tichou, temnou cypřiší. A hnědé břehy zase se kladou dál až do nekonečna a podél nich lesklé Bílé moře se šťastnými „ostrovy princů“ a ostrovem Bulwerovým – a již zrak se přesunul zase přes vody na břeh evropský, blíží se Sigmě, obzírá Stambul. Zrak se noří v budovy Seraje a hledá tam to Guelhane, „dům růžový“, odkud v hedvábném sáčku vydán dokument na rovné právo všeho vyznání – první to hřeb do rakve Osmanův. A zase bloudí dál, až k minaretům Achmedije. Tam vraždili se za Justiniana „Zelení“ a „Modří“ po několik dní, tam, za našeho již věku, pobiti Janičáři do posledního – a byli poslední silou osmanskou! Nad Achmedijí vznáší se hustá mlha a je rudá jako krev. Dlouho to nebude trvat a zhoustne v oblak!

* Oslavený – Mohamed.

II. U mostu

Cařihrad má v sobě jistý bod, kde zdá se že veškerý svět má své dostaveníčko a veškeří národové své vyslance. Postav se k dřevěnému mostu, vedoucímu přes Zlatý roh, a za hodinu viděl’s všechny národy, vyjma snad obyvatele Patagonska a ostrovů austrálských; slyšel’s také stero jazyků, o nichž ani nevíš, kam je vřadit. Avšak musíš se postavit na stranu, kde začíná křesťanská Galata, na druhé straně leží nepoměrně klidnější, čistě turecký Stambul, a není na tam tom konci mostu jiné vřavy, než jakou má obyčejný rybí trh, kvetoucí od rána do poledne, a jakou ob den spůsobuje tam nějaká poprava. Vlastně je po případu celý Cařihrad popravištěm, nejen rybí trh na konci dřevěného mostu. Také si smíš pod Galatou dovolit pozorováni dotěrnějšího spíše než pod Stambulem. Je ovšem pravda, že křesťanům málo kdy víc stává se nějaké násilí, a že jedinou dobou, kdy není dobře křesťanu vyjít na ulici, je Ramadan; zvláště zlá je noc dne 27. měsíce toho, noc „Lejlet ul Kadr“, kdy koran byl seslán na zemi, kdy sestupují andělé, aby lidem žehnali, otevřenými branami nebeskými každá modlitba vchází, každý kámen se modlí a mořské vody své slanosti pozbývají. Avšak jindy je bezpečno a konečně nečinili Turci jiným nikdy něco horšího než jiní jim, a pověsili-li několik arcibiskupů v plném církevním ornátu, odpověděli tím jen Řekům, kteříž byli dříve mekkánského mollaha i s těhotnými jeho ženami co nejukrutněji povraždili. Uhři, jichž generál Kinis dal zajaté Turky za živa upíkat, v stoupách rozetřít, svázané hladovým sviním házet, nebo Benátčané, kteří nedostáli Turkům nikdy v slově, nebo papežové, kteří přímo kázali, že slovo Turkovi dané nikdy nevíže, nenaučili mohamedány věru ničemu pěknému. Koran přímo zapovídá všechno násilí při obraceni na víru svatou, často ovšem zapomenuto naň, velmi často, ale nikoli vždy! A nyní mají před „Franky“ k tomu ještě blahodárný strach. Přes most to jde plným proudem a u mostu je jen malé prostranství, za tím pak uzounké, klikaté, strmé uličky galatské, plny krámů a kaváren: lze sobě pomysliti pak život zde a jeho vřavu! Mimo to je zde hned také „bidbazara („všivý bazar“) čili trh vetešníků, a odtud, od břehu, vycházejí také všichni pouliční prodavači, kteří od domu k domu vykřikuji své zboží. V Cařihradě čekají hospodyně, až co jim kdo přinese k domovním dveřům, a často ti i v hotelu, žádáš-li sodové vody, řeknou : „Muž nešel dnes se sifony kolem!“ Sotva prodavač sestoupil s mostu, začne řvát, přepodivná slova a zázračně často zkroucená; „Majdanos!“ (petržel), „su“ (voda), „šeker“ (cukr), „gučuk“ (klobásy), „čömlek“ (hrnky), „tütün“ (tabák), „kysrak“ (kobyla), „lahana“ (zelí), „karota“ (mrkev), „kukles“ (hračky), „flaneles“ (flanely), „tenekdžis“ (spravovač plechových rour na střechách) zní jedno přes druhé, každý, vše a ve všech možných jazycích se zde vykřikuje, a každý výkřik ostře se liší od ostatních. Všechny ale splývají zas v hukot jediný až ohlušující, jako by na posměch tomu muezinu, který nad námi s pavlánu štíhlého minaretu do světa výzev k modlitbě provolává. Brada se mu hýbe, vousy potřásají, ale ani jediného zvuku nesnese se dolů. Malé to náměstí u mostu je nám zároveň obrazem, jaký že život se rozvíjí, kde západ slévá se s východem, kde mísí se dvě velké kultury spolu, i kde zápasí tvrdohlavý řád starý s vítězícím novým. Zápasí – a oba válí se v orientální špíně! Špína pokrývá vše, od přístaviště lehýnkých, krátkých kaiků (kocábek), odkud každý okamžik zazní výkřik strachu, bud že někdo sklouzl s blátivých schůdků, nebo vstoupiv do kaiku se nebezpečně zahoupnul, až nahoru pod střechy domů, pokrytých šátky všech možných assekurac evropských, na nichž sv. Florián, stříkačka, pták foenix atd. Hned u mostu je prádlo na fesy a tisíce fesů už vypraných, nastrčených na plechové formy, vyjímá se dosti komicky. Výš jsou lázně orientální, elegantní a bohaté, níž lázně evropské, špinavé k nepopsání. O dva kroky dál je bursa cařihradská, dům dvoupatrový sice nevelký, ale věnovaný účelu svému zcela. Stojí za návštěvu. Uvnitř dvůr, kolem do kola samé pavlače, za nimiž úřadovny, a k pavlačím vedou železné schody. Na schodech a na pavlačích stojí kupci a prodavači, rovněž po celém blátivém dvoře, a řvou svá nabídnutí a podání z dola až do druhého patra. Zároveň je to dům průchodní a ze tří ulic procházejí tímtéž dvorem stálé proudy lidu! Je ovšem také zvláštní sál v patře prvním, ale nestačí. Mimo to jsou ve dvoře všeliké krámky, pak podomovní prodavači ovoce, pečiva a paštik, ano i káva se tu vaří pod širým nebem. Podívejte se na některý zvláštní hlouček kupců. Jsou Řekové, ošumělí, neučesaní, každý z nich drží koupenou buchtičku v ruce, je to celý jeho oběd, jediná strava až do večera, kdy vyjede si pak parníkem do některého rajského koutu na Bosporu, kde má knížecí villu a v ní bohatství na miliony! Avšak vražme se na prostranství ven a postavme se na nějaké místo příhodné. Vedlé nás umístil si „lokumdži“, cukrář, do věčného bláta stále postřikovaného „makadamu“ stolek svůj. Na stolku hrčí hračka, malý plechový mlýnek; cukrář dolívá na mlýnek pilně vody a křičí při tom: „Kušlokum!“ (cukroví), „jaurt!“ (kyselé mléko), „mahalebi!“ (rejžová mouka s vodou a cukrem). Kolem něho obchází prodavač vody; má vodu v skleněné konvi, na níž trychtýř s kusem ledu. Naproti nám je kiosk, formou pražským kioskům podobný, ale větší. Kiosky jsou tu majetkem vlády a vláda v nich prodává pečivo, limonádu, ovoce, ano i kořalku a víno. Zde tedy již i vláda „dopouští se vína“, na druhé straně v Skutari je ještě zakázán prodej i vína i kořalky – ale jen proto, že anatolský paša prodává obě tajně sám. Již sobě orientál přisvojil zcela tu líhovou náturu evropskou a nastalá blasfemie jeho lituje, že prorok slibuje v ráji „jen řeky mléka a ne araku“. Od hora dolů šíří se ta kultura, je známo, že Selim jen proto rozkázal Benátčanům odejmout ostrov cyperský, že slýchal o cyperském víně, i že na př. Mahmud II. pil již jen čistý líh a zemřel chlastavostí. Nárožní dům za kioskem má v přízemí kavárnu. Před kavárnou sedí na nízkých slaměných sedadlech Evropané i Turci, popíjejí turecké kávy, jež se pije bez cukru a bez mléka i s kalem, a všichni kouří z čibuků nebo z nargileh (dýmek vodních). Kavárny jsou pro Orientála větší potřebou než pro nás hostince. A přec byla již doba, kdy v celém Cařihradě nebyla kavárna ani jediná. Za to, že vzbouření proti Osmanu II. začalo v kavárně jedné, dal bratr jeho Murad IV. zničit kavárny všechny, pět set. Týž zapověděl také kouření tabáku, v přestrojení mísil se mezi prostý lid, vyhledával tajné kuřáky a vlastnoručně je odpravoval. V bazarech, k vůli zboží, nesmí se posud nikde kouřit, takto bylo v Cařihradě kouření již často zapovídáno, někdy se nesmělo kouřit vůbec, někdy jen z dýmky, ale v Cařihradě trvá vůbec každý příkaz jen do třetího dne, čtvrtého si ho nikdo víc nevšimne. Nyní má každý muž čibuk v ústech, každá ženská a každý klučík cigaretu, a na lokálních parnících zdejších jsou zvláštní sluhové, kteří stále musí roznášet žhavé uhlí a zapalovat. Po chvilkách přistoupí z kolemjdoucích k nám machnatá některá starší ženská, v nepořádném evropském obleku, nebo přiošumělý muž s nejistým pohledem, a osloví nás francouzsky, italsky nebo rusky. Jsou to kuplířky a kuplíři zdejší, cizincům známi tím, že ruka již při pohledu na ně sáhá opatrně na kapsu, v níž se skrývá revolver. Zrak překlouzne s jich postav hned zase na pestrý proud. Právě cválá kolem kavalkáda, samí evropští cestovatelé, jižto sobě byli zajeli přes Stambul někam „k sedmi věžím“. Jezdci to rozličné quality, s bílými závoji na kloboucích a veselým úsměvem na tváři. Za každým z nich běží pronajatel koně, vyčouhlý, bosý chlapík; modrý třapec jeho špinavého fesu hází se sem tam a jeho hůl stále bije do kostnatého zadku koně. Mrzutě pohlíží za kavalkádou dva statní Turci, mužové patrně bohatí. Jdou vedlé sebe, aniž by hovořili; nevelké ale zavalité jich postavy pohybují se přirozeně, ostré oko jako by kázalo: „Posud jsem zde pánem já!“ Tváře jich jsou oblé, zdravé, nos velký, rovně klenutý. Na hlavě mají sněhobílý turban- „jen pes křesťan bojí se pohlédnout do hněvivého oka Allallova“ a má u klobouku nebo čepice stínidlo – na těle sněhobílý kaftan, pod ním hedvábný šat různé barvy, kazajku modrou, pás červený, baňaté spodky žluté, punčochy opět červené, a na nohou mají žluté botky nízké. V ústech jim vězí skvostný, dlouhý čibuk, v prstech jedné ruky probíhají kuličky růžence, „tesbethu“, jichž musí být zrovna 99. Je to hračka, ne modlitba. Starší z nich má k pasu přivázaný těžký sáček; zajisté je v něm samé zlato – až přijde Turek domů, zmizí to zlato pod zem, obyčejnou to zde skříň. Je zajisté poctivě vyděláno, nepoctivost, lež a podvod přenechává Turek Řekovi a Arménu. „Barnabak!“ (pozor!) řve basový hlas a jednospřežná turecká talika houpá se kolem. Je to kočár stavěný jako houpačka, nahoře, z předu a v zadu krytý, po stranách otevřený; někdy mívá skříň jeho také formu prolámané koule, vždy je ale pestře natřena a z temné půdy vykvétají květiny, zlaté arabesky atd. Uvnitř vozu sedí několik ženštin, zahalených, ale zvědavě pohlížejících po vůkolí. A opět „barnabak!“ Druhý, trochu delší povoz, skoro omnibus, nad nímž střecha je na sloupcích; sedí v něm as deset ženských. Tento druh povozu nazývá se „arba“, zapřaženi jsou do něho dva voli, čistě umytí, pestře vyzdobení; ze jha na krku povznáší se dlouhý prut, hezky do výše, přehnutý až nad ohon a všecek ověšený červenými, žlutými a modrými třapci. „Guarda – guarda!“ zní to sem a tam, bulharští a armenští nosičové, „hamalové“, stoupají pevným krokem kolem a každý z nich má na sobě vrch zboží, několik centů. Mezi nimi nese jeden hamal celý masný krám a veškerá jeho zabitčata jsou okrášlena pruhy růžového flóru. A „guarda – guarda!“ majestátním, tichým krokem sune se ku předu celá řada velbloudů s bednami a košíky a za velbloudy zas celá řada oslů, jeden z nich vleče klády, jež jedním koncem do vidlice svázány leží mu na krku, druhý nese v koších štěrk, třetí cihly, čtvrtý kámen, zde se i kámen prodává na váhu. Šest hodin daleko musí se přivážet dlaždičky a není silnic ani povozů. Pronikavý hlas celé smečky kluků zahvízdne teď vzduchem, kluci se tlačí mezi lid a nabízejí právě dotištěné noviny turecké, řecké a francouzské. Pokročme o kousek dál, až za mostní budku výběrčího. Dřív ošem musíme zaplatit pět para vstupu – taxa je zde velká, za vůz na př. platí se šest piastrů.* Budou nyní stavět most nový, posavadní je nízký a neúhledný. Zároveň s námi přistoupli k výběrčímu dva turečtí důstojníci. Pozdravují se, ruka pravá jede skoro až k zemi, jako by zdvihala prach ze země, a klade se pak na prsa – „tobě patří mé srdce“, znamená to. Pozdravuje-li nižší vyššího, klade ruku také ještě na čelo – „i můj duch!“ Důstojnici oba znají se velmi dobře. „Dzien dobri, panie!“ začíná první – v tureckých službách je Poláků již až příliš mnoho! Opřem se o zábradlí, pod námi cloumají modré vlny Zlatého rohu, lítají kaiky jako šípy a otáčejí se parníky; před námi měnící se směsice lidu. Již zase tu jedna karavana evropská, ale patrně dávněj již zde usedlá. Dvě dámy nechají se nést v elegantních, pozlacených nosítkách, za nimi jdou páni : všickni mají fesy na hlavách, jeden z nich velkou plstěnou přilbu bílou po spůsobu našich hasičských : hřeben přílby je ve výběžku otevřen a slouží co ventilator. Žebráci v řadě kolem chodníku sedící nastrkují proti nim plechové misky své a vřeští. Chudě oblečený, krásně rostlý Bulhar, s huňatou beranicí na kosmatých vlasech, vede ohromného medvěda na řetězu; za ním nese žena jeho, rovněž krásně rostlá, opici a bubínek. Vysoký, hubený střelec čerkesky, prsa vysílaná samým nábojem, chce přejít na hrubou stranu; medvěd mu stojí v cestě a střelec skočí přes něho jako by přes nízkou stoličku. Klidným, majestátním krokem přichází vysmahlý Egypťan; má přes turban přehozený hedvábný šátek, s něhož splývají dlouhé hedvábné šnůry co okrasa. Houfec marokánských židů, Sefardimů, hádá se v rychlé chůzi své a žvatlá španělsky. Za nimi jde houf polonahých dělnic; skoro každé sedí na krku dítě. A za těmi zas kolíbá se tlupa starších i mladších tureckých žen ošklivým krokem svým. Jsou to ženy nějakého tureckého hodnostáře, před nimi jde černý tučný kleštěnec a za nimi druhý „nuk“ čili „pověřenec“ jak mu zde říkají s úšklebkem. Dva dervišové z řádu Mevleviů (tančících) kousají mezi chůzí s takou chutí do oranží, že sladká šťáva stříká jim až na plstěné klobouky, vypadající jako u nás klobouky na filtrování kořalky. Opatrně se vyhýbají starému špinavému poutníku mekkanskému, jenž právě rozstírá houni svou na zemi k modlitbě. Nikdo ho nevyruší vzdor tlačenici. Je známo, že Turek vykonává své modlitby bez ohledu na místo a vůkolí, kdykoli mu napadne; často se dá náhle do modlení, jen aby zrychlil konec nepříjemné mu rozmluvy. Poutník náš má na hlavě turban zelený, na znamení, že pochází z rodu prorokova a dcery jeho svaté Fatimy. Fatima byla sice jedinou dcerou Mohamedovou, jížto se udržel kmen jeho, ale potomstvo tak se rozmnožilo, že býti z krve prorokovy není ani žádnou zvláštní ctí. Otrhaný potomek, který zde právě kleká, nemá mimo lahev na vodu, jež se mu houpá po boku, a kompas na prsou pražádných zvláštností na sobě. Řídí si kompas s pečlivostí ouzkostlivou, ačkoli stojí psáno: „Nezakládáť se pobožnost v tom, obracíte-li tvář k východu nebo k západu.“ Avšak – pobožnosti zde v Cařihradě ubývá takto již nesmírně, sbor ctihodných „ulemův“ lamentuje v prázdných mešitách každodenně, a již často musil policejní ministr vydat přísné rozkazy, jen aby se ta mládež alespoň trošku modlila. „Mnozí mladíci,“ zní rozkaz jeden, „nedbají v mešitách žádného kázání a napomenutí, zasedají si do koutků a žvaní zde, jako by byli v holírně. Jiní se procházejí po mešitě, hraji si s růžencem nebo titěrností jinou. Kdo bude v počínání takovém dostihnut, obdrží bastonádu, že mu až nehty od prstů odskočí.“ Opět dvě postavy úřadní. Kavas, četník v černém obleku se šavlí po boku a fesem na hlavě, a nějaký vyšší – „effendi“, máť na znamení své hodnosti effendiovské či panské kovové pouzdro s inkoustem a perem za pasem. Za nimi nese silný muž malou mužskou postavičku na krku, oděnou po evropsku. Postavička je „trpaslík sultanův“, mužík veselý, jehož najdeš všude v Peře, kde hudba a hezká sklepnice. Nosič trpaslíkův vede také na hedvábné šňůře hračku svého trapitele, živou berušku růžově natřenou – barvení berušek je zde oblíbeným zvykem. Žebrající slepec přichází chodníkem a ohmatává holí půdu. Člověk by se podivil, jak že zde dovede se procházet bez ourazu, kdyby nevěděl, že slepec je – Řek a slepota pouhou přetvářkou. Došel až na konec mostu, vyndavá klidně pikolu s tabákem a pouští se do klepu s mužem, jenž pod každým ramenem drží roztomilou mladou antilopku na prodej. Zas jiné a jiné houfce. Ženy z Damašku, zahalené kvítkovanými pestrými závoji, že nemožno ni oko spatřit; mouřeninky skoro vesměs nepěkné, ale stále se smějící a koketujicí na všechny strany; svalovití, vykasaní tahouni lodí, nesoucí spousty provazů; švitořiví Řekové v parádě, vesty samé stříbro, sukýnky jako sníh, střevíce samá růže; ruští poutníci jeruzalémští v černých hábitech, skromní a bojácní; lodníci v svátečně bílém obleku – bůh ví jakého jsou vyznání, že dnes v úterý mají neděli! Mimovolně jsme pokročili dál, protlačili se lidstvem až ku středu čtvrt hodiny dlouhého mostu. Náhle nás tíseň sevře se všech stran tak, že nemůžem ani dechu popadnout. Byliť otevřeli most, aby projel koráb do vnitřního vojenského přístavu, proud lidstva se zarazil, a zároveň přistál lokální parník skutarský a vyvrlil několik set lidí na totéž místo. Ale jen okamžik, a již můžeme opět „volně“ kráčet dál, šťoucháni a šlapáni ze všech stran.

* Šedesát našich krejcarů.

III. Sultán

„Sultán“! Již od dětinství budilo to slovo v nás závist. Vidíme ve fantasii své ihned rajské zahrady, mramorové paláce, zlatá zábradlí; všude démantů a perel jako písku; slyšíme tajuplnou hudbu vzdálených nástrojů strunových, šplouchání fontánů, šepotání sykomor; kolem nás svití oči a smějí se korálové rty odalisk, krásnějších než andělé na nebi. Cítíme v sobě moc neobmezeného vládce, kdy kynem, sklesne život lidský, šlapem po hrdlech otroků, pro zábavu nařizujem válku vražednou – lechtáme se pocitem neobmezenosti a plynoucího z ní tyranství. A vyslovíme-li „sultán osmanský“, je vše to v naší fantasii již na míře nejvyšší, a co střed vší té vysněné krásy stkví se nám „Seraj!“ Jakž ale to „Seraj Burnu“ vypadá v skutečnosti! Krásná ovšem poloha, že ji nemá žádné jiné sídlo vladařské. Z jedné strany Zlatý roh, z druhé Bílé moře, návrší samá mírná terassa. Plno tu paláců nejrozmanitějšího slohu, čarokrásné pavillony nad mořem, kiosky pod staletými cypřišemi, rozlehlé pěkné zahrady u věčném květu, nádvoří pohodlně dlážděná a pokrytá starými stromy, mezi nimiž volně se procházejí majestátní žirafy – ale všude ticho jako v hrobě, i turecké stráže jen si hesla šeptají, a zasměje-li se cizinec hlasitě, již se po něm všechny hlavy otáčejí a dragoman klade prst na ústa. Sultánové se již dávno vystěhovali do paláců modernějších a přicházejí sem jen při zvláštních příležitostech a při nastolení svém. Přec je Seraj Bernu jedním z nejsvětějších míst celého světa. Ve „svaté komoře“ zdejší je uschován „sandžak šerif“, svatý prápor, slouživší kdys co opona stanu Aišina, nejmilejší ženy prorokovy, a nyní co fanatisující zástava, kdykoli je v nebezpečí vlast a víra; dále je tu plášť Mohamedův, jeho vous a onen zub jeho, kterýž mu vyrazili v bitvě bederské, kdy mu pomohl (ovšem neviditelně) archanděl Gabriel sám s 3.000 ozbrojenými nebešťany ; konečně šlépěj prorokova, jež se vtiskla v čtyřhranný vápenec, když při stavbě svaté Kaaby těžký kámen zdvihal. K těm posvátnostem arci se nevěřící nedostane, jeť i málo věřících, kteří by dosáhli přístupu. A co se týče ostatního – málo spatříš věci zajímavých, projdeš-li tou neúhlednou branou, od níž má celá osmanská říše název „vysoká porta“. Navštívíme bývalý audienční sál; za tím hustě zamřížovaným oknem v levo stáli poslanci cizích mocí, nebyliť hodni, aby přistoupli blíž, a za oněmi dveřmi byla garotáže pro ty, kteří zde upadli v nemilost – trůn a katiště vedlé sebe! Vejdem do „knihovny“, v níž několik set opisů koranu, některé tak krásné – vkládá ti naivní dragoman – „že je ani kněz“ přečíst nedovede“. Vejdem do musea, kde spatříme obrovité, na velbloudech kdys nošené praotce našich tureckých bubnů, řetězy, jimiž dřív každého večera úžinu dardanelskou a Bosporus zavírali, prastaré mitrailleusy a vedlé nich zcela nové pušky pocházející z povstání na Kandii – jsou pokryty rudou krví! Projdem pak arsenálem, kde na statisíc pušek po zemi, po stěnách i zavěšených v kupli, a množství dobytých práporů – na černohorských a bulharských z posledního povstání je zase čerstvá ještě krev! A pak si projdem ještě kolonnády druhého dvoru nerajského a vymřelou nyní, kdys nesmírně živou kuchyni, pokrytou malými kuplemi místo komíny. Zde se vařilo pro celý dvůr, pro všechny navštěvovatele, pro chudé i pro janičáry. „Každého pátku zasedl po polední modlitbě sultán do kiosku na severní straně druhého dvoru serajského; janičáři seřadili se v kolonnadách protějších a očekávali pillaf svůj ze sultánovy kuchyně. Svých lesklých kotlů kuchyňských* užívali, aby vyslovili spokojenost nebo nespokojenost. Když na vyzvání, aby sobě pro pillaf šli, žádný janičár se nepohnul a kotle zůstaly pokryty, musilo se pátrat po stížnostech celého sboru. Byl-li sultán dosti mocen, dal nosiče kotlů co vůdce nespokojenců sebrat katem a postínat. Obyčejně ale zvítězili janičáři a žádosti jejich – nechá již sobě přáli peněz neb hlav hodnostářských – musilo se vyhovět. Upadl-li sultán sám v podezření, jako na př. Osman II. v podezření to, že chce se sprostiti celého janičárského sboru, byl ztracen – změny na trůně byly janičárům velmi mily, musilť jim každý nový sultán vyplatit značnou sumu.“ Již se těch surových janičárů sultán nebojí, není jich více. „Jeniskeri“ bývali svatým vojskem, zasvětil je velký svatý hadži Bektaš, a všichni historikové chválí jich udatnost i nadšenost. Zárod jich byl již z Malé Asie, v Evropě se rekrutovali ze slovanských pochytaných a mezi Turky vychovaných dětí. Avšak ubylo jim nadšenosti i udatnosti a stávali se za to zpupnější. Sultán Mahmud konečně na ně vyzrál. Vycvičil sobě vojsko vedlé nich, popudil lid proti nim, získal sobě kněžstvo. Janičáři tušili pikle a v noci na 15. června 1826 vynesli kotle své na Atmejdan (masný trh ve čtvrti janičářské, vlastně „náměstí koňské“). Ale když ráno počali bouřku, bylo vojsko proti nim již připraveno, kněží rozvinuli svatý prápor prorokův,veškerý lid cařihradský (krejčové v jeho čele) se srotil, janičáři jsou pobiti, upáleni v kasárnách, porubáni jednotlivě na ulicích. Hrůzné, ukrutné krveprolití – Atmejdan je od té doby pouhou pouští, po janičárech nezbylo ani památky, leda to zvláštní museum ve zbytku kasáren, kde možno studovat na dřevěných figurách jich kostýmy, zbraně a zvyky. Kolonnády serajských dvorů jsou prázdny, není tam ani sultána víc ani jeho jeniskerů. „Vrah“ čili „zabiječ lidí“, jakž sobě sultán k četným svým titulům také právem a pyšné připisuje, sídlí buď na druhé straně Zlatého rohu nebo na Bosporu. Paláců, skvostných, přenádherných má, kamkoli pohlédneš Patříť k pověrám sultánským, že každý vystaví si alespoň jeden palác, a když dostaví ten, že hned začne druhý – neboť „nezemřeš, pokud buduješ dům svůj“. Má sice také a předně vystavět každý novou mešitu, ale mnohý odbude to turbou či kryptou pro sebe a svou rodinu, a staví raděj palác. Na tom nezáleží pranic, že lid nemá peněz a že na př. jediný palác Dolmabagdže stál 70 millionů. Ani se sultán nedoví, co která stavba stojí. „584 franky“ řekli mu zcela drze, když se tázal po útratě za to Dolmabagdže. A 584 franky stál právě papír na kaimy či bankovky k těm 70 millionům potřebné! Jak plně a zvučně zní to slovo „Dolmabagdže“ a neznamená přec nic jiného než „fizulovou zahradu“ ! Palác ten stojí zrovna u moře, v předměstí Tofana před Galatou a poblíž druhého letního paláce Bešiktaše („kámen na kolébku“). Je stavěn slohem fantastickým, jedni určují, že v příliš chladné renaissanci, druzí že v rokoko s přídavky maurskými a korintskými, třetí že slohem italských klasiků, krátce řečeno, jsou tu všechny slohy jižní, spojené v celek, ne sice všudy symetrický, ale pestrý, veselým Mírným nádvořím podél celé délky palácové, skvostným pak zábradlím a mramorovými schody je oddělen od moře – to moře je pro obyvatele as velmi příjemnou výhlídkou, díváme-li se ale z povzdálí na Dolmabagdže, dlouhé a jen jednopatrové, dusí široké, rozlehlé zrcadlo mořské valné dojem. O vnitřku toho paláce vypravují se pravé zázraky, posad se mluví po celém Cařihradě o kuplích krytých sklem rubínovým, o lustrech po 10.000 plamenů, lázeňských kioscích z egyptské úběle, o malbě stěn, která stála 15 millionů, atd. Zde tedy žije padišah, krmí kuřata, stíná krocany, sní a zívá. Celý život jeho je pouhá hračka. Náhle sobě nyní vzpoměl, že veškeré stěny paláce mají být pomalovány samými stromy, a ihned musí se to uskutečnit co možná rychle a co možná „tajně“. Neboť miluje padišah samá překvapení a je i s málem spokojen pak jako dítě. Pracovna jeho je na př. pokryta tapetami s kytkami. Padišah jede na procházku, rychle za krátkou dobu tu polepí dělníci jizbu zase takovými, jen že obrácenými tapetami, tak že květiny jsou nyní šťopkami vzhůru, a padišah má radost. Veškeří dělníci musí zde číhat na pravý okamžik, krejčí jeho spí a jí v paláci třeba po čtrnáct dní, než se mu poštěstí, aby vzal míru a slyšel rozkazy. Jak dalece se zanáší Abd-ül-Azi sám zde politikou, snadno uhodnout – zpomeňme si jen na to, že po vítězství nad Černou horou chtěl celé Evropě vypovědít „džihad“ či válku náboženskou. Fuad paša prý ho s toho zradil, škoda! Takto se baví padišah harémem, pitím a opisováním koranu. Máť každý sultán povinnost opsat koran alespoň jednou za svého živobytí, a když anděl Gabriel dle úřadu svého v svatých nocích Ramadanu srovnává Mohamedův koran s nebeským originálem, koriguje prý ze zdvořilosti také zároveň opis sultanův. Nejvíc ovšem baví se padišah harémem – v Dolmabagdže jsou místnosti pro čtyři sta žen. Viděli jsme, jak se harém ten stěhoval do letního sídla na asijské straně, do Bejlerbej. Na dlouhých kaicích, pozlacených a v čele ozdobených fantastickými ptáky, sedělo tak vždy as po dvaceti ženštinách, žvavých a veselých. Veslaři v sněhobílé parádě zasazovali vesla a kaiky letěly jako šípy kolem nás, že jsme sotvy mohli poznat, jsou-li dámy vesměs mlady a hezky. Když vystouply na břeh, nechtělo se jim patrně za zdi. Točily se a přebíhaly, ale černí eunuchové učinili jich radosti záhy konec a vehnali je do malých dvířek. V pátek jezdí sultán bud koňmo buď v kalku do některé mešity. Užili jsme té příležitosti jako všichni cizinci k tomu, abychom ho osobně spatřili, a sešli jsme dolů do Tofany k Dolmabagdže. Silnice před palácem byla poseta lidmi. Policejní úřadníci, nejvíc polští emigranti, udržovali pořádek. Mřížová vrata byla otevřena, za nimi i před nimi plno vojska, vybraných důstojníků, padat zlatých od hlavy až k patě a tučných až nepěkno se podívat. Nečekali jsme dlouho, náhle zazněla dosti dobrá hudba vojenská, napřed vyjel princ v kočáře, pak sultán na koni. Oblek jeho byl tmavomodrý, jednoduchý, jen na červeném fesu stkvěly se velké démanty. Hudba hrála, lid řval, sultán jel dál beze všeho děkování. Jeho postava je výšky prostřední a tučná, obličej kulatý, žlutý, jakoby odulý, oko zapadlé a beze všeho lesku. Klid mrtvoly rozestřen po celém obličeji, v tváři nežije ani žilka náruživosti, okem nekmitá ani nejslabší pablesk myšlenky. Jen se na tu tvář podíváš a již rozumíš těm „584 frankům“.

Snad je každému známo, že kuchyňský kotel byl hlavním odznakem janičárův. Dervišové Bektašovi světili jim je vždy, kdy šli do války, a ztráta kotle byla totéž, co jinde ztráta práporu.

IV. Na Sladké vody evropské

Na konci celou míli dlouhého či hlubokého přístavu cařihradského, často již jmenovaného Zlatého rohu, jsou „Sladké vody evropské“, cíl cařihradských promenád. Jsou tu sice ještě mnohé jiné „velké“ procházky, na př. trochu ovšem vzdálený les bělehradský, nebo na druhé straně Bosporu nad Kandili ležící, co do přírody přímo čarovné „Sladké vody asijské“, nebo i sploštělá výšina nad Skutari, odkud zas krásná výhlídka; avšak do Belgradu chodí skoro výlučně jen Arménci, k vodám asijským jen Turkyně a nad Skutari je pouhé korso pro vozy Turkyň bohatých. Na malém zde místě krouží stále vůz za vozem, vždy napřed elegantní evropská ekypáže nebo pestrá talika, z níž mlčky vyhlížejí zahalené dámy, a pak hned otevřená arba s volskou spřeží a v arbě plno švitořivých služek a otrokyň. U vod evropských není pražádné výlučnosti, Evropan tu pospolu s Asiatem a Afrikánem, křesťan s moslémem, Pařížanka s mouřenínkou. Podívejme se tam, spatříme valný kus cařihradského života po cestě i u cíle. Vyjedem si kaikem Je již čas, abychom věnovali trochu slov těmto kaikům, cařihradské zvláštnosti! „Sokol ve vzduchu, kaik ve vodě“, dí pořekadlo a vskutku je zde vzduch pln sokolů, jestřábů i orlů a voda plna kaiků. Je to loďka velmi elegantní, nejmenší z nich na 12 stop dlouhá, uprostřed ale jen tak široká, že sotva dva suší lidé mohou těsně vedle sebe zasednout; větší kaik pak se šíří a dělí dle týchže štíplých rozměrů. Oba konce kaiku jsou jak nůž zaostřeny, pak alespoň na loket k středu zabedněny prkénky, tak že konce ty konají jaksi službu vzduchem naplněných měchýřů. Břich loďky je pod vodu opět jako břitva zaostřen, nejmenší tíž či tlak k straně ručí již rovnováhu a při vlézání a vylézání musí být co největší opatrnost. Střed loďky je rozdělen na dvě části, oddělené prkýnkem.V jedné z nich je rozestřen malý koberec a na ten si usedne host, po turecku na skřížované nohy; v druhé, tváří k hostu, sedí kaikdži, na nízké stoličce a pracuje dvěma dlouhými, bělostně čistými, a k ruce, k vůli větší opoře, ve vejčitou nádoru nabubřelými vesly. Kaik je natřen zlatožlutou barvou, často ozdoben o tón tmavšími řezbami a tak čistotný jak kaikdži sám, na jehož turban nebo fes, sněhobílou košili, svalovitá nahá prsa a nad kolena nahé nohy i pod paž nahé ruce je radost se podívat. Jaký to rozdíl mezi veselým kaikem a zesmutnělou již, ošumělou benátskou gondolí í jejím sešlým gondoliérem! Kamkoli na vodu pohledneš, všude fičí nebo kolébají se kaiky, zázračná jich rychlost a pohyblivost klame tak, že mnohý cestovatel udával počet jich až 100.000. Je jich ale jen 20.000, na většině jich po jednom a po dvou, také ale až po dvaceti veslařích (Turci a Řekové), a všichni kaikdži jsou sloučeni v organisovaný sbor, pod záštitou praotce Noema. Podnikají jízdy – ovšem pak málo bezpečné – až na „ostrovy princů“ v Bílém moři ; proti bystrým proudům Bosporu ale přece nestačí, a tu stojí již zvláštní lidé tahouni, hodí provaz a pomohou přes nejhorší. Vybrali jsme si kaikdžiho Turka, proto že je v každém ohledu spolehlivější. Starý, bělovousý „hadž“, dohlížitel u staništé kaiků, odstrčil loďku, přál nám ještě: „Bůh s Vámi !“ a již veslař točil veslem, abychom projeli dřevěnými pilíři velkého mostu do vnitřního, vojenského přístavu. Projeli jsme, kaikdži zasadil teď obě vesla, kaik učinil dlouhý skok, druhý, třetí a již letí ku předu jako šíp, vesla se ohýbají, pěna stříká, ostrý hrot přední rozráží vodu jako nabroušený meč, někdy letí kaik zrovna přes vodu co vlašťovka, někdy se prošmykne vlnami co had – rozkošný pocit! A jak pracuje kaikdži! Je to muž čtyřicetiletý, svalů obrovských; všechny svaly hrají, vyklenutá prsa se vlní, že až kožený amulet odskakuje. Vidíme zbytek těch bývalých Osmanů, pravého, silného Turka, jaký jindy býval – člověk se té minulé historii pak nediví! Držíme se poblíž břehu a můžeme pozorovat zemi i vodu. Kdykoliv se zvědavě nahnem, již nás kaikdži napomíná, abychom nekazili rovnováhy; sám sedě zády k cíli, musí stále otáčet hlavu, aby nevrazil do některého předmětu nebo nesrazil se s kaikem jiným –„kaik! Kia!“ řve skoro neustále na výstrahu. Letíme kolem dřímajících zakotvených korábů, z jichž oken čouhají děla, i kolem dlouhých dolců, dnes tichých a pustých. Za to je na břehu živo! Každý okamžik hluk nějaké kavárny, stavěných zde i venku v Bosporu na vysokých pilotách zrovna až do moře. Často z nich zazní hudba nástrojů smyčcových a vidíme uvnitř bílé postavy ženské – Češky krajanky, ale z poněmčených krajů našich. Přicházejí sem houfně, hrají i po kavárnách dole i nahoře v Peře v „Jardin des fleurs“, zahradě to bez kytek, a jistý diplomat rakouský – je známo, jaké máme diplomaty – řekl o nich, že velice přispívají „ku – germanisaci Cařihradu“! A zase slyšíme mnohohlasý zpěv; zrovna u břehu staví se dům a neunavný zpěv při práci je zde zednickým zvykem. Po nábřeží přecházejí lidé, nejvíc ženské. Sestupují se v klepařské kruhy nebo obstupují některou z hojných zde „čarodějnic“, dřepících na zemi a prorokujících ze džbánu s vodou a z hrstě oblázků. Přijeli jsme již k arménské čtvrti. Nepravidelné domy, nepravidelné ulice, špína na domech, na ulicích i na lidech – zvlášť ty Arménky poct špinavým svým šlojířem! Arménská je nejšpinavější čtvrtí celého špinavého Cařihradu. Někdy kmitne se kolesa nás mešitka s pěknou kuplí nebo krásná veřejná studně – je známo, že tureckým fontánám není co do architektonické krásy v celém světě rovných. U každého jsou lidé, pijí nebo sobě myjí ruce a nohy. Zde jsem si věru často vzpoměl na ballady Gottfrieda Kinkla! Jeho „Imam z Dhunaueru“ prosí :

Chcete-li mou cítiti hlavu, studni dobrou vykopejte,a tu bohu na oslavu,lidu na ovlahu dejte;všem buď blaze v jejím stín: bramán nechť zde hříchy smyje, křesťan nechť zde vláhu pije,k modlitbě služ moslemínu.“

Kde my stavíme „boží muka“ a sochy sv. Jana Nepomuckého, vysází Orientál stromy a postaví fontán – chládek a vláhu každému zemdlenému! – Kaikdžimu již se vylévá pot z každé póry, přec pracuje zcela stejným zárazem a vydrží nám stejně až k cíli; pak teprv si oddychne z hluboka a bude mu již zase dobře. Výkřiky jeho se množí, množíť se také počet přeletujících kaiků. Ve většině loděk je veselo – zde si lidé ještě zpívají! V jedné sedí vojáci a hrají kostky, v druhé sedí ženštiny, zpívají dudavě nosem a tlukou do bubínku, hlíněné to nádoby potažené koží, v třetí klečí prodavač velkých, šťavnatých jahod – zastavíme na okamžik a koupíme si jich košíček. A zase letíme dál, v levo jsme již předstihli mešitu sv. Ejuba i cypřišový její hřbitov, a v pravo skončilo již město kusem hradby, do jejíž bortin vestaveny domky nové; tak se zde děje již všem hradbám. Nyní se přístav ouží, jsme již v sladkých vodách, v levo vtéká říčka Alibejkeu-su (starý Kydaris), v pravo Kiahat-su (st. Berbyses.). Na palouku mezi oběma říčkami pase se několik velbloudů. Jsou prý to „velbloudi svatí“ – machmili šerifi, pocházející přímo z onoho velblouda, který proroka nesl na útěku; nekonají jiné práce, než že ročně jednou poutníky mekkánské sprovázejí od Achmedije dolů ku břehu. Vůkolní pahorky jsou pokryty kulatými vojenskými stany, bílými a zelenými (důstojnickými). Zajeli jsme na Kiahatsu. Břehy jeho jsou dosti vysoky, porostlé stromovím a pokryté sady. Podél břehů sedí harém vedle harému, totiž dámy harémské v kupkách a kolech. Vyšly sobě sem se zásobami potravními, vaří kávu, kouří z čibuků, hrají si s růženci, plácají a zpívají. Kleštěnců mají jen málo s sebou, dohlížíť na ně obyčejně stařena nějaká. Proto také chovají se nevázaněji, mnohá strhla i šlojíř a zubí se do světa co nejrozpustileji. Náš kaikdži jede nyní pro množství loděk pomalu, mohli bychom klidně pozorovat ty krasotinky, také je pozorujem, ale již jen nedbale, poznali jsme již, že fantasie a popis occidentální dodaly krasotinkám orientálním víc, než tyto pak dosvědčiti mohou. Již jsme byli nezvratně přesvědčeni, že jsou-li vůbec v Cařihradě krásné ženštiny, jsou to mladé Arménky, zvlášť ale španělské židovky. Závoj Turkyň je velmi průhledný, mimo to jej milerády „náhodou“ odkryjí, vidí-li, že jsou pozorovány, a myslejí-li, že jsou hezky – ale nic naplat, přepjatá dřív fantasie choulí se v koutku. Ty hustě kryté Damascénky, které vypadají jako hrací panny chudých dětí u nás – místo larvičky kus pestrého hadru-by asi pojem již nespravily! Ovšem neviděli jsme jich v půvabném kroji domácím, v punčoškách jako kment, v hedvábí samý šelest, s perlami v černých vlasech – jen že si je ani nedovedu tak myslit! Viděl jsem punčochy roztrhané a sklouzlé na paty, nohy pod nimi špinavé, hedváb na těle od dlouhého nepřevlékání strašně pomačkaný, nemohu si také při zjevu ostatním myslet ty vlasy ani učesány! Viděl jsem, jak jedna- dáma v ekypáži! – odhalila si závoj a s čela shazovala – eh, já to přece neřeknu, jaká zvířátka s čela shazovala! “Je Bejmjličanka“, platí zde co doporučení nejvyšší krásy, ale v Bejmjliku jsou Bulharky, ne Turkyně. Na ulici vypadají všechny stejně, jen že jedna baňatější než druhá. Obličej kryje shora i s dola, tedy dvoudílně šlojíř (tašmak, machrema) z nejjemnějšího muslínu. S hlavy splývá až k zemi velký bílý plášť (feredže) nebo jiný plášť barevný, skládající se z několika límců (jermak). Rozhrne-li se domino to, spatříš u elegantnějších často již francouzské mantilly nebo jiný šat evropský. Ruce jsou bez rukaviček, ale nehty na nich již málo kdy barveny. Na nohou mívaly dřív botky veskrz žluté, nyní již pestré; botky ty vypadají jako bačkory, jsouť v nich ještě střevíčky aksamitové, zlatem a perlami draze vyšívané. Prší-li, chodí ženštiny na zvláštních čtyrhranných prkýncích, pod nimiž, ve výši napřed i v zadu stejné, jsou čtyry až na dva palce vysoké kolíky. Pěkná to pak chůze po dláždění cařihradském, i za sucha neschůdném a skluzkém! Vůbec je chůze Turkyň tuze nepěkna a kolíbava. Dohled na ženy je tak přísný, zákony v tom ohledu tak bezohledny, že skoro všechny povídačky o zamilovaných pletkách Evropanův s Turkyněmi jsou právě jen povídačkami. Do evropského bytu nesmí Turkyně nikdy vejít, dívat se na ni na ulici trochu upřeněji platí za neslušnost, ptát se Turka po zdraví jeho choti je hotová beztaktnost. Nechci ovšem říci, že střežením dá se ubránit všemu a vždy. Kdyby byl posud v činnosti „kís taši“ – kámen dívek -který měl ošklivou tu vlastnost, že každé kolemjdoucí ženštině vylítly sukně do výše, nebyla-li cnost její bílá jako sníh, snad by měl dost zábavy; ale jednou vyvedl svůj žert také císařovně Žofii, choti Justiniana II., a uražená paní dala sochu Venuše s něho shodit do moře a sloup sám dali Turci pak co okrasu do mešity Solimanovy. Nad Ortakjej u Bosporu stojí orientálními sloupy vyzdobený palác; zde bydlela kdys Esma Sultana, sestra Mahmuda II., a o té se vypravuje totéž co o Johanně neapolské: posud ukazují zde pod palácem zděný oblouk, z něhož Bosporus vynášel těla povražděných její milánů. Ve vesnici Mardě u Šumenu bylo do nedávna obyvatelstvo jen ženské – Cayenne to pro nevěrné manželky; jen že žily zde vesele, tak vesele, že kolonii obyčejně až tři tisíce hlav čítající musili vyhnat někam do Asie. Mimo společné procházky jsou Turkyně zaklety za zeď a za šlojíř. Nečtou ničeho, neumějíť číst, a bohatší také nepracují ničeho. U bývalých janičárských kasáren, kde vydávají plátno šičkám vojenského prádla, viděli jsme jen ženy rozedrané, nejvíc mouřenínky. Ani do mešit jich nevolají k společné modlitbě s muži, ba ani domácích modliteb od nich nežádají. Podivno, přec byla Mohamedova žena Kadidjé první, která věřila v prorocké poslání jeho, a otrokyně Somayya byla první, která za Islam zemřela! Mohamed žil velmi chudě, sám si spravoval svoje šaty, sám chodil do trhu, sám si co den podojil svou kozu, jeho otroci nemusili mu vykonat žádnou službu, již mohl sobě učinit sám, a jediné, co sobě vyhražoval jakožto zvláštní právo prorokovo, bylo, že mohl vybrat si více žen a to bez ohledu na příbuzenství. Avšak stárnul již a stával se tím žárlivější. Když bral sobě Zejneb, jež byla dříve ženou adoptivního jeho syna Zeida, zůstali mu hosté trochu dlouho do noci v domě – a ihned mu anděl zvěstoval zákon, že s cizími smí žena mluvit jen „za oponou“ (šlojířem) a vycházet nesmí jinak než zahalena až po oči. Toť počátek harémního otroctví, pro něž zůstali moslemíné za ostatním světem. Arabským národním zvykem tak není, ženy fellahů a beduinů jsou posud zcela volny a nezahaleny, Mohamed sám ženy zaklel za zeď a za šlojíř. V jakous náhradu obmezil mnohoženství na počet čtyř žen, zrušil zákon, dle něhož příbuzní zemřelého dědili ženy jeho co nějakou věc, přikázal mužům věrnost mimo harém, vyslovil v harému stejnost a rovné právo žen všech a vyplenil zlozvyk, dle něhož Arabové považovali dcery své za pravé neštěstí a hned po porodu za živa je zahrabávali – arci v celku jen malá náhrada! – Avšak již jsme se přiblížili bílým budovám Kiahat-hane, sultanova letního zámku, a kiakdži hledá mezi tisíci přistálými kaiky místo, kde by přirazil. Konečně je vyhlídnul a vrazil mezi těsně k sobě přilehlé loďky s takovou silou, že loďky se rozvlnily do velké dálky a hrot našeho kaiku hluboko vjel do země. Vůkol výdatné nadávání, ale to zaniká v ostatním hluku. A je to zase hluk. Podél břehů v dlouhém pruhu živo jako u nás ve Hvězdě. Hlouček vedle hloučku, hudba vedle hudby, tanec vedle tance, zpěv ve zpěvu, smích v smíchu! A jaká to hudba! Zde italský flašinet na kolečkách, o kousek dál dudáci, zase dál hudba arménská a do ní zaráží hned z druhého břehu hudba cigánská. Kapella arménská skládá se z jednoho oboe, dvou kytar a jednoho kiamanu, zcela zvláštního to malého nástroje strunového. Cigánská skládá se zas ze dvojích dud a několika tamburin. Dudáci stojí stranou, mladé špinavé cigánky s tamburinami stojí v kruhu a nejšpinavější a nejstarší z nich uprostřed kruhu toho. Mladé špinavé začnou plácáním do rukou a potřásáním tamburin jakýs „sbor“, ta nejstarší pak mečí nějakou sloku, zas plácání a chrastot, a vůkolní posluchači po každé se dají do hlasitého komického mlaskání – zdejší to dětinský přídavek podivu. Hudby dost a jídla také dost. Přemnozí si v plechových kotlících přinesli již navařené rejže s jehněčím masem; sedí klidně kolem, kouří a občas vjede jeden po druhém prostou rukou do kotlíku, zežmolí si kuličku pillafu a vstrčí ji do úst. Arménci si nanesli surového masa, udělali ohníček, zastrčili vidlice do země, točí rožněm a pekou si svačinu. Kavárník improvisoval si kavárnu – deset nízkých sesliček, deset koflíčků a dost. Sem tam přecházejí prodavači. Ovocnáři prodávají třešně, jahody a jádra z pistacie, cukráři „lokum“, vypadající jako řezy oloupaných oranží, pekaři preclíky posypané nějakým bílým semenem a chutnajícím tak, že by jich u nás ani pes nepolknul. Jednotliví prodavači mají přes ruce jako by kusy kůže přehozeny, kusy červenohnědé a průsvitné, „pestyl“ nazvané; nová to nám forma švestkové šťávy či povidel, pořád jsem čekal, až že prodavač začne vykrajovat ševcovským knejpem. On ale jen trhal. Kdybych chtěl podat celou pestrost pohyblivého zdejšího obrazu, musil bych as totéž zas kreslit, co jsme spatřili již u mostu přes Zlatý roh. Tatáž skoro směsice, větší ještě vřava. Ob čas se odlupují párky nebo celé společnosti a vcházejí do zahrad zámku Kiahat-hane, v jisté dny každému přístupných. Usednou na zeleném drnu, dívají se na hry sultánových pážat, procházejí se skupeními a alejemi majestátních cypřiší a krásných platán, nebo stanou nad lesklými kaskádami a naslouchají jich pleskotu. Reka Kiahat-su je zde vedena stupňovitými vyvýšeninami a má několik pádů. Jak vábný zde pobyt! Nejsou to sice vodopády obrovité, při jakých básník zvolá : „Zadrž srdce své, o poutníku, drž násilnou je rukou, by se třesouc rozkoší ti nevymklo se z prsou“ avšak šepot a zpěv v pěnivé stříbro se rozbíjejícího Kiahat-su zní jako měrou mistrné básně, plné jasu a uzdravující svěžesti.

Pokračování za týden

Příspěvek byl publikován v rubrice strejdovy cesty se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

15 reakcí na Jan Neruda: Obrazy z ciziny – 2

  1. Miluše napsal:

    Dnešní ukázka z Nerudovy cestopisné tvorby je úžasná. Přiznám se, že jsem ji neznala.
    Nutí mne však číst znovu a znovu některé pasáže, obdivovat nádhernou a bohatou češtinu, jíž Neruda k popisu využívá. Celé je to jako když se člověk dívá na barevný film. Nerudovi namísto kamery posloužilo slovo, bystrý pohled a obrovská znalost antiky a historie vůbec.
    Děkuji za tento článek, který mne však odvádí od domácích prací a od sledování televize. Což je dobře. 🙂

    To se mi líbí

  2. blbíš napsal:

    Stařec a Alpy, aneb, jak mi kafe a mlejnek zachránily život.

    Na počátku července zahynula na jižním úbočí Dachsteinu 45letá Češka, která se zřítila ze srázu….
    nebo tohle
    Policie v Horním Rakousku v pondělí oznámila, že našla tělo dvaašedesátiletého Čecha, který se ztratil v sobotu při výstupu na horský masiv Dachstein. Muž se odpojil od skupiny a na vrchol nedorazil…

    ani nechtějte vědět, přátelé, jak se mě ty zprávy dotýkají. K Alpám sem dávno uctivej, kdykoli do nich vkročím, du se jim dovolit a poděkovat za šanci, kterou mi kdysi daly a zase dávají a … a sám vím nejlíp, že taky nemusely, vždyť stačilo tehdy tak málo a …

    Ten můj děkovací a dovolovací rituál začíná asi tak ve vejšce 1200 metrů. A proč že tahle vejška? Já vám vlastně ani nevím, von to každej má trochu jinak, ale někde kolem týhle vejšky v každým, kdo se tam ocitne, nastane okamžik, kdy se to v ňom jaksi láme. To se pozná tak, že z vás začne vopadávat balast, zátěž a tíha toho v nížinách žitýho bytí. A jak se krok co krok vzdalujete tomu blbství údolních světů zjistíte, že to jsou blbárny naprosto nedůležitý, nepodstatný a vlastně neskutečně hloupý. Něco podobnýho zažívají vodáci na řece, to byste koukali, jak se vám dobře známý místa jeví z prostředku řeky jinak, zkuste to sami, uvidíte, že nelžu. Prostě je to takovej časoprostorovej úsek-stádium-hranice (nevím jak to přesně nazvat), kdy se váš organismus začíná oprošťovat od všech nánosů hlupství, který vás tam dole obklopuje.

    Jenže to vás ještě čeká zhruba půl dne trápení, kdy se vám v tom lezení vlastně nic nedaří. To se, přátelé, pozná tak, že jste úplně mokrý potem, tudle a zase tamhle vás něco škrtí, popruh se vám zařezává ač by pro svoje polstrování vlastně ani neměl, prostě nic vám nesedí, jak byste si přáli a vlastně vás bolí celej člověk. Pláštěnka, kterou ste si už doma připravili do vrchní kapsy báglu, najednou v tý kapse není, proto s největším sebezapřením strhnete celej navztekanej za děsnýho nadávání bágl ze zad a začnete ji hledat až k samýmu jeho dnu, abyste v zápětí poznali, že ani tam není, protože ji nakonec objevíte v tý původní vrchní kapse, do který jste ji doma dali a … a tak to de ten půlden se vším. A zapomeňte na to, že v takovým rozpoložení, kdy plíce vypovídaj službu, torza vodoperovaných kolen se vám podlamujou a ruce s holema jim to vůbec pro jejich celkovou slabotu neusnadňujou, tak že byste nějak vnímali krásy hor, leda tak kulovaný (někdo tady se kdysi ptal Slima na kolena a von prej ohyb 120°a tak sem ho u toho nechal. Ale pokud já můžu k tomu něco podotknout, tak těch 120°a ty rehabilitace nejsou vůbec důležitý, důležitý je to, co v těch vodoperovanejch kloubech vlastně zbylo a když přece jen něco, pak můžete mluvit vo štěstí, neb to je právě to, co vám umožňuje ještě nějakou chůzi před endoprotézama). A když si myslíte, že veškerá výstroj, kterou sebou vlečete, si konečně na vás začíná „sedat“ a tělo občas vyšle signál, že za něj už jako OK, tak jako naschvál se přihlásí nutkavá potřeba, takže nezbejvá nic jinýho než s nadávkama zase všechno ze sebe sházet a … a pak zase na sebe naházet a zase si musíte zvykat na škrábání, otlačení, zařezávání popruhů a když jakžtakž, tak zase to na vás příde a vám nezbejvá než všechny kamarádky nechat přejít a … a jak to čůrání skončíte zjistíte, že všechno co vám začalo před čůráním sedět, tak zase musíte na to tělo zase nandat a vono to zase nesedí a škrtí to, škrábe to, zkrátka to martýrium zvykání si těla na věcno začíná nanovo, tedy vlastně „jen“ do dalšího čůrání a … a tak to de furt a furt dokola. Prostatický starci to zkrátka nemaj lehký. Kolena se vám dál podlamujou a tak ta úmorná chůze pokračuje, navrch mokrej v hubě poušť, tak zase že zastavíte a napijete se. Ale než se napijete, tak kamarádi, který i přesto, že taky sami se sebou maj co dělat, aby se rovnou nezřítili do rokle, vám mezi tím vodejdou o nepříjemnou dýlku, takže vy po napití se raději ani nevyčůráte, aby ztráta nenabrala větší než únosnej úsek a když je doženete s jazykem na vestě zase někdo zavelí, že už toho má plný kecky a že kdo to lezení v kopcích vymyslel je u něho blb a že dál nepůjde, že má hlad, žízeň a chuť na kafe a že se na tohle může tak akorát raz-dva tři. A tak zase do báglu a kde jinde, než na samým dně nacházím vařič a ešus, abych v zápětí všem ohlásil, že kafe sice mám, ale jen zrnkový, zato ještě v originálním sáčku a tedy i nemletý, což v těch horských podmínkách, jak každej může tušit, není úplně vořechový skupenství. A přitom po vočku pozoruju po kafi toužící starce a stařeny jak usilovně v kapsách hledají kudly, aby je mohli do mě zapíchnout. Jejich nevraživý pohledy doprovázejí vědecký úvahy vo drcení zrnek mezi dvěma kameny na cestě, kterou kamarádky doktorky vnitřního, děckýho i zubního felčarství svorně zamítají z důvodu hrubých kamenných příměsí a nečistot v takto připravovaný směsi, aby v zápětí náš docent přes čísla zase v absťáckým deliriu spočítal, kolik kávových zrnek bude muset v zubech rozdrtit, aby po zapití vroucí vodou lokl dobrý kafe a když sem viděl, že se dopracovali k myšlence se na kafe vykašlat a rovnou mě shodit do rokle s tím, že nejdřív do mě zabodnou několikrát svoje kudly, tak sem z báglu okázale vyndal už velice letitej bakelitovej mlejnek na kafe značky „TRAMP“ od firmy Logos, kterej mám ještě z dob, kdy sem se z kluka měnil v chlapa, kdy sem přestal pít sladký limonády a začal dospěle pít pro změnu velice sladký kafe a to už je, přátelé, více jak šedesát let a ten mlejnek furt mám, neb mě doprovází životem a mele skvěle. A víte vy co ještě melu, tu stále ještě furt stejnou sámoškovou voňavou směs Standard (nemaj ji všude, ale někde přece jenom maj), pamatujete-li tu vůni při vstupu do každý sámošky. Kamarád, kterej se spolu se mnou taky měnil z kluka v chlapa ve stejný době ihned přestal šátrat po kudle a nenávistnej pohled se měnil v slzu v oku, jak mu ten mlejnek připomněl naše čundry mládí, láskyplně mlejnek vzal do svejch dlaní a nevěřícně si ho prohlížel a velice zdovořile se mě dovolil, jestli mi může namlít turka. Furt lepší, než namlít na držku, žejo? Přátelé, v tom foukavým horským mrholení sme si navzájem mleli turky, alpská cesta vůkol nás voněla jako tehdejší sámoška, nenávist byla v tu ránu zapomenuta, ruce starců a stařen se vynořovaly z kapes bez kudel, protože mlejnek a kafe mi tak zachránily život a pootvíraly srdce zatvrzelých, ke všem hrůzám už odhodlanejch, kamarádů..

    V tu ránu sme moc dobře věděli, že sme udělali moc dobře, že sme zase všichni spolu v těch „našich“ Alpách a úsměvy na tvářích nám už zůstaly i při tom nejkrkolomnějším lezení. A vidíte, žádný krásy hor, ale blbý sámoškový kafe a starej mlejnek, co dovršil rituál děkování, dovolování a uctívání Alp … kterým ta vůně čerstvě namletýho kafe musela taky pořádně vonět.

    Líbí se 1 osoba

    • Miluše napsal:

      Moc pěkné, tu sámoškovou vůni čerstvě mleté kávy zavál alpský vítr až na pražské předměstí. Díky. Máte už toho vzpomínání tolik, že si to říká o knižní vydání, Měla bych pro Vás návrh na titul, Např. „Stařec a … moře vzpomínek“. 🙂

      To se mi líbí

      • blbíš napsal:

        … to je těžký, Miluško, když já si už nevzpomenu ani na to, kolik mám vlastně vnoučat, jak se jmenujou, nebo na to, co sem měl dneska k snídani a Vy vyrukujete s:
        „mořem vzpomínek“!.
        Znáte to, kde nic není, tam … von by si každej měl uvědomovat a hlavně přiznat svoje meze … a co si budeme vykládat, ty moje sou už opravdu vachrlatý.

        To se mi líbí

        • vera napsal:

          Mně vždycky dorazí ta skromnost, s jakou se blbíš prokazuje… )
          Člověk, který si vědomě ! sbalí do baťohu mlýnek na kafe !, aby si s jiskrou v poťouchlým oku připravil situaci, o které se bude vyprávět ještě několik generací, použije o sobě slovo vachrlatý… přece je jasný, blbíšu, že stačí sedět někde mezi vašima kamaráda a zapisovat – věřím, že autorství všech největších blbin je zcela prokazatelné )) Takže jestli název, tak Poťouchlík a moře vzpomínek )

          To se mi líbí

          • blbíš napsal:


            mlejnek Lodos „Tramp“

            To se mi líbí

          • blbíš napsal:

            … ale já si fakt na svoje toulky přírodou i byť na svý vycházky do lesa či k přehradě nosím mlejnek na kefe a nevidím v tom žádnej problém, sem tak navyklej od svých ranních čundrů … jen lidi kolem mě to udivuje, což ale není můj problém! Zvláště v současný době, kdy všelijaká ta outdoor-výbava dosahuje špičkový kvality. Třeba sem vždycky nesnášel vaření v kotlíku, znáte to, ta černá vše špinící špína … a dneska? … vytáhnu malej propanovej vařič s plecháčkem (jeden smontovatelnej design), kterej má na spodním dnu sofistikovaný křidýlka, který dokonale vedou teplo a brání větru lehce sfoukávat plamen, nebo snižovat jeho účinnost.
            Takže si to, vero, zrekapitulujeme. Du třeba lesem nebo kolem klokotajícího potůčku, nebo „visím“ někde na skalním převisu a co je úplně největší majstrštyk = v zavěšený hamace!!! vytáhnu z plátěnýho sáčku vařič, naliju z čutory vodu, zmáčknu piezoelektrickej čudlík, naskočí plamínek tam kam má (případnej lesní strážce mi tím pádem může bejt ukradenej!), VYTÁHNU MLEJNEK „TRAMP“ a semelu to všechno do tý sámoškový vůně svýho mládí. A když chci bejt hodně nedisciplinovanej (což tedy chci a téměř vždycky), tak vytáhnu nějakou hóóódně mně zakázanou sladkost, přiliju zhuštěnou tatru a když mám úplně tu nejlepší náladu, tak si do toho cvrnknu z takový sofistikovaný nerozbitný lahvičky irskou whisku (ale to málokdy, neb to mám raději každý zvlášť) a jako závdavek, protože sem strašně hodnej a vachrlatej stařec (jak ste si i Vy ráčila všimnout), si nalámu, pokud možno CELOU, tabulku hořký Studentský pečeti (to je totiž jediná věc, která mě přinutí v den čokoládový slevy navštívit ty gestapácký markety a nakoupit je do foroty) a zasněně si lehnu na záda se stýblem v puse a vzpomínám zcela nezaujatě na svýho diabetologa jak slouží celej nasranej v nemocnici službu … no co co, nemá lidem VŠECHNO zakazovat, patří mu to!
            P.S.
            pravda, letošní léto Studentský pečeti moc nepřálo, ale to sem vyvažoval tou whiskou, tý to evidentně moc nevadilo!

            To se mi líbí

    • M-T napsal:

      Skoro Vám, blbíši, milý „starče“, závidím. Alpy tady máme za příznivého počasí na dohled, někdy sice jen 10 až 15 minut při západu slunce, o to ale výraznější. Ráda se na ty hory dívám, to mi věřte. Šlapala jsem „jen“ ve Vysokých Tatrách. Nejtěžší pro mne byl výstup na Rysy, je to už takových dobrých 30 let, ovšem zážitek na celý život. Bylo to koncem srpna, konkrétně 26. 8., to vím jistě. Slováci letním měsícům červenci a srpnu říkají horúce mesiace – a mají pravdu, resp. ta dovolená tenkrát byla opravdu slunná. Čtrnáctidenní pobyt u Nového Štrbského plesa (cca 1300 m n.m.), prochodili jsme, co se dalo, takže výstup na Rysy už byl tou třešničkou na dortu, už jsme se cítili jako horalé 🙂 Prý „je tam jen jeden takový těžší úsek, ale nemusíte se bát, to zvládnete!“ Tak jsme vyrazili i s našimi dětmi také. Krásný den! Ale – jak jsme byli poučeni – s sebou i pláštěnky, bundy, co kdyby se počasí najednou zvrtlo. Naštěstí vydrželo. Výškový rozdíl, vážení, 1200 metrů! Někde u Žabích ples jsem měla krizi. Jen já! |Hučelo mi v uších a bylo mi divně… A rodinka přede mnou vesele šlapala a nic! Co teď? Přece výlet nezkazím právě já! Někdo za mnou mne oslovil, ať zůstanu chvíli stát, ať zpomalím …. OK, zlatá rada, pak to šlo už celkem dobře, až na ten avizovaný „těžší úsek“. Najednou přede mnou kolmá skála a řetězy! Tak to ne, to já obejdu, já tudy přece nepolezu! Jenže ouha, jiná cesta není! Takže jsem vylezla i já. První vítězství! Dobrý pocit jen poloviční, protože, ježíškunakřízku, pak tudy zase zpět!!! Celý zbytek výšlapu mi kazilo pomyšlení, jak slezu dolů. (To je sakra horší, to jsem věděla z lezení po stromech: Nahoru jo, dolů vždycky horší, ajajaj…). „Chata pod Rysmi“, občerstvení čajem s citronem, svačinka, opalování na ledovci, naproti, tuším na Vysoké, nějací šílenci, vlastně horolezci … a pak dál vzhůru, teplý vzduch vynesl až tam slunéčka sedmitečná, motýly, broučky, spoustu hmyzu, jinak kde nic tu nic, jen šutry, díra napravo, díla nalevo, všude díry, a jaké!!! …. pak před námi Morskije oko, nádhera a honem zpět, všude spousta lidí, celé procesí, to snad ani není normální …Hrůza, ta kolmá skála byla teď celá mokrá od stékající vody, rodinka dole, já nahoře, ani nevím, kolik turistů jsem pustila před sebou, než jsem se odhodlala taky. A pak ten pocit bezpečí dole! To velkolepé vítězství nad strachem!!! Pak už nic mimořádného, jen to, že mne dva dny bolela z toho sestupu lýtka.
      Už bych si netroufla, i kdyby mi, jako tenkrát, nesl někdo batoh 🙂 .
      A pište, ctihodný starče! Umíte to dobře!

      To se mi líbí

      • blbíš napsal:

        …“jen to, že mne dva dny bolela z toho sestupu lýtka….“
        lýtka??? … asi né, milá M-T, ale určitě holeně, to je předek lýtek, nemýlím-li se, protože z toho kopce ty nohy brzdí celý tělo, holeně a předek stehen to vodnášejí úplně nejvíc, vím to určitě, protože tehdy sem už měl děti, docela malý a taky sem se s nima, já vůl ,vydal na Rysy, protože sem na ně vylezl ještě v základní škole a nepřišlo mi, že by mě to nějak zmohlo. Jenže, milá M-T, já to nějak zvoral, prostě sem to nevodhadl a přepískl sem snad úplně všechno co se dalo – voblečení, bágly, boty, děcka na ramenou, prostě úplně všechno. Copak vo to, na vrchol sem to ještě dal, ale přesně jak píšete, ta cesta zpátky mě taky úplně oddělala. A když sem už byl na dně a hlavou mi táhly myšlenky, že ty svoje děcka snad hodím do strže a skočím za nima, tak sem si při pohledu dolů sedl doslova na prdel, protože se pode mnou na pěšině zjevil plynovej sporák a kráčel proti mně. Až při bližším pohledu sem pod sporákem rozpoznal starce, věkem asi tak nad hrobem (jako dneska já), ale co hrobu vůbec nenasvědčovalo, bylo to jeho tělo, prostě samá šlacha a sval a na zádech nesl takovou dřevěnou klasickou krosnu typickou pro dráteníky, pamatujete-li, jak to za našeho mládí na venkově chodilo (i Lada je s oblibou kreslíval). Ta mu spočívala na ramenech na takových režně-hnusnejch popruhách a představte si, milá M-T, na ni měl do půlky rozebranej onen kráčející plynovej sporák, kterej i dneska maj lidi v kuchyních. A kdybyste viděla ten jeho vyrovnanej, úsporně-vzpřímenej krok a vědoucí mír ve větrem vošlehaný tváři. Prostě přízrak! Tohleto mě úplně dostalo, nevěřícně sem na něho zíral a když procházel mlčky kolem mě, musel sem se ho dotknout, abych se přesvědčil, že se mi to nezdá. Zároveň mě to ale nakoplo, že sem ty svý děcka do tý rokle nakonec neshodil a pěkně pokorně sem je zase nesl na ramenou až „domů“. Druhej den sem ale fakt z postele nemohl vylízt, třetí den taky ne, až čtvrtej den sem za strašných bolestí začal dělat první krůčky … a děcka? Ty byly vysmátý hned druhej den a v naprostý pohodě, zato já málem chcípl.

        Jó Rysy, kdyby tam nebylo tolik lidí, docela rád bych si je dneska i dal. Tatry, oproti Alpám, maj lepší a krásnější šutr.

        A taky mám děsnou vzpomínku z toho školního zdolávání Rysů. Tehdy sme to lezli v docela velký mlze a za blbýho, mokrýho počasí a jak asi sama víte, on ten vrchol není úplně zřetelnej. Furt si říkáte, támhle už je a von pořád nic a tak ten vrchol dobijete vlastně způsobem pokus-omyl. A na samým vrcholu vás čeká překvapivej pohled do Polska, který je na dně tý obrovský strže. A my coby osmáci hýkali, tamhle už je vrchol a vono furt nic, mlhy jak v prádelně a my furt, támhle je vrchol a vono furt nic a když sem chtěl jít dál, tak najednou se mlha rozstoupila a pár krůčků přede mnou se objevil ten strašlivej pohled do tý polský strže. No nevím nevím, jak by to tehdá skončilo, kdyby se ta mlha nerozestoupila… mý andělé strážní po celej můj život lítaj asi na stíhačkách, jinak si to vysvětlit neumím, za což jim nezapomenu vždycky moc poděkovat.

        To se mi líbí

        • M-T napsal:

          Máte samozřejmě pravdu, že holeně! Ty cítím dost často. A já jsem pozdě v noci už blábolila, to víte, baba toho měla za celý den dost, na zahradě to a to a ještě něco, neb na dnešek předpovídali déšť… a od rána prší. Jenže Nerudovy postřehy, pod tím Váš pěkný příběh …
          Nosiči nákladů tam nahoru, to je jiný kafe! Krosna na zádech prodloužená o tyče, že to vypadalo, jako by nesl na zádech chlapa. Když nás předešel ten první (snad studenti nebo sportovní referenti?), tak měl po chvilce náskok jako hrom a netrvalo dlouho, šel zpět! No a takto nás předešli dvakrát a dvakrát jsme je potkali, když se vraceli na základnu. Obdivuhodné.

          To se mi líbí

          • blbíš napsal:

            nevím, M-T, ale i tehdy byli profesionální nosiči a troufnu si tvrdit, že dokonce nebyli nikde organizovaní

            To se mi líbí

      • Slim napsal:

        Opalování – i když ne ne na ledovci- vám může připomenout scéna z Medené veže.
        Na stopáži kolem 9:00. (A pánům zakonvenuje Milka Vášáryová. )

        Martin Hollý tady pěkně trefil ten zvláštní druh opojení ve vysokých horách.
        Tatry jsou o to příjemnější, že tam ještě nepotřebujete aklimatizaci. A taky, je to žula, to je jiný kafe než vápenec

        To se mi líbí

        • M-T napsal:

          Děkuji za připomenutí!

          To se mi líbí

        • blbíš napsal:

          Tady, přátelé, na tomto filmu můžete sami názorně vidět, jak to je s tím mládím a stářím! Je to vod sebe tak daleko, jako moudrost a hloupost, oheň a voda … a právě Vášáryovka je toho zářivým příkladem a reprezentantkou.

          Jo a na ty naše o krok dospělejší holky(-čičky) v tý vosmý třídě mám stejnou vzpomínku jako v tý 8:56-9:05 minutě, i když dnes (po nasazení brejlí) musím uznat, že ty ve filmu vyvinutější těla … ale co, vzpomínky vosmiletýho kluka musej být v paměti starce ovlivněný představama, sněním a … doufáním toho tehdejšího puberťáckýho kluka, jinak by to snad nebylo vůbec normální, nebo se zase výrazně mýlím?

          To se mi líbí

          • blbíš napsal:

            se vomlouvám = sem vůl, proti Emílii samozřejmě nic nemám, ta se snad do politiky netlačí a snad nás neobšťastňuje těma kecama jako její ségra

            To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.