Ohře I.


Už mockrát se mi tahle řeka připletla do vyprávění, nebo do obrázků – ale vždycky jen vykukovala někde zpoza rohu. Je nejvyšší čas se jí věnovat pořádně – zaslouží si to.

Pramení kdesi v Horních Frankách, v Bavorsku, na svahu Schneebergu, nejvyšší hory pohoří Fichtelberg (Smrčina). Proč kdesi? Tohle je v současnosti považováno za její pramen – ovšem pozor! Dalo by se říci, že tohle je pramen „turistický“. Tahle úprava podchází z r. 1923, na kamenech, lemujících studánku jsou jména měst., kterými Ohře protéká (a tahle města také financovala úpravu pramene).

Údajně bylo toto místo zvoleno jako pramen Ohře proto, že je turisticky snadno dostupné. Původní pramen je nyní téměř zapomenut – byl od současného vzdálen asi 1,5 km. Měl by jím být nynější potůček Zinnbach, vytékající z malého jezírka…

Tím ale záhady kolem Ohře nekončí. Proč se vlastně jmenuje Eger (česky Ohře, někdy se jí také říkalo Ohara)? A co to znamená? Prý je to slovo keltského původu, ovšem překladatelé do současného jazyka se nějak nemůžou shodnout. Asi nejčastěji se to chápe jako složenina ze slov „Ag“, tj. losos a „Ara“(tekoucí voda). Takže asi něco jako „Lososí řeka“, ovšem taky se to překládá jako Měsíční řeka, případně se to překládá ve smyslu bystrost, hbitost a podobně. No, třpytit se měsíčním svitu umí opravdu krásně, proudí taky pěkně – a lososi v ní byli ještě v 19. století. (V současnosti jsou snahy o jejich návrat, takže se budují různé vymyšleniny, aby se tyhle tažné ryby dostaly, kam potřebují.)

A jen tak pro zajímavost, název Ohře nese také jedna planetka, objevená v r. 1989 Antonínem Mrkosem.

Řeka Ohře měří 316 km, z toho 246,55 km je na území České republiky.  Do Čech vstupuje nedaleko Chebu, kterým protéká a pokračuje dál přes Sokolov, Loket, Karlovy Vary…

Hrad a město Loket je jak ilustrace  pohádky

 

Nedaleko Lokte Ohře protéká mezi romantickými skalními útvary – lidé o těchto divokých skalách vyprávěli, že je to zkamenělý svatební průvod.

A proč Svatošské skály? A proč zkamenělá svatba? Pověstí vyprávějí různé varianty – posuďte sami, která je ta správná – možná je to tahle?  Možná nějaká jiná…

http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Svatosske-skaly-u-Lokte.aspx

A ještě kousek dál si Ohře protéká pod zajímavým krytým dřevěným mostem – ten je v obci Radošov. Tedy Radošov už není samostatná obec – část jejího někdejšího katastru patří do vojenského prostoru Hradiště (známého spíš jako Doupov), to, co z ní zbylo, je připojeno k obci Kyselka. Původní Radošov (německy Rodisfort) je poprvé písemně zmiňován v listině z r. 1226, osídlení je zde ale mnohem starší, jak o tom svědčí pravěká hradiště na blízkých vrších Košťál a Thebisberg. Archeologicky jsou tato hradiště datována do pozdní doby bronzové. Roku 1364 byl z příkazu Karla IV. v Radošově postaven krytý dřevěný most, na místě tzv. Radovanova brodu. Původní most pochopitelně neodolal času, ale i válečným událostem, požárům a podobnýmzáležitostem. Vždy byl ale znovu obnoven. Poslední pohroma jej postihla v r. 1984, kdy byl zcela zničen požárem, stát zůstaly jen kamenné pilíře

Most před požárem – nedatované foto, převzaté ze stránek obce Kyselka (stejně jako ostatní fotografie  mostu v Radošově)

Požár mostu v r. 1986

A nový most od r. 2003 znovu spojuje oba břehy Ohře…

Mimochodem, víte, že v republice je jen 19 podobných mostů? Ten v Radošově je dlouhý 62 metrů a k mému překvapení jím mohou projíždět i osobní automobily a motocykly.

A Ohře si od Radošova spokojeně teče dál ke Klášterci (mimochodem, železnice Klášterec-Karlovy Vary značnou část cesty vede podle Ohře a je to tam moc krásné) – ale Klášterec a Kadaň si nechám na příště, tam mám vlastní fotky, tam si nemusím vypomáhat netovou nabídkou…

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

21 reakcí na Ohře I.

  1. blbíš napsal:

    Jako malej kluk sem bydlel u potoka, kterej ústil do Ohře. Celý svý dětství sem chodil odpoledne na školní hřiště na tzv. tréninky, kde nás kantor na tělák vedl k různým disciplínám. Pamatuju si moc dobře, že kluci, co bydleli přímo u řeky byli dalekoširoko nejlepší hodci krikeťákem či granátem. Jó, Franto, pamatuju, když sis stoupl na metu, jak měřickej tým udělal čelem vzad a naklusal až k dalekýmu zadnímu plotu hřiště, ale tys je vždycky přehodil tak, že oni nemohli nic změřit. Přátelé, to byly hody, na ně sem se vždycky moc těšíval, neboť nebylo zas tak obvyklý vidět našeho tělocvikáře bezradně stát u zadního plotu a jak přes drátěný voka plotu koukal, kam asi tak granát dopadl. Vždycky to byla náramná sranda, holt kluci vod řeky. Franta s přehledem poztrácel nejvíc granátů a krikeťáků.

    Liked by 1 osoba

  2. NavajaMM napsal:

    Skvelé rozprávanie, vďaka.
    Niekoľko takých krytých mostov máme aj u nás na Slovensku. Najznámejší asi je kolonádový most v Piešťanoch, no mne je najbližšie tento v Dolnom Kubíne ponad Oravu:

    Tiež by pustil aj nákladiak, ale je len pre peších a občas tam asi zájde dodávka so zásobovaním obchodíkov, čo sú pod tými výstupkami v strede.

    To se mi líbí

  3. vonrammstein napsal:

    Eger je i německej název pro Cheb, pokud se nepletu.

    To se mi líbí

  4. strejda napsal:

    Krytý Radošovský most je třetí v pořadí, jdeme-li po proudu. První je v Chebu pod hradem a druhý v Kynšperku nad Ohří. Ten Radošovský jsem fotil v roce 1983, mohu poslat fotky via pán prostoru, slovutný Bavor, toho jména pátý.

    To se mi líbí

  5. blbíš napsal:

    no a když sme u tý Ohře a u toho, jak von a Navaja dostali přes držku, tak si přisadím:

    Stařec a vzpomínka, a neb, jak by mě dneska jeblo:

    Taras na terase zavzpomínal na jeho Zlatou Korunu, a protože už nemá nerva na hádky na svým blogu, tak občas souhlasí s přešaltováním diskuse k Janice. A ty jeho vzpomínky strhly i pár mých vzpomínek, na moje dětství, který se vyznačovalo klukovskejma bitkama a rvačkama. A když už sme u tý Ohře a u těch nakládaček v Kubíne a Žilině, tak musím svý vzpomínky doplnit o „Šutráky“, to byli kluci vod řeky Ohře (viz František výše), který nepatřili ani k „Horňákům, ani k nám, „Dolňákům“. Ale my sme je považovali samozřejmě za nepřátele a taky s nima sme se rvali. Jenže voni díky Ohři byli dobří hodci a vždycky nás zahnali šutry. Kurva přátelé, těch rozbitejch hlav co sme tátovi nanosili domů, těch metrů chirurgický nitě co nám všil do makovic, co vám budu vykládat. Prostě vždycky nás roztřískali kameny, aniž sme se k nim mohli přiblížit a boxy či chvaty jim dát do držky. A taky sem psal, že sme používali kupovaný bičiště, s kterýma sme zase „Horňáky“ propichovali v docela nelítostných šermířských soubojích. Ale k „Šutrákům“ sme se dlouho nemohli ani přiblížit díky jejich dobře cíleným hodům, natož jim dát pěstma po čuni. Mě to hodně dlouho štvalo, protože vždycky sme to byli my, co měli rozbitý kokosy a ani sme si nemohli boxnout. Až jednou sem při koupání uklouzl na kaolinizovaným jílu a prořízl sem si celý chodidlo vo ostrej šutr, kterej byl v tom jílu skrytej. No a to byl okamžik osvícení, přátelé, jako když můj vzor bratr Žižka uviděl bažiny a dostal nápad, jak železný křižáky v nich utopit. Vymyslel jsem zbraň, který sem dal název svědíto. Nešlo vo nic světobornýho, než že se na pružný bičiště napíchne dobře uhňácaná koule z kaolinizovanýho jílu a s takto napíchnutej náboj švihem bičiště nasměrovat na kýžený cíl. Netrvalo mi ani den a naučil sem se se svědítem trefovat skleněný flašky postavený ke zdi jako terče. Mělo to ovšem z mýho tehdejšího pohledu malý účinek, no řekněte sami, dostat do držky kusem jílu, když voni házeli nefalšovaný šutry. Tak sem to zdokonalil tím, že sem jílovou kouli doplnil do jílu zatlačenýma šutrákama. Co vám budu vykládat, to vám byl pohled pro bohy, když se pak skleněný lahve rozlítávaly na tisíc střepů. Holt když „Šutráci“ jeden šutr, tak já do koule vmáčkl i šest šutráků, sice menších, zato s ostrejma hranama. A když sem se s tím naučil zacházet, tak sem svědíto představil kámošům a hned sem viděl z jejich rozesmátejch ksichtů, že není daleko den odplaty! Kámoši se se svědítem naučili švihat stejně rychle jako já a pak nastal onen den „D“, kdy naše trestná výprava dorazila docela drze na území „Šutráků“, aniž projevovala náznak minulýho krytí hlav plechovýma kyblíčkama. „Šutráci“ zvědavě zapomněli házet a my jenom zaklekli k tornám s mazlavým jílem a šutrů, napíchli sme koule se zatlačenýma šutrama na bičiště, postavili do řady a švihy bičišť začali decimovat ty jinak vždy vítězný „Šutráky“. Přátelé, to vám byl pocit, to vám byla podívaná, jako když hodíš do hejna slepic hrst štěrku, ti vám utíkali jako zajíci a my postupovali až téměř do ulic jejich jindy nedobytný osady a kaolinizovaný jíl zasahoval „Šutráky“ a rozprskával se vo fasády jejich domů a když sme vítězoslavně vodcházeli, tak to tam vypadalo, jako když jejich osadou posralo hejno slepic. To nám úplně stačilo. Ten večer sme se vrátili domů, ani jeden neměl rozbitou hlavu či jinou ránu a byli sme náramně spokojený. Tedy až do vokamžiku, než mě táta vytáhl za ucho vod večeře a za stálýho držení mě dovlekl až do čekárny ordinace v přízemí našeho baráku, kde seděli téměř kompletní zamračení a mlčící „Šutráci“ s maminkama a tatínkama a měli skoro všichni rozbitý hlavy tak, jako sme mívali my. Já však, i když mi modralo ucho, sem se zadostiučiněním zaznamenal, že to budou tentokrát voni, komu se budou zašívat kokosy. Ponižující pro mě ovšem bylo, že mi táta přikázal, že musím při šití držet pro změnu svý nepřátele „Šutráky“, aby sebou tolik při šítí neházeli … no řekněte sami, těm se přece pomáhat nemá, žejo?

    A vidíte, kdyby něco podobnýho dneska dělaly moje děti, asi by mě jeblo!

    Liked by 1 osoba

    • NavajaMM napsal:

      🙂 Tak ste mi pripomenuli parádny juhoafrický detský film Yankee Zulu. Raz dávno som ho priniesol deťom z požičovne a tam to bičiště s ílovými guľami malo dosť významnú úlohu. Neviem, či už o tom viete, ale isto vás poteší, ako ďaleko sa už ten váš vynález dostal. Stále rovnako účinný.

      To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.