Rusofobie – indikátor hluboké krize v USA

Publicista Armen Gasparjan debatuje na stanici „Den.tv“ s významným ruským amerikanistou Sergejem Sudakovem^*) …

 Co do dramatičnosti a ostrosti mě události v USA chvílemi děsí – inu, půldruhého týdne hledat čip v míči, na kterém je napsáno, že ten čip obsahuje – to je bohatá historka … anebo prohlášení kongresmanů, že jsou kategoricky proti jednání Trump-Putin mezi čtyřma očima…

 My jsme nejednou spolu hovořili v souvislosti s Amerikou na téma, kdo tam rozhoduje. Dávno si kladu otázku: – jestliže se spřátelíme s Trumpem, bude vůbec schopen garantovat plnění svých případných slibů?  Chci připomenout, že otcové zakladatelé formovali USA podle zásady oddělení moci výkonné od zákonodárné a soudní s tím, že předpokládali, že legislativní moc má mít převahu na mocí výkonnou, aby byla schopna krotit jakékoli rozhodnutí prezidenta.

Jak to prakticky funguje?

Kupříkladu se americký prezident setká kdekoli ve světě s prezidentem jiné země a dohodnou se na vyřešení problému cestou konkrétních vzájemných ústupků. Svět si oddechne, ale marně, protože konsensus neznamená vůbec nic. protože Trumpa po příletu domů, washingtonská lobby ho upozorní, že takto systém nefunguje, nýbrž funguje, jak chtějí oni – a zákon, přijatý loni 2. srpna, naprosto přesně vymezuje prezidentovy pravomoci a jeho politickou činnost, takže jakékoli jeho přání a nápady na zlepšení světa nezafungují, protože nejdřív musí dojít k politice souhlasu s elitami, a teprve potom může zkoušet řešit nějaké svoje otázky.

Ale je to vůbec možné? Jsou tam přece republikáni, demokraté s různými názory na různé otázky…

 Největším Trumpovým problémem není existence republikánů a demokratů, ale že neexistuje konsolidace uvnitř těchto táborů. Část republikánů ho podporuje, ale část ho vidí jen jako přechodný jev, a vidí potřebu vsadit na mladší – např. Marco Rubio.  Přitom část demokratů má na druhé straně za to, že by se do hry o úřad mohla vrátit H.Clinton.

Trump je ve velmi složité situaci. Na jedné straně má za sebou voliče, a poslední dobou udělal něco, co nikdo před ním – dokonce ani Reagan: – snížil daně, což je prostě zázrak, a mnozí skutečně věří ve velké tempo růstu Ameriky.

Nojo, ale podle masmédií nikdo než Trump horší být nemůže: – „zrádce, ostuda Ameriky, slaboduchý, zloduch“…

 Na CNN byl dokonce slogan: – „Hůř nebývá“. Je třeba chápat, že informační válka bude pokračovat, Trump nikdy nedokáže masmédia porazit – alespoň dosud se to nikomu nepodařilo. Proto musíme v tom obrovském množství zpráv zpoza oceánu jasně diferencovat, co je pravda a co lež. Velmi dobře chápeme, že je nějaká střední Amerika, onen „rezavý pruh“, který ne že by Trumpa milovala, ale je k němu loajální, protože se o ně stará a plní svoje sliby. Pak jsou tradičně demokratické státy – Trump nepochybně nevyhraje v Bostonu. Proč se objevují natolik rozporuplné zprávy? Vezměme si potenciální agresi proti Iránu: – špatnou zprávou je, že existuje nějaká strategie, která monitoruje situaci nad Iránem – tzv. „Oko pěti zemí“ (USA, Austrálie, N.Zéland, Kanada a V.Británie). Ti tam mají rozmístěny družice a monitorující ty, či ony skupiny družic cizích a z těchto pěti zemí vychází koordinace příp. úderu po jiné zemi. Nepříjemné je, že se poslední dobou tato pětka velmi aktivizovala, uvolnila finance k organizaci úderu vojsk proti Iránu. Už pouhá výhružka Iránu signalizuje neklid na ropných trzích. USA se dostaly do situace, kdy se cena těžby jejich břidličné ropy a plynu stala díky vysokým světovým cenám rentabilnější, než před 5-10 lety. Znamená to, že drahá ropy je pro ně výhodná. Oni ale naivně předpokládají, že touto drahou ropou dokáží zabít jakýkoli průmysl Evropy. Přitom vůbec neuvažují o tom, že by ztráty měl kromě Iránu pocítit i někdo další. Domnívají se, že partii zahajují vždycky USA, že Irán není silným protivníkem, že Čína je veliká země s jistými zdroji ale svou silou se USA nikdy nedokáže vyrovnat, Indie je jistě hráč, nicméně velmi zaostalý…

Ve skutečnosti jejich zažitý zvyk známkovat je příliš nezdobí. Je tam dost moudrých lidí, ale ten pool vystupujících expertů jsou otevření rusofobové, žijící v přesvědčení o americké převaze a výjimečnosti.            Proč ale neslyšíme hlas expertů neutrálních? Protože jsou v dnešních USA nepřijatelní. A bude tomu tak, dokud se nezmění trend, protože dnes se natolik rozšířila rusofobie, že sestoupila z úrovně elit k prostým občanům. Příklad: můžete chodit po New Yorku, Bostonu nebo Los Angeles a mluvit si rusky bez problémů. Ale zkuste to například v takovém Idaho, Missouri, pochoďte po místních městečkách. Jakmile promluvíte rusky, a oni z vás vyloučí Čecha nebo Poláka a zjistí, že jste Rus, okamžitě se od vás odtáhnout. Dokud se mezi sebou rvou elity a rusofobie je na jejich úrovni, není to nic mimořádného, a bylo tomu tak vždycky. Když naši dědové a babičky jeli do USA, tak tam takovou zášť proti SSSR nepociťovali. A mimochodem, v Německu to dnes není o moc lepší. To není normální a je to proto, že je rusofobská propaganda je velmi intenzivní.

Amerika krok za krokem tento trend podporuje – oni nechápou, co dělají – skutečně to nechápou.

Jak z toho chtějí vycouvat? Jak z této jámy krok za krokem vylézt?

To je velmi složité. Jistě, Trump si odvládne svůj mandát, ale stejně bude muset odejít a přijdou jiní. Jak ale budou snižovat stupeň rusofobie? A bude to potřeba? Já se domnívám, že dokud kůň běží, je třeba na něm jet – to je jednoduchý princip. Kůň zdechl a je třeba z něj slézt. Vypadá to ale tak, že toto oni nechápou a pokouší se dále rajtovat zdechlou kobylu. Oni nechápou, že z té kobyly měli slézt už před rokem. A nechápou, kam se zahánějí, a tropí neuvěřitelné hlouposti.

Jak tedy dál?

Metamorfóza dnešní Ameriky – jde o to, že tato Amerika přestala být Amerikou, kterou vymysleli otcové zakladatelé, tedy jakýmsi hybridem, městem na vršku. Vždyť ideje zrozené ještě v 18.století byly velmi prosté: – vytvořit stát, který bude budovám podle zvláštního principu. Vezmeme si to nejlepší a uskutečníme… Jistěže… pobili indiány, vystříleli bizony, čerpali všechny dosažitelné statky, pak v roce 1899 na krásné říčce Klondike našli zlato a začala zlatá horečka, pak byl naftový boom, pak přemýšleli, že je třeba tu ropu vyvážet, tak začali bojovat s Mexikem, kde byla také ropa. Pak si řekli, že pokud chtějí tu ropu prodávat do Číny, potřebují tankovací stanici – tak válkou obsadili Filipíny a postavili tam svoje základny… To je politika permanentní války… Politika permanentní války vedla k tomu, že se dnešní Amerika je schopna rozvíjet, jen pokud vede určitou politiku expanze. Takže uzavřená Amerika, o které snilo prvních pět prezidentů – dokonce slavná Monroeova doktrína z roku 1823 – nefunguje.

Všimněte si, že Trump se v rámci předvolebního boje rozhodl, stejně jako otcové zakladatelé, pronést tzv. Gettysburgský projev a měl s ním velký úspěch. Idea byla přitom velmi prostá: – uzavřít Ameriku, vrátit se k americkému izolacionizmu a vrátit se k myšlence Monroea – zabývat se Amerikou a jejím „zadním dvorkem“ (Lat. Amerikou) – tedy nelézt do venkovního světa. To ale není možné, takže jakékoli americké přísliby jsou nesplnitelné od samého počátku – takže se nacházíme v pasti. Není třeba, aby Vladimír Vladimírovič utrácel síly na let do Ameriky – lépe, aby Trump přiletěl sem, pohovořil, a vše o.k. Protože výsledek vidíme – na příkladu k tolik propagovaného setkání v Singapuru. Všichni o tom mluvili, jak je to skvělé, atd. – ale výsledek je kde? Spočítejme na prstech: – vojenské manévry neprovedli, zbořili starý polygon, který měl být zbourán už před pěti lety, a slíbili, že dříve nebo později zničí rakety, nebo přestanou obohacovat uran. Slíbili! USA slíbily neuvalit nových 300 sankcí a pohrozily Číně a Rusku novými sankcemi, pokud budou porušovat tyto i dříve uvalené sankce. Takže, co se vlastně stalo? Kde je ten velký výsledek?

Politika slov je dobrá, ale mě vždycky zajímají výsledky. Teď se dívám na Trumpova turné a on, obecně vzato, říká všem to samé: – všem, který dlužím, všem odpouštím, ale dlužíte vy mně – a zkuste to nevrátit! Já vám vlastně nic nedlužím a vy chcete, abych se s vámi domlouval, pane Junckere? – jistěže se budeme domlouvat a teď proti vám nebudeme bojovat – přechodně. Podívám se, jak si povedete a v závislosti na tom, jak vřele mě budete na rozloučenou líbat, tak se budou rozvíjet naše vztahy…

Takže on je stoprocentně přesvědčen, že se Evropa necukne?

 Myslím si, že má takovou sebedůvěru, jakoby měl na každého silnou zelenou složku… Je to ale dost riskantní, protože USA přestaly být jakýmsi faktorem, který kolem sebe sdružuje různé národy. Funguje tu tzv. princip zvyklostí, kdy se řada stran ze zvyku táhne k Americe a mají za to, že jim to zaručuje jistou míru legitimity, kterým se samy stávají většími. Jsou to ale především menší země malé Evropy, země s nevelkými rozpočty, které se pokoušejí na USA nějak přiživit. Trumpova politika, když začne vyvádět, od něj odpuzuje spolehlivé partnery, protože pokud stále někoho zastrašujete, časem otupí. Podívejte se na Německo, které USA zastrašují už po generace, nicméně ono do jisté míry žije vlastním životem a je mu jasné, že jednou hegemonie USA skončí. Mají ale záložní plán? Američané stále jednají podle jistého zajetého schématu – pokud funguje – a nikdy nevynalézají kolo – viz technologie „barevných revolucí“. Takže zmíněné Německo, které se bude pokoušet uniknout z pod paty USA, nebude v příštích 5 letech úspěšné. I když se tam změní vláda, tak sám čip průmyslu, sám čip politiky, který existuje v dnešní EU, nedovolí žádnému z hráčů samostatně konat, tudíž jejich slovo rovněž nemá žádnou váhu. A oni si musí uvědomit, že dokud budou tancovat, jak Amerika píská, budou ztrácet vlastní identitu, která se rozplizne.

Zůstala Evropě ona vlastní identita? Já tento dojem nemám a naopak si myslím, že se o ni víc staráme my …

Je to naším vzděláním – četli jsme Gellnera, Mirshaymera atd., takže se poněkud lépe orientujeme. Ale ti, kdo tam žijí, se starají jen o to, aby neklesly jejich příjmy, přitom sami pracují na zničení své ekonomické atmosféry. Nás to zajímá proto, že u nás existuje určitý mýtus nacionální identity. Domníváme se, že každý národ má určité rysy, když nám vyprávějí o Itálii, představujeme si takové to líné pobřeží Ligurska, nějaké italské písně, anebo rozvaliny římského kolosea – a tato tzv. vymyšlená identita žije více v našich hlavách. Zatímco oni chápou, že arabská identita je vizitkou těchto evropských států. Jestliže si v Německu koupíme maso a zaráží nás, že jeho cena je o 3 eura vyšší, řeknou nám, že je to halal maso. Oni si svoji historii pamatují, nostalgicky na ni vzpomínají, ale chápou, že už není cesty zpátky…

Jde o to, že ty proudy migrantů, které změnily celou sociální a ekonomickou situaci Evropy, ji změnily navždy. Je třeba chápat, že Evropa, kterou jsme znali před 20-30 lety, už nebude nikdy.

Podle sociologických průzkumů tam, by jim ji měl vrátit Putin…?                                                     

 Vypadá to tak, že USA jsou nanejvýš zainteresovány na tom, aby Evropa ztratila co nejvíce ze své identity. Globální svět je přece krásný – jen musíte ztratit to, co ve vás je vloženo po celá staletí – protože to nepotřebujete. Všichni musíte být stejní, standard kvality, standartní okurčičky, rajčátka, o určitém počtu v krabičce… Když přijíždíte do Evropy, vidíte vše natolik normované,  – a do stejné krabičky zahánějí samu Evropu, která tím nejenže do značné míry už ztratila svoji identitu, ale i svoji tvářnost – a už se dostala do stadia, kdy přestala být motorem pokroku. A to je hrozné, protože motorem pokroku jsou některé země – jako Německo, Francie, Španělsko, částečně Británie – a všechny ostatní země Evropy se dělí na dárce a příjemce, kterých je ovšem podstatně více, než prvně jmenovaných, jejichž krev pro všechny nestačí. A tady se ozývají USA, které velmi dobře vědí, že nechtějí být dárci a dávat krev pro celý evropský národ – a tak říkají: – přátelé, máme odlišný RH faktor…

Takže to vychází tak, že se vrací poválečná situace, kdy v kruzích německých konzervativců bylo velmi populární heslo: – je na čase ukázat těm mládencům, že tady nejsou někde v Texasu, Alabamě… – jde tedy o reinkarnaci?

Mám za to, že se opakují tyto události z období po 2. světové válce. Ta nastavila nové paradigma, změnila mapu světa, ale hlavně změnila model vědomí do té doby dlouho existující. Vytvořila mnoho ideologém, které se přetvořily v ideologie a některé z nich dokonce ve státní doktríny, z nichž některé se vytratily, jiné se modernizovaly, ale teď vidíme, že minipovstání začíná v mozcích mnohých Evropanů, především pak v tzv. bouřící se mládeži. Mládeži, která má dost zvůle, totální přeregulovanosti – a dochází k logické otázce: – jestliže existuje multipolární svět, není v něm místo pro Evropu? Analytici v USA, Evropě píší, že dnešní svět je kvazi-multipolárním. Ve skutečnosti sestává ze tří mocenských center : – Ruska, USA, Číny. Kde je Evropa, miliardová Indie, velký arabský Východ?

Německý kartograf Haushofer a před ním Mackinder, zakladatelé geopolitiky, ve svém pojetí ji nazvali periferií, a nazvali její okraje „malou Evropou“ (Pobaltí, Sev.Evropa), která je velmi odlišná od Evropy jižní s jejími zákony a tradicemi, anebo klasické „bavorské Evropy“. Západní Evropa nemůže být nadále pod „jařmem“ USA.

Ale, jak dál…?

 To ukáží podzimní americké doplňovací volby. Pokud Trump prohraje, dosedí si svůj mandát a nic se pro nás nemění a jeho šance na znovuzvolení budou minimální. Pokud ovšem vyhraje – vytvoří si svoji loajální většinu, rozváží se mu ruce a bude moci m.j. vyčistit tajné služby a pak teprve může budovat nové vztahy a jeho slovům bude možné věřit, protože to už bude mít za sebou většinu.

Ovšem Adolfa Alojzoviče zlomil boj na dvou frontách – ale Trump musí hrát hned na čtyřech šachovnicích (Irán, Rusko, Čína, Evropa)…

Já jsem těch front napočítal sedm – kromě zmíněných, ještě asijské trhy, velký arabský svět, ale také Mexiko a Kanadu, kteří jakkoli jsou přáteli a nejbližší partneři, mají teď vztahy s USA velmi špatné. Navíc je tu „zadní dvorek“ USA – Latinská Amerika, o které před časem Obama prohlásil, že si ji podmanil – ale to není zdaleka pravda.

Trump není Pán Bůh a nedokáže teď všecko urejdovat – a proto musí vydělit některé priority a těm se věnovat. Já vidím dvě – Rusko a Čínu – a vše ostatní je periferní…

 *) Sergej Sudakov (1970) – politolog, profesor Akademie vojenských věd, šéf katedry globálních informačních procesů a zdrojů

 

Zdroj:   https://www.youtube.com/watch?v=CNgxxG98oWA