Mezinárodní den archívů, Den kačera Donalda, Mezinárodní den žonglování,
Mezinárodní den pletení na veřejnosti
Ač je to k nevíře, bývaly časy, že i moje maminka byla středoškolačka. V letech 1948 – 1952. Měla, jak vypráví, štěstí na spolužáky i na kantory, hlavně na třídního, tehdy mladého, jehož oslovovali „Oldo“. Jedna ze spolužaček se pak za něj provdala, takže se už tenkrát asi na středních školách děly věci všelijaké, jen se to tak neventilovalo. Nejspíš.
To se týká i mojí maminky, která maturovala těhotná a tak moje sestra tvrdí, že maturovala dvakrát, z toho jednou v prenatálním stavu. Vzhledem k této situaci znali maminčini spolužáci i mého tatínka, který také studoval na písecké Obchodní akademii jako oni, jen o nějaký ten ročník výše.
Ta maminčina třída byli samí potomci živnostníků a sedláků a dalších po roce osmačtyřicátém podvratných živlů, tak dost drželi pohromadě, což vedlo k tomu, že se i po maturitě pravidelně scházeli. Nejdříve v obvyklém intervalu pěti let, postupně se jejich setkání zahušťovala, až se posledních snad patnáct let sjíždějí do Písku raději každoročně, a já tam mojí maminku vozím, už nějakých třicet let. Účastníkem těch zájezdů byl až do své smrti i můj tatínek, neb ta třída ho tak nějak adoptovala.
Pamatuji, že to bývala setkání celkem bujará, když jsem maminku večer vyzvedával, bylo vždy alkoholicky rušno a zpěvno. Účast někde kolem třiceti osob z té kdysi čtyřicetičlenné třídy, jedna dáma dojíždí až ze Slovenska. Jasně – lety bujarosti ubývá a účastníků klesá. Ještě loni, když měli sjezd po 65 letech, jich byly dvě desítky.
Zde si dovolím několik drobných vsuvek.
- Jezdím na ten výlet do Písku moc rád, protože je to roztomilé městečko. Vždycky zajdu k Putimské bráně do čtvrti Bakaláře (je tam hned u kostela slušná restaurace) a pak se pustím dolů na nábřeží Otavy pod hradby a tak. Začátkem června vychází dobré počasí, platilo i letos.
- Za ty roky jsem se s těmi staříky skamarádil, notabene proto, že jsem některé znal už z dřívějška. Sice jsem s maminkou nematuroval, ale zato jsem byl na své první studentské brigádě v patnácti letech u jednoho z nich, u Rudly Oberfalzera, ve strakonické Zbrojovce, a už tenkrát jsem si s ním potykal. Další z nich, Jirka Holenda, mě učil lineární algebru na plzeňské technice…. dost neúspěšně, ale to fakt nebyla jeho vina. Před třiceti lety jim bylo kolem pětapadesáti, mně kolem pětatřiceti lety, což byl rozdíl podstatný. Ale jak léta plynula, opticky se ten rozdíl snižoval a dnes je to tak, že oni i já jsme starobní důchodci, jaký velký rozdíl…..
- Nejhezčí historku má na svědomí Jirka Holenda. Stalo se asi před deseti lety, kdy tatínek zůstal doma, neb měl operované koleno. I doručil jsem maminku až na místo ke stolu do restaurace. Jirka na mě pohlédl, zakroutil hlavou a pronesl: “Jardo, ty ale dobře vypadáš! Ale tys byl přece ještě o pár let starší, než my…“. Spletl si mě s tátou….
Dovezl jsem maminku na jejich sjezd i letošní první červnovou sobotu, doručil až do restaurace v prvním patře, bujaře se pozdravil s Rudlou (což je mimochodem tatínek jednoho zdejšího diskutéra shodného jména), pochválil dámy jak skvěle vypadají, potřásl si rukou s Jirkou i dalšími… a šel se projít po Písku jako každý rok.
Když jsem odpoledne maminku zase odvážel, byla smutná a skleslá, což jindy nebývalo. Ono se jich totiž letos dostavilo už jen čtrnáct, zbylých šestadvacet nikoliv – z důvodů zdravotního stavu, ale většinou už jsou na věčnosti. Dýchla z toho na maminku ta syrová skutečnost, že čas se krátí a nedá se s tím nic dělat a „kdoví kolik nás bude za rok..“
Mě se to tak samozřejmě nedotýká jako jí, ale naplno jsem si uvědomil, že všechny ty študácké historky, které mi rodiče a jejich spolužáci vyprávěli, nenávratně zmizí navždy. Neuplyne tak moc dlouhá doba a zmizí i ty moje. Je dobré si to občas uvědomit, když se člověk trápí s věcmi, na kterých už za pár let nebude vůbec záležet.
Mění se žebříček hodnot, což víte i beze mne. Jen jsem to chtěl připomenout.
Poznámky pana Bavora 
V Písku je dost zajímavejch hospod. Já chodil k Ceprům a hlavně na Studánku. A pak taky do tý u mostu, kde je na zdi originál od M. Alše, ale jméno už si nepamatuju. Byl jsem tam před třema rokama, udělali z toho trochu moc luxusku. Pak ještě vinárna U Martina, pokud to ještě existuje.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jo, je kapku dusno a tak jsem probudil a vidím že na chodníku naproti tančí a občas se líbají asi 4 páry třicátníků. Proč ne, je asi 23C, vzpomněl jsem si, jak jsme táhli o maturitním večírku ze ztemnělého salónku vinárny U patrona přes Karlův most…
Vzbuzen, koukám že Jarda pořád umí psát -a píše dobré žánrovky- a byl v mém milém Písku. Jeho hospody neznám, ježto jsem tam pobýval do 18 u babičky, co abstinent. Ale pamatuju se, že dole u řeky pod městem byla říční hospoda a stánek, snad to jmenovapovídá lo U rybáře. A dál po řece býval hotel Smetiprach.
Sex učitelů, mi taky pár historek připomíná. Na střední jsme měli skvělou češtinářku, dr. B., vysoká trochu suchá“baba“, věčně s cigaretovou špičkou, suverénní znalkyně svého oboru. Respektovaná a s tou autoritou i oblíbená. Docent Hedrlín, který taky na ten gympl kdysi chodil, mi vyprávěl, že jí jako mladou vyhodili ze školy, protož byla přistižena ve sborovně s kolegou takříkajíc v „polovom svjazu“. (Proč je v ruštině stejné slovo pro podlahu a pohlaví je asi zřejmé.).
/Apropó doc. Hedrlín, jeden z mála vynikajících přednášející poch. Kdysi, když nám ukázal zúplnění metrického prostoru, aby překonal obtíž představy, že ty doplněné body jsou vlastně posloupnosti, povídá: TY, cauchyovská posloupnosti, TY JSI TEN BOD! Tak se má učit/
Taky jsme měli v sedmičce chemikáře, výborného, RNDr., a ten byl znám stejným zalíbením jako Igor Hnízdo. Jednou měl u tabule vnadnou Danu B. a povídá polohlasem: blbá, aber süß.
Jeho odchod byl náhlý, zatkli ho pro vraždu, snad dvojitou, nějakých Byl to známý případ.
A už je světlo, páry se rozešly po svých. Dobrou noc
To se mi líbíTo se mi líbí
OPRAVY (klávesnice přesmýkala):
jako mladou učitelku
vraždu, snad dvojitou, nějakých žen, samozřejmě. Snad se jednalo o tchýni +..?
To se mi líbíTo se mi líbí
Ach jo, k tomuhle snad ani není co dodat. Život mne naučil, že se člověk nemá pokoušet vrátit se v čase. Nejde to, výsledkem je jen smutek, zklamání a ztráta krásných (časem vylepšených) vzpomínek…
To se mi líbíTo se mi líbí
Tak tak – nejde dvakrát vstoupit do stejné řeky….
To se mi líbíTo se mi líbí
Snad je to i dobře. Aspoň někdy…
To se mi líbíTo se mi líbí
Nedávno jsem byl na setkání po skutečných 50ti letech – poprvé se dala „devítka“ dohromady. Nevydržel jsem ani dvě hodiny. Vymluvil jsem se na práci a zmizel.
To se mi líbíTo se mi líbí
Já byla jednou – tuším , že to bylo po pětatřiceti letech. No, řekla jsem si, že již nikdy více. Dokonce i to město mého studování – Bechyně – bylo přestavěné k nepoznaní a nejsem si jistá. jestli k lepšímu. Raději si nechám ty vzpomínky.
To se mi líbíTo se mi líbí
Pane Hudče, Váš dnešní článek mne hodně potěšil. Chválím Vás za to, co pro svoji maminku děláte. Spolužačky Vaší maminky jsou příjemné, usmívající se seniorky, určitě je ti spolužáci vidí stejně krásné, jakými byly za mlada.
Kterápak z nich je Vaše maminka? 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Třetí obrázek shora, třetí zprava.
A pro paní Katy a vracení se v čase a ke splnění klukovských (dívčích) snů v pozdějším věku něco dodám. Ale ne hned.
To se mi líbíTo se mi líbí
„Je dobré si to občas uvědomit, když se člověk trápí s věcmi, na kterých už za pár let nebude vůbec záležet.“
Svätá pravda.
To se mi líbíTo se mi líbí
My se scházíváme posledních asi 15 let každoročně. Před tím byly pětileté cykly. Sejde se nás tak kolem poloviny třídy. Jezdí se i velké dálky. Zajímavé je to, že několik místních nechodí.
Mám setkání dvě, jedno s mojí maturitní třídou a druhé s třídou, kam jsem chodil až do 9. třídy (JSŠ, maturovali jsme v 17 letech věku po 11 ročnících učení).
Scházíme se tam i tam rádi, je příjemná zábava – o ničem, ale pocit sounáležitosti je silný – a dovíme se leccos, co jsme z dřívějška neznali. Už se nezatlouká. Domlouvají se nové plány a předávají nápady. A do té maturitní stále dojíždí náš třídní, letos již 88 letý pán. Stále víc a víc k nám zapadá a letos se lišil jen důstojnějším zjevem a vybranějším oděvem. Ten chlap nestárne!
Já bych proto žádná, ani pomaturitní, setkávání nezatracoval. Jako vždy, záleží na lidech.
To se mi líbíTo se mi líbí
Pokud jsou setkání nějak pravidelná, je to možná dobré, ale s odstupem mnoha let se silně projeví spíše negativa než positiva.
To se mi líbíTo se mi líbí
Je to tak, za rok se kontakty neztratí, mnozí se scházejí i mezi tím. Hlavní přínos pro sebe vidím k sounáležitosti s partou a místem. I s tím, že známe své osudy a můžeme porovnávat s původními představami. Asi před 3 lety mezi nás přišla dívčina, které po 9. třídě přešla na jinou školu a jí ji neznal. Jen jsme koukali, elegantní sympatická sedmdesátnice vypadající na méně než 60. Všechny ostatní o třídu předčila. Vypadalo to, že ji zastoupila její dcera.
Úspěch našich setkání je dán tím, že stále nacházíme společná téma a máme zájem naslouchat.
To se mi líbíTo se mi líbí
OT: Pán Bavor, letí upachtený slon.
To se mi líbíTo se mi líbí
😺
To se mi líbíTo se mi líbí
Strejda napsal:
Zajímavé je to, že několik místních nechodí.
Právě proto já na srazy nejezdím. Vždy jsem přijel přes celou republiku a ti, co to měli za humny nepřišli.
To se mi líbíTo se mi líbí
Víte, je to složitější. Já tam chodím kvůli kamarádům, ne kvůli „cizím“ lidem. A mí kamarádi jezdí z Ostravy, Holešova, Norimberka a Frankfurtu také za svými kamarády ke kterým patřím i já. Proč přijít o kamarády kvůli několika nekomunikativním …..
To se mi líbíTo se mi líbí
Základka – sraz až po padesáti letech a celý tehdejší devátý ročník. Po tolika letech velký šok, aspoň pro mne, za ty roky jsem téměř nikoho nepotkávala ani nepotkala (snad jen tři). A hlavně rozpaky! Zpočátku. Byly nás čtyři třídy a rozhodně jsme se ani tenkrát mezi sebou neznali.
Svolavatelé měli s organizací srazu nemalé starosti, zejména nás zkompletovat, dát vůbec všechny dohromady, což se jim myslím povedlo a účast pozvaných jim byla odměnou. Dost lidí už definitivně chybí, ten seznam čítal 16 spolužáků a spolužaček. Ale přišli mezi nás i čtyři naši učitelé/učitelky a to bylo naopak milé, nečekané překvapení. Přestože jsou věkově už po osmdesátce, setrvali s námi. Jedna paní učitelka je obzvlášť vitální, v 91 letech stále vede pěvecký sbor! Náhodou jsem viděla rozhovor s ní na televizní obrazovce v čekárně (dělám doprovod) brněnského MOÚ na Žl. kopci, kde účinkovali pro pacienty MOÚ. Nádherný pocit! A pak jsem ji potkala na srazu!
Takže …? Ještě stále ty pocity třídím a vstřebávám. Nakonec jsem ráda, že jsem taky přijela, bylo to srdečné a přátelské setkání.
S maturitní třídou je to jiné. Napřed bývaly srazy po pěti letech, i když ne všichni na ně chodili, zúčastňovala se jen asi polovina třídy (= 20). Už nám z té dvacítky tři chybí, tak se teď scházíme každoročně a rádi.
To se mi líbíTo se mi líbí
Písek:
Když mi bylo osmnáct, byla jsem tam za vojáčkem…
Z Písku pocházel Vladimír Dvořák a v jedné jeho knížce jsem si přečetla: Písecké nádraží leží asi
6 km od centra. A tak prý se taky jednou v Písku na náměstí turista ptal místního, proč mají nádraží tak daleko. Dozvěděl se, že to proto, aby jej měli hned vedle kolejí.
Srazy:
Jedna moje známá (76) mívá se svojí třídou ze střední školy sraz každoročně. Když se vrátí ze srazu domů, vezme starou ročenku a vedle jmen spolužáků a spolužaček si postupně dělá křížky…
Já srazy docela ráda. Dnes jsem se vrátila z víkendového srazu „Není Bělá jako Bělá“. Letošními pořadateli byli Běláci z Bělé nad Radbuzou. Hostitelské role se zhostili se ctí. Bylo nám u nich moc dobře. Sjelo se nás tam téměř 200 lidí z devíti obcí s názvem Bělá. Já sice byla poprvé (je fajn, že ve svých téměř 64 letech zažívám spoustu věcí poprvé a doufám že takových poprvé mám ještě hodně před sebou 🙂 ) Ale tato setkávání už mají šestiletou tradici. Každá z jednotlivých Bělých má nějakou funkci, či ministerstvo. Ta moje Bělá je „Strážcem tekutého pokladu“ Na reprezentačním tričku z jednoho dřívějšího setkání se skví nápis:“ Nad alkoholem nikdo nezvítězí jen Běláci s ním remizují“
Dobrá švestková a dorancová slivovice nás proslavila.
A jak říkám, spoustu věcí zažívám poprvé. V květnu jsem sezvala na sraz do rodné vesnice našich rodičů sestřenice a bratrance. Bylo to první setkání. Stařešinovi rodu je 74 a benjamínkovi 58 let.
Setkání mělo úspěch a tak příští rok bude opáčko.
Setkání proběhlo v naší místní hospůdce. Tam jsem také před nějakým rokem sezvala sraz pro náš školní ročník a ročník o třídu výš s motem „Zpátky do školky“ neb v této hospodě byla dříve naše mateřská školka. Školka ani škola už zde dávno nejsou tak aspoň že nám ta hospoda zde ještě funguje…
Takže přeji zdar všem druhům srazů… Ať se setkávají Ti co se potkat chtějí…
To se mi líbíTo se mi líbí
… sem šel podél Radbuzy z Rybníka na Mostek a dál do lesů. Hodně v tom kraji jsem prochodil luk, lesů a potoků. Uchvátily mě ale starý rezavý křížky a podzimní suchý louky. To dete a najednou stojí v trávě před vámi, na nich v různým stádiu trpící Kristus – někdy jen ruka z něho zbyla a někdy už ani to. Ty kříže byly téměř zarostlý a vyčnívaly z trávy a náletů, někdy jako osamělá ruka největšího šprta ve třídě, někdy zase jako shluk ručiček netrpělivejch prvňáčků, že jako furt sou tady a kdy že je lidská ruka od toho věčnýho zapomínání a zarůstání vysvobodí. A tak jsem jeden křížek začal čistit, nejdřív jen tak ze zvědavosti a … a jak sem se dostával stále a stále níž tak se do toho zapojila moje umanutost a … a najednou pravidelně tesanej kámen v pravoúhlým půdorysu … hrob to byl … jen tak uprostřed leso-luko-mýtiny, ani pořádná cesta vůkol nebyla. Tak sem si k němu chvíli sedl a řekl, že ať je klidnej, že se už zapomnělo a že mu tu volnost vlastně závidím … Vím, že tam je spousta zaniklých osudů a to když dete tou noční krajinou sám, tak máte v tom tichu pocit pod tou hvězdnatou chrámovou klenbou, že každou chvilku vás někdo zatahá za rukáv a bude chtít vám něco nutkavýho říct … zvláštně zádumčivej kraj, hlavně před bouřkou, když se ženou mračna a začíná se zdvihat vítr, elektrika ve vzduchu, ještě dnes si vzpomenu jak mi bylo úzko a těsno.
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Amen. Vím naprosto přesně, o čem mluvíš.
To se mi líbíTo se mi líbí
já ale nevím, jen tuším … asi – možná – snad
To se mi líbíTo se mi líbí
blbíši, tak tohle napsal někdo, před kým hluboce smekám, vím, že dokážete psát velice vtipně, ale ten text z 23.27 je úžasný, silný..(moc, moc se omlouvám, opravdu je Váš?)
Z těch cca 200 lidí co nás tam bylo zvolilo turistický výšlap po okolí cca 15 lidí. Na Liščím vrchu jsme byli a pak jsme klesali dolů po nepokosených loukách a z dálky se přibližovala bouřka, která ovšem až k nám nedorazila. V Bělé pod Radbuzou mají sucho, jeli jsme včera domů. Na jihu bylo vidět padající déšť, pak déšť kropil i náš autobus. Ale domů jsme si nedovezli ani kapku. U nás stejné sucho jak tap pod Českým lesem….
Na Rybníku byli ubytováni všichni účastníci, kromě nás. My jsme přespávali v hotelu Hubertus v Poběžovicích. Tam jsem byla naposledy zhruba před šedesáti léty na návštěvě u strýčka. Ten, co by voják se tam zaláskoval, nějaký čas tam se svou ženou Dorotkou žil a pak si ji dovezl k nám do našeho kraje. Tak jsem číšníkovi v tom hotelu Hubertus mohla říct , že před těmi zhruba šedesáti léty stejnou práci na stejném místě dělal rodák z naší vesnice. Že naše skupina nejsou první Běláci od nás, kteří se zde vyskytnuli.
To se mi líbíTo se mi líbí
pchééé, Zdeno, prej silnej text. Kde ty loňský sněhy sou, to ste mě měla vidět za mlada, když sem valil holkám do hlavy tu jasnou zprávu, že když mě propásnou, udělaj velkou chybu. To teprv byste byla rozněžněná. Tam sem se musel snažit, tam nějaký rezavý křížky a hroby nefungovaly!!!
… zkuste někdy sama přespat v lese daleko vod lidí a vono si to sedne i na vás, stačí se jen dívat. „Popis“ ste snad ve škole měla, takže nic úžasnýho, ale brnkačka. To se dělá tak, že koukáte nad hlavu a jak se cesta, nebo třeba ten Bystřickej potok u Vás vine těma lesama, tak obloha je vždycky světlejší než koruny stromů (nemusí být vůbec jasná noc), takže to vlastně funguje obráceně než ve dne, cestu vám ukazuje ten pěšinovej či potokovej nebeskej průsek mezi korunama stromů.
P.S.
Samozřejmě, že musíte dávat pozor kam šlapete, ale když se „oprostíte“ vod svýho těla a párkrát si přerazíte nohy, tak vono se to rozchodí a pak to už de skoro samo. No a pak už se jenom koukáte, nevěřila byste, kolik se toho dá vidět v úplný tmě. A když se bojíte, tak to vidíte i barevně.
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Tak to tady náhodou čtu a musím říct, že jo. Venku v lese (a sama) bych spát teda nechtěla, ať by bylo sebekrásněji. Kdejaká havěť mě má ráda: tu mě štípne mravenec, tuhle obletují komáři, přisaje se klíště … Ale s tou lesní tmou je to fakt. Koncem června před hodně/iks lety jsme se se spolužačkou vracely „půlnočním“ vlakem z výletu. Zážitek sám o sobě, dvě opálené kočky s batohy, z odpoledních směn jezdilo hlavně hodně mužských a my jsme pro ně znamenaly zpestření v závěru dne. Ovšem realita venku byla jiná. Zastávka v lese, vystoupily jsme jen my dvě, koncová červená světýlka zmizela za stromy. A parťačka, že nepůjde, že nám někdo třeba přijde naproti, nebo že počkáme do rána, že se lesem bojí. Konec června, venku horko jako teď na začátku, ale ta tma! Dokonalá. Nahoře na nebesích světýlka, ale dole na zemi si nevidíte ani nos. No přemluvila jsem ji, že jít musíme, že nám naproti nikdo nepřijde, protože nikdo neví, že se vracíme právě tímto vlakem, a ať je ráda, že to nikdo neví, že já půjdu první, ale musela jsem si z batožiny vytáhnout aspoň kapesní nožík 😀 ! Vkročily jsme do lesa, ona mi šlapala na paty, já při tom brblala dost nahlas, protože jediným vodítkem byla ta malinko prosvětlující obloha v korunách stromů a i tu jsem stále hledala, upírala zraky vzhůru a ne pod nohy (tam stejně nebylo nic než ta tma). A šlo to, pomalu, ale šlo!! Pořád se ubezpečovat pohledem na to nepatrné nebeské vodítko, abychom nesešly z cesty a šupem ze srázu dolů. Kdejaký kořen přes cestu jsme za ty roky znaly obě, jenže já šla první! Bez nehody, jen s pošlapanými patami a vystrašeným dechem za krkem. Ke konci lesa je přes cestu potok, tak jsem zavelela „stát!“, no a přesně pod mýma nohama se zaleskla voda! Jen taktak, že mě do ní nedotlačila. Hurá, za chvilku už to bude lepší, teď půjdeme kolem řeky a domů to už nebylo daleko. S tou mojí „hrdinkou“ jsme se rozloučily pod prvním veřejným osvětlením, tam už se nebála, každá jsme šla na jinou stranu – domů do bezpečí. A protože to bylo, jak jsem psala, koncem června a byly už horké noci, v řadě domů se spalo při otevřených oknech. Zážitek z noční cesty od vlaku byl v tu ránu ten tam a já se vrátila rozesmátá, protože tolik tónů a různých písklavých zvuků, dvoj- i trojhlasně, se jen tak neslyší 🙂 .
To se mi líbíTo se mi líbí
Jasně že jo, M-T, jak jinak!
A proč „náhodou to tady čtu“, když to píšu já? To se číst prostě musí, to dá rozum!!! Jak jinak byste si vzpomněla, kdybyste mě nečetla?
P.S.
Než sem přišlel na to, že s holkama v noci nemá cenu někam chodit, tak jsem je vodívával za sebou na delší větvi (jako vagónek) a byl vod nich pokoj. Né že by mi občasný se přimáčknutí vadilo (spíš navopak), ale když se mělo jít, tak si přece nenechám dobrovolně od těch strašpytlů dupat na paty, to taky dá rozum.
P.P.S.
Když není zbytí a rodina mi někdy svěří vnoučata a já ty malý smrady nemůžu udržet v houfu a furt se mi někam rozutíkávají, pověřím tu nejstarší, uříznu klacky a zapojím je do vláčku. Voni se z vláčku už nerozutíkávaj, baví je to! Sice blbý je to ve městě, tam do vláčku klackama zapojený vnoučata kosej, co se jim připlete do cesty a moc si ty jimi způsobený zmatky užívaj. A když si kolemjdoucí stěžujou, dělám, že k nim nepatřím. Blbý je ale, když na ně někdo zhurta udeří, kde jako maj maminky, tak ty parchanti všici ukazujou na mě… lhát by se mělo už vod mlada, si tedy myslím!
To se mi líbíTo se mi líbí