Škola – základ života?


Pred časom sme tu s priateľmi diskutovali o tom, ako správne učiť matematiku. Čo bolo treba, sa snáď už na tú tému povedalo, no pristavil by som sa pri myšlienke, ktorá zaznela v diskusii, že škola by mala človeku poskytnúť nejaký základ, na ktorom by mohol stavať svoj ďalší, povedzme profesionálny, život. Dnes sa teda zamyslím nad tým, čo je v profesionálnom živote základom a čo by sa mal človek ešte v detstve naučiť tak, aby na tom celý život mohol stavať.

Zovšeobecním svoju celoživotnú skúsenosť a cítim sa na to dostatočne ostrieľaný životom, lebo keď som po päťdesiatke a personálnej rekonštrukcii podniku, v ktorom som plánoval doklepať to do dôchodku, museli hľadať novú náplň a zostavil som svoj profesný životopis, aj pri heslovitých zápisoch som sa nedostal pod štyri strana A4. Tú celoživotnú skúsenosť môžem pekne ilustrovať na ďalšom začiatku novej profesie.

Rekvalifikoval som sa na maséra. Absolvoval som teda v intenzívnej forme celé masérske vzdelávanie, anatómiu, fyziológiu, hygienu, prvú pomoc a najmä praktický dril všetkých masérskych ťahov na celého človeka od hlavy po päty, respektíve naopak. Ten dril masérskych ťahov si pár slov zaslúži, lebo je pre náš školský systém typický. Učili sme sa zostavu, ktorá obsahovala všetky masérske ťahy a po všetkých svaloch tela, presne predpísaným postupom. Bola taká premakaná, že na začiatku praxe som mohol opakovať túto zostavu na každom tele, ktoré sa mi ocitlo na stole a bola to riadna masáž, akú si človek u maséra zaplatí. Pri drile sa tak dbalo na tú jednotnosť, že sme pred komisiou predvádzali masáž všetci ako na spartakiáde. Komisia hneď videla, keď niekto vyšiel z rytmu alebo vynechal niektorú partiu. Takže, áno, dostali sme všetci ten poctivý základ.

Po úspešnom zložení akreditovanej skúšky som dostal certifikát na úrovni maturanta zdravotnej školy v mojom odbore a mohol som ten základ začať testovať v praxi. Prvé nepríjemné prekvapenie bolo, že ten základ nestačí. V každom inzeráte, kde hľadali maséra, bola požiadavka praxe 2 rokov. Lenže kde tú prax získať? Susedia a priatelia boli síce vďační prví klienti, ale na prax je to málo.

Jeden z priateľov, ktorý mi ešte počas učenia slúžil ako tréningové telo a chodieval na masáže, ohodnotil, že to robím celkom porovnateľne ako to dostáva už od zabehnutých masérov a odporučil ma masérovi, ktorý mal v okresnom meste salón a povesť najlepšieho. Zamestnával niekoľko mladších a práve hľadal niekoho do tímu. Tak som sa dostal na skúšku. Pri maséroch je obvyklý personálny pohovor krátky a odbaví sa tromi vetami. Dôležitejšia je praktická skúška na živom tele. Táto rozhodne bola ťažšia, než tá „maturitná“ a pripadal som si po nej o pár centimetrov menší. Síce som sa dozvedel, že na čerstvého absolventa to nebolo najhoršie, ale aby som masáž robil tak, ako sa má robiť v TOMTO salóne, musel by ma majster ešte dlho učiť. S ohľadom na moje sem-tam už patrné šediny mi nepovedal, že pochybuje, či sa mu oplatí venovať mi ten čas.

Takže znovu už po x-tý raz sa opakovala situácia z novej oblasti. Školský základ je len vstupenka do predsiene odboru a ak chce človek dosiahnuť majstrovstvo, musí sa ďalej učiť a dlhšie, než ten základ.

Bol som silne motivovaný, nie existenčne, ale po dlhých rokoch, kedy som pracoval hlavne hlavou, sa mi otvoril nový netušený vesmír nových poznatkov a nových zručností, ktoré si človek môže osvojiť. Tak som pokračoval v učení. Chodil som na ďalšie kurzy na špecializované techniky, stretával som ďalších dlhoročných majstrov a dozvedal sa veci, ktoré už presahovali ten povinný školský základ.

A tak som sa dozvedel, že síce sa v základoch učíme všetci rovnaké veci, ale vlastne nie je žiadúce, aby sme naozaj postupovali všetci a v každom prípade rovnako ako pri skúške. Môže nám na stole ležať stokilový hokejista, aj šesťdesiatkilová huslistka. Keby som hokejistu masíroval rovnako ako tú huslistku, tak si na konci bude myslieť, že som ho len namazal olejom. Keby som huslistku masíroval rovnako ako hokejistu, tak ju odo mňa odvezie RZP rovno na ARO. Keď ich masírujem tak, aby som sa prispôsobil ich telu a svalom, tak po pol hodine by som sa stále bavil s hokejistovými lýtkami a stehnami. Huslistka by zas tú polhodinu potrebovala len okolo lopatiek.

Jeden z učiteľov na nadstavbových kurzoch nám to povedal rovno: „Každé telo je iné. My vás tu naučíme, čo by ste mali docieliť, ale tú cestu, ako to na konkrétnom tele urobiť, to už musíte na mieste vymyslieť sami.“ Nielen každé telo je iné, aj každý masér je iný. To, čo môj stokilový kamarát urobí palcom, to ja so svojou postavou musím urobiť lakťom. Na každom tele a v každej novej situácii teda musím modifikovať svoju zostavu a neexistuje všeobecný návod ako. Učiteľ poplieskal kamaráta, ktorý nám robil na stole cvičné telo, dlaňou po lopatke a pokračoval: „Toto je teraz tvoj učiteľ. Od tohto tela sa najlepšie dozvieš, čo máš robiť, aj či to robíš dobre.“

Po niekoľkých mesiacoch som našiel inzerát hotela v Tatrách, že hľadá maséra. Tiež požadovali tie obligátne roky praxe, no lektori z mojej masérskej školy tam chodievali robiť kurzy techník, tak som požiadal o odporúčanie, aby mi tú prax odpustili. To však bolo formálne kritérium, samozrejme aj tu ma čakala dôkladná praktická skúška masáže mojej novej šéfky.

Ak teraz čakáte happyend s koncom učenia, tak sa stal pravý opak. Hotel ponúkal celé menu niekoľkých desiatok masáží. Každý z nás, čo sme boli na zmene, mal ideálne zvládať čo najviac typov. Na niektoré som si časom musel urobiť ďalší kurz s certifikátom, aby som ich mohol robiť, niektoré som musel zvládnuť aj podľa pokynu: „Mám tu teraz jednu pani na jogurtovú masáž. Ak si to ešte nerobil, tak to urobíš takto … a potom takto … a pomedzi to môžeš dať jemnú klasiku.“

Takže ďalšie kurzy a ďalšie učenie. Samozrejme, človek sa učí aj praxou. Lenže len automatickým opakovaním naučeného to ide pomaly. Zo svojich mnohých začiatkov som sa už prestal hanbiť za učenie a učil som sa intenzívne. Keď vám človek skoro hodinu leží na stole, zväčša vďačne reaguje na otázku a pokus o rozhovor. Ak mi teda začalo vŕtať v hlave, prečo je práve tento sval taký tvrdý, tak som sa zväčša dozvedel zamestnanie klienta, že napríklad veľa šoféruje a ťuká do počítača, preto ten tuhý trapéz, alebo tie rombické svaly sú zrejme z predvčerajšieho umývania okien.

Už na základnom kurze nám spomenuli akési tajomné spúšťové body – trigger points, ktoré sa tvoria vo svaloch a spôsobujú rôzne problémy. Táto záležitosť ma veľmi zaujala, no lektori o nich hovorili len veľmi všeobecne, nuž som si o tom pozháňal nejakú literatúru. No všetko sa z kníh naučiť nedá. Masér vidí rukami, musí si na to siahnuť. Na jednom z kurzov zameraných na niečo celkom iné, cez prestávku, sa lektor trochu vyťahoval pred účastníkmi kurzu, lebo zrovna medzi nimi boli starší a veľmi skúsení maséri, ktorí si rozširovali prax o ďalšiu techniku. A tak prišla reč aj na tieto spúšťové body, s ktorými to bežne vie málokto a aj špecializované kurzy sú zatiaľ vzácne. Tak sa stalo, že v zápale mi tento učiteľ na prvom tele, čo bolo poruke, ukázal: „Aha, tu ho má, takto ho pocítiš. Je to také malé ako šošovička a v tomto svale ho má skoro každý.“ Bez tohto letmého poučenia by som dodnes o spúšťových bodoch vedel len rozprávať teóriu, no po tomto momente som sa už učil pri každej masáži a oveľa lepšie som rozumel knihám, ktoré som o tom čítal.

Vysvedčenie napokon dáva človeku život. Naozajstný certifikát som dostal od recepčnej, keď prosto zahlásila: „Zober si túto pani a potom sa dal objednať jeden pán, ten si pýtal len teba.“ Alebo iný klient, keď sa posadil po masáži na stôl a povedal: „Chodievam na masáže pravidelne a zažil som mnohých masérov, ale prvý raz mám pocit, že viete, čo robíte.“ – Vtedy som vedel, že som zmaturoval.

Záver? Čo je základom do života a čo pre človeka môže urobiť škola? Človek musí počítať s tým, že sa celý život bude učiť. Vždy, keď som nastúpil do nového zamestnania, začínalo to zaučením, niekde dokonca inštitucionalizovaným niekoľkotýždňovým postupom. K učeniu patrí aj odstraňovanie starých, už nefunkčných návykov. Človek tiež musí počítať s tým, že úvodným školením to nekončí, musí mať návyk pokračovať v učení, musí byť schopný učiť sa z výsledkov svojich činností, od svojich „klientov“ a musí sa učiť rýchlo. Nič iné nebolo univerzálne platné vo všetkých zamestnaniach, ktoré som kedy mal.

Toto je, podľa mňa, základ, ktorý by mal človek dostať ešte v škole. Ak tento základ má, tak ani zabudnuté alebo chýbajúce vedomosti nie sú žiadnym problémom.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Navaja se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

16 reakcí na Škola – základ života?

  1. bob napsal:

    Autor má můj upřímný obdiv.
    Jinak potvrzuji, že jsem vystřídal mnoho zaměstnání, využíval obecnou (životní) zkušenost, ale prakticky vždy jsem se musel učit.
    A že vysoká škola mi odborně pro praxi nic nedala, nebudu zdůrazňovat. Naučila ale člověka překonávat překážky v podobě zkoušek, což není málo.

    Liked by 1 osoba

  2. Hudec napsal:

    Působivě napsáno, díky.
    Se základní školou asi moc problém není, protože je prostě základní. Nejvíc tam záleží na osobnostech učitelů, moje zkušenost mi říká, pokud si to ještě pamatuji, že pitomec a hajzl byl opravdovou výjimkou. Většinou dobří a obětaví kantoři.
    Myslím si, že problém je s výběrem školy střední. Posuzuji podle sebe – vůbec jsem v patnácti letech netušil, co bych chtěl v životě dělat. Po mnoha a mnoha studijních peripetiích jsem to zjistil až ve třiceti letech, což asi nebylo úplně obvyklé. Z toho vyplývá, že až na tu základní mi další školy nedaly pro výkon povolání prakticky nic, čímž netvrdím, že mi nedaly nic pro život. Největším učitelem ale byl život sám, často bohužel metodou pokus/omyl.
    Možná to mají dnešní mladí podobné.

    Liked by 1 osoba

  3. Cech napsal:

    Děkuji za článek je to přesně ten problém, který by se měl ve škole „naučit“.
    Naučit se učit nejen pro školu ale i pro život.
    Zde prosím nemyslím typické příručky typu :
    a) nejefektivnější učení
    b) typy učení test
    c) jak se učit na zkoušku
    d) metody učení a psychologie
    e) jak se učit průběžně
    f) jak se učit zapamatovat atd.
    Bezesporu na škole tyto triky pomáhají ale v životě to není o tom, jak to našlapat na zkoušku a následně spláchnout ale o tom umět tu 1/10 z toho použít.
    Sítování balastu znalostí při celoživotním učení je opravdu celkem fuška.
    Tož asi tak nějak.

    Liked by 1 osoba

  4. strejda napsal:

    Výborně napsaný článek v obecném i konkrétním smyslu. Nikdy jsem nebyl u maséra, neměl jsem tu potřebu, a tak mohu hodnotit jen obecnou stránku popisu. Je to návod pro mistry velmi sugestivně napsaný. Talent na psaní se nezapře.

    Já to měl v životě mnohem jednodušší. V 16, ano bylo mně 16, jsem se rozhodl (musel) a v 17 maturoval. Po pěti letech studia jsem padnul do praxe z níž jsem vyšel v šedesáti. Za tu dobu jsem měl tři zaměstnavatele, rok stát, 22 let podnik a 14 jsem poroučel sám sobě (a jiným). Nové věci přicházely samy od sebe, ale škola dala takový základ, že nebyl problém to zvládnout. Nejnáročnější bylo se naučit řídit skupinu techniků, co hlava to rozum. Ale doba socialismu byla dobou plynulou, dalo se předvídat a připravovat. Taková plavba po klidném moři. Po roce 1990 to byl Biskajský záliv plný bouří a změn. Bylo po klidu a vše bylo mnohem složitější.

    Liked by 1 osoba

  5. vera napsal:

    Krásně napsáno, klobouk dolů, pane Navajo. Nadělal jste laskominy. Kdy máte otevřeno? Kdo ještě pojede? Jako pan domácí promine, ale první návštěvu doufám že přenechá dámě :-):-)
    Ještě ve škole jsem mívala pocit, že se toho spoustu učím zbytečně. Dneska, když se kouknu zpátky – neodliším, co jsem se učila ve škole, a co jsem našla jinde. Ale získala jsem tam to o čem mluvíte, pana Navajo, a co bych sama hledala pomalu a těžce – ukázala mi, že všechno má nějaký začátek, historii, postupné rozvíjení se, vazby, vrstvy, systém…A že mě nutili učit se i to co mě nebavilo…zpětně za to děkuju. I to mně pomáhá odfiltrovat věci nadbytečné, nebo porovnávat, ten život je tak pestrý, že se v něm dá upaltnit úplně všechno)

    Liked by 1 osoba

    • NavajaMM napsal:

      Ďakujem, pani Vero. 🙂
      Dnes už je to rozprávanie v minulom čase. Čo som sa naučil, to, samozrejme nezabúdam (úplne), ale už sa naplno venujem zas niečomu inému. Popri masírovaní som nesedel celé dni on-line…

      To se mi líbí

  6. Josef K, napsal:

    Opravdu dobře napsáno.

    Liked by 1 osoba

  7. blbíš napsal:

    Příteli, cos napsal, je, bohužel, vidění, kterým je (dle toho, co vidím kolem sebe) obdarováno pouze 25% populace. Pěti až deseti procentům populace takové vidění a přístup „k životu“ můžete natlouct do palic přitáhnutou otěží učení“. Zbývajícím procentům populace toto vidění (povinnosti a poznání z něho plynoucí) je naprosto odepřeno z intelektuálního hlediska … chcete důkaz? … není nic snazšího, než zhodnotit „výsledky“ našeho školství (již z velké části inkludovanýho), abyste korigoval Vámi popisovanou všeobecnou pravdu a poznání, které Vám samozřejmě věřím, z hlediska promítnutí do reálnýho světa (života).

    Liked by 1 osoba

    • blbíš napsal:

      a to píšu s vědomím, že o masírování vím kulovaný!!!

      To se mi líbí

      • blbíš napsal:

        sem hodně přesvědčenej, příteli, žen ty Vaše trigger points jsou třem ze čtyř masérům naprostou ukradenej, ač na ně šahaj celo masérskou šichtu … tak nějak sem to myslel, abych dal najevo, že Váše poznání a přístup k životu jsou spíše ojedinělý, než obecný.

        Liked by 1 osoba

        • blbíš napsal:

          naprosto ukrtadený

          To se mi líbí

          • poznamkovnik napsal:

            ..že by ukradnutý, slovensky a ukradený česky?
            Nedávno jsem si uvědomil, že slovenštinu opravdu ovládám lenom 😉 jednosměrně – najít odpovídající správné tvary slovenských slov mi činí potíže až na zopár takových 😉
            Přitom je zaujímavé tato situace je jazykově poměrně – výjimečná snad až na Srby s Chorvaty kde je to vlastně jeden jazyk s tím, že tuším Srbština má větší volnost v používání dialektu…

            To se mi líbí

            • blbíš napsal:

              No teď když tu hrůzu vidím na velkým monitoru, tak nelze k tomu říci nic jinýho, než že taky patřím k těm většinovým blbům, co se pokouší něco napsat do mobilu, aniž by si to po sobě přečetli. Což vo to, já se i pokoušel, ale na tom mobilu sem stejně hovno viděl.

              Slovenština naštěstí s mým idiotstvím nemá nic společnýho ,.. tak jestli nějak tak to stačí, poznamkovníku?

              To se mi líbí

    • vera napsal:

      S tím přitáhnutím otěží naprosto souhlasím, hodně by to pomohlo, a nejen ze strany školy. Téměř za všechno, co jsem se ve škole naučila, vděčím vařečce své mámy )) synapse vznikaly rychlostí blesku.
      Ale potom taky šel člověk do praxe s pokorou, s tím, že se bude zaučovat, a možná jestli se někdy zadaří, tak kolem čtyřicítky, by se mohlo něco zúročit…a vidíte dneska – mladí přicházejí a umí akorát dělat tabulky ale do pěti let to chce být nějakým nanažerem, jinak to jde jinam. Takhle jsme to neuměli, to nás ty staré školy neučily.

      To se mi líbí

  8. Slim napsal:

    prvý raz mám pocit, že viete, čo robíte

    Mám stejnou zkušenost. Z mnoha masérů, které jsem zažil jsem měl ten pocit jen u dvou. Oba byli nevidomí. Ten první zcela, možná ho někdo znáte, pracuje v Karlově Studánce, je to snad bývalý horník. S ním ale nemám dost zkušenost. Možná ho odlišovaly hlavně silné ruce.

    Ten druhý má jen sníženou zrakovou schopnost, ale připadá mi trochu jako médium. Rozhodně je přemýšlivý a ví dobře co dělá (a taky některé techniky nedělá). Navíc je chytrý a většinou tu hodinu příjemně prokecáme. Poradil mi dost věcí o těle. Tam mám opravdu pocit, že je to „jiný svět“.

    Liked by 1 osoba

Komentáře nejsou povoleny.