Když dva říkají totéž


Ručníkový den, Mezinárodní den počítačů, Svátek Sousedů

Přiznám se, že mě nazvedl článek Ištvána Léko na jeho vlastním hřišti „České pozici“, věnovaný 200. výročí narození Karla Marxe. Píšu-li o autorovi, musím říci, že řada jeho produktů je pro mě docela stravitelných – nicméně, výše zmíněný (viz: http://ceskapozice.lidovky.cz/kdyz-se-jean-claude-juncker-klani-karlu-marxovi-fra-/forum.aspx?c=A180513_230814_pozice-forum_lube ), mi leží v žaludku velice. Ne proto, že není v souladu s tím, co vím já a o čem jsem přesvědčen, ale ubohostí tam uvedených argumentů. Příklad, jak by měl vypadat vyváženější náhled bych rád uvedl na rozhovoru ruského historika Andreje Fursova se šéfredaktorem stanice „Den.tv“ Andrejem Fefelovem. Koneckonců, posuďte sami… (překl.)

Před dvěma sty lety se ve starobylém městečku Trevír na řece Mosele narodil Karel Marx. V knihách a albech věnovaných 19.století, je vždy mezi pěticí nejznámějších lidí – jsou to: Napoleon, královna Victorie, Darwin, Marx a Bismarck. Podíváme-li se na těchto 5 lidí, tak Napoleon byl člověkem už ne 18. a ještě ne 19.století – je to rozvodí – století Velké francouzské revoluce. Co to byly Napoleonovy války? Byla to vlastně jakási exportní varianta této revoluce. Královna Victoria – to je ultra devatenácté století – jakási jeho kvintesence. Stejně tak Bismarck. Darwin částečně vykročil za hranice 19.století – mimochodem, Marx přece chtěl „Kapitál“ věnovat Darwinovi a napsal mu dopis s touto nabídkou, ale Darwin z nějakého důvodu odmítl. Darwin skutečně překročil 19.století, ačkoli jeho evoluční teorie  vyvolává řadu otázek a on před koncem života zjistil, že evoluci nevysvětlil.

Nakonec Marx, který plně vkročil do 20.století, navíc 20.století proběhlo ve znamení Marxe více než století předchozí – Marx tedy v mnohém předběhl dobu. Ve 20.století lze, co do vlivu a známosti, srovnat jediného člověka – Lenina. Ale Lenin je jen 20.století, zatímco Marx jak 19., tak i 20.století. Bylo by samozřejmě zajímavé sledovat, jak by se utkali, pokud by byli současníky – a o tom, že by se utkali, není pochyb – oba tito lidé byli zaujati mocí, myšlenkou na prvenství, ale k tomu nedošlo.

Obecně vzato, jak ukazuje růst publikací za posledních 10-15 let, především na Západě zájem o Marxe prudce stoupá. V mnohém je to spojeno s krizí, a po krizi z roku 2008  množství publikací věnovaných Marxovi prudce vyskočilo. Je to spojeno s tím, že krize nikam nezmizela – sice ji zalili penězi – ale nevedla k tomu, k čemu mají kapitalistické krize vést – musí oživit ekonomiku, ale k oživení nedošlo. Takže kapitalizmus pochoduje ke svému terminálnímu stadiu. V tomto smyslu je Marx velmi, velmi zajímavý. On je ale zajímavý paradoxně – ale možná, že nikoli paradoxně, jako představitel buržoazie a jejím ideologem. Jednu z takových procítěných biografií například napsal globalizace a „mundializmu“ Jacques Attali. Nebyl ale osamocen – Marxovými sympatizanty byli i britský filozof Arnold Toynbee, americký republikánský politik  a někdejší státní tajemník USA John Foster Dulles. Jak sám Attali přiznal, zajímalo je v Marxovi mnohé, ale především idea jakési světové vlády – nikoli ovšem proletářská. Attali napsal, že proletariát sám nedokáže vytvořit světovou vládu, ale dokáže to buržoazie, a tato světovláda bude řídit globální distributivní ekonomiku.

Mimochodem, nevím, zda Attali četl tuto Trockého myšlenku, kterou ten vyslovil na sklonku života, – ale Trockij napsal, že proletariát předvedl svou neschopnost převzít a udržet moc. Tady tedy Attali vystupuje jako pravověrný trockista.

Tento zájem souvisí na jedné straně s krizí, a na druhé straně s pochopením seriózních lidí na Západě, že je to část jejich tradice. Vzpomínám si na příhodu z roku 1990, kdy SSSR ještě existoval, se v Moskvě konala mezinárodní konference věnovaná sociální historii rolnictva. Vystoupil na ní britský politik Theodor Chanin, který řekl: – před 10 lety jste vy, sovětští historici říkali: – Marx a Lenin jsou géniové, ale Čajanov (ruský a sovětský ekonom, propagátor družstevnictví) je blbec. My jsme ale Čajanova nedali. Čas běžel, ale vy teď říkáte, že Marx je blbec a Čajanov génius – ale my Marxe nedáme, protože je součástí naší západní tradice a zaujímá v ní velmi důležité místo. Ono vůbec, v důsledku rostoucího provincionalizmu ruských společenských věd počátkem 90.let, které si začaly vypůjčovat naprosto podřadná vulgární schémata politologická, ekonomická a sociologická (viz. moskevská Vysoká škola ekonomická), tedy odpad, kterého se Západ zbavuje, byl u nás Marx opovrhován jako cosi nepřístojného. Do oběhu byli puštěni intelektuální trpaslíci typu Poppera, Hayeka, zatímco na západních, především elitních univerzitách se přednáší Marxizmus… Je to pochopitelné, protože polokoloniální elitě nepatří první kvalita, jí musí stačit třetí volba. Politickou ekonomii na našich vysokých školách vystřídala „economics“ se svými účetními úlohami – tedy jakýsi intelektuální fastfood.

Dříve či později se ale Marx do Ruska vrátí, hned po Stalinovi, Leninovi – právě v této posloupnosti, protože Stalin se už vrátil. Lenin, protože pracoval pro světovou revoluci a ne pro vznik samostatného sovětského státu, se vrátí později a společně s nimi se vrátí i Marx.

Marx, to je skoro všechno: – ideologie, vědecká teorie, revoluční praxe a mírou vlivu na masy se marxizmus nachází na hranici náboženství. Francouzský filozof Bertrand de Jouvenel napsal, že je jasné, že marxizmus není náboženstvím, ale funkcionálně stojí Marx po boku zakladatelů náboženství a vystupuje jako prorok.

Marx je vůbec paradoxní případ, úžasná figura: – jsou to úžasné vědecké úspěchy, průlomová proroctví, ale naproti tomu i hrubé chyby v teorii, porážka v politice. Marx byl schopen překvapivé lásky a přátelství, ale zároveň překvapivé tvrdosti k blízkým (k mladšímu bratrovi), ke spolupracovníkům, hrozného intrikánství, šíření pomluv o Bakuninovi a Gercenovi, že jsou špiony carské vlády, ačkoli to nebyl schopen nijak dokázat. Vitální židovský výhonek s jakýmsi mefistofelovským zjevem, a přitom člověk, který se snažil po určitou dobu překonat svoje židovství, člověk, který začal obrovskou epochu, a my v ní dosud žijeme. V jistých obdobích jeho vliv slábl, ale že po něm teď bude poptávka, to je naprosto zřejmé.

Do značné míry je klíčem k Marxovi jeho doba, a ta je naprosto podivuhodná. O ideologii se zmíním později, ale trochu teď předběhnu: – tři ideologie moderny, které se zformovaly, tedy konzervatizmus, liberalizmus a marxizmus, se formovaly právě v té posloupnosti, a kterákoli ideologie poněkud zaostává za realitou. Marxizmus se zformoval ve 40.letech 19.soletí, ale byl do značné míry reflexí let třicátých až čtyřicátých. A tato doba byla dobou naprosto fantastické historie Evropy. Za prvé je to strukturální krize kapitalizmu – přechod od předindustriální fáze k jeho fázi industriální. Když se například podíváme do anglických časopisů počátku 40.let, bude tam prostředí jaksi venkovské – 48.,49.,50. roky, to jsou továrny – k polovině 19.století průmyslová revoluce změnila krajinu, ale hlavně její výsledky vstoupily do běžného života lidí. To je jeden moment. Druhý spočívá v tom, že v souvislosti s industrializací a ustavením národního státu, vrstva nazývaná „nebezpečnými třídami“, která se v polovině 18.století nahrnula do měst, se začala měnit v dělnickou třídu, Jak? Tato se především integrovala a stala se průmyslovými proletáři, a za druhé, se integrovala do národních státních struktur, stala se zástupci národa.

A tady se Marx nesporně dopustil chyby, když s Engelsem napsali, že proletáři nemají co ztratit, kromě svých okovů ale získají celý svět. Oni si je spletli s nebezpečnými třídami – tedy se stavem pracujících, typickým pro 2.polovinu 18. a první polovinu 19.století. Revoluci roku 1848 přece nedělali proletáři, ale řemeslníci, pekaři – a jim podobný lid předindustriální. Výsledků přirozeně využila buržoazie, ale údernou silou, která vystupovala na barikádách, to nebyla buržoazní revoluce.

Marx se rozhodl, že „nebezpečné třídy“ jsou dělnickou třídou a promítl výskyt „nebezpečných tříd“ do budoucnosti.

Ale „nebezpečné třídy“ byly kapitalizmem domestikovány, přičemž  velmi úspěšně v Anglii. V roce 1867 tam dostali pracující volební právo, což mnohé velmi znepokojilo, nicméně se ukázalo, že jde o velmi chytrý tah, protože pracující sice dostali volební právo, ale to také znamenalo, že budou nyní hrát podle pravidel systému – podle pravidel pánů. Takže intergrace dělníků do systému národního státu a průmyslového řádu, bylo vlastně ochočením dělníků – a nejúspěšnější bylo právě v Anglii, kde se dělnická třída stala naprosto depolitizovanou, – na rozdíl například od Francie, Německa, Rakouska a Uher.

To je také jeden z důvodů, proč se to rozhořelo právě v Rusku, kde dělnická třída nebyla, ale byly tam právě tyto „nebezpečné třídy“. To, že pro dělníky západní Evropy bylo národní důležitější než třídní, dokázaly přinejmenším dvě události: – krach 2. Internacionály a světová válka. Proto byla založena 3.Internacionála – Kominterna, která byla takovým nadnárodním subjektem během 10 let a pak vznikly rozpory mezi Stalinovým směrem k vytvoření státu nebo kvazistátu SSSR a existencí Internacionály. Skončilo to v roce 1943 rozpuštěním Kominterny. Takže období marxizmu je období přerodu „nebezpečných tříd“ v třídy dělnické.

Je tu ale ještě jeden, velmi důležitý moment pro toto období. Dlouhá padesátá léta (1848-1867/1873) došlo k tomu, že evropský svět-systém se změnil ve světový kapitalistický systém- už bez jakéhokoli spojovacího znaku. Jde o to, že svět-systémů může být několik, ale světový kapitalistický systém jen jeden. Vznikem SSSR vznikl antikapitalistický systém, ale to už je antikapitalizmus. Podívejme se, co se dělo v 50.letech 19.století: – existovaly dvě velké zóny ve světě, které měly rysy svět-systémů. Byly to Rusko a Čína. A není náhodou, že anglo-francouzská agrese probíhala prakticky ve stejném období – nejdřív Krymská válka (1853-56) a hned po ní začala opiová válka (1856-60). To kolektivní Západ, představovaný tehdy Anglií a Francií, se snažil zničit ony dva svět-systémy. Jestliže svých geopolitických cílů v Rusku Západ nedosáhl a Čínu v nezměnil kolonii, tak povahu svět-systému Rusko i Čína ztratily. Pobřeží Číny se stalo polokolonií a začalo se měnit v provincii, a Rusko se začalo integrovat do světového kapitalistického systému jako finančně závislý surovinový přívěsek.

Tento rozpor mezi velmocenským statusem na jedné a surovinovým přívěskem v ekonomice na druhé straně – psal o tom K.Leontěv (významný ekonom rus.původu), bolševici,  Lenin o tom psal – se dříve či později musely vyřešit. V únoru (1917) to byl pokus o jeho vyřešení ve prospěch integrace do Západu v pozici finančně závislého surovinového přívěsku, ale říjen obnovil velmocenský status a řešil další problémy. V roce 1937 SSSR dosáhl vojensko-průmyslové nezávislosti na kapitalistickém světě.

Co to jsou ona „dlouhá padesátá“ léta 19.století: – velmi přesně zapadají mezi rok 1848 s vydáním Komunistického manifestu a rok 1867 vydáním 1. dílu Kapitálu. Jestliže jsem výše dal ještě za lomítko roku 1873, (Tato dlouhá léta mají analog snad jen ve dlouhých dvacátých letech 20.století – mezi 1914 a 1933 – čas se velmi zhustil a počet událostí v těchto dvacetiletích by jindy stačil při jiné situaci na mnoho a mnoho let) – k čemu tehdy došlo? Náš vynikající ekonom Kondratěv svého času vypracoval koncepci cyklů, nebo vln. Tyto vlny začaly v 80.letech 18.století s industrializací, a Kondratěv každou tu vlnu dělil na rostoucí a klesající fáze. Potom ekonomové, při podrobnější analýze (v 60.a 70.letech min.století) zjistili, že zdaleka ne všechny sektory světové ekonomiky jdou s obecným trendem nahoru a pak dolů – proto se ustálil termín „Kondratěv A“ a „Kondratěv B“. Takže, počátek 50.let 19.století je koncem první fáze Kondratěvovy vlny, konec její klesající fáze a začátkem vlny rostoucí.

Takže 50. a 60.léta jsou obdobím nebývalého růstu, srovnatelného (přestože mírnějšího) snad jen s obdobím mezi léty 1945 a 1975 minulého století, nicméně  svět vyrazil prudce vzhůru. Bylo to období obrovského optimizmu, a podíváme-li se na čtyři nejpopulárnější romány J. Vernea napsané v polovině 70.let, tak odrážejí epochu 40.až 60.let – velký optimizmus, všechno je možné. Když s tím ale srovnáme 4 nejznámější romány H.Wellse napsané v polovině 90 let („Neviditelný“, „Válka světů“, atd.), tak tam je svět úplně jiný, ponurý – a to byla reakce na počátek velké deprese (1873-1896), která podstatně podkopala pozici Velké Británie jako hospodářského hegemona systému.

Podíváme-li se z tohoto hlediska, pak čím končí epocha „dlouhých padesátých“? Jsou to Pařížská komuna, formování II.Říše a deprese. V roce 1873 obdrželi Britové první „černou známku“ od II.Říše a bylo jasné, že právě v roce 1871, kdy II.Říše vznikla, jim byla hozena rukavice. Černou známku dostali ale nejen od Němců, ale i od USA – v roce 1876 se konala Světová hospodářská výstava – ve Philadelphii.

Takže doba formování samotného Marxe a pak jeho teorie připadla do přelomové doby a on tento zlom dokázal odrazit ve své teorii – byl jako člověk, který vystoupal na kopec a viděl odkud vyšel a také, tak jde. Marx se přitom přirozeně v mnohém spletl, ukázalo se, že revoluční proces neroste ale klesá, a pak přišla Pařížská komuna, ve které se prali ani ne tak proletáři, jako spíš deklasované živly. A pan doktor se vyděsil… Karel Marx se začal obracet k neoblíbenému Rusku, když pochopil, že v Evropě to nevychází. Zajímavou věc řekl o státu, když napsal, že: – „.. pokud by znovu analyzoval kapitalizmus, nezačal by zbožím, ale státem“. To proto, že za dobu, která proběhla od napsání Kapitálu, se přinejmenším na Německu a Francii ukázalo, že stát hraje v hospodářském rozvoji velkou roli. To byl také výsledek toho, k čemu došlo v dlouhých 50. a 60.letech – to nebylo na počátku jeho života. Říká se například, že když Bismarcka krátce před jeho smrtí přivezli do hamburgského přístavu a on tam viděl ty obrovské lodě, řekl, že je to úplně jiný svět a úplně jiná epocha. Domnívám se, že Marx by mohl koncem svého života říci právě toto.

Vzniká dojem, že k tomuto krátkému období Marx neměl mnoho co říci – ukazuje se že jeho závěry mnohem více odpovídaly jiným zónám kapitalistického systému a jiným obdobím – což ale nijak nesnižuje jeho význam. Není ale náhodou, že nebyl příliš populární v poslední třetině 19.století v Evropě, protože se zdálo, že vše probíhá naprosto jinak, než on popsal. Zlepšilo se postavení pracujících, Marxovi se začali vysmívat.

Jde o to, že díváme-li se na kapitalistický systém, netřeba na něj hledět očima liberálních a neoliberálních ekonomů – celé té sebranky, která nás v období perestrojky oblbovala poukazem na Švédsko, Francii. Kapitalistický svět, to ale nejsou jen ony vyspělé země – část kapitalizmu žijící díky okrádání poloperiferie a periferie, ale také Haiti, Nigérie, Bangladéš… ve kterých je rovněž kapitalizmus. Bereme-li kapitalistický systém jako celek, pak Marx se svým schématem absolutního a relativního zbídačování, měl naprostou pravdu.

Podíváme-li se na úroveň oslav Marxova výročí v Londýně a v Moskvě, vidíme obrovský rozdíl. Našimi besedami bychom aspoň drobnou mincí mohli přispět k odpovídajícímu chápání Marxe také u nás.

Svět není pojem kvantitativní, ale kvalitativní, jak řekl jistý židovský mudrc. Znáte asi parabolu o pěti židovských mudrcích: – přišel Mojžíš a řekl: – všecko je v hlavě, přišel Ježíš a řekl, že všecko je v srdci, přišel Marx a řekl, že všechno je v břiše, přišel Freud a řekl všecko je ještě níže, no a pak přišel Einstein a řekl, že všecko je relativní…

V tomto smyslu skutečně Marx přesunul význam k břichu, nicméně uvedený jinotaj, stejně jako ostatní, není přesný, protože Marx nebyl ekonomickým deterministou a v základně jeho teorie leží naprosto mimoekonomické názory, což se dokazuje elementárně celým textem „Kapitálu“ a jeho metodologií. Právě proto je Marx velmi důležitý i pro pochopení toho, co se děje dnes, a zdá se, že přichází druhé období Marxe.

Zdroj:              https://www.youtube.com/watch?v=lZff6ti97-0

Překlad: 180522

 

Inu, a tak to dopadá, pustí-li se novinář do věci, o které ví jen z doslechu… 😀

Příspěvek byl publikován v rubrice hroší kůže se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

18 reakcí na Když dva říkají totéž

  1. jaa napsal:

    ?yůí úane \jrochu \.
    a kruciš – nevím sice jak tyhlety články vyhledáváte, ale dík za ně. I když si myslím , že by se měly publikovat na podstatně viditelnějším místě. Ale zase na druhou stranu – ta epidemie osýpek u těch kterým by to došlo, by dost vyčerpala zdravotní pojišťovny. I když zase – jo všechno má dvě strany – ty uváděné možné fatální následky – zvlášť u jejich/naší, která tutlá některé výroky nejvyššíhio evropana -by nebyly marné.
    dík 🙂

    To se mi líbí

  2. bob napsal:

    Konečné vítězství proletariátu……
    To přeci neznamená, že „zvítězí“ nějací zašmírovaní dělníci.
    Já myslím, že se ten Marx až tak moc nemýlil.
    Vždyť takový Bakala, Babiš a další žádné výrobní prostředky zpočátku nevlastnili…
    Nemohu si při této příležitosti připomenout terminus technicus „dělnický prezident“
    Jako malý kluk jsem si myslel, že A.Novotného přivedli od soustruhu…
    Osobně si myslím, že K.M. měl minimálně v 80% pravdu. Kdo to má? :-))))

    To se mi líbí

  3. Cech napsal:

    Andrej Fursov dle mého názoru pochopil cíle a postupy Trockizmu a jeho úlohu pro zabezpečení jak zadržování, tak i rozpadu SSSR s možným postupným budoucím zánikem RF. Vzývání Stalina a Lenina v jeho případě, je jakési uvědomění si neschopnosti zvrátit vývoj Ruska do kterého jej dovedně vmanévroval Trockij hned na startu SSSR.Tím vodítkem pro Rusko měla být publikace, Kam spěje Anglie.
    Na rozdíl od nálepkování renegátstvím stojí Sunjatsenovy Tři lidové principy:
    1) nacionalismus („vláda národa“) (minzu zhuyi )
    2) demokracie („vláda lidu“) (minquan zhuyi)
    3) socialismus (blaho lidu) (minsheng )
    Komunisté jsou marxističtí internacionalisté, avšak marxismus musí být realizován v národní formě. Neexistuje nic jako abstraktní marxismus, existuje pouze konkrétní marxismus. Tento tzv. konkrétní marxismus je marxismus, který na sebe vzal národní formu.
    Proto sice naprosto stejně kostrbatým vývojem, jako úpadkový socializmus v SSSR dospěl Marxizmus v ČLR do stádia státního kapitalizmu.
    Bývalá KSSS se naprosto opovržlivě dívala na to jak výrobní prostředky a lidské schopnosti jsou vlastněny a řízeny státem kapitalistickým způsobem a přesto se stát nazývá socialistickým.
    No a právě nyní, když pro udržení produkční síly musí tradiční kapitalistické země přistupovat k těm nejdrastičtějším postupům ze začátku 19 století viz. USA (Detroit), státní kapitalizmus díky své mnohem vyšší dinamice vítězí.To umění které je nezbytné pro jeho zabezpečení, je umět ovládnout korupci a klientelismus.Někdy to třeba svého času vyžadovalo i ty naplněné stadiony ale dinamiku státního kapitalizmu náš postfeudální kapitalizmus nikdy nedosáhne.

    To se mi líbí

  4. st.hroch napsal:

    Mně snad pojme hrůza…:-). Jo, pantáto, kam chodíte na ty „mezinárodní dny“ – to je jedlý!

    To se mi líbí

  5. K-k. napsal:

    OT: Urozený pane, jede jede poštovský panáček (vpředu má truhličku, vzadu má trubičku – nebo je to naopak?) 😀

    To se mi líbí

  6. NavajaMM napsal:

    Vďaka za výber a preklad.
    Dôrazne sa však ohradzujem voči „intelektuální trpaslíci typu Poppera, Hayeka“. Som presvedčený, že keby sa zostavovala pätica aj za 20. storočie, Popper by v nej nemal chýbať. Ocení to až toto storočie, keď sa bude blížiť ku koncu, lebo dnešná doba Poppera síce zadupáva do bahna, ale kruto na to doplatí.

    Druhá vec je, že sa vyššie nespomenulo, že Marx ostal nedokončený. Práve preto proletariát po prevzatí moci v Rusku vlastne nevedel, čo s ňou ďalej. Neprišli na to ani Lenin, ani Trockij. Tak teda, nie proletariát, ale jeho vodcovia ako Trockij a Lenin, teda v podstate kaviarenskí intelektuáli, dokázali svoju neschopnosť – nepoviem udržať moc, keby len o to šlo, tak to dokážu, ale viesť spoločnosť k deklarovanému cieľu a postaviť ju na principiálne nové základy.
    Kaviarenskí intelektuáli dnes zbytočne siahajú po Marxovi, ak nemajú na to, aby ho dôsledne domysleli do konca.

    A ešte do tretice. Kapitalizmus naozaj končí. Onedlho to bude jasné každému, čo trochu pochopí ekonómiu na tej úrovni, že si dokáže sám zostaviť daňové priznanie. Kapitalizmus je vhodný len do expanzívnej fázy ekonomiky, keď môže veľkú časť nákladov nonšalantne externalizovať. Kým môže získavať zlato a pôdu výmenou za sklenené korálky. Tieto možnosti sú už definitívne preč.

    To se mi líbí

    • brtník z brlohu napsal:

      Po listopadu se v Rusku šáhlo na to co bylo první po ruce – PRIKAZ – způsob kterým byly vedeny carské Putilovské zbrojovky – že to nefungovalo tak NEP, jeho architektem byl i Kondratěv, tehdy se už začala pěstovat ekonomická věda ale tápalo se.
      Byl to nadlidský úkol, protože šlo o společnost které ještě vězela ve feudálních manýrách, takže tu bezradnost bych jim zas tak nezazlíval – tehdy neměl recept nikdo a ani ho mít nemohl.
      Ono má vše své zákonitosti a jak je vidět tak vše musí dozrát.

      Proto kavárenští intelektuálové vymýšlí capiny ála gender. Dělají Marxovi jen ostudu – pak se setkáváme s pojmy jako neomarxismus který s Marxem nemá nic společného.

      Liked by 1 osoba

      • NavajaMM napsal:

        Áno, tápanie v začiatkoch a za vojny je pochopiteľné, lenže tápanie po 70 rokoch počas perestrojky, to už je na pováženie.

        To se mi líbí

        • brtník z brlohu napsal:

          To nebylo tápání, to byl programovej debilismus – vždyť existoval návrh na něco podobného Čínské cestě který byl vědomě omítnutej – ostatně i u nás.
          Ony se zúročily hříchy ze spolvěd redukovaných na svatou trojici (koncentrovanou do čehosi sterilního nazývaného vědkom).
          Ale klasikům bych to na hrb neházel, tady zapracovaly zákony kauzality které šly mimo ně.
          To by ale bylo na delší posezení u piva.

          To se mi líbí

  7. K-k. napsal:

    OT ještě jednou: Pane Bavore, úkol splněn, zásilka odeslána! 😉

    To se mi líbí

  8. taras2 napsal:

    Léko, kterého zmiňuje Hroch na začátku: Klanění Junckera před Marxem bylo naprosto nechutným projevem neúcty a facka národům Evropské unie, které dlouhá desetiletí trpěly pod komunismem.

    To je právě velký omyl všech ideologicky zapálených pravičáků, nevím, jestli vyplývá z jejich hlouposti nebo zločinnosti: sedmdesát procent lidí za minulého režimu vůbec netrpělo, naopak, ve srovnání s dneškem se měli jak čuníci v žitě. Proto jsou také všichni restituenti a novodobí kapitalisté tak rozzuřeni nad tupostí lidu obecného, který nenásleduje idioty z ODS, TOP09 či Starostů a dokonce se už naučil odvolit je do bezvýznamnosti. To prosím říkám bez jakékoliv osobní zaujatosti, já v minulém režimu trpěl.

    To se mi líbí

  9. NavajaMM napsal:

    OT: Pán Bavor, blíži sa ľahko naložený posol.

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.