O setkání, kterého je třeba, i kdyby zapotřebí nebylo

Víte, „Status Quo“ v překladu z latiny znamená „bordel, ve kterém žijeme“ …
Ronald Reagan

Nynější americký prezident má dva typy poradců (jak placených, tak dobrovolných). Jedni mu radí skončit s Twitterem, číst projevy přesně podle telesufléru, naslouchat profesionálům v oblasti národní bezpečnosti a vůbec se „chovat jako prezident“.

Ti druzí, ve stopách šéfa Trumpova štábu pro republikánské primárky Corey Lewandowskiho, vyzývají poradce prvního typu, aby se uklidnili a „umožnili Trumpovi být Trumpem“.

Sám šéf Bílého domu nevidí žádný smysl v přísném dodržování „obecně platných“ pravidel. Ještě aby! Právě demonstrativní pohrdání „obecně platným“ ho dovedlo v roce 2016 k vítězství v prezidentských volbách. A nejen to, když obsadil nejvyšší státní funkci v hlavní supervelmoci, bez ohledu na bezmezný odpor politického establishmentu, dokázal dosáhnout nemalých úspěchů ve vnitřní politice právě proto, že odmítal rady profesionálů.

Ve věci zahraničněpolitické činnosti má, jak se zdá, Trump svázány ruce i nohy. Týká se to zvláště vztahů s Ruskem, se kterým by rád věci urovnal. Donald to přece jen nadále dává Moskvě na vědomí a nezapomíná celému světu připomínat, v jak složité situaci je nucen pracovat. Je zřejmé, proč 45. prezident USA rozesílá po síti twity, dráždící politickou a mediální elitu, vydává nečekaná prohlášení, při kterých jeho okolí tají dech a velmi často odvolává členy tohoto okolí, kteří se – kdoví proč – rozhodli Donalda „ukáznit“.

Trump pokračuje v boji. Chápe, že jeho politické přežití a realizace jeho politického programu závisí na tom, nakolik „bude Trumpem“. Obyčejného politika s takovým programem, takto „zušlechtěného“ a ctícího pravidla by už dávno sežrali za živa.

Docela nedávno jsme byli svědky toho, jak poradci, kongresmani a zástupci masmédií Trumpa přesvědčovali, aby Putinovi neblahopřál ke zvolení. V jisté chvíli dokonce i naše oficiální osoby začaly říkat, že absence Trumpova blahopřání není považováno za nepřátelské gesto.

Americký lídr ale, po krátké pauze, přece jen do Kremlu zavolal, aby svému kolegovi popřál. Navíc navrhl plnohodnotné setkání na nejvyšší úrovni a pozval Putina do Washingtonu. Aby se iniciativa k summitu nezadrhla v byrokratických kuloárech, oznámil Trump možnost brzkého setkání v přímém přenosu.

A děly se věci!…

Politici a „hovořící hlavy“ se málem pomátli. Co to je?.. Jak je to možné?..To je nepřípustné a urážlivé!…

Je zajímavé, že právě tak většina členů britské Dolní sněmovny reagovala na pozvání Trumpa do Velké Británie. Nazývali Donalda fašistou, rasistou a nepřítelem demokracie, a od premiérky May a šéfa zamini Johnsona, aby „neprodleně zrušili návštěvu, urážející Spojené království“. A tak k návštěvě nedošlo.

Jak už jsem napsal na stránkách „Politanalytiky“, že „solidarita“ s Londýnem, projevená prezidentem USA po atentátu v Salisbury, byla spíš než s přáním „potrestat Kreml“ spojena s Trumpovou nedůvěrou k tradiční poválečné diplomacii. Nejlepším důkazem toho je pozvání Vladimíra Putina do Ameriky.

Zanedlouho po telefonickém rozhovoru s ruským lídrem provedl Donald Trump další změny ve své administrativě. Do výslužby byl poslán státní tajemník Rex Tillerson, který z vlastní iniciativy informoval o naprostém souhlasu s verzí britských tajných služeb v případu Skripalových. Následně byl odvolán poradce pro národní bezpečnost Herbert McMaster, který – jak je teď nepochybně známo – ze všeho nejaktivněji radil Trumpovi, aby Putinovi neblahopřál k vítězství ve volbách.

Ano, M. Pompeo a J. Bolton, kteří Tillersona a McMastera vystřídali, jsou „jestřábi“ a podezírat je z lásky k Rusku je obtížné. Jsou to ale lidé, kteří velmi dobře chápou, co je to subordinace a disciplína. Ve vysílání Fox News Bolton s omluvami opakovaně odmítal odpovídat na jakékoli zahraničněpolitické otázky, s poukazem na to, že mu to nyní nepřísluší. Použil dokonce slova Deana Achesona, státního tajemníka v administrativě Harry Trumana, který – když se ho zeptali, jak mohl pracovat s „takovým člověkem“ – odpověděl, že to bylo velmi snadné, protože „ani on, ani Truman nezapomínali, který z nich dvou je prezidentem“.

Je třeba poznamenat, že tentokrát ani CNN, NYT a WP, když vyprávěli o neočekávané Trumpově demarši, se nedokázali odvolat na „nejmenované zdroje“ v aparátu Bílého domu. Nejspíš se nikomu nechtělo otvírat si ústa.

Zato se novináři i experti jeden přes druhého rozčilovali nad pozváním Putina do Washingtonu. Jako červená nit se jejich úvahami vinula myšlenka na to, že setkání s „lídrem svobodného světa“ v Oválné pracovně, „je třeba si zasloužit“. Že prý ruský prezident „sní“ o tom, jak provede s Trumpem společnou tiskovku a ukáže tak vztyčený prostředník celému „pokrokovému lidstvu“.

Naproti tomu Donald Trump, podle mínění amerických analytiků, bude muset předvést závažné diplomatické úspěchy, aby „obhájil“ svoje setkání se „zosobněním zla“. Jinými slovy, Putin, aby zachoval kontakt s Trumpem, bude muset učinit USA významné ústupky.

V jistém případě se svými západními kolegy souhlasí i ruští experti. V posledních dnech bylo často slyšet, že prý pro Rusko není toto setkání až tak potřebné: vždyť to přece nebyla Moskva, kdo vyvolal konflikt, ale Washington. Ale když už Trump tak prosí… No co? Můžeme přijmout jeho pozvání, ale musíme být obezřetní, protože na nás budou požadovat ústupky.

Podle mého názoru je vše přesně obráceně.

V současné situaci je pro prezidenta USA důležitý sám fakt setkání s Putinem. Je pro něj životně důležité předvést, že sebou nenechá zametat. Včetně otázek zahraniční politiky. Že ho nikdo nevystraší „ruskou věcí“. A že, pokud to bude třeba, se může vykašlat na mínění „skutečných profesionálů“. Trump je Trump. A dělá všecko po Trumpovsku. Tak se s tím smiřte a mlčte.

Americký lídr nikoli náhodou provokoval lídry Litvy Lotyšska a Estonska při setkání v Bílém domě, když třikrát opakoval, že „dát s Ruskem věci do pořádku je dobře a ne špatně“. Prezidentka Litvy Gribauskajte se pokusila promluvit o nenahraditelnosti USA jako garanta bezpečnosti evropských zemí v případě „ruské agrese“, a odpovědí ji bylo jen ujištění, že USA budou i nadále tlačit na NATO, aby donutilo členské země aliance dávat víc peněz na zbrojení a prohlášení, že „nikdo si nevedl s Ruskem tak tvrdě jako Donald Trump“. Na důkaz „tvrdosti“ uvedl pán Bílého domu tento argument: „My dnes exportujeme plyn a ropu. A to není to, co by chtělo Rusko“.

Zmatená litevská prezidentka se pokusila získat garance toho, že pobaltští partneři se včas dovědí o dohodách Moskvy s Washingtonem. Nato Trump odpověděl: „Uvidíme. Až přijde čas, všecko se velmi rychle dovíte. Uvidíme, jak to dopadne“.

Ve stejný den vydal Trump neočekávané prohlášení o brzkém stažení amerických vojáků ze Sýrie a podepsal dekret o snížení materiální pomoci tzv. „syrským demokratickým silám“. Podle údajů agentury Reuters měli proti tomu námitky prakticky všichni poradci, nicméně prezident trval na svém. Proč to bylo třeba udělat právě teď, před setkáním s Putinem? Je to přece krásná záminka k „obchodu“! Znamená to, že sám fakt setkání je pro Trumpa důležitější, než reálné zahraničněpolitické dohody. On potřebuje předvést samostatnost a sílu.

Noví Trumpovi nominanti – Pompeo i Bolton – musí hned pochopit, kdo je šéf a začít k tomu přivykat své podřízené.

To, samozřejmě, neznamená, že blízkovýchodní problémy nebudou tématem dalších jednání. Navíc tyto problémy skoro jistě budou hlavním kamenem úrazu ve vztazích mezi Ruskem a USA.

Právě proto je možné setkání na nejvyšší úrovni důležité – z praktického hlediska. O průlomových dohodách zatím nemůže být řeč, ale ruské vedení si potřebuje ujasnit pozici Bílého domu v celé řadě regionálních otázek. Například, zda se Trump skutečně chystá vážně přitlačit na Teherán a popžadovat jeho vyloučení z účasti na mezisyrském urovnání? Je korunní princ Muhammad bin Salmán Trumpovým spojencem, nebo tato figura, intenzivně propagovaná americkými liberály, jen dělá americkému prezidentovi problémy? Nakolik aktivně jsou USA ochotny podporovat izraelské letecké útoky na objekty v Sýrii, které Tel-Aviv považuje za iránské vojenské objekty? – atd.

Získat odpovědi na tyto otázky nelze výměnou nót, diplomatickou korespondencí a dokonce ani během telefonických rozhovorů. Je třeba si sednout proti sobě, podívat se jeden druhému do očí a promluvit si za zavřenými dveřmi.

Oba lídři se, samosebou, mohou bez osobního setkání obejít. Práce bude obtížnější, ale nebesa se nezřítí.

Nicméně plnohodnotný summit Rusko-USA je velmi důležitý i s hlediska symbolického. Celý globální establishment se skoro půldruhého roku v potu tváře snažil, aby k takovému summitu nedošlo.

Nakonec je třeba ukázat, že osudy světa jsou v rukou Putina a Trumpa, a ne britských tajných služeb, podrážejících vlastní vládu, ani FBI/CIA/ministerstva spravedlnosti USA, které dosud snovají spiknutí proti šéfovi Bílého domu, není v rukou eurobyrokracie, Merkelové, Macrona a Stoltenberga. Velmi mnohé se změní, jestliže všem těmto činitelům ukáží, kde je jejich místo.

Je jasné, že setkání dvou prezidentů ve Washingtonu, nebo na jakémkoli jiném místě, se pokusí zabránit. Není vyloučena ani sabotáž se strany americké byrokracie. Naše zamini rovněž bude muset být pružnější, aby to nedopadlo jak na summitu ve Vietnamu, kde Putin s Trumpem museli hovořit vestoje.

Pokud se summit bude konat během příštích dvou měsíců, bude to výhodné pro obě strany. Jistěže se velkého pokroku v rusko-amerických vztazích dosáhnout nepodaří. Ale bude to alespoň začátek hry s nenulovým součtem.
https://www.politanalitika.ru/v-polose-mnenij/vstrecha-kotoraya-nuzhna-dazhe-esli-ne-nuzhna/
Překlad: 180422