O archivu 9


Mezinárodní den Země

Srdečné pozdravení „bratru Čuníkovi“, který se nečekaně, ale mile vynořil v diskuzi u „Archivu 8“ a veliké díky za inspiraci.

A tady je slíbený příběh: Jak bylo v diskuzi řečeno, potkala nás ještě jedna tsunami – žádosti o potvrzení nasazení na nucených pracích. U nás bylo poměrně málo žádostí od českých občanů – vládcové Župy Sudety (Sudetengau) sice pracovní síly potřebovali, ale příchod Čechu z Protektorátu viděli jako riziko posílení české menšiny, která tu v některých oblastech přežívala i po Mnichovu (bylo to hlavně na Mostecku, Duchcovsku a Teplicku). Byli sem tedy nasazování zejména pracovníci z Polska a Ukrajiny. Ti nás teď žádali o potvrzení. V řadě případů už ne oni osobně, ale jejich pozůstali. Někteří psali přímo k nám, hodně žádostí nám ale přicházelo prostřednictví Ústřední správy sociálního zabezpečení (ÚSSZ) v Praze. A od nich nám jednou přišla žádost o potvrzení nasazení jednoho Poláka do Kadaně a také o informaci o jeho úmrtí – z nasazení se totiž do Polska k své rodině už nevrátil a oni o jeho osudu nic nevěděli. Žádost posílala jeho manželka a dcera. Úspěšnost takových hledaček byla různá, podle toho, jak se pro tu kterou obec dochovaly písemnosti. Poměrně úspěšné bylo hledání ve fondu Kadaně, kde se zachovala kartotéka obyvatel. Nuceně nasazení v ní byli také vedeni, sice na barevně odlišených kartách pro „ausländery“, ale vedeni byli a to je podstatné. Tak jsem se tam šla podívat, ale dotyčný tam kartu neměl. Propátrala jsem ještě několik dalších možností, ale bezvýsledně. A tak jsem nad tou žádostí seděla a přemýšlela, co by se s tím ještě dalo dělat, když ke mně do kanceláře přišel kolega, kadaňský rodák, který tu znal kdekoho. Kouknul na to jméno a povídá „Šéfová, moment, já ho možná znal! Počkejte chvíli, já se jdu na něco zeptat…!“ A zmizel. Za chvíli se vrátil, pusu od ucha k uchu, a že prý se nemýlil. Znal tu totiž člověka stejného jména – a potvrdilo se. Že je to syn onoho Poláka. Celý příběh se měl totiž tak: Polák tu byl nasazen na práci na statku německých majitelů. Sedlák byl v armádě a mužská pracovní ruka v hospodářství chyběla. Sedlák později padl, celý statek se stal majetkem vdovy a Polák tam zůstal až do konce války. Kdy se rozšířila jeho výpomoc i na selku, to nevím. Ale těsně po válce se vzali – bylo to pro oba výhodné: selka nemusela do odsunu a Polák se stal majitelem statku, který tím pádem nebyl konfiskován jako německý majetek. Mělo to jen maličkou chybičku: Polák byl už jednou ženatý v Polsku a měl tam i dítě. O tom se ale tady pochopitelně nevědělo. V době, kdy jsem vyřizovala tuhle žádost, tak byli Polák i jeho zdejší žena dávno mrtví, žil tu ale jejich syn a to byl ten, kterého se šel kolega zeptat. Syn celou historku přijal s velikým pobavením – že prý ho stejně vždycky zajímalo, jestli má v Polsku nějaké příbuzné. Příběh byl tedy jasný – ale co s tím potvrzením? Volala jsem na ten ÚSSZ a s paní, která nám tu žádost přeposlala jsme to probíraly – no, nakonec jsme se shodly na tom, že asi nejrozumnější bude to nějak citlivě zformulované napsat tak, jak jsme to zjistili. Tak jsem to odeslala a dál bylo ticho. Co taky jiného. Ale bylo mi těch ženských z Polska docela líto. Později jsem se ještě dozvěděla, že ten zdejší syn neodolal a pokusil se se svými polskými příbuznými navázat kontakt – ale odpovědi se nedočkal. No ani není divu…

 

No a teď k tomu, o čem jsem chtěla psát původně: dobrodružství a někdy i horory při opravách archivu. Jak už jsem psala dřív, archiv sestává ze dvou budov, nyní vnitřně propojených dveřmi. Ta starší budova má počátky někdy ve 13. století, ale byla mnohokrát od základů přestavována. Její současná podoba je převážně z prvních let 19. století.  V 70. letech archiv získal druhou budovu, postavenou koncem 19. století pro potřeby okresního hejtmanství. V té novější budově jsou výhradně depozitáře, archiváři mají své kanceláře ve staré budově, kde je i badatelna a podobné prostory. Tolik na úvod.

Už jsem se někde zmínila o tom, že velmi krátce po nástupu do archivu jsem objevila v přízemí dvě místnosti doslova sežrané dřevomorkou. Málem se o mne pokoušely mrákoty, bylo to opravdu moc zlé. Když jsem o tom celá vyděšená referovala svému předchůdci, s kterým jsme tam několik měsíců fungovali společně, tak mi naprosto bez zájmu odpověděl, že mu před časem uklízečka říkala, že tam něco takového je. A tím to pro něj končilo. Tak to mě opravdu dorazilo. No, on to byl pán, který mi s hrdostí líčil, jak dobře vycházel s ONV, protože „on od nich nikdy nic nechtěl“. (Tedy až na zvýšení platu, jak jsem později zjistila.) Budova archivu, financování provozu i personální obsazení archivu na to opravdu vypadaly. Podařilo se mi získat nějaké kontakty na zdejší stavební průmyslovku a tamní studenti v rámci školní praxe ty dvě místnosti vykopali, odstranili napadená dveřní futra a pak jsme jen větrali a větrali, dělali průvan, nechávali otevřená okna i za mrazu a tiše jsme doufali. Naštěstí tohle strašlivé napadení zůstalo jen v oněch dvou místnostech, dál se nerozšířilo. Vykopané to zůstalo řadu let, znovu se to zprovoznilo se to až o hodně později.

Pak jednou přišel do archivu vedoucí odboru vnitřních věcí ONV, kterému jsme podléhali, a oznámil, že sehnal partu, která nám v archivu vyčistí okapy – to byla naše další bolest: kdejaké nafoukané smetí, listí a podobně na některých místech ucpávalo okapy natolik, že voda přetékala, ničila fasádu a dokonce zatékala i do budovy. Nad touhle zprávou jsem zajásala. Ta parta byla tvořena čtyřmi mladými chlapy, myslím, že z obce Kovářská.  Hlavním zaměstnáním to byli dřevorubci a zálibou horolezci. Tehdy začalo být povolené drobné soukromé podnikání a tak si chlapi řekli, že to svoje horolezení  využijí i prakticky. Založili si firmičku a my se stali jejich zákazníky. V týdnu pracovali v lese, na nás jim zbývaly soboty a neděle. No a tak jsem o víkendech napochodovala do archivu i s nějakými zásobami jídla pro sebe i pro tuhle partu a čistily se okapy. Chlapi byli moc fajn, přivezli si lana a různé jiné horolezecké vymoženosti, přes vikýře se dostali na střechu a dali se do práce.  Jen mě občas lekali, když mi najednou z venku zaťukali na okno, viseli tam na špagátě jak babouci a přeptávali se, celí rozchechtaní, jestli už bude oběd. Kuriozita taky byla, když si přišli půjčit koště – že tu střechu zametou, aby z ní to smetí znovu nepadalo do vyčištěných okapů. Tedy zametání střechy jsem ještě neviděla! Ale opravdu byl dost dlouho od ucpaných okapů pokoj. Nakonec jsem je ještě uprosila, aby vykáceli bezinky, kterými byl zarostlý tzv. vězeňský dvůr. Byly to obludy, vysoké snad pět metrů a byla to doslova džungle. Od dveří se na ten dvůr dalo jít tak dva metry, a pak začínal bezinkový prales. Bohužel stálý stín, který tam tím pádem panoval, napomáhal nežádoucí vlhkosti a těžce poškozoval fasádu na tzv. křídle cel.

Tohle býval vězeňský dvůr. Bezinky sahaly až nad hradební zeď, vrata, od kterých je to focené, neexistovaly, tam to bylo zazděné a druhá zeď byla těsně před tou baštou.  Zhruba od poloviny 19. století byla totiž v křídle cel (nalevo) okresní soudní věznice. (To divné v levém dolním rohu je kus Mikeše, který se mi pochopitelně musel připlést do záběru. Jako vždy byl přesvědčen, že bez něj by ta fotka nešla.) Když se nám zásluhou horolezců podařilo vyhubit bezinky, rostly na tom dvoře obrovské spousty divizen – vypadalo to moc krásně. Potom město zpřístupňovalo procházkovou cestu po hradbách a tak se dohodlo s ONV, aby jim někdejší vězeňský dvůr přenechali a hradební okruh mohl být kompletní.

Vstup z archivu na bývalý vězeňský dvůr. Původně byl uzavřen kovovými dveřmi, které jsou na snímku ještě opřeny o zeď. Tam, kde jsou ty dveře opřeny, býval vchod na chodbu u vězeňských cel.

Takže jsme měli vykopanou dřevomorku, zlikvidované bezinky a vyčištěné okapy. Tím ovšem pohromy nekončily. Blížila se zima a tak se začalo plašit topení. V celém komplexu archivu byly plynem vytápěny jen tři kanceláře, a temperovaná chodba před nimi, v místnosti, kde je nyní badatelna, byly dvoje nepříliš fungující akumulačky, které na tu prostoru nestačily. A v koupelně byla plynová karma. Plynová kamna patřila spíš do muzea, při zapalování je člověk musel prosit, aby se vůbec začaly snažit, navíc to bylo provázeno mohutnými detonacemi plynu, které si ty potvory vždycky někde nashromáždily a pak ho bouchly a tepla z nich taky moc nebylo. Karma byla obdobného věku a kvality. A pak přišel plynař-revizák – on ho nejspíš poslal vedoucí odboru, protože jsme se krátce před tím shodli na tom, že se s tím vytápěním musí urychleně něco udělat. Revizák obhlídnul situaci, oznámil, že má dvě hezké malé děti a že se kvůli nám nenechá zavřít – a zakázal nám kamna i karmu používat. Tím vznikla havarijní situace, kterou bylo nutno okamžitě řešit.  Několik týdnů se tedy archiv vytápěl pomocí mobilních olejových radiátorů – měli jsme celkem tři a příkaz nenechávat je zapnuté přes noc, aby archiv nevyhořel. Výsledek tedy byl, že než se ráno zapnuté radiátory rozehřály, byl čas je vypnout a jít domů. Nutno přiznat, že do kamenné budovy s metrovými zdmi to opravdu nebylo ideální vytápění. No aspoň jsme si o ně mohli zahřát zmrzlé ruce, ale nic víc. Pak přišla druhá etapa: dají nám do archivu akumulačky – taky jako provizorium, konečným řešením mělo být plynové etážové topení.  Jenže aby se tam mohly dát akumulačky, bylo potřeba zkontrolovat elektrické rozvody a případně natahat nové, aby to ty kamna zvládlo. I zavolal mi vedoucí, že dne toho a toho přijde revizák a podívá se, jak to u nás s elektrikou vypadá. Ani on, ani já jsme si nedělali iluze a tenhle revizák byl navíc vyhlášený puntičkář, který hned tak něco neodsouhlasil. Tak jsem vymýšlela nejrůznější plány a strategie, jak od revizáka vymámit kýžený souhlas. V den D přišel na kus řeči do archivu Jirka, učitel ze stavební průmyslovky, s kterým jsme se skamarádili při boji s dřevomorkou. Když slyšel, co se děje, tak se nabídnul, že se mnou na toho revizáka počká, že ho zná a pomůže mi s ním. V určenou hodinu revizák zazvonil, já nasadila služební úsměv č. 6, posadila jsem ho k Jirkovi a šla jsem do vedlejší kanceláře vařit kafe. JENOMŽE… Jenomže jsem zapomněla, že ten den se naše paní uklízečka, stařičká paní, rozhodla, že v té vedlejší kanceláři vypere koberec. A ač nevoják, postupovala podle vojenské zásady „Co je mokré, to je čisté.“ A koberec byl opravdu pořádně mokrý. Já došla k vařiči, zjistila jsem, že v konvici není voda, tak jsem konev vzala a otočila se, že pro tu vodu zajdu. Při tom jsem pořád společensky šveholila na revizáka a netušila jsem zradu. Šlápla jsem na mokrý koberec, pak na hladké lino kolem koberce, ujela mi ošlapaná podrážka a já se řítila k zemi. Pustila jsem konvici, která se s velkým rachotem kutálela místností, pak jsem se chtěla něčeho zachytit, abych nespadla – jenže to něco byly plechové kartotéční skřínky, které se do všeobecného pádu a rachotu s radostí zapojily. Odjakživa jsem měla volné vazy v kolenou, stačilo špatně šlápnout a koleno bylo vymknuté. A jak jsem se tak řítila k zemi, tak jsem cítila „lup-koleno je venku“ – „lup-koleno naskočilo zpátky“ a tohle se opakovalo několikrát. Když jsem dopadla na zem mezi ty zřícené kartotéky, noha bolela jak čert – ale koleno bylo naštěstí na svém místě.  První, co jsem si uvědomila, když jsem zas začala normálně vnímat, bylo ticho. Přímo hlasité ticho, šířící se z mé kanceláře, kde seděl revizák s Jirkou. A pak se ozval velmi nesmělý Jirkův dotaz: „Co to bylo?“ No tak jsem je ujistila, že žiju a tak nějak vysvětlila, co že se děje. Ledy byly touhle mou akcí dokonale prolomeny, konverzace přestala být služební a začala být přátelská. Vypili jsme kafe a šli na obhlídku elektriky. Tedy šli – pánové šli, já pajdala, případně poskakovala po jedné noze.  Revizák byl velmi vstřícný, dokonce nabídnul, že nám to nouzové vedení elektriky vyprojektuje – což také učinil, my dostali kamna a bylo nám hej. Akorát já za to musela zaplatit vlastním tělem. Tedy ne celým, jen tím vymknutým kolenem. Za nějakou dobu jsme získali slíbené etážové topení a začali jsme doufat, že pohromy jsou za námi.

To ovšem byl omyl – to nejhorší nás teprve čekalo…

Doufala jsem, že všechny stavební horory dokážu nacpat do dnešního dílu – ale to by se mi sem nevešel totálně nasazený Polák. Takže horory budou pokračovat příště

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

17 reakcí na O archivu 9

  1. strejda napsal:

    Krásný příběh toho Poláka, já znám podobný, také spojený s Polskem. Jeden příbuzný, coby mladík, zůstal po roce 1938 v Sudetengau. Byl Čechem, ale stal se občanem Říše. Jeho otec za krátký čas putoval do Dachau a tam brzy zemřel. Syn nabral roky, vyučil se zámečníkem a poslali ho pracovat do Štětína. Tam se seznámil s nějakou místní slečnou, přivedl ji do jiného stavu a oženil se s ní v kostele a narukoval do Wehrmachtu. Po porážce se nějak dostal zpět domů. Odkroutil si vojnu v československé armádě, našel si slečnu a přivedl ji do jiného stavu a oženil se s ní v kostele. Uběhlo dvacet let a Červený kříž ztracené manžele našel a zkontaktoval je. Situace byla zapeklitá, sňatky byly církevní, tedy ten druhý snad ani sňatkem nebyl, každopádně by byl církevně neplatný, kdyby to prasklo. No, pán již trochu v letech se sebral do Německa, tehdy DDR, podívat se na syna a manželku. Ta druhá manželka, jak by asi napsal blbíš, co vlastně ani manželka nebyla, se klepala strachy. Vrátí se či ne? Tam syn, tady syn a dcera, potomci sice legitimní, ale vlastně nemanželští. No v DDR to nebylo ono, syn bez otce se moc nevyvedl a tak se milý pán vrátil zpět a po několika letech zemřel, bylo mu 55 let.
    Jak vidno, podobných příběhů bylo více, tyto dva dopadly dobře. Jen ta Polka nedostala žádné odškodné. Ale jistě měla (?) radost, že její milý přežil.

    To se mi líbí

    • K-k. napsal:

      Jo, strejdo, musela být radostí bez sebe, když místio odškodného přišla zpráva, že z manžela se stal bigamista…

      To se mi líbí

      • strejda napsal:

        To určitě a navíc v religiózním Polsku. Ale jistě se paní Katy shodneme, že lidskost křesťana zvítězila 🙂

        To se mi líbí

        • K-k. napsal:

          Možná jo, možná ne, strejdo – mně je prostě těch ženských líto…

          To se mi líbí

          • brtník z brlohu napsal:

            Napadla mne situace ve po vřsr v RSFR – tehdy stačilo dojít na sovět a prohlásit že se jeden rozvádí – protějšku se to sdělilo, že je rozvedený na pohlednici – někdy nedošla….
            Ostatně to je i případ Haška – když se chtěl oženit s Šurou tak postupoval stejně – ale Jarmile se to nedoslechlo… podle zákonů ČSR rozvedený nebyl, ale i znova ženatý nebyl takže obvinění z bigamie šlo do prázdna neb zákony sovětů se tehdy u nás neuznávaly.
            Inu porevoluční či poválečné zmatky.
            Před časem byl na německé TV film – jeden druhému se ztratili koncem války ve zmatcích ve Východním Prusku – a navíc dostali papír že jejich partner zahynul… po letech zjistily děti že jejich otec žije a má novou rodinu, a ona … stejná situace jako tu píše Katy.
            Apropo celý film byl velice silně protiválečný.

            To se mi líbí

  2. vonrammstein napsal:

    Neuvěřitelný 😀

    To se mi líbí

    • K-k. napsal:

      ale stalo se! jestli sem někdy dám nějaké případy z Mimořádného lidového soudu, tak to teprve jsou neuvěřitelné veci…bohužel většinou ne moc veselé.

      To se mi líbí

      • Bavor V. napsal:

        Historie málokdy bývá veselá. Pokud není nudná, bývá krutá. Přesto si myslím, že příběhy z archivu by mohly být daleko lepší „nekonečný“ seriál než nám nabízejí různé TV.

        To se mi líbí

        • strejda napsal:

          To určitě, hlavně knižně. Něco jako Dlouhého četnické historky. Tam je život opravdový. Ale jak to bývá, nejlépe je být pozorovatelem, případně glosátorem.

          To se mi líbí

  3. K-k. napsal:

    příběhů je dost a dost, jen si nejsem jistá. jesti ty vyprávěné mají stejný půvab, jako když je člověk žije. A bohužel některé, pokud by byly vyprávěny v plném rozsahu, by sice byly zajímavější, ale mohly by ublížit. Proto se pečlivě vyhýbám jménům a dalším identifikačním znakům – a stejně mám občas obavy.

    To se mi líbí

    • vera napsal:

      Vy tu schopnost půvabného vyprávění máte, to je vždycky na dobré usazení, a lítost že dneska už je konec? 🙂
      K ochraně soukromí, vy máte aspoň opodstatněné obavy, tomu jeden rozumí, vážně je to tenký led. Ale vážně víte, jakým identifikačním znakům se vyhnout? Já už ne….
      Zrovna mám před sebou GDPR pro knihovny, kde je napsáno, že
      …“Nařízení osobní údaje přímo nevyjmenovává“…
      a kousek dál to pokračuje:
      „Naopak jisté riziko může představovat nabízení knih či akcí například podle toho, co konkrétní uživatel dříve četl. Takové profilování nelze dělat bez vědomí uživatele a je třeba mu vždy dát možnost jej odmítnout. Každou takovou funkci je navíc třeba důkladně vážit, zda je v souladu s rozumným očekáváním uživatele, a tedy slučitelná s novým účelem.“…
      To vás nechci odstrašit ), jenom říkám že chápu jak je to našlapování těžké )

      To se mi líbí

      • K-k. napsal:

        Věro, pokouším se řídit zdravým rozumem – a jen doufám, že ostatní se jím budou řídit taky…
        Mimochodem, kdysi se blbnulo kolem „osobních údajů! v badatelských listech a chodily pokyny, jak je uchovávat a co se s nimi smí a nesmí – ale že v archiváliích je osobních údajů mesrovnatelně víc a daleko zneužitelnějších, to nějak vrchnost nezajkímalo…

        To se mi líbí

  4. Bratr Čuník napsal:

    Hezký příběh s tím Polákem. Bývaly to heroické doby, kdy archivy byly většinou umístěny v rozpadajících se historických budovách, které nebyly ani tak prodchnuty duchem minulosti jako zápachem plísní. Vzpomínám, že v Archivu města Brna měli jsme depoty rozeseté různě poměstě. Nejhezčí byl na Špilberku, to příslušný pracovník vyfasoval krosnu a s ní se vypravil do špilberských kasemat pro žádané archiválie. Docela pěkná procházka, jen v zimě při náledí to byl pomalu horolezecký výkon. Na Křenové byl depot v sklepích sešlého činžáku. To se nejdřív muselo kopat do plechových dveří, aby potkani měli čas zalézt, jinak byli nervózní. Jak jsem slyšel, někde v archivech měli i archivní kocoury k lapání myší. Ti byly řádně systematizováni a krmeni z rozpočtu ministerstva vnitra. My se spokojili jen s pastičkami.

    To se mi líbí

    • K-k. napsal:

      My byli pod jednou střechou – ovšem dost chatrnou a chatrná byla nejen střecha – ostatně opravám archivu, pochopitelně za plného provozu (až na badatelnu), bude věnován další díl. Služební kocouři prý bývali v pruských archivech – tvrdil to aspoň Vláďa Kaiser z Archivu města Ústí. On měl v archivu kocoura soukromého: nádherného šedomodrého peršana. My měli kocoura plebejce: klasického mouráka jménem Matěj. Spával mi v pracovně, zasunut v mezeře mezi díly Ottova slovníku naučného – byl to vzdělaný kocour! A rád dohlížel na badatele… 😀
      V kasematech sídlil SOA Litoměřice – tedy v terezínských kasematech. Pak jim postavili barák v Lovosicích – a tam je pro změnu chytla ta velepovodeň – 2002, nebo kdy to bylo. Naštěstí jen do prvního patra. Kdyby v té době byli ještě v Terezíně, bylo by to hodně zlé…

      To se mi líbí

  5. jaa napsal:

    K-K, tak jsem si na Vás vzpomněla, při sledování dokumentu Egypt – nález archivu papyrů a jeho zpracování,. a taky pečetění, Hkedala jsem k té vodě a tak jsem ti vzala od první kazety a nestačím koukat co všechno v těch 90tý bylo v Tv a bez problémů a coopatzruju. Jen aby mi to video vydrželo, alespoň dokud to budu schopna vnímat já. …

    To se mi líbí

    • strejda napsal:

      Lecos se dá stáhnout z ulozto. Nedávno jsem si tak pořídil pěknou sbírku filmů o českých archeolozích v Egyptě (a světě).
      Dobrodružství archeologie, 5 dílů
      Nové objevy ve starém Egyptě, 9 dílů
      Vše opravdu skvělé

      To se mi líbí

      • jaa napsal:

        Hmm, mám 13 kazet Egypťáckých, ještě z doby kdy se mohlo. problémy jsou tři. Jednak nevím jak to tam funguje, druhak starej pc se jaksi šprajcnul a nao novým se zase šprajcla sedmá wokna a neberou mi ten showbiz co to digitalizuje, ač by to mělo být kompatibilní. Ale časem na tom zapracuji a třeba tam něco přidám.

        To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.