O archivu 7


Kolem badatelů je spousta zajímavých příběhů. Ne vždy to ovšem jsou taková velká témata, jako ty tři, o kterých jsem psala v minulém díle. Ale i ty ostatní příběhy bývají zajímavé.

Tenhle je o tom, že svět je opravdu malý: Jako badatel k nám do archivu chodil jeden městský policajt – velký zájemce o historii policie a zejména o vývoj policejních uniforem. Byl do svého tématu velice zažraný, až jsem se před ním občas nechávala zapřít. On člověk nemá vždycky čas a náladu poslouchat několikahodinové nadšené líčení, kdy policajti začali nosit tenhle typ čepice a kdy se jim změnilo označení na límci. No a jednou tenhle policajt přišel obzvlášť nadšený – že je na stopě pamětí prvního (a posledního) prvorepublikového velitele kadaňské státní policie. No tak to jsem nadskočila a zavětřila. O tom, že by tyhle paměti mohly existovat, jsem věděla. Poprvé jsem na jméno onoho pána narazila, když jsem se probírala písemnostmi Mimořádného lidového soudu v Mostě, do jehož pravomoci spadala i Kadaň a při procesu s jakýmsi vysoce postaveným kadaňským henleinovcem tam jako svědek vystupoval tenhle (v té době už bývalý) velitel policie. Tehdy jsem se jen tak zasnila, že by bylo zajímavé se ho na některé věci vyptat – ale pak jsem to pustila z hlavy. Jenže po čase se mi dotyčný pán ohlásil na návštěvu do archivu – že píše paměti a že by si potřeboval některé věci ověřit. Samozřejmě jsem souhlasila a byla jsem na něj velmi zvědavá. V ohlášený den dorazil drobný starý pán s hůlčičkou a s velmi autoritativním vystupováním. Dostal k dispozici všechno, o co si řekl, k „civilnímu“ povídání se ovšem nedal přimět. A zase odjel. A dlouho se nic nedělo, až na jeho paměti někde narazil onen badatel-policajt. Pán už byl dávno mrtvý, paměti byly v majetku jeho manželky, a jak se později ukázalo, točil se kolem toho intenzivně i jeho syn. Paní se podařilo přesvědčit, aby do archivu přijela – syn přijel s ní a paměti přivezli. Pochopitelně jsme o to měli veliký zájem, ale zejména syn byl zřejmě přesvědčen, že ty paměti vydají tiskem a že finanční přínos nebude zanedbatelný. No, vyjednávání bylo náročné, nakonec jsme se dohodli, že jim ten rukopis přepíšu načisto a ONV (tehdy ještě existující), že to od nich odkoupí – ovšem jen k archivnímu uložení, publikační práva zůstanou rodině. A tak se i stalo. Paměti jsou to velice zajímavé, ovšem ani ne tak pro Kadaň, ona tu ta policejné stanice byla jen od listopadu 1937 do Mnichova – tedy do října 1938. A autor pamětí byl zřejmě velmi loajální k tehdejšímu vedení města. Ale zajímavé je tam jiné popisované období: on totiž jako malý kluk vyrůstal na Moravě, ve Strážnici. Tam žil v době I. světové války a i krátce po ní – popisuje například protižidovský pogrom, který tam zažil. Vůbec jsem netušila, že k něčemu takovému na našem území taky docházelo! Pak se jeho rodiče rozvedli a otec zakotvil na Slovensku, v Trenčíně. A tak je velká část pamětí věnována poměrům na Slovensku krátce po vzniku ČSR – a vlastně až to vzniku Slovenského štátu. Je to opravdu zajímavé čtení – a pro mne to v mnoha směrech dost objevné.

Zajímavým badatelem byl i starší pán, který archiv navštívil krátce před Listopadem. Byl to, pokud se pamatuju, bývalý celostátní ředitel kriminálky (tituly a přesné názvy si už nepamatuju), toho času čerstvě v důchodu. Jako začínající policajt sloužil na Chomutovsku a účastnil se tu pátrání po neslavně slavném vrahu Mrázkovi. A protože byl s policií za ty roky hodně srostlý a v důchodu nějak nevěděl, co dělat, tak se rozhodl, že o tomhle případu něco napíše. Případ Mrázek je teď notoricky známý, tehdy se o tom jen šuškalo mezi zdejšími pamětníky. Spis jsme měli, ale je to pořádný balík – tak jsme se s pánem dohodli, že mu ho meziarchivní výpůjční službou půjčíme do Prahy, aby měl čas a klid na jeho prostudování. Po čase nám ho v pořádku vrátil a za nějakou dobu jsem zahlídla i knížečku, kterou o tom napsal – tedy spíš brožurku. Nějak jsem si ji ale nestihla koupit a přečíst – to už vypukla revoluce a my měli v archivu jiné starosti. Ostatně, on ten Mrázek rozhodně není čtením na dobrou noc.

A ještě do třetice – to byl ovšem badatel spíše dálkový. Zavolal nám jednou kádrovák z dolu na Měděnci (bylo to před Listopadem, takže to byl kádrovák, dnes by to byl personalista), že by potřeboval opis vysvědčení z deváté třídy jakéhosi zaměstnance z toho dolu. Že ho chce poslat na kurs střelmistrů a tam že chtějí doklad o ukončení základního vzdělání. A že pro toho chlapa by bylo dost obtížné vyřídit si to v archivu osobně, tak že mu slíbil vyřídit to za něj. No, proč ne, to nebylo nic mimořádného. Nadiktoval nám jméno a datum narození a školu, do které dotyčný chodil. A šli jsme hledat. Jenže mezi deváťáky příslušného ročníku na té škole (byla to jedna z chomutovských základek) jsme to jméno nenašli. Za nějakou dobu volal kádrovák znova, a proč prý jsme mu to ještě neposlali. Tak jsme mu vylíčili situaci, on slíbil, že se dotyčného na tu školu znova vyptá.  Za pár dní se ozval, nadiktoval nám jinou školu – tam ale také nic nebylo. Při dalším telefonátu bylo jasné, že naše vysvětlení považuje za nepříliš povedenou výmluvu, ale přece jen slíbil, že se ještě přeptá. Při dalším telefonátu nabídnul třetí školu, s dodatkem, že ale je možné že se jednalo o školu čtvrtou, nebo pátou. A zase jsme neuspěli. Kolega to už vzal osobně a prohlásil, že projde všechny chomutovské základny, co máme (je jich sedmnáct) a že to někde najít musí. A že je to nějaké divné. Asi po dvou dnech hledání se vynořil z depozitáře celý umouněný a uprášený, ale vítězoslavný a v ruce třímal třídní výkaz. Byla to pochopitelně úplně jiná škola, než by to teoreticky měla být a třídní výkaz nebyl z devítky, ale ze sedmičky. Tam se totiž dotyčný propracoval po devíti letech školní docházky – a soudě podle známek, škole se muselo hodně ulevit, když ji opustil. No a my už jsme s kolegou jen netrpělivě čekali, kdy zavolá kádrovák. Zavolal poměrně brzo, a když se představil, tak povídám „Už jsme ho našli. A odrecitovala jsem školu, třídu a kvalitu známek. Kádrovák na to: „No jo, já vím. Já jsem se vám chtěl omluvit. Mně to připadalo divný, že si nepamatuje, do které školy chodil, tak jsem za ním sfáral do šachty, vzal jsem ho trochu pod krkem a ono to z něj vylezlo.“ A na závěr dodal takovým zoufalým hlasem: „A víte, co je na tom nejhorší? On je to bývalý policajt!“ Já v tu chvíli zapomněla na slušné vychování a dostala jsem úplný záchvat smíchu. A mezi chechtotem jsem se kádrovákovi omlouvala, že jsem si vybavila ten starý vtip, proč chodí policajti ve dvojicích – no chechtali jsme se pak oba…

Fotky k tomuhle vyprávění nemám – tak dám aspoň tuhletu, to je důl, kde měli toho vyvedeného (skoro)střelmistra.Já vím, že jsem ji už před dvěma lety tady k něčemu dávala – ale když mně se ta fotka líbí a jinou nemám.

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na O archivu 7

  1. NavajaMM napsal:

    Vďaka za parádne rozprávanie.
    Aký je ten svet malý, tie spomienky z Trenčína by mohli byť zaujímavé, mám tam časť vzdialenej rodiny, väčšinou sú to vyslúžilí vojaci z povolania.
    K tomu vtipu o policajtoch vo dvojiciach. Otec mi rozprával, že to zažil v mestskej doprave. Vraj sa tam viezol taký pripitý chlap a celý autobus bavil vtipmi o policajtoch. Keď to bolo v najlepšom, zdvihli sa takí dvaja zamračení páni v civile, prišli k chlapovi, ukázali odznaky a ten autoritatívnejší, že „občan, ukážte mi občiansky preukaz“. Potom v ňom začal listovať a svojmu kolegovi pokynul: „Píš!“ A to bol pre cestujúcich v autobuse zlatý klinec predstavenia…

    To se mi líbí

    • K-k. napsal:

      Vzpomínky ode mne dostalo i trenčínské muzeum (ovšem za slib nepublikování) a byli prý velmi potěšeni. (Posílala jsem to tam přes známého.)
      No jo, s některými policajty chodí i pes – ten na ně dohlíží, aby to nepopletli. 😀 ASynek kdysi dělal u hlídací služby, tak takového psa měli: dávali ho vždycky k nováčkům, protože psisko vědělo, kdy a kudy se má jít na obchůzku, kde jsou kontrolní body a podobně a nováčka to postupně naučil. Ovšem nic není bez chyby: jednou měl nováček s tímhle chytrým psem hlídal drůbežárnu – jenže vedle za plotem byla fenka a pes se rozhodl, že té holce čtyřnohé předvede, kdo je šéfem. No a dopadlo to tak že na dvoře kraloval pes, fenka od sousedů zálibně koukala – a před branou stáli zaměstnanci a nemohli dovnitř a na vrátnici byl zavřený hlídač-nováček, kterého pro změnu pes nepustil ven. Prostě pes tam vládl pevnou tlapou.,Nakonec musel od hlídací služby přijet nějaký zkušený psovod a hafanovi vysvětlit, že ta legrace už opravdu skončila… 😀

      Liked by 1 osoba

  2. vonrammstein napsal:

    Ty paměti prvorepublikovýho policajta bych si taky hodně rád přečetl.

    To se mi líbí

    • K-k. napsal:

      Byl byste asi zklamán, pane rytíři, on ten pán byl především úředník. S radou Vacátkem nemá bohužel nic společného. Já se na ty paměti těšila především proto, že jsem doufala v nějaké zasvěcené informace o zdejší těsně předmnichovské situaci. Vypadá to ale, že se mýlil kdekdo, co to tu popisoval, včetně mého otce, který to tu zažil jako voják a zřejmě včetně manželky onoho pána, která sem přijela s ním, a mezi tím, co se pán hrabal v papírech, tak seděla u mne v kanceláři a přece jen mi něco řekla. Podle pana policejního exředitele se tu ale odehrávala pouze seriozní jednání s těmi solidními pány z SdP…

      To se mi líbí

  3. strejda napsal:

    Pěkné příběhy, ono se v archivech opravdu hodně zajímavého najde. Archiválií i badatelů. Jde jen o motivaci hledat a o čas. Ideální pro důchod.
    Mám známého, ten prohledává popelnice a kdo ví co ještě a nachází někdy úplné poklady, třeba stará rodinná alba. Nedávno tak našel fotky četníků z Kraslicka, pěkně popsané. Přinesl je do muzea. Naprostý poklad. A tak se vyhozené fotky dostaly i do knihy.
    Při mém bádání o životě předků se snažím i inspirovat známé o jejich písemné záznamy a vzpomínky. Od 90 leté maminky toho hledače mám zajímavou vzpomínku na praní prádla, pošlu ji pánovi prostoru, třeba se někdy bude hodit. Vzpomínky na praní sbírám intenzivně, vzpomínám na tu příšernou dřinu s valchou.

    To se mi líbí

    • jaa napsal:

      Asi krapítko odbočím, ale když už jste to začal. Valcha byl geniýlní vynález předků a o tom praní by to bylo zajimavé téma. A taky dotaz, nemáte tam nějaký záznam o tom jak automatky ničí prané věci? Tedy automatky – spíš ždímačky. Docela by mne to zajímalo, jestli se mé zkušenosti potvrdí. Nechci ničit dnešní debatu úplně.

      To se mi líbí

    • K-k. napsal:

      Ty fotky kraslických četníků, to je fakt moc pěknej nález!
      Praní na valše – to pamatuju jako hodně malá, tek někdy kolem šesti-sedmi let. Právala tak babička: do kuchyně na štokrdle přinedla plechovou dětskou vaničku, do ní mydlinky, valchu a už to jelo. Mamka tohle nesměla, měla na rukách ošklivej ekzém a mokro a mydliny jí to velice zhoršovalo. A když se pralo, tak babička vařila k obědu krupicovou kaši, aby to bylo rychlé. A k té kaši patřilo varování: „Nesmíš se dívat na střechy, měla bys brzo hlad.“ Jenže kam se z toho okna dívat, když se to konalo v Praze ve 4.patře vršovického činžáku? 😀 A pak jsme si koupili pračku se zdímačkou (Perobot? Tak nějak se to jmenovalo) A to byly zas jiné historiky… Naposled jsem praní na valše viděla, když jsme s mosteckým muzeem obcházeli vesnice, určení k likvidaci a sháněli věci pro muzeum. A v Třebušicích na dvorku tajkového maličkého domku jsme zastihli paní u necek, jak drbe prádlo na valše – to bylo někdy koncem 70,let.

      To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.