Rusko si musí vytýčit vlastní cestu


Nedávno jsem na síti narazil na zajímavé video s vystoupením autora a vedoucího jedné z nepopulárnějších talk-show ruského 1. federálního TV kanálu Vladimira Solovjeva v Radě federace.  Jeho vystoupení v horní komoře ruského parlamentu navazovalo na jeho televizní debatu se světoznámým ruským filmovým hercem a režisérem Nikitou Michalkovem. Solovjevovo senátní vystoupení pomůže, dle mého názoru,  orientovat se ve zdrojích současných problémů nejen Ruské federace – proto se dělím překladem podstatné jeho části.

Je pro mě čest vystupovat před tímto shromážděním. Pozvání jsem se dost dlouho bránil, protože nejsem žádný politik ani politolog – jsem novinář a dělám svoji práci, v poslední době spíš jako průvodce televizním pořadem, takže vůbec nepřeceňuji svoje schopnosti ani dosah svého vlivu. Té chyby se dopouštějí mnozí novináři, kteří ne zcela přesně chápou svoje poslání a následně z toho vznikají problémy.

Svého času nikoli neznámý vědec a spisovatel Yuval Noah Harari napsal knihu „Homo sapiens – krátká historie lidstva“, v níž došel k nečekaným závěrům: – jsou tři základní druhy strachu, které lidstvo mělo vždycky: – strach z hladu, strach nemoci a strach z války. Ukazuje se, že už od roku 2001 zahynulo v důsledku teroristických akcí a válek méně lidí, než lidí zemřelých sebevraždou. Při celé hrůze terorizmu, při veškeré hrůze války se ukazuje, že jako faktor negativně ovlivňující populaci planety, je nesrovnatelný s takovou hrozbou, jakou jsou autohavárie, nezdraví lidí vedoucí k tak hrozným následkům, jako je sebevražda.

Ale ani hlad nemá nic společného s představami, které o něm lidstvo mělo.  Množství jídla produkované lidstvem je postačující k uživení kteréhokoli žijícího člověka a hlad vzniká výlučně z politických příčin a kvůli nemožnosti dodat potraviny a čistou vodu do oblastí zasažených neštěstím.

Všechny nemoci, které jsou, se ani neblíží úrovni tragedie, která naposledy zasáhla Evropu a svět a byla známa pod názvem „Španělská chřipka“.

Zhruba týž problém vzniká kolem termínu bezpečnost. My dnes stále ještě chápeme svět jako – chcete-li – odraz 2.světové války. Stále se domníváme, že hrozby vznikají výhradně na hranicích a výhradně díky vojenské síle. Teď, když se situace prudce zhoršila, kdy jsme se došli k epoše blízké náboženským válkám (poslední vypovězení našich diplomatů už nejsou podloženy mezinárodním právem, nikomu se nechtělo zabývat se mechanizmy a propracovanými metodami zjištění pravdy – jako v případě chemického útoku v Salisbury), a tento princip byl zaměněn principy solidarity, což připomíná křižácké výpravy, kdy pro nás není důležité, kdo je v právu a kdo ne, nýbrž to, kdo to právo vykládá – protože věříme, že je to politicky správné a nezbytné. Nedočkají se jakýchkoli výsledků vyšetřování a důkazů – to není důležité!

Nikoli náhodou teď prohlásili v Bílém domě: „…my věříme našim britským partnerům“. To ale není kategorie mezinárodního práva, ale kategorie náboženská – věřit, či nevěřit.

Za této podmínky konkurence bůhvíproč máme za to, že už není studená válka, ale její následující etapa trefně jedním z evropských politiků nazvaná “válkou ledovou“, která se bude vyvíjet podle scénáře 2.světové války. Je jasné, že tomu tak není. Nás chtějí porazit – to je nesporné. Ale proč? Svět si dnes USA představují (a to není tajemstvím, protože o tom mnohokrát píší) jako akciovou společnost, v níž jsou majoritními akcionáři v důsledku svého hospodářského rozvoje. Všechny ostatní země vnímají jako neposlušné minoritáře, které je možné trestat. Tato situace nepředpokládá jiné právo, než právo silnějšího. Proč se ale naivně domníváme, že s námi, kteří porušujeme řád podle jejich představ, si to budou vyřizovat metodami nacistického Německa nebo metodami Entente – cestou vpádu – proč? Jak svého času prohlásil Churchill, jsou Američané dobří v tom, že probírají všechny nesprávné varianty a nakonec nalézají jednu správnou. Přičemž jsou to velmi důslední a vůbec ne hloupí lidé, kteří už jednou použili metodu, která přinesla požadovaný výsledek. A velký Sovětský svaz (nebudu se pouštět do morálně-etického hodnocení) byl velmocí se silnou armádou, s významným vojensko-průmyslovým komplexem, – se rozsypal nikoli kvůli intervenci, která by vedla k jeho porážce. Nikdo se dnes nechystá naši zemi lineárně napadnout. Proč? Ukazuje se daleko efektivnější a spolehlivější pracovat metodami, které si Američané skvěle procvičili na Východě. Kdy vzniká opoziční hnutí, to se napumpuje penězi a zbraněmi, dál se prohlašuje za jediné správné hnutí, které je třeba podporovat celým mezinárodním společenstvím. Zapojuje se informační mašinérie jako výsledek hrůzné stávající státní moci, která nechce přistoupit na demokratické změny. Je-li to nezbytné, tak i přímá intervence, jak jsme viděli v Libyi, Sýrii, kde přímo působí zahraniční vojska, aniž by k tomu měla jakékoli oprávnění, a dál svržení a výměna státní moci, změny státní politiky a plné podřízení vůli majoritářů, řídících celý svět.

To probíhá dnes u nás. Na jedné straně jsme dosáhli suverenity vojenské, suverenity zahraničně-politické – ta se ale neopírá o suverenitu ekonomickou ani ideologickou. Ekonomickou suverenitu náš stát ztratil docela dávno, od dob Brettonwoodské a Jamajské konference, kdy byl svět definitivně svázán s dolarem, a poté všechny pohyby, které se snažíme dělat, jsou chtě-nechtě spojeny se světovým systémem.

Ideologicky se nacházíme mezi Skyllou a Charybdou. Na jedné straně jsme si teď najednou uvědomili, že to, co vnímáme jako absolutní danost předloženou státní mocí v 90.letech a nepřijatou většinou naší veřejnosti naší země. Hodnoty, předkládané Západem, většina společnosti nepřijímá jako absolutní pravdu konečné instance, ale vlastní cestu jsme zatím nevypracovali. Nenašli jsme ji a nemáme odpověď. Chcete-li, vidíme jakýsi rozštěp vědomí: – na jedné straně od nás lidé vyžadují zformulování ideje, zformulovali jsme, čím je Rusko jiné, a mluvíme o pocitu spravedlnosti. Ovšem národ se vrací do všedního života a vidí tuto „spravedlnost“. Bezpečnost země na jedné straně je spojena s tím, aby národ věřil, že žije v nejspravedlivější, byť nikoli nejblahobytnější zemi. Zemi, která je zabezpečená a stojí na straně dobra a pravdy. Ale my tu pravdu neformulujeme, nemáme ideologii. U nás je státní ideologie zakázána ze strachu před ideologií komunistickou, nemáme instituce, které by vypracovávaly ideologii. Nemáme platformy, na kterých by se vedly filozofské diskuse pro formulace naší cesty. Často formulujeme svoji cestu odtržitě od jiné cesty – říkáme, že nejsme takoví, ale neříkáme, jací jsme. Zamýšlíme se nad velikostí ruské literatury 19.století, ale pro mladou generaci je to často o ničem, protože naše škola se nalézá v procesu jakéhosi nesrozumitelného uspořádání, kde je všechno kromě vzdělávání – tedy formování obrazu člověka. Teď probíhají, pravda, změny, ale škola je mechanizmus pomalý. Máme vysoké školy, které produkují koho? Na jedné straně musí samozřejmě produkovat odborníky, ale na druhé straně musí produkovat lidi, ke kterým použiji slovo „patriot“, které u mnohých vyvolává podivnou reakci. A přitom jen v naší zemi slovo patriot vyvolává divnou reakci, a hned nám doporučují přečíst si, co o patriotizmu napsal Tolstoj, začínají nám citovat, že patriotizmus je posledním útočištěm lumpa, aniž by vůbec chápali smysl této věty, která znamená, že „…skrze lásku k vlasti, je dokonce i u lumpa možná obroda jako člověka“. A nechápou, že když Tolstoj psal o patriotizmu, tak jeho článek je o nacionalizmu a pocitu nacionální převahy, o které psal. Ale když v „Sevastopolských povídkách“ mluví o lásce k vlasti, mluví o tom jako o stálém a přirozeném citu ruského vojína a ruského člověka. Často nám říkají, abychom se podívali na Západ… není možné si představit amerického politika, který by nebyl patriotem a nikoho ani nenapadne, že je to špatně. Stejně tak je směšné se pyšnit tím, že jsem patriot – to je přece přirozený pocit normálního člověka, takový jako láska ke své matce.

Ale hrozby nás čekají právě tady. Hlavním bitevním polem je duše lidí. Technologie je druhořadá. Říkají mi, abych se podíval na propast mezi naší generací a našimi dětmi. Když jsme vyrůstali, nebyly takové věci jako sociální sítě, gadget – jistě. Na druhé straně když čteme ecclesiasta*), vidíme, že se člověk vůbec nezměnil. Člověk svou přirozeností zůstal stejný. Předání myšlenky může probíhat přes různé technické prostředky – ale velmi důležitá je formulace. Tak jako dřív, běží lež šílenou rychlostí a pravda jen pomaličku plete nohama. Podívejme se na tragédii Kemerova. Mají lidé právo vyjít a vyjádřit svoje výhrady? Bez debat! Ale jestliže jim přitápějí a podsouvají fejky, když se ukazuje, že ukrajinský pranker volal do márnice – jako jakýsi důstojník MČS – a tázal se, zda jsou připraveni na přijetí tří set těl, a když obvolával různé struktury a šířil tenhle blábol. Když známí ruští opozičníci a různí internetoví činitelé toto naplno přeposílají a dále rozvíjejí. Když lidé nechtějí slyšet pravdu, protože lež už obsadila místo, kde měl být stát, a místní představitelé moci, kteří měli jít mezi lidi a mluvit s nimi lidským jazykem. Najednou se ukazuje, že federální moc umí s lidmi mluvit, zatímco ta místní z různých důvodů zapomněla, jak se to dělá…

Jak ale potom proti té lži bojovat? Jistěže můžeme milionkrát říkat, že to je lež – ale není odpovědnost. Naše zákonodárství nestíhá za reáliemi života. Dnes se hlavní údery neuskutečňují bombami a raketami. Stačí podsunout dezinformaci a rozvíjet ji tak, abyste přivedli na náměstí podstatné množství lidí a dovést je do stavu, kdy budou ochotni se dopustit jakéhokoli porušení zákona. A stát je bezbranný? Nám kdysi, chcete-li, dali strašnou lekci, ale ne na našem území. Viděli jsme Majdan. To očkování majdanem naší společnosti mnoho dalo, ale neodrazilo se v nezbytné legislativní bázi. Neodrazilo se ve skutcích státu, který se musí naučit bránit se před novým, strašným druhem války. Nový typ války je typem informačního a informačně-organizátorského působení. A tady se nacházíme, chcete-li, mezi Skyllou a Charybdou, kde na jedné straně je hrozná kolej represí stalinizmu stále ještě nezarostla. Když ale horké hlavy v naší zemi chtějí Stalina, nechápou zcela, o čem mluví. V mnohém idealizují toto období, vytrhují ho z historických reálií a pokoušejí se ho přenést dnes a sem. Stalo se, že jsem byl obětí prezidentských debat a musel jsem stát, mlčet a dívat se. A když značný počet lidí, kandidujících na nejvyšší roli ve státě, se pokoušel mechanicky vyvolat Stalinův stín, napadlo mě, jak se to asi poslouchá zástupcům utlačovaných národů? Chápou ti lidé, co mluví, a nepletou si silnou vládu s diktátorskou? A v tom je tragedie naší země.

My musíme teď vypracovat metody, při kterých nepřekročíme určitou mez.  Musíme projít mezi Skyllou a Charybdou, přitom zformulovat svoji cestu a zajistit nezbytnou právní i fyzickou ochranu našich občanů. Takže musíme rozhodně změnit legislativu v části týkající se šíření lživých informací a odpovědnosti za to. Musíme přehodnotit svůj vztah ke shromážděním a mítinkům. O co jde? Na jedné straně máme článek 31 Ústavy RF, který říká, že všichni mají právo na… Samozřejmě. Ale jak zajistit bezpečnost lidí? Jistě, – vychází 10, 20, 50tisíc lidí hnaných spravedlivým hněvem, poté kdosi do davu vhodí několik flašek s molotovovým koktejlem… Co nastane? Strašná tlačenice. A proto, mají-li lidé právo vyjít, musíme zajistit jejich bezpečnost, udělat vše proto, aby nepadli rukama provokatérů. Jak to udělat? To je otázka, na kterou není prostá odpověď, a určitě nepřijde od novinářů, taxikářů nebo holičů. V důsledku naší profese jsme nuceni dávat rady, ale nejsme lidmi, kteří ty rady realizují. Ale o co se mají opírat zákonodárci při výběru nových forem obrany?

Podívejte se: – nejdřív byl veden úder na reputaci naší armády. Mnoho let byla armáda představována jako prokletí, kterému nelze svěřit své děti. Hrůza, ve které každý zálaďák nedělá nic jiného, než že staví chaty generálům. Generálům, kteří neprolezou obručí a důstojníkům, kteří loupí kdekoli a kohokoli. Tak nám ji malovali. A kam dovedli zemi? Ale za posledních několik let se armáda změnila před očima a vyvolává pocit obrovské hrdosti. Role osobnosti – té osobnosti, která kdysi učinila ministerstvo pro mimořádné situace předmětem naší hrdosti (měl na mysli Sergeje Šojgu). Ale co se děje dnes v Kemerovu? Viděli jsme záchrannou operaci, kterou země očekávala? Všechno ale přece nemůže záviset na osobnosti a její kvalitě. Musí být vyřešeny systémové otázky. Systémové – a tady je míč na vaší straně. Vy musíte odhodit emoce a vypracovat, schválit zákony – protože jste poslední instancí před podpisem prezidentem, která musí prověřit každý zákon s hlediska jeho rozumnosti. Ale abychom ho prověřili, musíme si nejdříve položit otázku, – jaký výsostný úkol vlastně řešíme? Ale my na tuto otázku nemůžeme odpovědět, protože v našem státě není ideologie a pojetí. Jak řešit tyto otázky, kdo je bude řešit? Nová generace? Ne! My nemůžeme na nové generaci nechat řešení bázových otázek, protože ona sama pochází procesem výchovy. To bude velmi těžkých šest let. Poptávka ve společnosti po změnách je obrovská. Útoky na naši zemi jsou bezpříkladné. Ještě nikdy nedošlo k takové úrovni útoků na naši diplomatickou službu, na reputaci naší země – jde o naprostou démonizaci.

Ne náhodou a oprávněně naše velvyslanectví ve Washingtonu a Británii rozšiřují známou karikaturu ještě z dob hitlerovských, kde jsou SSSR a Stalin zobrazováni v podobě pavouka – stejný obraz běží i teď! Narazili jsme na propracované modely vztahu k nám, bez závislosti na typu státu, na vládnoucí moci. Jsou to prostě útoky proti Rusku.

Jistěže je diplomatická fronta velmi důležitá, ale je to přece jen vnější fronta, která se musí opírat o základní změny v lidovládě, musí se opírat o zásadní změny vztahu občanů ke své zemi. Občané si musí uvědomit úroveň nebezpečí, úroveň odpovědnosti za svoji zemi. A tady musíte být příkladem vy. A lidé si stále kladou otázku: „Kdo jsou to vlastně zákonodárci, a co o nich víme?“ – to vy se ocitnete v první linii úderu, diskreditace moci jde vždy přes představitele větví této moci.

Jak probíhá koordinovaný útok například na soudní systém, nikdo si neklade otázku – co se skutečně v tomto systému děje? Protože do veřejnosti se vpravuje představa, že všecko je špatně. Ale když se zeptáte – o kolik se snížilo zatížení věznic v naší zemi za posledních 10 let –  tak to dokonce ani nevědí. Odpověď zní – dvakrát! Poté, co soudci přestali přijímat rozhodnutí o zadržení – o kolik se snížil počet lidí v různých formách věznění? – třikrát! To také nevědí. Ptáte-li se opozičníků, dokonce i těch, kteří si myslí, že jsou prorežimní – kolik případů ročně tento třicetitisícový systém zpracovává, tak nevědí, že jde do milionů. Jaké je procento nespokojených s rozhodnutími – tak je mizivé. Ale stále podsouvají tezi, že jsou soudy špatné, systém neefektivní. Když je řeč o poslancích, stále se opakují otázky – proč vy máte penzi takovou, ale národ úplně jinou? A na to odpověď není. A dál se ptají – kdo vůbec jste? Já stále říkám, že je-li řeč o instituci, je vztah jeden, ale při řeči o konkrétních poslancích, tak se vztah okamžitě mění, protože se ukazuje, že jde o lidi požívající velké úcty, kteří dosáhli práva, aby si jich vážili a naslouchali jejich mínění.

Ale jde přece o stálé podsouvání dezinformací a my to propouštíme. Proto bezpečnost vyžaduje jinou, chcete-li, organizační práci. Narážíme na to, že řídící systém v naší zemi, systém boje s vnitřními i vnějšími hrozbami, není efektivní na úrovni, která čeká náš národ. Stále konáme reaktivně – reagujeme, namísto abychom konali proaktivně, abychom si vypracovali vlastní představu, porozumění tomu, jakou chceme vidět svoji vlast, jak vidíme roli každé z instituce, bilanci každé instituce. Jak chápeme spravedlnost „po rusku“, a jak to můžeme realizovat. Protože jediný způsob, jak obstát v boji se zmíněnými hrozbami spočívá ve vytvoření státní imunity, která se dostavuje jen prostřednictvím zlepšení práce s národem, a prostřednictvím očištění. Přitom se i tady dopouštíme mnoha chyb v určení vlastní pozice. Když budeme mluvit s lidmi, uslyšíme, že jsme nezkorumpovanější zemí světa. To je lež! To, co je v našem chápání korupcí, je v Americe byznysem a nazývá se lobbizmem. To nám oni vykládají o zkorumpování (nemíním se dívat na Ukrajinu), tak se podívejme na čerstvý případ Sarkozy.

A tito lidé nám zakazují dloubat se prstem v nose? Nám se pokoušejí vyprávět, jak je (u nich) vše čisté a krásné? Ale my se, nevím proč, stále nacházíme v postavení toho, kdo se omlouvá. Vůbec jsme ze sebe nevypudili následky „Jha“, a stále se domníváme, že musí být nějaká nálepka, která umožňuje panovat. Stále si jdeme pro schválení…- a to dokonce tak daleko, že cestou chybného výkladu Ústavy, který bůhvíproč prosazuje prioritu mezinárodního práva před ruským. Nikdy nevybudujeme vlastní spravedlivý systém, budeme-li si upřímně myslet, že kdesi „tam“ se nachází strejda, který nám řekne, co je dobré a co ne. Vadná je sama tato myšlenka, protože zdrojem moci je ruský lid, národ. A jestliže je lid zdrojem moci, jak je možné vykládat o prioritě nějakého mezinárodního práva? Práva vypracovaného pro nás jinými. Mám na mysli paragraf 15, článek 4 Ústavy RF. Stejně tak je absolutně nepochopitelné, že hořké dědictví let devadesátých, které nenalezlo jasnou a přinejmenším morálně-etickou odpověď.

Imunita je, když státní moc naslouchá národu. Imunita znamená, že každý člověk je přesvědčen, že může dosáhnout spravedlnosti na každé úrovni, kdy tuto spravedlnost potřebuje. Teď máme strašnou tragédii v Kemerovu – není možné si představit hrůzu lidí, kteří ztratili svoje děti, svoje blízké. Jedenáctiletý chlapec, kterého zachránili poté, co vyskočil ze 4.patra…odkud ho vyhodil jeho otec. A on ještě neví, že už nikoho nemá, protože tam uhořela celá jeho rodina. Dovedete si představit hrůzu otce, který ztratil své tři děti, ženu a sestru – jak má dál žít? Tady musí přijít na pomoc stát a musí zajistit vítězství spravedlnosti, aby nebyli potrestáni jen pěšáci. Musí zajistit systém psychologické i finanční pomoci – nikoli ale jednorázové. Není nic hloupějšího, než prohlášení jednoho z představitelů kemerovských úřadů, který začal vypočítávát: – dostanete milion, pět milionů za každého mrtvého, a pokud ve vaší rodině zahynuli dva, tak dostanete deset milionů – o čem tu je řeč…? To je projev lidské hluchoty, naprosté absence empatie. Naprosté nepochopení, kde je sluha národa a kde je Pán. Pánem je u nás lid. Proto tam musí jít a naslouchat a pomáhat jim. To ovšem znamená jiný vztah k lidem, jinou úroveň boje s korupcí, odmítnutí tradiční ruské představy, že všecko nějak dopadne.

Protože hlavní hrozbou pro ruskou bezpečnost je zevnitř a ne zvenčí. My můžeme ztratit šanci vystoupat na novou technologickou úroveň, jestliže zůstaneme viset v dosavadních představách. Na novou technologickou úroveň nevystoupíme, pokud nepůjde člověk – nejen jeho znalosti, umění a návyky, ale jeho duše, pochopení a hrdost. Musíme se vrátit na hlavní bitevní pole – ideologické. Musíme si přestat nalhávat, že jsme stejní jako všichni – ale všichni jsou různí! Musíme se přestat stydět být sami sebou, být velkým ruským národem. Musíme se přestat omlouvat, ale začít vytvářet v zemi podmínky, aby národ byl hrdý nejen na svou velkou historii, ale i na současnost a budoucnost. A to si vyžádá přehodnocení mnoha mechanizmů působících v naší zemi. Zbavit se všeho zbytečného a zaměřit se na zájmy člo-vě-ka. A na obranu těchto zájmů – což je nejvyšší úkol moci….

*) – podrobněji viz „Vady kazatelů“ – Jan Blahoslav.

Zdroj:   https://www.youtube.com/watch?v=2NgMUcoh9Jk

Překlad:  180402

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice hroší kůže se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

16 reakcí na Rusko si musí vytýčit vlastní cestu

  1. strejda napsal:

    Vladimír Solověv má pravdu, platnou ve velké míře i na nás. Budoucnost není ve vítězných válkách, ty se vyhrát nedají, ale v síle člověka.
    Proto jsme také svědky úporných snah zničit a rozložit národy na beztvarou masu konzumentů. Vytvořit smíšenou společnost, která již z principu nemůže být homogenní a jakkoli akční. Ukončit mnohatisíciletý vývoj a rozvoj.
    Rusko a také Čína či Japonsko, obě Koreje a některé další entity, mají šanci najít a rozvíjet svou vlastní společnost založenou na společném vědomí a historii. Rusko, díky příslušnosti k upadající evropské společnosti to má a bude mít z nich nejtěžší. Pokud to ale zvládne, dostane se na světovou špičku a bude pokračovatelem indoevropské civilizace. Bude záležet na tom, jaké má elity a jak se budou rozvíjet a jak budou otevřené novým myšlenkám i osobnostem.
    Pro nás je to poučení, že jsme odepsaní. Ještě ale ne v rozkladu jako Západ. Ale naše „elity“ nás k tomu nezastřeně vedou. Stačí jim jen ten slastný pocit pohlazení od mentora a vůdce. Fakta a myšlenky jsou zavrženy a zbyla jen bezmezná víra ve svého pána. Vidíme to den co den. Jen plebsu se to stále nelíbí a remcá. A tak se jen čeká až ti odbojní časem pochcípají a nahradí je generace nová s již vymytými hlavami. Pehe má pravdu, bez toho to nepůjde. Pro mladé ale není důvod se trápit. Bohužel i mezi nimi jsou osobnosti sice mladé, ale nezávislé. Ty budou muset hledat svoji vlastní cestu. Maják nebude v Číně, Japonsku ani Koreji, ale může být na východě od nás.
    Díky za překlad velice inspirativních myšlenek otvírajících nové cesty.

    To se mi líbí

  2. bob napsal:

    Strejda (ve 205) to vystihl stoprocentně, není k tomu prakticky co dodat.
    P. Solovjev to vystihl taky skvěle.
    Při čtení článku jsem si vybavil, jako už mnohokrát Trumpa a jeho heslo AMERIKA FIRST!!!!!
    To samé realizuje Putin v Rusku.
    Rusko má tu smůlu, že následky (Jelcinových) 90. let jsou možná horší, než následky II.WW (a to jak morální, tak ekonomické).
    Nicméně Rusko se zvedá, důkazem čehož je mimo jiné i současný frontální útok na něj.
    Obrovským štěstím je, že díky moderním technologiím nedochází na zbraně, ale válka je vedena jako informační, resp. dezinformační.
    Vrátím se na začátek svého příspěvku. V Evropě Evropa first nezní. My zde se jenom „dokážeme semknout“, když dojde k teroristickému útoku a buď příslušně osvítíme nebo zhasneme Eifelovku.
    Radujeme se z ekonomického růstu (ani nedomýšlím, jak to jednou dopadne) a utěšujeme se jakého máme spojence (toho, co má heslo AMERIKA FIRST….).
    Z minulosti dobře známe, jak to se spojenci chodí

    To se mi líbí

  3. Slim napsal:

    Překlady z ruštiny jsou zrádné, taky pro fonetický přepis některých jmen.
    Antanta=Entente, čili česky Dohoda.

    Bizarní případ jsem četl v Hemingwayově životopisu od ruského autora: Tam se generál Auchinleck překladem do češtiny proměnil v generála Oquenleque.
    Ani jeho máma by ho nepoznala

    To se mi líbí

    • brtník z brlohu napsal:

      Na perfektní překlad jsou zapotřebí dvě věci – výborná znalost jazyka a …. být alespoň znalcem daného oboru. Pro všechny obory lidské činnosti to ale nedokáže nikdo, buďme rádi že Hroch je výbornej alespoň v tom prvním. Díky jemu za námahu.

      To se mi líbí

      • jaa napsal:

        jo tak tímhletím jsem umatovala druhu“vzdělanou“ bábi, když trvala na tom aby mladej šel na jazyky – když mu jdou a ne jak on chce na techniku. Nepomohlo, že dřív když šel někdo za kopečky a byl odborník v nějakém oboru, brali všemi deseti a nyní ač „znají jazyky“ .. nic moc. Přibrzdila, až když jsem jí já nevzdělanec popíchla ať se koukne do slovníku – kde k jednomu výrazu – je 5 centimetrů možností výkladu či použití a tak rozdílných nesouvisejících – jak vybrat, když není z oboru. No trvalo to, než jí to došlo, ale mladej může podle svýho a my mu v tom pomůžeme.
        Jen ještě došlo mi to, když jsem se vztekala nad jedním „návodem“ k použití co nefungoval. Chtíc mašinu rozhejbat – vzala jsem slovník a selskej a zjistila že návod je na kulový, protože vůbec nebere v úvahu potřebu alespoň částečné znalosti – jak to funguje, či mělo by -tedy podle starších modelů.
        To jen tak

        To se mi líbí

    • st.hroch napsal:

      … no, a tak je to se vším…:-)

      To se mi líbí

    • Hudec napsal:

      No jo, mám doma knížku v ruštině, které se jmenuje „Vazdušnaja mošč“, autorem „Ešer Li“. Je to britský maršál Ascher Lee a jeho „Air power“.
      Člověk by to v té azbuce tipoval spíš na Číňana…. 🙂 .

      To se mi líbí

      • Slim napsal:

        Jo, s ruštinou je sranda. Pamatuji se, že jsem četl překlad latinského caveat lector libozvučným „Čitatěl da bdit! “

        S „čitatelem“ je vůbec zábava. Jeden kamarád překládal nějaká skripta a napsal:
        „čitatel si zde musí uvědomit, že..“
        Když mi to dal k lektorování, říkám mu: Jardo, a kde máš jmenovatele? Koukal na mně jako zjara. Tak to prostě je: ve svém textu ten problém nevidíte, v cizím hned.

        To se mi líbí

        • poznamkovnik napsal:

          Proto taky kdysi nejen z technologických důvodů byla 1. a 2. autorská korektura, z které měl po a v součinnosti s technickým a odborným redaktorem vzniknout imprimovaný rukopis, pak měla následovat 1. a 2. sloupcová korektura, pak zlom do stran, při tom revize a případné zkracování textu a pak imprimatur na signálním výtisku. Ti lektoři měli být před celým tímto procesem 😉
          Jenže páni sazeči ještě před 30. lety často ovládali gramatiku hned několika cizích jazyků… Takže voni – ty texty ve starých knížkách byly výsledkem společného úsilé často velmi početné skupiny dost kvalifikovaných lidí;-)

          To se mi líbí

  4. Cech napsal:

    Masmédia a informační monopol jsou nejmocnějším nástrojem vládnoucí elity, jak pro koncepční tak i strukturální řízení a nakonec i přímou manipulaci mas. Základem je vytvoření a zformování názoru, který umožní vládnoucí elitě rozhodovat pro své vlastní dobro a nadefinovat co je normální a akceptovatelné pro občana ve vlastní zemi a co nikoliv.
    Informační monopol ve své vlastní zemi umožňuje představit vládnoucí elitu jako něco co vlastní jakousi super spec. mašinérii znalostí, na základě které, je oprávněna obcházet nekompetentního těmito znalostmi neoplývajícího občana. Proto je následně možné rozhodování občana představit jako primární vadu demokracie.
    Což u nás v současnosti probíhá a to je boj za informační monopol a umlčení davu :
    a) ČT
    b) Přímá demokracie.
    Pouze až vládnoucí elita zvládne toto úskalí, tak je schopna sformovat soft power, který již dostane do rukou pro ni pracující vláda. Bezpečné ovládání vlastní masy se následně stává klíčovou součástí potřebných zahraničních nástrojů.
    Rusové viditelně až nyní a myslím si že ne zcela chápou, kdy vlastně byla proti nim použita ona měkká síla.
    Bezesporu nástup Chruščova je tím mezníkem, který umožnil US přes soft power a ve finále Gorbačovovi rozbít SSSR. Gorbačov který navíc nenechal Rusku žádný prostor k růstu, tak zde má Solověv pravdu ale sformovat soft power bez tvrdé téměř stalinistické organizace informační blokády protivníka nedokázala ani Amerika.
    Proto nelze pouze vybojovat informační nadvládu ve vlastní zemi ale bohužel je nutné podle (The Changing Nature of American Power a Soft Power) dokázat, že protivník nerozumí Ruskému soft power, protože to jeho soft power je pouhou fikcí.
    Po Putinově projevu z 1.3.2018 se dalo očekávat oprášení Obamovy taktiky informačního boje :
    „Skutečná moc spočívá v tom, že získáte to, co chcete, aniž byste museli použít násilí.“
    Tož asi se přeci jen možná zadaří a RF ustojí náš útok ale pokud unikne bude to opravdu o vlásek a díky aktivitě Číny, která je mnohem imunější na náš neboli US soft power než Rusko.

    To se mi líbí

  5. jaa napsal:

    Pane Hrochu – dík…

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.