Michail Chazin Bod zlomu (Přelomový moment)

https://izborsk-club.ru/14866

Už jsem mnohokrát mluvil o tom, že ve světě se začíná měnit dominantní politická ideologie. Jestliže na Západě od konce 70. let, a na Východě (v bývalém socialistickém bloku) od konce 80. let dominovala pravicově-liberální ideologie, tak dnes se to začíná radikálně posouvat.

Nejlépe je to vidět na Spojených Státech Amerických, kde se míchají hned dva směry – od pravicově-liberálního k levicově-liberálnímu (Sanders) a pravicově-liberálního k pravicově-konzervativnímu (Trump). Jelikož hospodářská krize ve světě nekončí, tak i tento pohyb to bude pokračovat.

Kam? K opačnému od pravicově-liberálního, to jest levicově-konzervativnímu směru.

Tento směr je u obyčejných lidí zosobněn jediným státem, ve kterém levicově-konzervativní ideologie byla úspěšně realizována – se Sovětským Svazem. Proto zatímco světová elita se snaží udržet pravicově-liberální model, dnešní obraz Ruska se asociuje u lidí v ostatních zemích právě s obrazem SSSR. V jistém smyslu je to jeho fantómní obraz.

Odpovídajícím způsoben se image Ruska, postoj k němu, v poslední době rok od roku zlepšuje . A dokonce orgie, které pravicoví liberálové zařídili, ohledně Krymu, nevyšly. Protože všichni si uvědomují, že návrat Krymu na základě referenda — to je SPRAVEDLIVÉ, a spravedlnost, to je jeden ze základů levicově-konzervativního přístupu.

Tento pocit, pozitivního posunu ve vztahu k Rusku,  vzniká u každého člověka, který není angažován, který přijíždí do západních zemí, to je prostě cítit, a to zejména těmi, kteří hodně cestují.

To je dobře patrné dokonce i v Polsku. Zatímco Polsko je země,  u které ve vztazích s Ruskem bylo hodně bolestných momentů, hlavní z nichž je, samozřejmě, je XVIII století – dělení Polska.

Ale, nicméně. Výsledkem je docela zvláštní jev. V souvislosti s tím, že v Rusku politiku vykonává pravicově-liberální elita, tato politika nepodporuje zvýšení zájmu a pozitiv vůči Rusku. Navíc s těmito tendencemi  bojuje. Musíme vzít v úvahu, že proto, že západním pravicově-liberálním elitám se strašně nelíbí ústup od pravicově-liberálních principů u vlastní společnosti, a snaží se velmi tvrdě potlačovat tyto sympatie.

Právě odsud vyrůstají sankce a další antiruské akce.

Proč se terčem sankcí stal Putin?

Věc se má tak, že osobně Putin, jako člověk, se nejeví pravicově-liberálním, ale pravicově-konzervativním politikem. Z této příčiny se všichni liberálové na Západě velmi báli, že on může začít tlačit liberální linii z konzervativních pozic. Ale u Putina, který přišel k moci na začátku roku 2000, jako arbitr, zpočátku byl i pohled arbitra: domníval se, že nemá právo samostatně ovlivňovat pozice elitních skupin, a nejsilnější u nás byla právě pravicově-liberální.

Ale v důsledku, vývoje situace v Rusku a ve světě, se u Putina objevil vážný vnitřní konflikt.

Na jedné straně on ne zcela odpovídal stále více zřejmě se projevujícímu trendu, který od něj požadoval odpovídat fantómovému obrazu sovětského lídra. Při tom je třeba si uvědomit, že lídrem fantómového SSSR, může a měl by být výhradně fantómní Stalin, nicméně Putin se stále distancoval od tohoto obrazu.

Na druhé straně, pravicově-liberální elity Západu viděly, že on není pravicový liberál, ale pravicový konzervativec a obávali se, že v určitém okamžiku, s ohledem na skutečnost, že ruská společnost se rychle posouvá doleva, může se začít posun ne od konzervatismu k liberalismu, ale zprava doleva,  to jest začne se pohybovat na stranu levicově-liberální politiky.

To je, jestli to tak říct, intrika, v rámci které se toto Poselství a připravovalo.

Pokud se podíváme na ruskou vnitropolitickou situace, pak uvidíme, že ona je také krajně zajímavá, protože pravicově-liberální privatizační elity v Rusku se nachází ve velmi ostré konfrontaci s absolutně levicově-konzervativní společností, která již přibližně na osmdesát procent ne zjevně, a asi padesát procent zjevně, podporuje Stalina.

V této situaci pro Putina, bylo principiální otázkou. On buď musel definitivně odmítnout Stalina, a tak zcela zavřít pozitivní obraz Ruska, který se u veřejnosti na Západě formuje právě teď velmi ostře, a říct jim : „Ne, vy jste se mýlili. Nejsem takový“ – a fakticky vyjít vstříc těm silám, které usilují o jeho odstranění.

Nebo měl naopak říci: „Jednou mě už asociujete se Stalinem, pak se Stalinem stanu!  A pak už promiňte, kdo se neukryl – já nejsem vinen. Vy sami jste to chtěli“.

K tomu je třeba ještě dodat, že pravicově-liberální elity (které jsou u nás tradičně určují finanční a hospodářskou politiku, především skrze Centrální banku a vládu) velmi aktivně vedou antiputinskou předvolební kampaň. Základní prvky této politiky jsou zaměřeny na zničení malých a středních podniků (čímž se aktivně zabývá Ministerstvo financí s daňovou službou a centrální bankou) a ždímání práv důchodců a obecně chudých. Přičemž pokles životní úrovně a zvýšení počtu chudých je uznáváno již i oficiálními a polooficiálními, to jest spojenými s vládou, statistickými organizacemi. Pět let nepřetržitého hospodářského poklesu také vypovídá o mnohém.

Tak, co vidíme v této situaci v Poselství?

Putin pronáší řeč, v níž je zmíněna zásadně důležitá věc. On říká, že je třeba bojovat s chudobou. To znamená, že přímo kritizuje centrální banku i vládu a říká,  co bude muset nová vláda udělat. Přičemž program při tomto formulován není pravicově-liberální (v rámci níž „lůzrům“ pomáhat smysl nemá), ale klasická levicově-konzervativní. Samozřejmě, to je možné interpretovat jako demagogii, ale s ohledem na obsah hlavní části a, co je nejdůležitější, výše uvedených úvah o trendech, může být, že až tak moc není.

V ekonomické části celou dobu říkal věci, které přímo protiřečí současné politice nynější vlády. To je principiální věc.

Putin přímo mluví o tom, že SSSR a Rusko – to je jedno a totéž. Mluví o tom, že na Západě SSSR vždy nazývali sovětské Rusko. A to je přímý signál! On fakticky říká, ano, kluci, vaše asociace Ruska s fantomovým obrazem SSSR, je správná!

Ale jestli je to tak, pak měl demonstrovat Stalinskou rétoriku, připravenost Ruska hájit spravedlnost ve světovém měřítku.

A to vidíme na konci Poselství– to nejsou ani 70. léta; to jsou třicátá, konec čtyřicátých – začátek padesátých dle rétoriky.

Na Západ velmi chladně vysílá: můžeme vám udělat takhle, můžeme to udělat tak, můžeme udělat tak.

Při tom Putin přímo říká: „Nebudeme to dělat ze své vlastní iniciativy. Ale vy sami nás tlačíte!“

Každý člověk, který hodně četl podobné projevy (nemluvím o tom, že psal), si všimne  následujícího. Tato řeč není o vydírání, ani ne o hrozbách. Já naprosto nevylučuji, že něco z toho, co Putin řekl, vůbec neodpovídá realitě. Konkretika těchto silových otázek byla zjevně orientována na některé lidi na Západě, které zjevně nebo ne zcela zjevně kladli Putinovi nějaké otázky, tlačící ho ke změně pozice. A v jeho slovech našli odpověď na tuto otázku. Ale protože neznáme tyto požadavky, nechápeme ani odpovědi.

Zásadně důležité je něco jiného. Rétorika a stylistika byly naprosto stalinské.

Zdá se, že Putina natolik znechutili, že pro sebe přijal nějaké vnitřní rozhodnutí.

Zejména rozhodnutí, že s tímto nepodřádkem (bezobrazieje) , které trvá již tak dlouho a která se stalo tak nepříjemné,  už nelze dále trpět. Protože nebylo obvyklé  lidem na Západě objasňovat, že  by neměli přijímat opatření k odstranění vůdce jiného státu. My jsme suverénní stát. Co je komu do toho, jak je u nás vybrána hlava státu? My jsme ho zvolili našimi vnitřními procedurami. Buďte tak laskavi, pracujte s ním. Vy s ním nechcete pracovat? Pak to znamená, nechcete jednat s námi, s celou zemí.

A co nám vysílají pravicově-liberální finanční elity Západu? Oni nám říkají: Rusko – je dobrá země, jsme připraveni s ní pracovat, jsme připraveni vzít vaše zdroje pod naše řízení, ale máte nesprávného manažera; my nyní vynaložíme úsilí, abychom jej odstranili; zavedeme teď individuální sankce a všechno ostatní.

Kluci, to není vaše věc! Jsme suverénní stát. Takže jděte někam! Připomínám, že Stalin se krajně ostře choval k jakékoliv snaze ponížit SSSR jako mocnost!

Poselství zcela jasně vychází z logiky, kterou lze popsat podle základních, opěrných bodů, takových, jako Mnichovská řeč 2007 a Valdajská řeč 2014. I v prvním i ve druhém i ve třetím včerejším, případě to bylo obrácení se k západním elitám. V roce 2007 západním elitám řekli: „Kluci, vy narušujete dohody začátku 90. let“. Západní elity odpověděly: „Prohráli jste válku, proto vaše mínění pro nikoho není zajímavé“. Výsledkem byl pokus prosadit tento náš názor nejprve v Gruzii, pak na Ukrajině. Obě války, Gruzie 2008, Ukrajina 2014, začaly v zemích, které Západ se snažil protlačit do NATO.

Při prvním rozšíření NATO jsme ještě mlčeli. Při druhém rozšíření NATO, kdy vstoupily pobaltské státy, už jsme reptali, ale ignorovali nás. Potřetí pokus realizovat tuto kombinaci u Západu selhal.

V roce 2014, ve svém projevu na Valdajském klubu,  se Putin taky obracel k Západu. Tehdy byla stejná intepretace jeho řeči – že je to hrozba. To nebyly hrozby, to byly odpovědi na ty otázky, které Putin, je zcela očividně, získal po neoficiálních kanálech.

Dnes Putin dal konečnou odpověď: „Mládenci, tak nelze, a tak se to nedělá! Pokud nás vytlačujte do této oblasti – co už, – souhlasíme. Tím více, že nejen naše společnost vyžaduje levicově-konzervativní politiku, ale i západní společnost od nás vyžaduje stát se lídrem, vlajkovou lodí levicově-konzervativního hnutí“.

A všechny ty ukázky zbraní – to není nic víc než demonstrace: silou tento politický vektor nezničíte!

Tímto způsobem, v realitě vidíme velmi zajímavý obraz, velmi podobný tomu, který byl ve 30. letech, kdy prakticky ve všech více či méně známých zemích světa byly fašistické režimy.

V druhé polovině 30. let v Evropě zbyly pouze dva státy, v nichž byla demokracie v moderním smyslu tohoto slova – Švýcarsko a Československo. Západní a střední Evropa stojí nyní před takovými událostmi.

Samozřejmě, všechno toto je forma interpretace. Ale již v příštích několika měsících, společně uvidíme, je-li správná nebo ne. Jedna věc je již jasná – pracovat  s pravicově-liberálními elitami (tj. finančními) na Západě je nemožné. Je to vidět i dle sankcí, i dle Stockholmské arbitráže ohledně Gazpromu, ale také ve WTO: oni se snaží zajistit nám žaloby pro porušování pravidel, zatímco sami v téže době, v rámci sankcí drze tato pravidla ignorují.

Lze Putina mít rád, nebo ne, ale on je docela adekvátní člověk, aby chápal, že stát rozkročený mezi dvěma ledovými krami, pravicově-liberální privatizační elitou (která k tomu pod tlakem svých západních kurátorů, s tímže Putinem ostře bojuje) a levicově-konzervativním národem je dlouhodobě nemožné.

A protože ovlivnit národ je kategoricky nemožné, nezbývá upustit od zásady nevměšování, kterou přijal v roce 1999, když souhlasil, s postem Prezidenta, a začít vyčišťovat pravicově-liberální část současné ruské elity.

Tím spíš, že za prvé, ona dává pro toto čistě formální, právní základy (korupce, krádeže, a tak dále.) a za druhé, objevila se podpora na Západě, v podobě těch elit, které podporují Trumpa.

A výhra může být velmi velká, protože správná levicově-konzervativní politika nám dá v celém světě kolosální podporu.

přeložil Poznámkovník

 

P.S. pro zájemce odkaz na kompletní sborník „Ukrajina2016“

http://www.uschovna.cz/zasilka/WN63X97I5HWZZK46-PAI