Osmičky

Když si zadáte do strejdy googla heslo „osmičky“, vyskočí na vás série rad na téma „jak si poradit se zuby moudrosti“. Vtrhnout či nevytrhnout, když vytrhnout tak kdy a jak a proč, případně proč ne.

Nevím, proč se jim říká zuby moudrosti, mám zatím bez problémů všechny čtyři, ale nijak moc moudrý si s nimi nepřipadám.

Moudrost je skutečně vzácné koření, kdybych věděl kde roste, vyrazil bych s kosou. Nebo spíš se srpem, jako moje novosedelská babička na trávu pro králíky. Ta vysloveně moudrá nebyla, ale pár věcí si od ní pamatuji. Například roztomilou symbiozu Gottwaldovy podobizny na zdi a božího požehnání nade dveřmi. Babička nejspíš nevěděla, kdo je to eklektik, ale život ji tak nějak přivedl ke spojení zdánlivě nespojitelného, neb pocházela z kraje a poměrů kdysi vskutku velmi chudobných, až na hranici hladu i za časů té krásné demokratické první republiky.

Letos ale dostávají osmičky jiný symbolický význam, nežli stomatologický. I napadlo mě podívat se alespoň na jeden z těch osmičkových letopočtů důkladněji a snad s historickým odstupem.

1618
Dnešní mládež by se asi posměšně ušklíbla, spatříc moje přesvědčení o tom, že informace o událostech onoho roku neradno hledat v nějakém fantasy filmovém zpracování či na síti, ale v knihách. Náhoda mi dopřála získat v roce 1988 v tehdejším gottwaldovském antikvariátu literární klenot s názvem „Konec samostatnosti české“ z pera velkého přítele českého národa Ernesta Denise, kterýžto byl Francouzem. Dva svazky vydané roku 1909 F.Šimáčkem v Praze mě přišly na astronomických 24,- Kč.

1. Denis to vzal od základu, od Jiříka z Poděbrad a prvních Habsburků. Jako zlomový vidí rok 1526, kdy se za podpory skupiny českých šlechticů, vedených Adamem I. z Hradce stal českým králem Ferdinand I. Legrační je Denisovo konstatování (parafrázuji), že významnou motivací pro tuto volbu byl katastrofální stav české státní pokladny, přičemž ovšem Ferdinandovi čeští podporovatelé netušili, že nastávající král je taktéž na hranici bankrotu.

Dalším zlomovým letopočtem byl rok 1547, kdy se česká města zamotala do tzv. šmalkaldské války, kde se ocitla v boji proti vlastnímu králi Ferdinandovi, ovšem na straně poražených. Česká města přišla o výsady a majetky – a tím i o politický vliv.

Cituji: „Napříště Praha, jsouc zbavena velikých svých statků, zničena velkými břemeny, připravena o nejpotřebnější důchody, přestala být metropolí království, střediskem měšťanstva českého, duchem a vzorem druhých měst…. S druhými městy nebylo zacházeno laskavěji. Byla trestána pokutami, musila vydat své zbraně, postoupit králi statkův a důchodů, platit posudné z piva i sladu. Konšelé městští byli sázeni od podkomořího a zodpovědni jemu – str. 130/131)“.
Za zmínku stojí i Denisem citovaný dějepisec 17.století Pešina z Čechorodu: „Od toho času města jsouce zboží a svobod svých zbavena, hlav svých tak vysoce pozdvihnouti nemohla a nemohou, takže pád ten roku 1547 slušně na městský stav potažen býti může a nazván stav městského pád“.

Česká šlechta se měst jako politického konkurenta na dosud stoupající dráze vývoje ráda zbavila, nijak města nepodpořila, by spíše naopak.

Cituji: „Po čem v době Vladislavově šlechta nejvíce práhla, co by za největší vítězství byla považovala, to Ferdinand I. učinil konečně skutkem. Osekal všechny svobody městské a vůbec omezil samosprávu obecní i soudní na tak skrovnou míru, že ani Ferdinandovi II. nezbývalo mnoho dále ji omezovati“.

Když pak došlo na lámání chleba během stavovského povstání 1618, neměla města sílu ani chuť nějak se do odporu proti Vídni zapojit, česká šlechta, která si neuměla zajistit ani efektivní zahraniční podporu, zůstala zcela osamocena.

Průběh stavovského povstání netřeba tu popisovat, je všeobecně znám. Jak ale jeho výsledek hodnotí E. Denis, o němž připomínám, že český národ měl v něm opravdu velkého příznivce?

Cituji: „Ferdinand II. byl nelítostný, a Habsburkové i po něm doléhali jhem úmorným na zemi pokořenou, nezapomenuli nikdy „ohavné rebelie“ a zůstali nedůvěřiví a nepřátelští k národu, jehož řeči nerozuměli a k němuž, jak svědomí jim temně vyčítalo, nekonali plně svých panovnických povinností.
Přes to přese všecko možná se ještě tázat, zda porážka na Bílé Hoře – Bílá Hora, kletá hora – nebyl k dobrému. Šlechta dala příliš zjevné a příliš četné důkazy své lehkomyslnosti, nevědomosti, úplného nedostatku politického ducha, aby se mohlo doufat v možný její obrat, a bez hrůzy nelze pomýšlet na možné její vítězství. Příklad Polska ukazuje příliš jasně, jaká by byla budoucnost Čech za vlády stavovské. Poroba vždy těší, měšťanstvo na mizině a v nevážnosti, šlechta surová, útratná a úplatná, poklesnutí povah a strnulost duchů, bezvládí postavené na místě ústavy, občanská válka zákonem schválená a ustálená, země otevřená cizím pletichám, pokrok vlivu německého a osudným záměrem nepřátelský vpád a výboj. Taková byla bilance vlády polských velmožův a páni čeští by byli nebývali ani osvícenější, ani šťastnější.
Vítězství Habsburkův i při hrozných ukrutnostech, jimiž byl vyznačen jejich skvělý úspěch, i při lhostejnosti a liknavosti většiny panovníkův, i při soustavném nepřátelství druhých, mělo alespoň šťastný výsledek, že zemi dalo poměrný pokoj, že sjednotilo pod vládou jediného pána jednotlivé země korunní a chránilo jich proti nájezdu cizímu.“

Podle citátu můžeme E. Denise podezírat, že tímto hodnocením provedl úlitbu Habsburkům – připomeňme si letopočet druhého českého vydání jeho uvedeného díla – 1909. Pozvěme tedy ke svědectví historika relativně moderního, Josefa Janáčka a jeho skvělé dílo „Valdštejn a jeho doba“, v němž věnuje českému stavovskému povstání velký prostor. První vydání vyšlo v roce 1978, nějakou vynucenou servilnost k Habsburkům tam tedy asi hledat nelze. Jeho hodnocení české šlechty je ale podobně zdrcující, jako to Denisovo (na str.199):
„Neúplnost, křehkost a nabubřelost programu, s nímž stavové vytáhli do boje proti vlastnímu panovníkovi, vyústila v poraženectví a v sobecký zájem o vlastní záchranu. Směle znějící ideje se rozplynuly ve strachu o zachování života a majetku, z hlučných proklamací protestantské a protihabsburské solidarity zbyla jen pachuť nepochopení a trpkého zklamání. Dost lidí bylo nyní (po Bílé Hoře – pozn. Hudec) ochotno připustit, že povstání daleko přerostlo nejen reálné politické a finanční možnosti stavů, ale také omezené hranice jejich politického myšlení. Připomínali si přitom zásoby peněz a drahého kovu, které padly do rukou kořistnících vítězů, ačkoliv by možná hodně pomohly povstání, ale zůstávali tím ve skutečnosti nejen u jevů podružných, protože politické myšlení šlechty nezaostávalo jen v obětavosti a ve smyslu pro kolektivní prospěch, ale především ve své třídní podstatě. A jeho hlavní nedostatky vlastně realisticky postihl už roku 1606 Karel starší ze Žerotína, když v dopise Jiříkovi z Hodic vyslovil nedůvěru ke své vlastní třídě. Byl nyní někdo schopen pochopit smysl jeho tehdejší kritiky? Mohla dát Žerotínovi katastrofa zadostiučinění, že se ve svých postřezích nemýlil?“

Karla staršího ze Žerotína snad netřeba představovat. Ve zmiňovaném dopise mj. píše:

Cituji: „Nebo kdo jest (ať se již jednou doberu jádra) ve vší této zemi, aby na to opravdově myslil, aby v ní dobře stálo? Kdo jest, aby více o své vlastní než o obecní dobré nepečoval? Kdo jest, aby těm, kteří zkázy její příčinou a původem jsou, směle v oči pohlídnouti směl? Račte ho jmenovati!
Předně vědoma jest věc, že stav panský a rytířský na díle po pejše, po ouřadech, po titulích, po místech bez míry se vylil, na díle po lakomství, po užitcích, po důchodech, po dařích, po shromažďování peněz a statků zpět odešel, na díle k zahálce, k rozkošem, k kratochvílím, k myslivosti, k frejům, k hodům napořád se obrátil. Stav prelátský a městský zdaliž jinačení jsou, zdaliž od nich více se očekávati může?“

Tolik můj krátký amatérský exkurz do historie roku 1618, z něhož je zřejmé, že se chystal dlouho a jeho nevalný až tragický výsledek taktéž. Končím citátem, který má sice jednotný překlad, ale vykládat si ho může každý jak jen chce:

Historia magistra vitae

Použitá literatura:

E. Denis                       Konec samostatnosti české, II. vydání, Praha 1909
E. Denis                       Čechy po Bílé Hoře, IV.vydání, Praha 1930
J.Janáček                     České dějiny – doba předbělohorská (1526 – 1547), Praha 1984
J.Janáček                     Valdštejn a jeho doba, Praha 1978
K. starší ze Žerotína     Z korespondence, Praha 1982
Pro fajnšmekry a trpělivé:
Pavel Skále ze Zhoře   Historie česká, Praha 1984