K rozhovoru s Milošem Kalábem v PL pro vonrammsteina.

Pan Kaláb je můj známý. Je mu 88 let a stále pracuje jako scientist emeritus. To znamená zadarmo, za stůl s počítačem.

Znám se s ním řadu let, protože jsme do roku 2014 byli poměrně častými přispěvateli do Britských listů.

Pan Kaláb na konci devadesátých let vydával Kanadské listy, které byly, stejně jako ty Britské, přílohou Neffova Neviditelného psa. Pes byl příliš pravicový a tak se BL oddělily a pan Kaláb do nich začal psát.

S panem Kalábem jsem se osobně setkal až těsně před svým odjezdem z Kanady. Do Ottawy jsem sice často jezdil, ale většinou na weekendy a on mě vždy zval na návštěvu své laboratoře.

Rozhovor, který vedl s panem Kalábem redaktor PL Jan Rychetský, nebudu příliš komentovat.

Důvod je prostý: to co říká je jeho pohled a jeho pravda odvozená od jeho zkušenosti. Já ve svých příspěvcích popisuji svoji zkušenost a jinou svoji pravdu.

Naše názory se v lecčems liší, ale v tom hraje roli rozdílné prostředí, ve kterém se pohybujeme, věkový rozdíl i geografická poloha.

Knihkupectví Kosmas prodává knihu „Mé přítelkyni“. Má sice obálku jako Červená knihovna, ale je to historie let 1950-86. Týká se života v Hodkovičkách, tehdy části Prahy 4. Je to můj pohled, můj pokus přispět několika kamínky do mosaiky, kterou je nutné doplnit z dalších zdrojů.

Je to moje pravda, která se leckdy liší od pohledu mé sestry a někdy dosti odlišná od toho, jak vnímá padesátá léta můj kamarád Aleš Zeman, který bydlel hned vedle v Praze 2. Generace, které rámují tu moji, vidí tu historii zase z jiného úhlu.

Teď mi zrovna přistál v poště email od mého známého. V příloze je onen zmíněný rozhovor s poznámkou: „Nevím, zda jej přečtete, protože neodpovídá zcela Vašemu současnému světonázoru…“

S tímto člověkem se přu o mnohé věci, ale považuji si jeho přátelství stejně tak jako toho s panem Kalábem. Ostatně názorové rozdíly jsou dány různými zornými úhly a životní zkušeností.

V rozhovoru je několik drobných nesrovnalostí:

Nevím kolik je Mormonů v Ottawě a jaká je pravděpodobnost, že zrovna na ně pan Kaláb narazil. Většinou vás otravují Svědci Jehovovi. Myslím, že Mormoni považují mnohoženství za přijatelné.

Ještě jedna drobnost: v Kanadě neexistuje doživotní vězení ve smyslu shnití v lapáku. Nejdelší možný trest (25 let) se nazývá „life sentence“. Je povinně napařen za vraždu policisty nebo za vraždu prvního stupně, tedy za promyšlené zabití. Nejde ale o naše doživotí.

S panem Kalábem se shoduji v názoru na náboženství, respektive na církve. Z mého hlediska je úplně jedno, jestli si islámský pomatenec myslí, že ho v ráji čekají nějaké ženské, nebo jeho katolický protějšek vysvěcuje vědecké přístroje, tunely a zbraně.

Všechna náboženství mají svoji historii krutosti. Je to pochopitené, protože je nutné ukázat, že neposlušný bude ztrestán (ve jménu vymyšleného boha) ohněm či mečem. Když to připomenete, dostanete odpověď, že to všechno je přece „dávno“, dnes zastáváme tyhle křesťansko-judaistické hodnoty.

Dodám ještě, že nemám nic proti víře jako soukromému statku. Jsem proti církvím, jako nástroji manipulace lidí.

S panem Kalábem jsem nikdy nemluvil o šarii a multikulturalismu. Kanada je multikulturní jíž jen kvůli Quebecu, francouzštině a prvním národům. Multikulturalismus je neviditelný a nikoho nevzrušuje.

O šarii nemá průměrný Kanaďa ahnung a je mu to jedno. Šaria má dvě rozdílné úrovně:

První, je kombinaci islámského a koloniálního občanského práva. Mimo islamské země je šaria podřízena, stejně jako její židovské, katolické a další protějšky obecnému právu, které platí pro všechny.

Druhá se týká situace, kdy je šaria zakotvena v trestním právu. Tento stav existuje jen v Saudské Arabii a Iránu. U Saudů to nevadí, protože jsou kamarádi s USA.

V každé společnosti jsou blouznivci, kteří by rádi změnili svět k obrazu svému. Například v Izraeli je skupina, která se vztahem k ženám neliší od některých orthodoxních islámců. Víte že ve svých novinách vymazala Merkelovou ze skupiny státníků, kteří na vedlejší ulici demonstrovali semknutost proti teroristům? Podle nich se žena nesmí na ulici dotýkat „cizího muže“ a ona se tulila k Hollandovi. No hnus.

V Izraeli jsou sekty, které tvrdí, že je nutné dodržovat šábes. Když se má v Česku zakázat prodej o některých svátcích, je to považováno takměř za komunistickou úchylku, přestože jde jen o snahu dodržovat původní boží Desatero.

Pokud jde o Desatero, člověk to původní klidně předělal. Porovnejte jeho dvě verze:
http://www.desetprikazani.cz/zneni-desatera-bozich-prikazani-a-jeho-lidska-varianta/

Islám a s ním přicházející snaha uznat šarii jako „podzákon“ jímž se smí řídit určitá skupina populace, nepředstavuje žádné nebezpečí pro většinovou populaci. Daleko větší nebezpečí představuje katolizace v Polsku a snaha Duky mít ve všech dveřích.

Myslím, že politici, kteří usilovně varují před islámem by měli věnovat energii na vysvětlení, že občanské a trestní právo stojí nad všemi náboženskými pohádkami a platí pro všechny, ať je někdo atheista, katolík, pohan nebo žid.

O tomto základním principu se nemluví. Objevila se náhražka, totiž požadavek, že přistěhovalci musejí přijmout „náš způsob života“. To je nesmyslný a v důsledcích nebezpečný požadavek, protože je nedefinovatelný.

Troufne si někdo říct židům, že mají žrát vepřové, nemají nosit černé hábity, mít licousy v běžné společnosti neobvyklé, nemají stavět synagogy, mít vlastní školy a nemají popuzovat nás normální směšným kymácením při modlitbě? Jistěže nikoli, přestože to není „náš způsob života“.

Pro úplnost dodám, že v Kanadě existoval pokus povýšit menšinový zvyk na úroveň trestního práva. Indiáni totiž došli k názoru, že se z bělošských vězení nevracejí polepšení lidé. Za účinnější a lacinější považovali potrestání v rámci komunity. O trestu rozhoduje „sentencing circle“, tedy sezení kmene. Soudní orgány ale mají v procesu svoje slovo.

Katolická církev zase dlouho nadřazovala vlastní pravidla trestnímu právu a chránila kněze před stíháním za sexuální přestupky.

V roce 1988 byl přijat „Canadian Multiculturalism Act“. Jeho příprava začala již v roce 1971. Tento zákon se občana dotýká pouze tím, že potvrzuje Kanadu jako dvojjazyčnou zem. To popuzuje tu část anglofónní většiny, která je zblblá pravicovou propagandou.

Jsem přesvědčen, že většina Kanaďanů nemá o tomto zákonu ponětí. Už jen proto, že se v běžném životě nijak neprojevuje. Vše se omezuje na různé festivaly a tu a tam na oslavu přes jídlo. Kanadská kuchyně je hrozná a tak ty z dovozu jsou vítány jako obohacení společnosti.

Multikulturalismus se projevuje určitými ústupky v oblasti náboženských symbolů. Větší zaměstnavatelé většinou přerušují provoz o vánocích. To vítají i ti, kteří vánoce neslaví. Zaměstnavatelé řeší diversitu mezi zaměstnanci tím, že posílají přání Season Greetings místo Merry Christmas. Už to nikoho neuráží.

Pan Kaláb má pravdu, že se o některých věcech běžně nemluví. Patří mezi ně i náboženství. Spíš než ohledy na soukromí ale jde o nezájem něco se dozvědět.

Z mého hlediska je multikulturalismus výzva: zajímejte se o příchozí, jejich kulturu, historii a hodnoty. Tato snaha o osvětu naráží na nezájem. Žil jsem 27 let v místě kde měla většina lidí universitní vzdělání. Jen, málokdo se mě ptal na Evropu nebo Československo.

Do našich laboratoří přicházeli čínští studenti na praxi. Mluvil jsem s nimi, protože mě zajímalo, co obnáší absolvování střední školy a university v Číně. A najednou se mi multikulturalismus začal jevit jako prostředek, jak varovat zlenivělou anglosaskou populaci. Ti pilní a učenliví je jednou převálcují. Bude to trvat dlouho, protože příchozí ještě nemají kontakty potřebné k postupu do vyšších pozic.

Naš podnik spolupracoval s Deep River Science Academy. To je soukromá organizace, která zprostředkovává prázdninovou praxi pro studenty posledního ročníku středních škol. Není to zadarmo a přesto mezi 20 každoročními absolventy stěží naleznete bílé tváře a „kanadská jména“. To samé platí pro děti, které se učí hrát na nějaký hudební nástroj.

Jsem přesvědčen, že pro naši společnost není nebezpečná „cizí“ víra, ale peníze, které nakonec rozvrátí náš způsob života. Místo abychom byli sami sobě investory, lákáme ty cizí, aniž bychom si uvědomili, že ti to dělají, aby si co nejvíc odvezli.