Had Eskulap, dědek hasič a americký prezident – jak se to rýmuje?


Úvod

Celý ten propletenec příběhů začíná vlastně už někdy v roce 1965. To byla doba, kdy každé slušné město mělo svého hrdinného sovětského osvoboditele, kolem kterého vyvíjelo nejrůznější a občas i hodně prapodivné aktivity.  Klášterci nad Ohří bylo líto, že nemá svého vlastního osvoboditele a tak začali pátrat, až vypátrali kdesi v Sovětech jakéhosi Ljaguševa, prý podplukovníka ve výslužbě. Pozvali ho do Klášterce, věnovali se mu a oslavovali ho, coby osvoboditele města. A v pokročilém stádiu oslav Ljagušev začal vzpomínat.  Vyprávěl, jak velel gardové komsomolské tankové brigádě a jak řídil mohutnou tankovou bitvu, která se odehrávala blízko Klášterce, u obce Petlery. Stál prý na své pozorovatelně, na kopci naproti přes řeku od kláštereckého zámku a viděl odtamtud až na svahy u Jáchymova, kudy se probíjely jeho tanky (po silnici je to něco přes 30 km, vzdušnou čarou pochopitelně míň, podmínkou ovšem bylo, aby Ljagušev viděl skrz kopce.). Viděl, jak jeden z tanků dostal zásah do pásu, ale komsomolská osádka vyskočila z tanku ven, nadzdvihla jej, uprostřed bitvy poškozený pás opravila a s opraveným tankem pokračovala v boji. Ljaguševovi klášterečtí hostitelé slzeli dojetím, Ljagušev postál u pomníčku sovětských občanů na kláštereckém hřbitově, označil je za svoje vojáky, kteří v tankové bitvě padli, a odjel zpět kamsi do Sovětů. To byla jeho první a poslední návštěva v Klášterci, asi o dva roky později zemřel a do Klášterce pak jezdila jen vdova po něm. Bývala obřadně vítána a obdarovávána, takže si odvezla např. křišťálový lustr, veliký porcelánový servis apod. Ljaguševova vzpomínka vyšla tiskem, jedna klášterecká ulice nesla jeho jméno, na kopci, který označil za svoji pozorovatelnu, byla vybudována Ljaguševova vyhlídka, školní děti chodily na pochodová cvičení Ljaguševovou stezkou a hlas lidu jej dokonce povýšil, takže se o něm mluvilo jako o generálu Ljaguševovi.

Jenže v tomhle vcelku běžném příběhu se začalo pár lidí šťourat. Nejdřív si uvědomili, že ze své pozorovatelny by Ljagušev viděl tak leda stráň protějšího kopce a ne svahy u Jáchymova, pak se byli podívat na místo, kde se údajně odehrávala ta velká tanková bitva, a zjistili, že by tím údolím by (s mírnou nadsázkou) projel tak jeden tank a měl by co dělat, aby si neodřel boky, nebo nezapadl do bažiny. O věrohodnosti toho, že osádka tanku uprostřed bitvy nadzvedla tank a opravovala pas ani nemluvím. Tak se zdejší fandové vojenské historie nakontaktovali na své kolegy v SSSR a v tamních archivech se zjistilo, že žádná gardová komsomolská tanková brigáda vůbec za II. světové války neexistovala a jméno Ljagušev se mezi vyššími důstojníky také nepodařilo nalézt. Já jsem prohrabala v archivu kde co a jméno Ljagušev se v písemnostech těsně poválečných nikde nevyskytovalo, první zmínka o něm byla až v souvislosti s jeho návštěvou Klášterce. Jenže legenda o velké tankové bitvě a „generálu“ Ljaguševovi už žila vlastním životem a nebylo síly, která by s tím něco udělala. Měla jsem možnost o tom mluvit dokonce s posledním předlistopadovým ideologickým tajemníkem chomutovského OV KSČ, kupodivu to byl mladší a na tehdejší poměry velmi rozumný člověk a i on potvrdil, že ví o tom, že je to nesmysl, ale že už není v jeho moci to nějak zarazit a uvést na pravou míru.

Celou záležitost zlikvidovala až listopadová revoluce, kupodivu bez velkého rámusu. Ulice byla přejmenována, vyhlídka zarůstá křovím a putování po Ljaguševově stezce se už také nekoná.

Tak, prolog máme za sebou. Je o něčem jiném jen zdánlivě, protože historie se ráda opakuje. O tom opakování bude příští vyprávění…

A ještě pár obrázků – s těmi je to veliká bída. Něco by se asi našlo v dobových novinách, jenže k těm se momentálně nedostanu. Ljaguševa prostě Klášterec dokonale vymazal.

Tohle bývala Ljaguševova ulice – nyní se jmenuje Pod stadionem.

Petlery – ztracená varta na svazích Krušných hor, samostatný obecní úřad nemá, je přičleněna k Domašínu. V r. 2011 bylo v Petlerech trvale hlášeno 96 osob. Německým názvem Bettlern.

Petlery a okolí – tak tady někde se měla odehrávat ta obrovská tanková bitva

Tohle prý zbylo z Ljaguševovy vyhlídky. Jak jsem koupila, tak prodávám – já tam nikdy nebyla.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

28 reakcí na Had Eskulap, dědek hasič a americký prezident – jak se to rýmuje?

  1. NavajaMM napsal:

    Úsmevné rozprávanie.
    Pripomenulo mi to starý vtip o tom, ako dôchodca – účastník povstania rozpráva pionierom:
    „Tak tu na kraji lesa mali fašisti zákopy a my sme na nich od dediny útočili. … Alebo sme tu mali my zákopy a fašisti na nás útočili?“
    „A tu pod týmto stromom sme mali guľomet a takto sme po nich pálili. … Alebo tu mali fašisti guľomet a oni po nás pálili?“
    „Potom sme dostali rozkaz na protiútok, tak sme vyskočili, zakričali hurá a ja som dostal guľku medzi lopatky. … Alebo lopatku medzi guľky?“

    To se mi líbí

  2. bob napsal:

    Když ono se těch skutečných hrdinů nějak nedostává. A často jsou bezejmenní. Nebo nejsou nějak jinak ideální, aby splňovali přísná kriteria…
    Co když na tom kopci měl něco jako periskop? :-)))))

    To se mi líbí

  3. vonrammstein napsal:

    Běžná komunistická taktika. Lhát, lhát,lhát. Tak nějak to učil báťuška Lenin.

    To se mi líbí

    • K-k. napsal:

      To je dobře, pane rytíři, že teď už se nelže. Jsem zvědavá,, co povíte na pokračování… 😀

      To se mi líbí

    • Bavor V. napsal:

      Protože předpokládám, že osoba, které se tohle dotýká, sem nechodí, případně netuší, že já jsem ten, co to zažil, klidně sem dám takový jeden postkomunistický poznatek.
      V dobách krátce po plyšáku jsem se také zapojil do činnosti jedné výzkumné agentury. Dělal jsem to asi půl roku, ale vyhledávat pořád nové a nezpovídané lidi určitých specifických skupin jak vzděláním, tak věkem či povoláním mne přestalo bavit A pracovní povinnosti mne také zavály jinam od mých „obětí“. Ale jednou jsem také zpovídal jednoho svého vrstevníka. Čeho se výzkum týkal (byly to povětšinou záležitosti komerční, nikoli politické) si nepamatuji. Ale jako doplňující otázka na konci bylo cosi (přesné znění si pochopitelně nepamatuji) jako: Kdo je větším nebezpečím pro demokracii? A 2 z variant byly odpovědi buď stávající komunisti nebo bývalí komunisti. Dotazovaný odpověděl, že bývalí. Měl jsem co dělat, abych dotazování dokončil. On byl totiž také „bývalý“.

      To se mi líbí

  4. vittta napsal:

    Klášterec….Klášterec…
    Není to to město, co ho podle prastaré pověsti založil romský baron v 10 století, a založil tam první školu a nemocnici, kterou první bílí osadníci, Němci ve století jedenáctém zušlechtili, a jak přišli Češi, všechno ukradli a zničili?
    Dodnes tam přece žijí romové, přímí potomci zakladatele.

    To se mi líbí

  5. peter. napsal:

    Tak už to v živote chodí.Ak určitému spoločenstvu chýbajú hrdinovia,tak si ich vymyslí.A niekedy taká prehnaná iniciatíva zväčša vplyvného miestneho blba máva aj také smutno-smiešne následky ako vymyslený príbeh kláštereckého Ljaguševa.Z informácií,ktoré som si narýchlo o Klášterci nad Ohří vyhľadal som zistil,že išlo o nemecké mesto,ktoré neoslobodil nikto.Ak pravda nepočítame dvoch českých „Klášterečákov“ktorí vyvesili 8.5.1945 na radnicu československú zástavu.Dokonca tam prebehol aj boj medzi sovietskymi zajatcami a nemeckými vojakmi,pri ktorom padli dvaja sovietski zajatci.Vtedy sa ale „nenosilo“robiť hrdinov zo zajatcov.Tí po vojne zvyčajne putovali na Sibír za to,že sa nechali zajať.Divoké časy museli v Klášterci nastať po odsune Nemcov.Odsunuli ich viac ako 5 tisíc a ako a kým boli Sudety dosídľované je viac-menej známe.Kým sa tam počet obyvateľov stabilizoval,tak to pár rokov trvať muselo.Tak možno aj preto… Ljagušev.
    Vyrobiť si „hrdinu“nieje ťažké,ako dosvedčuje aj nasledujúci príbeh,možno fáma.
    V októbri sa každoročne konali oslavy KDO (karpatsko dukelskej operácie).Kým ešte žili priami účastníci tých bojov,tak sa pripomínal v slávnostných prejavoch príbeh hrdinu – Čecha,ktorý vyskočil zo zákopu a s výkrikom „za stranu a lid“sa s granátom hodil pod nemecký tank.Po ukončení slávnosti,keď sa už pri poháriku spomínalo, priznal jeden spolubojovníkov dotyčného hrdinu,že on síce vyskočil zo zákopu,no nezakričal „za stranu a lid“ ale „zasrané náledí“.
    Pekný článok,zaujímavý.Ja už tuším o čom bude jeho pokračovanie a teším sa naň.

    To se mi líbí

    • Bavor V. napsal:

      Nevím, co tušíte. Já mám výhodu, že už vím. A možná to bude něco úplně jiného.

      To se mi líbí

      • K-k. napsal:

        Bude to, co už víte, urozený pane. O nečem jiném bude až třetí příběh…
        Ono těch historek je – jenže jsou ještě příliš čerstvé, někteří ti lidé ještě žijou a někteří tu mají potomky. Tak to musím hodně cenzurovat a uhlazovat, o žalobu pro nactiutrhání příliš nestojím. 😉

        To se mi líbí

      • peter. napsal:

        No,myslím,že to bude niečo o tom,ako sa dnes skresľujú dejiny.O tom,ako sa potláča význam ČA pri oslobodzovaní ČSR a ako nekriticky sa pri tom zveličuje úloha Američanov.Keď sa mýlim,tak nevadí.O to to môže byť zaujímavejšie.

        To se mi líbí

    • NavajaMM napsal:

      Autentická veta pri vyhodnocovaní neúspešného vojenského cvičenia, čo som zažil:
      „Já na vás řval, že máte jít spátky. Ne jít spát!“

      To se mi líbí

    • hans napsal:

      peter:…zajatci. Tí po vojne zvyčajne putovali na Sibír za to,že sa nechali zajať…

      Jsem zmaten. Téhle pohádce věří jen děti z mateřské školky. Ale ty neumějí psát. Tak jaktože ji čtu?

      To se mi líbí

      • peter. napsal:

        Nemáte byť prečo zmätený.Existuje o tom kopa záznamov,hraných filmov a románov.napr.ruský seriál „Štrafbat“,alebo doporučujem román P.P.Veršigoru,zástupcu legendárneho partizánskeho veliteľa S.A.Kovpaka v ktorom popisuje,ako sa „Veľká zem“chovala nie len k zajatcom,ale aj k tým,ktorí sa ocitli v obkľúčení. Bolo to dané opatrnosťou sovietskeho velenia,lebo bolo mnoho tých,ktorí sa nechali zverbovať Nemcami(vlasovci,kozáci,tatari,ukrajinskí nacionalisti).Toto je fakt oficiálne uznávaný aj v bývalom ZSSR.A nemusím si k jeho potvrdeniu prizývať ani Solženicyna.
        Napokon aj naši vojaci a letci ktorí bojovali proti Hitlerovi na nesprávnej strane,to u nás po r.1948 nemali ľahké.

        To se mi líbí

        • strejda napsal:

          Musíte rozlišovat v jakém postavení, hodnosti, byl příslušný zajatec. Jinak se zacházelo s vojákem, jinak důstojníkem, případně politrukem. Po válce se soudilo. Z asi 1 900 000 vrácených zajatců se do gulagů dostalo asi 240 000 osob, tedy asi 12%. Jestli je to mnoho či málo nechám na vaší úvaze. Musíme si uvědomit, že průmysl a ekonomika SSSR byly rozvráceny a potřebovaly pracovní síly. Bylo nutné obnovit i natalitu. Jen se svobodnými matkami by to nešlo.
          Je mnoho fám, které se těžko vyvracejí. Dělal jsem svého času rešerši o obětech bombardování Drážďan. Z 250 000 to postupně kleslo až na obecně uznávaných 25 000, tedy 10% původních odhadů. Ovšem to se týkalo obětí spojeneckého bombardování, tedy byl společenský zájem počet co nejvíce snížit a přiblížit ho realitě. U Ruska/SSSR je tomu právě naopak.
          Své zajatce soudí každý stát. Jde při tom i o to kolik jich má.
          U nás první popravený pilot RAF byl Flight Sergeant (F/Sgt) Augustin Přeučil. Létal na Hurricanech. Kolik takových Přeučilů měla RA?

          To se mi líbí

          • strejda napsal:

            Zajímavé 2:2. A to jsou jen oficiální čísla všeobecně přijímaná a Přeučil byl exemplárním bezcharakterním zrádcem. Snad jen, že nebyl jediným.

            To se mi líbí

          • Slim napsal:

            Jsem v šoku. Copak nechápete, že označit samotné vzetí do zajetí za zradu je nepřijatelné? Proč do toho pletete Přeučila je zcela nejasné. A co věta „Své zajatce soudí každý stát.“ Jakým soudem myslíte, že procházeli třeba zajatí Angláni?

            A pokud jde o osud zajatců, lze si přečíst.

            https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A1%D0%BE%D0%B2%D0%B5%D1%82%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B5_%D0%B2%D0%BE%D0%B5%D0%BD%D0%BD%D0%BE%D0%BF%D0%BB%D0%B5%D0%BD%D0%BD%D1%8B%D0%B5_%D0%B2%D0%BE_%D0%B2%D1%80%D0%B5%D0%BC%D1%8F_%D0%92%D0%B5%D0%BB%D0%B8%D0%BA%D0%BE%D0%B9_%D0%9E%D1%82%D0%B5%D1%87%D0%B5%D1%81%D1%82%D0%B2%D0%B5%D0%BD%D0%BD%D0%BE%D0%B9_%D0%B2%D0%BE%D0%B9%D0%BD%D1%8B

            Za války, pokud se dostanete zpátky ke svým, štrafbat (což byl téměř rozsudek smrti) a po válce „nucené práce“ v průmyslu (tedy v lepším případě)

            Во время войны освобожденные из плена военнослужащие в большинстве случаев после непродолжительной проверки восстанавливались на военной службе, причём рядовой и сержантский состав в основном в обычных воинских частях, а офицеры, как правило, лишались офицерских званий, и из них формировались офицерские штурмовые (штрафные) батальоны. В послевоенное время освобожденные офицеры направлялись в лагеря НКВД и запасные части Главупраформа Красной Армии для более тщательной проверки.

            После войны освобожденные из плена военнослужащие рядового и сержантского состава, не служившие в германской армии или изменнических формированиях, были разбиты на две большие группы по возрастному признаку — демобилизуемого и недемобилизуемого возраста. В 1945 году, после увольнения из армии в запас красноармейцев тех возрастов, на которых распространялся приказ о демобилизации, были отпущены по домам и военнопленные рядового и сержантского состава соответствующих возрастов. Военнопленные же рядового и сержантского состава недемобилизуемых возрастов в соответствии со специальным постановлением Государственного комитета обороны от 18 августа 1945 года направлялись в рабочие батальоны для работы в промышленности и восстановления разрушенных во время войны объектов. Отправка к месту жительства зачисленных в рабочие батальоны ставилась в зависимость от будущей демобилизации из армии военнослужащих срочной службы соответствующих возрастов.

            По директиве Генерального штаба Вооружённых сил СССР от 12 июля 1946 года рабочие батальоны были расформированы, а к зачисленным в них стал применяться термин «переведенные в постоянные кадры промышленности». Они не имели право сменить место работы и вернуться к себе на родину даже после демобилизации из армии их сверстников.

            To se mi líbí

            • strejda napsal:

              Každý stát soudí své vojáky, některé za zběhnutí, některé za zradu, jiné za účelové zajetí, za zbabělost. Ještě dnes se vytahují staré případy poprav anglických vojáků za Velké války za opuštění bojové linie. Rodiny se nechtějí smířit se stigmatem, které na jejich předcích ulpívá.
              V prohrané bitvě na Soči u Caporetta italské zajišťovací jednotky stříleli utíkající důstojníky a vojáky internovaly a poté formovaly do nových jednotek.
              Svět i války jsou mnohem pestřejší než si uvědomujete. Už za starého Říma se zbabělé jednotky decimovaly. Od té doby se poměry zlepšily ale mnoho trestů zůstalo.
              Můžete se na celý problém dívat černobíle, je to vaše právo, ale svět takový není.

              To se mi líbí

              • Slim napsal:

                Padnout do zajetí je něco zcela jiného než zběhnout (ač se to může v jednotlivých případech překrývat). RA ztratila v prvním půlroce války přes milion zajatců (spíš ke dvěma). To tam bylo tolik zběhů?
                Myslím, že si neuvědomujete realitu roku 41; Stalin např. v jednom okamžiku hledal několik armád v celkovém počtu asi 14 divizí, které byly v tom zmatku prostě nezvěstné.

                Ta srovnání jsou zcela nepatřičná, i když samozřejmě Caporetto, decimace ve franc. armádě při vzpourách po Nivellově ofenzivě, ap. jsou reálné. Jenže tam jednotky odmítaly rozkazy důstojníků ve sféře, kde byly pod jejich kontrolou. Stačí si nakonec přečíst celý ten odkaz, tam jsou důvody a detaily rozebrané.
                Tímhle způsobem výběrového uvádění příkladů můžete ospravedlnit cokoliv

                To se mi líbí

        • hans napsal:

          Takže bych diskuzi o zajatcích shrnul, že – zejména díky Slimovu odkazu – je zřejmé, že původně kritizované tvrzení „zajatci po vojne zvyčajne putovali na Sibír za to,že sa nechali zajať“ je nesmyslný blábol, za samotné zajetí na Sibiř neputoval nikdo a do gulagu se dostali jenom ti, co „zvláště vyznamenali a proslavili“ nadprací pro Němce. Po česku pachatelé válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

          V debatě se, jako obvykle místo původního nesmyslu objevily nesmysly nové (štráfbat jako „téměř rozsudek smrti“), možná by jejich autor měl na wikipedii setrvat déle a progůglit se ke statistikám úmrtnosti…

          PS. Vůbec uvažovat o Solženicynovi jako argumentu „jak to bylo“ je epické selhání. Když už, tak citujte jím opisované brožurky říšského ministerstva propagandy přímo, ne přes jeho převyprávění.

          To se mi líbí

  6. jaa napsal:

    Díky za zajímavý příběh. Po- je sice vždycky jenerálů a „pamětníků“ dost,stejně tak jako revizorů historia – když se to hodí/nehodí. ale pro malého človíčka – vpoměru k tankům , může být souboj /obrana-útok/ pár tanků velkou bitvou.
    Když se tak dívám na tu fotku 3a4 – odmyslím si ty náletové křoviny a vezmu v úvahu celý prostor klidně se tam mohlo něco podobného stát. Ju a i když se ve vojenské technice lautr vůbec nevyznám – předpokládám že podobná oprava mohla být možná. Ty stroje musely být konstruiovány tak, aby takové opravy byly možné. Nejezdili přece s nimi Opravářské dílny. Dokonce jjsou ukazovány ve válečných filmech na obou stranách let barikády. Nebyla to dobá „po použití vyhodit a koupit nové“. Přece jenom uplynulo už 70 let, přímých pamětníků ubylo .- tak kdo ví. Už se těším na pokračování a rozuzlení. Dík

    To se mi líbí

    • NavajaMM napsal:

      Pani jaa, áno, oprava roztrhnutého pásu priamo v teréne je možná. Sranda je len v tom, že tank T34 vážil cez 30 ton. Každý článok pásu vážil asi 30 kg a tí štyria chlapci by pri oprave museli pohnúť, ak nie celým tankom, tak pásom, ktorý mal niekoľko stoviek kíl.

      To se mi líbí

      • peter. napsal:

        Možno mali dobrý hever.alebo dva,čo my vieme? 🙂

        Líbí se 1 osoba

      • jaa napsal:

        No víte Navajo – já jsem optimistka s obdivem k umu předků. Vždycky jsem fandila a obdivovala ty, co nedali na tvrzení že to nejde. Ať už to bylo rozpochodování Maoi, nebo obdiv k „primitivním“ egypťanům, jak dokázali postavit obelisky . Když jsem špacírovala po nedokončeném /praskl/ na Asuánu mi vrtalo a dodnes občas vrtá hlavou jak je dokázali, když neměli naši techniku, vůbec nejen postavit ale i dostatečně zakotvit aby vydržely vzpřímené a po tisíciletí.
        A když už – tak patrně naši předkové opravdu byli tak nějak lepší – šikovnější. Třeba ten jejich neskutečný akční rádius v souvislosti s možnostmi přesunu v tehdejší době. . Třeba Beňovský či Štefánik/ i když ten to měl lehčí už byla létadla/. Oba odešli relativně mladí, dokázali hodně ale ty přesuny v prostoru byly v jejich době, pro našince skoro neuvěřitelné.
        No bude to dlouhý týden se spoustou teorií.
        Ještě jednou dík za zajímavé téma.

        Líbí se 1 osoba

      • oh napsal:

        V pětačtyřicátém by to ale musel být T34/85 a to by jich na to bylo pět. 🙂

        To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.