Podzimní klášter


Nejen městu podzim sluší, ale i klášteru. Kdysi býval kus za městem, teď už ho město dostihlo a včlenilo do své zástavby. (To, co není vidět v té džungli mezi fotoaparátem a klášterem, je údolíčko s protékající Ohří)

Z jiného úhlu pohledu je to ale pořád vznešený samotář…

S řekou v popředí je ale ještě krásnější…

Ona už i cesta od města ke klášteru, kolem barokní křížové cesty, je krásná

Jen veverkám jsou smírčí kříže, klášter i křížová cesta úplně lhostejné. Podzim je prý od toho, aby se veverka pořádně vykrmila a nadělala si zásoby. Zima bude dlouhá a těžká, veverka se musí včas postarat – a tak by podle ní bylo mnohem lepší, kdyby tu místo památek byly hromady oříšků, šišek a jiných veverčích lahůdek.

Tohle bývala klášterní konírna – teď je tam takové miniobčerstvení a nahoře jsou asi tři místnosti, kde v případě potřeby bydlí restaurátoři, pracující na klášteře. Je to úžasná romantika, ráno se probudit, podívat se z okna a vidět všechnu to krásu kolem…

A za touhle konírnou je na svahu maličká vinice – jen taková připomínka, že to tu býval vinařský kraj. (Viničné právo městu udělil Karel IV.,  podle starých městských knih patřilo ke Kadani asi 100ha vinic, jejich plocha však postupně klesala, takže v polovině 19.století už zbývalo jen asi 10 ha, i ty však později zanikly. Klášterní vinice o ploše asi 0,5ha byla vysazena v r. 1997 na památku někdejší kadaňské vinařské slávy). Dole pod vinicí jsou výběhy pro stádečko ovcí a koz a pro velikánské prase – prostě hospodářství, jaké kdysi na klášteře bývalo. Pro děti je to oblíbená atrakce…

Tenhle pohled na klášter mám nejraději. Vždycky mám pocit, že nestojí na zemi, ale vznáší se a září…

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

17 reakcí na Podzimní klášter

  1. jaa napsal:

    Dík za kapku poklidného normálna v tom šíleném světě. Jo bejvávalo….

  2. M-T napsal:

    Máte tam u vás taky krásně … Ono je pěkně všude, kde chceme to pěkné vidět. A navíc, jako Vy, zachytit prchavé okamžiky stiskem tlačítka na aparátu. Pro radost nejen sobě. Podzim dokáže barevná kouzla, ať je den krásně prosluněný a plný létajících pavoučků, či pošmourno, nebo někdy už s jinovatkou. My tady máme teď spíš počasí značně proměnlivé, takové aprílové.
    Ovšem veverky (ale nejen ony, také strakapoudi tuze rádi) dokáží najít oříšky na zimu, byť si člověk myslí, že všechno zjara zmrzlo. Jedna chodí i k nám na zahradu právě pro ty letos „náhodné“ ořechy a psisko je z ní zcela vedle, a to tak, že od té doby, co veverku prohnalo vzhůru, dokáže v naději, že zase …nebo že tam pořád ještě je, vysedávat pod stromem s hlavou vzhůru a čekat vytrvaleji, než kočka u myší díry! Myslí si bláhově, že se dočká chundelatého zvířátka a zatím v koruně stromu zašustí pták. Jenže na zemi to asi vždycky znovu „voní“ veverkou, takže čekání je namístě!!! Co kdyby?

  3. blbíš napsal:

    Tady Rosťa výše píše: Člověk se alespoň trochu uklidní … prej uklidní, takže aby bylo jasno:

    Stařec a křížová cesta, a neb, o levý-zadní a piánku.

    „Hele“, řekla mi ta moje tím tradičně-rozmilým, diskusi nepřipouštějícím způsobem: „Naši děti mě vemou na koncert, tobě stejnak žádná kultůra už nepomůže, tak se alespoň postaráš vo jejich-naše děti“! Tak nějak znělo ono zadání. „Pché, levou-zadní“, pomyslil sem si, „co vy – já s přehledem a ještě navíc s piánkem“. Tak nějak sem uvažoval a víc pozornosti sem tomu oznámení nevěnoval, neb to bylo asi tak před měsícem a tak sem to vypustil z hlavy. Že ten den může taky někdy nastat sem si nějak nepřipouštěl, ale pokud se ptáte, jestli nastal, tak, co si budem vykládat, přátelé, nastal a to z večera!

    To si takhle po vobědě sedím v klídku garáže, docela dost vzdálenej tomu barákovýmu ruchu, nikdo mě nevotravoval, vnučky podezřele taky ne a jak sem si to užíval, najednou se rozlítly dveře, v nich ta stále moje žena ve slavnostním vodění, na rukou našeho nejmenšího usmívajícího se usoplence, za ní vnučky jak stupínky, taky celkem vysmátý, a že je tedy tady mám, že krupicovou kaši snad ještě zvládnu, sunar snad taky a když holky budou mít hlad, že si už snad nějak poradím! Usoplence mi vrazila do náruče, pohladila holky po hlavičkách (sem si všiml, že jich je na můj vkus zase nějak hodně, asi i kamarádky) a pak už sem jen slyšel startovat motor a se smrákáním všici dospělí byli v prachu.

    Chvíli sem nevěděl, co se jako děje, protože ty holky se všeci v tu ránu rozutekly po baráku, domů se jim evidentně jít nechtělo a mně zbyl na rukou jen ten uslintanec, kterej mi na přivítanou vděčně spustil dalšího ze svých kontinuálních soplů do náruče. Když se po baráku začal nekontrolovatelně šířit mnou nezaviněnej chaos, lomoz, rámus, nepořádek, křik a tak podobně, řekl jsem si, že je čas, aby konečně zasáhla autorita. Zasáhl jsem tak, že jsem na chodbě zařval, že chci, aby byl trochu klid. Byl, ale pouze pár vteřin. Tak sem začal vyvolávat zlobící jmény, ale vzpomněl sem si jen na některý jména, takže ty nevoslovený holky mě nadále ignorovaly a jely v neměnným rytmu dál. Když sem přemejšlel, jak posílit svou autoritu, najednou sem ucítil typickej zápach a bylo jasný, že výchovný působení na holky na nějakou dobu musím přerušit a vydal sem se do koupelny, že jako hravě a s piánkem mi vlastním zvládnu výměnu plenky a že pak holky uviděj, zač je toho loket. Jenže v koupelně mě čekalo děsný překvapení, protože uslintanec nejenom že děsně páchl, spíš i smrděl, ale vůbec neměl plenky, ale něco, co sem dosud ještě nepoznal z blízka. Prostě takový kalhotky ze zvláštního materiálu. To už sem začínal tušit, že to žádná levá-zadní asi nebude a piánko už asi vůbec ne a tak sem se jal studovat ty kalhotky. Co vám budu vyprávět, na nic sem nepřišel, protože sem nemohl najít ty silný brejle na detaily, ani nějaký knoflíky, natož modernější suchej zip, jo a ty slabý brejle byly jen na dálku. Tak sem si řekl, že všechno se dá nějak s těla strhnout (to si pamatuju ještě z dob bouřlivýho mládí) a tak sem se jal trhat. No přátelé, ani hovno, tedy hovno jó, to tam dozajista bylo, ale myslím to tak, že se to nedalo roztrhnout. To už sem se nad uslintancem notně potil jak vrata vod maštale a tak jsem zařval, ten den podruhý, když jsem si jako zázrakem vzpomněl na jméno nejstarší vnučky. Holka poslušná a taky hodná přišla na první dobrou, a když viděla můj bezradnej výraz, tak ta do puberty dorůstající potomkyně mě sjela pohledem alá moje žena a snacha dohromady, z čehož mi naskočila mimovolně husí kůže, za něco zatáhla a světe div se, kalhotky se rozložily tak, jak sem byl kdysi zvyklej u hadrovejch plenek i s tím kálencem. Kdyby tam nebylo to, pro co sem ty kalhotky sundaval, jistě bych si ten mechanismus zapínání se zájmem mi vlastním i prohlídl, ale takhle, když tam bylo to, pro co sem ty kalhotky sundaval, tak místo zkoumání sem to raději vzal ve vaně z jedný vody načisto až ták, že sem měl ve finále zase téměř voňavýho uslintance. Jenže pak sem zase neměl ručník a ta nejstarší už byla dávno pryč, aby řekla, kde hledat. Tak já s mokrým uslintancem na rukou se musel vydat hledat ten v domácnosti úplně nejčistší, nejvyžehlenější, nejvoňavější a nejhebčí ručník, protože sem tou stále ještě mojí ženou už tak zblblej, že uslintanci se do „starých“ ručníků utírat nesmí. A jak kráčím, zřejmě asi né už dlouho uklizeným bytem, nemaje ten čistej ručník, uslintanci se to přestalo líbit a začal řvát, jako když ho na nože berou, ale ještě o něco víc, než většinou snesu. Takže husí kůži vystřídal nefalšovanej studenej pot, co mi vyrazil zčerstva na čele a navíc, když sem konečně v almaře našel ten správnej šuplík s tím voňavým ručníkem, co je jedině na uslintance, tak náhle se uslintanec charakteristicky zatvářil, zakroutil a zatlačil až ták, že ten původně voňavej šuplík, voňavej už potom vůbec nebyl a … a já fakt už nevěděl, co mám dělat dřív. Jedinej, kdo věděl, co se má dělat, byl usoplenec, protože si zatlačil a ulevil ještě jednou a to se mu asi náramně líbilo, protože se přestal kroutit a dokonce se začal i usmívat. Jenže do tý šuplíkový spouště přišla ta nejmenší vnučka, a aniž by projevila k dědovi ohled a hlavně účast, stroze, i když docela mile, oznámila, že chce taky kakat, a to sice že hned. Takže jsem popadl dva totožně postižený vnoučata a utíkal opět do koupelny a vrazil tu nejmenší vnučku tam, kam žádala. Tedy, jak se to veme, vona úplně nežádala až ták, ale to sem poznal až záhy, když mně propadla prkýnkem do mísy WC. S tím sem samozřejmě nepočítal!!! Takže mně nezbejvalo nic jinýho, než tou jednou volnou rukou, na který mi neseděl uslintanec, ji z toho WC tahat. Začala řvát, jako ten uslintanec předtím. Jenže ona, jak sem ji tahal z toho hajzlu, tak se mi při tom vyškubávání z toho zaklínění ve WC taky navíc pokakala a já najednou stál uprostřed koupelny s úplně zasranejma dědicema. Takže znovu vana a znovu do voňava i nějakej deodorant, co se mi přišel pod ruku, jsem na to celý vystříkal s tím, že klima bude lepší. Nebylo, bylo to naprosto strašný, ale to už mně začínalo bejt skoro jedno a řekl sem si, že budu muset na to jít jinak, takže sem „starý“ ručníky, co byly v koupelně (né sice na uslintance), naházel všechny na hromadu na podlahu a milý děcka jsem sušil a zároveň fénoval na tý podlaze. A aby přestaly řvát, tak jsem jim začal zpívat. No co, mám už ověřený, že léčba šokem vždycky zabírá, a taky že jo, oba děcka koukaly na mě jak u vytržení a už ani necekly. Tak sem oba už vysušený a voňavý potomky vzal, každýho na jednu ruku a rychle přenesl do dětskýho pokoje, kde sem tušil, že bude ten pult, kde se přebaluje. Byl, ale s těma blbejma kalhotkama, žadný plátěný plínky, který sem dával kdysi svejm dětem, tam nebyly. Tak sem ty kalhotky, o kterejch ta nejstarší tvrdila, že sou zároveň i plenkový, začal těm nejmenším voblíkat. Ten malej uslintanej mužskej i ta nejmenší však chvíli nepodrželi a plazivě se rozlejzali po pultu jako hadi. Když se mi konečně podařilo kalhotky oboum nasadit asi tak, jak sem si myslel, zase sem nenašel, čím bych je k jejich tělíčkům připevnil, prostě chyběly knoflíky, ani ten modernější suchej zip to nemělo!!! To už sem vopravdu byl na nerva, naštěstí sem uviděl pověšený župany, tak sem jim vyvlíkl ty jejich froté jemný vopasky a milý plenkový kalhoty nima utáhl dětem k tělům tak, že ani necekly, jak to bytelně drželo. Když sem je takto obstaral, začaly se zase trousit ostatní holky a sborově se dožadovaly jídla, protože prej měly hlad. Jenže ty nejmenší děcka zase neměly nic na sebe, pouze ty frotém vopáskovaný plenkový kalhotky. Bystře a chytře jsem využil hladu a vyhlásil soutěž, že ta která přinese něco vod voblečení na uslintance a zároveň pro tu nejmenší, že dostane čokoládu. Kurva přátelé, nevěřili byste, jak rychle se dá v naší domácnosti něco najít a dokonce čisťounce složený v komínkách, jako na vojně, tedy vod maminky. Z toho sem usoudil, že příště musím bejt chytřejší! No co, mnou oblíbený studentský pečetě mám ukrytý před tou mojí velice dobře a mojí cukrovce nějaká ta ztráta tabulky jistě neuškodí! I když nerad, dal jsem jednu tabulku čokolády z tý svý tajný zásoby. Nevěřili byste, jak taková čokoláda zabírá. Sotva sem dal tý výherkyni tu čokoládu, přitočila se ke mně jedna, kterou asi taky v brzký době sejme puberta a co jsem ji znal pouze vod vidění s tou naší nejstarší a ta začala se mnou takovou smlouvavou. Co kdybych jako vyhlásil další soutěž, jak jinak, než o další čokoládu, kdo jako dokáže líp než já plenkový kalhotky dooblíknout (pravda, ty froté řemeny pod tím oblečením těch nejmenších dělaly na něm takový neestetický boule), tak … ač sic nerad, vyhlásil sem další soutěž o dooblíknutí plenkových kalhotek. Sotva se tak stalo, ta co jsem ji neznal jménem, začala opět smlouvat, že vlastně jde o dvoje kalhotky, takže … hádáte správně … ta malá bestie s mozkem úplně dospělý ženský si velice dobře spočítala, že nemám moc na výběr a že čokolád budu mít zřejmě povícero … a taky že jó, docílila svýho = další dvě čokolády byly v hajzlu. Ale musím uznat, že docela obratně tu nejmenší ta šikulka svlíkla z vnějšího mnou zauzlovanýho prádla, odepla ty „moje“ froté řemeny … a, přátelé, já málem upadl. Nevěřili byste. Ta šikovná holka pouhýma dvěma prsty na těch zpropadenejch kalhotkách za něco pouze zatáhla a voni se na nich vobjevily takový dva nicotný cancourky a ty přilepila, nekecám, na takovej hladkej povrch opasku těch plenkovejch kalhotek a bylo vymalováno!!! Takže žádnej suchej zip, žádný knoflíky – pouze cancourek s lepidlem, věřili byste tomu? Ještě nad rámec sázky, asi proto, že sem měl ty velký a dobrý čokolády, umně a dokonale oběma mým nejmenším potomkům voblíkla vrchní prádlo a s opovržením mi vzala dvě čokolády z ruky a vítězoslavně vodkráčela s dalšíma a já jen zaslechl, jak říká tý mý nejstarší, že tak nešikovnýho dědu tedy vona nemá a že přebaluje svýho bráchu každej den a sama. To moje nejstarší zlatíčko jí ale odpovědělo: „Plenky tedy děda neumí, protože je nemusí bráchovi voblíkat, ale zase je hodnej i tobě přece dal čokoládu!“ Tak jsem zjihle zpychl, i když pumpnutej vo tři hořký studentský pečetě a s náladou spráskanýho psa. Jednu výhodu to ale mělo, holky svůj původní hlad zahnaly studentskejma pečetěma a já nemusel nic vařit. Jenže ten uslintanec začal zase vřeštět a to ta druhá nejstarší vnučka suše okomentovala slovy: „Asi má hlad, co myslíš?!“ a kliďánko vodešla za ostatníma holkama.

    Ptáte-li se, co ten podělanej šuplík, no coby, zabouchl jsem ho, všechno se stihnout přece najednou nedá, spoušť jako spoušť a co se jednou podělalo, se hned tak nenapraví, žejo … a šel jsem dělat tomu jedinýmu mužskýmu nástupci krupicovou kaši, tu já totiž umím z celý tý naší momentálně posraný domácnosti úplně ze všech nejlíp.

    A proč vám to píšu? No protože právě teď jsem z toho na krovkách, lížu si uštědřený rány, vzpamatovávám se z toho a … a zrovinka čtu naší Kačku, co vydává tu svoji pravidelnou fotograficko-povídavou a tam píše, mimo jiný hezký věci, něco vo křížový cestě a … a tou já, přátelé, si dneska tedy prošel jako málokdo z vás, to musíte uznat!!! A ptáte-li se furt na ten šuplík … no co vám budu povídat … přijeli z koncertu a první, na co s přehledem všici kápli, byl ten šuplík a bordel vůkol něho dokola … a ptáte-li se furt, jak na to s přehledem kápli? … tak … no co vám budu vykládat, nějak to vycítili, nebo co!!! Že maj ale v postýlkách spokojeně spící jejich-naše děti, je vlastně vůbec nezaujalo, věřili byste tomu?

    … ale zase, má to jednu výhodu, je u nás opět tichá domácnost … voni však vůbec netušej, jakej je to pro mě balzám na mou pošramocenou duši!!!

    … já jen, že to zase byla křížová cesta, vo který se ani našemu pro mínusy vodmlčenýmu katolíkovi nemůže ani náhodou zdát, ale docela už tuším, jak na tom tenkrát asi tak mohl bejt ten jeho Ježíš!!!

    P.S.
    jo, a ptáte-li se na ten deodorant, tak … tak to nebyl prej vůbec žádnej deodorant, ale parfém … a co čert nechtěl, prej děsně drahej, jasmínovej … až vodněkud ze vzdálený Arábie

    • vonrammstein napsal:

      Já už nemůžu mlčet, já musim ŘVÁÁÁÁT!!!!!!!!!!!!!! 😀 !!!!!!!!!!

      • NavajaMM napsal:

        Ale smiech, bola len prvá reakcia, priateľu, ako ste to skvele opísali. Inak trniem hrôzou a skúsim sa podobnej krížovej ceste vyhnúť ako čert.

    • K-k. napsal:

      Jo, blbíši, život nejni péříčko!
      Můj prvorozený synek odmítal spát – i večer mu to trvalo, než usnul a odpoledne, no, to byla vůbec katastrofa! A když náhodou po obědě usnul (čti: neřval, nelomcoval postýlkou a v dětském pokoji byl klid) bylo to ještě horší: když jsem se šla po chvilce podívat, jestli je všechno v pořádku, zastihla jsem opravdu VELMI spokojeného synka, jenomže… Vyrobil do plínek, z plínek se mu pak podařilo nějak vylézt a začal pracovat. Hnědé bylo jeho oblečení, ruce a dokonce i pusa!!!, hnědá byla postýlka všude, kam dosáhl, hnědé bylo povlečení, dokonce výtvarně pojednal i stěnu, u které ta postýlka byla! Děs a hrůza! Fakt jsem nad tím nadělením stále a přemejšlela, odkud to začít civilizovat – no,vykoupala jsem výtvarníka, poprosila sousedku, aby mi ho chvilku pohlídala a začala odhněďovat zbytek pokoje. Tyhle hrůzy provozoval asi tři měsíce, uhlídat se to nedalo. No,dnes jemu osmačtyřicet a tvůrčí duch a záliba ve výtvarničení mu zůstaly – naštěstí už volí jiné prostředky… 😀

      • blbíš napsal:

        … to můj syn takhle výtvarničil taky, ale manželka vždycky stačila všechno uklidit dřív (a to nebyly tehdá ty umyvatelný malby, žejo!), než sem přišel z práce domů. Je pravda, netrvalo to dlouho, protože si nechal tento výtvarnej styl „rozmluvit“, protože mu do postýlky naskládala vždycky hromadu kartonových krabic a von se tím jejich trháním (byly tuhý) tak unavil, že mu na hněděvoňavý výtvarno už nezbyly fyzický síly.

      • vonrammstein napsal:

        Jsem praktickej muž, vzal bych to všechno wapkou.

Komentáře nejsou povoleny.