K optimizmu není důvod

…k takovému závěru došel Andrej Fursov^*) v docela nedávném TV  rozhovoru, z něhož předkládám podstatnou část…

 Co je to krize – je to volba?

Krize je jistě volba. Krize je ale především zlom starého systému a je řada variant jejího výsledku. Na jejím místě, kupříkladu, nemusí vzniknout nový systém, ale dlouhodobý chaos. Například po pádu pozdní antiky začala temná století a do nástupu feudalizmu zbývalo tak 400-500 let v jakémsi polochaotickém stavu. A pokud jde o tu volbu, tak si musíme uvědomit, že ji nepřijímá celé lidstvo. Mnohdy dnes kritizujeme myslitele 19. století za mylnost jejich předpokladů. Ono je ale jednoduché dnes soudit, jestliže známe výsledek ke kterému došlo 19. století v roce 1914.

Jde o to, že v 19. století – přinejmenším evropská část lidstva – se zvedala a skutečně šla kupředu, a to dost dlouho. Stačí porovnat čtyři nejznámější romány J.Vernea, napsané v 70. letech 19. století, se čtyřmi nejznámějšími romány H.G.Wellse, napsané v polovině 90. let onoho století. Na jedné straně optimizmus a na druhé pesimizmus – viz. „Stroj času“, abychom pochopili, že ke konci 19. století se situace skutečně změnila.

A nejde o to, že sociologická teorie ve 20. století chápala svět jinak – ale on ten svět byl jiný. V zájmu korektnosti nutno poznamenat, že už v 19. století byli lidé, kteří chápali, že vývoj společnosti není jakýmsi neustálým šplháním po žebříku nahoru.

Pokud jde o dnešní situaci, není pochyb, že svět je na rozcestí. Bifurkační bod^**) je kritický moment ve kterém má systém největší možnost výběru (v rámci určitého koridoru možností), ale volba je významná. Takže zde není důležitá síla působení, ale směr. Důležitý je impuls. Je to situace, ve které se náhoda a zákonitost vyrovnávají. Takže bod bifurkace ve vývoji společnosti je moment, kdy jen několik set nebo tisíc lidí může určit běh vývoje historie.

Jestliže hovoříme o krizi, je třeba mít na paměti, že to není především ekonomika, ani demografie (obojí je velmi důležité), ale že jakákoli sociální krize je především přerozdělení státního produktu, kdy jedna část společnosti (světové, zemské) začíná odebírat podíl na produktu od jiné části. Co se událo za posledních 30-40 let, vezmeme-li rovnováhu sociálních sil? Od přelomu 70. – 80. let vrchnost světové kapitalistické třídy zahájila proces globálního přerozdělení produktu ve svůj prospěch.

Co to je globalizace? Henry Kissinger, mimochodem velmi cynicky řekl, že globalizace je jiný název pro americký imperializmus. Lze to ale upřesnit: – globalizace je proces globálního přerozdělení produktu ve prospěch vrchnosti.

Důvody:

Proč k tomu došlo? Tady je třeba se podívat na období, kterému Francouzi říkají „Třicet šťastných let“ – od roku 1945 do 1975. Nebývalý rozvoj ekonomiky, kdy za těchto 30 let bylo vyrobeno tolik zboží, jako za předchozích 150 let, byl vyvolán tím, že: zaprvé – se u určité vrstvy kapitalistické třídy objevil jistý přebytek zdrojů, kterými bylo možno „přikrmit“ část dělňasů, a část střední vrstvy společnosti. Významnou roli v tomto „přikrmování“ sehrála existence SSSR. Bylo nutné přikrmit  svoje dělnické a střední vrstvy, aby – nedejbůh – nehlasovaly pro komunistickou stranu – vždyť v poválečných letech (zejm. 1952-53) byli italští a francouzští komunisté velmi blízko příchodu k moci.

V zájmu „přikrmení“ těchto vrstev byla vytvořena instituce „státu všeobecného blahobytu“ – všeobecného sociálního zabezpečení a na základě tohoto státu všeobecného sociálního zabezpečení vyrostla dost široká byrokracie, aby se v polovině 60. let stalo naprosto zřejmým, že další průmyslový rozvoj Západu a další rozvoj státu všeobecného sociálního zabezpečení přivede společnost k tomu, že může dojít ke směně elit, že se tradiční elita bude muset v rámci tohoto demokratického zřízení  uskrovnit.

Je třeba přiznat vrchnosti světové kapitalistické třídy, že jsou to velmi zkušení lidé, vykovaní třemi stoletími sociálních bojů, takže na situaci reagovali velmi přesně. Na objednávku „Třístranné komise“^***) sepsali tři z nejvýznamnějších myslitelů té doby – Hutchington, Watanuki a Crozier – dokument s názvem „Krize demokracie“ – dokument naprosto otevřený a cynický. Tam bylo černé na bílém napsáno, že další rozvoj západní demokracie v dosavadní podobě, může vést k tomu, že „neodpovědné sociální skupiny“ hodí rukavici stávajícímu zřízení. V souvislosti s tím, píší v dokumentu, je třeba vysvětlit masám, že demokracie není hodnotou, ale nástrojem. Dále je třeba zanést do společnosti jistou politickou apatii. Byl to program působení na představitele dělnické třídy a střední třídu. To bylo psychotické působení.

Ale světová kapitalistická vrchnost už v polovině 60. let pochopila, že další koncentrace průmyslové výroby v severoatlantické společnosti, bude objektivně posilovat dělnickou a střední třídu. Proto zvolila rozvoj počítačových technologií, protože – za prvé: je to technologicky složitá výroba nevyžadující mnoho pracovních rukou, a za druhé: poskytuje možnost manipulací. Skvěle byla provedena ideologická příprava vytlačování pracných výrob za rámec severoatlantického jádra. Za peníze Rockefellerů se vytváří ekologické hnutí a do společnosti se šíří zprávy o znečišťování životního prostředí, pak se této myšlenky chytil „Římský klub“, který emituje myšlenku nulového růstu.

Navíc, aby se podlomila protestantská pracovní etika, ležící v základech výroby, vytváří se mládežnická kultura „sex, rock, drogy“, vytváří se fenomén Beatles a Rolling Stones – určený pro různé skupiny mládeže – v závislosti na jejich psychoprofilu, Tato mládežnická kultura měla mládež odvést od politiky a vštěpovat jí myšlenku nejen deindustrializace, ale i potřeby více volného času – to proběhlo v 60. letech. Je velmi zajímavé, jak postupovala manipulace vědomím mládeže. V 60. letech to byla rocková muzika s rytmikou 160 úderů srdce /min. Když potom bylo třeba přibrzdit a vytvořit jiné emocionální pozadí, v 70. letech přišlo disco se 72 údery/min. To byla čistá manipulace.

Koncem 70. let se vrchnost světové kapitalistické třídy cítila být dostatečně silnou, aby zahájila politickou ofenzívu. Reagan i Thatcherová byli jakýmisi pionýry a stachanovci útoku na práva pracujících. Pokud existoval SSSR tak útočit na vlastní střední třídu jim bylo jaksi stydno, a proto začali střední třídou Latinské Ameriky (LA). V 80. letech, díky strukturálním reformám MMF, spadla 92% střední třídy v LA do chudoby. Pak došlo na Východní blok, socialistický tábor.

Zhroucení SSSR lze zkoumat z různých úhlů a všechny budou správné, nicméně jedno s hledisek –  a tím je přerozdělení prostředků v globálním měřítku – je podstatné.  Pokud oprostíme éru Gorbačova a zejména Jelcina od historických detailů, pak uvidíme toto: – v roce 1989 ve Východní Evropě (včetně evropské části SSSR) žilo pod hranicí chudoby pouhých 14 milionů lidí. Ale uběhlo jen dalších 7 let, aby v roce 1996 (to už prakticky končila Jelcinova éra) to bylo už 168 milionů lidí pod hranicí chudoby!! Ve zprávě OSN roku 2003 to, co se stalo s Východní Evropou za oněch 7 let, bylo nazváno „bezpříkladným pogromem střední třídy v historii“. Šlo o lékaře učitele vojáky, vědecké pracovníky … Přerozdělený kapitál se přesunul do severoatlantické části kapitalistického systému. Překvapivé je, že v USA nebyl do počátku 90. let, po celých 30 let rozpočtový přebytek. Ale v posledních třech letech Clintonova prezidentství tento přebytek byl… Ale ten se tam objevil díky přečerpání kapitálu z bývalé socialistické soustavy.

Hovoříme-li o krizi započaté na přelomu 70. a 80. let, jde o naprosto sociální věc, jejímž úkolem bylo přečerpání kapitálu od těch, kdo zvítězili v období 1945-1975 a stlačit ty vrstvy, které se nebezpečně přiblížily k linii, kde začíná politická významnost. Ekonomové spočítali, že pokud od ukazatele HDP roku 2010 odečteme Čínu a Indii, pak světový HDP bude na úrovni roku 1980. To znamená, že se, po odečtení Číny a Indie, ve zbývající zóně prakticky nevyrábělo, ale přerozdělovalo naloupené. Jak ale říkali staří Římané, osud nic nedává na věčnost. A za 40 let tato „neoliberální revoluce“ (kontrarevoluce) vyřešila svoje úkoly a nyní musí kapitalizmus od dosavadního extenzivního systému přejít k intenzivnímu. Ovšem v cestě k intenzifikaci mu stojí takové instituce jako národní stát, občanská společnost a politika a racionální vzdělání a věda.

Podíváme-li se, co probíhá od přelomu 70/80. let, jsou právě tyto instituce ničeny. Občanská společnost se sype v západních zemích, o zemích kde nikdypředtím nebyla, nemluvě. Politika je směsí administrativního systému a šoubyznysu (všimněme si, jak do politiky v celém světě šli herci).

Jsme svědky krize progresivistických ideologií – nejen marxizmu, ale i liberalizmu – a v celém světě se hroutí úroveň vzdělávání…a první s tím začali v USA.

Vše bylo přerozděleno a nyní jde o demontáž systému. Tady se musím zmínit o tak nepopulární a nezajímavé věci jakou je kapitalizmus. U nás se to slovo stalo skoro nadávkou – pokud o něm hovoříš, pak jsi marxista. Tak tedy, kapitalizmus neznamená všemocnost kapitálu. Kapitál existoval před kapitalizmem a bude existovat i po něm. Kapitalizmus je velmi složitý institucionální systém, omezující kapitál v jeho dlouhodobých zájmech (jinak sežere vše, včetně sebe sama), a za druhé zajišťuje jeho expanzi.

Cesta z krize:

Teď ale expanze skončila, ale instituce omezující kapitál, tedy: – občanská společnost, národní stát a politika, progresivistické ideologie – ty se všecky demontují. A to znamená, že se demontuje kapitalistický systém. Vrchnost světové kapitalistické třídy velmi chytře pochopila, že je třeba vytvořit společnost novou, kde nebude masové vzdělávání, společnost polokastovního rázu. Jacques Attali například napsal, že finanční kapitál musí být zkrocen a na jeho místo musí přijít globální ekonomika přerozdělení – to znamená kontrolu nad zdroji. Jak bude tento systém vypadat, to je hlavní otázka 21. století.  Pokud se podaří vyhnout se totálnímu zničení civilizace, pak to bude společnost, kontrolující nejen zdroje, ale i informačními toky. A kdo je bude kontrolovat – jaká část společnost? Úzká vrchnost, která bude pomocí hologramů ukazovat mimozemšťany a říkat nám, že pokud se nesjednotíme pod světovou vládou, tak nás tito mimozemšťané postřílejí…? Pomocí hologramu lze poměrně snadno zobrazit UFO i s „návštěvníky“ – zejména jestliže 30 let předtím blbneme lidem hlavy UFO a „ufouny“ a ordinujeme nízkoúrovňové vzdělání, kdy se lidem vše plete. Je to podobná příprava, jako v 60. letech s ekologickým hnutím.

Pro ty, kdo demontují kapitalizmus jsou tu dvě zprávy – jedna špatná a druhá ještě horší. Tou špatnou je obrovské množství „zbytečného“ obyvatelstva na planetě, protože toto obyvatelstvo při tažení z jihu na sever, ohrožuje tamní (zdejší) civilizaci.

Druhý problém je ještě závažnější: – nejhorší krizí v historii byla krize pozdního paleolitu – krize zdrojů. Ta začala před 25 tisíci a skončila před 15 tisíci lety – řádila tedy 10 tisíc let a vyhubila 80% obyvatel. Kapitalizmus je globální systém postavený na nevratném vykořisťování člověka i biosféry, který postavil civilizaci před hrozbu bio-zdrojové krize. Tento problém je v rámci kapitalizmu těžko řešitelný, protože musí být demontován, nadbyteční jedlíci musí být odstraněni a svět navíc (dle informací prosakujících do médií) tento svět stojí na prahu geoklimatické katastrofy. Např. v USA jsou od roku 2005 utajeny všechny informace o Golfském proudu. Tady nejde jen o obrovskou ropnou havárii v Mexickém zálivu, ale o to, že společnost PB po této havárii, aby neplatila obrovské pokuty, rozhodla, že to chemicky zakamufluje. V důsledku oněch chemických zásahů se Golfský proud rozdělil na několik částí. Nikdo neví, kolik mu zbývá let existence, ale jeho konec bude znamenat, že během  2-3 let poklesnou teploty v severním Atlantiku o 10-12 stupňů. Tam na pevnině už teď docela rychle klesá úrodnost.

Řešitelé krize kapitalizmu jsou v daleko složitější situaci, než ti, kdo demontovali feudalizmus. Ten problém je jako „matrjoška“: – vyřešíš jeden problém a narážíš na další matrjošku, která je ovšem detonátorem…odstraníš drátky a vyjmeš ji – tam je další…

Západní elita, především anglosaská, se ocitla v situaci, kdy jakákoli její chyba hrozí velmi vážnými důsledky. Z celé řady přijatých rozhodnutí je ovšem zřejmé, že nedegraduje jen kapitalizmus, ale i jeho vrchnost.

Pozice Ruska:

A co máme v této situaci dělat my, kteří jsme lákavým soustem díky svému obrovskému  území a přírodním zdrojům? V amerických speciálních jednotkách říkají: „Pokud vypadáš jako jídlo, tak tě dříve nebo později snědí“.

To je, jako když si sednete k šachovnici proti velmistrovi. Vždyť – co byla poststalinská sovětská elita?  To je elita, která se Západem stále prohrávala a Stalinova slova o tom, že „…až zemřu, tak vás imperialisté vyhubí jako koťata“ se ukázala být prorockými. Protože kromě zrady to byla především její rostoucí neadekvátnost modernímu světu. Západní elitu lze jen těžko přehrát ve hře, na kterou je zvyklá. Tady je třeba hledat netriviální tahy. Například: – ne, že bych k něčemu vyzýval, ale pokud v kritické situaci nemůžeš vyhrát v šachu, vždycky můžeš smést figury a dát soupeři po hlavě… V žádném případě nelze hrát se soupeřem podle jeho pravidel.

Jak tato mezinárodní krize zasáhla naši zemi a jak ji změnit:

Domnívám se, že mezinárodní krize začala zasahovat naši zemi podstatně dříve než v 80.- 90. letech. Došlo k tomu, že naše společenské myšlení v poválečném období přestalo studovat kapitalizmus. A v kapitalizmu došlo po válce k velmi významné a zajímavé věci, když vznikla nová mladá dravá frakce kapitalistické třídy – korporatokracie. Do poloviny 70. let tato korporatokracie bojovala uvnitř svých zemí o místo na slunci. I Marshallův plán byl orientován ani ne tak ve prospěch státu USA, jako ve prospěch korporací. Korporatokracie začala vytvářet svoje uzavřené organizace, jakými byly a jsou „Třístranná komise“, „Bilderbergský klub“, „Římský klub“, a rozdíl mezi korporatokracií a státně monopolistickým kapitalizmem spočívá v tom, druhý jmenovaný  mohl spolužít se SSSR v rámci světového systému. Naproti tomu korporatokracie byla globální strukturou, která se rozlézala všude. V této souvislosti, jestliže říkáme, že SSSR zradila 5. kolona, je to s hlediska emocionálního správně. Z politickoekonomického hlediska je situace složitější. Jde o to, že v naší zemi se od konce 50. let začal formovat sovětský segment korporatokracie – především ti, kteří začali intenzivně obchodovat levnou sovětskou ropou a později zbraněmi. Vznikl tehdy jakýsi klastr zájmů na co nejtěsnější integraci SSSR do světového trhu. Zlomovým bodem byly roky 1974-75, kdy díky ropné krizi přišly do SSSR obrovské sumy nerozpočtovaných petrodolarů. U části sovětské nomenklatury se objevilo pokušení materializovat je do svého vlastnictví. Přitom tito lidé vycházeli z chybného předpokladu, že budou potom přijati jako rovnocenní do světové elity… Sovětský svaz se stal jednou z prvních obětí globalizace, přestože měl tehdy USA docela „na lopatě“. I přes lživá tvrzení „polírů“ perestrojky o zoufalém ekonomickém zaostávání SSSR za Západem. Pro ilustraci: – 19.10.1987 se Američanům na fondové burze index D&J za jediný den propadl o celých 580 bodů (22,3%), což nemá obdoby a A.Greenspan prohlásil, že „..mají velmi málo času a že je může zachránit jen zázrak“ – a ten se dostavil v podobě Gorbačova…

Znamená krize ono poslední dělení při Posledním soudu, jak říká pravoslavné učení?

Víte, já situaci nevnímám v souvislosti s Písmem a Posledním soudem, ale krize – bohužel – velmi často končí revolucí. To znamená, že stará společnost vlezla do takové slepé uličky, že ji může zachránit jen revoluce. Je ale tragédií historie, že revoluci dělá nerozborné společenství svatých fanatiků a biologických parchantů lidstva. A čím nemocnější společnost je, tím krvavější, krutější a zparchantělejší je i revoluce.

Netřeba podléhat iluzi o tom, jaká byla třeba francouzská revoluce, nebo naše revoluce. Naše společnost je natolik nemocná, že pokud u nás dojde k revoluci, tak to bude hrozné. Na druhé straně je těžké říci, jak z té sociálně ekonomické slepé uličky nenásilně vybřednout. To je hádanka pro vládnoucí vrstvu – zda dokáže z této historické pasti vylézt nekrvavě.

Ovšem, k optimizmu příliš důvodů nemáme…

*) Termín převzatý z teorie nerovnovážné termodynamiky – bod zvratu na vývojové linii

**) Fursov A.I. (1951) – ruský historik, sociolog, publicista, ředitel Centra ruských studií. Jako vědec se věnuje problémům globalistky, futurologie – usiluje o vytvoření ucelené teorie vývoje sociálních systémů.

***) „Třístranná komise“ (zal.1973) –  privátní mezinárodní organizace, složená po 1/3  ze zástupců Severní Ameriky, Západní Evropy a Asie, jejímž oficiálním cílem je posouzení a hledání řešení globálních problémů.

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=uR8UFNX96fc

Překlad:      170918