CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 28


Badatelská práce na vysokých školách v půl století před válkou

POSTUPEM 19. století se stále mohutněji rozvíjí organismus vysokých škol a badatelská práce se stále více soustřeďuje do jejich pracoven a laboratoří. Nemohlo být jinak ani v Čechách, sídle nejstarší university ve střední Evropě a nejstarší vysoké školy technické na území bývalého Rakouska. Jak v době, kdy tyto ctihodné a proslulé školy byly společné oběma národnostem země, tak později, když každá z nich byla rozdělena v samostatnou vysokou školu německou a českou, rozkvétala na nich práce badatelská způsobem, který pozoruhodně obohacoval obecné poznání lidské. Aby však obraz toho byl přesný, je třeba připomenout existenci vlivů, které často působily na výběr nebo stabilitu profesorů na pražských vysokých školách způsobem nepříznivým. Byla to konkurence vysokých škol cizích, jíž se školy pražské těžko mohly bránit. Pro badatele německé byly otevřeny všechny vysoké školy nejen Rakouska, nýbrž i Německé říše, badatele české lákala zase především Vídeň se svou převahou hlavního města říše a sídelního města císařského. Jiné cizí vysoké školy stávaly se už řidčeji působištěm badatelů českých.

Přitažlivost university vídeňské se počala jevit již v 2. polovině století 18., a to v studiu lékařském.Nebylo se čemu diviti. Universita vídeňská, která se za Marie Terezie stala první universitou habsburské monarchie, měla dlouho tu výsadu, že doktorát lékařství, který byl na ní získán, opravňoval k provozování prakse ve všech zemích mocnářství, kdežto doktorát, nabytý jinde, platil jen pro dotyčnou zemi. Také povolávání nejlepších sil na universitu vídeňskou přispívalo k jejímu prvenství. Její přitažlivost se projevovala ovšem i v zemích českých a právě ti, kteří od nás odešli do Vídně studovat lékařství, platně přispěli k vybudování proslulosti lékařské školy vídeňské.

Tak odešel do Vídně Jiří Prochaska, nar. r. 1749 v Blížkovicích na Moravě, a dosáhl tam doktorátu r. 1776. Stal se asistentem u profesora anatomie Bartha. Tenkráte ještě nebyla provedena specialisace disciplin lékařských jako v době pozdější. Anatomie byla spojena s fysiologii a s očním lékařstvím. Jiří Prochaska nastoupil r. 1780 na katedru na universitě pražské a setrval v Praze do r. 1791. V tomto roce vrátil se do Vídně a převzal funkci Barthovu. V roce 1803 vzdal se anatomie pro přílišný rozsah svého pole působnosti. Prochaska psal německy a latinsky, ale jeho češství a zvyk myslit po česku zřetelně mluví z přehojných čechismů jeho latinského slohu. Prochaska zastihl fysiologii v počátečních stadiích. Nebylo ještě fysiologických ústavů, kde by se byly mohly prováděti pokusy. Takový ústav zřídil teprve Purkyně ve Vratislavi, později také v Praze, když se navrátil do vlasti. Ze spisů Albrechta von Haller dá se ovšem souditi, že konal pokusy, a ke stejnému úsudku dospíváme také ze spisů Prochaskových. Význam Prochaskův záleží ve fysiologii nervstva. Prochaska dospívá k přesvědčení, že pouze nervu přísluší citlivost, pouze svalu že přísluší dráždivost. (Soli nervo competit sensibilitas, soli musculo competit irritabilitas.) Dalším bádáním dospěl Prochaska k pojmu reflexu, který je dnes ve fysiologii běžný. Od něho pochází pojem i název.

Je to analogie odrazu pružného tělesa nebo paprsku. Autor však dodává, že to není prostý reflex fysikální, kde úhel dopadu rovná se úhlu odrazu, že to je úkaz zvláštní, který můžeme poznati podle výsledků, do jehož podstaty však není nám možno vniknouti. V této věci učinil Prochaska významný krok a má. právo, aby jeho zásluha byla zdůrazněna před světem, který — až na malé výjimky — o něm málo ví; Prochaska svoíi prací vědeckou přispěl podstatně ke slávě první školy vídeňské. V prvních třech desetiletích devatenáctého století ustoupila Vídeň do pozadí a pozvedla se Paříž. Bylo to zásluhou skupiny internistů, která se zabývala vyšetřovacími metodami. Francouzská škola nasbírala poznatky, spojovala znaky fysikální s jednotlivými tvary nemoci, poznala, že nemocí se mění fysikální nález. Chybělo však logické spojení mezi jedním a druhým a bylo zapotřebí velkého počtu vyšetření u lože nemocného a dlouhé řady nálezů pitevních, při kterých se klinický nález ověřuje autopsií. Pro takovou soustavnou práci byla vídeňská klinika i pitevna půdou nad jiné výhodnou pro hojnost, ba nadbytek materiálu. Bylo k tom u však třeba nadaných duchů, vybavených kritickým rozumem i neúmornou pílí, aby tento materiál důkladně zpracovali a zužitkovali. K tomu byla povolána dvojice našich krajanů : Karel Rokytanský a Josef Škoda.

Karel Rokytanský se narodil v Hradci Králové r. 1804. Studoval v Hradci a Litoměřicích střední školu, universitní studia započal v Praze a skončil doktorátem ve Vídni r. 1828. Tam se stal asistentem u profesora pathologické anatomie Wagnera, r. 1834 byl jmenován prosektorem a mimořádným profesorem, r. 1844 profesorem řádným. Dosáhl velikých úspěchů a vysokých vyznamenání, byl členem panské sněmovny a byl povýšen na barona. Zemřel ve Vídni r. 1878. Rokytanský byl člověk uzavřený do sebe, jeho výklady byly suché, ale věcné a zevrubné. Jeho píle byla ohromná: jím a pod jeho vedením bylo v ústavě provedeno na šedesát tisíc pitev. Na základě těchto zkušeností sepsal své dílo Handbuch der pathologischen Anatomie o třech dílech. Prvé vydání vycházelo v letech 1841— 46, druhé rozšířené vyšlo roku 1855. V ní podal přesné roztřídění chorob, jak se jeví morfologicky při pitevním výzkum u mrtvoly. Jeho ústav stal se střediskem, do kterého se sjížděli .lékaři ze všech krajů světa.

Pathologická anatomie znamená zkoumání konečných úkazů a jest kontrolou práce klinické. Klinická práce nachází v ní svůj podklad a své doplnění. Pokrok vědy je možný tenkráte, když klinik a prosektor se navzájem doplňují. To se stalo právě na škole vídeňské, kde Rokytanský a Škoda se navzájem doplňovali.

Josef Škoda se narodil v Plzni dne 5. prosince 1805, studoval střední školu ve svém rodišti, odebral se na lékařskou fakultu do Vídně a dosáhl tam doktorátu v r. 1831. V době epidemie cholerové působil v Čechách, ale pak se vrátil do Vídně, kde se stal nejprv sekundářem Všeobecné nemocnice, potom ordinujícím lékařem na oddělení pro prsní nemoci a roku 1846 řádným profesorem lékařské kliniky. Byl své doby nejslavnějším a nejhledanějším lékařem ve Vídni. Býval volán ke dvoru a jeho výrok platil za neomylný.

Škoda napsal r. 1832 pojednání Ober die Percussion, totéž téma zpracoval pak obšírně v díle Abhandlung über Percussion und Auscultation, vydaném v r. 1839. Poklep a poslech lékařský, mladé metody vyšetřovací, dospěly těmito pracemi k dokonalému systému vědeckému. Škoda svá klinická pozorování stále kontroloval pitevními nálezy Rokytanského. Pitevní nález jej poučil přímým názorem, zdali to, k čemu se vyšetřováním a úsudkem dopracoval, bylo správné. Kromě kontroly pitevní používal ještě pokusů. Ohledával na př. žaludek z těla vyňatý, oklepával jej při nadmutí větším nebo menším nebo při naplnění tekutinou. Vtlačoval vzduch do dutiny hrudníkové nebo ji naplnil vodou a bedlivě zkoumal, jak se zvukové poměry mění. Pozoroval, jak se tlum í hlas, když prochází masivní nepružnou látkou, a z těchto poznatků vyvozoval úsudky další. Přesvědčil se, že z povahy slyšeného zvuku možno souditi jen na fysikální povahu orgánů, které jej podmiňují. Nikoli na povahu nemoci dá se přímo souditi, nýbrž jen na konsistenci, hutnost, pružnost a pod. To je druhý článek logický a z toho teprve možno dále usuzovati, jaký může býti chorobný proces, který změnu ve fysické povaze orgánu podmínil.

Velkost Škodova záleží v pozorování a v logickém postupu. K tomu se právě hodila výborně celá jeho osobnost. Bylť bystrý, kritický, nedal se uchvátit fantasií. Dnes, kdy metody vyšetřovací se neočekávaně rozšířily, zdá se nám celá nauka o poklepu a poslechu tak jednoduchá, že by nás to mohlo svésti k podceňování jejích objevitelů. Je však třeba, abychom si uvědomili, že tenkráte byla to směs neurovnaných poznatků, kterou bylo zapotřebí uvésti v soustavu.

Škoda a Rokytanský jsou pýchou druhé školy vídeňské. K nim ještě připojujeme jednoho představitele českého živlu ve Vídni a to jest Eduard Albert, přednosta chirurgické kliniky.

Eduard Albert se narodil r. 1841 v Žamberku v Čechách, zemřel tamže na prázdninovém pobytu roku 1900. Studoval v Rychnově, v Hradci Králové a ve Vídni. Doktorátu lékařství dosáhl na universitě vídeňské r. 1867. Habilitoval se pro chirurgii na vídeňské universitě, byl profesorem v Innsbrucku, odtam tud pak byl povolán za profesora chirurgie do Vídně.

Albert bádal o stavbě páteře, o mechanismu kloubů a šlach, i v jiných oborech, kde naskýtá se chirurgovi pole působnosti. Pravý význam však má Albert jako chirurgický a vůbec lékařský pedagog.

Jeho učebnice chirurgie (Lehrbuch der speziellen Chirurgie, 1898, 5 sv.) a ještě více jeho Diagnostika nemocí chirurgických (Diagnostik der chirurgischen Krankheiten, 1900) jsou vzorem pro všechny autory, kteří kdy budou psáti o věcech lékařských. Mistr slohu vědeckého a básnického, překladatel českých básníků do němčiny, badatel historický, duch universální — to byl Albert. Založil vlastní školu, odchoval žáky, ze kterých se stali světoví mistři. To nedokázali ani jiní velcí duchové.

Přitažlivost vídeňské university byla v devatenáctém století trvalá a stěží jí mohli odolat netoliko ti, kteří byli teprve v průběhu svých studií, nýbrž i hotoví již badatelé, působící na pražských vysokých školách jako profesoři.

Již v průběhu svých studií se obrátil do Vídně Max Dvořák. Narodil se jako syn lobkovického archiváře v Roudnici r. 1874. Sleduje svou vlastní zálibu i cíle k svému zamýšlenému povolání — měl býti nástupcem svého otce — dal si zapsat na pražské české universitě vědy historické r. 1892. Pracoval v seminářích profesora Golla, Rezka a Emlera. Největší, ba základní vliv na vývoj Dvořákův měl Jaroslav Goll, a to jak svým vysokým etickým názorem na historii, jež má „pravdu říci a pravdy nezamlčeti, ať z toho následuje cokoli“, tak svou přísnou metodou historické práce, jež musí vycházet z pramenů, podrobených ovšem všestranné historické kritice. Konečně působila na Dvořáka i mnohostrannost Gollova chápání historie, vpojující do politické historie i otázky hospodářské, kulturní, společenské a umělecké. Po dvouletém studiu na pražské universitě odešel Dvořák na podzim r. 1894 do Vídně na Ustav pro rakouské dějezpytné bádání, aby se tu zdokonalil zejména v oboru pomocných věd historických, mezi něž byly zařazeny i dějiny umění. Kouzlo osobnosti profesora dějin umění Fr Wickhoffa a vysoká vědecká úroveň vídeňské uměleckohistorické školy způsobily, že Dvořák se stal z historika dějepiscem umění. R. 1897 byl prohlášen doktorem filosofie a r. 1898 se stal Wickhoffovým asistentem. Po čtyřech letech (1902) následovala habilitace, rok na to byla zmařena naděje na universitní profesuru na české universitě v Praze a v r. 1905 byl Dvořák jmenován mimořádným a v r. 1909 řádným profesorem dějin umění na universitě vídeňské.

Když Dvořák přišel v r. 1894 do Vídně, prožívaly dějiny umění velikou proměnu z vědy pomocné a závislé ve vědu samostatnou a metodicky pevně vybudovanou, z nauky jen biografické a chronologické v nauku o vývoji a formách uměleckého tvoření. Nauka ta tkvěla svými kořeny v téže půdě, z níž rostlo Gollovo historické vyznání, opírajíc se především o prameny a jejich kritické zhodnocení.

Ve smyslu těchto genetických dějin umění napsal Dvořák svá velká díla Iluminátoři Jana ze Středy (1901) a Záhada umění bratří z Eycků(1904; obě práce vyšly německy v Jahrbuch d. Kunsthist. Samml. des allerh. Kaiserhauses, Vídeň). V prvé práci, jejímž ústředním námětem je skupina rukopisů, vzniklých v Čechách brzy po roce 1350, zasadil Dvořák po prvé české gotické umění do rámce umění světového, proraziv tak úzké místní hranice, jimiž byla do té doby neprodyšně uzavírána umělecká historie v Čechách (ať pěstována Čechy nebo Němci). Do světových dějin umění uvedl touto prací zároveň kapitolu, jež ve středověkém umění evropském je z nejzajímavějších a z nejpoučnějších. Práce o Eycích je klasickým dílem vídeňské školy, jsouc založena na kriticky zhodnocených pramenech a vybudována z formálních rozborů uměleckých děl. Max Dvořák, duch filosofický, se nespokojil v dalším svém vývoji s pojetím dějin umění, jež přejal od svých učitelů, Fr. Wickhoffa (zemř. 1909) a A. Riegla (zemř. 1905). Přestal umělecké dílo vnímat pouze jako rozluštění určitého formálního problému a chápal je jako duchovní výraz doby, v níž dílo vzniklo. Vytvořil tak — především v díle Idealismus und Naturalismus in der gotischen Skulptur und Malerei (1918) — nové dějiny umění, jež neztrácely nic z dřívějšího obsahového bohatství a metodické přesnosti, ale staly se z nauky o formách a jejich vývoji naukou o myšlenkovém a duševním obsahu a významu uměleckého tvoření. Dějiny umění se staly dějinami ducha. To je největší a vskutku zakladatelská novota Dvořákovy vědecké práce, jíž dal světové vědě o umění nový směr a smysl. Dvořákova mnohostranná činnost se neomezovala pouze na universitní katedru a práci vědeckou, nýbrž obírala se, opět v tradici vídeňské školy, i praktickými otázkami, vyplývajícími z dějin umění, především ochranou památek. Jako nástupce A. Riegla zastával Dvořák od r. 1905 úřad generálního konservátora Ústřední komise pro zachování památek ve Vídni, založil a redigoval vzornou rakouskou uměleckou topografii, vytvořil novou organisaci památkového úřadu a vypracoval památkový zákon (sněmovnou ovšem neschválený) — v tom všem dávaje příklad ochraně památek v jiných evropských státech.

S vědou dějin umění těsněji souvisí kritická činnost Dvořákova. R. 1903 založil s Wickhoffem časopis Kunstgeschichtliche Anzeigen, který byl pak největší kritickou tribunou uměleckohistorického zbádání.

Dvořák zemřel r. 1921 v Hrušovanech na jižní Moravě. Jeho dílo vyšlo v pěti svazcích (1924— 29) v nakladatelství R. Piper v Mnichově.

Příkladem vyzrálého již badatele, který katedru pražskou zaměnil za katedru vídeňskou, je Konstantin Jireček, jemuž je v tom to sborníku věnována kapitola zvláštní. Již před dobou Jirečkovou byl na universitu vídeňskou povolán z českého vysokého učení technického v Praze Emil Weyr (nar. r. 1848 v Praze, zemř. 1894 ve Vídni). Byl žákem Vil. Fiedlera v Praze a L. Cremony v Miláně. R. 1868 byl jmenován asistentem prof. Jindř. Durège na pražské technice, r. 1870 se habilitoval na universitě v Praze pro novější geometrii, r. 1871 byl jmenován mimořádným profesorem matematiky na české technice v Praze, r. 1875 řádným profesorem matematiky na vídeňské universitě.

První publikace Emila Weyra obíraly se matematickou fysikou. Brzy se však obrátil k novější geometrii a stal se jedním z jejích nejvýznačnějších pěstitelů. Byla to zvláštní nauka geometrických vztahů víceznačných, kde razil nové cesty. Právem byl zván nejslavnějším geometrem bývalé rakouskouherské monarchie 19. století. Výsledky svého bádání uložil ve 138 pojednáních a několika větších spisech. Jsou to: Theorie der mehrdeutigen geometrischen Elementargebilde und der algebraischen Curven und Flachen ais deren Erzeugnisse (1869), Geometrie der ráumlichen Erzeugnisse ein-zwei-deutiger Gebilde, insbesondere der Regelflachen dritter Ordnung (1870), Základové vyšší geometrie, díl I.— III. (1871— 78, spolu se svým bratrem Eduardem Weyrem ), Beiträge zur Curvenlehre (1880), Elemente der projectivischen Geometrie (díl I. a II ., 1883— 87) a české překlady děl L.Cremony.

Zřídka se stalo, že se Češi na vídeňské universitě již habilitovaní nebo na ní již jako profesoři působící vrátili na vysoké Školy pražské. Na českou universitu pražskou se tak dostal T . G. Masaryk již při jejím osamostatnění, později Karel Pawlík a Karel Maydl, na universitu brněnskou při jejím založení Václav Vondrák.

T . G. Masaryk (1850— 1937), rodák z Hodonína na Moravě, odešel z Brna dokončit svá gymnasijní studia do Vídně, tam promoval na doktora filosofie r. 1876 a posléze se habilitoval na universitě r. 1879. P o vytvoření samostatné university české v Praze byl na ni povolán r. 1882 jako mimořádný profesor filosofie, řádným profesorem se stal až r. 1896.

Masaryk přinesl především cenné příspěvky k vědecké, to jest k sociologické a filosofické analyse současné společnosti evropské. Kolem let sedmdesátých zainteresovala současné statistiky, zejména t. zv. statistiky morální, dále národohospodáře a sociology, lékaře a etiky hojná sebevražednost, stále stoupající. Oettingen, Ad. Wagner, Drobisch, Morselli věnovali této otázce monografie nebo rozsáhlé kapitoly ve svých souborných pracích. K nim se přidružil Masaryk svou prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der modernen Zivilisation (1881) a sebral jednak data a výklady dosavadních badatelů různých odvětví vědeckých, jednak podal svůj vlastní výklad tohoto jevu nejrůznějšími činiteli. Za základní, disponující příčinu považuje Masaryk úpadek náboženství, který způsobuje nejednotnost světového a životního názoru a tím činí člověka méně silným a odolným vůči tísni životní.

Tento názor, i když nebyl vždy a často přijímán, byl respektován a dále rozbírán.

Druhý důležitý problém současné společnosti evropské bylo hnutí o přetvoření společnosti směrem k socialismu. Nejsilnějším, nejvýraznějším a nejrozšířenějším jeho představitelem byla sociální demokracie, vzmáhající se tehdy v různých zemích, ekonomicko-politické hnutí vybudované na teorii marxistické, t. j. především na učení Marxovu a Engelsovu. Masaryk jeden z prvních rozbíral jeho filosofickou (v ní etickou) a sociologickou základnu, rozbíral zejména jeho materialism ekonomický (filosofii dějinnou), jeho teorii tříd, třídního boje a revoluce, vedle jeho sociologie státu, národa, jeho etiky (práce, manželství, rodiny), jeho náboženství atd. Hlavním Masarykovým spisem po té stránce je Sociální otázka (1898; něm. Die philosophischen und soziologischen Grundlagen des Marxismus, 1899). Nepřijímal-li Masaryk teoretické základy hnutí, ať již více méně úplně nebo zčásti, a odmítal-li zároveň — aspoň mimo případy výjimečné — revoluci jako formu přeměny společnosti, stavěl se sympaticky k etice hnutí jako uskutečňování sociální spravedlnosti. Také v této otázce předešel Masaryk svým prohloubeným a důkladným chápáním celé otázky řadu jiných, zejména jako nesocialista — byť byly pro ti národohospodářské části vznášeny námitky.

Jiné dílo, a to z Masarykových rozsahem největší, jež Masaryk přinesl evropskému vědeckému, politickému a kulturním u světu, jest jeho velké torso, zatím dvousvazkové, jehož třetí svazek má teprve vyjiti, Rusko a Evropa (Russland und Europa, 1913, česky 1919— 21). Centrem, ústřední postavou tohoto díla měl býti Dostojevskij jako představitel ruského člověka i jako kritik ruského života.

Masaryk podává po sociologickém přehledu ruských dějin vylíčení i rozbor myšlenkových proudů filosofických, náboženských i politických posledních dvou třetin 19. století a charakterisuje nakonec stručně ruské myšlení filosofické i náboženský život, aby tím evropském u vzdělanému obecenstvu učinil pochopitelným Rusko, jeho život, kulturu a zároveň jeho současné děje. Pro svou znalost a svůj výklad ruské otázky patří Masaryk k nejcitovanějším světovým autoritám. Masaryk se ukázal jako znalec ruské kultury, ale zároveň jako její kritik s evropského hlediska.

Další problém největšího praktického dosahu, k jehož výkladu, zdůvodnění a obhájení Masaryk přispěl a jehož se stal výrazným a velmi dovolávaným mluvčím a obhájcem v celé světové oblasti evropské civilisace, byl problém demokracie. Vedle menších statí je to jeden ze závěrečných problémů Ruska a Evropy, kde o demokracii uvažuje jednak jako o protivě k theokracii, jednak o jejím poměru k revoluci, proponuje dále její uplatnění v Nové Evropě (angl. a franc. 1918, česky 1920) a je mu, alespoň pokud se teoretické stránky knihy týká, stěžejním problémem Světové revoluce (1925, angl.1926, něm. 1927). Masaryk odůvodňuje demokracii eticky (humanitou), po případě také metafysicky a nábožensky (nesmrtelností lidské duše), obhajuje její individualistický ráz a zároveň její snosnost se socialismem a uskutečnitelnost i v socialismu, ovšem mohli bychom říci reformním , rozšiřuje její pojem nejen na politiku, nýbrž i na život hospodářský a sociální a chápe ji jako organickou, sourodou složku moderního, vědeckého názoru na svět a život a stanoví některé její základní podmínky a záruky.

Obhajuje ji proti jiným soustavám politickým, zejména proti komunismu, resp. bolševismu, a posléze i pro ti fašismu. Proto také byl Masaryk ve světě mezinárodním považován za jednoho z předních obhájců demokracie, a to tím význačnějších, že své názory, které překladem jeho Světové revoluce do jazyků četných velkých i menších národů se šířily možno říci po celé oblasti evropské civilisace, dotvrzoval svou politickou a státnickou praksi.

Také překlad Čapkových Hovorů s T. G. M. do různých jazyků, jakož i některých menších studií Masarykových, jako Ideálů humanitních (1902), Jak pracovat (knižně 1926) a Moderní člověk a náboženství, (Naše doba IV .— V . 1896— 98) toto pronikání jen podporují. Pokud se obecné teorie sociologické a filosofické týká, patří Masaryk k těm filosofům a sociologům

evropským a americkým, kteří si zjednali zásluhy tím , že pokračujíce v práci a v zásadách zakladatelů sociologie, zejména Comta a Spencera, obhájili možnost sociologie jako samostatné vědy, zjednali jí náležité místo v soustavě vědní i v organisaci školské a úspěšně ji propagovali ve veřejném životě.

Masaryk to učinil zejména u nás, ale nejen u nás, nýbrž i vzhledem k vědecké obci německé a tím se připojoval i k mezinárodnímu světu vědeckému. Svou knihou Versuch einer konkrëten Logik (1886, čes. Základové konkrétné logiky 1885), kde pokračuje zejména v díle a na principech Comtových, doplnil jeho třídění věd nejen ve vědách abstraktních, nýbrž zejména v konkrétních a praktických, a to se zdarem, jak dovozuje R. Flint ve spise Philosophy as scientia scientiarum a po něm H. E. Bliss v The Organization of Knowledge and the System of Sciences (1929). Masaryk se tak přiřadil k činnosti některých logiků anglických, jmenovitě A . Baina.

Karel Pawlík, profesor gynekologie a porodnictví, se narodil r. 1849 v Klatovech (zemř. v Praze roku 1914). Gymnasium studoval v Klatovech, lékařství ve Vídni a promoval tam r. 1873. R oku 1874— 81 byl asistentem při gynekologické a porodnické klinice, r. 1881 se na vídeňské universitě habilitoval a od r. 1886 působil na vídeňské poliklinice jako přednosta gynekologického oddělení. R . 1887 byl povolán jako profesor gynekologie a porodnictví na českou universitu do Prahy. Byl duch vynalézavý, tvořivý, smyslů zdravých, pronikavých, zvláště hmatu neobyčejně jemného a vyvinutého, což bylo velmi důležité při vyšetřování. Byl průkopníkem v diagnostice a v léčení nemocí ústrojí močového u ženy svým i metodami o zdokonalení pištěli močových při inkontinenci, svou direktní endoskopií měchýře močového s implantací ureterů do pochvy zřízením nové nádržky močové z pochvy.

Od Pawlíka pochází sondování močovodu, ve kterémžto výkonu byl umělcem. V roce 1892 se ucházel o stolici porodnictví a gynekologie ve Vídni po Bandlovi. Místo však dostal Němec Friedrich Schanta.

Karel Maydl, profesor chirurgie v Praze, narodil se r. 1853 v Roketnici u Vysokého n. J., zemřel roku 1903 v Dobřichovicích. Studoval v Jičíně a v Praze, promoval v Praze r. 1876. Byl operačním elévem na klinice prof. Heine v Praze, r. 1878 v době okupace odešel do Bosny a pobyl tam 11 měsíců, pak se stal asistentem prof. Alberta v Innsbrucku. S Albertem odešel r. 1881 do V ídně, r. 1883 se habilitoval ve Vídni pro chirurgii, 1885— 86 se zúčastnil války srbsko-bulharské, r. 1886— 91 byl přednostou chirurgického oddělení na vídeňské poliklinice, r. 1889 byl jmenován ve Vídni mimořádným profesorem a r . 1891 byl povolán za řádného profesora na universitu pražskou po smrti prof. Weisse. Napsal velkou řadu pojednání z chirurgie válečné i všeobecné česky i německy. Prof. Maydl se vyznamenal obratnou technikou v chirurgii břišní, pěstoval i chirurgii dutiny hrudní a mozkové. Při vrozeném defektu měchýře močového (ektopii) zavedl novou operační metodu, která jeho jméno učinila slavným. Pařížská chirurgická společnost ho jmenovala řádným členem, což se cenilo jako vysoké vyznamenání, neboť takových členů bylo jen dvacet.

Václav Vondrák (naroz. r. 1859 v Dubu u Vodňan, zemř. r. 1925) byl od roku 1910 nástupce Jagičův na vídeňské universitě (habilitoval se tam r. 1893), od r. 1920 přešel do Brna. Jako žák Miklosichův (na vídeňskou universitu přišel r. 1880), pak spolupracovník Jagičův (Jagič přišel na vídeňskou universitu r. 1886) a konečně jeho nástupce, byl takto Vondrák nejen vnějšně zařaděn do vídeňské slavistiky, nýbrž souvisel s ní i tématy svých prací i metodou a stal se jejím význačným představitelem. Jeho životní dílo zřejmě ukazuje, že Vídeň byla tehdy evropským centrem studií církevněslovanských (jediným centrem vedle oblasti ruské). Přesto Vondrák nikdy neztrácel souvislost s českou vědou: publikuje s počátku v Listech filologických, pak v Časopise českého musea a vydává v České akademii důležité edice Glagolita Clozův (1893), Frisinské památky (1896) a v jejích Rozpravách Studie z oboru církevněslovanského písemnictví; dále v Král. čes. společnosti nauk tiskne pojednání O původu Kijevských listů a Pražských zlomků (1904), jinde O mluvě Jana exarchy bulharského (1896) a konečně po p řevratu, kromě malých recensí v německých časopisech a 2. vydání 1. sv. Vergleichende Grammatik, publikuje důsledně česky (i ve sbornících vydávaných v cizině). Základní jeho práce jsou však — mimo uvedené edice — publikovány německy, a to jim zaručuje snadné rozšíření. Jednak publikuje v Sitzungsberichte vídeň. akademie (od r. 1886) důležité studie, rozbírající detailní otázky církevněslovanských památek a jejich třídění, zvláště textově-kritické a lexikální, jednak dvě vydání Altkirchenslavische Grammatik (I. 1906, IL 1908, G ottingen, 2. vyd.1. 1924, ib., IL ve zpracování O. Grünenthala 1928), Kirchenslavische Chrestomatie (Gottingen 1910, 2. vyd. v Brně 1925 česky). Vondrák byl v základě filolog. Síla jeho práce tkví v podrobné znalosti faktů památek starocírkevněslovanských; jeho 2. vydání Altkirchenslavische Grammatik je první podrobná mluvnice, založená ne na rekonstrukci, nýbrž na skutečném stavu starocírkevněslovanského jazyka, jaký v památkách je, se vší jeho kolísavosti. Kromě edic je to nejdůležitější Vondrákova práce, znamená úhelný kámen v bádáni o jazyku starocírkevněslovanském. Jeho srovnávací mluvnice slovanská (Vergleichende slavische Grammatik I. 1906, IL 1908 Gottingen) byla hodně kritisována, ale je první srovnávací mluvnicí slovanských jazyků, a přes své zřejmé vady poskytovala a poskytuje základní poučení značné části západoevropské linguistiky (slovanský materiál v novější jazykozpytné literatuře neslovanské je z velké části z této mluvnice).

Z Čechů, které po studiích osud zavedl na jinou universitu než vídeňskou a kteří se pak do vlasti už nevrátili, si zaslouží zmínky fysiolog Jan Nepomuk Čermák a slavista Leopold Václav Geitler.

Čermák byl, jako před ním Purkyně, nakonec povolán na university říšskoněmecké (psával se

Czermak), Geitler zakotvil na nově založené universitě záhřebské.

Jan Nep. Čermák, syn praktického lékaře v Praze a bratr malíře Jaroslava Čermáka, narodil se v Praze r. 1828. Gymnasium a filosofii studoval v Praze, medicínu ve Vídni, kde poslouchal slavného anatoma Hyrtla. R. 1847 odešel do Vratislavě, kde studoval fysiologii v Purkyňově ústavě. Doktorátu medicíny dosáhl r. 1850 ve Wurzburgu. Vykonal vědeckou cestu s profesorem Kollikerem, slavným embryologem, po Belgii, Holandsku, Anglii a Skotsku a zajel i do Paříže. R. 1851 se vrátil do Prahy a stal se asistentem na nově zřízeném fysiologickém ústavě Purkyňově, kde se záhy habilitoval. Roku 1855 byl ustanoven za profesora zoologie ve Štýrském Hradci, r. 1856 se stal řádným profesorem fysiologie v Krakově. R. 1858 byl ustanoven za přednostu fysiologického ústavu v Pešti. Vzdal se té funkce pro nesnesitelné poměry politické v Uhrách. Zabýval se pak laryngoskopií a zřídil v Praze soukromý fysiologický ústav. Laryngoskopické zrcátko vynalezl původně Manuel Garcia, učitel zpěvu (nar. 1805 v Madridě), Čermák přizpůsobil jeho přístroj účelům lékařským a demonstroval jej v Paříži a v Londýně. Od Francouzské akademie dostal uznání a peněžitou odměnu. R. 1865 byl povolán za profesora do Jeny a r. 1870 do Lipska. Zemřel v Lipsku r. 1873.

Čermákova hlavní díla jsou proslulá brožura Der Kehlkopfspiegel und seine Verwertung für Physiologie und Medizin (Leipzig, Engelmann, 1860) a četná drobnější pojednání o hadím uštknutí, o fysiologii oka, hlasu a hmatu.

Leop. Václav Geitler (nar. 1847 v Praze, zemř. 1895 v Döblinku). Studoval v Praze na reálce, pak na akademickém gymnasiu a na pražské universitě poslouchal srovnávací jazykozpyt a slavistiku. Působil na něho zvláště profesor Ludwig. Účastnil se i čilého tehdy ruchu národního a politického; pro účast na t. zv. Herbstových demonstracích byl odsouzen r. 1868 na 14 dní do vězení. Proto musil dokončiti svá studia ve Vídni, kde dosáhl doktorátu r. 1870. Po návratu do Prahy se chystal k habilitaci ze srovnávacího jazykozpytu. Vstoupil také do redakce Národních listů, kde referoval o slovanských věcech. R. 1873 stal se docentem na pražské universitě, podnikl potom s podporou Svatoboru cestu na Litvu, kde studoval dialekty. Vědecky vytěžil ze svého pobytu na Litvě dva spisy: Litauische Studien (Praha, 1875), v nichž po prvé podal ukázky dialektů rusko-litevských a ukázku ze starších spisů litevských, a Beiträge zur litauischen Dialektologie (1885), kde se obírá jazykem litevského spisovatele Daukanse. R. 1874 byla Geitlerovi nabídnuta stolice slavistiky hned dvěma universitami: kijevskou a záhřebskou. Rozhodl se pro Záhřeb. Podnikl pak studijní cesty po Macedonii, Albánii a Egyptě. Tam objevil staroslověnskou památku rukopisnou, t.zv. Euchologium , a opsal je, stejně opsal i Uspenským tam objevený starý žaltář hlaholského písma. Po marném usilování o propůjčení stolice na pražské universitě Geitler znechucen zanechává i vědecké činnosti a pro duševní chorobu se uchyluje do ústavu v Döblinku a tam r. 1895 umírá.

U německých badatelů, jejichž práci můžeme bezpečně zařadit do kulturní bilance našich zemí, se nejčastěji opakuje skutečnost, že badatel, zrozený a vyrostlý v cizině, se poměrně záhy dostává na vysoké školy zdejší a nalézá v naší oblasti druhý definitivní domov. Typickým i toho příklady jsou Alfred Ludwig, M. Anton Maurus Marty, August Sauer a Christian von Ehrenfels. Dráhu zvláštní, která zdejšího rodáka vedla z ciziny zpět na pražskou universitu a po dlouhém plodném pobytu v Praze zase za hranice do Vídně, měl Ernst Mach.

Alfred Ludwig (nar. 1832 ve Vídni, zemř. 1912 v Praze) studoval klasickou filologii a srovnávací jazykozpyt ve Vídni a v Berlíně, habilitoval se r. 1858 ve Vídni, stal se r. 1860 mimoř. profesorem klasické filologie a srovnávací jazykovědy v Praze a r. 1871 řádným profesorem srovnávací jazykovědy tamtéž. Vynikal rozsáhlými a prohloubenými znalostmi jazykovými i filologickými, vedle jazyků indoevropských obíral se i jazykovými skupinami jinými. V indoevropské jazykovědě proslul zejména svým odlišným názorem na vývoj flektivních tvarů. Na rozdíl od školy Boppovy a Schleicherovy je proti mechanickému rozkládání slov a tvarů v kořeny, kmeny a přípony tak, že každá z těchto částí má sama v sobě oprávnění k významu, v němž ji v jazyce nalézáme, a vycházeje z bohatství funkcí téhož tvaru, jak je nacházel zejména v nejstarších jazykových památkách staroindických, v jazyku védském, jehož byl dokonalým znalcem, učil, že gramatické tvary nevznikly skládáním elementů původně samostatných, nýbrž adaptací hotových slov pro určité funkce provedenou tím, že se tvary významu původně širokého diferencovaly, nabývaly časem významu určitějšího. Tyto své názory vyložil zejména ve spisech: Über die Entstehung der A-Deklination (Wien, Sitzungsberichte, 1867), Der Infinitiv im Veda (Praha, 1871), Agglutination oder Adaptation (Praha, 1873).

S názory těmi, které se teprve o několik desítiletí později počaly v jazykovědě uplatňovati, narazil na příkrý odpor, kterému Ludwig sám dodával zbraně tím, že se při výkladě jednotlivých tvarů namnoze opíral o hláskové změny nedokázané a naprosto nepřijatelné. Jinak třeba připomenouti ještě jeho názor na vývoj jazyků indoevropských ze společného jejich základu postupným a ponenáhlým štěpením prajazyka, názor, ke kterému rovněž se jazykověda poslední doby čím dále tím zřetelněji hlásí. (Die Genesis der grammatischen Formen des Sanskrt und die zeitliche Reihenfolge in der Selbständigwerdung der indoeuropäischen Sprachen, Praha 1891, Abhandlungen Král. čes. spol. nauk).

Zřejmější úspěch než se svými názory jazykovědnými, s nimiž byl úplně osamocen, měl Ludwig se svými pracemi indologickými, kde zejména jeho šestisvazkový překlad Rigvédu (Rigveda oder die heiligen Hymnen der Brâhmana, 1876— 88) s obsáhlým komentářem je dílo epochální. V příkrém odporu k jiným vykladačům nejstarší poesie védské, kteří hleděli vykládati hymny védské jako poesii rázu spíše lidového, vznesl požadavek, vykládati poesii védskou jako poesii liturgickou na základě ostatní indické poesie liturgické a snažiti se rozumět jí tak, jak jí rozuměli Indové sami. Porozumění toho hleděl se dodělat pracným studiem domácích komentářů indických a indické literatury liturgické. (Srv. Über die Methode bei Interpretation des Rigveda, Praha 1889, Abhandlungen Král. čes. spol. nauk). Cenné studie napsal též o jiných odvětvích staroindické literatury, zejména o indické epice.

Martin Anton Maurus Marty se narodil r. 1847 ve Schwyzu ve Švýcarech. Na obecné škole a na gymnasiu schwyzské koleje v Einsiedeln, kam chodil, vynikal nejen jako primus své třídy, nýbrž i jako chlapec s neobyčejným nadáním pro řeči. Z Einsiedeln odešel do semináře v Mohuči, kde v něm muži jako biskup von Ketteler, Moufang a Heinrich vzbudili úctu a vděčnost, kterou k nim zachoval po celý život. V Mohuči poznal první aristotelovské spisy Franze Brentana a brzo potom se mu splnilo jeho toužebné přání, aby mohl poslouchat tohoto učence, který tehdy přednášel ve Würzburku. Tam navázal r. 1869 přátelství s Brentanem, které pak trvalo celý život a mělo základní vliv na všecku jeho činnost. Ve 22 letech se stal Marty profesorem filosofie na schwyzském lyceu a téhož roku, 1869, přijal vyšší svěcení. R. 1873 se vzdal Brentano pro nesouhlas s vatikánským koncilem učitelského úřadu a Marty následoval brzy jeho příkladu. Octnuv se téměř bez prostředků, opouští Schwyz a jede do Gottingen, kde složí u Lotzeho doktorát. R oku 1875 vyšla jeho kniha Ursprung der Sprache a téhož roku byl povolán na universitu v Černovcích, tehdy nově založenou. R. 1880 byl jmenován řádným profesorem a na podzim téhož roku byl povolán do Prahy. R. 1896 selhala snaha o jeho povolání na vídeňskou universitu na místo po R. Zimmermannovi, ačkoli byl navržen na prvním místě, protože proti jeho jmenování zakročil papežský nuncius. V té době se blížila Martyova tvůrčí síla svému vrcholu. Připravuje do tisku první díl svých Untersuchungen, dokončuje řadu jiných děl (jejichž vydání se už nedočká) a vychovává v duchu svého směru a metody několik žáků, kteří později zaujali katedry filosofie na různých universitách. R oku 1913 nutí ho zhoršující se choroba vzdáti se profesury a r. 1914 smrt ho vyrvala jeho práci.

Hlavní filosofická oblast, v níž Marty vybudoval celé své životní dílo, je filosofie řeči. Nikdy však nezabíhal do problémů speciálně filologických, nýbrž snažil se vybudovati základy jazykovědy jako discipliny filosofické. Jak zvláště zdůraznil ve své rektorské přednášce Was ist Philosophie z roku 1896, znamenalo to podle něho učiniti z jazykovědy jednu z těch disciplin, jejichž teoretickým základem je deskriptivní, neboli podle pozdějšího označení, fenomenologická psychologie. V deskriptivní psychologii byl však věrným žákem Brentanovým a jeho studie o filosofii řeči jsou zároveň příkladem propracování, rozvíjení a užití základních myšlenek Franze Brentana z díla Psychologie vom empirischen Standpunkt (1874). Ve své první knize Über den Ursprung der Sprache ukazuje Marty, že řeč vznikla z přání dorozuměti se tím , že se záměrně, ale bez plánu tvořila označení, která s počátku měla ráz napodobovací. Jazykové značky nejsou ani vrozené, ani nebyly vynalezeny dohodou, nýbrž byly zvoleny v každém jednotlivém případě záměrnou volbou jednotlivce, protože slibovaly, že vzbudí zamýšlený význam buď svou podobností s označovanou věcí anebo asociací, která vznikla náhodně a zvykem a mohla býti přímá nebo zprostředkovaná. V deseti článcích, nazvaných Sprachreflex, Nativismus und absichtliche Sprachbildung (Vierteljahrschrift fůr wissenschaftl. Philosophie, svazky 8, 10, 13, 16) a především v knize Die Frage nach der geschichtlichen Entwickelung des Farbensinns (Wien 1877) rozšířil Marty svou empiricko-teleologickou hypothesu na všechny obory sociální, zvláště na právo a stát.

Miklosichovo prozkoumání bezpodmětých vět a Brentanovo posouzení této práce v Neue Freie Presse podnítilo Martyho, že napsal osm článků pod názvem Über subjektlose Sätze und das Verhaltnis der Grammatik zur Logik und Psychologie (Vierteljahrschrjft für wissenschaftliche Philosophie, 1884, 1894, 1895), v nichž hájí Brentanovu idiogenetickou teorii soudu a ukazuje, jak se slůvka „jest“ , které původně slouží k vyjádření predikativních vět, užívá v jednoduchých thetických soudech a jak zaměňování synthetických a thetických soudů má vlivem syntaktické v nitřní formy jazyka, která s tím souvisí, špatné následky v oblasti logické. Nejhorší následek toho je v tom , že se neuznává negativní povaha všech obecných a zvláště t. zv. obecně přitakávajících soudů. Problém všeobecné popisné nauky o významu je také jádro hlavního díla Martyova, nazvaného Untersuchungen zur Grundlegung der allgemeinen Grammatik und Sprachphilosophie (Halle 1908). Autor nejprve analysuje různý smysl slova „význam “ a potom na základě Brentanovy klasifikace psychických jevů provádí klasifikaci jazykových výrazů na výrazy, které se snaží vzbudit představy, soudy nebo činnost emocionální.

Marty je nazývá Vorstellungssuggestive (zejména jména), Urteilsuggestive (výpovědi) a interesserheischende Ausserungen (na př. prosby, rozkazy, otázky). Ve spojitosti s poznámkou J. St. Milla provádí Marty velmi důležité rozlišení značek autosémantických a synsémantických, při čemž výslovně zdůrazňuje také synsémantickou funkci větné melodie. Značky synsémantické dostávají vlastní funkci teprve v celé souvislosti promluvy. Nejsou to snad jen tak zvané partikule v obvyklém slova smyslu, patří sem i všechna abstraktní jména (červenost, ctnost, krása). Toto učení umožňuje analysou porozum ět vlastní funkci jmen t.zv. irreálních objektů a tím teprve uvolňuje cestu brentanovské filosofické reformě, kterou dnes označujeme jako reismus. Marty šel po této odvážné cestě svého učitele jen s váháním. Jako celá starší generace žáků Brentanových trval i on na adekvační teorii pravdy, jíž dal ve svém hlavním díle a v posmrtně vydaném svazku Raum und Zeit originální výklad. To ovšem nezmenšuje jeho zásluhy o prohlubování a rozvíjení filosofického směru, který má svůj původ v základních reformách Brentanových. Mnohé z jeho prací, které už nemohl dokončit, nebyly ještě vydány.

Celá jeho vědecká pozůstalost se uchovává v Praze v archivu Brentanovy společnosti a vydává ji po částech profesor Otto Funke z university v Bernu.

August Sauer se narodil r. 1855 ve Vídeňském Novém Městě, studoval dějiny německé literatury na universitě vídeňské a berlínské (u Scherera), stal se r. 1879 universitním profesorem ve Lvově, r. 1883 ve Štýrském Hradci, r. 1886 profesorem na německé universitě v Praze. Praze zůstal pak věren až do své smrti v roce 1926. Začal jako pravověrný žák Schererův, jehož zásady filologické věrností a podrobnosti vyhnal až do krajnosti v knize Studien zur Goethephilologie společně s J. Minorem. V duchu svého učitele pracoval o starších současnících klasiků, jejichž díla vydal namnoze po prvé v originálním znění. Nejvíce se však zajímal o básníky rakouské a českoněmecké. V době, kdy německá literární historie byla téměř výlučně orientována říšskoněmecky, byl Sauer horlivým obhájcem a vykladačem literatury rakouské a tím mocně zapůsobil na mladší badatele, zvláště J. Nadlera, jejichž působením se dnes dostalo literatuře bavorsko-rakouského kmene místa v celkových dějinách německé literatury, které jí přísluší. Sauer vždy rád upozorňoval na význam německých krajů pro dějiny literatury a soudil, že po bok všeobecné literární historie se má postavit provinciální literární historie, probírající literaturu jednotlivých kmenů. Vykládával, že velká bohatost německého písemnictví je dána tím, že jednotlivé kraje po plodném odlišném vývoji zasáhly v pravý čas do vývoje celkového.

Ty to vývody, podávané v soukromých rozmluvách nebo přednáškách, vešly v obecnější známost v Sauerově rektorské řeči Literaturgeschichte und Volkskunde z r. 1907 (vydána 1908). Tato řeč, v níž šlo vlastně o jakousi literární geografii, v níž by poskytovaly kmeny a kraje disposici a materiál, stala se východiskem „ethnologické“ literárně historické metody, jak ji pěstuje ve své Literaturgeschichte der deutschen Stämme und Landschaften (1912-sl.) Josef Nadler, vděčný žák Sauerův, pocházející z Čech. Není pochyby, že na vznik myšlenky ethnologicko-regionalistické literární historie i na její obšírné rozvedení působilo především prostředí, v němž Sauer žil a z něhož Nadler vyšel.

Pobyt mezi německým kmenem, který prošel odlišným namnoze vývojem a zachovával si i politicky odlišné postavení mezi ostatními kmeny, neustálý styk obou badatelů v Praze s živlem českým a zájem o národnostní boje, jichž se Sauer zúčastnil zvláště jako rektor a jež ho přivedly k polemikám s prof. Gollem, přivedly Sauera jistě k větším u zdůraznění kmenového svérázu v literárním vývoji. Nadler v předmluvě k svému dílu vyzvedl právě tento moment a nikoli bezvýznamně zakončil svůj úvod vzpomínkou na Prahu. S hlediska imanentního vývoje literární historie je dlužno tuto sauerovsko-nadlerovskou metodu charakterisovat jako odklon od individualistického pojetí a příklon k názoru kolektivistickému, tedy jako naprostou antithesu k vypjatě individualistickému postoji vědců kolem St. George, zejména F. Gundolfa. Zásluhy si získal Sauer i jako redaktor po dlouhá léta vůdčího literáměhistorického orgánu Euphorion. Christian von Ehrenfels (nar. r. 1859 v Rodaun u Vídně, zemř. r. 1932 na rodinném zámku v Lichtenau v Dolních Rakousích) byl žák Brentanův a Meinongův. R. 1896 byl povolán na německou universitu v Praze, kde přednášel až do r. 1929, kd y odešel na odpočinek. Jeho jméno se stalo známým po celém světě, neboť jeho Abhandlungen über Gestaltqualitäten (1890) mají dnes již klasický význam. Úsilí po synthese, celistvosti dosáhlo tím to spisem rozhodného pokroku. Na něj navazuje velký směr celostní psychologie, který má v Maxu Wertheimerovi, pražském rodáku a žáku Ehrenfelsovu, nejúspěšnějšího průkopníka. V Ehrenfelsovi zápasilo vždycky o převahu nadání umělecké a vědecké.

Při problému celostnosti spojily se obě tyto složky způsobem obzvláště šťastným: hudba ukázala filosofovi, že každá melodie je něco zcela jiného než pouhý součet tónů. Můžeme zpívat melodii vysoko nebo nízko, zůstává v podstatě táž, třebaže byly všecky tóny vyměněny. Srovnáme-li však tóny v jiném pořadí, porušíme melodii. Její jakost nezávisí tedy na libovolném ú hrnu tónů, nýbrž na přísně charakterisované struktuře. Jednotlivé tóny tvoří toliko dílčí členy uvnitř této struktury a z ní teprve rozumíme jejich smyslu. Vezmeme-li slova Tor, Rot, Ort, vidíme, že se skládají z hlásek přesně stejných. Přesto je jejich význam úplně rozdílný. Významová platnost jednotlivých hlásek je tedy srozumitelná toliko z celku, který za určitých okolností daleko přesahuje jednotlivé slovo.

Neboť na př. slovo Tor je samo o sobě mnohoznačné. Můžeme jím jednou míniti Parsifala, čistého blouda, po druhé bránu paláce. Metodické důsledky těchto prostých úvah jsou přímo revolucionářské, neboť se tím ukazuje nemožnost zásady, že se má vždy začínati s věcí nejjednodušší a pozvolna stoupati k věci složitější. Musíme naopak začíti s významovými celky a jimi začínati všechnu analysu.

Ehrenfels sledoval pak svůj oblíbený problém v nejrůznějších oblastech, v geometrii i v aritmetice až do své Kosmogonie (1916), v níž se snaží zobraziti vesmír jako výsledek procesu chaotického a jednotícího.

Avšak i jiná odvětví vědecká obohatil Ehrenfels svými originálními pracemi. Jeho dvousvazkový System der Werttheorie (1897 a 1898) je hlavní dílo relativismu. Ehrenfels tvrdí, že je zákon relativního získávání štěstí, podle něhož ten, kdo volí, vykazuje v okamžiku volby jakési plus libosti nebo minus nelibosti proti případu, že by k volbě nebylo došlo. Mohli bychom se dále ještě zmíniti o jeho četných spisech, týkajících se eugeniky a sexuální reformy, v nichž chtěl spojiti bioogické zušlechťovací pěstění s aristokratickým socialismem.

Nezapomenutelným zůstal každému, kdo Ehrenfelse znal, vzácný půvab jeho osobnosti. Mluvíme často o ideálním vzletu. U Ehrenfelse jej nalézáme v pravém slova smyslu. Již ve svém mládí vzdal se ve prospěch mladšího bratra práv a statků, jež mu jako prvorozenému náležely, jen p roto, aby se mohl zcela volně oddati svým uměleckým a vědeckým zálibám. Vždy znovu a vášnivě se stavěl za to, co považoval za nutné, nijak se nestaraje o to, má-li to pro něho škodlivé následky. Byl vším spíše než knihomolem, byl to člověk ohnivě zápasící na rozhraní mezi uměním a vědou, intuitivní a geniální.

Ernst Mach se narodil r. 1838 v Chrlicích u Brna, studoval ve Vídni, kde se r. 1861 habilitoval z experimentální fysiky. R. 1864 se stal profesorem na universitě ve Štýrském Hradci, r. 1867 přešel do Prahy, r. 1895 byl jmenován profesorem teorie a dějin induktivních věd na universitě vídeňské.

Zemřel r. 1916.

Ačkoli hlavní význam Machův je ve filosofii, byl Mach svým založením i duševním vývojem přírodovědec. Nespokojil se ovšem úzkým oborem své vědy, nýbrž hleděl proniknouti k samým kořenům přírodovědeckého poznání; odtud jeho zájem o otázky historicko-kritické a psychologické. Mach byl zkušený experimentátor a všímal si věcí, jež unikaly pozornosti jiných. Jeho populárně vědecké přednášky jsou plny bystrých postřehů a pozorování. Z větších jeho experimentálních prací jsou nejznámější jeho měření rychlosti a tvaru vzduchových vln, vznikajících při explosi nebo v okolí střely, která letí větší rychlostí, než je rychlost zvuku ve vzduchu. Mach tyto vlny fotografoval zákalovou metodou a ukázal, že se chovají zcela jinak, než se do té doby soudilo. Pro pozdější studium těchto vln mají Machovy práce přímo průkopnický význam.

Ale největší vliv na další vývoj fysikálního myšlení a bádání měla Machova kritika základních pojmů fysiky, obsažená hlavně v jeho klasickém díle: Die Mechanik in ihrer Entwickelung historisch und kritisch dargestellt (1883, vyšlo pak v několika vydáních). Mach v něm podrobně analysuje definice a axiomy, na nichž Newton založil svou mechaniku, a zvláště rozhodně se staví proti Newtonově představě absolutního času a prostoru a z nich plynoucí představě absolutního pohybu. Pohyb, jako změna vzájemné polohy těles, je podle Macha nutně jen relativní. Otázku, pohybuje-li se nějaké těleso čili nic, můžeme rozhodnouti jen tím , že vyšetříme, mění-li se jeho poloha vzhledem k některému tělesu jinému. Mluviti o pohybu tělesa, které by v prostoru bylo zcela samo, nemá smyslu. V mechanice Newtonově však mají některé druhy pohybu význam absolutní. Pozorujeme sice jen vzájemný otáčivý pohyb země a stálic, ale Newtonova mechanika tvrdí víc než to ; podle ní jsou stálice v klidu a země se točí, ne naopak. Jen Koperníkův názor pokládá Newton za správný, názor Ptolemaiův

neodpovídá podle něho skutečnosti. Činí tak proto, že jen s Koperníkova stanoviska může vyložiti zploštění země a průběh některých mechanických dějů pozorovaných na zemi, jako je na př. pohyb Foucaultova kyvadla. I kdyby byla země v prostoru sama, mohli bychom se podle Newtona ptáti, otáčí-li se čili nic, a opírajíce se o věty jeho mechaniky, mohli bychom tu to otázku rozhodnouti. Naproti tom u tvrdí Mach, že obě stanoviska, Koperníkovo i Ptolemaiovo, jsou stejně správná, neboť relativní pohyb země i stálic je podle obou týž. Pokud stojíme na půdě fakt, známe jen pohyby relativní; tvrditi, že známe víc, by bylo podle Macha nepoctivé. A proto se jistě, jak praví Mach, dají zákony mechaniky a zákony fysiky vůbec formulovati tak, aby se v nich vyskytovaly jen relativní pohyby.

Nikdy před tím nebyla vyslovena zásada relativnosti všech pohybů s takovou určitostí a domyšlena do takových důsledků, jak to učinil Mach již v r. 1883. Není divu, že se tyto jeho názory setkaly u současných fysiků s téměř jednomyslným odporem. Teprve r. 1916 ukázal Einstein, že se Machův požadavek, vyloučiti z rovnic fysiky absolutní pohyb, provésti dá; tak vznikla obecná teorie relativity.

I v jiné věci předvídal Mach správně vývoj fysikálního myšlení. Ve své Mechanik praví, že věda si nesmí všímati jen jednotlivostí, nýbrž musí občas obraceti zřetel i k velikým celkům, neboť vlastních elementárních zákonů ve skutečnosti není. Zřetel k celku je nutný a nesmíme jej vylučovati, jako by byl méně jistý. Tyto snahy, neznámé fysice minulého století a do jisté míry i odporující jejímu způsobu uvažování, hlásí se ke slovu ve fysice soudobé, v teorii relativity i ve vlnové mechanice.

Mach nechtěl být považován za filosofa. Pokoušel se jen o teoretickou konstrukci stanoviska, jež by mu dovolovalo přejiti od jednoho oboru vědy k druhému, zejména od psychologie k fysice, resp. naopak. Byl v tom to smyslu předchůdcem dnešního úsilí o jednotnou vědu a vskutku se k němu hlásí směr logického novopositivismu, zvláště t. zv. Vídeňský kruh (Schlick, Carnap, Neurath, Frank) jako ke svému duchovnímu otci. Ovšem jeho psychologism neukázal se pro tyto úkoly dostatečnou základnou a byl nahrazen logistickou teorií stavby vědeckých výpovědí (vět). Základní empiristické přesvědčeni zůstalo a zhusta i sensualistický základ spolu s positivistickou tendencí antimetafysickou.

Také bylo ve jmenovaném kruhu přejato jeho instrumentální a pragmatické pojetí vědy jako ekonomické funkce životní, ze životních potřeb vzniklé, a sice přizpůsobením se myšlení faktům, aby se udržel život a byla ovládnuta příroda. Mach žádá na vědě pouhou deskripci fakt, to jest prožitků a jich spojitostí a závislostí. Z vědy nutno eliminovat dle možnosti všechny hypotetické přídavky jako pojmy sil, substance, kausality a pod. a nahraditi je čiře funkčními závislostmi (matematickými). Věda má také vystačiti bez atomisticko-mechanických modelů. Mach chce tedy jakousi fenomenologickou fysiku ve zkratkách, popisující běh dění světového a s vyloučením otázky jeho podstaty, reality atd.

Pro to mluví o fikcích, resp. provisorních fikcích (jako na př. „těleso“ nebo i „já“ , subjekt), jež jsou mu výpomocnými pojmy k předběžné orientaci a pro praktické účely. Není třeba nosiče jevů, věci jsou jen jména pro komplexy počitků jako elementů světa, jsou to ekonomické souhrny souvislostí poměrně stálých. Jinak věci nejsou nic, pojem věci o sobě je daremná myšlenka. Tělesa tedy nepůsobí pocity, naopak skládají se z pocitů smyslových a fysika vlastně jedná o téže látce jevů jako psychologie, jen jsou tam ty to elementy v jiné závislosti či souvislosti. Zde vystupuje sensualism proti realismu (tomuto positivismu se opřel známý fysik Max Plaňek). Ovšem pocity závisí na orgánech smyslových — ale tyto nejsou také než komplexy pocitů. Také já (subjekt) není než určitá poměrně stálá souvislost prožitků. Není určité meze mezi mnou a světem, já není primární vůči elementům, jež ho tvoří. Není rozdílu mezi fysickým a psychickým než ve vazbě týchž elementů, jako barvy, tóny, tlaky, vůně, chuti. I city se dají uvésti na pocity a psychologie se zakládá na fysiologii a biologii. Vůle je „souhrn částečně známých podmínek pohybu, spojených s předvídáním úspěchu, a hlad náš není tak příliš rozdílný od touhy kyseliny sírové po zinku . . . vůle od tlaku kamene na podložku . . “ Také prostor a čas jsou bezprostředně dány pocity, jsou sensualistického původu. Fysiologický prostor je vrozen jako systém odstupňování pocitů, je trvalý registr k zařazování jich dle biologických potřeb. Fysikální prostor vzniká idealisací. Také geometrický prostor vznikl ideální schematisací objektivní zkušenosti.

Čas vznikl z počitku časovosti, snad v souvislosti s organickou konsumpcí, práci pozornosti pociťujeme jako čas, podobně jako vůle vykonávati pohyby dává již pocity prostoru. Hlavním principem vědy je ekonomie myšlení. Také matematika má smysl uspořiti nám bezprostřední počítám. Cílem vědy je tedy nejjednodušší výraz pojmový, kterým možno s nejmenším úsilím myšlenkově co nejúplněji ovládnouti jevy. Věda je ideál ekonomického harmonického uspořádání či organisace myšlenek.

Zde se tedy myšlení přičítá jistá aktivita proti pouhé pasivní asociaci elementů ve smyslové komplexy.

Tato teorie poznání neklade si však hlubší problémy a zůstává na nejjednodušším, možno říci primitivním biologicko-psychologistickém pojetí všeho poznání. Mach nechce metafysických hypothes— a zatím sám užívá hypothesy pralátky světa, kterou je mu počitek — tedy abstrakce psychologické analysy, fikce psychického atomu, která není o nic reálnější než fysické atomy, k nimž se chová se skepsí hodnou Humea nebo Berkeleyho. Plaňek odmítá takovýto základ fysiky a vidí v tom rozklad pojmu fysikálního předmětu, ve psychologii ustoupil také asocionistický atomism chápání celkových útvarů a chápání čiré aktuality duševního. Na příkladu Machově se ukazuje, že vědy mají svoje hranice jak předmětu, tak metod, které právě jich oblasti konstituují, a své speciální předpoklady či základy (axiomy), za něž nejdou, a stírati tyto hranice znamená znetvořovati vědu (Kant). Hlavní Machovy filosofické spisy jsou: Beiträge zur Analyse der Empfindungen (1886), Erkenntnis und Irrtum

(2. vyd. 1906).

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.