Kdo jinému jámu kopá


Naši zákonodárci si docela slušně naběhli se schvalováním jednoúčelových zákonů. V boji proti Babišovi vymysleli, že jedna osobo nesmí darovat jedné straně více než 3 miliony Kč na volební kampaň. Jenže to netušili, že se do volebního boje pustí další magnát, miliardář Dědek v triku STAN. Ten chtěl podpořit Gazdíkovy ovečky vyšší částkou, ale podle antiBabišovského zákona nesmí. Inu, občas je nutné vidět dále něž na špičku vlastního nosu aneb …až se ucho…

Kdyby si snad někdo myslel, že tímto článečkem obhajuji Babiše, je na omylu. Pouze kritizuji jednoúčelové zákony, které se velice brzy mohou obrátit buď proti nezúčastněným nebo rovnou proti samým tvůrcům. Pokud by se omylem STAN dostal do parlamentu a ještě větším omylem dostal do vlády, a  oligarcha Dědek se stal ministrem, i on by pak měl problémy se svým podnikáním.

A jsou i další oligarchové, kteří se touží do sněmovny dostat. Jejich šance jsou sice minimální, ale…

I pro ně by pak platily zákony vytvořené a priori proti nenáviděnému Babišovi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktualitka se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Kdo jinému jámu kopá

  1. Cech napsal:

    Zde to opravdu není o Babišovi ale je to o Dienstbierovcích ( havloidech) a jejich modelu stranického centralizmu v ČSSD.Práve model US stranického centralizmu vybudovaný v ČSSD se rozhodli Dienstbierovci chránit, neboť se poučili z osudu ODS.
    Vzhledem k tomu že ANO je strana jednoho muže a vnitrostranická demokracie je postavena na tom, že kdo bude kritický vůči Andreji Babirovi, přijde nejen o funkci ale následně i o majetek a kobra se na pokyn Andreje na jeho firmě vydovádí atd. atd..Proto ta snaha Dienstbierovců prosadit nejen nadnárodním kapitálem definované firmy ale maximálně omezit možné vměšování českých občanů při volbách do stranické linie ČSSD.K uskutečnění tohoto cíle musela ČSSD před dvěma roky změnit stanovy, které nyní umožňují Dienstbierovcům přímo zasahovat do kandidátních listin. Tím se podařilo zabezpečit ve straně potřebný strach, že kdo bude kritický vůči Dienstbierovcům, přijde o funkci nebo se nedostane na kandidátní listinu, tak a tímto Dienstbierovci srovnali výše vzpomínaný handicap.Regionální funkcionáři byli vyloučeni z rozhodování a to umožnilo tolik potřebný vliv osob nikým nezvolených nebo přímo stojících mimo stranu, používat „neformální“(selektivně finanční) vliv.No ale na druhé straně bohužel finanční zdroje Dienstbierovců jsou limitovány kongresem, tak se musel použít prostředek na omezení vlivu národního kapitálu na volební výsledky. Hrozilo totiž, že oligarchové použijí při volbách své prostředky ve svůj prospěch a tím vlastně ohrozí zisk firem a společností jejíž penězovody garantují Dienstbierovci.Proto s ohledem na tuto možnost ovlivňování voleb českými oligarchy v neprospěch Dienstbierovců, byl prohlasován zákon o omezení prostředků tj. i oněch darů na volby.
    V současné době ale s příchodem Stephena Kinga dojde pravděpodobně k prohlasování dalších zákonů, které umožní mnohem tvrdší opatření namířené hlavně proti jakékoli formě přímé demokracie.Tou první vlaštovkou dané linie, je přípravný článek Jana Úšely v HN 07.08.2017 str. 10 – 11.

    To se mi líbí

  2. oh napsal:

    20.6.2006 zveřejnil web HN Ihned text Petra Pitharta, tehdejšího místopředsedy Senátu. A přestože archiv IHNED je pouze pro platící klientelu, neměl by text, ilustrující, jak moc jsou zákonodárci nepoučitelní, zapadnout.

    Petr Pithart: Uříznout si větev nad sebou
    Uříznout si větev nad sebou
    Opoziční smlouvou z roku 1998 se opozice (tehdy jí měla být ODS) zaprodala vládě za možnost obsadit významné posty. Součástí kartelové dohody, drze nazvané opoziční smlouvou, bylo ujištění, že po příštích volbách, pokud by je ČSSD prohrála, si strany vymění místa a tak dále. Perpetuum mobile: bez opozice na věčné časy.
    Času společné vlády-nevlády a opozice-neopozice obě strany hodlaly využít především ke změně ústavy a volebního zákona, aby jim do jejich vykleštěné parlamentní demokracie už nikdo nemluvil.
    Hanebná smlouva otravuje politický život ještě mnoho let poté, kdy formálně skončila (skončila především díky Vladimíru Špidlovi). Nebýt jí a pokusů změnit pravidla voleb, Mirek Topolánek by už spěchal na Hrad se seznamem ministrů své vlády. ODS, křesťanští demokraté a zelení by měli ve Sněmovně dohromady 104 hlasů.
    Dílo sociálního inženýrství
    Že je nemají, způsobilo to, co zbylo z volební reformy, připravené politiky stran opoziční smlouvy. Způsobil to schválený zbytek většinových principů vsazených tehdy do systému poměrného, aby větší byli ještě větší a menší úplně maličcí, až by už vůbec nebyli. Mirek Topolánek si před časem uřízl větev – tu nad sebou. Velké strany tak předvedly parádní kousek sociálního inženýrství, ODS tak zatracovaného, včetně nepředpokládaných, pro ně samotné nežádoucích důsledků.
    Návrh na změnu volebního zákona projednával Senát 23. června 2000. Toho dne jej většinou jediného hlasu schválil. Byl to hlas oklamaného senátora Františka Mezihoráka, kterého straničtí kolegové perfidně navedli, že když vytáhne kartu z registračního místa, oni to udělají také a zákon neprojde, aniž by on musel hlasovat proti, k čemuž nenacházel odvahu. Oni však své karty nevytáhli, počet oficiálně přítomných se snížil na 79 a 40 hlasů ke schválení návrhu zákona rázem stačilo.
    Dnes tento zákon platí ve „zbytkové“ podobě, která zůstala po zásahu Ústavního soudu z 24. ledna 2001. Protiústavní ustanovení navrhovaného zákona soud zrušil. Co zůstalo, protože to Ústavní soud neshledal přímo protiústavním, udělalo z možných 104 hlasů pouhých dnešních 100.
    Mirek Topolánek byl tehdy předsedou senátorského klubu ODS. Když byla otevřena obecná rozprava k navrhované novele volebního zákona, Topolánek vystoupil za svůj klub a od řečniště odkráčel rovnou ven z jednacího sálu. Za ním jako poslušné stádo (zmoudřelé kolegy prosím o prominutí) všichni senátoři za ODS s výjimkou dvou přivezených marodů. Utkvěl mi v paměti dojemný detail: jeden z nich – byl chudák po infarktu – si netroufal vyjít po pár schodech nahoru na své místo ve třetí lavici a zůstal sedět dole v parteru… Na dvoře Senátu stála sanitka.
    Debata do prázdna
    Rozprava trvala osm hodin a po celou tu dobu jsme my, skutečná opozice, mluvili do prázdných lavic „opoziční“ vládní strany: nám šestadvaceti, kteří jsme si podle svého nejlepšího vědomí a svědomí připravili své argumenty proti protiústavnímu zákonu, dali kolegové z ODS se vší myslitelnou arogancí najevo, že je to vůbec nezajímá. Byl to pro mne vůbec nejtruchlivější zážitek za téměř deset let v Senátu.
    Kdyby tenkrát předseda senátorského klubu a dnes předseda vítězné politické strany demonstrativně neodvedl svoji rotu z jednacího sálu, možná, že by naše argumenty zapůsobily a třeba by se byl býval jeden jediný senátor za ODS zdržel hlasování. Senátor ODS Pavlov vystoupil na protest ze strany, ale to nestačilo. Volební systém by se nezměnil (Senát nemůže být přehlasován mj. právě při hlasování o volebním zákoně) a vláda Mirka Topolánka by dnes disponovala na naše poměry solidní většinou čtyř hlasů. Poprvé od roku 1918 by opozice vystřídala vládu!
    Topolánek by se mohl dostat úplně do špičky stromu. Větev nad ním však chybí. Padla mu na hlavu i s arogancí, se kterou silovou politiku ODS prováděla. ČSSD nebyla tehdy o nic lepší, jen ta arogance jí nešla tak od srdce.
    Víte to, Mirku? Že je to Vaše vlastní dílo? Já vím, řeknete, mám dnes jiné starosti… Člověk by řekl, kdyby chtěl být hloupě zlomyslný, že dobře jim tak. Neřeknu to, protože dobře tak komu? Na stabilnější vládu čekají občané České republiky, nikoli jen vítězná politická strana.
    Velká koalice je za normálních okolností zajisté legitimní možnost. U nás tomu tak není a nějaký čas ještě nebude. Z velké koalice by pořád ještě rostlo oslepující býlí: nekoukej se mi na prsty, když nechceš, abych já se koukal na tvé… Čili skleníkové prostředí pro korupci.
    Někteří politici ODS se z lekce institucionalizované neodpovědnosti a arogance nepochybně už poučili. Vím to. Jiní ještě ne, obávám se. Právě tak sociální demokraté.
    Nedopusťme repete té pokleslosti.

    Kolikrát už naše vypálené pojistky demokracie repete podobné účelové pokleslosti dopustily?
    A stále nechápou, jak to, že jim to jejich zákulisní inženýrství nefunguje.

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.