Když je vedro


Venku je pětatřicet – a to už se pomalu blíží večer.  Všichni živí tvorové se soustřeďují na to, aby nějak přežili a tak jsou namočení ve vodě, někteří se dokonce schovali do ledničky a doufají, že v noci skutečně přijdou ty slíbené bouřky a trochu se ochladí…

V takovémhle vedru není divu, že je i v bahnitém pokusu o potůček pěkná tlačenice:

A ještě k tomu multikulti: kosová, pěnkavák, zvonek a úplně vzadu, s pruhovaným bříškem, paní čížková…

Kos si při koupání zřejmě potrpí na soukromí…

Zvonek taky preferuje soukromí – ale kouká naštvaně, jako vždycky. Asi je ta voda málo mokrá…

Pan strnad se na Nechranicích koupal opravdu velmi důkladně

A přesto odchází viditelně nespokojen. Že by mu uplaval ručník?

Pochopitelně nejenom opeřenci si v horkých dnech užívají ve vodě. Nosit v tomhle vedru kožich, to je opravdu náročné. Tenhle postarší voříšek má ovšem uznalého páníčka a tak hozený tenisák míří do rybníčku a nadšený pejsek za ním…

 

To tenhle černý labrador fungoval u vody jako samostatná jednotka. Když šel se svou rodinkou poblíž rybníčka, tak si prostě odskočil do vody, trochu si zaplaval, vylezl, oklepal se a zas se k rodince připojil. Na zpáteční cestě si to koupání zopakoval – rodina se nad tím nijak nepozastavovala, asi to nebylo poprvé…

PS: Psala jsem to v úterý, když tu opravdu bylo těch poctivých pětatřicet. Dnes (ve středu) už je krásně, 27°- proti včerejšku je to naprosto rekreační teplota!

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

38 reakcí na Když je vedro

  1. jaa napsal:

    Jen sedmadvacet, hm to se máte. , u nás je tolik už po schlazení včil. Až člověk té drobotině záávidí. Ona ani ta spercha moc a ne na dlouho nepůsobí. Ale musím přiznat, že takové horko a tak dlouho už dlouho nebylo. , Jediné plus je, že nemusím v 5 vstávat a mazat do práce—- jo jo
    a dík za fotopovídání. .

  2. vonrammstein napsal:

    Nádherná sbírka opeřenýho dobytečka! Tady už nic nelítá, fógli radši choděj pěšky. V tuto hodinu (1:38) mám tu uvnitř 27 Celsiů. Mordor.

    • vonrammstein napsal:

      P, S, labrador: To jsou chlupatý ryby, to se nepočítá 🙂

      • vonrammstein napsal:

        A nepište potmě, pak nerozeznáte čárku vod tečky 🙂

      • K-k. napsal:

        „chlupatá ryba“ – to jsem ještě neslyšela, ale je to naprosto přesná definice! 😀
        Čárky a tečky se mi pletou i když píšu za světla. 😉
        A tady to v noci nejde v pokoji pod pětadvacet ani teď – a v těch vedrech bylo 27-28 naprosto běžně. Ložnice v lednici byl můj sen! 😀

        • vonrammstein napsal:

          Protože jsem to vymyslel 🙂 Teda pravděpodobně, nemůžu vyloučit, že jsem to kdysi někde zaslechl a zůstalo mi to v podvědomí.

  3. bob napsal:

    Tak se mi doneslo, že pan Kos a pan Strnad zvažuji žalobu na ochranu osobních údajů.
    Tvrdí, že neměli Vaše svolení.
    A je fakt, že snímky byly velmi intimní, skoro bych řekl, že za hranou.
    Pane Bavore, dělat ze svých stránek bulvár, to tedy ne!!!!! 🙂

  4. st.hroch napsal:

    Krásně poetický – díky utoru!

    • vonrammstein napsal:

      Teď jsem to četl na Reflexu 😦 Ach jo, měl jsem ho moc rád 😦

      • K-k. napsal:

        kdysi dávno, v šedesátých letech, jsem kvůli jeho vtípkům dokonce kupovala Dikobraz. Mám dojem, že tehdy nějak začínal…

        • brtnikvbrlohu napsal:

          Hodně jeho malůvek bylo v tehdejším časopise Hudba a zvuk který vydával HI-FI klub, po 68 měl utrum.

          • berkowitz napsal:

            HaZ měl celkem obstojné plánky různých Hi-Fi přístrojů a daly se objednat jih hotové tišťáky. Postavil jsem si třeba Transiwat a přijímače FM.

            • brtnikvbrlohu napsal:

              Nebo konventor ze západní normy VKV – na zelandku z tří latí na kterých byla správně ustřižená a spájená dvoulinka jsem v Kobylisích chytal ORF3. Ani to nebylo v krabičce a napájelo se to z baterky.

      • blbíš napsal:

        pamatuješ ten nesmrtelnej?
        …mám výbornej nápad, půjdeme a zmlátíme kočku

  5. blbíš napsal:

    Stařec a hic!
    To my, umanutý otcové myšlenek, to máme mnohem, mnohem vobtížnější. Už několik let si říkám, kdepak je asi tak to světýlko kufru mýho auta, neb jsem si matně vzpomínal, že tam kdysi něco svítilo, ale poslední roky ani ťuk. Kdo zná ty klasický kufry aut tuší, že by musel mít krk jak plameňák, aby prozkoumal strop v kufru auta, kde jsem předpokládal, že by se světýlko mohlo skrývat. Krk plameňáka tedy chválabohu ještě nemám, zato nutkavou touhu světýlko vobjevit a žárovku v něm vyměnit jsem měl velikou. Zapnul jsem vzhledem k venkovnímu parnu (něco málo kolem 28°C) bohužel pouze jeden mozkovej závit s jedním neuronem a s autem jsem vyjel na rozhicovný prostranství před garáž! A protože u nás v Sudetech jsou životem zocelení lidi, nevěnujeme nějaký tý těžkosti, a tou to horko určitě bylo, žádnou důležitost. Takže stojím v tom plným sluníčku, interiér auta obstojně už rozhicovanej, ale furt s tou ukrutnou touhou zjistit, proč že mi kufr nesvítí. Copak zamlada, to bych i bez toho neuronu do kufru skočil a na zádech bych to zpropadený světýlko snad objevil. Jenže potíž byla v tom skočení, a jak se později ukázalo, i v tom mládí. Přesto jsem tu představu „za mlada“ realizoval tak, že jsem si zády sedl na rantl kufru a … a tušíte správně, místo abych si na dno kufr zlehka lehl a pohledem vzhůru, k Bohu, světýlko objevil, tak místo toho jsem se do kufru zadmo nekontrolovatelně zřítil ovšem tak nešťastně, že jsem se s rukama za zády v tom kufru jaksi bytelně zaklínil a moje představa o pružnosti mládí vzala v tu ránu taky za svý. Takže si to shrňme. Já v kufru na zádech, ruce pod zády s nemožností je z těch podzad vytáhnout, nohy trčely z kufru přes jeho rantl a SPZtku. Samozřejmě, že jsem nedůstojně nezačal křičet a místo toho jsem zapnul druhou mozkovou hemisféru s tím druhým neuronem. A jak to ti dva vymyslely tak to udělaly. Prostě je nenapadla větší blbost než vsunout ještě stále obě z kufru čouhající nohy do kufru, že jako se v něm nějak zapřou a uvolní ty zašprajcovaný ruce. No nebudu ten debilní pokus popisovat dál, neb výsledkem onoho snažení bylo to, že se kufr zabouchl a já v pozici novorozence před porodem uvnitř. No a pak přišly ty moje klaustrofobický představy, hrdinství stranou a začal jsem v tom vzduchu se nedostávajícím rozpáleným prostoru žádat voláním o pomoc. Ta dobrá, stále ještě moje žena, to však vyhodnotila jako obvykle! Když k ní přiběhly vnučky, že jako děda volá o pomoc, tak je ubezpečila, že dědeček si může dělat co chce, ale že ona na jeho debilní schovávanou s ním nehodlá hrát zvláště po té, co nechal po snídani na stole takovej nepořádek. Vnučky uchlácholený babiččinou autoritou se rozeběhly se svejma kamarádkama a starostma po domě a dědeček jim byl po zbytek dne ukradenej. No nevím jak vy, ale zkoušeli jste někdy ze zavřenýho kufru auta volat? Já jo a můžu vám říci, že je to úplně k ničemu. Jediný, co dělalo docela dobrej hluk (alespoň v tom kufru se mi to zdálo) bylo kopání nohou do víka kufru. Jenže to byste museli mít doma alespoň trochu chápající, láskyplný osazenstvo a nikoli to co mám já a nesměla by vás taky chytat občas křeč do skrčenejch nohou. Tu storry sem sem dal, neboť ty vaše rozhicovaný stesky nejsou proti tomu kufru vůbec ničím, jako ten vonův noční chládek či zženštilá představa K-k o ledničce. Jedno vím určitě, že za celou dobu, co jsem v tom kufru takřka nehnutě ležel, jsem už tu nutkavou touhu vyměnit žárovku ve světýlku neměl. Dokonce jsem si na něj ani nevzpomněl! A řeknu vám, že ani letos vůbec netoužím jet za teplem k moři, prostě ani ho**o. No nakonec to skončilo takovou poníženou výmluvou, kterou jsem vysmahl před mně neznámým člověkem = řidičem zásilkový služby, kterýmu bylo divný, když doručil zásilku s tonerama do tiskárny, že moje auto zevnitř kope. Prostě otevřel ten kufr pouhým zmáčknutím čudlíku zvenku a já se zmohl pouze na úsměv, protože hlasivky nebyly dostatečně proslintaný. Jediný co ten dobrý muž udělal, že mi vytáhl vobě zdřevnatělý ruce zpoza zad a já udělal na jeho dodák tři křížky, jednak proto, že jsem chtěl poděkovat Bohu a druhak ty brnící ruce nebyly schopny vůbec ničeho jinýho. No když odešel, tak začala fáze vylejzání, kterou jsem už s uvolněnejma rukama zrealizoval během další hodiny bez cizí pomoci. Jenže když jsem vylezl a zašel do garáže ke svým pardálům a svijanům a proslinil jsem si suchý hlasivky a nabyl jsem vyrovnanýho stavu, tak jsem si zase vzpomněl na ono světýlko, který jsem vlastně při tý eskapádě vůbec neviděl, protože jsem si na něj nevzpomněl. No tušíte správně, přistoupil jsem opět ke kufru, ale přeci jenom čtenář Bavora nemůže bejt tak tupej, aby tam vlezl znovu, pouze jsem vzal zrcátko a tím jsem prozkoumal strop kufru a ejhle, bylo tam. Výměna žárovky a to všechno kolem mi zabralo dobrou minutu. Takže i tak může vypadat, přátelé, dobře prožitý slunný vodpoledne rodinou vopuštěnýho starce.

    • K-k. napsal:

      Klidně zavrhněte můj zženštilý sen o skrýši v ledničce, ale než se příště mužně uchýlíte do kufru auta, prostudujte si vhodné recepty a aspoň se příslušně osolte a okořeňte! http://rimskyhrnec.cz/rimsky-hrnec-recepty.html

    • berkowitz napsal:

      Jedna otázečka : pakliže obýváte Sudety měl jste zkusit volat „Hilfe, hilfe …..“ !

    • vonrammstein napsal:

      Uáááá!!!!!! 😀 😀 😀 My snad musíme bejt příbuzný 😀

      • blbíš napsal:

        … to sotva, nesnáším šavle, i když byly časy, že sem jimi v minulosti tu a tam i házel

        • blbíš napsal:

          sakra, zase = meče

          • Zdeněk napsal:

            Mám taky jednu takovou.JAK JSEM UČIL PLAVAT PSA. Pane Blbíš, od rána přemýšlím, kam a tady se to hodí. Vemu to ale velmi krátce. Po jistý čas jsem byl majitelem psa. Psíčkaři to znají, člověk je spíše v majetku psa.. Byl horký letní den a pes ve stáří 6 měsíců se k vodě nechtěl ani přiblížit. V zátočině řeky asi 5 km od města jsem učinil další marný pokus dostat ho do vody. Proběhlo házení kamínků kolíků apod. Jsa bývalý rajťák, vyznávající zásadu, že ten kůň do vody půjde, kdyby tam měl spadnout, jsem si vybral svému naturelu nejbližší řešení.
            Odložil jsem vše pod předpokládanou výškou hladiny řeky a oděn pouze v triko tam odvážně vstoupil. Odhad se ukázal být kvalifikovaným, v řece bylo nad půl stehen vody štěně jsem přivolal a ono ke mně doplavalo. Plná spokojenost. Bylo pochváleno a já jsem se ubíral z vody k odloženým svrškům(spodkům). Štěnátko ovšem osvědčilo nezávislost myšlení a proč mám plavat deset metrů když na druhý břeh to jsou to tři. Páníček na jednom břehu, štěně na druhém sedící a s pohledem známým všem rodičům puberťáků. Poté pes odběhl na přilehlou louku a já byl nucen se vypravit za ním. Vystoupil jsem na druhý břeh oděn pouze v triko a jak byl druhý břeh po velou dobu liduprázdný, v tom okamžiku se zalidnil. A to je asi tak všechno.

    • M-T napsal:

      Jéžíškovybrejle! Pane „blbíši“, člověče drahá, lidi si kupují neobvyklé zážitky a Vy se jimi zásobujete tak nějak sám (uvězníte se v zahradní chatce, polohujete v kufru auta…). Nepatřím sice k pojišťovacím agentům, ale při Vašem ohromném zaujetí a soustředění se na práci – máte Vy uzavřenou pojistku? Nebo máte aspoň spolehlivého anděla strážného, který by byl zárukou, že … že zase něco tak zábavně převyprávíte?

      • blbíš napsal:

        … mýlíte se, nemám anděla, ale celej houf andělů strážnejch a sou ke mně/nám moc hodný a musím přiznat, že sou kvůli mně/nám už strašně ulítaný… to fakt myslím zcela vážně a kdykoli na ně přijde řeč, tak jim vždycky děkuju/děkujem!!! Nedávno se vyznamenali při těžkým porodu vnučky mý kamarádky, zvládli to vopravdu na výtečnou. Moc sem toho v životě neměl a ani nepotřeboval, ale voni sou jedni z mála, pro který je radost bejt na světě. Moc bych si přál, aby to mohli říct vo mně/nás!

        P.S.
        v zahradní chatce se mi ještě nepodařilo uvěznit (?), neb sem ji nikdy nevlastnil, to musí bejt nějaká mejlka!

    • kočka šklíba napsal:

      Vaše historky o drobnostech (no možná ne drobnostech 😉 ) ze života jsou opravdu skvělé 😀 . Jistě si sem tam přidáte, ale to nevadí, Vy jste se opravdu minul povoláním. Měl jste být takovým Nepilem třeba, nebo Horníčkem nebo Grossmanem. Ale protože jste povoláním technik jak jsem vypozorovala, domnívám se, že máme velké štěstí, že si to můžeme aspoň přečíst zde 🙂 .

  6. blbíš napsal:

    … a ste si jistej, že sem tak nevolal?

    • blbíš napsal:

      patří pod: berkowitz (16:41)

    • berkowitz napsal:

      Já bych to volání „hilfe“ nedělal, bál bych se, že přiběhne triumvirát Poselt, Herman Bělobrádek.
      Napsal jste ten příběh ohromně!

  7. M-T napsal:

    V tom skoropotůčku to vypadá jak v městských lázních. Takové rozmanité srocení se jen tak nevidí. Paráda. – No a konečně se ochladilo i u nás, hurá! Nad ránem začalo pršet, tak jsem na ten div koukala fascinovaně z okna. A jak si tak vychutnávám šustění kapek a vůni deště, přímo pode mnou po chodníku u zdi se něco ve dvojici pohybuje. Je ještě šero, snad to nejsou potkani? Ba ne, pěší kosáci! Ve chvilce jich tam pobíhalo šest! Z chodníku na trávu a zpět pobíhali, hledali asi dešťovky a pobyli docela dlouho. Taky toužebně čekali na déšť a mně předvedli pěkné pokoukání. Sousedův kocour asi ještě chrněl.

  8. blue.sun napsal:

    A pak se na seznamu dočtete, jak chce stát cpát další dotace do programů na využívání dešťové a odpadní vody a to, co k tomu příslušný mynystr nablábolí.. a chce se vám před obědem akorát tak zvracet.
    Asi si pánové z Prahy myslí, že poté začne víc pršet a voda se zázračně zachytí v půdě a zůstane tam…

Komentáře nejsou povoleny.