Figurky a samorosti


Když jsem si tak psala a vzpomínala na starý Most, vybavily se mi různé postavy a postavičky, které tam člověk potkával. A uvědomila jsem si, že snad každé staré město takové lidi má.

V Bechyni to byl „perpeťák“ – nevzpomínám si už, jak se jmenoval. Starší člověk, přesvědčený že není problém sestavit perpetuum mobile. A nejen že o tom byl přesvědčený sám, on o tom přesvědčoval kdekoho. Jak tak celé dny coural po ulicích, chytal kolemjdoucí a vysvětloval jim, jak je to s tím jeho vynálezem. My před ním prchali: v takových šestnácti, sedmnácti letech (byla jsem tam na průmyslovce) to byl svátek, když se podařilo uniknout bdělému oku internátních vychovatelek a jít na rande. A poslouchat na tom rande výklady o perpetuu, a že by nebyl problém ho postavit, jen kdyby dotyčný vynálezce měl kládu, dosahující ze Země na Měsíc, to opravdu nebylo naším snem…

V Kadani je pochopitelně taky sbírka různých opilců a podivínů. Z jejich nepříliš zajímavého průměru se vymyká Květuška. Paní, odhadem tak kolem čtyřicítky, v mírně ušmudlaných džínách a triku, nebo bundě. Netuším, kde bydlí a kdo se o ni stará, snad někoho má, nevím. Potuluje se po náměstí, nebo po pěší zóně a žebrá cigaretu, nebo pětikorunu. A taky si povídá: jednou jsem ji zahlídla u takového toho plakátovacího sloupu. Něco povídala a mohutně u toho gestikulovala. Myslela jsem, že jejího diskusního partnera zakrývá ten sloup. Jenže tam nikdo nebyl – nebo byl a viděla ho jenom Květuška? Horší je, že při svých potulkách chodí i do krámů: prohlíží si vystavené zboží, bere ho do rukou, občas něco ochutná – a prodavačky z ní mají strach. Když se totiž Květuška dopálí, je hodně agresivní a pere se. Když je nejhůř, tak na ni do toho krámu zavolají policajty. No a když jsou  ty výtržnosti moc časté, tak Květuška skončí na nějakou dobu v ústavu – a odtamtud ji pak zas pustí a Květuška se znovu lidí poptává, jestli nemají cigaretu, nebo pětikorunu…

Most, 1. náměstí. Centrum všeho mosteckého dění, s mariánským sloupem uprostřed – takhle nějak jsem ho znala. Do toho sloupu jsem jednou málem nabourala. Vpravo, na konci té řady budov, byla křižovatka a naše muzeum. Nalevo je vidět kousek budovy soudu. A před tím soudem byla zastávka autobusu, kterým jsem jezdila pro mladšího synka do jeslí. Jenže v Mostě nebylo vždycky takhle krásně – a tehdy byla mlha, pravá mostecká. Kdo ji jednou zažil, ví, o čem mluvím – to byly přímo supermlhy. Vylezla jsem před muzeum, zhruba odhadla směr, kterým by měl být soud se zastávkou, a vyrazila jsem. Oči jsem nepotřebovala, bylo jakžtakž vidět sotva na tři kroky. A najednou se mi ta mlha přede mnou zdála nějaká o odstín tmavší. Tak jsem přibrzdila, předpažila a opatrně pokračovala v cestě. A po pár krocích jsem nahmatala opracovaný kámen – byl to ten mariánský sloup! Já ho fakt vůbec neviděla!

Tomuhle se prý teď říká 1.náměstí. No, plocha to je, sloup je tam taky (ta budova za sloupem je divadlo), ale přiznám se, že mi to jako náměstí moc nepřipadá. Kdysi, když jsem v Mostě působila, tak to bylo ještě nedostavěné a ze všech stran toho prostranství byly vysoké plechové ohrady. A tak se tomu říkalo plechové náměstí,  neboli plecháč…

Perpeťák a Květuška, to jsou lidi, které řadím do kategorie figurek. A pak je další kategorie – těm říkám samorosti. Nejsou nijak duševně nemocní, nebo nedostateční –  jen žijou jinak, než většina společnosti. Přímo ukázkou tohohle typu byla mostecká Jiřinka. Příjmení pochopitelně taky měla, ale v Mostě byla známá jen jako Jiřinka anebo jako Dispečerka. Jiřinka totiž byla dáma od nejstaršího řemesla. Nevím, jestli ho ještě provozovala – bylo jí něco přes padesát, poměrně vysoká a značně široká. Zjevem obyčejná tetka, jakých člověk v životě potkal spoustu. Jenže Jiřinka měla cosi jako patronát nad mladšími příslušnicemi svého řemesla – nepásla, to ne, ale znala se s nimi a v jejich společnosti byla prostě doma. Žila si po svém – a o jejích různých úletech se v Mostě vyprávěly legendy: jak Jiřinka s partou nějakých svých hospodských kamarádů dorazila na trh, tam se jedné z trhovkyň dovolila, jestli si u ní může něco zvážit a když získala souhlas, zalovila pod blůzou a na váhu pleskla jedno své ňááádro opravdu úctyhodných rozměrů. Její parta přihlížela a souhlasně mručela, načež Jiřinka prohlásila „Vždyť jsem vám to říkala!“ a zase svůj poklad schovala a všichni odkráčeli. Oni se totiž vsadili, kolik to Jiřinino nadělení může vážit. Stánkařka, chudák, z toho mohla mít smrt.

Druhé náměstí a trhy – začínaly dost brzy, v šest ráno už tam byl plný provoz, kolem deváté už se pomalu končilo. Děkanský kostel je na téhle fotce ještě na původním míst, vpravo nahoře je barokní kostel Sv. Františka Serafínského. Tohle je jeho interiér –byla tam velice bohatá štuková výzdoba, která byla z velké části sejmuta a některé její prvky byly použity k výzdobě kostela sv. Jiří v Českých Zlatníkách. http://www.farnost-most.cz/clanek/ceske-zlatniky-kostel-sv-jiri/

Do minoritského kostela nás jednou památkáři zavolali, že otevřeli kryptu pod kostelem a ať se jdeme podívat, jestli něco z toho chceme do muzea. Vedl nás tam jeden z památkářů, a protože se jim nepodařilo až do té krypty dotáhnout elektrické osvětlení, tak nám svítil na cestu improvizovanou pochodní – byla tam poměrně dlouhá vstupní chodba, zaklenutá cihlami a na konci byla vlastní pohřební místnost. No, bylo to velmi romantické – ale pro muzeum jsme tam nic nenašli: byla tam jen hromada polorozpadlých rakví a ostatků řeholníků…

A ještě jednou nás volali k otvírání krypty. Ta byla tady, v kostele sv. Václava. Ten byl pohřebním místem křižovníků s červenou hvězdou. Jejich komenda je schovaná za tím rozkvetlým kaštanem. Byli jsme hodně zvědaví, protože tohle bylo jedno z několika ohnisek, ze kterých později vzniknul Most. Jenže kostel a zřejmě i krypta byly někdy v 18.století zgruntu přestavěné, tak tam taky nic starého nebylo. 

Ale zpátky k mostecké Jiřince: Policajti s láskou vzpomínali, jak k nim na oddělení jednou dorazila Jiřinka a přivlekla s sebou jakéhosi mužíčka-sušinku. Vpadla s ním do kanceláře k náčelníkovi a místo pozdravu vychrlila „Pane náčelníku, jakej je to paragraf, když mě znásilnil a ještě mi ukradl mysliveckej klobouk?“ Jaký paragraf to byl, to nevím – ale tenhle dotaz se stal legendou.

Kolega archivář (taky samorost, ale o to teď nejde) v mosteckém archivu nějakou dobu bydlel a stravoval se po hospodách. Tedy spíš po putykách, jemu by snad v normální hospodě nechutnalo. A jednou mi líčil, jak v jeho oblíbené hospodě Jiřinka uspořádala pro své kolegyně rozlučkový mejdan, protože druhý den měla nastoupit do kriminálu. Jenže všechno bylo jinak: druhý den byl Honza zas v té hospodě na večeři a na nějaké to pivo. U vedlejšího stolu seděly Jiřininy kamarádky a dojatě vzpomínaly, jak se jejich Dispečerka asi má v kriminále. Jenže „klika cvakla, dveře letí“ – a ve dveřích nestojí Polednice, ale Jiřinka!   A rozhořčeně si na celou hospodu stěžovala, že do té věznice dorazila – ale oni ji nevzali, že prý mají plno! Jiřinka tohle odmítnutí brala opravdu velmi osobně a celou tu rozhořčenou tirádu zakončila: „A já si ještě na tu cestu vzala taxík!“

Takových historek o Jiřince kolovala spousta. Některé možná byly vymyšlené, některé přibarvené – ale většinu jsem slyšela od přímých svědků. A jak jsem znala starý Most, tak si myslím, že moc přehnané tyhle příběhy nebyly. Jiřinka měla ale i jinou tvář, než tuhle výtržnickou. Bylo o ní známo, že má ráda poezii. Pravda, někdy svůj literární vkus uplatňovala poněkud neobvykle – aneb další z policejních historek: při nějaké výtržnosti v hospodě sebrali policajti mimo jiné i houf lehkých děvčat. I s Jiřinkou.  A na noc je šoupli do cely, že je vyslechnou až ráno. Holčiny probíraly záležitosti své profese a podobná témata, ale na to Jiřinka neměla náladu. Seřvala je na tři doby, ať jsou zticha – a až do rána jim recitovala verše, především Wolkera a Seiferta.

Jednou se stavila u nás v muzeu, a že má nějaké starožitné židle a stůl – a jestli bychom o to neměli zájem. Tak se tam kolegyně šla podívat – Jiřina už tehdy bydlela v novém Mostě. Židle prý nebyly špatné (ale nedostali jsme na ten nákup od ONV peníze) – ale největší dojem na kolegyni udělal Jiřinčin byt. Prý tak úžasně uklizený a upravený byt se hned tak nevidí.

A když jsem si tak na tyhle lidičky vzpomínala, tak jsem si uvědomila, že se dají potkat jen ve starém městě. V těch nových se jim nějak nedaří. Jsou tam, určitě – ale nějak je není vidět. Asi je to něco jako u pampelišek, které se neotevřou, když je pod mrakem a stanou se naprosto neviditelnými. Lidským figurkám a samorostům na sídlištích asi taky nějaký druh sluníčka chybí.

A když už jsem v tom vzpomínání na tyhle dny zániku starého Mostu, tak ještě jednu fotku: Nádražní ulice. Ten malý krámek „Občerstvení“ byl snad poslední obchod, který ve starém Mostě fungoval – už i hospody tam skončily. A v tomhle krámku dělali grilovaná kuřata a těmi jsme se tehdy živili. Ne z mlsnosti, ale z nutnosti. Nic jiného nebylo. Z muzea byl odvezený už i nábytek a tak jsme seděli na zemi, okusovali kosti jak neandrtálci, jen místo ohniště byla uprostřed toho našeho houfku lahev rumu. Nějak jsme se zahřát museli…

A pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec. A starého Mostu taky…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

15 reakcí na Figurky a samorosti

  1. strejda napsal:

    Jednou dávno, pradávno, v raných devadesátých letech jsem četl rozhovor s jakousi figurkou. Ptali se ho jak mu říkají a on odpověděl Pičus. A tak to byl Pičus B. A protože to bylo tak dávno, tak si jen pamatuji, že Pičus B. žil na velkém smetišti a redaktor to považoval za úspěšný život ve svobodě. Já se divil, svobodu jsem si představoval – je to dávno – poněkud jinak.

  2. bob napsal:

    Článek mě zahřál u srdce, protože jsem si vybavil dobu nedávnou – před více než 50 lety……:-))
    Vzpomněl jsem si na rožmitálské „figurky“ – namátkou „operního pěvce“ pana F., který vystupoval každý den v místní oficíně…, na místního doktora, který byl k dispozici ve dne v noci, v neděli, ve svátek a případy řešil zpravidla sám, aniž by člověka posílal ke specialistům (např. jsem si komplikovaně pořezal ruku – vyřešeno beze stop a následků..)
    Mohl bych pokračovat….
    Z podobného soudku.
    Na vojně pamatuji ještě „fronťáky“ – zelení mozci, ale (většinou) rovní chlapi.
    Nebo ve škole – šikana ? neznámý pojem(pan ředitel si vzal sígra do ředitelny a nikdo neví jak, protože svědci u toho nebyli 🙂 s ním problém vyřešil…).
    Vždycky, když takhle někdo starej vzpomínal, jaké to bylo dřív bezvadný, tak jsem si říkal – tehdy byl mladej, proto mu to všechno co bylo připadá lepší.
    No a teď jsem ve stejné situaci ?????????

    • Bavor V. napsal:

      Strakonické figurky neznám protože se po městě zase tolik nepohybuji. Ale vzpomínám si na jednu figurku z Č.Krumlova. Jméno už si nepamatuji, jen křestní – Franta. To byl také zpěvák. „Lepší než Gott“. Také se dokázal vnutit na kdejakou oslavu a předvádět své umění. Jednou ho dokonce někdo vzal do Prahy, ale tam ho jen vysadil a ujel. Franta Gott došel pěšky až do Krumlova.

  3. tata napsal:

    TO JE PARÁDA

  4. Slim napsal:

    Krásné čtení!

    Napadlo mi, že v Mostě taky natáčel Ozerov. Při bližším pohledu se ale ukáže, že se tam natáčelo kdeco. Mimo jiné taky Most u Remagenu a Jatka č. 5 (to jsem naštěstí neviděl; příliš skvělá kniha na to, aby se dala zfilmovat. )

    https://is.muni.cz/th/180886/ff_b/Bakalarka_-_finalni.pdf

    • K-k,. napsal:

      Jo, filmování vMostě, to je taky kapitola sama pro sebe…taky tam dobývali palác Moneda a jiné radovánky se tam konaly… 😀
      Jen nevím,jaké obrázky bych k takovému vyprávění dala…

      • Slim napsal:

        Možná by byl nejlepší Stropnický v přilbě, jako Žukovův příkazník, an bojuje o Moskvu.
        (To nemůže každý, přilba chce úzkou, hubenou tvář.)

  5. NavajaMM napsal:

    Pripomenuli ste mi takéto postavičky z môjho detstva, ktoré boli v našom meste. Deti svojim folklórom ešte okolo nich vytvárajú skoro bájny nimbus.
    A fotka z minoritského kostola je nádherná tým svetlom. Na to sa nemôžem dosť vynadívať.

    • K-k,. napsal:

      taky se mi ta fotka líbí – ten kostel byl vůbec moc pěkný.
      A máte pravdu s tím dětským folklórem: když jsem chodila na základní školu, tak jsme tam občas potkávali takového pomenšího, přihrblého mužského – a mezi dětmi se o něm šuškalo,, že to je bývalý kat…

  6. Laco G. Mlynář napsal:

    Taky pamatuji figurku Schöne Naciho na korzu v Bratislavě v padesátých letech, prý tam má i sochu. Byl to pozůstatek bratislavské kombinace vlivů Vídně, Budapešti a místní židovské komunity. Stařík chodil vždy perfektně oblečen od Michalské brány, až po Národní divadlo po starém korzu jako dandy z 19. století, nikoho neobtěžoval, byl obyvateli docela dobře akceptován.

    Nové divadlo v Mostě myslím patří k nejlepším divadelním architekturám v ČR. Rozhodně je to stavba umělecky kvalitnější, než ta stará, ze starého mostu. Tak alespoň k něčemu ta velká akce byla dobrá.

  7. K-k,. napsal:

    Však je rozdíl ve výstavbě hezkejch pár let! To staré bylo z r. 1911. Ale lidi měli to staré divadlo rádi, hodně za ním truchlili

Komentáře nejsou povoleny.