Zdání národního života


Poslal Slim

Volker Mohn    Literární příloha Respektu 

V období Protektorátu Čechy a Morava nelze hovořit o úplném vytlačení a eliminaci české kultury. Existovaly sice plány, jak ji co nejrychleji redukovat na „provinční úroveň“, od těch se však upustilo. Až do uzavření většiny kulturních institucí v létě 1944 byl kulturní program především v Praze ještě poměrně rozsáhlý. Přes všechna omezení stále zůstávaly podstatně větší možnosti než na ostatních okupovaných územích východní Evropy.

Tento kontrast jasně vysvítá ze zprávy dvou členů polského odboje, kteří své exilové vládě v Londýně vylíčili svůj pobyt v protektorátu. „Češi žijí v poměrech, které se od našich odlišují tak, že by nám mohly připadat až nepravděpodobné, i když jsou pravdivé,“ shrnovali své dojmy. Čechům aspoň zbylo „určité zdání národního života“, mohou poslouchat českou hudbu, číst „stejně jako před válkou své oblíbené noviny“ a poslouchat program českého rozhlasu. I když všechny tyto nabídky podléhaly dozoru německých orgánů a byly využívány pro propagandistické účely, aspoň existovaly.

Zato v Generálním gouvernementu nemohlo být o něčem takovém ani řeči. Okupační režim zacházel s polskými intelektuály brutálně. Pokud vůbec, měla polská kultura existovat jen na nejnižší úrovni. Se spoluprací domácích úřadů a kulturních sdružení se na německé straně vůbec nepočítalo.

Německé metody se v protektorátu naopak podobaly opatřením ve státech jako Norsko, Dánsko, Nizozemsko nebo Francie. I v těchto zemích podléhal kulturní život přísné kontrole, ale národní kultura byla i nadále připuštěna a domácí instituce byly zapojovány do spolupráce. Pokud umělci nebyli židovského původu nebo nepatřili k jiným pronásledovaným skupinám obyvatel a ve svém dalším působení se přizpůsobovali představám německých míst, byla jejich práce trpěna, a z oportunistických důvodů dokonce podporována. Německé orgány se samozřejmě pokoušely využít kulturní politiku pro své účely. Jejich ústupky nebyly motivovány snad sympatiemi nebo uznáním českého kulturního života: pro nacionálněsocialistický režim mělo v protektorátu zásadní význam především ničím nerušené využívání domácích výrobních kapacit pro německé válečné hospodářství. Na první pohled se zdá, že v takových souvislostech nehrála kultura přílišnou roli – ale právě tato sféra sloužila k tomu, aby se „předcházelo neklidu“ a aby se „ze zorného pole veřejnosti vytěsnila kritika a vzdor vůči okupační moci“.

Kultura se z německého pohledu stala nástrojem k „systematicky prováděné neutralizaci a depolitizaci“, kterou požadoval K. H. Frank ve svém memorandu ze srpna 1940 a která měla být prvním krokem na cestě k „autentické proměně národnosti“ velkých skupin českého obyvatelstva. Češi se měli spokojit s pěstováním svého jazyka a kultury, zanechat politických požadavků a přestat toužit po vlastní státnosti.

Kulturní podniky nebyly v této souvislosti zaměřeny jen na zábavu obyvatel a na odvádění pozornosti od omezení daných válkou. Zpočátku fungovaly také jako ventil, jímž mohli Češi vyjádřit své odmítání německé nadvlády – ventil, který nepředstavoval velké nebezpečí. Okupační moc nespatřovala v kulturních pořadech s českým národním akcentem žádnou nevypočitatelnou hrozbu, a pokud upustily od přímé kritiky německé nadvlády, tolerovala je.

Do jaké míry byly v konkrétních případech ponechávány prostory svobodnějšího působení záměrně, nelze vždy jednoznačně posoudit. Určité mezery mohly vznikat i tím, že na německé straně nebylo dost personálu pro plošnou kontrolu, anebo že česká místa pověřená dohledem nepracovala zcela podle daných direktiv. Přinejmenším zčásti však byly prostory svobodnější činnosti ponechávány z pragmatických důvodů. Čechům mělo být usnadněno ne-li schvalovat, pak aspoň akceptovat status quo okupační nadvlády.

V úřadu říšského protektora rychle zjistili, že kampaně jako „výchova k říšské myšlence“ a podobné pokusy získat obyvatelstvo na svou stranu, či dokonce ho přesvědčit o vlastní ideologii byly odsouzeny k nezdaru. Německé úsilí se namísto toho soustředilo na to, aby Čechům aspoň usnadnilo „vyčkávání“, tedy chování charakterizované zdrženlivostí a jistou dávkou oportunismu.

Umělcům bylo v určitých mezích dovoleno pokračovat v práci, i nadále existovaly renomované ansámbly a kulturní sdružení. Ani publiku nebyla vnucována jen propaganda a předkládána pouze lehká zábava, ale byl mu umožněn přístup k českým klasickým dílům – vše s hlavním cílem uklidňovat situaci a tak zabezpečit efektivní využití protektorátu pro německé válečné hospodářství.

Prostory svobodnějšího působení se však v rukou okupačního režimu mohly proměnit v nátlakový prostředek. Německá místa v této souvislosti pro své účely cíleně využívala extrémní pravicová uskupení, jako byla Vlajka nebo Národní árijská kulturní jednota. Ta po německém vpádu doufala, že zaujmou ústřední pozice v rozhodujících grémiích a budou tak mít možnost ovlivňovat český kulturní život. Okupační moc však nejevila zájem požadavkům radikální pravice vycházet vstříc.

Fašistický tábor neměl prakticky žádnou oporu mezi obyvatelstvem, a proto by významná účast těchto skupin na rozhodování odporovala německému cíli využívat kulturní politiky k uklidnění a „odpolitizování“ obyvatelstva. To však nebránilo německým orgánům vyvíjet na autonomní správu i na umělecké soubory a kulturní sdružení nátlak hrozbou možného zapojení extrémního pravicového tábora. Čeští funkcionáři a umělci se museli obávat, že pokud v dostatečné míře nepřistoupí na kompromisy, přijdou o zbývající prostory pro svobodnější realizaci ve prospěch radikálních skupin.

V jiných případech stačilo pohrozit rozpuštěním známých kulturních zařízení jako Národního divadla nebo České filharmonie – souborů velké symbolické síly, které na sebe často poutaly pozornost představeními s českým národním akcentem i svými snahami vyhýbat se tlaku okupační moci. Německá místa vyžadovala od zodpovědných činitelů čím dál více ústupků. Cena, jíž bylo zapotřebí k udržení těchto ansámblů, se tak stále zvyšovala.

S touto taktikou nebylo Oddělení pro kulturu říšského protektora v širším srovnání žádnou výjimkou: i v jiných okupovaných zemích německé úřady nutily domácí orgány ke spolupráci, jinak hrozily přizváním radikálních uskupení. „Uchování české národní kultury za každou cenu“, jak to formuluje historik Jan Tesař, ovšem nebylo hodnotou nezpochybňovanou. Už během okupace se z různých stran objevovala kritika příliš velkých ústupků.

V mnoha případech odůvodňovali umělci ústupky a spolupráci s německými místy snahami o „záchranu národní kultury“. Zde je ovšem nasnadě otázka, co si vůbec pod českou národní kulturou přesně představovali. V případě oněch tolerovaných méně hlídaných míst, o jejichž „obranu“ usilovali, šlo mnohdy o díla naplněná českým národním duchem i o renomované kulturní instituce, které svými představeními naznačovaly nesouhlas s německou nadvládou – a publikum to také rozpoznávalo a patřičně oceňovalo. Ve zbývajících svobodnějších oblastech se ovšem mohla rozvíjet jen určitá část českého kulturního života.

Pouhých několik let předtím se českou národní kulturou rozuměli docela jiní umělci a umělecké směry: kulturní život mezi válkami významně obohacovaly moderní umělecké proudy, například avantgarda. Velkou část české kultury utvářeli navíc umělci židovské víry případně židovského původu. A těm byly odňaty veškeré možnosti jakkoli působit (pronásledování a vraždění Židů z českých zemí si vyžádalo četné oběti i mezi kulturními tvůrci).

K rozsáhlým změnám přitom nedocházelo až po německé invazi, ale už předtím, v měsících po mnichovské dohodě. Vláda Rudolfa Berana nevydržela sice u moci ani půl roku, ale položila základní kámen ke změně kurzu, jehož závažné následky v neposlední řadě pro kulturní politiku se měly projevit zanedlouho.

I z oficiální strany zaznívaly požadavky vytlačit Židy z českého kulturního života.

Umělci jako Karel Čapek, kteří se novému kurzu nehodlali přizpůsobit, se stávali oběťmi cílených kampaní. K „české národní kultuře“ patřili podle tohoto pojetí především čeští klasici 19. století a vybraní soudobí kulturní pracovníci, kteří odpovídali změněným očekáváním. V rámci „zjednodušování veřejného života“ následovaly první kroky k budování centrálně řízené cenzury a k utváření jednotných profesních organizací pro kulturní pracovníky, a to podle přímého německého vzoru.

Pro pochopení dalších událostí má tento vývoj zásadní význam, neměnil se konečně jen oficiálně propagovaný obraz české národní kultury. Mezi funkcionáře, kteří od té doby zaujímali rozhodující pozice v orgánech a svazech odpovídajících za kulturní život, patřili do značné míry zastánci kulturněpolitického kurzu druhé republiky. Po německém vpádu zůstali ve většině případů ve funkci.

Ministrem školství byl i nadále Jan Kapras, ve velkých kulturních svazech zaujímali ústřední pozice spisovatelé jako Rudolf Medek a Miloslav Hýsek. K německé nadvládě se sice téměř bez výjimky stavěli kriticky a snažili se zachovat určitý prostor nezávislého působení. Ale národní kultura, kterou hodlali uchovávat a kvůli které byli ochotni nakonec dělat i kompromisy, se řídila pojetím kultury za druhé republiky.

V určitých otázkách se tudíž dokázali s německými místy na lecčem shodnout: jejich zájmům odpovídalo například i vyloučení židovských umělců z českého kulturního života. Snah o očistu české kultury od nežádoucích děl a o unifikaci kulturních svazů se nejenom účastnili, ale v některých případech je sami aktivně podporovali. Těmto metodám padla za oběť mimo jiné díla komunistických a antifašistických umělců, ale zasáhly i nepříliš hodnotné umění. Německá místa se cíleně přidávala ke kampaním národně konzervativních sil proti „braku“ v české kultuře a využívala jich pro své účely. Existovaly tedy přinejmenším určité překrývající se zájmy, jichž mohli pražští kontroloři kultury využívat. Okupační režim tudíž ve vlastním zájmu ponechával národně konzervativní funkcionáře druhé republiky ve funkcích tak dlouho, dokud je potřeboval pro vlastní účely.

Jak „úspěšné“, případně jak efektivní byly pokusy chránit zbývající prostory svobodné činnosti, není snadné posoudit. Jisté je jen to, že německá místa nezamýšlela zachovat tento kurz kulturní politiky natrvalo. Pro dobu dvojvládí Neurath – Frank (1939–1941) lze hovořit především o tom, že okupační moc český kulturní život i činnost autonomní správy trpěla. Bezpodmínečně mělo být zachováno zdání legality německých opatření. Byly připuštěny velké kulturní akce jako Hudební máj, ale zároveň podléhaly přísnému dohledu. Německým událostem tohoto typu, jako byly Pražské týdny hudby, pak připadala úloha vytvářet protipól českým programům.

Tato relativní zdrženlivost ovšem neměla dlouhého trvání. Mezi německé postupy už záhy patřilo postupné a navenek ne vždy patrné vyprazdňování české kulturní práce. Týkalo se to v neposlední řadě příslušných českých úřadů a kulturních svazů. Už v říjnu 1940 se v osobě rytíře Augusta von Hoop dostal do čela kulturního oddělení na prezidiu ministerské rady německý funkcionář. Hoop ze svého nového působiště rychle vybudoval jedno z nejdůležitějších míst k řízení kontroly českého kulturního života.

Postupem času nabývala opatření tohoto druhu nejenom na intenzitě, ale začala být viditelná i navenek: vytvořením úřadu a pozdějšího ministerstva lidové osvěty (MLO) se sloučily kulturněpolitické kompetence dříve rozložené mezi více úřadů. Některé orgány byly do nového aparátu převzaty takřka celé, mimo jiné Hoopovo kulturní oddělení, a Hoop sám na MLO postoupil na pozici sekčního šéfa. V průběhu správní reformy přibyli další němečtí funkcionáři.

Změna měla značné důsledky pro český kulturní život. Dozor nad umělci, soubory a pořadateli byl ve všech kulturních oblastech prováděn podstatně systematičtěji a zřetelně omezoval zbývající svobodné prostory. MLO místo pouhého sledování a kontroly usilovalo o mnohem rozsáhlejší usměrňování české kultury. K tomu, aby se tomuto cíli přiblížilo, napomáhala ministerstvu válečná omezení. Funkcionáři jako Hoop využívali zásobovacích obtíží, například nedostatku papíru k tomu, aby vyvíjeli tlak na česká kulturní zařízení: pokud se knihkupectví, kina, nakladatelství nebo pořadatelé koncertů dostatečně nepřizpůsobili, hrozilo odnětí koncese a tím hospodářský konec. Důsledky této formy kontroly měly přinejmenším stejně velký význam jako přímé cenzurní zásahy.

S omezeními způsobenými válkou šlo ruku v ruce i snižování celkového počtu kulturních tvůrců na plný úvazek. Vedlejším efektem tohoto vývoje byla ta okolnost, že MLO mělo podstatně snazší úlohu při dohledu nad zbývajícími umělci. Tento dohled zajišťoval mimo jiné takzvaný Útvar pro distribuci umělců při MLO, který ministerstvu poskytoval přehled o místech jejich vystoupení i o jejich gážích.

Vývoj směrem ke stále důkladnější kontrole dosáhl vrcholu v okamžiku, kdy byla v létě 1944 zastavena činnost většiny kulturních podniků. Těch nemnoho umělců a souborů, jimž bylo povoleno pokračovat v práci, bylo vystaveno náležitě intenzivnímu dohledu a řízení ministerstvem lidové osvěty.

Nové uspořádání správy mělo navíc značné následky pro kompetentní svazy. Orgány, které měly dosud značné slovo, jako Národní rada a k ní přičleněná Kulturní rada, stejně jako Národní souručenství existovaly sice i nadále, do značné míry však pozbyly své role nejdůležitějších a především samostatných činitelů. Od roku 1942/1943 odpovídala za organizaci programových řad většinou jiná uskupení – a zároveň byla více či méně přímo podřízena MLO. Jejich práce byla záměrně orientována na určité cílové skupiny: Kuratorium pro výchovu mládeže pečovalo o české dospívající, Národní odborová ústředna zaměstnanecká o pracující.

Do zorného pole se tak dostávaly skupiny obyvatelstva, které okupační moc považovala za zvlášť důležité, v případě mládeže za snáze ovlivnitelné. Fakt, že právě těmto skupinám byly nyní nabízeny rozsáhlé kulturní programy, vycházel z kalkulu, že tímto způsobem lze dosáhnout jejich odpolitizování nebo je možné je ve střednědobém horizontu silněji připoutat k okupační moci.

Tato taktika zároveň implikovala vymezování těchto skupin vůči ostatním částem obyvatelstva, které byly negativně vykreslovány především v Heydrichově funkčním období. Vedle „šmelinářů“ a „keťasů“ byly tyto kampaně zaměřeny zejména na inteligenci. Naopak okupační režim sám se prezentoval jako příznivec těch skupin obyvatelstva, které údajně dosud málo přišly do styku s uměním a kulturou. V této souvislosti je třeba znovuotevření Vinohradského divadla v Praze a Zemského divadla v Brně pod novým názvem a s novým zaměřením „divadla pro pracující“ chápat jako cíleně inscenované dobrodiní režimu pro české dělnictvo.

Do českého kulturního života pak začala zasahovat ještě třetí instituce, Veřejná osvětová služba, jež v řadě Umění všem poskytovala vlastní kulturní program a otevřeněji než oba zbývající svazy kladla do popředí tendenční výpovědi. Také Kuratorium pro výchovu mládeže a Národní odborová ústředna vkládaly velké úsilí do svých programů Umění mládeži a Radost a práce. Zajištěním rezervovaných představení pověřovaly zavedené pořadatele nebo si za zvláštních podmínek zajišťovaly pevně stanovené množství vstupenek. Pro kulturní zařízení byly zakázky v tomto rozsahu finančně mimořádně lukrativní.

Německé bezpečnostní orgány bedlivě sledovaly, jak dělníci a mládež na nabídku reagují. Strategie pražských kontrolorů kultury se tedy postupně měnila – s citelnými důsledky pro české umělce a kulturní zařízení. Nabídka pořadů ne náhodou vykazovala paralely s prací nacionálněsocialistických organizací a zřetelně v nich začal hrát roli cíl získat kontrolu nad životem mládeže i dělníků ve volném čase a ještě více je připoutat k okupační moci.

Neopomíjela se ani kulturní nabídka výrazně českého charakteru.

V divadlech se i nadále dávaly klasické české hry, na koncertech nechyběla Smetanova nebo Dvořákova hudba.

Ovšem pokud byly takové kusy součástí repertoáru, neměly už fungovat jako „trpěný ventil“. Publikum je nemělo vnímat jako národní symbol namířený proti německé nadvládě, nýbrž v souvislosti s německou kulturou. Známým umělcům se podsouvalo „německé pozadí“ anebo aspoň intenzivní spolupráce s jejich německými kolegy.

Tento tah nebyl vlastně nic nového. Už na jaře 1939 mohli Češi číst v novinách „informace“ o tom, jak velice byli od samého počátku v Německu oceňováni a vyzdvihováni například právě Smetana a Dvořák. Takto tendenčních výkladů od roku 1942 ještě přibylo. Českým mladým lidem se v brožurkách a výukových řadách kuratoria neustále opakoval německý vliv na prominentní umělce. Čeští klasici neměli být prezentováni přesto, že panovaly obavy z jejich národní symboliky, ale právě proto, že odpovědní činitelé si od jejich uvádění slibovali změnu jejich přijetí u publika. Pojem národní kultura měl napříště implikovat tezi, že se jedná o české umění pevně zakotvené ve velké německé kultuře. Termín „národní kultura“ tedy doznal další proměny.

Tuto změnu strategie vzala velmi dobře na vědomí exilová vláda a zjevně ji brala tak vážně, že považovala za nezbytné reagovat. Tlumočníkem jejích názorů byly především rozhlasové programy spojeneckých vysílačů. „Český člověk nepotřeboval a nepotřebuje Němce, aby mu předepisovali, co je kultura a umění,“ komentovaly například Hovory s domovem německou kulturní demagogii v březnu 1943. „Duchovní otravování celého národa, především však mládeže – to je to, čemu říkají kultura?“ tázal se o půl roku později ministr spravedlnosti exilové vlády Jaroslav Stránský.

Jaký účinek na publikum měla celkově změna strategie německé kulturní politiky a do jaké míry bylo možné zmíněné cílové skupiny takovými kroky vůbec zasáhnout, lze na základě existujících pramenů těžko posoudit. Jisté však je, že samotnou německou Bezpečnostní službu politika MLO nepřesvědčovala. Cílem se podle ní minuly především nově utvořené svazy: v kulturní sféře se obecně nepodařilo „v počtu nikoli zanedbatelném dostat do popředí politicky aktivistické a umělecky konstruktivní síly“.

Neúspěchem skončily nejenom kampaně „výchovy k říšské myšlence“, ale také pozdější pokusy kulturního oddělení české umělce i publikum „převychovat“ a podle vlastních představ je integrovat. V této souvislosti hrála jistě důležitou roli i válečná situace, pro Němce stále svízelnější. Ve fázi, kdy se wehrmacht musel na všech frontách stahovat, bylo čím dál obtížnější přimět Čechy k tomu, aby „vyčkávali“ a tím akceptovali status quo okupace.

Německé úsilí na kulturním poli nicméně přispívalo aspoň k tomu, že celková situace v protektorátu zůstávala přes svorné odmítání německé nadvlády obyvatelstvem klidná a zbrojní hospodářství fungovalo až do doby krátce před skončením války bez většího přerušení.

 

(Z publikace Nacistická kulturní politika v Protektorátu Čechy a Morava, přeložil Petr Dvořáček.)

***

VOLKER MOHN (42) Narodil se ve Velbertu, moderní dějiny a dějiny východní Evropy vystudoval na Univerzitě Heinricha Heina v Düsseldorfu, kde dnes přednáší, dva semestry také vedl semináře o dějinách německého hraného filmu na Univerzitě Karlově v Praze. Nacistické kulturní politice v Čechách a na Moravě věnoval svou dizertační práci, kterou před pěti lety obhájil, v roce 2014 mu vyšla knižně v nakladatelství Klartext a letos vyjde i česky.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Slimova pošta se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

56 reakcí na Zdání národního života

  1. NavajaMM napsal:

    OT: Pán Bavor, letí poštový holub.

    Slime, vďaka za dotaz na originálnu fotku. Zistil som vďaka tomu, že mi niekoľko stoviek starších fotiek ostalo len na CD-čkach a neprehral som si ich na veľkokapacitný disk.
    Tá pôvodná fotka je orezaná len sprava a v pravom hornom rohu som retušoval kúsok ramena syna, ktorý stál (čupel) vpravo. Šlo mi vtedy o vlny na hladine, hádzal mi tam kamienky a preto tam ostalo aj to rameno. Ľavú stranu som si všimol až doma.

  2. strejda napsal:

    Vysoce podnětné čtení. Možná až příliš. Tak mně napadá, kolik vynikajících filmů, které stojí za opakované shlédnutí, se vytvořilo v posledních 27 letech. Kolik se objevilo výborných spisovatelů. A dalo by se pokračovat.

    • Hudec napsal:

      Ano, podnětné. Možná až příliš…? 🙂

    • Slim napsal:

      Kdysi dávno, v mládí a nenávratně ztraceném dětství, jsem vždy přijížděl na neznámé místo s veselou dychtivostí, ať to byla vesnička, chudé újezdní městečko, osada nebo kolonie – všude nacházel můj dětský zvídavý pohled spoustu zajímavých věcí. Každá stavba, všechno, co neslo pečeť nějaké zvláštnosti – všechno mě zajímalo a překvapovalo, Zděná, třeba státní budova běžného slohu.., místní frajer kráčející po městě… Už zdaleka mě vábila červená střecha…. Podle vzhledu statku snažil jsem se snažil uhodnout, jaký je jeho majitel, má-li syny nebo šest dcer se zvučným dívčinským smíchem…
      Teď lhostejně přijíždím ke každé neznámé vsi a lhostejně hledím na její všední vzezření; mému chladnému zraku nic nelahodí, nic mě nerozveseluje , a to co v minulých letech probouzelo živý záblesk ve tváři, smích a příval řeči, nyní se mě nedotkne a ústa neúčastně mlčí. Kde jsi má svěží mladosti! GOGOL

      A teď mi řekněte, kolik z knih nebo filmů, které se vám kdysi líbily, vás pořád bere? Pokud bych byl stejně vybíravý jako v osmnácti, musel bych říct, že od roku 1991 jsem viděl jenom jeden jediný opravdu dobrý, tedy ”umělecký” film.
      Ale všiml jsem si, že omladina to vidí jinak. A navíc, nemá vůbec uznání pro skvělé věci, co jí vnucuju.

      • Laco G. Mlynář napsal:

        Máte pravdu Slime. Prožíváme velmi podivné období. Nedávno jsem se dočetl, že nejstarší kosterní pozůstatky člověka jsou 300.000 let staré. Historici umění odhadují, že malby ve francouzských jeskyních jsou staré 20.000 – 10.000 let, Egypt to je 7.000 let p.n.l.. Takže artefakty doložitelného umění člověk vytváří už asi 20.000 let a jeho hodnocení mělo stále stejná kritéria a na člověka působilo stále stejně bez ohledu na slohy a styly.
        Až nyní. Najednou je umění všechno. Hodnoty byly rozpliznuty a rozostřeny.
        Jenže právě ta pýcha, že teprve nyní víme co umění je a co není, je ve srovnání s oněmi 20.000 lety plnými obdivuhodných artefaktů pro mne útěchou, že jde o názory zvrácené a nepravdivé.
        Jeden můj dobrý známý, historik umění, pravil v době, kdy byl Knížák jmenován rektorem AVU, že jej utěšuje fakt, že akademické umění bylo většinou umění úpadkové.
        Takže i já věřím, že jako i dříve, čas prověřuje kvalitu a dnešní doba s oním „umění je vše“ zase přejde.

      • Hudec napsal:

        Doba nějak zrychlila a zklipovatěla a našinec nemá trpělivost číst delší texty a přitom vyčítá mlaďochům, že nečtou.
        Na tenhle tebou doporučený text jsem se soustředil a nahrála i skutečnost, že začaly prázdniny a já je u svých klientů vyhlásil se sebevědomím větším než obvykle, neb mi na podzim nastává důchodový věk a spočítal jsem rezervy a jsem jak ten starý manažer, co už může mít všechno ne v hlavě, ale u prdele.
        Vydržet v klidu sledovat film, který se mi kdysi líbil je často rachota, naposled teď „100 tisíc dolarů na slunci“ s Belmondem a Lino Venturou. Ale nakonec se to přece jen rozběhlo, jak jsem si to pamatoval.
        Dobrým testem bude příští týden ve čtvrtek 6.7. večer na Artu Vojna a mír s Tichonovem a Bondarčukem. Dlouhé scény…. ale když má člověk prázdniny….
        S knížkami je to jednodušší, ty osvědčené trvají, titulů bych se nedopočítal.
        Jo, máš recht. Naši mlaďoši mě mají rádi, nechají si dávat kapesné, platit telefony, odměny za vysvědčení a maturitu, prázdniny na Krétě a cestu do Krakova nebo Budapešti. Ale ty skvělé věci jako Hemingway nebo Údolí včel – to ne, to si vnutit nenechají. 🙂

    • LB napsal:

      Podnětné je to opravdu správné slovo. Před lety mi táta dal ke čtení články Jana Tesaře, o našem odboji, které vycházely na jaře 69 v Literárních novinách. Dneska chápu, že mi chtěl napravit mladistvé romantické představy. A tohle je další taková věc, spolu těmi dvěma články, které sem dal také Slim k atentátu na Heydricha (ten v Obrazárně je také zajímavý). Díky za ně.

      Myslím, že se podívám i po té knize, ze které je citace, prý vyjde česky.

      • Slim napsal:

        Tatínek vám dal vynikající četbu. Tesaře. 🙂 Vyznal se.

        Výborný a dostupný pramen o situaci v Protektorátu za války jsou paměti Václava Černého. 2. díl.
        Ale ono se dá najít leckde leccos. Vezměte si onen nedávný film, Anthropoid. Samozřejmě, že proti Atentátu tam leccos působí naivně. Ale domácí odboj, který u Sequense scházel, se tady vyskytuje. O londýnském pozadí se nedozvíme nic v žádném z obou filmů.
        Aby se natáhla stopáž, věnuje se hodně pozornosti vztahům Heydrich-Canaris.
        To není výtka Sequensovi, prosadit film aspoň tak jak byl, mu jistě dalo fušku, film se natáčel až v r. 1964.

        Jinak hodně práce na připomenutí domácího odboje udělal Jaroslav Čvančara, už v osmdesátých letech ještě jako amatérský badatel (mám dojem, že je to otec oné velmi PLNOštíhlé herečky).
        Třeba tady, kde probírá rodinu Zelenkových a Moravcových (hlavní hrdiny ve filmu hrají Toby Jones a vynikající Alena Mihulová).

        https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1202/016-032.pdf

  3. lacogroessling napsal:

    V okupovaném Polsku řádili Němci opravdu brutálně, stačí si přečíst Malaparteho. Proč tomu tak bylo? Nacisté chápali Čechy a Moravu také historicky. Takže rozdělení na obě země bylo již rozhodnutí Rudovouse a ten zemřel 1190. Český král byl kurfirst a jeho území, byť volně, spadalo k Říši. Navíc v době II. SV i v Protektorátu žilo mnoho Němců, případně fungovala smíšená manželství. Když k tomu připočteme ekonomiku, bylo mnohem výhodnější pro okupanty, nechovat se zde jako v Polsku. Takže se jednalo o chladný kalkul, ne nějaké privilegium.
    Nicméně po atentátu na Heydricha pravil Hitler, že českému národu po vítězné válce předloží k proplacení směnku. Co mělo být jejím obsahem si lze snadno domyslet.

    • Slim napsal:

      Myslím, že Němcům obecně připadali Poláci schmutzig. Ne nadarmo se německy mluví o „polnische Wirtschaft“ (zatímco my říkáme „turecké hospodářství“). A Poláci (pokud se moc nepletu) zase pokládají Čechy za polo-Němce.

      • Laco G. Mlynář napsal:

        Ony ty evropské národy se měly tak rády, že se vzájemně častovaly vyvyšováním jeden nad druhého, viz. böhmisches Dorf, španělská vesnice, It’s Greek to me, chińszczyzna, nebo také nesrozumitelné jako český film. Slavné je také Cimrmanovo „Inu Turecko, políčka řádně obdělána“.
        V nedávném rozhovoru šéf Francouzsko-české obchodní komory pravil, že pro Francouze jsou Češi něco jako slovanští Němci, jenom se za to nemusejí omlouvat. S ohledem na to, že pro Francouze je Němec hoden opovržení, není to slovanské Němectví nic moc vyznamenání.
        Utěšuje pouze, že pro Angličany je každý Francouz žabožrout, nebo-li frog.
        Holt máme se tu všichni tak rádi.

        • Slim napsal:

          nesrozmitelné jako český film

          Tak to jsem ještě neslyšel.

          Jednou jsem přijel do recepce pařížského hotelu o francouzské holi a recepční (byli jsme staří známí) mě uvítal veselým: Ah monsieur, canne anglaise 😀

          http://la-reference-medicale.com/184-canne-anglaise-bequille

          • Hudec napsal:

            Jo jo, to je obvyklé polské přirovnání. Český film = španělská vesnice.
            Můj oblíbený polský humorista Jerzy Wittlin ve svém dílku „Vademecum dla tych, którzy po raz pierwszy“ (vyšlo i česky v Lidovém nakladatelství v roce 1975 s kresbami Vladimíra Jiránka ) popisuje mj, jaké to je, být poprvé na zahraničním filmu.
            O první návštěvě amerického filmu píše: „Film začíná obvykle krajinou. Je-li krajina plná rozervaných skal, začíná se střílet ihned. Jsme-li ve městě, začne se až v polovině filmu, je-li krajina přímořská, naděje na střelbu je malá…“, atd. Což jak jistě uznáte, je velmi vtipné a tak to pokračuje dál.
            Podobně veselé je to o prvním shlédnutí filmu francouzského, švédského atd. Dovolím si opsat vše, co píše o první návštěvě kina s českým filmem, pak to jejich úsloví bude plně čitelné:
            „Na hasičském bále osamělý mladý muž, který sedí u stolku a pije pivo, naznačí očima osamělé dívce, jež sedí u sousedního stolku a pije limonádu brčkem, že si jí všiml. Dívka mu to oplatí úsměvem. Načež se chlapec rovněž usměje. Po půlhodinové výměně úsměvů mládenec vstane a vyzve dívku k tanci. Dívka se zvedne a následující půlhodinu spolu tančí. Pořád. V poslední půlhodině filmu postupně: mládenec doprovodí dívku ke stolu, vrací se ke svému, dívka si objedná další limonádu s brčkem, mládenec si objedná další pivo. Načež následuje nedlouhá výplatní listina účinkujících a technického personálu.“
            A to ještě nepopisuje Homolkovi…..
            No vidíš, Slime, donutil jsi mě najít v knihovně jednu postarší knihu a je pořád stejně dobrá a mrzí mě, že ji tu nemohu opsat celou, protože je to celkem prča inteligentní a rád bych se o ni podělil. Má až trochu cimrmanovský břink, nebo snad jako Zákony profesora Parkinsona nebo tak něco.

            Jé, hele, Bavore, já teď (snad) budu mít prázdniny. Co kdybych sem postupně ty Wettlinovy „filmy poprvé“ přepsal? Jednotlivě po kouscích to takové klády nejsou. Protože s tím Jemenem…. nevím nevím 🙂 .

    • Bavor V. napsal:

      S ohledem na popis je mnou uváděná kniha „Co daly…“ přímo zázrakem. Protože vyšla právě v té horší době (1944)

  4. Slim napsal:

    Nerad odbočuji, téma mi přijde zajímavé… :-)

    Velký Babišův rozhovor v LN, přes 2 strany. Prý (budu číst až večer) odmítl referendum o vystoupení z EU. POTŘEBUJEME EU, NE CZEXIT.
    Vidíte, že tímhle Drahoše asi nezdiskreditujete.

    • Laco G. Mlynář napsal:

      Před dvěma dny byl na Aktualne.cz článek jaké bezva preference má Drahoš, vyšší, než Zeman. Napsal jsem do diskuse, že stačí, aby Zeman ve druhém kole Drahošovi připomenul, že má stále na internetu podpis pod Výzvou vědců proti xenofobii a skončí jako Schwarzenberg s Benešem poslaným do Haagu. Následovala spousta reakcí až cenzor můj příspěvek po 10ti hodinách smazal. Kavárna maká tvrdě na Drahošovi, ale tvrdím, že nemá šanci.

    • Bavor V. napsal:

      Odmítl czexit s tím, že je třeba EU změnit na volnější.

      • Slim napsal:

        S tím, že v této náladě by naštvaní voliči mohli volit výstup. A že E. potřebuje reformu (to si myslí i Macron) a že my jsme se tam dosud chovali jako hlupáci (Kužvart neuměl angl., Telič tam byl jen chvíli, Špidlu raději nechce komentovat. Ze Sobotky má taky srandu, že potřebuje dolmečra).
        Což je nesporné, a malá jazyková „volnost“ našich vrcholných rozumbradů je důležitá okolnost.

        • Hudec napsal:

          Ani s geniální jazykovou vybaveností z ČNB Bundesbanku neuděláš.

          • Slim napsal:

            To by ses rovnou musel odstřelit, že jsi Čech a ne Němec, nemyslíš?

            2) V&M by se filmovat neměla, nejde to, je to jako převyprávět hudbu.
            A Tichonov v paruce vypadá směšně, s tím svým dlouhým nosem. Dobře vypadal jako Stierlitz. Moje soukromá teorie je, že v Mosfilmu nějaká jeho milenka, produkční nebo tak, zjistila že mu sekne SS rovnošat a tak donutila Semjonova, aby to napsal. Víš, že ty uniformy navrhl Hugo Boss?
            Je tam ale herec, Leonid Broněvoj, kterýmu zajímavě vyšel Gestapo Muller. A k tomu sonorní hlas Soběslava Sejka (nebo to byl Dalimil Klapka??)

            Vtipy o Stierlitzovi byly v SSSR kultovní, stejně jako Radio Jerevan. Jeden použváme:

            Stierlitz se zamyslel, zalíbilo se mu to, a zamyslel se ještě jednou. 🙂

            Zdravím Centrálu… Justas

    • Hudec napsal:

      Stačí vzpomenout, že o vstupu do EU se referendum konalo. To jsme ještě byli relativně svobodní, nebo jak to teď….. ?
      Za necelých patnáct let ti dříve moudří občané totálně zblbli a přestali být svéprávní?
      Když nějaký jev nevyhovuje na grafu, stačí upravit měřítko a stane se buď významným, nebo naopak. Na realitě to nic nezmění, ale blbeček si toho nevšimne.

  5. z/a/drátovaný Rosťa napsal:

    Omluva za OT
    Vpravo se dá rozkliknout zajímavá tabulka st. dluhu
    http://www.sinagl.cz/zpravodajstvi/18-z-ceskych-medii/7333-politicka-valka-o-vsechno.html

  6. NavajaMM napsal:

    „Zpočátku fungovaly také jako ventil, jímž mohli Češi vyjádřit své odmítání německé nadvlády – ventil, který nepředstavoval velké nebezpečí.“
    Tento prístup prevzala aj strana v období reálneho socializmu. Tým, že niečo zaznelo na javisku, na plátne, vyšlo v časopise, sa obvykle naozaj nič nezmenilo a ľudia mali ilúziu, že sa mení.

    • NavajaMM napsal:

      Fakt trápne.
      Poznámka k angličtine ako európskej lingua franca. To postavenie nemá primárne kvôli tomu, že Spojené Kráľovstvo je popredný člen EÚ. Angličtina je lingua franca aj v Belgicku. A to dokonca natoľko, že som stretol Valónov, ktorí nevedia po flámsky a Flámov, ktorí odmietajú hovoriť francúzsky, hoci rozumejú. A tak spolu hovoria anglicky.

      Mimochodom, Belgičania a Holanďania sú prví, ktorí odmietnu nemčinu ako úradný jazyk.

      • Laco G. Mlynář napsal:

        Nemluvě o Švédech, Finech a Dánech.
        Je to zajímavé, v padesátých letech, ačkoliv jen kousek od války se skoro nikdo neučil angličtinu, pouze ruštinu a němčinu do nás hustili. Na konci šedesátých let už se to začalo vyrovnávat, také asi z důvodu měkké sily angličtiny v kultuře. No a dneska Němci skoro prosí, aby se někdo učil německy. Jediná síla Německa a tím i Němčiny je daná ekonomikou. Jinak stát třetí ligy a nikde žádný potenciál na postup vpřed. Poprvé v historii. Celkem mi to konvenuje.

  7. Asfalt napsal:

    Bavore,
    stáváte obětí mých nemravných choutek.
    Vpravo jsem si všiml tweetu, kde říkáte, že na emigraci není nárok a mluvíte o zfackované Merkelové a rozhodnutí ESD v prejudiciální otázce udělení humanitárního víza. S emigrací ale předevíším souvisí azyl a vzpomínám, jak jsme se kdysi bavili o diskreční pravomoci a o prezidentu, co taky někdy musí a jindy zase jen může a tak podobně. Ke starému tématu si proto dovolím předložit tentokrát místo Ústavy zákon o azylu: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1999-325 .
    Ten v § 12 se uvádí: Azyl se cizinici udělí, bude-li v řízení zjištěno …. Vedle tohoto politického azylu existuje azyl i humanitární, který řeší pro změnu § 14 azylového zákona slovy: V případě hodném zvláštního zřetele lze azyl udělit….
    Nárok je právo uplatnitelné před státní mocí. Např. právo na azyl může nebo nemusí zakládat nárok podle toho, zda rozhodující orgán musí (na základě zákona) nebo jen může (na základě zákonem svěřené diskreční pravomoci) azyl udělit.
    Je tedy na azyl (bez ohledu na humanitární vízum, k němuž se vyjadřoval ESD) právní nárok nebo není? Snad Vás moje otázka nepobouří. Berte to prosím jako kvíz obdobný těm, který Vy dáváte čtenářům z oblasti hudby .:)

    • Bavor V. napsal:

      Asfalte
      jak jsem koupil, tak prodávám. Ne, že bych si nepřál, aby to byla pravda, ale takhle to prostě chodí po síti a já si občas dopřeju to potěšení, pustit to dál. Ze stejného zdroje tu bude ještě jeden článek, takže v pondělí v podvečer můžete svůj ostrovtip brousit dál.
      Na vaši otázku samozřejmě neodpovím, protože na rozdíl od hudby, která je známá skoro všem, tady jsem prostě vedle a naopak jsem rád, když se ozve někdo, kdo ví více a lépe než já. 🙂

      • Asfalt napsal:

        Já se zeptal jen tak ze zábavy, aby řeč nestála, z přátelství nebo tak něco. Nejde o ostrovtip nebo pravdu nebo nepravdu, ale spíš o to, že jednou jsme toto samé v bledě modrém už řešili a mě trochu zajímalo, zda naše diskuze něco zanechala.
        Jinak k problému samotnému netvrdím, že se nějak zásadně mýlíte, ale úplnou pravdu také nemáte.
        Hezký den 🙂

  8. z/a/drátovaný Rosťa napsal:

    Tak jsem se dočetl, že se po dálnici stěhoval jakýsi šrot. Cosi se údajně srazilo, něco jiného spadlo do příkopu a nemohlo ven a tak to společnými silami zatarasilo průjezd v první den prázdnin, kdy jistě někteří si dovolili jet už na dovolenou. Kolony, kam oko dohlédne. Ještě, že začal platit ten zákaz pro náklaďáky.

  9. NavajaMM napsal:

    OT: MH17
    Blíži sa smutné výročie a tak sa znovu začínajú objavovať pripomienky. Na ruských zdrojoch (RT) zverejnili, že ruské primárne dáta z radarov neobsahujú ani stopu po strele BUK, ktorá by smerovala od juhu a od východu, kde ležalo údajné miesto odpalu podľa JIT. Dokonca ruské oficiálne miesta (Oleg Storčevoj) tvrdia, že keby nejaká strela BUK križovala dráhu MH17, musela by byť na ruskom radarovom zázname. Let strely by trval 35 s a na zázname radaru by musela byť strela viditeľná najmenej dvakrát.
    (https://www.rt.com/news/394310-radar-data-challenges-probe-mh17/)

    Táto vec zrejme nie je len ruská propaganda, 28.6. o tom písali aj Holanďania presne citujúc ruské zdroje, bez náznaku obvyklej mainstreamovej kritiky.
    (https://www.geotrendlines.nl/russische-radargegevens-spreken-officiele-verklaring-mh17/)

    Ruské dáta z radarov sú úplne kľúčové. Keby ich JIT zobralo do úvahy, musí zahodiť absolútne všetko, čo doteraz vyprodukovala.

  10. Slim napsal:

    ANO by mohlo koalovat s jakoukoliv stranou?
    https://www.novinky.cz/domaci/442447-posledni-pruzkum-pred-prazdninami-koalice-mimo-snemovnu-cssd-ctvrta.html

    S kým by to asi bylo, kdyby lidovci zůstali mimo? ODS? Soc-dem? To jsou tak jediné dvě co se mi zdají přicházet v úvahu.. Nebo pokus o menšinovou vládu?

    • Slim napsal:

      PS. Tenhle průzkum dost sráží šanci „žluté“ koalice. Protože pak už bude jen zářijový, který vyjde v říjnu. Je ovšem fakt, že je hodně nerozhodnutých, co budou hledat na poslední chvíli

      • Miluše napsal:

        Bude také hodně záležet na tom, jak budou politici „komunikovat k občanům“.! 🙂
        Literární noviny (7/2017) píší:
        Jazykový babylon české politiky se opět dostal na novou úroveň. Politici a političky nadmíru používající slova komunikace a komunikovat objevili novou, zřejmě vyšší, formu sdělování svých předvolebních programů. Začali používat slovní spojení „komunikovat k občanům“, nikoli „s občany“. Nechtěně zveřejnili, jak si to vlastně představují. Jedni budou mluvit, druzí poslouchat, neodpovídat a držet krok. 😦

      • Minorita napsal:

        Koala s modrými je dost pravděpodobná, pokud ptáci klasicky nepředvedou jejich arogantní vítěznou povolební etudu 😁 … Průzkumy jsou , jak jen to slušně říci, poněkud předčasné … Nicméně mně děsí reinkarnace mnohých politických zombie …m.net

Komentáře nejsou povoleny.