CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 19


Vztahy Čechů a Slováků k Ukrajincům

V DOBĚ širokého rozpětí ukrajinského státu za Vladimíra Velikého stýkaly se stát český a ukrajinský přímo. Sporné pohraniční otázky byly vyrovnány brzy tak, že Vladimír žil, jak praví nejstarší staroukrajinský letopis, v přátelství s českým vladařem (v Ipatském letopisu nazývá se český soused Vladimírův Ondronikem, v Lavrentském Andrichem). Dvě ženy Vladimírovy byly Češky. Od jedné měl syna Svjatoslava, od druhé Vseslava. Tuto zprávu čteme v Ipatském letopisu pod r. 980. Později král Danylo konal pochody do českých zemí, dobývaje si středověkým způsobem slávy rytířské, poněvadž „nikdo z knížat nebojoval dosud v zemi české“. Zanedlouho došlo však k míru a přátelství mezi sousedy, takže již o Lvu Danyloviči se píše v Ipatském letopisu z r. 1291: „Lev jel do Čech na sněm ke králi, neboť choval ke králi českému velkou lásku a měl s ním mír do konce života. Král obdaroval Lva všelijakým i drahým i dary a propustil jej s velkou ctí.“ Vážnějších konfliktů mezi ukrajinským a českým národem nebylo. Naopak pojí oba národy celé pásmo společných kulturních a hospodářských zájmů a těsných styků politických již od nejdávnějších dob.

Přes Rus-U krajinu vedla z české země starodávná cesta na východ, jíž vzpomínají arabští cestovatelé už v 10. století. Čeští obchodníci putovali do Kyjeva a jiných staroukrajinských středisk, poznávali ukrajinský národ a jeho kulturu a přinášeli i své kulturní vlivy, které sahají do prvních dob křesťanství v tom to území. Církev a zvláště slovanské bohoslužby byly silným činitelem vzájemného sblížení. Soustavný výklad o tom je podán na jiných místech tohoto sborníku, takže tu stačí připomenout jen jednu charakteristickou skutečnost. Od 11. století byly známy a rozšířeny na Ukrajině životopisy českých svatých Václava a Ludmily a s jejich jmény, převzatými do řecko-ukrajinského kalendáře, se tu setkáváme po celou řadu dalších století. Naopak zase v starém klášteře sázavském byla uctívána památka ukrajinských světců Borise a Hliba.

Po potlačení slovanské bohoslužby v českých zemích nabyl důležitosti fakt, že slovanská bohoslužba řeckého ritu i církevní slovanské knihy byly všeobecně užívány v sousedních, nejlépe Čechům známých ukrajinských zemích a že odtud pocházely nejčastěji slovanské knihy i jejich pisatelé, kteří se v Čechách objevovali. Proto byly církevněslovanské knihy, jejich jazyk i abeceda, v nichž byly psány, v podvědomí tehdejších Čechů spojovány s Rusíny. Tak např. na pergamenovém listě velkého latinského rukopisu, zvaného Gigas librorum nebo Codex diabolicus, který byl původně chován v benediktinském klášteře v Břevnově a v 17. století byl Švédy odnesen z královského hradu pražského na sever, je pod cyrilskou částí slovanského azbukovníku podpis opata Diviše cyrilicí a poznámka Alphabetum Ruthenorum. Za Rusína označuje na počátku 14. století kronika Dalimilova dokonce sv. Methoděje („Ten arcibiskup Rusín bieše, mšu svú slovansky slúžieše“).

Po kultuře církevněslovanské bylo časově druhým sbližovacím momentem mezi zeměmi českými a ukrajinským i hnutí husitské. Slovanská liturgie a Písmo svaté, přijímání pod obojí, bližší styky mezi duchovenstvem a věřícími, ženatí kněží jakož i některé demokratické řády církevní organisace sbližovaly husitství s církví pravoslavnou a později s řeckokatolickou církví ukrajinských zemí.

Protektorkou husitů byla mezi jiným i královna Soňka z rodu ukrajinských pravoslavných knížat Holšanských, čtvrtá manželka krále Jagajla a matka králevice Vladislava. Vynikající význam pro sblížení mezi českými a ukrajinským i zeměmi měla pražská Karlova universita, na které bylo nemálo posluchačů, nazývaných Rutheni, a při níž byla na začátku 15. století zřízena kolej pro akademickou mládež z litevsko-ukrajinských zemí. Ukrajinští odchovanci Karlovy university rozšiřovali v rodném kraji slávu české kultury a popularisovali jméno Jana Husi a jeho učení. Husitství mělo velký vliv na organisaci ukrajinského měšťanstva a především církevních bratrstev v západoukrajinských oblastech. Prof. Hruševskyj s poukazem na české pravzory správně nazývá Lvov koncem 15. století a později v 16. století ukrajinskou Prahou a kozáctvo paralelou k Božím bojovníkům.

Významný úkol připadl českým vzorům také v dějinách ukrajinského překládání bible. O překladu Skorynově, tištěném počátkem 16. století v Praze, podali tu výklad již autoři jiní. Bible Skorynova a česká bible z r. 1506 měly velký vliv na ukrajinské překlady Sv. písma v 16. století, zvláště na Peresopnické evangelium z r. 1556- 61. U vedená česká bible zanechala bezprostřední stopy svého vlivu v bibli Vasyla Zuhačevyče z Jaroslavě z r. 1568 a v evangeliu Tjapinského z r. 1570, jakož i v několika rukopisných evangeliích ze 16. a 17. století.

Jak ukazuje novější bádání prof. A . Jakovleva a částečně i akademika prof. Vasylenka, sahá expanse české kultury i do oblasti ukrajinského práva. To mělo v minulosti svou hlavní oporu v Ruské Pravdě knížete Jaroslava z 11. století, která jest nejstarší juridickou památkou slovanskou a má své analogie v některých normách a ustanoveních práva staročeského. Později však se projevily v památkách práva litevsko-ukrajinského státu velice zřejmé a názorné vlivy práva českého, zvláště Zřízení zemského z r. 1500. Tyto vlivy vidíme v obsahu i jazyku t. zv. Litevského statutu v redakcích z r. 1529, 1566 a 1588, v Litevském procesu a v Litevské metrice. I o tom bylo již pojednáno na jiných místech sborníku.

České vlivy a česko-ukrajinská vzájemnost projevily se i ve sféře folkloru. Z nejstarších projevů těchto styků vzpomeneme ukrajinské národní písně o vojevodovi Štěpánovi, která se začíná slovy: Dunaju, Dunaju, čemu smuten tečeš? Tato píseň se uchovala v mluvnici Jana Blahoslava z r. 1571. Zapsal ji Blahoslavův přítel Nikodém v západní části jižního Podkarpatská, ve vesnici Benátkách u Bardějova.

Do ukrajinských zpěvníků silně pronikají české náboženské písně, zvláště písně z bratrských kancionálů, jako byly Písně chval božských z počátku 16. století i pozdějších. Jejich vlivy, a to i v podobě _ nepatrně změněných českých textů, nacházíme především v náboženských písních západní části jižního Podkarpatí. Svědčí o tom názorně sbírka, nazvaná F. Tichým Moskevský zpěvník podle místa, kde se nyní rukopis tohoto zpěvníku chová. Není to sbírka písní moskevských, nýbrž podkarpatských, ze začátku 18. století. Jmenovaný vydavatel poukazuje k tom u, že ze 183 písní tohoto sborníku, mezi nimiž jsou i písně světské, je 22 písní českého nebo slovenského původu, jež se tam dostaly především ze slovenského sousedního území. Některé z těchto písní pronikly až na jih do Bačky, kde žijí ukrajinští kolonisté, jejichž předkové tam přišli v době Marie Terezie ze slovensko-ukrajinského pohraničí. Tam zvláště ve zpěvníku Jury Bindase pronikly i písně původu slovenského. Nemálo písní, obsažených v uvedených sbornících, nalézáme v několika nevydaných ještě rukopisných zpěvnících z Podkarpatí, z nichž dva jsem tam nalezl v horských chýších. Některé z těchto písní se dostaly i do nejpopulárnějšího ukrajinského sborníku náboženských písní, do Bohohlasnyka Počajevského z r. 1790 i do pozdějších jeho vydání. I v některých podkarpatských zápisech písní, uveřejněných Lučkajem, Holovackým, Hnatjukem a j., nacházíme ozvěny českých neb slovenských folklorních vlivů.

Je se tu třeba zmíniti i o prvních zápisech melodií ukrajinských národních písní, které uveřejnil Čech Jan Práč ve sbírce, vydané v Petrohradě roku 1790 a potom ještě častěji pod názvem Sobranije russkich narodnych pjeseň.

Že se na Ukrajinu dostaly také české verse západoevropských legend, povídek, románů a apokryfů a že se tam v 17. a 18. století čtly v domácím zpracování, bylo pověděno již na jiném místě a v jiné souvislosti. Zmínky si také zaslouží, že z počátku století 18. máme pozoruhodné vzpomínky na cestu po U krajině r. 1708— 09 a o bitvě pod Poltavou od Slováka Daniela Krmana, který byl vyslancem u švédského krále Karla X II.

Na cesty zcela nové se dostávají vzájemné styky Čechů, Slováků a Ukrajinců národním obrozením českým na konci století 18. a v první polovici století 19., neboť buditelé čeští a slovenští se dostali brzo do styku s kulturním i pracovníky ukrajinskými. Měli potom přední úlohu v obrození ukrajinské literatury a ukrajinského národa v západoukrajinských zemích, které náležely k rakousko-uherskému státu, a projevili důležité známky svého vlivu i v literatuře přidněpranské Ukrajiny v rámci státu ruského.

Význačné místo připadlo na tom to poli J. Dobrovskému. Udržoval buď bezprostředně neb nepřímo, zvláště prostřednictvím V.F.Durycha, styky s významnými haličsko-ukrajinskými činiteli a měl vliv na gramatické práce celé řady haličských učenců. S pomocí V. F. Durycha obdržel od Jeronýma Striljeckého ve Vídni kremenecké přepracování gramatiky M. Smotryckého a důležité zprávy o knihách, uložených v mukačevské knihovně biskupa Bačinského. Prostřednictvím Kopitarovým vešel Dobrovský do písemného styku s přemyšlským učencem, autorem gramatiky Ivanem Lavrivským.

O starých ukrajinských tiscích i jiných filologických a literárních záležitostech se informoval u učeného basiliánského ihumena O. Varlaama Kompanevyče. Zájem o jižní Podkarpatsko projevil statí o marmarošských Ukrajincích, které nazývá Rusnjáky, a zanechal po sobě sbírku ukrajinských národních písní, vydanou teprve r. 1923 prof. V. A . Francevem. Věnoval plnou pozornost průkopnickému dílu J. Kotljarevškého Eneida a považoval tu to báseň za důležitý příspěvek k poznání maloruského (ukrajinského) jazyka.

Protože se Dobrovském u nepodařilo, jak zamýšlel, poznati jazyk lidový na místě v ukrajinských zemích, neurčil vhodného samostatného místa ukrajinskému jazyku ve své systematice slovanských jazyků. Studoval však s největší pozorností staroukrajinské jazykové a literární památky, vytýkal v nich rozhodující význam církevně-slovanského jazyka, zajímal se o tvořivost ukrajinského lidu, projevující se i novějšími literárními pracemi, a dosáhl takové autority, že zvláště svým i Institutiones (1822) měl velký vliv na autory haličských gramatik a gramatických studií, na Iv. Lavrivského, Jak. Holovackého, Mych. Lučkaje („ in slavica ductorem meum fuisse Dobrovskyum , quem sequi gloriae mihi duco“), a j. Podával jim příklad vědeckého badání a někdy a contrario je povzbuzoval k samostatné práci a k odchylným novým výsledkům , jak to vidíme na př. u Ivana Mohylnyckého, autora význačných gramatických prací (na př. Gramatiky z r. 1823), který když hájí samostatnost ukrajinského jazyka proti velkoruskému, se omlouvá, že někde se odvážil míti jiný názor než Dobrovský .

Čeští a slovenští přední spisovatelé-buditelé, jako P. J. Šafařík, Jan Kollár, Karel Havlíček Borovský, F . L. Čelakovský, Fr. Palacký a jiní měli nejen velký vliv na literární a národní probuzení ukrajinského národa v Haliči, nýbrž i na slavofilskou ideologii a literární směry význačných spisovatelů Ukrajiny nad Dněprem .

Mnoho dokumentů k dějinám těchto styků ještě není uveřejněno, cenné příspěvky k objasnění

tohoto tématu byly však publikovány zvláště v materiálech a bádáních Iv. Bryka, K. Studynského, M. Teršakovce a v celé řadě vědeckých spisů českých badatelů, které budou dle možnosti uvedeny dále. Významná úloha připadla tu zvláště Pavlu Jos. Šafaříkovi. Byl v bezprostředních stycích s celou řadou ukrajinských spisovatelů v Haliči, dopisoval si již na začátku třetíh o desítiletí 19. století s Iv. Mohylnyckým , Iv. Vahylevyčem a Jak. Holovackým a dostával od nich cenný materiál a články z oblasti ukrajinské ethnografie, folklóru, paleografie a j. Materiálu takto získaného užil ve svém Slovanském Národopise a články uveřejňoval v Časopise Českého Musea, který nejen v této době byl hlavním orgánem česko-ukrajinských styků, nýbrž i podnes jim věnuje vedle Slovanského Přehledu velikou pozornost.

Nemenší důležitost měla v dějinách obrození haličské Ukrajiny díla Jana Kollára. Kollár se znal osobně s některým i ukrajinským i spisovateli, na př. s J. Holovackým, který byl nadšen jeho ideami a šířil v Haliči Kollárova díla, zvláště jeho Slávy dceru. T o to básnické dílo mělo vliv na Mark. Šaškevyče, zvláště na vytvoření jeho slovanské ideologie. Tento vliv projevil se zřejmě v Šaškevyčově básni Upomínka (Zhadka), která jest ozvěnou Předzpěvu k Slávy dceři. Na titulním listě Rusalky Dnistrové z r. 1837, této vlaštovky obrození haličské Ukrajiny, čteme motto z Kollárovy Slávy dcery, a v předmluvě k národním písním uvádí Šaškevyč motto z Kollárova Ohlášení zpievanek.

Ve sbírce Rusalka Dnistrovaja uveřejňuje M. Šaškevyč také své překlady z Králodvorského rukopisu, Kytice, Jelen a Žežulice. Vidíme tedy, že vliv českých buditelů a českého romantism u na genesi Rusalky Dnistrové má veliký význam.

Bezprostřední vliv na Šaškevyče měl Jan Pravoslav Koubek, který žil mezi r. 1830- 36 v haličské. Stejnou úlohu měl i Karel V. Zap, který věnoval celou řadu článků v Časopise Českého Musea ukrajinském u národu v Haliči, jeho písemnictví a lidové tvořivosti. Byl prvním informátorem Karla Havlíčka Borovského za jeho pobytu ve Lvově v r. 1842 a zprostředkovatelem mezi ním a haličskoukrajinskou veřejností. O navázání přátelských česko-ukrajinských styků přičinili se kromě Zapa i čeští spisovatelé Dundr a Rittersberger, kteří žili nějakou dobu v Haliči. Důležitý výklad o význam u těchto českých spisovatelů pro ukrajinsko- českou vzájemnost podal prof. Jiří Horák.

Významné místo v dějinách ukrajinsko-českých styků náleží zvláště Karlu Havlíčku Borovskému. Ve své stati Slovan a Čech z r. 1846 vyslovil v Pražských Novinách tato památná slova: „Malorus – Ukrajina jest ustavičná kletba, kterou sami nad sebou vyřkli Poláci a Rusové“, a další odůvodnění těchto slov končí takto: „Tak se na Polsku a na Rusku mstí potlačená svoboda Ukrajiny.“

Slovem i dílem dokázali své přátelství k ukrajinskému národu velicí vůdcové Čechů F. Palacký a F. L. Rieger. František Palacký zdůraznil již r. 1830 v Časopisu Českého Musea samostatnost ukrajinského národa a jeho jazyka na území, sahajícím od uherského Podkarpatská až ke Kubáni. Celou silou své výmluvnosti hájili Palacký a Rieger ukrajinské záležitosti proti úskokům a útokům protivníků na slovanském sjezdu v Praze r. 1848 a na říšském sněmu v Kroměříži r. 1848— 49.

Přirozeně, že nejživěji a nejsilněji se projevily české a slovenské vlivy i ukrajinsko-česko-slovenská vzájemnost mezi Ukrajinci haličskými, kteří patřili spolu s Čechy a Slováky do téhož rakousko-uherského státu. A však živý ohlas nalezlo literární hnutí Čechů a Slováků i ve východních ukrajinských zemích a především na universitách v Charkově a v Kyjevě, které se svého času staly středisky slavofilských ideí. Vřelými propagátory těchto slovanských styků byli především ukrajinští spisovatelé Ambrož Metlynskyj, M. Kostomarov a Osyp Bodjanskyj. Z českých spisovatelů těšili se zvláštní pozornosti Čelakovský, Kollár a Šafařík. Několik básní Fr. Lad. Čelakovského, který již ve své sbírce slovanských národních písní z r. 1822 uveřejnil také několik písní ukrajinských, přeložil do ukrajinštiny Ambrož Metlynškyj a vydal je r. 1839 ve své charkovské sbírce nazvané Dumky, pisni ta ščedeščo (Dumky, písně a všelicos) pod názvem Ozvěna z Čechie

Důležitou úlohu v dějinách slovanské vzájemností na Přidněpranské Ukrajině měl P.J. Šafařík. Jeho díla překládal do velkoruštiny Ukrajinec Osyp Bodjanskyj. R. 1837 vyšly v Praze Šafaříkovy Slovanské starožitnosti a již r. 1837 a 1838 vychází překlad Bodjanského s předmluvou, ve které překladatel s nadšením zdůrazňuje cenu této knihy pro slovanský svět. R. 1842 vydává Šafařík v Praze svůj Slovanský národopis a již r. 1843 vychází v Moskvě překlad tohoto spisu do velkoruštiny zase z pera Bodjanského s vřelou předmluvou. Bodjanskyj byl již od r. 1836 v korespondenci se Šafaříkem, a r . 1837 se s ním seznámil osobně v Praze. Styky mezi ním a Šafaříkem byly od počátku dobré a srdečné.

Slovanské vlastenecké hnutí českého národa, slovanský sjezd v Praze r. 1848, slávofilská literatura a především Kollárova Slávy dcera a spisy Šafaříkovy a Čelakovského měly nesporně velký vliv na Bratrstvo sv. Cyrila i Methoděje, které se zorganisovalo v r. 1845— 46 v Kyjevě a v němž měli přední úlohu Kostomarov, Ševčenko a Kuliš. Účelem Bratrstva bylo zřízení veliké demokratické federace slovanských národů. Hlavní body programu a stanov, načrtané Kostomarovem, byly tyto: duchovní a státní sjednocení Slovanů jest pravým určením, k němuž Slované mají směřovat; při federativním sjednocení každé slovanské plémě má míti svou samostatnost; takovým i plemeny jsou Jihorusové (Ukrajinci), Severorusové s Bělorusy, Poláci, Češi se Slováky, Lužičané, Srbové s Korutanci a Bulhaři; každé plémě má míti národní vládu a svůj sněm, a zachovávati svrchovanou rovnost občanů; vláda, zákonodárství, právo vlastnické a osvěta u všech Slovanů mají být založeny na svatém náboženství Kristově; při plné rovnosti mají býti vzdělání a čistá mravnost podmínkou vládnutí; má býti zřízen obecný slovanský sněm z představitelů všech slovanských národů. Bratrstvo se snažilo odstranit všeliké plemenné a náboženské nepřátelství, zrušit nevolnictví a rozšířit všeobecnou vzdělanost.

V stanovách Bratrstva vidíme vrcholy slovanské ideologie, ke kterým se povznesla slovanská myšlenka ve svém historickém vývoji.

V padesátých a šedesátých letech 19. století našla ukrajinská historická minulost živý ohlas v českém písemnictví zvláště v dílech Jos. Václava Friče. Tento nadšenec pro svobodu zdramatisoval Gogolova Tarase Bulbu (1857) a zvláštní pozornost věnoval poltavské bitvě r. 1709, kterou srovnává s katastrofami na Kosově poli a na Bílé hoře, a hrdinovi osvobozovacího boje Iv. Mazepovi. Fričovo drama Ivan Mazepa, vydané v Praze r. 1865 a hrané r. 1874, nalezlo právě pro svou osvobozenskou ideu pochopení u českého národa. Jan Neruda je nazývá dumou nad hrobem volné U krajiny a prof. Jiří Horák o něm praví: „V Čechách, klasické zemi bojů za samostatnost a sebeurčení, projevil se s jeviště souhlas s ideály ukrajinských autonomistů, protest proti carskému despotismu, soucit s tragickou obětí velikého podniku.“

Nelze tu vypočítávati všechny živé literární styky mezi Čechy a Ukrajinci v nové době. Uvedu pouze ještě několik momentů z folklóru a jiných oblastí. Život ukrajinského lidu, zvláště jeho národní tvořivost, upoutávaly pozornost českých badatelů, jak bylo již řečeno, počínaje Čelakovským a Šafaříkem.

Zvláště Havlíček Borovský, jak to ukázal prof. J. Horák, miloval ukrajinský lid a jeho bohaté lidové podání, pečlivě připravoval látku k obšírné studii o ukrajinských lidových písních a zůstavil po sobě důkladné a bohaté výpisky k ní. Jos. J. Hanuš, jenž byl v přátelských stycích s Holovackým , a K. J.Erben, který žil nějakou dobu v Haliči ve Lvově, využili ve svých mytologických bádáních v letech čtyřicátých, padesátých a šedesátých značnou měrou také ukrajinského folkloristického materiálu, ústního podání, bájí, pověr, pohádek, koled a jiných.

Velikou, stálou, dlouholetou zásluhu o pěstování slovanské myšlenky a česko-ukrajinských styků měl Slovanský přehled a jeho redaktor Adolf Černý, který se dovedl udržeti na výši objektivity a stejné přízně ke všem slovanským národům a jejich kultuře a který věnoval i ukrajinskému národu svou pečlivou pozornost a přízeň. Černý měl v ž d y volné místo pro ukrajinské spisovatele, k u př. pro článek Ivana Franka o ukrajinsko-české vzájemnosti, a věnoval Frankovi pod svým básnickým jménem Jan Rokyta krásnou jubilejní báseň Uvítání. V e stopách A. Černého jde Slovanský přehled i v dnešní době p od vedením A. Frinty a J. Slavíka.

Důstojně se ve svých sympatiích k národu ukrajinskému a v chápání jeho snah řadí ke Karlu Havlíčku Borovskému a Františku Palackému velká postava T . G. Masaryka. Jeho poměr k ukrajinskému národu byl diktován jeho positivní filosofií, jeho sociologickými názory i jeho ideologií v záležitostech národních. Jako bojovník za svobodomyslné snahy svého národa chápal vždy i snahy národa ukrajinského, což projevoval jak slovem, tak i činem, mezi jiným za své činnosti v rakouském parlamentě.

Roku 1908, několik dní před t. zv. neoslavistickým sjezdem v Praze, jehož se Ukrajinci nezúčastnili, protože jim nebyla zajištěna úplná rovnoprávnost, zorganisoval T . G. Masaryk s prof. Fr. Drtinou kongres slovanské pokrokové mladé generace, na němž ukrajinské delegaci bylo zajištěno náležité postavení.

I ve světových událostech, které se počaly r. 1914, česko-ukrajinské styky měly ráz vzájemného porozumění a přispěly k vzájemnému poznání. Tehdy se velká část emigrace haličské a přidněpranské dostala na území bývalého Československa, mezi jiným také výkvět ukrajinské akademické mládeže. Té bylo laskavostí zdejší vlády dovoleno a také hmotnými podporami umožněno, aby se dala zapsat na vysoké i jiné školy a mimo to bylo přízní presidenta T. G. Masaryka autoru tohoto pojednání dovoleno, aby zorganisoval Ukrajinskou volnou universitu v Praze a této důležité instituci byla udělena státní podpora. Ukrajinská volná universita vydala celou řadu vědeckých prací a vychovala novou ukrajinskou generaci, z níž se část vrátila do rodné země, část odešla jako přátelé českého národa na Podkarpatskou Rus, část zůstala a nalezla uprostřed českého a slovenského národa svou druhou vlast.

Již před válkou věnovala velká část profesorů Karlovy university pilnou pozornost tématům bezprostředně spojeným s ukrajinskou filologií nebo příbuzným oblastem. Stačí uvést jména Fr. Pastrnek, J. Máchal, J. Polívka, L. Niederle, K. Kadlec, J. Bidlo. Události svrchu uvedené a příchod ukrajinské mládeže po světové válce do Prahy posílily význam Karlovy university pro Ukrajince tím spíše, že vláda dovolila ukrajinským studentům studovati současně na české a ukrajinské universitě. Roku 1926 byla zřízena na Karlově universitě stolice ukrajinského jazyka a literatury a obsazena ukrajinským profesorem Kolessou. Téhož roku byl pozván prof. D. Dorošenko k pravidelným přednáškám o ukrajinských dějinách a současně byl zřízen na filosofické fakultě i lektorát ukrajinštiny.

Kromě Karlovy university obírají se ovšem i jiné vysoké školy české a jejich profesoři vědeckými otázkami, týkajícími se u krajinského národa, a vychovali již početnou mladou ukrajinskou generaci.

Je tu třeba zvlášť upozorni ti na pražskou konservatoř, která poskytla vyšší hudební vzdělání celé řadě významných ukrajinských skladatelů, mezi nimiž jest uvést především Vasyla Barvinského, ředitele vysokého hudebního ústavu ve Lvově.

K velkým kulturním vymoženostem, které mají význam i pro Ukrajince, patří Slovanská knihovna, jež je umístěna v Národní a universitní knihovně v Praze a v níž je celý oddíl ukrajinský. Kromě toho zorganisovaný byl cenný ukrajinský archivní kabinet pod vedením prof. J. Slavíka. Také do Slovanského ústavu, důležitého střediska slavistického, byla zvolena celá řada ukrajinských učenců.

V Praze se vyvinuly důležité ukrajinské organisace, mezi nim i Historicko-filologický spolek a Ukrajinské museum osvobozovacího boje. Před důležitým úkolem stojí i nedávno v Praze založený spolek Česko-ukrajinská vzájemnost.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

27 reakcí na CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 19

  1. NavajaMM napsal:

    Veľa zaujímavých podrobností.
    No je to text napísaný výrazne modernou optikou. Písať o Ukrajine od svätého Vladimíra je absurdnosť. V tom čase bol Kyjev – stoličné mesto – centrom Rusi. Snáď keby ho nerozvrátil Džingischán, bolo by to tak dodnes a Moskva by dnes bola zapadlým provinčným mestom.
    Ukrajinskú identitu stvorili kozáci v Zaporožskej Siči a len s veľkou dávkou ignorancie táto identita pokrýva aj našu bývalú Podkarpatskú Rus.

    • hans napsal:

      1. Kyjev nerozvrátil Čingischán, ale cca 60 státních převratů a/nebo dobytí města během sta let před příchodem Mongolů (a podobnéé vnitroruské sváry v následujícím století). Snad největší zkázu přitom natropil Andrej Bogoljubskij.
      2. Onehdá jsem četl, že kozáci v Záporožské Síči (neboli Čerkesové) ukrajinskou identitu „stvořili“ v tom smyslu, že někdy v 17. století začali nadávat do „Ukrajinců“ propolským sedlákům z Volyně.
      3. Psát o ukrajinském Kyjevu za Vladimíra je samozřejmě nehoráznost, tehdy nebyl na u/okrajině země Ruské (jako Moskva) ale v jejím středu.

      • Bavor V. napsal:

        Jen k té nehoráznosti. Autor se už bránit nemůže, ale berte v úvahu dobu vzniku této kapitoly. Tenkrát to opravdu myslel poctivě a navíc v době, kterou hlavně popisuje, to už Ukrajina byla. Takže by to chtělo mírnější výrazivo.

        • NavajaMM napsal:

          Pán Bavor, chápem Vaše argumenty, ale v záujme historickej poctivosti už úvod: „V DOBĚ širokého rozpětí ukrajinského státu za Vladimíra Velikého…“
          To znie ako keď niektorí moji prepiati rodáci vyhlasujú Svätoplukovu ríšu za „prvé Slovenské kráľovstvo“. Dokonca títo moji rodáci sa snáď menej mýlia, lebo Svätopluk sa mohol považovať za Slovena. Vladimír však slovo Ukrajina asi nikdy nepočul a väčšine jeho dŕžav sa vtedy hovorilo „Červená Rus“.

          • Bavor V. napsal:

            V podstatě nezpochybňuji chybu, ale nebyla to prostě nehoráznost. Autor dokonce uvádí i zdroje, na základě kterých takto psal – Ipatský letopis. Jistě, byla to chyba, ale ne nehoráznost. Proto se jej zastávám.

            • NavajaMM napsal:

              Nuž, netrvám na slove nehoráznosť, to je Hansov výraz, ja som použil absurdnosť.
              Autor sa na Ipatský letopis odvoláva pri popise vzťahov Vladimíra k Čechom. Autorom Ipatského letopisu je Nestor (Povesť vremennych let) a priamo v letopise sa o názvoch národov, či kmeňov, píše toto:
              „Taktiež aj tí Slovieni, ktorí príduc usadili sa na Dnepre, nazvali sa Poľanmi, no druhí Drevľanmi, že sa usadili v lesoch. Iní sa usadili medzi Pripjaťou a Dvinou a nazvali sa Dregovičmi. Iní sa usadili na Dvine a pomenovali sa Poločanmi; podľa riečky, ktorá ústi do Dviny, menom Polota; po nej sa volali Poločanmi. Slovieni sa však usadili okolo jazera Ilmeň a nazvali sa vlastným menom a vystavali mesto, ktoré pomenovali Novgorod. Ainí sa usadili na Desne a na Semi, po Sule a nazvali sa Sever(an)mi. A tak sa rozišiel sloviensky ľud a tým i slovienske písmo.“

              Slovo Ukrajina určite Nestor v Ipatskom letopise nepoužil. Podčiarknem ešte, že podľa Nestora prišli Slovieni k Dnepru od Dunaja (a nie naopak, ako sme sa učili v škole my) a Vladimírovi poddaní teda podľa Nestora boli Slovieni a mená si dali podľa miest, kde sa usadili.

        • hans napsal:

          Je mi líto, že s vámi nesouhlasím, ale musím trvat na „nehoráznosti“. A doba neomlouvá, autor dobře věděl jak je pojem „Ukrajinci“ ve významu „vidláci, co si myslí že jsou Rusové, žijící od Krakova po Volhu“ nový a umělý, vždyť na vlastní oči viděl, jak byl právě v jeho době vymyšlen.

          Kdyby v dalším dílu nějaký myslitel psal o Caesarově dobytí Gallie jako o občanské válce Francouzů-centralistů (Caesar se svými legiemi) s Francouzi-federalisty (Keltové), taky by jste ho omlouval dobou? Já nikoliv. Protože Francouzi vznikli smíšením germánských Franků s románskými Galoromány (a pár menšími skupinami) až o mnoho staletí později. A každý, kdo by v Caesarových Zápiscích o Válce galské slova „Římané“ a „Galové“ přepisoval na „Francouzi“ je nehorázný falšovatel historie a lump. A nikdy neexistovala žádná doba, kdy si někdo poctivý mohl myslet že Caesar byl Francouz .

          Stejně tak je nehoráznost přepisovat v Ipaťjevském a dalších letopisech pojmy „Rus, Rusové“ na „Ukrajina, Ukrajinci“.

          Vámi uvedený autor dobře věděl, že Ukrajina/Okrajina bylo nejméně do 18. století jmého pro jakýkoli okraj Ruska (takže existovala i např. Ukrajina amurská), že v Ipaťjevském letopisu je Kyjev středem a centrem Ruska a žádnou Okrajinou a žádní Ukrajinci se v něm nevyskytují, protože ve středu Rusi ani na jejích okrajích pro letopisce žili stejní Rusové (na těch okrajích ještě všeliké baltské, turkické nebo finské pronárody)
          Dobře věděl, že Ukrajinci je slovo, které se objevilo až v 17. století a že jeho použití pro jihoruské obyvatelstvo od Haliče po Kubáň se datuje až stoletím 19. a že ani tehdy se většina dotyčného obyvatelstva za Ukrajince nepovažovala (v Haliči se například poukrajinšťování řízeném rakouskou administrativou hodně lidí bránilo až do roku 1914/15, kdy Rakušané všechny aktivisty navezli do vyhlazovacího koncentračního tábora u Štýrského Hradce).

          Podobných přepisovatelů historie je hromada, Štorch třeba psal o Marobudovi a jeho lidech jako o Slovanech. Některé omlouvá neznalost, „doba“, ale některé ne. Tenhle pán, co píše o Ukrajincích, zcela vědomě a záměrně přepisoval historii k nepoznání (stejně jako dnešní ukrajinský režim, který také ústy Porošenka prohlašuje vladimíra a jeho rod za Ukrajince) a se stejnými motivy – rusofobní nenávist.

      • NavajaMM napsal:

        Ad 1. Máte pravdu v tom, že úpadok Kyjeva začal už pred Džingischánom, ale tvrdenie, že ho Džingischán nerozvrátil je ďaleko od reality. Uhorská šľachta vtedy Kyjev považovala za spoľahlivú hrádzu proti Mongolom, takže zemská hotovosť sa po porážke Kyjeva dávala dohromady na poslednú chvíľu a aj to tak dopadlo na Slanej…
        Ad 2. Dobrá pripomienka. Kozáci nikdy neboli protiruskí, to je moderný folklór. Kozáci boli hraničiari vzhľadom na Poliakov a Turkov. Ani tie povstania proti samoderžaviu nemali „národnooslobodzovací“ charakter.

        • hans napsal:

          …spoľahlivú hrádzu … poslednú chvíľu

          Dobrá sranda. Tuhle maďarskou výmluvu na porážku jsem neznal.

          …Džingischán nerozvrátil je ďaleko od reality

          Realitou je že Rusové (obvykle s poloveckými, torckými ajinými. kočovnými vazaly) vypálili a vydrancovali Kyjev mnohokrát. Jedno dobytí Mongoly na jeho síle a významu nic nezměnilo.

          • Bavor V. napsal:

            Po ovládnutí Kyjeva Zlatou hordou jeho význam poklesl natolik, že bylo nutno „založit“ nové sídelní město a tím byla Moskva.
            A teď trochu citace z knihy Jana Bauera „Zatímco vztahy s mocným západním sousedem se Boleslavovi II. podařilo stabilizovat, a obnovil tak někdejší spojenectví, východní výspu země napadla vojska kyjevského velkoknížete Vladimíra. V roce 981 vyhnala českou posádku z Červeňských hradů u nynějšího Přemyšlu v jihovýchodním Polsku. Krakovsko však zatím i nadále zůstávalo v českých rukách.“ Takž ačkoli autor kapitoly B.Janda uvádí některé nepřesné informace, to, že území ovládané českým knížetem sousedilo s územím kyjevské Rusi, bude patrně pravda.

            • NavajaMM napsal:

              To korešponduje aj s Kosmasom a jeho zmienke o východnej hranici Pražskej diecézy až na Bugu.

            • hans napsal:

              Jo, to že se Boleslav II. rozmáchl až do dnešní Haliče je všeobecně přijímané. Už od 50. let je to tak namalované ve všech českých učebnicích dějepisu. (Tuším Třeštík k tomu poznamenal že je zajímavé že soudobí kronikáři tomu neříkali „český stát“, ale „Boleslavův stát“.

              Po ovládnutí Kyjeva Zlatou hordou jeho význam poklesl natolik, že bylo nutno „založit“ nové sídelní město a tím byla Moskva.

              To hooodně zjednodušený dějepis, určený nejspíš pro předškoláky. Mezi poklesem významu Kyjeva (řekněme od poloviny 12. století, výrazně v jeho druhé polovině za Andreje, který přenesl „hlavní město“ do Bogoljubova) a příchodem Mongolů k němu je celé století. Vzestup Moskvy (za Ivana Kality – zemřel 1341) nastal o další století později. mezitím byl „hlavním městem“ Bogoljubovo, Rostov, Suzdal, Tver…

  2. peter. napsal:

    Už prvá veta v článku je zavádzajúca.Za čias Vladimíra Veľkého neexistoval žiadny Ukrajinský štát.K širokému „rozpětí“za čias Vladimíra Veľkého dochádzalo v Kyjevskej Rusi.Ďalší nepravdivý výrok spočíva v tvrdení,že v tých časoch(na prelome X. a XI.storočia) sa ukrajinský a český štát stýkali priamo. .K tomu len toľko,že v článku úplne absentuje zmienka o Veľkomoravskej ríši.(Bližšie -Dejiny českého štátu,príp.wikipédia).Prvý štátny útvar s názvom Ukrajina vznikol až po prvej svetovej vojne.To len súčasný ukrajinský pseudohistorik Viatrovič razí tézy o výnimočnom postavení Ukrajincov v histórii ľudstva.Oni vraj vykopali aj Čierne more a z tej vykopanej hliny navŕšili Kaukaz.
    Z článku je zrejmé,že autor stotožňuje Rusínov s Ukrajincami.K tomu je potrebné poznamenať,že etnicita Rusínov sa odvíja od splynutia západoslovanských kmeňov v oblasi Karpát s Bielymi Chorvátmi.Títo sa na pozvanie byzantského cisára presídlili na územie dnešného Chorvátska.V r.2009 bola ich spojitosť s karpatskými Rusínmi potvrdená a ich príslušnosť k Rusínom bola potvrdená porovnaním DNA.Zhoda bola zistená medzi Chorvátmi obývajúcimi ostrov Krk a priľahlú pevninu.V 14 storočí sa vydali na púť po svahoch Karpát Valasi z Rumunska.Splynuli s Rusínmi,prevzali ich jazyk a z časti aj kultúru.Obe etniká boli pravoslávne.Valasi,alebo lepšie povvedané povalaštení Rusíni potom osídľovali na základe tzv.valaského práva,horské a podhorské oblasti Slovenska a z časti aj Moravy.Takže s nadsázkou možno povedať,že „Valašský kráľ“ Bolek Polívka Veľký,ja pôvodom viac Rusín ako Čech.

    • Bavor V. napsal:

      Máte pravdu v tom, že autor si pospojoval Ukrajince s Rusíny a nerozlišoval je. Přesto, že se jedná o rozdílné kmeny Slovanů. Jen nevím, nakolik jej do toho omylu uvedli naši předkové, kteří jak po Podkartpatí tak i po Ukrajině i Rusku dost často putovali. A také nevím (nehledal jsem) jestli ona Masarykova ukrajinská universita nebyla nakonec universitou pro Rusíny.

        • Bavor V. napsal:

          No, tohle by si hlavně měla přečíst Kočka. Protože to je přesně ona situace, kdy Rusíni byli ve vztahu ke Slovensku (a následně k ČSR) trvale. Že je pak „ukradl“ Stalin je věc druhá. Ale vždy byli určitou součástí zemí, ze kterých naše 1.republika vznikla.
          V mé studnici pokladů se také nachází mnoho knih s Rusínskou tématikou.

          • kočka šklíba napsal:

            Já jsem si to pane Bavore přečetla. A nejen zde, něco podobného je i na jiných webech, A co to mění na tom co jsem napsala? Podkarpatská Rus byla asi 20 let součástí ČSR, nic víc. A určitě to není srovnatelné se situací v Palestině a Izraeli, což Vám tam popsal i hans.

      • hans napsal:

        autor si pospojoval Ukrajince s Rusíny a nerozlišoval je. Přesto, že se jedná o rozdílné kmeny Slovanů,

        No, myšlenka že Rusíni by mohli být Ukrajinci je jistěže plodem až 20. století a do té doby byli jednoduše okrajovou skupinou Rusů. Podoknul bych jen, že i sami „Ukrajinci“ v autorově pojetí jsou nesourodým souborem několika „kmenů“ či skupin, které vydělili z ruského národa a hodili na jednu hromadu až jistí politici v 19./20. století. Do té doby by málokoho napadlo, že tyto skupiny (z fleku jich dám osm: 1. Haličané, 2. Volyňané, 3. záporožští kozáci, 4. ruští+řečtí+židovští+bulharští+kdovíjací kolonisté v Novorusku, 5. jižní Rusové kolem Charkova, Kurska, Voroněže, 6. donští kozáci, 7. kubáňští kozáci, 8. podkarpatští Rusíni) mohou mít jiné společné jméno než Rusové, russkije.

        Čili autor nespojoval „Rusíny a Ukrajince“, on spojoval osm či více skupin (včetně Rusínů) v Ukrajince. Ačkoliv tyto skupiny vznikly v různých dobách z různých etnických skupin, žily v různých státech, mluvily různými nářečími…, a společný měli jen spisovný jazyk (ruský) a většina z nich i víru (pravoslavnou).

        • peter. napsal:

          …do té doby byli jednoduše okrajovou skupinou Rusů…
          S tým zásadne nesúhlasím,aj keď sa mnohí snažia zaradiť Rusínov z hľadiska etnickej a jazykovej príbuznosti do skupiny východných Slovanov,teda k Rusom.Čo sa etnicity týka,tak v 6 – storočí,keď bolo veľa nazjednotených slovanských kmeňov,tak kmene ktoré spolu s Bielymi Chorvátmi vytvorili rusínsky národ,možno len ťažko jednoznačne zaradiť medzi východoslovanské kmene.Keď sú Slováci (Moravania aj Česi)sú zaradení medzi západoslovanské kmene,tak Rusíni môžu byť nanajvýš etnikom,ktoré tvorí prechod medzi východnými a západnými Slovanmi.Rusíni nemali s Rusmi(alebo ak chcete s Malorusmi)nikdy nič spoločné,až na krátku epizódu v ich histórii,keď sa dostali koncom 10.storočia pod nadvládu Kyjevskej Rusi.Trvalo to však len krátku dobu,lebo už v 11.storočí sa dostali pod vládu Uhorska.Že Rusíni tvrdo odmietajú odvodzovať svoj pôvod od Rusov resp.od Malorusov(Ukrajincov)viem,lebo žijem v oblasti osídlenej Rusínmi a moja manželka je Rusínka.
          Krátky prehľad toho,kto ovládal Podkarpatských Rusínov v priebehu ich histórie.:
          871 – 906 Veľká Morava(Svätopluk.Mojmír II).
          906 – 981 Starí Maďari
          981 – ( ?)11 storočie Kyjevská Rus.
          (?)11.storočie – až do konca I.svetovej vojny …Uhorské kráľovstvo.
          Treba podotknúť,že na uhorskom tróne sa striedali aj českí a poľskí králi a spolu s uhorskou korunou prechádzala pod ich vládu aj Podkarpatská Rus.
          Na záver.
          Rusínov nemožno považovať za Ruské kmene.Tam patria Malorusi,Bielorusi a Veľkorusi.
          Rusíni nemajú s nimi spoločnú históriu.Etnicky sa vyvíjali samostatne,bez vplyvu Rusov(Malorusov-Ukrajincov)

          • Bavor V. napsal:

            Informace „od pramene“ bývá nejlepší. Děkuji za doplnění a objasnění.

          • hans napsal:

            Ano, politicky Rusíni patřili pod Uhry, ale etnicky to byli to byli russkije = Rusové = Rusíni, protože etnicko-kulturně zůstávali součástí pravoslavného ruského celku.

            Podobně jako Haličané politicky cca od 14. století také nepatřili pod Rusko, ale kolísali mezi samostatností, Uhrami a Polskem až zakotvili u posledních. Ale přesto se pořád měli za „russkije“ až do přelomu 19./20. kdy se zrodila myšlenka, že jsou vlastně Ukrajinci.

            To máte jako s Chorvaty a Srby – po staletí bylo fuk v jakém státě se nacházejí, hranice byla kulturní: katolík = Chorvat, pravoslavný = Srb.

            kmene ktoré spolu s Bielymi Chorvátmi vytvorili rusínsky národ,možno len ťažko jednoznačne zaradiť medzi východoslovanské kmene

            To nic neznamená. Když se budete vracet až k Bílým Chorvatům, tak „jednoznačně zařadíte“ málokoho. Problém budete mít např. i se západoslovanským zařazením Čechů a jihoslovanským Chorvatů.

            • Bavor V. napsal:

              Máte v tom trochu chaos. Rusíni se za Ukrajince nepovažují ani omylem, za Rusy také ne. V nedávné době se to projevilo těsně po majdanu, kdy se chtěli Rusíni osamostatnit. Jen se jim to nepovedlo. Ale chtěli se osamostatnit jako Rusíni, ne jako Rusové.

  3. peter. napsal:

    Ukrajinci sa dnes radi odvolávajú na Záporožských kozákov a Záporožskú Sič.Nuž Záporožskí kozáci sami seba označovali za ochrancov pravoslávnej viery a s rovnakou chuťou zabíjali Poliakov,jezuitov,uniatov(gréckokatolíkov),tatarov,turkov aj židov.Tvrdí sa,že po Hitlerovi bol najväčším vrahom židov hajtman záporožského kozáckeho vojska,Bohdan Chmelnickyj,ktorý v r.1654 pripojil ľavobrežnú časť „Ukrajiny“ k ruskému cárstvu..Nenávisť a z nej vyplývajúcich konfliktov medzi Poliakmi a Záporožcami sa snažila riešiť Katarína Veľká,ktorá kozáctvo zrušila a veľkú časť Záporožských kozákob presídlila v druhej polovici 18.storočia do povodia rieky Kubáň,kde splynuli s Kubánskymi kozákmi.

  4. jaa napsal:

    Tak možná jeden z dílů serailu – Co dala Evropa a lidstvo – Česku.:

    http://prvnizpravy.parlamentnilisty.cz/sloupky/vadi-narod/

    • strejda napsal:

      Nacházíme se v době neustále sílících snah o ničení národních identit. Snah o vytvoření amorfní lidské společnosti bez historických vazeb a bez vzájemnosti. Takové společnosti, která by se dala jako voda přelévat kdykoli a kamkoli. Bez minulosti i budoucnosti.
      Pozoruhodné je, že z té připravované promíchané šedi vystupují některé osoby s velice strukturalizovanou historií. Často pravděpodobně i pouze převzatou.
      Je otázka, zda je to nevratný proces daný vývojem (1), experiment neznámých mocných osob (2), chybná cesta vývoje (3) nebo konec lidské civilizace (4). To je velice důležité pro odpor proti takovému vývoji. Je zřejmé, že boj proti variantě 1 a 4, jsou si podobné, je zbytečný a boj proti variantě 3 velmi specifický. Zbývá tedy odpor proti variantě 2. Ku podivu, ta se také zdá být nejpravděpodobnější. Zlo pochází od lidí. Některých.

      • peter. napsal:

        strejda:
        Ja som rád,že Slovenská republika je založená na národnom princípe.Preambula našej ústavy totiž začína vetou „My národ slovenský“.Toto je mimoriadne dôležitá vec vzhľadom na to,čo píšete v prvej vete svojho príspevku.Lebo prvým krokom k tomu aby mohla byť zničená „národná identita“štátu je,že štát vynechá zo svojej ústavy slovo národ a nahradí ho slovom „občania“(my občania…).Takto sa stane,že štát funguje na občianskom princípe.Potom je ale veľmi ťažké hájiť národné záujmy ak slovo „národ“nie je nikde právne ukotvené.
        Pre informáciu : Preambula Maďarskej ústavy začína vetou:My,členovia maďarského národa….
        Preambula poľskej ústavy : My,poľský národ….
        S vašim príspevkom korenšpoduje aj vystúpenie moldavského prezidenta Dodona na Petrohradskom medzinárodnom ekonomickom fóre 2017.

        Dodon mi tu hovorí z duše.
        Neostáva,len veriť,že aj prezidenti ostatných štátov bývalého socbloku sa prebudí a začne rozmýšľať ako Dodon.Tak by sme mohli ujsť „globalistom“usilujúcim sa o zničenie našich národných identít z lopaty.

        • strejda napsal:

          Není co dodat, máte pravdu. V turbulentních dobách se i kritéria posouvají. To, se před lety zdálo být normální a stabilní, dnes plave na vodě.

Komentáře nejsou povoleny.