Bylo-nebylo


aneb

 fantom muzea

 

Muzea, galerie, archivy a podobná zařízení jsou pracoviště dost neobvyklého typu a vydrží v nich asi jen ten, koho tahle práce moc baví. A baví ho natolik, že to převáží nad všemi negativy: špínou, většinou malými výdělky, neutěšenými podmínkami na pracovišti (taky jsme přežívali jednu zimu v archivu bez topení – v kamenné budově s metrovými zdmi to byla opravdu chuťovka).  A tak tahle svérázná pracoviště přitahují svérázné lidi a to nejen mezi zaměstnanci, ale i mezi sympatizující veřejností. Někdy jsou to lidé skvělí, kteří znamenají velikou pomoc, jindy ovšem jsou to……no, řekněme, lidé méně skvělí.

Příběh, který chci vyprávět, patří do té kategorie „jindy“.

Toho člověka, který byl v muzeu znám pod přezdívkou Fantom, jsem poprvé viděla na jakémsi muzejně-památkářském zájezdu. Cílem byla návštěva Slavonic, Tišnova s jeho nádherným cisterciáckým klášterem – už ani nevím, kde všude jsme jezdili. Byl nás plný autobus, památkáři, archeologové, lidí z odboru kultury  ONV a mimo jiné byli také pozváni lidé z jakési dobrovolné komise památkové péče při ONV a jejím členem byl právě Fantóm. Postarší pán, který nejenom že úplně všemu rozuměl, ale především o tom rád a dlouze hovořil.

Zasedací pořádek v autobuse jsme měli dohodnutý tak, že vpředu seděli nekuřáci a zadní sedadla obsadili kouřící členové výpravy. Fantóm seděl vpředu, ale byl kuřák – a tak se čas od času zvednul, dobalancoval do kuřácké části, zapálil si a začal hovořit.  Jednou se takhle zastavil u sedadel přede mnou, kde seděly dvě archeoložky. Fantom se rozhodl s nimi odborně pohovořit a zvolil si jako téma Věstonickou Venuši. Jak bylo jeho zvykem, hovořil dlouze a vyřčená moudra se kolem něj vršila jak Himaláje. Korunu jeho proslovu ovšem nasadila závěrečná věta: „No je to ještě předkřesťanský, ta Venuše, ne?“ Musím, ocenit obě archeoložky že Fantoma zvládly naprosto zdvořile – jen po zbytek zájezdu v momentě, kdy se Fantom na svém sedadle zvednul a chystal se jít si dozadu zakouřit, tak Andulka s Evou tvrdě usínaly a k životu se probouzely až když se ten vševěd zas spolehlivě usadil na svém sedadle.

Fantomovi se zřejmě zalíbila naše společnost a tak nás pak hojně navštěvoval v muzeu. Jeho oblíbenkyní byla Heide, která měla tu jejich památkářskou komisi na starosti. Usadil se jí vždycky v pracovně a mlel a mlel. Když měla trochu volněji, tak jeho návštěvy odevzdaně přežívala, ovšem když měla fofr, bylo potřeba ji zachránit a Fantoma někam přestěhovat. Ono totiž nestačilo mu říct, že má Heide práci a nemá na něj čas. Fantom sebou v takovém okamžiku pleskl na nejbližší židli a oznámil, že to nevadí, on že počká. A byl ochoten tam takhle sedět dlouhé hodiny – a pochopitelně nikoliv mlčky. Jednou zas takhle přišel a tak bylo nutné zorganizovat záchrannou akci. A tak pod nějakou záminkou přivedli Fantoma ke mně do dílny. (Já tam tehdy fungovala jako konzervátorka aneb Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Až když jsem začala študovat VŠ, tak jsem postoupla na odborného pracovníka-historika.) Já měla zrovna v dílně sbírku cínu a trošku jsem ji dávala do pucu a tak mi Fantom nějak zásadně nevadil – dělala jsem si svoje a jemu jsem odpovídala jen tak zdvořilostně. Fantom se usadil a pohled na mou práci ho inspiroval:

Fantom: „To je cín?“

Já: „Ano.“

Fantom: “ A máte tu taky cínový mor?“

(To není vtip, to skutečně existuje a je to pěkný prevít.

 https://cs.wikipedia.org/wiki/C%C3%ADnov%C3%BD_mor )

 Já: „Máme.“

Fantom: „ A co s tím děláte?“

Já: „No s tím se moc dělat nedá. Jedině upravit depozitární režim, aby to nezmrzlo, a jinak se to dává k cínařům, aby poškozenou část vyřízli a dolili novým cínem. A pak se už jen doufá…“

Fantom: “ Já vám dám recept – můžete to klidně publikovat“

A začal mi líčit, jak byl v Litoměřicích v tamním biskupském dómu a tam měli cínovou křtitelnici, silně poškozenou cínovým morem, celý kus jí chyběl, včetně jedné nožky. A Fantom prý jim poradil, ať té křtitelnici dávají obklady z vlažného heřmánku – a když tam pak za rok přijel, tak křtitelnice byla jako nová a moc mu prý děkovali!

Zachovala jsem vážnou tvář a chechtat jsem se začala, až když odešel. Krátce na to jsem s kolegyní jela do Prahy k restaurátorům, vyzvednout hotové věci. Ona nějaké sochy a já jela do Balbínovy ulice, kde byla cínařská dílna, vyzvednout asi pět věcí, mimo jiné i ty, co byly poškozené cínovým morem. A jak jsem tam čekala, až dorazí kolegyně se sochami, tak jsem klukům cínařskejm nabídla ten skvělý recept na léčbu cínového moru. Všichni tři dostali neuvěřitelný záchvat smíchu. Tak jsem komentovala, že já z toho mám taky legraci – ale že by až tak? No a tak mi vysvětlili, že se s tou litoměřickou křtitelnicí přes půl roku mořili v dílně, než jí dali do pořádku a dodělali všechny chybějící části, včetně nožičky. Ale Fantom byl přesvědčen, že to dorostlo po vlažných heřmánkových obkladech.

Takhle nás oblažoval až někdy do r. 1977, kdy se muzeum stěhovalo ze starého Mostu. Do našeho nového působiště pak už nechodil.

A teď obrázky.

Protože nemám obrázky přímo k Fantómovi, vypomůžu si něčím aspoň trošku souvisejícím.

Tak tohle dokáže cínový mor. Takhle strašně napadené (tedy spíš zničené) předměty jsme naštěstí v muzeu neměli.

Okresní muzeum v Mostě v podobě někdy z počátku 20. století.  (Tehdy tedy jen městské muzeum). Když jsem tam pracovala koncem 70. let, tak zmizel nápis a změnila se móda. Stav budovy se bohužel příliš nezměnil.

A tohle je vstup přímo do mého tehdejšího pracoviště – já to už znala s mřížemi na oknech a dveřích, on ten starý Most nebyl zrovna rajská zahrada. Všimněte si těch soch vpravo dole (tedy jedné a půl sochy, abych byla přesnější). Autor je Jan Michal Brokoff, narozen v Klášterci nad Ohří r. 1686, zemřel v pouhých pětatřiceti letech v Praze r. 1721. Byl to příslušník slavného rodu sochařů a kameníků Brokoffů, o kterých jsem psala v souvislosti s Kláštercem nad Ohří. Tyhle sochy měly zajímavý osud – dovolte, abych se mu trošku věnovala.

Stará radnice v Mostě je považována za nejkrásnější renesanční stavbu v Mostě, podle některých historiků dokonce v celých Čechách. Její stavbu městu povolil král Vladislav Jagellonský. Roku 1715 byly na její průčelí umístěny sochy čtyř živlů od J.M.Brokoffa. Na této pohlednici je sochařská výzdoba dobře viditelná: uprostřed je mostecký městský znak, vedle něj na obou stranách po dvou Brokoffových sochách a na levém i pravém kraji po jedné menší soše štítonošů.  V druhé polovině 19. století se Most začal ztrácet svoji středověkou podobu a měnil se na moderní průmyslové město. Téhle proměně padla za oběť i stará radnice: r.1882 byla zbourána a na jejím místě vyrostla budova krajského soudu a soudní věznice.

Budova soudu na tzv. prvním náměstí. Starý Most měl totiž tři náměstí a vzhledem k proměnlivosti jejich úředních názvů jim lidé říkali první, druhé a třetí náměstí. První bylo hlavní, na druhém se v době, kdy jsem ho znala, pořádaly trhy a na třetím pamatuju autobusové nádraží. Oficiální názvy prvního náměstí byly Staré, Tržní, Bismarckovo, Švehlovo, Dr. Beneše, Adolfa Hitlera a Mírové. No uznejte – kdo se v tom má vyznat?

Když se zbourala radnice, byly Brokoffovy sochy po nějakou dobu umístěny na dost nečekaném místě: na střeše zvonice u děkanského kostela v Mostě. Ano, to je ten kostel, co se stěhoval, tady je ještě na původním místě.  Zvonice je ta věž se zaoblenou střechou, napravo od kostela. Mám dojem, že na tomhle obrázku jsou ty sochy trošku vidět. V muzeu jsme měli fotku, kde byly na té střeše viditelné a určitelné bez nejmenších pohyb. Kostel stál v horní části druhého náměstí – oficiální názvy náměstí byly Minoritů (byl tam minoritský klášter), císaře Wilhelma, Hermanna Göringa, Dr. Goebbelse, generála Svobody. Pohlednice byla poslaná r.1899 (nebo 1894 – je to špatně čitelné) – na novějších zobrazeních tam sochy už nejsou vidět, zřejmě už pak byly přemístěny do muzea.

Když se boural starý Most, bouralo se pochopitelně muzeum a sochy byly opět přemístěny. Nyní stojí u budovy magistrátu města Mostu.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

16 reakcí na Bylo-nebylo

  1. NavajaMM napsal:

    Vďaka za parádny príbeh s cínovým morom (tie technické podrobnosti som doteraz vôbec nevedel, hlavne ma prekvapilo, že je to nákazlivé). Pekne Vám to vyšlo na noc múzeí, zrejme nie náhodou. 🙂

    • K-k,. napsal:

      opravdu úplnou náhodou, netušila jsem, že je to dnes :O

      • kchodl napsal:

        Nevím jak kde jinde, ale ve Východních Čechách to bylo v pátek, alespoň v našem okolí.

      • Bavor V. napsal:

        Potvrzuji. Článek totiž vznikl „na objednávku“, když mi paní Katy napsala maličké povídáníčko o Fantomovi. Tak jsem si vyprosil celý článek, protože „veselých příběhů z natáčení“ není nikdy dost. A jen věřím, že jakékoli vzpomínky na podobné události budou následovat. A tím bych chtěl naznačit, že každý má možnost se podobnými zážitky pochlubit. Obracím se tím i na Blbíše, který sice píše krásně, ale jen komentáře.

  2. jaa napsal:

    Nádhera, nevím sice kdy ta budova magistrátu vznikla, ale ty sochy tam vypadají nádherně.
    O tom moru to je zajímavé – musím si o tom něco přečíst. Je-li to někde. Dík za povídání a prastaré fotky

  3. kchodl napsal:

    Pěkné!
    Muzea jsme prolézali v pátek, to byla ta muzejní noc (byli jsme v Africkém muzeu Dr. Emila Holuba v Holicích, dál jsme se pro velký úspěch nedostali). Jsou to skvělá místa, ale práci tam si vážně nedovedu ani představit. Přiznám se, že si přitom vždy vzpomenu na Špidlu, jiného muzejníka bohužel neznám.

    Cínový mor je kromě Vašeho oboru problémem i v elektronice a počítačích, kde se součástky letují pájkou, která se skládá především z cínu (hovorově se tomu také říká „cín“), samozřejmě s dalšími přísadami, především olovem, které snižuje teplotu „cínového moru“ z původních cca 13°C (čistý cín) na cca -40°C nebo i níže (při vyšším obsahu olova a dalších prvků).

    Byl příčinou i krachu Scottovy výpravy na Jižní pól, protože elitářští organizátoři místo dubových soudků použili na petrolej „nové, moderní“ plechové kanystry, které byly letované cínovou pájkou… A při nízkých teplotách (v Antarktidě je dost zima, to by jeden neřekl) cín změnil strukturu, rozpadl se na prášek a petrolej vytekl. Jelikož měli potraviny, které bylo nutno uvařit, zemřeli hlady (a zimou, vyčerpáním), ačkoliv měli s sebou jídla dost.

    Bohužel lidská blbost je zřejmě nekonečná, takže i dnes nás EUhnije a zbytek světa ovládnutý nevzdělanými (eeeehhh humanisticky vzdělanými) šílenci oblažily bezolovnatými pájkami, které – bez toho strašlivého hrůzného olova – degradují a postupně se rozpadají, takže např. nové notebooky po několika letech odejdou na špatné spoje (aka „studeňáky“).

    Je to docela zvláštní věc, kdysi jako kluka mě to fascinovalo, dokonce jsem to doma zkoušel. Ale takových prvků (nebo slitin), které mají polymorfní (alotropní) fáze, je ve skutečnosti mnoho, asi nejznámější je to u uhlíku (tuha-diamant-grafen-fulereny-…), ale dělá to kromě cínu také železo (a jeho slitiny) nebo kupodivu i takové plutonium (což je jeden z důvodů, proč se jaderné zbraně musí klimatizovat, jinak se běžně používané plutonium v delta stavu dostane do jiné fáze, a jádro bomby popraská nebo se dokonce může rozsypat na prášek).

    • kchodl napsal:

      V rámci nedělního odlehčeného tématu musím připojit další doklad o lidské blbosti, související s cínovým morem, dokonce z oblasti kosmonautiky. Jak mi nedávno sdělil bývalý student, se kterým jsme před časem páchali mikrosatelit (v rámci akademického programu), jedna americká univerzita vyrobila také své „kostičky“, které po vypuštění všechny promptně selhaly – a když se zkoumalo proč asi, přišlo se na to, že ve finální fázi jakýsi jejich managor vyškrtl v rámci úspor pájení finálních verzí elektroniky stříbrem, takže to výrobní žluťák (Tchaj-Wan) zaletoval normální pájkou, dokonce bezolovnatou. A ve vesmíru je kromě všeho jiného také dost zima.
      😀

      Ostatně, podobná „chybička“ se kromě nadřazených elitních Britů při polární výpravě vloudila i nadčlověčím Germánům při jejich výletu do Sojůzu: když nastoupil ruský Generál Zima, Wermachtu začala díky cínovému moru odcházet vojenská elektronika. Sovětčíci měli všechno dělané spolehlivě pomocí ovíjených spojů, ty to netrápilo (a paradoxní na tom je, že ovíjené spoje jsou německý vynález).
      😀

    • K-k,. napsal:

      Kchodle, za tenhle příspěvek dík! Jí cínový mor znala jen jako muzejní problém, vůbec mne nenapadlo uvažovat, že to může nadělat škody i jinde. Dík za nasměrování! 🙂

      • kchodl napsal:

        Není zač, nakonec to můžete brát za svého druhu splátku za Vaše krásné články o středověkých manuskriptech, v těch mám mezery zase já. Hrubě nedostatečnou splátku, zdá se mi.

        S cínovým morem to bohužel jde ještě dál: ultradebilní idioti bez vzdělání, řídící jak se zdá dnešní svět na mnoha úrovních, prosadili totiž zmíněný zákaz použití olova v cínových pájkách v elektronice jaksi všeobecně, navzdory mohutnému odporu vědecké a technické odborné veřejnosti. Bylo jim jasně řečeno: nebude nic fungovat! Ani to nepomohlo, ideologické ekologistické „argumenty“ dostaly přednost. Takže sláva sláva sláva, máme RoHS (https://cs.wikipedia.org/wiki/RoHS).

        Z RoHS platí zatím některé výjimky – delší čas na zavedení, například pro investiční/průmyslovou elektroniku, pro lékařství (armády a policie na RoHS kašlou docela). Až tato výjimka skončí, začnou se dít VĚCI, např. budou houfně umírat pacienti na JIP-kách, pro selhání přístrojů, havarovat auta, selhávat všechno možné.

        Zatím pociťujeme „obohacení“ jen my obyčejní lidé ve spotřební elektronice, jejíž spolehlivost a hlavně trvanlivost se znatelně propadla. Nový telefon, notebook, přehrávač,… již nevydrží příliš dlouho přes záruku, hlavně pokud ho používáte jako přenosné zařízení a nedej Bože ho necháte promrznout. Důvodem je bezolovnatá pájka, která bez olova degraduje a přestává vést elektřinu, vznikají v ní mikro-lomy a oblasti zvýšeného elektrického odporu, vlivem změn fází cínu – ten se sice úplně nerozpadne na prášek, ale mění krystalovou strukturu. Problém je i se skladováním – 10 let staré věci, ležící ve skladu, nemusí po těch rocích už vůbec fungovat, díky degradaci pájky.

        Výrobcům zbytných krámů se to pochopitelně zamlouvá, jelikož RoHS je superhyperultramega kurvítko, které by jim jinak zákazníci omlátili o hlavu, ale když je to „svaté nařízení EUhnije“, tak s tím nemohou nic dělat, to dá rozum.

        Ale co čekat od EUhnije jiného, když třeba energetickou koncepci Německa vytvořil učitel tělocviku se svými ekologistickými soudruhy: vlivem „EnergieWende“ šíleností se z Německa stává ve skutečnosti uhelná energetika, protože vrtule a FVE panely se musí něčím zálohovat – jelikož plynu není dost a je moc drahý, jádro ekologisti zakázali, tak zbývá už jen uhlí. Díky, uhelná Makrelo! Ale to je problém Němců, dalo by se říci, jenže RoHS je problém v celé EUhniji.

  4. jaa napsal:

    Kruciš písek – nedalo by se něco podobného najít i pro atomovky? Nebyla by nějaká možnost samodestrukce?

  5. Laco G. Mlynář napsal:

    Kolem starého Mostu jsem jezdil od roku 1965, ale nikdy jsem nebyl na těch náměstích. Co podle Vás mělo urbanistickou a architektonickou hodnotu ve starém Mostě, o kterou jsme nenávratně přišli?

    • Laco G. Mlynář napsal:

      Zapomněl jsem, to je otázka pro Katty.

      • K-k,. napsal:

        Laco, já vím, že je to pro mne – a už hezky dlouho přemýšlám, jak odpovědět, aby to mělo hlavu a patu.Nejsem ani kunsthistorik, ani architekt, ani mostecký rodák. Do Mostu (tedy do muzea, byt jsme tam dostali až asi za rok) jsem nastoupila, když už starého Mostu byla polovička a už to bylo město v poslední fázi umírání. Vytrvali jsme tam až do konce – myslím, že muzeum a archeologický ústav byly poslední instituce, které se ze starého Mostu stěhovaly. I přes to jsem měla starý Most ráda, možná právě kvůli té práci v muzeu – člověk se tam tomu město dostal pod kůži, přestal to býtř jen shluk domů, Nedokážu vám sem dát výčet uměleckých a architektonických památek s vyčíslením jejich ceny a porovnat to s cenou uhlí pod městem. Zachraňovalo se odtamtud co se dalo – děkanský kostel především, ale třeba i štuková a malířská výzdoba z minoritského chrámu, malované dřevěné stropy, které se objevily v domech na II.náměstí až při bourání a další a další – něco bylo znovu instalováno na jiném místě, něco je zřejmě ještě v depozitářích. Ale zmizelo významné středověké město.Místo něj vzniklo veliké sídliště a to je něco jiného,než město.Lidi se přestěhovali, většinou získali kvalitnější bydlení, než měli ve starém Mostě – ale pořád je nový Most jen sídliště a ne město a městem nikdy nebude. Pokud podotázkou vašeho dotazu bylo, co si o zbourání města myslím tak odpověď je pro mne jasná: nutné to bylo, toho uhlí tam bylo strašně moc – ale je toho města hrozná škoda.
        Ostatně určitě ještě pár článků o Mostě vyrobím, snad se tam dokážu vyjádřit jasněji, nezž v téhle odpovědi.

    • blbíš napsal:

      Já to zkusím oklikou, mně se to stávalo u starých baráků, které byly vystavěny jak špitál, užívány byly jak špitál a nacházely se v areálech špitálů! Oni se zas tak neliší od ostatních baráků té doby, myslím konstrukčně, architektonicky či v širším pohledu dokonce urbanisticky. Měl byste vidět, kolik dlouhých chvil jsem proseděl třeba na jejich ztichlých zšeřelých schodištích a povídal jsem si s nimi, protože jsem chtěl, aby i ony pochopily, že jejich čas skončil, že prostě, ani kdybychom se všichni teď hned přetrhli, nic už nezmůžeme. A to ani v případě, jak si někteří památkáři myslí, že se do nich napumpují velký prachy. Prostě ten provozní účel budovy, to její umístění, to co by měla budova takového typu přinést pro další její i náš život, je nenávratně pryč. Ale zase nejsem srab, když ji bořím, tak tam jsem s ní a trpím podobně, jako když vidím dřevorubce stínat živý strom. Vím, je to složitý, protože jde o smrt. Vím, že to nemá s Mostem nic společného, protože vlastně má.
      P.S.
      V jistých věcech, se kompromisy nemají dělat. Jaký odkaz budoucnosti poskytne barák, který vykuchám od základů po střechu a nechám pouze fasádu … žádný, je to jen hodně blbý, i když někdy jedině možný, kompromis. A akci stěhování kostela se vším všudy si můžeme dovolit jen jednou, vícekrát, ani náhodou

      • K-k,. napsal:

        Možná to nemá nic společného s Mostem jako konkrétním městem, ale má to moc společného s tím problémem, který jsem se neuměle pokoušela vysvětlit Lacovi. Velice přesně vám rozumím. Vždycky jsem říkala, že nedokážu psát o nějakém místě, dokud na mne tamní domy nemluví. V Mostě a okolních vesnicích na mne mluvily. Kadaň má naprosto jiný charakter, od začátkuz se mi tu líbolo, ale v první době na mne nemluvila. Teď už ano….

Komentáře nejsou povoleny.