CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 14


Z knihy Bohumila Jandy

Rozmach českého skla

VÝRAZNÝM plodem českého uměleckého baroka, který jméno Čech zanesl daleko do širého světa, jest výrobek uměleckého průmyslu, který vlastní práci výtvarné stojí zvlášť blízko, české sklo. Přírodní dary země bohaté na lesy i vhodný kámen, hospodářské snahy vrchností a jejich porozumění pro výtvarnou práci tohoto druhu byly vedle jiných okolností základními podmínkami, které v této době skláři umožnily, aby s nebývalým zdarem rozvinul své dílo.

V dějinách uměleckého průmyslu jest název „české sklo“ uzavřeným pojmem, který označuje druh, nikoliv vždy původ výrobku. Známe i jiná obdobná označení, která shrnují v sobě nejen rozdílnost v složení skelné hmoty, nýbrž i v uměleckém zpracování a zhruba i v původu a zároveň vyjadřují široké období vývoje umělecky zpracovaného skla. Milovník tohoto ušlechtilého tovaru zná sklo benátské, líbezný květ renesance jižně od Alp a vrcholný projev uměleckého zpracování skla sodného. Hlavním střediskem jeho výroby byl ostrov Murano u Benátek. Hmotnou svou podstatou je toto sklo křemičitan sodno-vápenatý, hlavními surovinami při jeho výrobě býval písek z lagun nebo z Istrie a popel mořských rostlin. Většinou bývalo dohotoveno hned v huti, jen zřídka dále zušlechťováno. V 16. a zčásti i v 17. století ovládalo suverénně celý tehdejší vznešený svět svým vzdušným kouzlem, které bývalo leckdy stupňováno jemným nitkovým anebo síťovým dekorem, plně odpovídajícím uměleckému vkusu doby. Severně od Alp bylo od středověku vyráběno těžké sklo lesní, zvané také někdy německým, které zdaleka nedosahovalo ani čirosti a jemnosti, ani umělecké dokonalosti skla benátského. Vyráběno bylo z křemene nebo z písku, jaký byl po ruce, a z popelu lesních stromů, zejména buku. Z tohoto „lesního skla“ vyrůstá v českých zemích pozvolna od začátku 17. stol. postupným zdokonalováním skelné hmoty a zaváděním nové techniky zušlechťovací výtvor nový a svérázný, české sklo křišťálové, které své předchůdce pak postupně překonává a zcela zatlačuje se světového trhu.

Jeho historie jest nejen výrazným obdobím ve vývoji sklářství vůbec, nýbrž i zajímavou kapitolou v dějinách světového hospodářství. Českým sklem křišťálovým, nebo krátce českým sklem v tomto nejužším smyslu nazýváme čiré, tvrdé, těžké sklo, složením draselno-vápenaté, které svým masivním tvarem a zejména řezanou a broušenou výzdobou zvlášť hovělo tehdejšímu baroknímu vkusu. Na jeho vzniku a rozvoji spolupůsobila složitá souhra několika činitelů rozličného druhu. Světová obliba i rozšíření českého skla počíná v druhé polovici 17. století; od poloviny věku 18. nastává zprvu pozvolný ústup, pak rychlý jeho úpadek. Ačkoli následující kulturní údobí přinášejí užívání nových sklářských surovin i barev a svérázná pojetí výtvarná, přece není tu již protiv materiálem, formou i uměleckou technikou tak vyhraněných, jako bylo sklo benátské a české pro renesanci a barok. Nejúspěšnějším dědicem českého skla se pak stává měkčí sklo olovnaté, anglický křišťál, překonávající český křišťál zejména větším leskem a lomem světelných paprsků. S hlediska provenience jest českým sklem ovšem každé sklo, které bylo kdy vyrobeno v zemích českých. Tyto země již před vznikem českého křišťálu, zejména však potom až do dneška byly a jsou oblastí vysoké sklářské kultury, pramenící z domácích kořenů, avšak zaměřené na vývoz. Jelikož české křišťálové sklo vyrostlo z domácích kořenů a jest především článkem ve vývoji všeho sklářství českého, jest proto nutno je zařaditi do časově širšího obrazu vývoje domácího.

V českých zemích nalézáme sklo již v pravěkých vykopávkách všech kultur, zejména laténské, o sklářství ve středověku máme již zprávy písemné, avšak jen zcela ojedinělé a kusé. Mnohdy jen jména místní jsou skoupým svědectvím o sklárnách dávno zaniklých. O malovaných sklech okenních slyšíme již ve století 13., sklářské huti v Čechách máme však bezpečně doloženy až od začátku století následujícího. Počet jejich roste ve století 15., celkem však víme o středověkém sklářství a o domácím skle u nás jen velmi málo. Jisto jest, že užívání skla, zejména v oknech chrámových a v příbytcích zámožných obyvatel se šíří v době Karla IV. i později. Důkazem toho mimo jiné jest i založení bratrstva malířů a sklenářů v Praze r. 1348 a jistě i známé pochvalné svědectví Eneáše Sylvia Piccolominiho, později Papeže Pia II. v jeho českých dějinách z r. 1458.

Obecný vzrůst zájmu o věci tohoto světa, který přináší doba renesanční, především však rostoucí úbytek roční renty, pramenící z trvalého poklesu kupní hodnoty peněz, přiváděl od počátku novověku také českou šlechtu k nebývalé činnosti hospodářské jak v oblasti zemědělské (na př. rybnikářství), tak průmyslové (vaření piva, dolování, železářství). Toto industrialisační úsilí, vzrůstající zámožnost, touha po přepychu a tím i obliba skla i v širších vrstvách, zejména však na staletí nevyčerpatelné lesní bohatství země a hojnost prahorní suroviny i jiné příznivé okolnosti umožnily již v 16. věku mocný rozvoj sklářství v českých zemích. Tento rozvoj byl nesen od počátku století celkem nemnoha rodinami přistěhovalými z německého severu i západu. Friedrichové, Schürerové, Wanderové, Preusslerové byli mimo jiné z nejvýznamnějších sklářských dynastií, jež se udržují leckdy zhruba až k polovici 18. století. Jelikož jejich práce byla pokládána za umění a hospodářský jejich úkol byl vysoko ceněn, dostávalo se jim rozsáhlých výsad, ba někteří z nich tehda i v dobách pozdějších byli uvedeni i do stavu šlechtického, jako na př. Pavel Schürer r. 1592. Zvlášť příznivé podmínky i vlídné přijetí, které tito kolonisté zde nacházeli, velký počet dětí, které se z valné části stávaly dědici zaměstnání a zručnosti i strážci výrobních tajemství svých otců, vedly pak v tomto i následujícím věku k zakládání nových a nových hutí ve všech zemích koruny České. Kdežto ve století 14. napočítáno bylo v Čechách jen asi 4— 6 skláren, v stol. následujícím 6— 8, zjištěno bylo ve století 16. nejméně 34 sklářských hutí a počet jejich do konce století 18. se pak více než zdvojnásobil. Rozvoj hornictví a hutnictví v 16. století zejména v Krušných horách, které stejně jako sklářství bylo velkým spotřebitelem dřeva, jehož cena rychle stoupala, způsobil na čas obavy o vyčerpání tohoto bohatství a r. 1570 dokonce i zákaz skláren na panstvích komorních. Avšak ani tento zákrok, ani jiné pozdější neohrozily v podstatě nadlouho mocný rozvoj starého sklářství.

Za vlády císaře Rudolfa II. na přelomu století 16. a 17. se stala Praha po druhé od doby lucemburské nejen politickou metropolí říše římské, nýbrž i jedním z nejvýznamnějších kulturních středisek Evropy. Ze známých zálib panovníkových bralo hojný užitek i umění a řemeslo, neboť do Prahy vedle různých alchymistů, astrologů i dobrodruhů se sešla i vynikající mezinárodní společnost umělecká, zejména vlašská, nizozemská i německá. Krátká doba rozkvětu vystřídána byla pak dlouhými lety válek a pustošení, umělecké poklady byly rozchváceny a většina umělců se rozešla. Pro umělecké řemeslo a zejména sklářství nebyla však doba rudolfínská episodou. Při dvoře Rudolfově byli i četní brusiči a řezači polodrahokamů, zejména křišťálu, z nichž Vlaši Miseroni byli nejvýznamnější, a umění to mělo na Turnovsku i svou tradici domácí, opírající se o naleziště českých granátů. Jednomu z těchto dvorských řezáčů, Kašparu Lehmannovi, bývá přičítána zásluha v dějinách uměleckého skla jistě epochální, že techniku řezání křišťálu přenesl na sklo. Lehmann nebyl jistě první, kdo přiložil rycí kolečko a brus od vzácného kamene a zejména skla přirozeného, křišťálu, ke sklu umělému a nelze ho proto nazvati vynálezcem řezby ve skle. Řezané sklo vynikající umělecké dokonalosti známe již z antiky a lze soudit, že myšlenka ta i před Lehmannem nebyla zcela mrtvá. Jest však jisto, že Lehmann ji umělecky velmi úspěšně uplatnil a že řezba a broušení skla se pak šíří v zemích českých a odtud i za hranice.

Třicetiletá válka našemu sklářství, skrytému na okraji hlubokých lesů, valných škod nezpůsobila, i když zavinila zánik některých hutí. O d poloviny 17. století roste počet skláren, kolonisace lesnatých končin pokračuje a šíří se i řezba a broušení domácího skla, které svou tvrdostí a hmotností bylo daleko vhodnější pro tento zušlechťovací pochod než měkké a tenkostěnné sklo benátské. Skláři-umělci sami, podporováni leckdy svou uměnímilovnou vrchností, zaujati byli nyní ještě více než dosud úsilím, dodati svému výrobku vhodným míšením známých svých surovin i nových přísad oné čirosti, jasnosti a lesku, které vyznačovaly nejen sklo benátské, nýbrž i křišťálový kámen sám. Byla to ještě doba alchymie a dály se pokusy na mnoha stranách. Úsilí toto bylo posléze korunováno plným úspěchem. V pramenech i literatuře najdeme několik zmínek o vynálezcích skla křišťálového, které bylo zváno též křídovým. (Od dnešního t.zv. křídového skla byl to však výrobek podstatně odlišný.) Tak na př. býval vynález ten přičítán Michalu Müllerovi, který prý toto sklo první vyráběl od r. 1683 na huti Janouškově čili helmbašské u Vimperka na Šumavě, nověji zase Francouzi Louis le Vasseur D’Ossimont na buquoyské huti novohradské v jižních Čechách rovněž počátkem let osmdesátých. Avšak již r. 1679 mluví Balbín jako očitý svědek o křišťálovém skle kounicovském z huti v Novém Zámku a i odjinud slyšíme v těch dobách o skle bílém, lépe řečeno bezbarvém. Nelze proto vynález křídového skla českého bezpečně přiřknouti nikomu, neboť běželo tu o pozvolné a většinou patrně navzájem nezávislé zdokonalování skelné hmoty, jež v této době plně dosáhlo svého cíle. Od začátku osmdesátých let 17. století se výroba křídového skla křišťálového šíří a tím jest dána jedna z nejzákladnějších podmínek světového rozmachu českého skla.

Stará výroba sklářská na rozdíl od cechovní práce řemeslné nebyla nikterak reglementovaná a již v povaze své měla jistý prvek dynamický, protože průběhem staletí musila putovat za svými surovinami, zejména dřívím. Jakmile huť pohltila velký komplex lesní ve svém okolí, zanikla, jelikož doprava dříví bývala nesnadná. Výroba však bývala začasté přenesena jinam, hlouběji do horských lesů, jejichž bohatství u nás v 17. století ještě nadlouho nebylo ohroženo. Neobyčejně četné mužské potomstvo sklářů, osvobozené později od vojenské služby, zůstávalo většinou věrno práci svých otců a proto počet osob pracujících se sklem poměrně rychle rostl. Leckdy vytvořila huť kolem sebe osadu, která se udržela i po jejím zániku. Takové vesnice, pokud je neživila huť, žily někde z práce zemědělské, pokud to ovšem skoupá horská půda dovolovala, jinde však převážně z rafinace skla. Proces dělby práce mezi vlastní výrobou hutní a prací zušlechťovací, malováním, zlacením, zejména pak broušením a řezáním skla, se během 17. století zvlášť ostře vyvinul v končině na sever od České Lípy, na panství sloupském hraběte Hroznaty z Kokořova a na panství českokamenickém hrabat Kinských, kde máme sklářskou výrobu doloženu již od první polovice 15. století. O rozvoji těchto uměleckých řemesel svědčí příznačně již to, že se se souhlasem vrchností organisují cechovně hned v 17. století v několika nevelkých obcích těchto panství: 1669 v Chřibské, 1683 v Polevsku a Falknově, 1694 v Kamenickém Šenově. Významnou úlohu hrál v tom to vývoji starobylý český rod Kinských ze Vchynic, který, r. 1710 nabyl i panství sloupského, a z něho zejména hrabě Josef Jan Maxmilián ve století osmnáctém. Kinští nejen že svým poddaným sklářům poskytovali ochranu i svobody, nýbrž i sami rozvoj vší sklářské práce iniciativně, velkoryse a účinně podporovali, jak na svých panstvích, tak svým mocným vlivem v zemi vůbec.

Ačkoliv nemáme ani přibližných dat o tehdejším sklářství v českém státě, víme celkem bezpečně, že všestranný jeho rozvoj pokračuje po celé 16. a 17. století (s přestávkou války třicetileté) jak co do množství, tak co do jakosti. Lze proto soudit, že uvedené okolnosti vedly v našich, válkou hrubě vylidněných a ochuzených zemích k nadvýrobě skla dobré jakosti a svérázného provedení i dekoru. Nepřekvapuje pak, že z řad sklářů, kteří dotud nebyli živlem zcela pevně usedlým, vyšli v druhé polovici 17. století odvážnější jednotlivci za hranice své země, aby tam zpeněžili domácí tovar. Ačkoliv podrobné zprávy o rozsáhlém exportu českého skla máme až z osmdesátých let 17. století, můžeme jeho počátky klásti již do desítiletí předchozích. Obchodníci se sklem obcházeli nejprve jen s krosnou, trakařem nebo károu, brzo však i s celým povozem (o prvním čteme r. 1686) a na konec jezdily se sklem celé formanské karavany. První jejich cesty vedly do států německých a zemí habsburských, pak dále na všechny strany světa až k mořím, která se jim však nestala překážkou. Nad jiné zajímavý dokument o počátcích obchodu s českým sklem máme zachován v nevelkém cestovním deníku Jiřího Fr. Kreybicha, vyučeného řezáče z Kamenického Šenova (*1662, …1736), který v letech 1682 až 1721 podnikl celkem 30 velkých obchodních cest, na nichž poznal evropský kontinent od Moskvy do Londýna a od Stokholmu až k Cařihradu. Ve svých počátcích byl to obchod podomní. Obchodník vyhledával sám spotřebitele, býval opatřen i řezačským náčiním a bylo-li třeba, dal své umění do služeb místním zálibám. Odcházel z jara a na zimu se vracel domů do Čech, aby sám nakoupil, pracoval a připravil se na další cestu. Tento způsob obchodu ani později nezanikl a jako přežitek se udržel u nás v postavičkách podomních sklenářů a na Slovensku sklínkám až do našich dnů. V druhé pol. 17. století se nám však jeví podomní obchod s českým sklem jako východisko rozmachu světového. Jejich zboží bylo lecčíms nové a svérázné. Materiálem, formou i výzdobou hovělo všestranně dobovému vkusu a zároveň bylo levné.

Kreybich vypráví příznačnou historku. Když přijel r. 1688 do Londýna, neprodal s počátku po šest neděl nic, neboť ve městě prý bylo 6 hutí a ty vyráběly sklo lepší, než bylo jeho. České sklo bylo však ryté a malované a takové se sem ještě nedostalo a jakmile si je koupili u královského dvora, sklo šlo na dračku.

Pobyt obchodníků ve světových přístavech objevil jim nové, velké obzory a možnosti, na které však nedostačovaly ani síly ani prostředky jednotlivcovy. Obchodníci se již dříve někdy na cesty sdružovali i vzájemně si různě pomáhali. K využití těchto nových možností bylo však třeba, aby v daleké cizině zakotvili trvale, vším potřebným zbožím se s dostatek opatřili a různé úkoly a práce si vzájemně pevně rozdělili. Tak vznikly sklářské obchodní kompanie se stálými sklady v cizích, zejména přístavních městech, sdružující svérázně kapitál a práci svých společníků. Jimi starý obchod českým sklem vstupuje do svého vrcholného stadia. Ačkoliv smlouvy těchto společností se nám zachovaly až z druhé polovice 18. století, lze jejich počátky klásti nejméně již do let třicátých. Život jejich pak trval více než sto let. Sklářské kompanie vznikly vlastně organickým diferencováním podomního a tržního obchodu předchozích desetiletí v několik složek. Za svůj úspěch vděčí také především průkopnickému úsilí a bohatým zkušenostem svých předchůdců. Ti na svých dalekých cestách nejen poznali nejrůznější kraje a národy, jejich hmotnou úroveň, potřeby i záliby, nýbrž zároveň si zvykali na námahu a odříkání i zdokonalovali se ve vytrvalosti, přizpůsobivosti, obchodní podnikavosti a vynalézavosti. Zvlášť bohaté zkušenosti si však odnášeli z obchodních středisek a přístavů, kde tito skromní synové českých horských lesů poznali vrchol tehdejší techniky i umění obchodního.

Technika výroby i zdobení skla byly vždy tajemství přísně střežené a průmyslová špionáž bývala proto v tom to oboru zbraní nezřídka užívanou. Tak benátské sklo bývalo horlivě napodobováno, a pokud se nepodařilo cizím sklářům vetříti se přímo do benátských hutí (zdařilo se to na př. českému skláři J. K. Kittlovi v době úpadku Benátek), byli aspoň lákáni vlaští skláři za Alpy. V první polovici 18. věku byla však situace obrácená. Víme, že od r. 1727 pracoval po tři léta zkušený muranský sklář Giuseppe Briati patrně se souhlasem, ne-li na rozkaz své vlády v některé sklárně v okolí Prahy. R. 1730 se vrátil s českými dělníky na Murano, aby tam v nové huti vyráběl křišťálové sklo po českém způsobu. Přes všechnu podporu své vlády i leckteré úspěchy, jejichž doklady najdeme dodnes ve sbírce českého skla v museu muranském, se výroba českého skla pro různé příčiny, tkvící v přirozené rozdílnosti povahy materiálu i výrobců, na jihu trvale neujala a pokus Briatiho nevrátil benátskému sklu bývalou jeho slávu.

Jako bylo české sklo ve vývoji sklářství zjevem svérázně vyhraněným, tak i sklářské kompanie nemají v dějinách světového obchodu ani přímého vzoru ani žádné obdoby z příbuzných forem moderních. Zčásti vyrostly jistě z kořenů domácích, jak jsme se je zde zhruba pokusili naznačit, zčásti však tu sklářští obchodníci použili jistě i leckterých zkušeností a prvků, které našli na svých cestách cizinou. Podrobněji známe na základě zpráv domácích jen život kompanií španělských, portugalských a holandských, o kompaniích ostatních, které se jistě zčásti přizpůsobovaly místním poměrům, můžeme soudit jen z analogie. Pramenné studium zejména cizích archivů objeví o jejich osudech patrně ještě mnohé zajímavé skutečnosti. V průběhu 18. století nalézáme české obchodní domy neboli faktorie po celém evropském pobřeží od Petrohradu až do Cařihradu. Dosud byly zjištěny např. v těchto městech: Petrohrad, Riga, Kodaň, Hamburk, Amsterodam, Haag, Rotterdam, Bordeaux (snad i Nantes), San Sebastian, Bilbao, Vigo, Porto, Lisabon, Sevilla, Cadiz, Barcelona, Marseille, Neapol, Palermo, Cařihrad, ve vnitrozemí Madrid, Paříž, Štrasburk, Brusel, Frankfurt n. M.; v Asii Smyrna a Beyrut, v Africe Kahýra, v Americe Mexico, Baltimore a New York. Seznam tento bude lze patrně časem doplniti i jmény jiných měst. S jednotlivými obchodníky se ovšem setkáme mnohdy jinde a dále. Zde snad lze uvésti i jména, s nimiž se v kompaniích nejčastěji setkáváme. Jsou to na př.: Kittel, Hiecke, Rautenstrauch, Janke, Preissler, Palme, Hanel, Helzel, Zinke, Zahn, Ziegenheim a ovšem mnoho jiných, sídlících ponejvíce v Boru nebo jiných obcích na panstvích rodiny Kinských, výše již uvedených.

Sklářské kompanie byly organisace samorostlé i autonomní. Neměly vzoru ani předchůdců, jimiž by se řídily a kterým by podléhaly. Jejich kontrakty, doma svobodně uzavírané a do podrobností propracované, nepodléhaly, jak se zdá, vůbec schválení vrchnosti jako statuty cechovní, nýbrž zavazovaly naopak společníky, aby případné spory řešili uvnitř společností a vyhýbali se zejména pomoci právní. Společnost tvořili zprvu nejčastěji tři, později bylo kompaňonů více, až dvanáct. Jejich vklady měly býti, pokud bylo lze, stejné a byly považovány za půjčky na delší dobu vypověditelné, z nichž se platily nízké úroky. Při tom bylo dbáno přísné rovnosti, zisk i škody měly býti rovnoměrně rozdíleny. Společnost byla však ustavena hierarchicky, šéfem jejím byl obyčejně senior, který sídlil ve vlasti a vedl agendu ústředí. Jen při opatřování zboží se musel řídit směrnicemi z faktorií, neboť bylo nutno dbát vkusu a záliby zahraničního kupce. Ostatní společníci byli zaměstnáni bud doma nebo, zejména mladší z nich, v cizině jako vedoucí skladů. Ve faktoriích bylo však třeba více pracovníků a těmi byli ponejvíce členové rodin podílníků. Ti odcházeli obyčejně již ve věku 10— 12 let z domova pěšky, aby v obchodním domě vykonávali zprvu práce domácké, později však úkoly čím dále tím odpovědnější. Za to dostávali veškeré zaopatření a nevelkou, ale stále stoupající mzdu. Jednou nebo dvakrát se sice podívali do vlasti, natrvalo se však vraceli až v 35— 40 letech, aby se stali doma společníky firmy nebo samostatnými faktory.

Drahé umělecky dokonale zpracované sklo, jako byl na př. český nebo slezský křišťálový pohár balustrový, nebo pracné sklo dvoustěnné, které dnes nalézáme ve světových sbírkách, bylo jistě jen ojediněle předmětem vývozu. Ze zachovaných inventářů vidíme, že ve velkém množství vyváženo bylo levné, hromadně vyráběné, obyčejně jen jednoduše řezané, broušené, malované nebo zlacené sklo duté, ozdobné i tabulové nejrůznějšího druhu, později také zrcadla. Surové sklo pro kompanie kupovali borští a okolní faktoři porůznu, mnoho zejména z hutí t. zv. českých uvnitř země. K r. 1739 se dovídáme o konfliktu mezi sklářskou výrobou a obchodem, pro vývoj věcí jistě příznačném.Tehdy totiž skelmistři kraje čáslavského na sjezdu v Čechticích utvořivše jakýsi kartel se zavázali pod velkou pokutou, že zvýší ceny některého zboží a jiné nebudou vyráběti. Později čím dále tím vice byli čeští obchodníci nuceni doplňovati své sklady i sklem cizím, bavorským, duryňským, holandským, belgickým, zejména však francouzským a anglickým, jelikož české sklářství v lecčems od polovice 18. století ustrnulo a české sklo začalo ztrácet svou převahu. Již záhy začali však vyvážet také jiné zboží domácího původu, zejména plátno. Po zákazu dovozu skla do Portugalska obchodovali v této zemi především s tím to domácím tovarem, který býval vedle skla nejvýznamnějším předmětem vývozním a oblast jeho nejintensivnější výroby nebyla vzdálena od středisk sklářského exportu.

Ještě před vznikem kompanií poznali čeští obchodníci také různé výhody výměnného obchodu, který časem velkoryse rozvinuli. Do vlasti dováželi zejména tabák a zboží koloniální ze Španěl a Portugalska, jemné tkaniny nizozemské a anglické nebo juchtu a kožešiny z Ruska. V době úpadku kompanií i českého skla koncem století 18. a počátkem století 19. obchodovaly ty to společnosti, pokud nezanikly, již nejrůznějším zbožím domácím i cizím, degenerujíce tak z průkopnických sklářských obchodních domů na kramářství. Zajímavým zjevem v dějinách českého sklářského obchodu, zasluhujícím připomenutí, jest jistě i piaristická škola v Boru, zřízená r. 1766. Ta vyučovala zprvu latině, aby připravila jazykově příští obchodníky v zemích románských, později vštěpovala žákům soustavně znalosti komerční, takže v ní lze viděti první jakousi odbornou školu obchodní v našich zemích.

K výrobě tabulového skla v Čechách najdeme zajímavé zmínky z r. 1646, 1649 a 1713 v archivech francouzských, týkající se rodin sklářů-šlechticů Hennezel a Thiétry, zakladatelů to skláren v Lotrinsku i v zemích okolních. Podle nich přišly tyto rodiny do Francie před dávnými časy z království Českého a r. 1649 spolu s jinými dvěma rodinami se slavnostně zavázaly zachovati mezi sebou výrobní tajemství, které nazývají procédé de Bohéme. Tak zv. česká metoda výroby tabulového skla byla známa od středověku a převládla zcela někdy v polovici 18. stol. v Evropě střední a jižní, nikoli však v Evropě západní. Tam se i potom ještě udržoval starý způsob výrobní různě nazývaný (procédé normand, verre en plat, Mondglas a j.), podle kterého bylo vyráběno sklo v tvaru plných válců, jež pak s velkou ztrátou na materiálu byly rozřezávány na tabule. Nová technika, jistě mnohem výhodnější, záležela v tom, že sklo bylo vyfukováno do širokého dutého válce a ten pak byl rozvinut v plochou obdélníkovou tabuli. V soudobých pramenech domácích se zatím nepodařilo nalézti bezpečné zprávy o tom, že by byla v Čechách ve stol. 15. nebo dokonce 14. bývala vynalezena tato nová technika výroby tabulového skla a také tradici francouzských sklářů o jejich českém původu si nemůžeme nikterak ověřiti. Málo spolehlivou zmínku najdeme v moderním výpisu z nedochované kroniky Wanderovské, který praví, že na huti křivoklátské v Čechách Jiří Wander vynalezl někdy v 2. pol. stol. 15. umění, jak duté sklo lze rozřezávati v tabule. Jisto však jest, že významní skláři francouzští odvozovali v polovině 17. a začátkem 18. stol. svůj původ z Čech a svou utajovanou metodu výroby tabulového skla nazývali již tehdy procédé de Bohéme. Tak zv. česká technika se pak udržela ve výrobě tabulového skla až do druhé poloviny století minulého.

Vzorem českého šlechtice, který do vývoje českého sklářství tehda zvlášť významně zasáhl, jest jistě zmíněný již Josef hr. Kinský (1705— 80), jenž mimo mnohé jiné podniky zejména textilní zavedl v letech padesátých na svém sloupském panství pomocí cizích odborníků rozsáhlou a ještě v 19. století proslulou vývozní výrobu zrcadel i výrobu skleněných perel, v níž můžeme vidět jeden z kořenů pozdějšího světového rozmachu sousední sklářské bižuterie jablonecké a železnobrodské. V druhé polovině 18. století převzal na př. také hrabě Harrach, pán dominia jilemnického, do vlastní režie sklárnu v Novém Světě v Krkonoších, sahající zpět do začátku století 17., třikráte však od té doby vždy výše do hor přestěhovanou. Harrachové, smiřujíce staré tradice úměrně s požadavky moderní techniky i vkusu, výrobu pak znamenitě rozvinuli a harrachovské sklo novosvětské jest dodnes z nejvýznamnějších značek českého skla. Jako příklad umělecké péče šlechty české lze uvésti třeba F.K.hr.Kolovrata-Libštejnského (jeho rod v dějinách českého sklářství se i jinak uplatnil), v jehož osobních službách na panství rychnovském vytvořil již v prvé polovině 18. století Ign. Preissler novou dekorační techniku skla a to tak, že černou malbu na skle po způsobu Schaperově přizdoboval

ještě zlacením, používaje zejména motivů groteskních nebo chinoiserií. Preisslerova práce jest pro uměleckou stránku vývoje jistě příznačná. Postřehneme tu jednak první známky přechodu od vkusu barokního k rokokovému, což se projevilo více v dekoru než ve formě českého skla, jehož hmota nehověla dobře hravé zálibě rokoka, jednak i to, že ve výzdobě skla se začíná jevit vliv módního tenkrát porculánu. Jako náhražka drahého porculánu bylo tehdy také vynalezeno sklo mléčné, které bylo v druhé polovině 18. století vyráběno v některých hutích českých a odtud též do světa vyváženo. Vedle uvedené, českému sklu nepříznivé změny obecného uměleckého stylu vidíme v druhé polovině 18. století ještě mnohé jiné zjevy a události, které zprvu vedly k pozvolnému, ale na začátku 19. století k hlubokému úpadku českého sklářství a k zániku svérázného systému českého sklářského exportu.

Na klesající křivce měla však nemalý podíl také česká sklářská výroba sama. Světová obliba českého skla nenutila příliš k zdokonalování a k novým cestám. Vskutku vidíme, že zatím co jinde se rodily jak ve vlastní výrobě tak v zušlechťování skla významné pokroky a novinky, české sklářství nepřinášelo celkem nic nového a tak vlastně technicky zastarávalo a opožďovalo se. Při tom všem české sklo ztrácelo i jednu z nejvýznamnějších svých vlastností, láci, neboť stoupala cena dříví (a tím i potaše), které začínalo být v průmyslu i jinak a výnosněji zpracováváno. Francouzská revoluce a napoleonské války změnily pozvolné chřadnutí v katastrofu. Kontinentální systém, francouzská hegemonie v Evropě, válečná bída a drahota doma a po válkách pak mocná anglická konkurence způsobily spolu s ostatními příčinami výše již uvedenými zhroucení vývozu českého skla a hluboký úpadek jeho výroby. Kdežto ještě r. 1799 pracovalo v Čechách 79 hutí, pracovalo jich r. 1810 již jen 53.

Zhroucení českého sklářství koncem 18. století se projevilo hlubokou krisi sociální a dlouhotrvající nezaměstnaností velkého počtu příslušníků tohoto dříve vznešeného a bohatého

řemesla. Záchrana byla hledána všude. Především někteří podnikatelé sami, vedeni jistě převážně pohnutkami křesťanské lidskosti, se snažili udržet výrobu bez ohledu na její výnosnost a tak množniti živobytí svým spolupracovníkům. Znova se také na př. vyskytl, avšak nebyl uskutečněn návrh na zavedení jakéhosi sociálního pojištění sklářů, o němž bylo uvažováno již r. 1767. Vláda, volaná na pomoc, se také snažila především různě pomáhat z obav před vystěhovalectvím odborníků, ovšem bez valného úspěchu. Mimo jiné zavedla však také novinku, která zaslouží připomenutí. Různé vládní prémie a jednorázové subvence výrobcům — i drobným — nebyly ani dříve, v době merkantilismu, ani pak v prvé polovině století devatenáctého zjevem řídkým. V letech 1794— 1806 byla však vyplácena nezaměstnaným sklářům v Čechách z prostředků veřejných pravidelná a předem pevně stanovená t. zv. provise, která se podstatně celkem nelišila od dnešních podpor v nezaměstnanosti. Akce tato byla episodou později zapomenutou; nebyla tehdy ani plně rozvinuta ani se trvale neudržela.

Přesto je jistě příznačná pro hloubku úpadku českého sklářství i snad zajímavá tím, že právě v jeho minulosti najdeme první pokus o zavedení tohoto druhu sociálního opatření. Trudným i lety na počátku 19. stol. lze uzavřití jednu kapitolu dějin českého skla. Ač část českého sklářství, zejména jeho vrstvy podnikatelské, byla krisi pohřbena, široká nižší vrstva pracovníků ji přetrvala, přišli noví lidé a ani šlechta neztratila svůj účinný zájem o sklo. Tradiční schopnosti sklářů, vhodné přírodní podmínky, obecný hospodářský rozvoj i nový duch průmyslový způsobily ve třetím a čtvrtém desítiletí onoho věku příznivý obrat, v němž můžeme vidět počátek nového údobí. V letech třicátých pozorujeme již zase všestranný rozvoj českého sklářství, které se nejen přizpůsobuje novým poměrům hospodářským, pokrokům technickým i měnícímu se vkusu doby, nýbrž si hledá i cesty vlastní zejména ve skle uměleckém, kde si dobývá opět postavem v mnohém směru vůdčího. Tehdejší pražské průmyslové výstavy, které svými medailemi měly být pobídkou výroby, poskytly již také důkaz vysoké úrovně českého skla. Snaha vyhovět romantickým zálibám i čelit anglickému křišťálu vedla mimo jiné k vynálezu nových skelných hmot, nemálo pak v těch dobách oblíbených (na př. lithyalin B. Egermanna a hyalith hr. J. Buquoye), nebo nových barev i technik uměleckých (vrstvené sklo). Lze říci, že české umělecké sklo doby empiru a z něho vyrůstajícího biedermeieru je kapitola nemálo výrazná a bohatá na tvůrčí individuality, jak názorně ukazuje v bibliografii uvedené dílo Pazaurkovo.

V dalším svém vývoji ve století 19. i 20. prochází pak české sklářství nutně proměnami a výkyvy, které s sebou přinášejí technické vědy, hospodářský vývoj světový i dobový vkus.

Sklářství, které i u nás mění zčásti své sídlo stěhujíc se ze zelených hor za svou nejdůležitější surovinou, uhlím, jest zbaveno své závislosti na říši organické a na místo empirie nastupuje věda. Lidské práce je nahrazována strojem, roste dělba práce i rozsah závodů. Nové výrobní poměry mají ovšem i své hluboké důsledky hospodářské a sociální. Hromadná výroba se stává kapitalistickou a skýtá tovary v množství i láci nikdy netušené. Na vývoj sklářství spolupůsobí zároveň obrovské pokroky dopravy i jiných odvětví průmyslových, jak pomocných, tak sklo spotřebujících, jakož i rozmach civilisace a obecné zvýšení životní úrovně. Důležito jest, že moderní sklářský průmysl našel v našich zemích na rozdíl od některých jiných starých oblastí sklářských zvlášť příznivé podmínky k svému rozvoji, především hojnost nejdůležitějších surovin, zejména uhlí, rozvinutou výrobu pomocnou i levné, avšak zároveň nejvýš kvalifikované pracovní síly. Tendencím k mechanisaci a standardisaci nepodlehlo však české sklářství všechno. Výroba zušlechťovací, která tvoří významnou část vší sklářské práce u nás, má dosud převážně ráz práce domácké, při níž individuální vkus četných pracovníků není zcela potlačen. Vrcholná umělecká tvorba ve sklářství (podporovaná několika odbornými školami), zejména nejušlechtilejší její odvětví, řezba ve skle, jest dodnes prací individuální a ruční a nalézá znovu a znovu v našich umělcích důstojné dědice starých mistrů.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 14

  1. brtnikvbrlohu napsal:

    Kde ty loňské sněhy jsou….

  2. Bavor V. napsal:

    Zcela OT ale naléhavé. Včera večer se mi ztatilo několik mailů. Pokud tedy někdo z vás po 19.hodině cokoli posílal, pošlete to znova, protože od té doby nemám nic ani v koši. A že něco bylo, to vím ze zpráv v mobilu.

    • blbíš napsal:

      … jsem přesvědčenej, Bavore, že Vám do toho už drahnou dobu hrabe nějakej deprivant, co to za prachy s náma myslí dobře!

      • Bavor V. napsal:

        Ne, tohle byla moje chyba v nepochopení některých vztahů mezi mobilem a schránkou. Zasáhlo to totiž všechny schránky a bylo to vymazáním něčeho, co jsem spíše měl otevřít.

  3. Miluše napsal:

    Vzpomínám na vynikající seriál Jaroslava Dietla „Synové a dcery Jakuba skláře. Byl to Dietlův poslední.
    http://www.csfd.cz/film/137494-synove-a-dcery-jakuba-sklare/prehled/

    • Miluše napsal:

      Koukám, že tady dal nějakej ňouma Dietlovu seriálu palec dolů. Nebo to bylo myšleno jinak, 😦

  4. oh napsal:

    O.T. Naše země Evropě a lidstvu bohužel daly také nový význam pro slovo „tunelování.“ Jsem docela zvědav, jak se s tímhle nejnovějším příkladem vypořádají české soudy. A kdo všechno povstane na ochranu posvátného soukromého vlastnictví pana Bakaly a spol.
    http://byznys.lidovky.cz/insolvencni-spravce-okd-louda-podal-zalobu-na-nwr-bakalu-a-kadas-psy-/firmy-trhy.aspx?c=A170512_101310_firmy-trhy_ELE

  5. jmeno jasne napsal:

    ceske sklo,bohemia crystal,aj v tej riti mali sajnu ritiari,ze to prebohova znacka a vykonanie,kolko generacii a storoci sa budoval ten kumst,jake rucicky a um museli mat ludia co z piesku da sa povedat a potom zeravej hmoty vykonali umelcke diela na ktore cumel cely svet od japan az po ohnovu zem,pisem bo zase som vkurveny jak furt,bo sobotka a babis to prispevkov do ojebania,ale vykon vasich generacii nie do zajebania,rozjebali taky sasci o ktorych sa toci zerava debata,bo ja mozno jebnuty,ale mne hned houkne v tej koulicke drotarskej,jak novy system dobacoval tazkopotnu pracu vasich sklarskych generacii,co jedna z vystavnych skrin bola vasho kraju,teraz ked kukne,vidi vystavu made in kokotovo,bo jeden cas za mladi som pocuval zlate ceske rucicky a kus mi nepasovalo,nie ze by nacionalista,ale ked som potom uvidel,povedal som si kurva pravda,clanok o tom,ci celospolocenska diskuzia na temu,jak je mozne,ze sa rozjebala taka tradicia,kultura a umenie co premohlo cas (a nie len to),to sa nebude preberat,par tu kratko houklo a cezpolny cobol zajebany niekde z prdele musi rvat pepici wake up kurva,bo tym vasim svetovym politikom od demokracie neide o nejake pepikovo,ale o ich skurvenu stranu,skurveny peniaz,to ty jebany od zvezdy so svojou pojebanou idelogiou viacej vykladovych skrini rozsirovali a zveladovali nasadenie generacii jak ta nova skurvena banda od ideologie zlateho prachu,ze komunista pojeb ,ale aspon kus rovny pojeb,bo ot toho bezpaterneho demokratickeho pojeba to mal naisto viac ucty k svojej holote.
    este mi houklo,ja nechcem vracat cas dozadu,ale tak narabat umom,schopnostou a nasadenim svojich,hasterenie sa do oci bijuceho sa otvoreneho boja o ten prasaci skurveny zlab,bez najmensieho ostychu a otvorenej skurvenej nadradenosti a presvedceni o spravnom kroku pre spolocnost,cisto v v zaujme nejakej skupiny nenazranych vyjebancov,ktora si mysli,ze ma na to mandat to otvorene len na popravciu catu,bo pokial neucitia strach o svoju vykurvenu hlavu,pojdu este dalej a dosledky sa budu napravat desatrocia,do tej drotarskej palice sa mi nevtisne,ze vas to nerusa,bo takto to kalich horkosti sa vypje do dna a nebude ani z ceskeho skla.

Komentáře nejsou povoleny.