O komunikácii (2) – Musaši a umenie hovoriť pohybom


Cesta k porozumeniu.

Obr-Musasi

Eidži Jošikawa, japonský autor historických románov, je v našich krajoch pomerne neznámy. Pritom majstrovstvom v práci s príbehom a v komunikácii s čitateľom patrí medzi špičku najlepších. Mnohých inšpiroval, napríklad v jeho diele Musaši o legendárnom šermiarovi z éry Keidži, zreteľne spoznáme námet k siedmim samurajom od Kurosawu. Ak sa nezaujímate o dejiny Japonska, ani o šerm, aj tak v tejto knihe nájdete pútavý a spletitý príbeh o láske s prekvapujúcimi zápletkami a rozuzlením. Z textu použijeme niekoľko príkladov celostnej komunikácie. Musašiho mám v skvelom českom preklade japonistu  Martina Tirala, preto úryvky budem uvádzať v češtine.

Prvý príklad je z mladosti Musašiho, keď sa ako samuraj bez pána potĺka po krajine, učí sa umeniu meča a hľadá poučenie a pravý štýl. V každej vidieckej škole, ktorú navštívi, však rýchlo porazí majstra a tak hľadá ďalej až sa odváži prísť do jednej z najchýrnejších škôl. Je medzi mnohými mladými mužmi, ktorí by si radi zmerali sily s vrcholným majstrom školy. Majster Sekišúsai je však už starý, už sa chce venovať aranžovaniu kvetín, čajovému obradu a poézii a považuje za stratu času bojovať s neznámymi mladými mužmi. Niektorí, ako Denšičiró z vysoko postaveného rodu, sú však neodbytní a nenechajú sa odradiť ani zdvorilým odmietnutím s odkazom na vek a chorobu.

Sekišúsai má dilemu. Nechce uraziť predstaviteľa významného rodu, chce ho však odmietnuť, ale pritom mu chce dať najavo, že sa preceňuje a pri skutočnom súboji by pravdepodobne prišiel o život. Vymyslel to tak, že s obradnou japonskou zdvorilosťou napísal ospravedlňujúci list a priložil k nemu pivonku, ktorú odsekol mečom. S týmto posolstvom poslal krásnu mladú dámu.

„Posílá mě za vámi pán hradu Kojagjú,“ řekla Ocú a položila před Denšičiróa dopis i pivoňku. „Mohla bych vás požádat, abyste si přečetl tento dopis?“

„Ano, jistě… Tento dopis…“ odpověděl Denšičiró. „Přečtu si ho.“ V dopise stálo toto:

Vážený pane Denšičiró, velevážení pánové, odpusťte mi, že Vás mohu přivítat jen tímto mrzkým dopisem. Rád bych se toho ujal osobně, ale bohužel jsem momentálně trochu nachlazen. Doufám, že čistá bílá pivoňka Vás potěší více než můj starý usmrkaný nos. Posílám Vám tento květ z rukou krásné květiny s nadějí, že tak přijmete mé omluvy. Mé staré tělo již nestačí na starosti tohoto světa. Stydím se před Vámi ukázat svou tvář. Mějte, prosím, slitování se starcem, až se mi budete právem smát.

Sekišúsai

„Chm,“ zafuněl pohrdavě Denšičiró, když dopis zase sroloval. „To je všechno?“ zeptal se.

„Nikoli. Říkal také, že přestože by s vámi rád vypil šálek čaje, váhá, zda vás může pozvat do svého domu, protože v něm jsou jen válečníci, kteří nedokážou dostatečně ocenit toto vytříbené umění.

Jelikož je nyní Munenori v Edu, čajový obřad v podání starce by u urozených pánů z císařského města dozajista vzbudil jen smích. Požádal mě, abych vás poprosila o prominutí. Doufá však, že se s vámi bude moct setkat někdy jindy.“

„Takže pokud tomu správně rozumím, Sekišúsai si myslí, že jsme tady kvůli čajovému obřadu. My jsme se ale narodili jako samurajové, s čajem nemáme nic společného. Chtěli jsme se jen ujistit, že se mu vede dobře, a požádat ho, aby nám dal lekci šermu,“ tvářil se Denšičiró podezřívavě.

„Samozřejmě, že ví velmi dobře, proč jste tady. Žije ale už delší dobu v ústraní a mnohé myšlenky dokáže vyjádřit jen čajovým obřadem.“

„Nemáme tedy jiné volby než od svého úmyslu upustit. Vyřiďte mu ale, že až přijdeme příště, budeme se s ním chtít vidět osobně,“ řekl Denšičiró znechuceně a podal Ocú pivoňku.

„Nelíbí se vám? Pán myslel, že vás pivoňka potěší. Říkal, že si ji můžete zastrčit do nosítek, případně do sedla, pokud tu jste na koni.“

„Tohle má být jako dárek?“ sklopil Denšičiró uraženě zrak. Hned nato pak s kyselým obličejem dodal: „Zbláznil se? Vyřiďte mu, že u nás v Kjótu kvetou pivoňky taky!“

Ocú pochopila, že už nemá smysl dále naléhat, a řekla: „Dobře, vyřídím to, jak si přejete…“ Uklonila se a odešla odsud tak lehce, jako by sundávala obvaz z nateklé rány. Rozhořčení hosté nebyli schopni ani opětovat její pozdrav.

 

Keď sa Ocú vrátila, podrobne porozprávala starcovi, ako jej misia prebiehala. Reagoval takto:

Sekišúsai se rozesmál a řekl: „Takže se zlobili. Výborně. Ať se vztekají. Nic jiného jim taky nezbývá.“ Po chvilce, jako by si na něco vzpomněl, ještě dodal: „Pivoňku jste tedy vyhodila?“

Vysvětlila mu, že ji dala služebné z hostince, Sekišúsai souhlasně přikývl a zeptal se jí: „Vzal si Jošioka pivoňku alespoň na chvíli do ruky a prohlédl si ji?“

„Ano, když četl váš dopis.“

„A?“

„A pak mi ji zas podal zpátky.“

„Nedíval se na její stonek?“

„Neřekla bych.“

„Neprohlížel si ho, ani to nijak nekomentoval?“

„Ne.“

„Tak je tedy dobře, že jsem ho odmítl. S takovým nemá smysl se vůbec bavit. Kenpó byl nejspíš poslední skutečný Jošioka.“

 

Služobná z hostinca, o ktorej hovorila Ocú, však pivonku ukázala Musašimu:

Musašiho pohled sklouzl na spodní část stonku pivoňky. Způsob, jakým byl stonek seříznut, ho doslova šokoval. Nebyl si však zatím jist, co jej na něm tak upoutalo.

Když se Koča vrátila zpět, jeho zájem o květinu se jen prohloubil. Položila vázu do výklenku a chystala se do ní pivoňku zasunout, ale moc se jí to nedařilo.

„Má moc dlouhý stonek,“ řekl Musaši. „Dones ji sem, já ho zkrátím. Uvidíš, že to pak půjde.“

Koča přinesla pivoňku a podávala mu ji. Dřív než si stačila uvědomit, co se děje, květinu upustila a propukla v pláč. Není se čemu divit, protože tou dobou Musaši po hrůzu nahánějícím výkřiku zasouval svůj meč zpět do pochvy. Přeseknutí stonku bylo skutečně jen dílem okamžiku. Koče přišlo, že zablýsknutí ostří meče a svištivý zvuk se odehrály ve stejném momentě jako jeho zasunutí.

Musašiho fascinoval spíše dvacet centimetrů dlouhý stonek, který mu právě ležel u nohou, než pivoňka ve výklenku. Byl si jist, že první řez nebyl proveden ani nožem, ani nůžkami. Protože stonek pivoňky je tolik ohebný a poddajný, musel ho někdo určitě useknout mečem. Jen opravdu zkušený šermíř to mohl udělat tak čistě. To nemohl useknout jen tak obyčejný člověk. Pokusil se sice před chvílí jeho sek napodobit, ale když oba konce porovnal, okamžitě poznal, že jeho sek je mnohem horší než ten první. Bylo to, jako by srovnával sochu Buddhy od opravdového umělce se sochou od průměrného řezbáře.

Ptal se sám sebe, co z toho pro něj vyplývá. „Pokud někdo z hradní posádky dokáže udělat takový sek, schopnosti Jagjúových mužů budou nejspíš mnohem vyšší, než jsem si myslel.“

Rázem ztratil sebedůvěru. „Ještě nejsem připraven.“

 

Musaši vedel, že by ho čakalo rovnaké alebo drsnejšie odmietnutie, preto na ohlásenie svojho záujmu o návštevu využil podobnú cestu. Poslal do školy svojho žiaka s listom a so stonkou pivonky. Po doručení posolstva sa stalo toto:

Rozlomil pečeť a v tichosti si Musašiho dopis přečetl. Když začal číst, vypadal čím dál víc vážněji. Po přečtení celého dopisu se zeptal: „Donesl jsi s tím dopisem ještě něco?“

„No jo, málem bych zapomněl. Měl jsem vám to předat,“ vytáhl Džótaró z kabátku rychle stonek pivoňky.

Kizaemon si oba konce stonku dobře prohlédl, tvářil se při tom trochu zmateně. Obsah Musašiho dopisu mu nešel na rozum.

Psalo se v něm, že mu pivoňku přinesla služebná z jeho hostince. Dostala ji prý od někoho z hradu. Když si stonek dobře prohlédl, zjistil, že ho neuřízl jen tak obyčejný člověk. Dopis pak pokračoval: „Když jsem dal pivoňku do vázy, cítil jsem něco zvláštního. Chtěl bych zjistit, kdo květinu usekl. Možná vám to přijde jako malicherná otázka, ale nemohl byste mi, prosím, prozradit, čí to byla práce? Moc bych oceňoval, kdybyste svou odpověď poslal po chlapci, který vám dopis zanesl.“

To bylo všechno, žádná zmínka o tom, že by dotyčný byl studentem cesty meče, žádná výzva na souboj.

„To je zvláštní,“ říkal si Kizaemon. Znovu se zadíval na stonek pivoňky, prohlížel si oba jeho konce, ale nezdálo se mu, že by se konce něčím lišily.

„Murato,“ zavolal. „Pojď sem. Vidíš mezi těmito dvěma řezy na stonku nějaký zásadní rozdíl? Přijde ti jeden z nich provedený dokonaleji?“

Murata Jozó si stonek prohlížel ze všech stran, ale musel přiznat, že mezi oběma řezy žádný rozdíl nevidí.

„To nebude jen tak obyčejný člověk.“ „Pokud to, co v dopise stojí, je pravda,“ poznamenal Kizaemon, „a dotyčný opravdu dokázal posoudit, že tu pivoňku usekl skutečný mistr, tak ví víc než my. Usekl ji náš starý pán, to dokáže poznat jen ten, kdo něco doopravdy umí.“

 

Človek má možno pocit, že Japonci, a zvlášť títo majstri, sú duchovne vyspelejší ako my, ale ohľadom vnímania a komunikácie to tak nie je. Na celostnú komunikáciu má vlohy každý z nás, takýmto spôsobom komunikujú zvieratá a v mladom veku ju zvládajú všetky deti. No škola, práca a nakoniec médiá nás týchto užitočných návykov zbavujú a orientujú nás výhradne na verbálnu a symbolickú komunikáciu, s nevedomým potláčaním všetkých ostatných „informačných šumov“. Prestávame vnímať, že celý život je vlastne jedna veľká a nepretržitá komunikácia s okolím. Vlastne máme tak vypestovaný návyk na verbálnu komunikáciu, že namiesto komunikácie so svetom vedieme nepretržitý vnútorný monológ.

Trvalý komunikačný kontakt so svetom, okrem japonských geniálnych šermiarov, si uchovávajú všetky otvorené duše, najmä umelci. Páčilo sa mi, keď mi počas jednej ťažšej životnej etapy môj známy – maliar a fotograf – povedal: „To si s tebou chce život popovídat.“

 

To, že príhoda Musašiho s pivonkou nebola náhodnou udalosťou, ilustruje aj ďalšia príhoda z neskoršieho života, keď už bol Musaši šermiarskym majstrom, uznávaným za jedného z najlepších v Japonsku. Nasledujúca príhoda tiež pekne ilustruje kontrast medzi prevažne verbálnou komunikáciou typu „vieš ty, kto som ja?“ a celostnou komunikáciou.

Na svojich cestách sa Musaši ubytoval v lacnom hostinci na okraji hlavného mesta Eda. Vyhľadávali ho hlavne obchodníci s koňmi, hluční a vznetliví chlapi, a hostinec bol plný múch. Musašimu najviac vadilo, že kvôli hlučnej zábave koniarov sa nebude dať spať. Poslal preto svojho žiaka Ioriho, aby koniarov utíšil, no tých to nesmierne urazilo a okamžite sa chystali tomu opovážlivcovi dať príučku: „vytáhneme ho ven a vymácháme mu hubu ve vědru koňskejch chcanek“. Ich predák, veľký a surový chlap Kumagoró vstal, že vec vybaví – a udialo sa to takto:

Pohankové nudle, šest porcí v lakované krabici, konečně dorazily. Musaši právě seděl a nořil jídelní hůlky do první porce.

„Podívejte, jdou sem,“ řekl tiše Iori a mírně se poodsunul, aby nestál v cestě.

Kumagoró se usadil vzadu po Ioriho levici, zkřížil nohy a opřel se lokty o kolena. Divoce se zamračil a řekl: „Najíst se můžete později. Nesnažte se předstírat, že se nebojíte. Nezastírejte to tím, že tu sedíte a děláte, že jíte.“

Přestože se Musaši usmíval, nedal nijak najevo, že poslouchá. Zamíchal si jídlo hůlkami, aby od sebe oddělil jednotlivé nudle, zvedl sousto k ústům a s potěšeným srknutím je spolkl.

Žíly na Kumagoróově čele skoro praskly. „Položte to!“ řekl zlostně.

„A vy jste kdo?“ zeptal se Musaši mírně, aniž by uposlechl.

„Vy nevíte, kdo jsem? Jediný lidi v Bakuročó, který neslyšeli moje jméno, jsou lemry a hluchoněmý!“

„Já moc dobře neslyším. Mluvte, řekněte mi, kdo jste a odkud pocházíte.“

„Jsem Kumagoró z Čičibu, nejlepší koňák v Edu. Když mě děti vidí přicházet, jsou tak vyděšený, že ani nemůžou brečet.“

„Aha. Takže se zabýváte obchodováním s koňmi.“

„To si pište. Prodávám je samurajům. To si zapamatujte, když se mnou máte co do činění.“

„A já s vámi mám něco do činění?“

„Poslal jste tady toho zakrslíka, aby si stěžoval, že děláme bordel. Kdo si myslíte, že jste? Tohle není žádná nóbl hospoda pro knížata! My koňáci máme rádi rámus.“

„To jsem pochopil.“

„Tak proč se nám snažíte zkazit flám? Chci omluvu!“

„Omluvu?“

„Jo, písemně. Můžete ji adresovat Kumagoróovi a jeho společníkům. Jestli žádnou nedostaneme, vezmeme vás ven a ukážeme vám, zač je toho loket.“

„To, co říkáte, je velmi zajímavé.“

„Cože!“

„Mám tím na mysli vaše vyjadřování.“

„Přestaňte žvanit nesmysly! Dáte nám tu omluvu, nebo ne? No?“

Kumagoróův hlas se změnil z vrčení v řev, pot na jeho zrudlém čele se leskl v zapadajícím slunci. Když už to vypadalo, že každou chvílí vybuchne, odhalil svou zarostlou hruď a z širokého pásu obtočeného kolem břicha vytáhl dýku.

„Rozhodněte se! Jestli hnedka neuslyším odpověď, budete mít pořádnej problém!“ Roztáhl nohy, klekl si a držel dýku kolmo vedle lakované krabice, takže se špičkou dotýkala podlahy.

Musaši, který měl co dělat, aby se nerozesmál, řekl: „Jak bych měl na tohle odpovědět?“

Sklonil svou misku, natáhl se a hůlkami odstranil černé smítko z nudlí v krabici a vyhodil je oknem. Stále mlčky se znovu natáhl a uchopil další smítko, a potom další.

Kumagoró zatajil dech a oči mu vystoupily z důlků.

„Nebere to konce, viďte?“ podotkl Musaši uvolněně. „Na, Iori, umyj pořádně ty hůlky.“

Když Iori odešel, Kumagoró zvolna a tiše zmizel zpět do svého pokoje a tichým hlasem vyprávěl svým společníkům o té neuvěřitelné podívané, jíž byl právě svědkem. Nejdříve považoval černá smítka na nudlích za špínu, ale pak si uvědomil, že jde o mouchy, chycené tak obratně, že neměly šanci uniknout. Během několika minut přesunuli on i jeho společníci svou malou oslavu do vzdálenějšího pokoje a zavládlo ticho.

navajamm

Zdroje:

http://www.databazeknih.cz/knihy/musasi-2978

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Navaja se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na O komunikácii (2) – Musaši a umenie hovoriť pohybom

  1. vonrammstein napsal:

    Like jak barák! Mijamoto je jeden z mých nejoblíbenějších hrdinů 🙂 Je v té knížce taky ta historka, jak se Musaši před soubojem strašně opije a málem ho zaspí? Nikdy jsem ji nečetl, ale slyšel jsem ji moc pěkně vyprávět 🙂

    • kchodl napsal:

      Jak meč zastaví v nevěstinci a soupeře umlátí veslem? Ta je parádní.
      🙂

    • NavajaMM napsal:

      Ano, je tam aj tá príhoda, ale ťažko povedať, či sa Musaši opil. Nechcel sa, ale jeho traja hostitelia ho chceli opiť práve preto, aby zmeškal súboj. Náhodou bol jeho protivníkom Denšičiró z príhody o pivoňke, takže výsledok neprekvapil.
      Musaši sa však do súbojov nenáhlil. Zvyčajne na seba nechal čakať.

Komentáře nejsou povoleny.