CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 12


Z knihy Bohumila Jandy

Mezinárodní význam české provincie Tovaryšstva Ježíšova

JE OBECNĚ znám značný podíl řádu jesuitského na katolické reformaci. Od dob koncilu tridentského se stává ve službách církve pohotovou četou, zasahující rychle tam, kde jest účinné pomoci nejvíc třeba. Vzniká po velkých objevech zámořských a vedle energického úsilí rekatolisačního v Evropě, záležícího v činnosti školní a v obraně proti postupujícímu protestantismu, proniká brzy po průkopnické cestě sv. Františka Xaverského a jeho následovníků do nejzazších končin světa, šíře křesťanství mezi pohany. Řád se šíří rychle. Do smrti svého zakladatele sv. Ignáce z Loyoly r. 1556 má 12 provincií, na 100 kolejí a na 1000 členů. V Čechách zakotvil téhož roku prací sv. Petra Canisia. Právě poslední kolej, zakladatelem před jeho smrtí přijatá a stvrzená, jest pražské Klementinum, první jesuitské sídlo v zemích koruny české, jež se stává znenáhla jedním z hlavních strategických bodů řádových v Evropě a vysílá později mnoho členů i do zámoří. Brzy vznikají další koleje: v Olomouci 1556, v Brně 1570, v Českém Krumlově 1574, v Chomutově 1592, v Jindřichově Hradci 1594, v Kladsku 1597. Do Slezska proniká řád až později. Čilý vzájemný styk členů Tovaryšstva, pevně stmeleného důmyslnou řádovou ústavou, brzy působí, že čeští jesuité – vlastně první hojnější členové řádoví mezi Slovany – jsou posíláni do bratrských zemí. Jeden z prvních českých jesuitů, vychovávaných v Římě od r. 1553, organisátorsky nadaný P. Baltazar Hostounský (Hostovinus), nepřichází z římských studií napřed do Prahy, nýbrž se účastní zakládání koleje v Trnavě na Slovensku. Když jest její vzrůst požárem r. 1563 na celá desítiletí přerušen, odchází s kardinálem Commendonem jako první slovanský jesuita do Polska a zřizuje jako první představený řeholní domy v Braunsberku, Vilně a Pultusku. Stává se i prvním správcem (viceprovinciálem) nové řádové provincie polské (1564— 68). Teprve když může býti vystřídán rodilými Poláky, vrací se do vlasti. Druhý z českých jesuitů v Římě vzdělaných P.Vojtěch Bouzek (zvaný Adalbertus Bohemus), před tím odchovanec filosofické fakulty university Karlovy v Praze, stává se hned po studiích už r. 1561 na nějaký čas prvním profesorem matematiky v samém ústředí řádovém na Collegium Romanům v Římě a tam je mimo jiné jeho žákem proslulý později matematik P. Krištof Clavius S. J., původce oprav kalendáře gregoriánského.

První dobu řádového výcviku a zčásti i veřejné činnosti prožili u nás, než byli povoláni do vlasti, kde po nedlouhé svízelné tajné působnosti položili život za katolickou víru, i dva Angličané. Jsou to blahoslavený Edmund Campion (…1581 v Londýně) a blahoslavený Jan Ogilvie (…1615 v Glasgowě). Oba se přihlásili do řádu v Římě a byli posláni do noviciátu a na studia na Moravu a do Čech. Oba se v době své učitelské a vychovatelské působnosti zabývali řízením studentských Mariánských kongregací, z nichž prvou vůbec u nás založil Edmund Campion r. 1575 v Klementinu. Campionova činnost v Praze jest i jinak pamětihodná. Přišel k nám roku 1574 jako muž více než třicetiletý (narodil se v Londýně r. 1540) a před odchodem z vlasti do Říma dávno v Anglii nabyl důkladného humanistického vzdělání, jehož později hojně užil jako učitel i jako vybraný a pohotový duchovní řečník. Není proto divu, že jeho vliv lze stopovati v humanistickém vzdělání na jesuitských školách v Praze a v Čechách vůbec ještě dlouho po jeho zdejší činnosti (1574— 78). Jeho přímým žákem byl rodák z Mostu P. Jiří Pontanus (Spannberger). Za vedení Campionova prospíval v humanitních studiích to u měrou, že ještě jako nekněz byl jako zdatný odborník poslán do Bavorska. Tam se věnoval p o celý život klasické filologii, hlavně latinské, v níž se povznesl na jednu z předních autorit v celém řádě. Svědčí o tom mimo jiné m nohá vydání jeho čítanky a učebnice Progymnasmata latinitatis sive dialogi (3sv., v Augsburku 1588— 94, nová vydání v Dillinkách, Antverpách, Lyoně, Bourges atd.). Jeho dialogy bývaly zaváděny i na školách nekatolických a závodily s podobnými dialogy Erasma Rotterdamského, protože měly tón srdečnější a látku mládeži přiměřenější. Pontanus, jenž měl značný vliv při sestavování řádové učební osnovy Ratio studiorum z r. 1599, bývá často srovnáván s Justem Lipsiem a Scaligerem.

K práci v zámořských misiích se členové řádu z českých zemí dostávali ve větším počtu teprve v 2. pol. 17. století. Původně se stávali zámořskými misionáři příslušníci národa španělského a portugalského, tedy národů, jimž náležely zámořské osady, a příslušníci jiných národů byli od světské vrchnosti z této práce z politických obav přímo vylučováni. Když však přibývalo misijních oblastí a stanic, začal se jeviti citelný nedostatek misionářů španělských a portugalských a tak ponenáhlu dovolováno i jiným národům účastniti se práce misijní.

Roku 1664 oznámil generál Tovaryšstva Ježíšova P. Pavel Oliva okružním listem všem středoevropským řádovým provinciím, že rozhodnutím krále španělského nemusejí býti všichni misionáři ze Španělska, čtvrtina že jich může býti ze zemí císařských. Vyzval zároveň, aby se schopní členové řádoví hlásili k té práci. Výzva ta došla radostného ohlasu a přihlášek bylo tolik, že jen velmi malému počtu jejich mohlo býti vyhověno. Trvalo ovšem ještě dosti dlouho, než všecky formality, předepsané vládou španělskou, byly vyřízeny a tak teprve r. 1678 odjíždějí první jesuité z Čech do misií zámořských. Před tím se tak stávalo zcela ojediněle: P. Pantaleon Kirwitzer (rodem z Kadaně, po čínsku Ki) odebral se r. 1616 do Číny a Japonska, P. Valentin Stansel (rodem z Olomouce) r. 1663 do Brasilie.

O d r. 1678 do r. 1755, kdy se už počínaly nad Tovaryšstvem stahovati osudné bouře, odcházeli pak z české provincie řádové ročně do misií průměrně dva jesuité, většinou kněží nebo bohoslovci, ale také celá řada bratrů laiků. Celkem jich bylo na 160, z nich 30 bratří laiků. Podle národnosti bylo jich dvě třetiny Němců, třetina Čechů — poměr to podobný jako v domácích kolejích, jichž bylo více v krajích německých, zvláště v nynějším Pruském Slezsku, z něhož byla také značná část misionářů.

Za války o španělské dědictví (1701— 14) bylo zase bráněno příslušníkům nešpanělským v cestě do španělských misií. Zato dodala česká provincie tehdá několik misionářů do Číny, jejíž misie byly z největší části v zájmové oblasti Portugalců; od konce X V II. věku začal se tam uplatňovat protektorát francouzský.

Misionáři ze středoevropských provincií (české, rakouské a tří německých) byli vítáni zvláště v takových krajích, kde Španělové a Portugalci nesnesli drsnějšího severního podnebí. Mimoto se brzy ukázalo, že se osvědčují jednak houževnatostí a vytrvalostí, jednak značně vysokou kulturou. Tak se stávalo, že byli v misiích vybíráni jesuité středoevropští často za představené: visitatory, provinciály, představené misijních oblastí i jednotlivých domů. Také z české provincie bylo by jich možno uvésti celou řadu.

Hospodářské a průmyslové poměry byly ve Španělsku a Portugalsku od doby velkých objevů na stupni nižším než ve střední Evropě; proto byly i v zámořských jejich osadách velmi primitivní. Dom y, leckde i kostely byly slepeny jen z proutí a hlíny, a úkolem bratří laiků ze střední Evropy bylo proto učiti tamní obyvatele stavětí z cihel. Podobně tomu bylo v oboru textilním, dále ve zpracování kovů. Bez nadsázky možno říci, že hospodářský a průmyslový rozkvět, jehož dostoupily v 18. století misie jihoamerické, zvláště v Paraguayi, byl umožněn teprve značným přílivem misionářů, kněží a bratří ze střední Evropy. Česká provincie, jak se všeobecně uznává, se účastnila těch prací měrou velmi čestnou.

Zvláště stavění a zdobení kostelů bylo často v rukou našich misionářů. Tak na př. Trutnovan P.Samuel Fritz v Perú nejen kostely stavěl, ale maloval pro ně i obrazy a hotovil sochy.

Jiný obor, ve kterém byli misionáři z našich krajin vycvičenější než Španělé, je lékámictví. Jakmile první bratří lékárníci od nás přišli do zámořských misií a dobře se osvědčili, byla po nich velmi pilná poptávka. Tak byl poslán do Chile br. Sterzel ze Žatce, do Paraguaye br. Peške z Kladska, do Mexika br. Steinefer z Jihlavy, jenž napsal praktickou knihu o tamějších léčivých bylinách.

Na Filipínách byl lékárníkem brněnský rodák br. Kamel, (jenž první seznámil Evropany s květinou, která po něm dostala jméno kamelie), v Přední Indii br. Mattern z Těšínská, v Zadní Indii se věnovali lékařství a lékárnictví Jihlavan P. Siebert, Pražan P. Koffler a Slovák P. Slamenský. Právě tyto znalosti jim pomohly, že v Zadní Indii za dob pronásledování na mnoho let zabránili vyhnání jesuitů.

Bratří lékárníci byli nejednou tak vzděláni, že proti obyčeji Tovaryšstva byli později v misiích posvěceni na kněze: tak br. Kamel na Filipínách, br. Mattern v Goe, br. Neugebauer (z Frankensteinu ve Slezsku) v Kočinčíně.

Také hudbou získávali misionáři jak lid, tak nejednou i vrstvy panovnické. V Paraguayi po Tyrolanu Seppovi Slezan P. Baucke měl proslulý orchestr dvaceti Indiánů, z nichž nejstarší byl šestnáctiletý.

Když přišli na den sv. Ignáce do města Santa Fé, aby účinkovali při slavné mši svaté a při nešporách, museli se na všeobecnou žádost místo na kůru postaviti doprostřed kostela nedaleko hlavního oltáře. Mnozí vznešení Španělé byli dojati až k slzám nad výkony těch hochů, kteří ještě před krátkým časem nic nevěděli o pravém Bohu a nyní tak pěkně přispívali k jeho oslavě. Byli pozváni i do hlavního města Buenos Aires k biskupovi a místodržiteli a P. Baucke se jen stěží ubránil, aby ho tam i s kapelou nezdrželi trvale.

V Číně byl nejeden jesuita dvorním hudebníkem, a to ještě i v době, kdy už nastalo pronásledování křesťanů. Tak rodák z Jimramova na Moravě P. Karel Slavíček okolo r. 1720 píše, že se z rozkazu představených zabývá na dvoře čínském hudbou. Po něm měl totéž zaměstnání Slezan P. Florian Bahr a P. Jan Walter z Bíliny. Ten píše, že sotva naučil 18 pážat trochu po evropsku hrát, musil se s nimi hned ukázat u císaře, jenž měl z jejich hry takovou radost, že pážata obdaroval penězi, oba učitele pak kusem hedvábí nejlepší jakosti.

Umění a věda byly klíče, jimiž se jesuitům otvíral přístup do uzavřených jinak kulturních zemí východu. Jimi došli veliké vážnosti v Číně, v Zadní Indii a v říši Velikých mogulů. „To jsou jediné opory“, píše r. 1741 Slezan P. Neugebauer, „které naše křesťanské posice, nešťastnými spory obřadními tak zviklané, udržují bez pohromy a zachovávají nám přízeň vládců k Evropanům .“

Sotva je které odvětví vědecké, jehož by nebyli jesuitští misionáři s úspěchem pěstovali. V mnohých oborech mají neposlední místo i jesuité z české provincie. Zeměpis a kartografii pěstovali v Číně P. Slavíček a Vratislavan P. Tillisch. Tok Maraňonu po prvé probadal a mapu jeho nakreslil uvedený P. Samuel Fritz a později P. Jan Nep. Sluha, rodák ze Staré Ďaly na Slovensku. Ještě dnes s úctou mluví odborníci o těchto průkopnických pracích.

Matematiku a astronomii pěstoval v Číně vedle P. Adama Schalla mimo jiné P. Pantaleon Kirwitzer z Kadaně v 17. století. P. Slavíček byl s Francouzem Jacquesem a Němcem Koglerem nejslavnějším astronomem dvora pekinského ve století X V III. V Kočinčíně prosluli v tom oboru P. Siebert, Koffler a Neugebauer, v Brasilii Olomoučan P. Val. Stansel.

Jazykozpytných studií se týkají mluvnice indického nářečí okolí města Goy od Pražana P. Karla Přikryla a mluvnice se slovníkem řeči tarahumarské v Mexiku od Jihlavana P. Matěje Steffla, zachovaná v rukopise zemském archivě brněnském.

Profesory bohosloví byli Pražan P. Azzoni v Quitu, v Brasilii P. Stansel, v Goe uvedený P. Přikryl a P. Obstzierer ze Škvorce, v Ambulakatě (v Malabarsku) P. Jáchym Jakeš, v Manile P. František Märckl z Karlových Varů.

Ve vlastní náboženské práci misionářské vynikli nejvíce P. Stanislav Arlet z Opolí a P. František Boryně z Malonic, kteří působili ve velmi obtížné oblasti kmene Moxů v Peru, dále uvedený už P. Samuel Fritz a Prostějovan P. Jindřich Richter nad horním Maraňonem. Jsou to misionářské postavy, jež mohou býti důstojně postaveny po bok svým velikým vzorům sv. Františku Xaverskému, sv. Petru Klaverovi a mučedníkům kanadským.

Palmy mučednické dosáhl r. 1684 na ostrovech Mariánských Jihlavan P. Antonín Strobach a Prostějovan Jindřich Václav Richter v Quitu r. 1696.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

13 reakcí na CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 12

  1. Joda napsal:

    Českých knih nepřátelé lítí – myši, prašivina, jezoviti. Doufám, že jsem Havlíčka citoval správně.

    • okolojdoucí napsal:

      S těmi českými knihami je to složitější, vzpomeňte jen (jezovitu) Balbína. Spíš si všimněte, jak se dnes opět vracíme k „exportu“ lékařů. Zajímavý je též rozvoj jezuitského řádu u nás už v 16. století. Ideologická příprava, španělské zlato a během pár desítek let je (nejen) náboženská tolerance pryč…

  2. kchodl napsal:

    Vždy když se římsko-katolická církev holedbá vědeckým a vzdělaneckým přínosem, vzpomenu si na civilizační zásluhy hitlerovských nacistů – dovolené, závodní stravování a rekreace, dálnice, automatické telefonní ústředny, tryskový motor, rakety, … Je toho nepřeberně.

    Je asi pravidlem, že věda a vědecké metody poznání se tak úžasně rozvinuly pod pláštíkem církevních dogmat, kterými jinak jezuité svazovali celou společnost. Nejvíce protisovětských a protisocialistických exponentů nakonec bylo v KGB a dalších tajných službách východního bloku, protože nejlépe znali situaci, viděli celé ideologii a propagandě „pod pokličku“, jaksi z podstaty.

    Ale jak se říká, není důležité, zda je kočka černá nebo bílá, hlavní je, že chytá myši. Zásluhy a civilizační úsilí těchto lidí bylo úžasné, lhostejno pod jak odpornou hlavičkou svou činnost prováděli.

    • okolojdoucí napsal:

      Zde si dovolím připomenout tu záměnu prosté korelace dvou jevů za kauzální nexus. Šlo skutečně o zásluhy nacistů, nebo o to, že zrovna v jejich době byl někým zcela jiným Německu „pootevřen kohoutek“?

      Mám stále silnější pocit, že i nám tady bude analogicky trochu „přisypáno do korýtek“, abychom lépe přijali „evropskou“ ochranu a vedení a nezpěčovali se našemu „společnému“ osudu. Zdroje už byly díky ČNB připraveny a teď jsou kontrolovány a distribuovány tam někde za (nad) těmito subjekty: https://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/trh_statnich_dluhopisu/seznam_primarnich_dealeru.html

      • kchodl napsal:

        Máte pravdu.
        Chtěl jsem jen napadnout ono „stavění jezuitů do dobrého světla“, když ve skutečnosti šlo o zločineckou organizaci.

        Jistěže bude (přisypáno do korýtek), v tom s Vámi souhlasím. Všechno k tomu spěje, stejně jako před vstupem do EU a těsně po něm, kdy byla koruna záhadně posílena na 15 Kč/$ a rapidně stouply mzdy. Nepřátelské převzetí našeho maloobchodu bylo zpočátku kompenzováno rozšířením nabídky a dostupnosti (méme nejvíce hytlermarketů na osobu/čtverečný metr) a zlevněním do té doby značně předražených šuntů.

    • Bavor V. napsal:

      Fakt je, že pod sutanou se ukrývali nejen Koniášové, ale například již zmiňovaný Balbín, nebo Mendel, Diviš, modrý abbé Dobrovský… Ostatně i mladý František Ladislav Hek získával znalosti v koleji sv.Klimenta a Baarův páter Fastr byl také vlastenec…

      • kchodl napsal:

        Tak jistě, tvůrčí a revoluční myšlenky se nedají úspěšně prosazovat jinak, než pod krytím současného „strážce hodnot“. Von Braun dostal lidstvo na Měsíc, je dost jedno, že hlavní pokrok udělal v SS při bombardování Londýna pomocí V2 (A4).

        Kdo ví, možná i v tom PornoJandově spolku pro hlídání „evropských hodnot“ tajně dříme nějaký talent.
        😀 😀 😀

  3. Slim napsal:

    A nesmíme zapomenout, že generálem jezuitů byl taky Aramis.

    „Papež kul pikle proti řádu“, řekl františkán, „papež musí zemřít.“
    „Zemře,“ odvětil klidně Aramis.

    To teď snad nebude aktuální, František je jezuita

Komentáře nejsou povoleny.