UČEBNICE NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ POLITIKY – 3.


NAPSAL Dr. CYRIL HORÁČEK,
Ř. V. PROFESSOR POLITICKÉ EKONOMIE NA ČESKÉ UNIVERSITĚ V PRAZE.
V PRAZE.
nákladem spolku českých právníků „VŠEHRD“ 1912.

  1. ROZTŘÍDĚNÍ NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ POLITIKY.

Hospodářsko-politická činnost státu a veřejnoprávních svazků nésti se může různými směry dle toho, jak skutečnosti, jež pro dění a vývoj hospodářský jsou směrodatny, podléhají vlivu a zásahu této činnosti a jak činnost lidská po stránce hospodářské se vůbec zevně projevuje.

Bylo již pověděno, že některé skutečnosti působení lidskému vůbec se vymykají. Tak jevy kosmické, atmosférické, fysikální, tedy zejména onen druh energií a činitelů, jež souborným názvem označujeme přírodními silami. Naproti tomu jiný základní činitel jevů hospodářských, jímž jest obyvatelstvo, v jistých směrech již může býti předmětem hospodářské politiky a mluvíme v tom směru o politice populační.

Vlastní činnost hospodářská projevuje se na venek především jako činnost výrobní. Jejím předmětem jest technická stránka oněch výkonů, jež směřují ku vzniku nových hospodářských statků.

V oboru výroby statků rozeznáváme pak opět především výrobu prvotnou. Tato může býti činností prostě okkupační, jíž vyrozumíváme pouhé shromažďování surovin i statků zužitných, o nichž právní řád předpokládá, že se nenalézají ve vlastnictví soukromém. Sem spadá lovectví, rybářství, hornictví. Anebo má výroba prvotná za předmět získávání surovin a statků zužitných vzděláváním půdy a pěstováním rostlin. Sem spadá zemědělství se všemi souvisejícími činnostmi (zahradnictví, lukařství a j.) ale i chov zvěře a lesnictví. Dle toho zvláštním oborem politiky národohospodářské bude politika výroby prvotné, zejména pak politika zemědělská (agrární).

Jiný způsob výroby má za předmět technické přetvořování surovin, které k spotřebě lidské bezprostředně sloužiti nejsou způsobily, ve statky zužitné. Děje se to cestou mechanickou neb chemickou a statky takto přetvořené zovou se pak tovary (fabrikáty). Mluví se tu o výrobě průmyslové a politika národohospodářská, zabývající se touto výrobou, zove se politikou průmyslovou.

Vedle činnosti v užším slova smyslu výrobní může míti hospodářské konání za předmět i oběh statků od výrobce ku spotřebiteli. Tuto sprostředkovatelskou činnost nazýváme tržbou (obchod v užším smyslu) a politiku činnost tu upravující politikou tržební (obchodní). Při oběhu statků jest však často nutno překonávati místní vzdálenosti mezi místem výroby a spotřeby. To se děje dopravou zboží neb osob, jež rovněž jest předmětem hospodářského podnikání a právní úpravy. Touto se zabývá politika dopravní (transportní).

Zbývá však ještě onen další široký obor politiky hospodářské, jenž netýká se úpravy poměrů výrobních a oběhových, nýbrž distribučních. Ona zasahující a upravující působnost moci veřejné, jež má za účel nejen rozmnožení celkového společenského důchodu, nýbrž také přiměřené jeho dělení mezi jednotlivé třídy výrobní. Jež má dále za účel vyrovnávání příkrých sociálních protiv, zmírňování sporů mezi protichůdnými zájmy hmotnými a poskytování vydatné ochrany těm, kdo v rozpoutaném zápase hospodářském bezmocně vydáni jsou převaze sociálně silnějších. Toto jsou úkoly politiky sociální v užším slova smyslu. K politice sociální přidružuje se pak na konec politika chudinská, jež se zabývá úpravou důchodových poměrů těch, kdo postrádajíce možnosti opatřiti si vlastních důchod původních, odkázáni jsou na důchody odvozené, zejména pak na důchody plynoucí z prostředků veřejných. Dle toho dělí se tedy národohospodářská politika na tyto jednotlivé oddíly:

  1. Politiku populační.
  2. Politiku výroby prvotné, zejména zemědělskou.
  3. Politiku průmyslovou.
  4. Politiku tržební.
  5. Politiku dopravní.
  6. Politiku sociální.
  7. Politiku chudinskou.

 

  1. DĚJINY LITERATURY NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ POLITIKY.

Jako každá věda původně na svých počátcích sledovala cíle praktické, tak i nauka národohospodářská. Snažení vědecké směřovalo nejprve k praktickým účelům, jichž domáháno se bylo na základě jen nedokonalých a nekritických mezerovitých poznatků zkušenostních. Jako předcházela alchymie chemii, therapie medicíně, tak i národohospodářská politika vznikla dříve než národohospodářská theorie. Ovšem takové praktické ,, nauky“ nebyly a nemohly býti vědami v pravém slova smyslu. Postrádaly toho, co

právě jest podstatným znakem vědeckým, to jest teoretických poznatků správnou methodou na jisto postavených, soustavností a vnitřní učleněnosti. Proto také tak zvané školy národohospodářské dob dřívějších, jež především děkovaly vznik svůj snahám hospodářsko-praktickým, nelze považovati za soustavy skutečně vědecké. Jsou spíše snůškou některých pravidel a zásad, dle kterých na základě ať již správných nebo i mylných zkušenostních poznatků tehdejší představitelé moci veřejné hospodářský život v zemích svých upravovali. Tyto snahy byly tím přirozenější, ježto již od nejstarších dob důležitost hospodářských vztahů i po stránce politické plně byla uznávána a hmotný stav občanstva nejen pro důchody státní, nýbrž i s všeobecného hlediska plně byl oceňován. Jevy hospodářské proto již ve starém i středním věku poutaly pozornost filosofů, badatelů i státníků. Bohatství a chudoba se svými světlými i stinnými stránkami jsou tak stary jako pokolení lidské samo, význam zámožnosti pro jednotlivce i celé národy přes náboženskou askesi, jež vlivem křesťanství ovládala celý věk střední, přece vždy byl uznáván a vítězstvím novodobých proudů myšlenkových snaha po hmotném blahobytu na novo oživla a nabyla stále větší platnosti a intensity, s hlediska ethického někdy snad až povážlivé.

Tento obrat v názorech nastal zejména počínajícím šestnáctým stoletím, jež právem položeno za hranici mezi věkem středním a novým. Byl výsledkem mnohých příčin, zejména objevů nových dílů světa a nových cest zámořských, důležitých vynálezů (kompas, tisk, střelný prach), hojného rozmnožení drahých kov, zlata a stříbra, z nalezišť amerických, zdokonalení všeobecné techniky výrobní, zlepšení prostředků dopravních a tím překročení hranic dosavadního hospodářství uzavřeného. K tomu přidružily se dojista i činitelé povahy ideologické. Středověký světový názor spočívající na autoritě náboženské byl reformací v základech svých otřesen, skepse a rationalismus nabývaly vrchu, Bacon svým empirismem a angličtí individualisté zatlačili filosofii scholastickou, středověké společenské zřízení feudální bylo v rozkladu, na místo starého stavovského státu nastoupil stát absolutní. Na konec pak revoluce francouzská radikálně přetvořila celou novodobou společnost a nastolila vládu třetího stavu ve formě ústavních států, jak během XIX. století vznikly ve všech kulturních zemích evropských i amerických. Celé zákonodárství a celá úprava společenského života proniknuty byly politickým i hospodářským liberalismem, jemuž ovšem záhy vyvstal zásadní a nebezpečný odpůrce – socialismus.

Než tím předbíháno již chronologickému postupu. Prvním plodem obratu myšlenkového a hospodářského na počátku věku nového byl onen směr hospodářsko-politický, jenž zove se merkantilismem, aneb dle význačného svého představitele, známého státníka francouzského Colberta, colbertismem. Merkantilism, převládající v století XVI. až XVIII. ve všech západo- i středoevropských státech, sledoval praktický účel hospodářský, povznesení obecného blahobytu. Účelu toho dosaženo býti mělo hlavně dvojí cestou: jednak rozmnožením obyvatelstva, v němž spatřován hlavní zdroj produktivních sil, jednak nahromaděním peněz čili drahých kovů, zlata a stříbra, které pokládány za hlavní znak zámožnosti. Zakazován proto vývoz drahých kovů ze země a podporováno jich těžení. Sestrojena dále nauka o tzv. tržební bilanci, to jest rovnováze mezi vývozem a přívozem zboží z jedné země do druhé. Převládal-li vývoz, považována tržební bilance za příznivou, ježto přebytek trhové ceny za vyvezené zboží bylo třeba nahraditi drahým kovem, jenž tak plynul do země. Převládal-li naopak přívoz, byla bilance nepříznivou, poněvadž hrozil úbytek drahého kovu do ciziny. Na základě tom byl co možno podporován vývoz a stěžován (ochranná celní politika) neb dokonce znemožňován (prohibiční politika) přívoz zboží. Ježto pak polotovary a tovary mají vyšší hodnotu než suroviny, hleděno ku rozvoji domácí výroby průmyslové, zejména ovšem velkovýroby, jež jedině způsobilá jest vývozu. K docílení těchto výsledků používala merkantilní politika různých opatření, jimiž upravovala a řídila život hospodářský. Těmito názory ovládána byla také celá tehdejší národohospodářská literatura merkantilistická.

Rovněž hlavně praktickým účelům sloužil onen soubor nauk, jenž se označuje názvem kameralistika i věda policejní. Nauky ty přednášeny byly na vysokých školách německých i rakouských (Justi, Sonnenfels) a měly býti průpravou pro úřednictvo zeměpanské, magistrátní, vrchnostenské a j., zahrnujíce v sobě nejpřesnější výklady z oboru nejen hospodářského a finančního nýbrž i technického, správního a pod. beze vší vnitřní spojitosti a soustavnosti, takže vlastní vědecké povahy rovněž postrádaly.

Mocný vliv na další vývoj hospodářsko-politických názorů měla národohospodářská soustava t. zv. fysiokratism. Soustavou nazývati lze již tento směr proto, že vyznačuje se organickou učleněností, ba že přímo vybudován jest na pevných základech jednotného názoru světového. Fysiokraté vycházeli z předpokladu, že i v životě společenském stejně jako v životě přírodním vládnou věčné, nezměnitelné zákony přirozeného řádu (ordre naturel). Proto každý lidský zásah v tento řád přirozený, jemuž podléhá i dění a vztahy hospodářské, pokládali za marný, zbytečný, ano škodlivý. (Heslo: ,,laissez faire, laissez passer, le monde va de lui mme“). Jest zřejmo, že tyto názory byly v zásadním odporu s merkantilismem. Tento požadoval co nejpodrobnější reglementování všech hospodářských vztahů za určitým účelem, kdežto fysiokratism každou takovou úpravu zásadně odmítal, třeba v praksi připouštěl některé výjimky z tohoto záporu. Ale i tu postavil se na opačné stanovisko, než jaké zaujímal merkantilism, ježto na základě mylných předpokladů theoretických o t. zv. jediném čistém důchodu výroby prvotné, podporoval výrobu zemědělskou naproti průmyslové. Hlavními zástupci fysiokratismu byli Quesnay, Gournay, Mercier de la Riviee, Turgot, Dupont de Nemours.

Adam Smith a jeho následovníci, třeba fysiokratism ostře kritisovali, přece původně sami z něho vyšli, což i pro hospodářsko-politické jich nazírání bylo rozhodno. Byli ovšem příliš srostlí se skutečným životem, než aby stáli zásadně na přísném individualistickém stanovisku pouhé negace, připouštěli tudíž, třeba jen jako nutné zlo, zásah státu a veřejné moci v poměry hospodářské tam, kde z důvodů historických neb praktických bylo to nezbytno.

Třeba tedy hlavní význam Smithův spočívá na poli theoretickém, neopomíjí přes to používati theoretických poznatků i k účelům praktickým. Teprve epigoni jeho zapomínajíce stále více, že předpoklady, na kterých theorie poučky své sestrojovala, jsou rázu jen podmíněného, počali předpoklady tyto mniti v praktické požadavky. Tím dospěli k onomu krajnímu liberalismu hospodářskému, jenž každý zásah státu v poměry hospodářské vůbec zamítal a ve

svobodě smluvní a volné soutěži spatřoval nejdokonalejší regulátor všeho života hospodářského. Konečně požadavek hospodářské volnosti rozšířen byl i na mezinárodní styky hospodářské a důsledně byl žádán tedy volný obchod, žádnými cly ochrannými netísněný (free trade). Poněvadž pak naprostá svoboda hospodářská sama sebou nepřímo jest výhodou pro živly sociálně silnější, vyhovoval směr tento nejlíp oněm kruhům praktickým, které měly své hlavní zastoupení ve vrstvách velkých průmyslových podnikatelů, i nazýván byl proto dle továrního města anglického manchestrovým.

Leč skutečnost ukázala, že krajní toto stanovisko, přenášené do praktického života a docházející průchodu v zákonodárství i správě veřejné, nesplnilo očekávání v blahodárné působení volného rozpjetí všech hospodářských sil kladené. Naopak bylo příčinou mnohých neblahých zjevů, jež v průmyslových krajinách vedly k povážlivým poměrům sociálním a jež v souhrnu svém vytvořily novodobou otázku sociální. Odtud vznikly snahy a proudy opačné jak v literatuře, tak i v praktických snahách hospodářsko-politických, jichž nejkrajnějším výrazem jest novodobý socialismus.

Ale snahy ty objevují se také v mírnějších tvarech a tvoří podstatu nejrůznějších směrů sociálně reformních. Směry takové se zabarvením náboženským a ethickým znaného rozšíření nabyly v Anglii, Francii i Německu. Vědeckého zdůvodnění nalezly myšlénky sociálně reformní v Sismondim a v kathedrovém socialismu německého spolku pro sociální politiku.

Na jiné straně pak reakcí proti volné tržbě byl směr ochranářský, zahájený v Americe (Hamilton, Carey) a přenesený na pevninu evropskou (B. List).

Po stránce formální nebyla původně národohospodářská politika v literatuře pěstována samostatně a odděleně od theorie. Ani Adam Smith ve svém díle o blahobytu národu takového rozeznávání nečiní, nýbrž stále obojí směšuje a proplétá. Teprve spisovatelé francouzští počali činiti rozdíl mezi tzv. theoríí čistou a použitou, kteréhož příkladu následovali v Německu zejména Sodeni  a Jacob. Omyl některých těchto spisovatelů spočíval jen v tom, že úkolem theorie si představovali zkoumání jevů hospodářských ve společnosti lidské bez existence státního zřízení vůbec, což ovšem jest u národů kulturních nemyslitelno a při jevech povahy nikoliv ryze ekonomické, nýbrž historickoprávní vůbec nemožno. Hlavní zásluhu o důsledné třídní hospodářské theorie a politiky měl však v literatuře německé Rau, rozeznávající mezi ,,Volkswirthschaftslehre“ a ,,Volkswirtschaftspflege“ jenž učitelským svým působením znaný vliv vykonával na vývoj národohospodářské literatury německé.

Než toto s methodologického hlediska jediné správné roztřiďování nauky na část theoretickou a praktickou nebylo později důsledně zachováváno. Spíše vešlo v oblibu rozdělení na část všeobecnou a část zvláštní. Část všeobecná ale ne úplně odpovídala vlastní theorii národohospodářské, zahrnujíc v sobě v souvislosti s poučkami theoretickými též mnohé všeobecné zásady praktické. Naproti tomu část zvláštní obírala se jednotlivými obory činnosti hospodářské, avšak více po stránce dějinné a srovnávací a byla opět promísena na mnoze i poučkami theoretickými.

Ještě více setřen byl později rozdíl mezi národohospodářskou theorii a politikou působením některých literárních směrů a škol německých. Tak zejména škola historická (ze starších Roscher, Knies, Hildebrand, z mladších Schmoller, Knapp, Bücher) neuznávajíc methody deduktivní a kladouc hlavní váhu na drobné bádání v oboru dějin hospodářských, sama uzavírala si cestu ku vyšším cílům theoretickým. Vedle toho opět směr tak zvaný kathedrově sociální (zejména Schäffle, Wagner, Schmoller), jenž ovšem nikdy netvořil jednotné vědecké školy, nýbrž zahrnoval v sobě i příslušníky jiných směrů, spatřoval přední cíl svůj právě a výlučně v pěstování hospodářské a sociální politiky s hlediska ethického a s pronikavým zřetelem k úkolům moci veřejné. Naproti tomu škola t. zv. rakouská (zejména Karel Menger, Bohm-Bawerk) vrátila se k intensivnímu pěstování bádání theoretického pomocí methody deduktivní, s náležitou opatrností používané. Jest pak nedocenitelnou zásluhou Mengrovou, že poukázal k přesnému třídění obou cílů badacích, theoretického a praktického, v oboru věd společenských.

Od té doby věnuje se opět větší péče soustavnému rozdělení vědy národohospodářské v část theoretickou a praktickou a jako ze starších již Roscher, tak i z novějších spisovatelů zejména Conrad, Phllippovich ve svých učebnicích zvláštní oddíl věnují národohospodářské politice. Také obvyklý akademický výklad národohospodářské nauky na universitách rakouských roztřiďuje se nyní na theorii a politiku národohospodářskou.

Vedle soustavného celkového zpracování jsou pak ovšem i jednotlivé části národohospodářské politiky (politika agrární, průmyslová, obchodní atd.), i jednotlivé zvláštní otázky a problémy sem spadající předmětem samostatných prací literárních.

Nejcennější v tom směru jest řada publikací spolku pro sociální politiku (Verein für Socialpolitik) a velký slovník „Handwürterbuch der Staatswissenschaften“, jejž vydali Conrad, Elster, Lexis a Lohning za účasti četných pracovníků.

 

 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na UČEBNICE NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ POLITIKY – 3.

  1. jaa napsal:

    MT ikdyž

    http://www.czechfreepress.cz/vase-free-zona/satanizace-ceskeho-naroda-zacina-v-materskych-skolach.html
    zajímalo by mne- jestli právě proto není předškolní povinná.

Komentáře nejsou povoleny.