Strakonice jsou jako město celkem nezajímavé. Tedy zdánlivě nezajímavé. Ve skutečnosti se jejich dějinami procházelo tolik dějů, že by snad vydaly na knihu. Nemyslím samozřejmě dudáka Švandu, který je tak trochu postava vybájená J.K.Tylem. Ale jsou tu jiné osobnosti či události o kterých se ví jen málo nebo vůbec.
F.L.Čelakovského asi znáte. Jeho Ohlasy písní českých resp.ruských musel za našich studentských dob znát každý maturant. Méně známý je jeho podporovatel Jan Vlastislav Plánek či místní písmák a zakladatel knihovny páter Josef Šmidinger. Ostatně rodákem strakonickým je i Josef Skupa.
Téměř nikdo neví, že vzorem pro Husovo dílo Postila byla práce johanitského mnicha Tomáška ze Strakonic (Thomasco Stragonicensis), která byla natolik populární, že se dlouhou dobu opisovala pro potřeby kazatelů v našich zemích. Autor ji sepsal takřka sto let před slavnějším dílem Husovým
Český právník Vít Vokáč Oftalmius se kolem roku 1550 narodil ve Strakonicích, studoval ve Vídni a později se usadil v Praze, kde se roku 1594 stal primátorem na Novém Městě.
Jedna z ulic Velkého města se jmenuje Kochana z Prachové. Kdo byl ten Kochan? Valentin Kochan z Prachové byl členem direktoria za stavovského povstání. Po porážce na Bílé hoře byl zajat a jako první měšťan a jedenáctý odsouzený byl popraven na Staroměstském náměstí. Jeho vdova Kateřina poté odešla s dětmi do saské Pirny, kam ji následoval příbuzný Jan Kochan, bakalář a humanistický básník. Ten odešel i s manželkou , dětmi a matkou.
Ojedinělým gotickým dílem je Strakonická Madona. Je tak vzácná, že pro ni není v nejbližším okolí porovnatelné dílo, takže se velice obtížně datuje. Odborníci ji řadí do doby kolem roku 1280 až 1350, tedy buď do vlády Bavora III. nebo jeho bratra Viléma. Dnes je originál uložen v Národní galerii
Stejné tajemství skýtá Strakonická Pieta. I její originál se nachází na jiném místě, tentokráte v Alšově jihočeské galerii v jízdárně zámku Hluboká.
Veřejnosti nepřístupná je další zajímavost. Je jí nejstarší kresba Krista bolestného v Evropě, která se nachází hned na za vstupem do křížové chodby, začínající v kapitulní síni. Součástí je i nejstarší kresba donátorů, kterými jsou strakoničtí měšťanští manželé Matouš a Adlička, tedy Mathias a Adlieca.
I malby v kapitulní síni a přilehlém ambitu strakonického hradu tvoří základ gotického malířství. Jde o význačný christologický cyklus, který se také někdy nazývá Biblia pauperum, tedy Bible chudých. Ten název vychází z faktu, že chudí měli horší přístup ke vzdělání a tedy by si knihu nejenže nemohli koupit, ale ani přečíst.
Několikrát už jsem tu uveřejnil povídání o tom, co daly země české světu. Tady je vidět, co daly Strakonice naší zemi. Málo toho rozhodně nebylo.
Poznámky pana Bavora 
To je dobře, že to připomínáš.
A já bych připomněl ještě Českou zbrojovku, dnes v Uherském Brodě, původně ale ve Strakonicích, zbrojní výroba kdysi přesunuta na východ země ze strategických důvodů. Ve Strakonicích ale zůstaly motorky, ve své době slavné převelice a stroje mistrů světa v motokrosu.
Ale nebyly to jen motorky, ale třeba i výroba hnacích řetězů s exportem do celého světa. Byl jsem tam v expedici na své první studentské brigádě v roce 1969, šéfoval mi otec občas se zde zjevivšího p. Oberfalzera. Na bedny se řetězy se psaly adresy a byla to pro mě tehdy velká exotika – třeba Buenos Aires, nebo Damašek, nebo Peking – kdy bych byl býval tenkrát tušil, že ta místa spatřím na vlastní oči.
Ty motorky významně poznamenaly celý region. Divoké jízdy na nich, občas obsazené třemi osobami, v nočních hodinách od venkovských muzik na podhůří jsou nezapomenutelnou vzpomínkou.
Nějaké ty odřeniny z toho měl snad každý. Jednou jsem s Jardou Častoralů (ten měl ovšem Metchllese 500 /napsal jsem to správně?/, neb jeho otec byl bohatý družstevník) dostali smyk na rozteklém asfaltu v tom esíčku hned za katovickým viaduktem směrem na Volenice, přeletěli jsme plot a skončili mezi okurkami. Jak jsem si při tom letu vzduchem dokázal zadřít asfalt do prdele, to nechápu dodnes.
V tom esíčku dodnes stojí staré lípy a na jedné z nich už jen s velkou námahou lze nalézt otisk motocyklového reflektoru. Ten tam zůstal po havárii mých rodičů, ještě za svobodna, v roce 1951. Leželi v nemocnici, hlavně maminka, několik měsíců.
V roce 1990 jsem pozdě v noci sbíral těžce zraněného kluka a děvče v bezvědomí na tom mostku těsně za Novosedly směrem na Štěchovice. Tři na motorce, ten druhý kluk u byl mrtvý. Trefili to mohutné „zábradlí“ či jak se tomu zděnému pažení podél mostu říká, střízliví samozřejmě nebyli. Nedávno ten mostek přestavěli, rozšířili a měli tolik rozumu, že tam vrátili sv. Jana Nepomuckého, který tam byl „odjakživa“.
Jednou jsem před chalupou u silnice kátroval písek a od Štěchovic se blížil pohřební vůz pana Podskalského, celkem spíše krokem, posuzováno dnešníma očima. Tak jsem zabodl lopatu do toho prokádrovaného písku a civěl na něj. A on civěl na mě, což o vyvedlo do protisměru a trefil reflektorem na reflektor motorku, protijedoucí na výjezdu z Novosed. Motocyklista vyletěl do vzduch a přistál mi u lopaty v tom měkoučkém písku. Nestalo se mu vůbec nic!
Už jsem tu psal o tom, jak jsem testoval prototyp motocyklu Cagiva Blues, kterou měli v ČZ(M) Strakonice vyrábět? Abych se moc neopakoval…
Jó, Strakonicko a motorky….
A nemožno zapomenout ani na fezy, typický to strakonický produkt. Teď je to aktuální, za pár let je možná budeme nosit všichni. Nebo turbany? Nebo sumáty (tak říkají v Jemenu tomu bavlněnému šátku, co nosil Arafat, ale vážou ho jinak)?
To se mi líbíTo se mi líbí
Já vím, ale tohle zná skoro každý. Mně šlo právě o to, co každý neví. Ostatně i já jsem se spoustu věcí dověděl až průběhem „studií“ různé literatury. A tak nechápu, proč jsou Strakoňáci ke svému městu tak nevšímaví. Včetně Radnice. Vždyť je na čem stavět. Akorát to chce tu historii studovat a znát.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jasně, však já ti neoponuji.
To se mi líbíTo se mi líbí
Máte pravdu, určitě je na čem stavět. Přiznám se, že toho moc nevím o historii Strakonic, krom toho, co ví každý. Proto jsem rád, že v poslední době začaly fungovat spolky jako Jednota K.H. Borovského a Selská jízda, které kladou důraz na připomínání lidí spjatých se Strakonicemi a dnes již třeba pozapomenutých. Nedávno to byla vzpomínka u rodného domu prof. Skupy, nebo odhalení desky na rodném domě malíře a rodáka Jarko Dvořáka Šumavského. To je hodno podpory a o to se také snažíme. V posledních letech se nepsala vůbec kronika, byť se zaplatila, taková ostuda. Snažíme se to postupně napravit a chybějící roky doplnit. Samozřejmě snaha instituce nikdy v plné míře nenahradí úsilí nadšenců, kteří zajímavosti historie objevují i pro laiky, jako jsem třeba já.
To se mi líbíTo se mi líbí
Neberte to, prosím, jako hnidopišství, ale mě vždycky dost vadí.
Ten člověk se jmenoval Karel Havlíček a nějak si vysloužil přízvisko „Borovský“. Tak, moc prosím, příště K. Havlíček – Borovský nebo tak nějak.
K.H. byl Frank, což byla pěkná svině. Havlíček naopak dosud ne úplně doceněný český velikán.
To se mi líbíTo se mi líbí
Máš pravdu a já hned opravuji svůj příspěvek, že neznám J.Dvořáka-Šumavského. Tak by se to opravdu mělo dodržovat.
To se mi líbíTo se mi líbí
Instituce je tu (kromě jiného) od toho, aby všechny tato aktivity presentovala co nejhlasitěji. Třeba já zase neznám J.D.Šumavského. Je to nejen moje škoda.
To se mi líbíTo se mi líbí
Krásné, s tou havárií velmi smutné.
Píšete moc krásně a jak je vidět, „lehkým perem“. Doufám, že se někdy dočkám – ať již na blogu nebo knižně – Vašich Škodováckých historek, třeba z Jemenu.
Osobně mám Strakonice spojené se zbraněmi. Co je docela zajímavé, většina zbraní, co se tam vyráběly byly hrozné zpotvořeniny a bastly, mizerné jak návrhem, tak často i provedením. Třeba klasická ČZ 50/70, to je velmi mizerná kopie Waltheru PK/PPK, navíc v pozdějších sériích dělaná z mizerného materiálu, takže se v ní „vyklepával“ kohout a měla i další „mouchy“. Snad všechny, které taková maličká laciná pistole s dynamickým nezamykaným závěrem vůbec může mít. I doma s pilníkem a svěrákem by člověk spáchal lepší bazmek.
Ale na druhou stranu, Strakonice byly útočištěm a líhní skvělých konstruktérů zbraní – kteří ovšem svou skvělost museli osvědčit někde jinde.
To se mi líbíTo se mi líbí
Hlavně se rozklepával úderník.
To se mi líbíTo se mi líbí
Přesně tak, rozklepával se úderník a v jiných sériích kohout, buď bylo moc tvrdé jedno nebo druhé. Také z toho ulítával vytahovač – což bylo ale dost jedno, protože tahle pistole s dynamickým závěrem vyhazuje nábojnice i bez vytahovače, pokud tedy není moc zaprasená.
To se mi líbíTo se mi líbí
BTW, do 50/70 pasovala na zakolíkování hlaveň z pistole vz. 24, v ráži 9mm K, tedy 9×15. To je bezvadná ráže, na obrannou pistolku dost ideální, alespoň mám ten dojem. S tím ten bazmek fungoval lépe než v 7.65mm, jen se musela v čele závěru vyvrtat větší díra na větší hlaveň (která asi 2mm přesahovala). Měl jsem kdysi jeden takový zbazmekovaný kousek a musím říct, že fungoval o řád lépe, než ty původní.
To se mi líbíTo se mi líbí
Těch moc nebylo, vyráběli to hlavně Poláci jako vz.24 Radom. Pár kousků mělo na ústí hlavně závit na tlumič. Některý (český) měly červeněnej závěr, stejně jako pár prvních kousků CZ 27. 7.65 je hodně mizernej náboj a 9 K je na tom jen o málo líp.
To se mi líbíTo se mi líbí
Možná je to poněkud nespravedlivé, ale mám k těm 50/70 značnou averzi, měl jsem jich několik a všechno to byly „dárečky“. Nosili to za bolševika běžní policajti (bez uniformy) a bylo to bráno jako všeobecně nebezpečné – navíc si to plno idiotů různě „ladilo“ a „upravovalo“. S nábojem v komoře to nosit nešlo, protože to nemělo nejmenší pádovou bezpečnost. Jako policejní kvér to má za sebou nejvíce obětí nešťastných výstřelů. Kdysi mi střela z téhle „plechovky“ prohučela bundou kolem břicha, když to upadlo na silnici našemu horskému sousedovi (což byl nějaký bachař a bývalý estébák, který „dohlížel“ na mého dědečka). Další strakonické výdobytky z oboru zbrojní výroby nebyly o nic lepší.
To se mi líbíTo se mi líbí
Byl okamžik, kdy jsem měl těch 50+70 doma dohromady 12 ks. Výprodej z jedný CBS, cena za kus podle stavu 200-500 Kč. Jel jsem pro to tenkrát do Sokolova. Když jsem to na PČR vyklepal z igelitky na přihlášení, koukali dost divně. Pár desítek tisíc jsem na tom tenkrát vydělal. Tu nejlepší padesátku si osobně koupil majitel krámu, přes kterej jsem to točil, bývalej úspěšnej pistolářskej olympionik. Byla to funglovka a dostal ji za hubičku (1.500.-, pokud si dobře vzpomínám) s ohledem na celkovej kšeft.
To se mi líbíTo se mi líbí
Bylo toho jeden čas plno za mizivou cenu.
Jednou jsem koupil firmu (ve velké privatizaci, obálková metoda) a v trezoru v ředitelně jich bylo 20. Evidence nula, nikomu nechyběly, nebylo to napsané v žádném papíru. Dal jsem to místním poldům, ti to ukradli bez evidence, jak jsem později zjistil.
V 90. letech to používalo dost lidí, často si na to dělali větší pažby nebo se daly koupit větší kohouty, s lépe provedeným záchytem. Ale jak jsem už psal, mělo to mizernou pádovou bezpečnost a celkově to bylo značně nepovedené. Je s podivem, že něco tak jednoduchého se dá tak dalekosáhle zkurvit.
To se mi líbíTo se mi líbí
„Pistole je vybavena ručně ovládanou pojistkou, která je kombinována s funkcí pro bezpečné vypouštění bicího kohoutu. Dále má pistole druhou, pádovou pojistku. Tato pojistka jistí úderník v případě, že není stisknuta spoušť.“
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pistole_vz._50
Nejsem odborník, ale pokud je úderník extra zajištěný, tak by to po buchanci o zem střílet nemělo. Nebo?
To se mi líbíTo se mi líbí
Když to dopadne naplocho, spíš ne. Když to dopadne na kohout, spíš jo. Tehdejší jištění se nedá ani přibližně srovnat se současným. Moje pistole je například testovaná na pád ze dvou metrů na betonovej povrch přímo na kohout. Nevystřelí.
To se mi líbíTo se mi líbí
Jak píše pan z Rammsteinu, staré konstrukce nemají ani zdaleka pasivní bezpečnost jako nové, s mnoha pojistkami. Ono je to hlavně proto, že kdysi se pistole nosila bez náboje v komoře, součástí výcviku bylo před střelbou natáhnout závěr – také proto, že hodně zbraní bylo jednočinných (např. americká Colt 1911), takže se tím zároveň natahoval kohout. Třeba v izraelské armádě mají na tohle zvláštní grif (když někoho vidíte, jak to dělá, dá se z toho soudit, že prošel výcvikem u nich, je to značně specifické).
A také je to tím, že kdysi byli asi lidé více vycvičení nebo nebylo tolik idiotů. Dneska, když služební kvér má každý úplně vypatlaný měšťák, a jako „správný kovboj“ to nosí zásadně s nábojem v komoře, aby byl „připraven“, tak jen pár dalších pojistek zajístí, aby si neustřelil nohu, neprostřelil hlavu sobě nebo jinému. Z každého druhého blbého filmu mají všichni možní amatéři odkoukané nošení pistolí v kapse nebo za gatěmi bez pouzdra, což je totální pitomost a pistole pak padají a dle zákona schválnosti často na kohout.
Nikoho také před lety nenapadlo nabitou zbraní mlátit někoho po hlavě, jako jistého západočeského policajta, který „sprostému podezřelému“ omylem prostřelil hlavu a nemohl za to kupodivu on, ale služební pistole CZ75, která v základní verzi neměla blokaci úderníku.
Nebo jiného, už staršího kriminalistu, kterému jeho CZ70 upadla před obchoďákem a spustila kulometnou palbu, jelikož ten debil „ladil spoušť“ a něco tam upiloval.
To se prostě dříve nestávalo, nebo pokud ano, ne tak ohromně často, takže výrobci zbraní takovéhle věci neřešili, zbraň byla co nejjednodušší, protože se předpokládalo, že uživatelé mají v hlavně mozek a jsou vycvičení.
To se mi líbíTo se mi líbí
Zlatý časy. A už se nevrátěj. Kdybych tušil, co bude, neprodal bych ani jeden, ani ten nejhorší kus.
To se mi líbíTo se mi líbí
Dnes slaví Jiří Tichota 80. narozeniny. Jako vedoucí Spirituál kvintetu zhudebnil i verše L. F. Čelakovského. Vždycky se posluchači přidávali.
To se mi líbíTo se mi líbí