CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 9


Z knihy Bohumila Jandy

Adam Zalužanský ze Zalužan

KDYŽ byla zakládána Karlova universita v Praze, přírodních věd v dnešním slova smyslu nebylo. Byla praktická zaměstnání, která uváděla ve styk s přírodou, a empiricky se nahromadilo mnoho poznatků, které byly písmem, ještě více však tradicí zachovávány. Nejvíce těchto empirických poznatků bylo v lékařství a lékárnictví, v zemědělství a v hornictví. Teoretického zpracování se jim v této době nedostávalo, udržovala se však tradice vědy Aristotelovy a Theofrastovy a encyklopedických prací školy alexandrinské a tehdejší spisy byly z velké části jen sbírky mínění starších přírodozpytců. Rané křesťanství nemělo smyslu pro přírodní vědy a jeho mluvčí se o nich vyslovovali často s pohrdáním (Eusebius, Lactantius). Tento směr však již v 10. století vyhasínal a zvláště v některých klášteřích se objevovali opravdoví přírodozpytci se smyslem pro teoretickou vědu. Z nich vynikl ve 13. století zvláště františkán Roger Bacon, který zamítal autoritu a místo ní na první místo kladl experimentální výzkum a logický úsudek. Přes to ještě po dlouhou dobu místo teoretické přírodní vědy byl udržován exegetický a komentátorský směr, vedle něhož v opravdovém styku s přírodou byly jen praktické vědy, hlavně lékařství a lékárnictví.

Století šestnácté je stoletím herbářů, knih, v kterých byly popisovány a zobrazovány rostliny a částečně i zvířata, vše to s praktického, hlavně lékařského hlediska. Většinou trpěly ty to spisy snahou identifikovati druhy Dioskoridovy s druhy středoevropskými a západoevropskými s jejich chaotickým uspořádáním podle habituálních znaků. Velkým reformátorem botaniky se stal geniální Ital Andrea Cesalpino, jehož dílo uveřejněné roku 1583 se mohlo státi východiskem nové botaniky i nové zoologie. Cesalpino se postavil především proti Aristotelově metodě postupu od universalií ke konkrétním jednotlivostem a snažil se na základě pozorování rostlin seřaditi druhy v přirozené skupiny. Jeho dílo nehledí již k praktickému významu rostlin, nýbrž je opravdu čistou botanikou. Linné jej zve primus verus systematicus.

Ideologickým jeho nástupcem je Adam Zalužanský ze Zalužan. Narodil se kolem roku 1555 až 1560 v Mnichově Hradišti. Studoval na vysokém učení Karlově, kde vykonal roku 1581 zkoušku bakalářskou. Roku 1584 vykonal zkoušku mistrovskou a byl povýšen na mistra svobodných umění. Potom se odebral do ciziny na další studie, nejprve do Německa, kde navštívil několik vysokých škol lékařských a dosáhl hodnosti doktora lékařství. Není vyloučeno, že navštívil také Holandsko, kde asi poznal botanická díla Dadonaeova. Vrátiv se do Prahy, byl přijat do Karlovy koleje, kde roku 1589 zastával místo probošta, a nedlouho potom byl jmenován učitelem řeckých klasiků na této koleji. Roku 1591 byl zvolen děkanem filosofické fakulty na vysokém učení pražském a roku 1593 rektorem tohoto vysokého učení. Roku 1594 se oženil, což bylo proti pravidlům koleje Karlovy; byl proto z koleje vypověděn a zbaven profesury i rektorského úřadu. Zalužanský byl proto nucen usadit se jako praktický lékař na Starém městě pražském a dosáhl záhy velké proslulosti. Vedle své lékařské prakse nezapomínal však na Karlovu universitu a snažil se všemožně o její povznesení. Habsburští králové přáli více jesuitské koleji a vysoké učení Karlovo zanedbávali. Náboženské spory přispěly také k tomu, že Karlovo učení velmi kleslo a v době Zalužanského mělo vlastně již jen filosofickou fakultu. Zalužanský se velmi energicky domáhal nápravy, hlavně zřízení fakulty lékařské. Jeho řeč, kterou v té příčině přednesl před stavy českými a králem Rudolfem IL , vyšla roku 1600 pod názvem Oratio pro anatomia et instauratione totius studii medici in inclyto Regno Bohemiae. Reforma se však protahovala až do roku 1609, kdy byl Zalužanský jmenován členem komise určené k provedení reformy. Žádal v ní velmi přísně, aby přednášky byly pravidelně konány, každoročně opakovány, aby byla věnována větší péče cvičením než přednáškám. Stavěl se též proti šetření starých zvyklostí za každou cenu, zdůrazňuje, že nikoli staré způsoby a předpisy, nýbrž hledisko pravdy, užitečnosti a potřebnosti má být základem reformy. Došlo k ní teprve roku 1611, ale daleko nevyhovovala snahám Zalužanského.

Bohužel vypukl roku 1613 v Praze zlý mor a Zalužanský, který horlivě léčil nemocné, sám podlehl 8. prosince toho roku nákaze. Byl oplakáván všemi vynikajícími Čechy. V zápisech vysokého učení Karlova bylo o něm napsáno: Fuit talis philosophus, qualem sua aetas et nostra natio alterum non tulit.

Na jeho náhrobku, který mu byl postaven v kapli Betlémské, čteme nápis, že se dobře zasloužil o vlast a že byl hoden delšího věku i většího štěstí.

Doba Zalužanského nebyla klidná. Náboženské spory i politické zmatky mu nedávaly pokoje. Náležel k těm Čechům, kteří tušili katastrofu; proto pečoval o pořádek a reformy a vystupoval ve veřejném životě ve prospěch českého národa a své vlasti. Jeho činnost byla mnohostranná a je litovati, že se nemohl věnovati výhradně botanice, ve které dosáhl největšího úspěchu. Roku 1592 vydal v Praze spis Methodi herbariae libri tres, který vyšel v novém vydání roku 1604 ve Frankfurtě e collegio Plantenano.

Dílo Zalužanského má za prvé velký význam metodický. Kdežto botanická a jiná díla přírodovědná byla v právě uplynulé době herbářů psána skoro výhradně s hlediska praktického, vyslovil Zalužanský jasně, že botaniku je třeba také pěstovat samu pro sebe, teoreticky. Píše, že se botanika obyčejně spojuje s medicínou, ale že zákon vědecké metody vyžaduje, aby obě byly pěstovány odděleně: Medicinam Herbariae connectere consuetudo est; separatim vero utramque tradere methodi lex exigit. Omnium enim artium doctrina ab usu suo disjungenda et separanda est et antequam componantur, ut quaeque prior est, singulae et per se tractandae sunt. Ideoque Herbaria peculiaris quaedam Physicae pars, ut priusquam cum aliis disciplinis componenda sit, ipsa constet, a Medicína distinguenda et disjungenda est. Tak určitě nebylo dotud nikde řečeno, že botanika je samostatnou částí přírodních věd a že má být samostatně, sama pro sebe pěstována. Vskutku je Methodus Zalužanského opravdovou všeobecnou botanikou, první svého druhu. V první knize svého díla, která se zove De aetiologia plantarum, probírá Zalužanský v 33 kapitolách morfologii, organografii, fysiologii a jakousi biochemii, pokud ovšem o ní tehdy bylo možno mluvit.

V druhé knize podává soustavu rostlinnou, založenou ovšem jenom na zevnějším habitu rostlin. Cesalpino, který svůj systém vybudoval hlavně na základě plodů a semen, stojí v tom to ohledu věcně nad Zalužanským. Přesto je ze soustavy Zalužanského viděti, že autor měl botanickou intuici, takže právem byly některé jeho přirozené skupiny prohlášeny za pozoruhodné (Sprengel). Ve třetí knize De exercitio herbariae podává rozvrh studia botaniky. Tu je důležito, že lékaře vyzývá, aby rostliny poznávali ne pouze z vyobrazení. Vyobrazení nezachycují barvu rostlin, nejsou nikdy přesná a znázorňují jenom jedno vývojové stadium. Lékař musí však znáti celý vývoj rostliny. Opětovaně doporučuje pozorování rostlin, a to nejen zevnějšího jejich tvaru, nýbrž i vnitřní stavby.

Vraťme se nyní k obsahu první knihy. Zalužanský hned na počátku vytýká, že se za botaniku (herbaria) zpravidla považuje jakási směs nauky o rostlinách a lékařství, že však je třeba obě od sebe odděliti. Botaniku dělí na aetiologii, což má být asi naše fysiologie, ale u Zalužanského je to všeobecná botanika, za druhé na popisnou botaniku. Rostliny dělí v samorostlé a pěstované. Uvažuje o vnitřních pohybech jejich hmoty, o vlivu hvězdné oblohy, o výživě (ze vzduchu, vody a země), o rostlinných šťávách, oleji, pryskyřicích, o vůni a chuti rostlinných částí, o temperamentu rostlin, o životě, nemocích a vnějších činitelích. Shrnuje, co bylo tehdy možno říci o anatomii (dřevo, dřeň, kůra). Jako o nejdůležitější vegetativní části rostlin mluví o kořenu, pak řadí kapitolu o stanovištích, o domácích a exotických druzích, přechází k výkladu o lodyhách, větvení a listech, pro jejichž význam je mu autoritou Aristoteles.

Nejdůležitější je z první knihy kapitola dvacátá čtvrtá, jednající o pohlavnosti u rostlin. Již Karel hr. Sternberg dokazoval (1817), že Zalužanský měl mnohem určitější názor o pohlavnosti rostlin než jeho předchůdci. J. Sachs vyslovuje se ve svých dějinách botaniky ta k to : „Zalužanský se snažil r. 1592 sloučiti to, co dosavad bylo o pohlavnosti vykládáno, v jakousi teorii, aniž sám konal pozorování. Zárodek, praví, je částí rostlinné přírody, jejž rostlina vytváří ze sebe, a liší se tedy od prýtu, který z rostliny vyrůstá jako část celku, zárodek však jako celek z celku. Skoro doslova cituje větu z Plinia: „Přírodozpytci tvrdí, že všecky rostliny mají obojí pohlaví, ale tak, že je u jedněch pohlaví smíšeno, u druhých odděleno. U mnohých rostlin je prý samčí a samičí pohlaví smíšeno, pročež mají schopnost samy sebou se rozplozovati, podobně jako některá androgynní zvířata; neopomíjí to vysvětliti — zřetelněji než Aristoteles — z nedostatečné schopnosti pohybu u rostlin. Tak p rý tomu je  u většiny rostlin. U jiných však, jako je jisté u palmy, je samčí jedinec od samičího oddělen a samičí rostliny bez samčích nedávají plodů a kde pyl samčí se nemůže sám dostati k jedinci samičímu, může člověk přispěti.“

Ke kapitole o pohlavnosti připojuje Zalužanský další o květech; v ní popisuje části květu, mezi nimi i tyčinky, ale nic nedokazuje, že by byl znal jejich význam. Věděl ovšem, že v květu vzniká plod. Následuje kapitola o plodech, v níž mluví také o květenství (klas, vrcholík, hrozen), o vegetační době rostlin, o bylinách, keřích a stromech, o cizopasných rostlinách (ochmet) a končí knihu kapitolou o sympatiích rostlin, v níž se zmiňuje o častém společenstvu některých druhů jako olivy a myrty, routy a smokvoně.

Po dlouhou dobu bylo u nás zdůrazňováno, že Zalužanský první jasně proslovil pohlavnost rostlin. Profesor L. Čelakovský ukázal, že pravdu má Sachs. Zalužanský nic nového konkrétního nepřičinil k tomu, co se tradovalo již od starověku, najmě od Plinia. Řekl a uspořádal to trochu logičtěji, ale nepoznal, jaký význam mají tyčinky a jaký pestík. Mluvil o pohlavnosti příliš teoreticky, spíše deduktivně než na základě pozorování nebo dokonce pokusů. Jeho učitelem byl holandský botanik Dadonaeus, jehož také ve svém díle cituje. Dadonaeus sám čerpal z Plinia. Je to podivné, že v díle Zalužanského je tak málo stop jeho vlastního pozorování, když přece několikráte nabádá ke studiu rostlin v přírodě a nikoli jen z knih. Nelze myslit, že by byl býval pouhým knižním botanikem, snad mu doba, neklidná a nebezpečná, nedovolovala věnovat se soustavné práci výzkumné.

Druhá kniha Zalužanského díla De historia plantarum je botanikou popisnou a systematickou. Vztahuje se podle něho na jednotlivé rostliny a nejlépe je prý poznáme z autopsie. Opět zdůrazňuje, že předmětem nejsou res humanae (lidské zájmy), nýbrž ipsa rerum natura. Počíná houbami, následují mechy, k nimž počítá také korále, chaluhy, okřehky, plavuň, lišejníky. Čtvrtá kapitola pojednává o travách sítinovitých, ale jsou zde umístěny také přesličky, špargl, oupor, zerav. Dobré je sestavení Allií a Scilly, liliovitých a vstavačovitých. V této kapitole se setkáváme po prvé s dichotomickými klíči. Pátá kapitola je věnována bylinám s širšími, okrouhlým i listy a luštinatým rostlinám. K luštinatým jsou přimíšeny šťavel, routa, Erysimum , Tribulus. Šestá kapitola jedná o bylinách s dělenými listy a jsou tu nepřirozeně nahloučeny okoličnaté, kapradiny, složnokvěté, křížaté, pryskyřníkovité a podobně. Sedmá kapitola obsahuje složnokvěté (též Dipsacus) a je důkazem autorova bystrozraku. V osmé kapitole popisuje netřesky, aloe, různé tučnolisté a halofytní rostliny, v následující třezalku, len, hledík, lničku, zeměžluč, v desáté pryšce, v jedenácté jitrocele a podobné rostliny s obloukovítou nervaturou. Další kapitola má opět číslo desáté a shrnuje pestrou společnost rostlin huňatých a chlupatých. Následuje kapitola o mátách, k nimž připojeny pyskaté rostliny, mimo to třemdava, kostival, bažanky, konopí. Další kapitola počíná dobře sestavenými merlíkovitými, ale k nim se druží příslušníci jiných čeledí. Kapitola patnáctá jedná pouze o slézovítých, následující je opět směsí, sedmnáctá obsahuje tykvovité, další jedná o palmách, devatenáctá o jehličnatých, k nimž počítal autor také vřesovíté a tamaryšek, dvacátá je o olivě a vavřínu, ale též o zcela odlišných dvojděložných (Amygdalus,

Prunus, Berberis, Vaccinium, Daphne, Fraxinus atd.). Poslední kapitola Quercus historia et genera obsahuje nejen dva duby, jak se zdá Quercus robur a pedunculata, nýbrž také různé jiné stromy (Alnus, Juglans, Tilia, Ulm us, Carpinus, Populus, Corylus atd.).

Zalužanskému tanul na mysli nějaký přirozený systém, ale neznaje význam květů a rozplozování vůbec, nemohl jej vypracovati než podle vnějších znaků. Tvar listů, chlupatost, nervatura, křovitý nebo stromovitý vzrůst a podobně jsou znaky, podle nichž seskupuje rostliny. Tam , kde stačí habitus, se mu podařily velmi dobře přirozené skupiny jako vstavačovité, slézovité, tykvovité, jinde však se dostávají do jedné skupiny příslušníci zcela disparátní. Tak jsou přesličky mezi travami, kapradiny mezi dvojděložnými. Zdá se, že hlavní základ systému Zalužanského poskytl Lobelius a Dadonaeus, ač i v tom to ohledu přináší mnoho nového. Již to je pozoruhodné, že se rozhodl začíti houbami a stanovil zvláštní skupinu mechů, do které ovšem zařadil i lišejníky a okřehky.

Není pochybnosti o tom, že Zalužanský sám mnoho pozoroval. Pouze podle knih by nebyl mohl svou přirozenou soustavu vybudovat. Ale měl také velké knižní vzdělání a jeho druhá kniha je koncipována v duchu Aristotelově a Theofrastově, čerpajíc při tom mnoho konkrétního z Plinia. Nejsilnější je u něho stránka metodická, logická a definiční. Nejednou ve stručnosti svého rčení připomíná Linnéa. Opětovně nabádá k pozorování přírody, celého vývoje rostliny a jejího vztahu k prostředí. I v lékařských svých spisech se stavěl důsledně proti pověrčivosti a tajnůstkářství. Ale nejcennějším přínosem jeho díla je jeho metodické hledisko čistě vědecké, na jehož základě oddělil botaniku od zřetelů praktických. Jako medicína, také botanika (herbaria) podle něho „ per se tractanda est“ .

Jeho apodiktická mluva snad mohla budit dojem, že Zalužanský psal příliš sebevědomě. To mu také Roeper (1835) vytýkal, ale neprávem. Jeho logické a přesné vyjadřování se ovšem značně lišilo od nejasných a obšírných mnohomluvností mnohých jeho předchůdců.  Válečné doby a zmatky, které brzo po jeho smrti zachvátily Čechy a celou střední Evropu, nedovolily jeho dílu, aby proniklo a působilo tak, jak si zasloužilo. V tom ohledu si zasloužil, jak na jeho náhrobku čteme, opravdu lepšího osudu.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 9

  1. oh napsal:

    OT. Bohužel, naše země daly světu i jistou omdusmanku zaměřenou primárně na pitomý aktivismus. A madame Šabatová dostala Nápad, jak všechny děti sesypat do jedné radostně inkludované šablony, ať už rodičové a kantoři chtějí, nebo nechtějí. A ministerstvu nevzdělanostri se ten nápad podle všeho líbí
    http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/skolstvi/zapis-do-1-tridy-podle-sabatove-misto-testu-losovacka_425610.html

Komentáře nejsou povoleny.