CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 7


Z knihy Bohumila Jandy z roku 1940

Pokračování pojednání o vlivu husitství na okolní země. Tentokráte:

 

Husitství a východoslovanské sekty

TRAGEDIE husitství záležela v tom , že se stoupenci Husovi nedovedli ani přibližně shodnouti na základních theologických otázkách. Hnutí, jež napadlo papežství, jeden to ze základů středověkého života, byla skutečnost nesmírného významu, a proto bylo také přirozené, že se mohlo rozšíříti i mimo země římsko-katolické. Husité se bez úspěchu snažili o spojení s církví východní; v posledních letech stává se stále pravděpodobnější, že starý názor, dlouhou dobu pokládaný za falešný, že husitství souvisí geneticky s východními prameny, měl snad přece pravdu. Třeba že husité nedosáhli spojení s východní církví, měli, jak se zdá, vliv ve formě sekty na život ruské církve.

Jde tu o tak zvané judaisující (židovstvujuščie), sektu, jež po mnohých stránkách i v budoucnu zůstane záhadná, ale jejíž činnost je nám z části známa a jež, nebyla-li čistě husitská, byla aspoň husitstvím mocně zabarvena.

Jméno judaisující je ostatně naprosto mylné a v omyl uvádějící. Slovo judaisující není nijak staré a výtky současníků, že kacíři přestupují k židovství, jsou naprosto bez podstaty. Kacířství vzniklo koncem 15. století v Novgorodě a Moskvě a získalo si přívržence převážně mezi duchovním i a ve vyšších vrstvách. Po roce 1490 byli kacíři vícekráte odsouzeni a v 16. sto letí potlačeni a vyhubeni. Dochovalo se nám několik spisů z těchto kacířských kruhů, bohužel však sotva spisy takové, aby nám nějak objasnily theologické názory kacířů. Polemická literatura namířená proti kacířům, popisuje jejich názory takovým způsobem, je tak tendenční a ve svých obviněních si naivně sama tak odporuje (vytýká na příklad kacířům zároveň židovství i markionismus, přičemž, jak známo, byli markionité nejprudšími protivníky židovství), že z této literatury o judaisujících nezmoudříme.O málo jasnější jsou rozsudky duchovní vrchnosti namířené proti kacířům (v Novgorodě 1492, v Moskvě 1504). Nepřihlížíme-li k obviněním obecného rázu, jež zřejmě nejsou ničím jiným, než pokusem vtělit kacířské myšlenky do obecných formulí, zůstává řada konkrétních výtek, z nichž mnohé dotýkají se nauk, husity rozšiřovaných. Najdeme tu velmi pestrý výčet dogmatických nauk a rozličné (často zcela bezvýznamné) útoky, jež vedli kacíři proti řecko-pravoslavnému duchovenstvu a proti životu církve. Odmítá se tu učení o sv. Trojici, pochybuje se o božství Kristovu, odmítá se uctívání matky Boží a svátých, především však ctění obrazů svátých, jež jsou nazývány modlami, jakož i relikvií svátých a modliteb za zemřelé. Řada nauk připisovaných kacířům není ještě podána.

Tak na příklad odmítání stavu duchovního, „protože je penězi odměňován“, nemůže znamenat nic jiného, než boj kacířů proti simonii. Dovídáme -li se, že kacíři tvrdili, že „i doma je možno se modliti“, stěží můžeme z toho hned soudit, že nechtěli kostely. Dvě obvinění týkají se poměru kacířů k Písmu svatému. Žádali prý, aby směli Písmo svaté svobodně vykládat a stavěli prý Starý zákon výše než Nový. Často se opakující tvrzení, že kacíři přestupovali k židovství, můžeme považovat za tendenční lež. Kacíři se jmenovali křesťany a považovali se za ně, mnozí z nich byli řecko-pravoslavní kněží. Plnění židovských rituálních předpisů potajmu není ani možné. Žádnou účast židů na vzniku sekty nelze dokázati.

Naproti tomu najdeme většinu nahoře vypočtených nauk u rozličných směrů husitských. Tak i radikálnější nauky: popírání sv. Trojice a odmítání božství Kristova najdeme u Táborů. Podstatný požadavek husitského hnutí, totiž přijímání podobojí, nemusel býti v Rusku vymáhán, protože přijímání podobojí způsobou je ve východní církvi obvyklé.

Nemusí nás udivovat, že obvinění kacířů se tak značně různí, když si pomyslíme, že husité se rozpadali v četné směry a že se i jejich dogmatické formulace značně měnily. Máme i přímá svědectví,že mezi ruským i kacíři byly rozličné směry. Mnozí mužové, zapletení d o procesů s kacíři, považovali se bezpochyby za pravověrné a jako takoví se také ukázali (tak opat Artěmij, jenž uprchl na Litvu a tam působil jako bojovník za řecké pravoslaví); to ukazuje beze vší pochyby, že se mnozí z kacířů vzpírali pouze proti některým zlořádům v ruské církvi.

Nápadná podoba mezi jednotlivými naukami a požadavky ruských judaisujících a husitů činí pravděpodobným dohad, že skutečně bylo genetické spojení mezi oběma proudy. Dříve však, nežli uvedeme dějinné argumenty, zesilující tuto pravděpodobnost, musíme poukázati na onu činnost judaisujících,  jež nám dává právo mluviti zde o tomto hnutí ruské minulosti.

Jde tu o literární činnost judaisujících. Díla z kruhů judaisujících se zčásti zachovala. Vědecká a pseudovědecká překladová literatura judaisujících záleží v několika astronomických a filosofických dílech, částečně přeložených z hebrejštiny. Pravděpodobně byla to tato činnost překladatelů z hebrejštiny, jež zavdala příčinu ke vzniku pověsti, že judaisující jsou kacíři naklonění k židovství.

Hlavním dílem theologické literatury judaisujících byl však pokus o první úplný překlad bible

v Rusku. Ve starém Rusku měli svaté Písmo především v rozsahu určeném tím, co potřebovali k předčítání při službách božích. Přeložen byl celý Nový zákon, ze Starého zákona nejprve jen výběr k účelům bohoslužebným, dále žaltář, Pentateuch a kniha proroků s vysvětlivkami. Za polemiky s judaisujícími došlo k tomu, že judaisující citovali knihy Starého zákona, jež pravověrným nebyly přístupny. Novgorodský biskup Gennadij, jenž počal bojovati proti judaisujícím, se pak pokusil nalézt v kostelích a klášterech slovanské překlady chybějících knih Písma a shledalo se, že takových překladů není. Nenašly se ani žádné řecké texty. Gennadijovi se podařilo jen s pomocí překladů z latiny a též z němčiny, řidčeji z hebrejštiny, sestavit (s vypuštěním vysvětlivek ke knihám proroků atd.) úplnou bibli. Judaisující neměli snad celý Starý zákon, s pomocí židů přeložili však řadu knih Starého zákona. K překladům judaisujících patří pak nejméně Pentateuch, kniha Jobova, Ruth, žaltář, Píseň písní, kniha Kazatel a Přísloví Šalamounova, Nářek Jeremiášův, kniha Danielova, Esther.

Úplná bible ruské pravoslavné církve povstala energií Gennadijovou za boje, přímo řečeno z konkurence vůči kacířům a tvořily ji zčásti texty v pravdě sporné. Zásluha za podnět k sestavení tohoto textu bible patří v každém případě pronásledovaným a odsuzovaným kacířům.

Dějiny vzniku úplného překladu bible ukazují však dostatečně, jak odlišné bylo postavení pravověrných a kacířů vůči Písmu svatému. Ani orthodoxní biskup neví, zda existuje překlad všech knih Starého zákona a doufá, že jej snad najde v té či oné klášterní knihovně, potom se spokojí s textem složeným z překladů z latiny a dokonce i z němčiny. Naproti tomu kacíři usilují, jak se zdá, o to, aby si opatřili slovo boží v co nejpřesnějším překladu přímo z původní řeči Starého zákona. Že při tom použili pomoci židů, je jen přirozené. Pravděpodobně vzniklo obvinění, že dávají přednost Starému zákonu před Novým , právě pro jejich znalost Starého zákona. Tato úcta k Písmu a studium bible (požadavek volného výkladu bible) — to všechno bylo v Rusku něco zcela nového. Ve starém Rusku nerozlišovali nijak Písmo svaté a ostatní svátá písma. Bohoslužebné knihy, homilie, poučná literatura, legendy o svátých, to všechno bylo ve starém Rusku na téže úrovni.

U husitů mělo Písmo i pro laiky zvláštní význam (srovnej článek 13. z osmnácti bodů utrakvistických z roku 1434); částečně byl dán badáním husitů o božském zákonu, když se nevěřilo, že je možno najiti takový zákon v církvi.

Vztah judaisujících k Písmu svatému je důležitým východiskem k poznání jejich ostatních názorů.Jak vzbuzení touhy po doplnění chybějících částí bible, vyšlé od sektářů, tak i rozhodný obrat v zájmu duchovních o Písmo svaté je pro duchovní dějiny Ruska faktem velké důležitosti. Jsou-li v bibli Gennadijově i v dochovaných částech biblických překladů judaisujících známky řeči lidové, není třeba vykládati to jen vůlí překladatelovou; husité, jak je známo, chtěli mít Písmo v řeči lidové a požadovali její zavedení do bohoslužeb, ale v Rusku necítil se tolik protiklad mezi církevní staroslovanštinou a řečí lidovou.

Když jsme zdůrazněním podobnosti v hlavních myšlenkách i jednotlivých známých naukách husitů i judaisujících ukázali pravděpodobnost genetického spojení obou směrů, můžeme nyní ukázati na cesty, jimiž se mohly do Ruska dostati ideje husitské. V Novgorodě byl spojen vznik kacířství s krátkým pobytem knížete Michala Olelkoviče v letech 1470— 71. Tento kníže přišel do Novgorodu ze státu litevského, kde husitství bylo už dlouho známo, i když se snad daleko nerozšířilo. Již roku 1413 vykonal přítel Husův Jeroným Pražský, později koncilem kostnickým odsouzený, cestu do Polska, Litvy a Pskovska. Jestliže odpůrci kacířů kladli vznik sekty za vinu polomythickým židům, kteří prý přišli do Novgorodu zároveň s knížetem, jsou tato sdělení spojena s tendenčním pojetím kacířství právě jako judaisujícího náboženského hnutí. Daleko spíše můžeme se domýšleti, že v průvodu knížecím přišel některý ze šlechticů, dotčených husitstvím, jakých bylo nemálo v Polsku i na Litvě a také mezi ukrajinským řecko-pravoslavným obyvatelstvem: roku 1423 stěžuje si král Jagiello, že z Haliče odešli mnozí k Čechům a že jeho poddaní nechtějí vystoupili proti husitům. Je zajímavé povšimnouti si, že roku 1471 při jednom husitském procesu v Plocku bylo mimo jiné vytýkáno obžalovanému, že tvrdil, že židovské náboženství je lepší než křesťanské.

V Moskvě byl příznivcem a vůdcem hnutí vysoký velkoknižecí úředník Feodor Kuricyn. Mnozí dokonce tvrdili, že kacířství povstalo „v době, kdy se Kuricyn vrátil z Uher“. Před rokem 1483 nebyl však Kuricyn pouze v Uhrách, kam byl poslán ke králi Matyáši Korvínovi, nýbrž také u multanského knížete Štěpána V ., jehož dcera Helena se stala snachou velkoknížete a zemřela roku 1505 ve vězení, jsouc jako ochránkyně kacířů obžalována z kacířství. Víme, že v Uhrách mimo Slovensko nebylo husitství příliš rozšířeno, zato víme, že Táboři, vyhnaní roku 1453 Jiříkem Poděbradským , utekli se právě do Multanska, takže si můžeme lehce představiti, že Kuricyn a kněžna Helena nepřistoupili ke kacířství teprve v Moskvě, nýbrž přišli ze západu jako husitstvím nakažení nositelé bacilů.

Jsme tedy při charakteristice sekty judaisujících odkázáni hodně na dohady, ale nicméně je v posledních letech stále zřejmější, že husitství dovedlo už ve století 15. vniknouti do Ruska, tenkráte proti západním kulturním vlivům velmi uzavřeného. Vedle náboženského kvasu, jehož stopy mizejí v 16. století úplně, a vedle vzbuzení jistého vědeckého zájmu, jejž vidíme v nečetných překladech děl vědeckých, postavili husitstvím dotčení kacíři bibli do středu náboženského zájmu a donutili zástupce pravoslavné církve, aby pečovali o pořízení překladu celého Písma svatého.

 

Hus a německé protestantství

VLNY husitského hnutí v Německu již opadaly, když vystoupil wittenberský reformátor. Postavení katolické církve bylo na německém území opět neochvějné a nebylo odnikud ohrožováno. Hus se svým procesem, husitské hnutí a husitské války žily ještě ve vzpomínkách. Ale Hus a jeho přívrženci byli prohlášeni za arcikacíře. Spisy Husovy a theologická díla jeho přívrženců upadaly stále více v zapomenutí. Vystoupení Lutherovo způsobilo, že si na Husa vzpomněly zcela různé kruhy a uváděly toto nové kacířství ve spojení se starým kacířstvím husitským . Nečetní přívrženci Husovi v Německu a mnohem čet

nější přívrženci v Čechách poznali v Lutherovi muže, jenž se chápe mistrova díla a vede je dál. Nic by nebylo bývalo odpůrcům Lutherovým vhodnější, než kdyby se jim bylo podařilo ukázati, že Luther toliko znovu oživuje Husova kacířství, která byla církví již odhalena a odsouzena na sněmu kostnickém. Luther sám se cítil zavázán, aby objasnil jak českým přátelům , kteří se neočekávaně vynořili, tak svým odpůrcům své vztahy k Husovi. Ale i pro sebe samotného pociťoval potřebu , aby jasně viděl poměr svého díla k dílu svého předchůdce, zvěstovatele a průkopníka; neboť, jak známo, má pro náboženské hnutí sotva co druhého tak posilující vliv jako existence starší předpovědi, staršího zvěstování, staršího příslibu. I když pro Luthera bylo svrchovaně nebezpečné doznati, že jeho učení je, třeba jen částečně, identické s učením arcikacířovým , přece se tohoto nebezpečenství, jako mnoha jiných, nezalekl. Tak byl zájem o Husa, který už skoro upadal v zapomenutí, opět oživen Lutherovými spisy a arcikacíř se teď objevoval jako svědek pravdy, mučedník, ba světec.

Spočátku toho Luther o Husovi příliš mnoho nevěděl. Později si vzpomněl, jak se m u jednou v knihovně erfurtského kláštera namanulo nějaké dílo Husovo, jak „z drzé zvědavosti“ začal v arcikacířově díle listovat a jak se lekl, že vše, co v něm nalezl, bylo tak křesťanské; Luther však knihu ihned zase zavřel a uklidnil své svědomí myšlenkou, že to Hus snad napsal v době, kdy se ještě nestal kacířem. Beze vší pochyby slyšel Luther v Erfurtě, kde bývalo dřív jedno z ohnisek české herese (Erfordia Praga) také jinak všelicos o Husovi a husitství. Týkalo se to snad ještě této doby, když Luther později mluvil o „robustissima fama“, která pravila, že Hus byl „zatracen falešnými soudci“ a že tuto fámu nemůže odstranit se světa žádný papež a žádné vysoké učení. „ U počestných lidí se napořád praví, že na Husovi bylo spácháno násilí a bezpráví.“ O „falešných soudcích Husových“ rozmlouval Luther v oné době také se Staupitzem.

V polemikách mezi Lutherem a jeho odpůrci padlo jméno Husovo zajisté nejprve v útocích na Luthera. Tak naznačil Tetzel jako prvý, že Luther je příbuzný oběma kacířům, Husovi a Wiclefovi. Při lipské disputaci dostal se Eck v řeči na Husa tím , že vypočítal různé věty Husovy, které byly zatraceny v Kostnici. Žádal Luthera o prominutí, že zavádí d o disputace kacíře, konstatoval však překvapující podobnost mezi thesemi Lutherovými a Husovými. Tím přinutil Luthera, který ještě prolistovával v přestávkách mezi disputací akta kostnického koncilu, aby veřejně uznal, že různé články Husovy byly neprávem zatraceny. Od toho okamžiku směli Lutherovi spílat jeho odpůrci, i když ne kacířů, tak alespoň přítele kacířů („Boemorum patronus“). Eck jej podezříval ve psaní kurfiřtovi z české herese. Ze Luther byl v té době pokládán širokými vrstvami za husitu, ukazují daleko široko rozhlášené pověsti, že husitskou heresí byl nakažen už v Eislebenu, že se narodil v Čechách a že byl vychováván v Praze, kde do sebe pojal husitské učení; ba byl dokonce prohlášen za Husova příbuzného. Později se vynořila pověst, že Luther uprchl do Čech a v Římě se obracela nenávist proti Lutherovi, jak mu odtamtud napsal humanista Crotus Rubeanus, především na „religio Bohemica atque approbatio Hussaici dogmatis“. Rubeanus varoval Luthera před osudem Husovým . Také vyjednávání ve Wormsu se vždy zase vracelo k témuž tématu, ke koncilu kostnickému a k Husovi.

I druhá strana, „Čechové“, z nichž někteří byli přítomni lipské disputaci, označila Luthera ihned za druhého Husa (Roždalovský). Na této straně se neomezovali na četná blahopřejná a uvítací psaní, nýbrž poslali Lutherovi také Husův spis De ecclesia. Teprve tehdy začal Luther Husa skutečně studovat a výsledek tohoto studia byl nejprve překvapující: Hus representuje opravdovou křesťanskou tradici. Luther sám píše: „Aniž jsem si to plně uvědomoval, učil jsem a přidržoval jsem se dosud všeho učení Jana Husa, právě tak jako Jan Staupitz, zkrátka jsme všichni husité, aniž to tušíme,

Pavel konečně a Augustin jsou husité na slovo vzatí. Hle, prosím, k jakým úžasnostem jsme došli bez vedení a návodu Čechů. Nevím údivem, co si mám myslit, když vidím hrozné soudy Boží na lidech, že totiž nejzjevnější evangelická pravda, která byla již před více než sto lety veřejně upálena, platí za zatracenou a nesmí se to veřejně vyslovit. Běda této zemi!“ (Napsáno pravděpodobně počátkem roku 1525). „Ušlechtilá křesťanská knížečka“ Husova je jen začátkem. Luther se zabýval Husem i nadále. Upozornil na něho své studenty, poslal Spalatinovi nový výtisk spisu De ecclesia s poznámkou, že „všichni, kdož tu knihu četli, spatřili v ní opravdový div“. V Lutherově okruhu byl tento přetisk, vydaný r. 1520 v Hagenau ve 2000 výtiscích, vřele přivítán. Když pak r. 1524 obdržel Otto Braunfels ve Štrasburku z pozůstalosti Ullricha von Hutten několik traktátů Husových a vydal je ve třech svazcích, věnoval prvý svazek Lutherovi. Ta k silně byl pro všeobecné povědomí dobové spjat Luther s Husem. Později, roku 1536, doporučoval Luther různá vydání Husových dopisů. Znalosti Lutherovy o učení Husově nebyly však čerpány toliko ze zmíněných vydání Husových děl, nýbrž také z rozličných oficiálních i neoficiálních, přátelských i nepřátelských zpráv o Husově procesu.

Porůznu bylo poukázáno na shody mezi Lutherem a Husem, ba dokonce na Lutherovu závislost na Husovi, ovšem jen v jednotlivých bodech, především v nauce o církvi. Největší význam pro posuzování Husa měly však všeobecné úsudky Lutherovy o nauce Husově. Luther uznává nyní „ještě mnohem více článků Husových než v Lipsku“. Ve spise An den christlichen Adel stupňuje Luther svůj názor k tvrzení, že „jeho rozum ještě nenašel na Husovi nic bludného“, později lituje, že mu „ v Lipsku nebyl dostatečně znám, neboť jinak by byl hájil netoliko některé, nýbrž všechny články, které byly v Kostnici zatraceny.“ Hus „psal křesťanštěji než kdokoliv jiný během 400 let“. S ním tedy byla odsouzena Kristova pravda, „vrazi Kristovi vztáhli na kostnickém koncilu na Husa ruku“, on však prý nadobro zvrátil papežskou moc.

Uznání Husova činu však nikterak neznamená, že se Luther ztotožňoval s ním nebo dokonce s jeho přívrženci. Zmínili jsme se již o spřízněnosti Luthera s Husem a o jeho závislosti na Husovi v nejednom bodě učení o církvi. Již dříve bylo známo a v nejnovější době bylo podrobněji prokázáno (Peschke), že Lutherovo učení o večeři Páně je závislé na Husovi a Českých bratřích (i když jen v jednotlivých bodech) nebo že z nich aspoň vychází nebo se s nimi shoduje, neboť oba, Hus i Luther, vycházejí ze stejného výroku Písma. Největší dojem na vrstevníky učinil zásadní, pro Luthera však nikoli základní projev přání, aby communio sub utraque byla zavedena koncilem. Byl vysloven dokonce názor, že vnější úprava příslušné knihy Lutherovy obsahuje přímou narážku na Husa: jednak dvě monstrance a jednak špatně nakresleného draka, který byl pokládán za husu. — I když měl Luther o Husa zájem, znal jej přece jen velmi nedokonale a nejednou mu správně neporozuměl. Také o Českých bratřích a o různých proudech v husitském hnutí byl Luther v té době informován. Chválil vždycky křesťanský život Čechů: „Češi jsou lepší křesťané než my “ , ale tento křesťanský život měl podle něho jednu velkou chybu: „ješitnost, která poskvrňuje srdce Čechů“. Docela málo zalíbení mohl ovšem nalézati v radikálních husitech, které ještě tehdy označoval nepříznivým slovem pikarti. Luther viděl především, že sám zašel mnohem dále než Hus a proto nepokládal za správné, aby byl označován za husitu. Hus prý řekl „mnohem méně a věci mnohem menšího významu (minora et pauciora)“. „Také sv. Jan (Hus) to ho učinil příliš málo a toliko počal ukazovat na evangelium.“ Hus jen začal zjevovati pravdu (velut inchoans lucem veritatis aperire). Je-li Hus označován za kacíře, pak chce Luther být nazýván „víc než stonásobným kacířem“, neboť Hus právě řekl „mnohem méně a věci mnohem menšího významu“. Hus není pro Luthera dosti zásadní. Luther sice připouští, že Hus „odňal nemálo římskému idolu a jeho ďáblovským ustanovením“; Hus však ustrnul na stanovisku, které Luther sám považoval za správné na počátku své cesty — chtěl reformovat církev na základě duchovního práva, úkol to, na jehož provedení musel nutně ztroskotat. Hus prý bojoval jen proti bezbožném u papeži, Luther však popírá „sídlo bestie“ vůbec, takže otázka po mravních hodnotách papežových se stává nicotnou. Hus se dal v některých bodech oklamat „Tomášem a tomisty“. Byl vůbec ještě v zaujetí středověkých názorů : „ v takovýchto temnotách a omylu byl také onen svatý mučedník Jan Hus“. Luther precisuje své stanovisko v tom směru, že u Husa uznává převážně to, v čem jde Hus nad středověk, a to byly právě body odsouzené koncilem : „ Co bylo na Husovi výborného, to zatratili, ale co nebylo dobré, schválili. Tak já pro svou osobu přijímám zatracené články Husovy, ale všechno od Husa, i když to jeho soudcové schválili, nepřipouštím .“

Přes tento obrat Lutherův v posuzování mistra Jana, přes obrat, jehož konečným výsledkem bylo omezené uznání toliko některých článků učení Husova, zůstal Hus pro Luthera po jedné stránce vrcholně významný, totiž jako prvý svědek evangelické pravdy, kterou chce Luther sám zvěstovat. Jako předchůdce Lutherův, tedy jako předchůdce, který zpečetil své svědectví svou mučednickou krví, zůstává Hus pro rané luterství historickou postavou nesmírného významu, kdežto jeho význam učitelský pohasíná tím více, čím více se lutherské učení stává vypracovaným theologickým systémem, jenž se odchyluje v podstatných bodech od učení Husova. Jak znám o, nedošlo ke shodě mezi Českými bratry a luterány, protože každá strana odmítala některé nauky strany druhé. Přesto zůstal Hus, jak bylo řečeno, v jistém smyslu důležitý pro luterství.

V několika citátech z Luthera jsme se již setkali s označením Husa jako svatého. Již roku 1521 nazval Luther Husa svátým Janem , ve své přednášce Genesis mluvil Luther o Husovi jako o nejsvětějším mučedníkovi, roku 1524 vyšla Husova píseň o večeři Páně, opravená Lutherem , pod názvem „Píseň sv. Jana Husa opravená“ (Das Lied S.Johanni Huss gebessert). R . 1537 napsal Luther v předm luvě k Husovým dopisům : „Je-li tento zde kacíř, pak ovšem ještě žádný řádný křesťan nepřišel na zem .“

Mučednictví sv.Jana Husa má pro luterství obzvláštní význam v tom, že v případě kostnického mučedníka byl spatřován počátek vývoje, jehož pokračováním a vyvrcholením bylo dílo Lutherovo. Luther sám řekl v jednom ze svých stolních hovorů (1542), že Hus „byl símě, jež muselo pod zem: podívejte se však, co z toh o vzkvetlo za sto let“. Ano, Hus je pro Luthera nejen mučedník a světec, nýbrž také věštec, který předvídal a předpovídal další vývoj k luterství. A tak je Husovo dílo příslibem, který došel v luterství splnění. Snad se již za Lutherových dob rozšířila báchorka, že Hus věštil v dopise z r. 1414, že vystoupí pokračovatel a dokonavatel jeho snah. Hus prý tehdy již tušil, že jeho působení bude učiněna násilím přítrž. Tehdy napsal: „ Husa ovšem, krotké zvíře, které nedovede vzlétnout vysoko, nemůže jejich osidla přetrhat; ale jiní ptáci, kteří se pomocí slova Božího a svého života vynesou k vysokému letu, překazí jim jejich úklady.“ Také o Jeronýmu Pražském se říkalo, že předpověděl Boží soud „po sto letech“. Pověst stmelila tyto věštby v jeden obraz: husa byla upálena, ale po sto letech se objeví labuť (později se mluví také někdy o orlu). Luther se této pověsti chopil a vykládal předpověď na sebe samého (Glosse auf das vermeintliche kaiserliche Edict): „Svatý Jan Hus o mně věstil, když psal z vězení v Čechách: upekou nyní husu, ale než uplyne sto let, uslyší zpívat labuť, tu musí strpět. Při tom také zůstane, je-li to vůle Boží.“ Jak rozšířena byla tato představa, ukazuje psací stůl uchovaný v Eislebenu, který obdržel Luther darem od kurfiřta Johanna Friedricha a na němž je vypodobně na jako ozdoba labuť.

Beze vší pochyby dal tento postoj velkého reformátora k Husovi podnět k vydání Husových děl roku 1538 a k početné husovské literatuře, která v protestantském Německu nikdy nepřestala vycházet. I když můžeme zjistit jakési poblednutí Husova obrazu během prvých desetiletí, přece jen má Husova postava za určitých dob a uvnitř určitých směrů protestantských zřetelnou úlohu. Vracejí se tu většinou motivy, které jsme stanovili už u Luthera: Hus jako mučedník, jako předchůdce a zvěstovatel; přistupují k tomu však nové motivy uctívání Husova. Není bez užitku pohlédnouti na tento další vývoj, i když nezbývá, než shrnouti neuvěřitelně rozmanitou látku do několika typických skupin.

Pro německý protestantismus znamená Luther tak základní obrat v dějinách křesťanství, že Hus samozřejmě nemůže obstát vedle něho, nýbrž je kladen přes veškerou úctu daleko za Luthera. Reformace církve začíná Lutherem, Hus je naproti tomu jen jedním z bojovníků proti zlořádům v církvi, i když se někdy uznává, že Hus se propracoval dále než ostatní bojovníci k jakýmsi všeobecným názorům.

Nejen však vybudování dieologického systému v německém protestantismu zmenšilo aktuálnost Husova díla pro Němce, nýbrž také vývoj protestantského badání o církevních dějinách měl na tom podíl, zvláště když se toto badání soustřeďovalo převážně na teoretický obsah křesťanského učení. Tím se stalo, že theologické názory Husovy byly brány v souvislosti s Wiclefem, čímž byl Hus od Luthera značně oddálen. Jinak tomu bylo v literatuře obecně poučné a všude tam, kde církevní dějiny nerozuměly křesťanským učením toliko theologické teorie, nýbrž spíše křesťanskou zbožnost a křesťanskou pravdu. Tak zůstává Hus do dnešního dne v Německu každému protestantu znám jako mučedník a světec. Již za života Lutherova vycházela protestantská vypsání osudů Husových. Později byly jednotlivé publikace velmi hojné a především nesměl Hus chybět v žádném podání církevních dějin a v žádné knize mučedníků. Často se Husova historie omezuje na popis jeho procesu. Pramenem je při tom mnohdy zpráva Mladenovicova. „Památka Jana Husa má býti / všem kdož věří v Krista milá a příjemná. Neboť on jediný / silou Boha a jeho věčného slova / opřel se celému světu / to jest / velkým pánům světa / kteří se shromáždili v Kostnici / a spikli se / aby světlo pravdy zcela uhasili. Jeho vytrvalost / jeho velkodušnost a jeho drahá smrt podnítily pravdu více / než násilí velkých obrů ji mohlo potlačit / jak je vidět / z historije která následuje / a která je věrně vyňata ze sněmovních aktů,“

— takto zní typický začátek Husovy historie v protestantské mučednické knize ze 17. století (P. C rocius). „Konec tohoto svatého muže Jana Husa byl obrácen (jak jsme nahoře ohlásili) ke cti Boží a k dotvrzení a rozmnožení nauky Ježíše Krista syna Božího“ — tak zní typický závěr. A rozjímání o historii světa, která se připínají k historii o Husově smrti, přispívají k tomu, že v Husovi, v muži, jenž svým životem, svým kázáním a svou smrtí zjednal předpoklady pro vystoupení Lutherovo, je spatřován nejvýznamnější průkopník reformace.

Hus není ojedinělým a náhodným předchůdcem Lutherovým ani pro ty církevní historiky, kteří pohlížejí na celý církevně-historický proces jako na vnitřní jednotu, která se vyvíjí z boje dvou protichůdných základních tendencí. Reformace znamená sice s tohoto stanoviska zásadní obrat, není však zjevem isolovaným, nýbrž poslední a nejrozhodnější pokus o obnovu církve; před tímto obratem však předcházely různé jiné pokusy, v různých dobách se uvolňovaly síly, které toužily po téže obnově, po témže návratu k apoštolské tradici jako reformace 16. století. Tak je Luther zařazován do dlouhé tradice a Hus je předposledním jejím článkem. Jednotliví zástupci této tradice jsou „svědkové pravdy“, kteří spojují prvotní církev v souvislé linii s Lutherem. Takové pojímání církevních dějin je naznačeno již u přímého žáka Lutherova Flacia Illyrica, který neměl nadarmo zvláštní zájem o Husovu biografii, a je potom zastoupeno ve spiritualistických směrech protestantismu, později v pietismu. Nejvlivnější dílo tohoto směru, Kirchen- und Ketzergeschichte Gottfrieda Arnolda (1701), které rozhodným způsobem působilo na pozdější dějiny církevní, zná Husa jako posledního „svědka pravdy“ před Lutherem. Husův význam je pro Arnolda a jeho následovníky ještě zvýšen tím, že Arnold nepřikládá dogmatickým neshodám v názorech příliš velký význam; s tohoto hlediska lze tedy v Lutherovi — přes všechny rozdílnosti v učení — vidět bezprostředního dovršitele díla, započatého Husem.

Ještě více stoupá Husův význam, spatřuje-li se v něm poslední zástupce přímé apoštolské tradice. K tomu směřovali svým výkladem husité sami, kteří v husitství viděli bezprostřední pokračování tradice řecké církve a kteří pro to hledali mezi Husem a církví apoštolskou spojení přes církev východní, nikoliv přes církev papežskou. Tento názor přijali také někteří zástupci německého protestantismu. Byl to názor velmi důležitý pro jejich pojímání reformace: je-li spojovací linie mezi Husem a Lutherem, pak je tím také Luther zařazován do apoštolské tradice, a to nejen duchovně, nýbrž bezprostředně, reálně, ontologicky. S tohoto hlediska musí být u Luthera zdůrazněno jeho spojení s Husem, ba jeho závislost na Husovi. Ve smyslu tohoto pojetí působily v německém protestantském světě Komenského dějiny českých bratří. Významné dílo, které zastává tento názor, vzniklo však v okruhu švábského pietismu. Je to čtyřsvazková Historie der Alten und Neuen Bohmischen Brüder od Georga Cunrada Riegera (1734), který s pravou švábskou pílí a důkladností a za pomoci hallského pietistického kruhu snesl spoustu materiálu, aby potvrdil svou thesi. Podle Riegera nechtěl Hus nic jiného než „obrat k čisté bohoslužbě předků, starých Řeků “ . „ O pravdivosti prvotní řecké církve nebude nikdo pochybovat. Táž apoštolská matka splodila dceru v Čechách a zahnala pohanství. Papež se záhy snažil se tam také vloudit, tu se objevili v Čechách lidé římského smýšlení, papežští mniši —Nežli však mohli starou řeckou církev docela ovládnout poslal Bůh bojovníkům v tísni na pomoc Husa. Tento Hus byl nejenom svědkem proti zkaženému životu: nýbrž tlumočník božské vůle, a statečný bojovník za starou pravdu.“ „ Avšak od Husa po Luthera je ještě sto let, během kterých vystoupilo dostatečně viditelných zástupů, kteří svědčili o nejdražší pravdě proti papežství. A od Luthera až po nás není třeba žádného d ůka zu.“ Rieger tedy zjišťuje „církevní posloupnost od a poštolů až po dnešní den.“ Může nám být lhostejné, zda je historická konstrukce Riegerova správná. Dovedl napsat pro své vrstevníky imposantní a poutavé líčení; které vzbudilo zájem o Husa s nového hlediska.

I když bylo Riegerovo východisko odmítnuto, podržela jeho kniha svůj význam, neboť v ní byl vskutku názorným způsobem vylíčen vnitřní příbuzenský vztah Husa k prvotní církvi na straně jedné a k lutherské reformaci na straně druhé. Trojí typické chápání Husa uvnitř německého protestantism u, o něm ž jsme mluvili, není chápání jedině možné, i když bylo nejrozšířenější a nejvlivnější. Beze vší pochyby je Hus, i když se na jeho theologické nauky často zapomínalo, jednou z nejživějších historických postav v povědomí německého protestantismu. Skutečný vliv Husů v se ovšem omezuje převážně na dobu Lutherovu a theologické myšlenky Lutherovy oplodnil Hus jen v jednotlivých bodech, a to ještě je většinou jen podnítil a podporoval. Různé úsudky o Husovi, které nestojí v theologické souvislosti a které se dají najít během celé doby od smrti Lutherovy až podnes ve velkém počtu, svědčí však o tom , jak životná zůstala postava Husova v povědomí německého protestantského člověka. Třeba si jen vzpomenouti na chvalozpěvy Herderovy, na úlohu Husa a husitství v německém básnictví až do přítomné doby nebo na to, že v Hegelově Filosofii dějin, kde jsou jmenována jen nečetná jména hrdinů světového ducha a světově dějinného významu, nechybí vedle Alexandra Velkého, Caesara, Napoleona, a samozřejmě také Luthera, ani Hus.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 7

  1. okolojdoucí napsal:

    Tedy, Bavore, Vy tomu našemu rytíři v poslední době nakládáte 🙂

  2. NavajaMM napsal:

    Husitská doba bola jednou (snáď z mála), kedy naše národy stáli čiastočne proti sebe. Márnu snahu husitov spojiť sa s východnou cirkvou pomáhal prekaziť aj rodák z Liptovského Mikuláša – rytier Pongrác. Zo stručnej kroniky mesta LM citujem:
    „Najvýraznejšou a najvplyvnejšou osobnosťou rodu bol v 15. storočí Ján Pongrác, rodený vojak a obratný stratég, flexibilný vo svojich politických spojenectvách. Právom ho obviňovali z bezohľadnosti a viackrát odsúdili na stratu majetkov. Statky i moc si však udržal, majetky stále rozmnožoval a podarilo sa mu dosiahnuť postavenie jedného z najmocnejších veľmožov v Uhorsku. Získal Starý hrad, Strečno, Blatnicu, Vršatec, Budatín, Branč, spravoval hrady Brumov a Světlov na Morave. V Liptove mu patrili hradné panstvá Likava a Hrádok. Svoju kariéru začal v službách kráľa Žigmunda Luxemburského, v boji proti husitom. Je pravdepodobné, že ho sprevádzal aj na koncil do Kostnice v roku 1415.“
    Práve tie jeho hrady na pomedzí Slovenska a Moravy boli nárazníkovým pásmom, ktoré nepustilo husitov na východ vtedy, keď boli najsilnejší.

    • Bavor V. napsal:

      Zato později byli právě husitští bojovníci dost populární – např. Jan Jiskra z Brandýsa, či Aksamit (nechce se mi hledat celé jméno). Zasloužili se dokonce o obranu jednoho města.

      • NavajaMM napsal:

        Peter Aksamit (https://sk.wikipedia.org/wiki/Peter_Aksamit). Údajne pochádzal z južných Čiech, ale nie je to isté a kdesi som čítal, že to bol posledný ozajstný husita. V tom krátkom období, keď zomrel Žigmund a českým a uhorským kráľom bol Ladislav Pohrobok, sa Aksamit nechal zverbovať na ochranu Ldislavových záujmov a stal sa dočasne spojencom toho Pongráca, čo sme spomínali vyššie. Aj so všetkými bratríkmi, ktorým na Slovensku velil. Ladislav však rýchlo zomrel a Uhorským kráľom sa stal Matej Korvín z rodu Huňady. Vtedy sa to otočilo a bratríci boli zrazu nepriateľmi.
        Korvínovi sa však takmer hneď v prvej bitke pri Blatnom potoku podarilo bratríkov poraziť a zabiť Aksamita. Odvtedy sila bratríkov slabla a Korvín ich postupne vytláčal zo Slovenska, no trvalo mu to bezmála ešte 10 rokov.

Komentáře nejsou povoleny.