KDO ZALOŽIL RAKOUSKO?


Jako historika jej nemiluji, některé jeho závěry jsou dost často protičeské, ale s tímto článkem problém rozhodně nemám.

(Josef Pekař, „Nár. Pol.“ 27. a 28. února 1917.)

Neposlední příčinou nevraživého napětí, jež od r. 1848 sesíluje spory a zápasy hlavních národů této říše, je vzájemná, někdy až podivuhodná neznalost mravní i kulturní základny, na níž založena je politická snaha národních soupeřů. Nevyjímám z výtky této ovšem ani nás Čechů, a mám za to, že nestranný pozorovatel vydal by nám svědectví, že jí zasluhujeme poměrně nejméně, jinými slovy, že jsme v tom směru nejrakouštější — díky především snadnosti, s jakou se orientujeme v německém i slovanském živlu této říše; jen k Maďarům máme ztíženou cestu. Nejhůře však jsou na tom naši Němci. Přes své nároky na vůdčí postavení mezi národy, ano na hegemonii nad nimi, nejeví (výjimky nepotvrzují pravidla) snahy, poznati tituly právní a mravní našeho snažení národního, ano pomíjejí jako zúmyslně každou příležitost, která by jim umožnila nahlédnouti hlouběji v naši duší. Francouzi se přesvědčili r. 1870—71, jak se jim vymstila vypínavá netečnost k Němcům; také Němci v říši uvědomili si za světové války, že v mnohém směru chybovali podobně a zakládají nyní na kvap organisace pro studium ciziny, především sousedních národ. I našim Němcům by prospěl ústav pro studium — rakouských neněmeckých národů. V německém tisku rakouském nenajdete článku, který by se obíral českým kulturním thematem, nejde-li o aktuální politickou otázku, a tu ovšem po snaze po vyšším, nad nenávisti boje povzneseném stanovisku, není řeči. Za to najdete velmi hojně výroků a soudů, svědčících o na prosté neznalosti našich dějin, našeho prostředí a snažení, ale tvořících pravidlem důležité opory politické psychologie německých stran. Zvyklí jsme na to příliš, než abychom v každém případě marně opravovali a se ohrazovali. Ale nedávný politický projev valné schůze vídeňské university, odmítající se stanoviska rakousky vlasteneckého mírové podmínky ty dohody, vychází z místa tak autoritativního, že nemůžeme mlčeti, najdeme-li i v něm hrubé omyly, na jaké jsme zvykli hlavně jen v projevech novin a politisujících poslanců. Projev ten obsahuje totiž tvrzení, že Rakousko založili Němci.

Tvrzení toto je zhola nesprávné a sluší litovati, že vloudilo se do slavnostního projevu přední university naší říše, téže university, jejíž letošní rektor při své slavnostní instalaci vytkl úkol německých vysokých škol rakouských tak, aby „ostatním národům v monarchii stavěly před oči německou vědu a kulturu“. Jsem přesvědčen, že ve stylisaci projevu nebyl účasten žádný z historik vídeňské university. Nebo historik věty takové napsati nemůže. Pravda je ovšem, že Němci jsou zakladateli marky rakouské za Enží (založené v těle vévodství bavorského jako vojenské krajiště proti Maďarům, když byly r. 955 kmeny německé spolu s Čechy porazily Maďary u Augšpurku), téže marky, z níž vyvinulo se pozdější vévodství dolnorakouské (jakožto součástka říše německé). Němci mají sice pro Rakousy a Rakousko, pro dva pojmy tak ohromně rozdílné, jediný termín „Oesterreich“, ale nelze si mysliti, že by vídeňský projev chtěl si v tomto směru hráti na schovávanou. Spíše se zdá, že projev vídeňské university je nesen týmž nelogickým a nehistorickým závěrem, s nímž častěji setkali jsme se v německém tisku, že totiž národ, jenž založil Rakousy, je v důsledku toho také zakladatelem Rakouska, že Rakousy se takřka rozšířily v rakouskou říši, ji sobě získaly a podrobily.

Názoru tohoto není třeba vyvraceti, neboť není vážného badatele (ani německého), který by se k němu znal, znáti mohl. K Rakousům nebyla žádná zem nikdy státoprávně připojena (jako na př. byla Morava nebo Slezy k Čechám), nad žádnou zemí habsburského soustátí nemělo arciknížectví rakouské nijaké svrchovanosti. Rakousko vzniklo, jak je obecně známo, r. 1526, když stavové čeští a uherští svobodnou volbou zvolili Ferdinanda, arciknížete rakouského, za svého krále. Zakladateli byli tedy předem politický národ český, dále politický národ uherský a jako hlavní činitel dynastie, tou dobou ostatek německé (většinou) povaze svých zemí alpsko-rakouských nejvíce odcizená. Ferdinand byl zajisté (jako jeho bratr Karel) vychován španělsky a francouzsky, německy se učil teprve, když ujal se svého rakouského dědictví, a je známo, že tento více románský než německý ráz dynastie jevil se mnohonásob i později po více než dvě staletí. Vskutku ze všech účastníků založení říše z r. 1526 vykonával politický národ zemí alpských, řekněme tedy Němci, úlohu nejméně důležitou. Byli to ostatek také Němci, kteří r. 1526 pracovali nejusilovněji proti založení Rakouska: vévoda bavorský kandidoval v Čechách horlivě proti Ferdinandovi, a z počátku se zdálo, že bude zvolen on.

Nepochybuji, že naše německé populární historiky by nejsvrchovanějším podivením naplnila věta, že Rakousko založili Čechové. A přece by obsahovala v sobě, třebas ne celou pravdu, přece méně nepravdy, než tvrzení, jež potíráme. Nemám tu na mysli prvé založení Rakouska od Krkonoš k Adrii, jež zdařilo se úsilí krále Přemysla Otakara II. (a jež rozbito bylo králem německým, Rudolfem z Habsburku, r. 1276—1278), ale mám na mysli fakt, že teprve zvolením rakouské dynastie na královský trůn český bylo Rakousko v pravém slova smyslu umožněno a že bylo teprv mocným a velkým učiněno (projev vídeňské university praví totiž také, že německé vedení učinilo Rakousko mocným a velikým). Nebo z Uher dostalo se Rakousku jen menšího dílu, skoro veskrze slovanským obyvatelstvem osídleného (t. j. Slovenska a Chorvatska); pověděl jsem také na tomto místě, že podíl uherský pro stálé války s Turky zisku žádného nenesl, naopak vyžadoval stále velké pomoci berní ze zemí ostatních a to až do prvé polovice 18. stol. Jádrem a základem monarchie domu Rakouského musí tím způsobem státi se stát český, největší a nejsoustředěnější to státní útvar v tehdejší střední Evropě, převyšující rakouské země nejen rozsahem (poměr tu byl: český stát přes 130.000 km2 , alpské země ne celých 100.000 km2 ), ale zejména silou hospodářskou a vynikající i kulturním pokrokem. Poměr sil v té příčině vyjadřuje i podíl v berních příspěvcích obou státních skupin: český stát odváděl v 16. stol. přes 67% daní, alpské země přes 32%. A při poměru tom zůstalo i po válce třicetileté, po ztrátě Lužice; česká kvóta neklesla, ale naopak se zveličila. Pouze okolnost, že dům Rakouský byl v držení bohatého státu českého, umožnila dynastii v 17.—18. stol. dobytí Uher, umožnila i jinak těžké evropské války, jež bylo vésti císařům z domu Rakouského. Co jinak znamenalo získání českého státu politicky, není rovněž neznámo znalci historie: země alpské byly provinciemi říše německé, stát český byl suverénní a vskutku jen podle jména lénem říše; král český byl prvním světským kurfiřtem, t. j. volitelem německých králů a tím — ač k říši neměl vlastně žádných povinností — vykonavatelem důležitého vlivu na osudy říše německé. Lze říci, že kurfiřtství české bylo hlavním právním základem (vedle faktické moci českého státu) římsko-císařské moci habsburských panovníků a tím mocného a vůdčího postavení jejich v Evropě — válka z r. 1866 je vlastně posledním bojem o práva a nároky, získané a vybojované českým státem od 13. stol. Kusy rozsáhlého státu českého platiti mohli naši panovníci svá spojenectví a své porážky (ztráta Lužice a Slezska), zatím co peníze a pluky české převahou svou rozhodovaly o rozšiřování hranic říše na jiných stranách. Za lakového stavu věcí nejeví se upřílišněným tvrzení, že dějiny rakouské jsou z velké části dějinami českými — na české půdě rozhodovaly se osudy celé říše ve válce třicetileté i ve válce o korunu českou za Marie Terezie, rozličné řešení české otázky mělo pro dějiny celku říšského i jindy význam rozhodující.

Praha byla od r. 1526 až do 18. stol. největším městem říše (Vídeň teprv v 18. stol. dostihla počtem obyvatelstva Prahy), v ní přirozeně první Habsburkové viděli hlavní město říše, v ní, u sv. Víta, byli pochováváni. Kdyby nebylo nešťastného rozdílu v náboženství a s ním toho, co stalo se po r. 1618, byli by habsburští panovníci trvale usídlili se v Čechách, tato říše zvala by se tak, jak zvána býti zasluhovala, říší Českou. Neboť i dnes, vzhledem k průmyslové a zemědělské převaze zemí českých, vzhledem k jejich kulturní váze a berní výkonnosti lze tyto země apostrofovati slovem Grillparzerovým: V tvém táboře jest Rakousko!

Stát český byl založen a v lásce a strázni četných generací vybudován a velkým učiněn zásluhou národa českého, historického národa našich zemí. Dal-li národ náš vlast svou v ruce domu Rakouského, založil-li činem tím mocnou říši rakouskou — zda nelze jej právem nazvati zakladatelem říše?

Odpověď může, ano musí zníti kladně. Ale nesmíme upadnouti do chyb svých odpůrců a viděti v této odpovědi pravdu celou. Nesmíme zapomenouti, že také v státu českém obýval značný počet Němců, kteří spolu se zasloužili, namnoze vynikající měrou, o hospodářskou a kulturní váhu jeho. Počítám zhruba, že v celé České koruně před r. 1620 obývalo 2.3—2.4 milionu Čechů, 1.5—1.6 mil. Němců a skoro ½ mil. Poláků a Lužických Srbů; alpské země rakouské měly sotva 3 mil. obyvatel, mezi nimi 0.6—0.7 mil. Slovanů; podíl uherský, asi necelými 2 mil. obydlený, záležel až na nepatrný počet Němců a Maďarů veskrze Slovanů. Je také pravdou nepochybnou, že v posledních dvou stoletích vliv německého živlu v říši vystoupil mocně v popředí. Ale nechť umíníme si soud svůj omeziti co nejopatrněji, nechť vezmeme v úvahu celý vývoj dějin říšských od 16. do 20. stol., nemůže v odpovědi na otázku, kdo založil Rakousko? chyběti národ náš — odpověď může zníti nanejvýš (nepočítáme-li s hlavním činitelem, t. j. dynastií): Rakousko založili především Čechové a Němci. To znamená: Čechové jsou v této říši státním, tvůrčím národem zrovna tak, jako Němci.

Vědomí toho a vědomí nároků odtud plynoucích nebyla prosta ani nejsmutnější doba našich dějin, století od r. 1748 do r. 1848: vyšší vrstvy národní byly jazykově poněmčeny, ale srdce jejich bylo české. Dnes víme ovšem dokonaleji, čím náš národ byl, co vše obětoval a znamenal pro tuto říši — a na vědomí toho, jež je vědomím pravdy a práva, zakládá se nárok náš, abychom v státním domově svém, pro jehož moc a slávu jsme tolik vykonali, byli obačny prvého řádu zrovna tak, jako Němci.

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

21 reakcí na KDO ZALOŽIL RAKOUSKO?

  1. vonrammstein napsal:

    Praotec Rak, to je známá historka.

    • kchodl napsal:

      😀 😀 😀
      A podle toho to vypadalo, pořád ta tendence jít pozpátku.

  2. Laco G. Mlynář napsal:

    Na světě širém není příkladu dvou a více svobodně společně nažívajících národů v jednom státě. Rakousko tedy po roce 1526 mohlo existovat pouze za podmínky diktaturního způsobu vládnutí a to až do roku 1918. Částečně to platilo i pro Československo po roce 1918. A i ČSSR a ČSFR do roku 1993.
    Je zajímávé jak tento očividný fakt odmítali vidět „svobodomilci“ po roce 1989 a nyní odmítají vidět všichni eurofederalisté.

    • poznamkovnik napsal:

      No otázka je jak definujeme to svobodně, národ a stát.
      Je zajímavé si povšimnout že k výsledkům 1. sv války patří rozpad dvou posledních evropských mnohonárodních impérií, k čemuž samozřejmě přispěly i jejich vnitřní rozpory.
      Rakousko úplný rozpad, Rusko se po občanské válce transformovalo do Rudého imperia nicméně s ohromnými územními ztrátami. Pokud se člověk podívá na mapy střední a východní evropy před 1. sv, mezi válkami a po 2. sv. tak člověka začínají napadat různé myšlénky.
      Zajímavé pohlédnout sem https://en.wikipedia.org/wiki/Ethnic_groups_in_Russia.
      Můžeme jistě diskutovat o diktatuře a svobodě nicméně přežití to národů to navzdory rozšířeným mýtů zajistilo.

      Jinak o německém nacionalismu asi diskutovat netřeba.

      • kchodl napsal:

        Je otázka, nakolik je pojem „ruská občanská válka“ přesný, protože většina té občanské války byla cizí intervence a to jak na straně „bílých“, tak na straně „rudých“. Připomíná to až příliš „občanskou válku“ v Sýrii.

  3. kchodl napsal:

    Ano, to jsou evidentní skutečnosti, ovšem pro rakouské VelkoNěmce zcela neviditelné – i pro ty dnešní, kryté pláštíkem VelkoEUhnije. Po dalších sto letech pokusů o soužití jsme ovšem poněkud poučenější, hlavně ohledně Pekařovy „mravní i kulturní základny našich národních soupeřů“.

    Viděli jsme dost „morálky“ od Dachau přes Ravensbrück po Osvětim a hodně „kultury“ při Drang nach Osten. Nynější vykrádání naší země je spolu s neustálým útokem všemi prostředky na český a slovenský stát skutečnou „hybridní válkou“, ze které v médiích obviňují – samozřejmě – Rusko. Jejich konečným cílem je zotročení a vyhlazení všech neNěmců. To se nezměnilo – jen se o tom na rozdíl od roku 1849 nemluví a nepíše „ve slušné společnosti“ nahlas a přímo, jako v dopisech Engelse Marxovi; tehdy to byl obecný německo-rakouský intelektuální „úzus“, dnes se to krypticky opisuje a maskuje „evropanstvím“.

    Dědičnou vinu si kompenzují pomocí kozomrdům, o kterých si myslí, že pro ně nejsou žádnými soupeři, na rozdíl například od nás. Ale i to je jenom dočasu, nakonec totiž nastoupí pověstná německá/rakouská „morálka a kultura“ a nově příchozí skončí podobně jako němečtí židé i Židé, je to jen otázka času. Jakmile skoncují s islámem, otočí se opět proti nám, bez ohledu na to, jak mnoho jim s obranou jejich národů a jejich zemí pomůžeme. Přesně jako po porážce Osmanů u Vídně v roce 1683, po které nastalo v našich zemích to pravé Jiráskovo „Temno“, jelikož už jsme nebyli potřeba jako spojenci proti vnějšímu nepříteli.

    To je pořád stejné, Němci jsou v těchto věcech absolutně nepoučitelní, rakouští Němci zvláště.

    • vittta napsal:

      Rakouští Němci mají komplex, že jsou to ze 2/3 původem Češi.
      Kdyby se víc hlásili ke svým (českým) kořenům, bylo by jim lépe!
      Od klasických Němčourů je nic dobrého nečeká, a v historii ani nepotkalo!

      • kchodl napsal:

        Jj. Ale ta 1/3 jim to značně kazí.

        Faktem je, že čím více se Rakouská říše poněmčovala a řízení přesouvalo z Prahy do Vídně, tím méně byla funkční. Ekonomické zmatky a hospodářská nefunkčnost monarchie, jak je líčena např. v posledních článcích „ČECHY NA PRAHU…“, je zarážející.

        Rakousko/Rakousko-Uhersko dokázalo prohrát všechny války, které kdy vedlo, dokonce i proti značně slabším soupeřům, pokud náhodou ne přímo vojensky, prohrálo je následně hospodářsky a politicky. Některé války prohrálo německé Rakousko českému Rakousku dokonce schválně, jako například tu v roce 1866.

        Jakmile se začalo konstituovat Německo, stalo se Rakousko nesamostatným „mladším bratrem“, zcela v závěsu za Pruskem a nakonec Berlínem. Až na válečné zločiny, v tom němečtí Rakušané vždy vedli, počínaje genocidou Srbů nebo vražděním na Haliči za první světové války, k dokonalosti to dotáhli za té druhé, kde jim značně pomáhali i „naši Němci“.

        Z tehdejších říší bylo Rakousko/Rakousko-Uhersko také nejvíce v područí církve – v porovnání s dalšími státy té doby se jednalo o téměř teokratickou diktaturu, vliv černoprdelníků byl podobný stavu např. v dnešním Íránu, což se táhlo až do zániku soustátí, kdy církevní klika téměř srostla s německou militaristickou klikou a byla v opozici k panovníkovi a státnímu zřízení.

        • Bavor V. napsal:

          Toho si právě Marie Teresie i Josef II. byli dobře vědomi a snažili se v rámci svých možností o reformu státu. Bohužel nástupem Josefova bratra Františka II. (I.) se zastavila veškerá modernizace čehokoliv. Takže nejen Josefovy úlety, ale hlavně jeho i matčiny prospěšné akce byly okamžitě zastaveny a kde to šlo i zrušeny. A bigotní posera František zcela podlehl Metternichovi, jak o tom vypovídá cyklus „Čechy na počátku…“

          • LB napsal:

            František nebyl bratr, ale synovec…
            A jeho vztahy se strýčkem byly vynikající.

            Vy se chcete dostat k určitému výsledku (bigotní posera) tak věci krajně zjednodušujete. Během F. vlády totiž proběhly napoleonské války; jak by na ně byl reagoval Josef II., to nevíme, ale sotva pozitivně, nebo „pokrokově“

            • Bavor V. napsal:

              Jak by kdyby jsou pouhé spekulace a vždy je nutno posuzovat skutečné činy skutečných osobností. Že byly vztahy se strýčkem vynikající dokladuje následující Josefův výrok: „Žádnému Rakušanovi, Uhrovi či Čechovi se nedá vysvětlit, jak může být skutečným pánem země někdo, kdo byl narozen a vychován v Itálii.“
              Ostatně i jeho číslování II./I. ukazuje jeho schopnosti. Byl totiž posledním císařem Římským toho jména II., kteréhož titulu se musel vzdát kvůli ambicím pruských králů. Proto vyhlásil císařstvím Rakousko a stal se prvním císařem Rakouským. I bitvu u Slavkova komentoval takto: „Francouzi už nás brzy napadnou, patrně budeme zase biti. Potom tedy začneme vyjednávat.“
              A jeho postoj k říši byl poznamenán takovým strachem z revolucí, že dokonce nechtěl dovolit výstavbu železnic. Viz cyklus „Čechy na prahu…“

              • LB napsal:

                Ten první citát je vytržený z kontextu, pane Bavore.
                V materiálu, z kterého citujete ho totiž předchází věta:
                Na přání strýce, císaře Josefa II. byl po roce 1784 poslán na další vladařské
                vzdělání z Florencie do Vídně.

                To podrobněji znamená, že Josef si Franze vybral jako následníka a začal ho k tomu i (pře)vychovávat. Měl totiž pocit, že ho ve Florencii zkazili.
                Josef by komisní pán (choval se tak ke všem, i ke své sestře „Toni“), převýchova byla přísná, ale někoho kým opovrhuje by si asi nevybral, že?

                Více o jeho výchově Franze tady, 4. a 5. odstavec
                https://en.wikipedia.org/wiki/Francis_II,_Holy_Roman_Emperor

                Dalo by se ještě leccos podotknout k tomu co píšete o napoleonských válkách, nebo ukázat, že Josef byl v mnohém podobný Metternichovi, ale nechci to natahovat. Samozřejmě že František se projevil jako konzervativní bigot, ale není to zase tak jednoduché, jak to popisujete

              • Bavor V. napsal:

                Nikdo není černobílá osobnost. Já jsem na něj narazil v souvislosti s faktem, že jak jeho otec tak i on likvidovali reformy MT a J II. On sám byl patrně velice nábožensky zaměřený a pod Metternichovým vlivem se bál kdejaké novoty. Právě proto byl iniciátorem Svaté ligy, právě proto bránil rozvoji průmyslu. A tím také docházelo k ekonomickému úpadku Rakouska, které nemohl žádný schopný správce financí zachránit. A Rakousko takové mělo, např. hr.Stadion či Kübeck. Ale proti Františkovi a později Ferdinandovi neměli šanci.Jejich vlády znamenaly největší úpadek ekonomiky přesto, že se „dole“ všichni snažili, co jim jejich síly stačily.
                Srovnávat Josefa s Metternichem bych si nedovolil vůbec. Jedině v tom, že oba byli tvrdě zásadoví. Jenže každý v jiném směru. Josef byl obrazně řečeno pokrokář, kdežto Metternich byl stejně zásadový konzervativec až zpátečník.

              • LB napsal:

                Srovnávat Josefa s Metternichem bych si nedovolil vůbec.

                Jj, to jsem si myslel. 🙂 Ve skutečnosti jsou tu dost značné podobnosti, vycházející např. z toho, že oba jsou pozdní dědici Osvícenství a doby před-romantické, či přednacionalistické. A v různých podmínkách (před a po nap. válkách) se projevovali různě, což je na první pohled matoucí. (A je toho víc.)
                Ale o tom bych snad musel napsat příspěvek, na marginálii je to dlouhé. Pěkný den

              • Bavor V. napsal:

                Nic vám nebrání takový příspěvek napsat. Každý pohled na minulost může být podnětný.

      • Laco G. Mlynář napsal:

        Jak pravil onehdá v rozhovoru pro E15 šéf Francouzsko – české obchodní komory, Češi jsou pro Francouze vlastně takoví slovanští Němci, kteří se ale na rozdíl od Němců za to nemusejí pořád omlouvat.

  4. oh napsal:

    Korektní diplomatické jednání mezi dvěma demokratickými státy, vyznávajícími evropské hodnoty, se podstatně liší od zákeřného ruského přepadání sousedů.
    http://prvnizpravy.parlamentnilisty.cz/zpravy/zpravy/na-ukrajine-strileli-z-granatometu-konzulat-polska/

  5. jaa napsal:

    Probírali jsme tu školy a výuku. Copak asi povíte na tohle

    http://prvnizpravy.parlamentnilisty.cz/zpravy/zpravy/guardian-kdo-mluvi-spravne-gramaticky-je-rasista/

    je to …. mno

Komentáře nejsou povoleny.