ČECHY NA PRAHU MODERNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ-4


STÁTNÍ DLUHY

Ve stručném přehledu jsou opatření, která rakouský stát pro sanaci měny a majitelů státních půjček od r. 1815 provedl, tato:

Obdržev od Francie 54 mil. zlatých válečné náhrady, jal se stá t z těchto peněz i dalších vypůjčených používati ke stahování a valorisování „šajnů“. Za tím účelem provedl ty to operace:

R.1815 vypsal půjčku 50 mil. v papírových penězích se zúročením 2 ½ %,které se vyplácelo ve stříbře. To byla silná páka na zdvižení kursu, neboť 1000 zl. šajnů při tehdejším kursu znamenalo jen 285 zl. stříbra, neslo však 25 stříbra čili téměř 9%. Půjčka vynesla 44,4 mil. — resp. týž obnos byl stažen z oběhu, s velikou výhodou pro upisovatele.

Roku 1816 měl stát následkem toho tyto dluhy:

  1. ve státovkách : šajny, emittované výměnou za bankocetle r. 1811 212.2 mil.

„anticipační šajny“, vydané potom . . 466.6 mil.

Celkem v šajnech . . . 678.7 mil.

čili ve stříbře (při kursu 350) . . . 191.2 mil.

  1. v půjčkách před r. 1815 v šajnech při 5% zúr. 608 mil., ježto však r.1811 byl úrok snížen na 2½% , činil 15.2 mil. šajnů čili 4.3 mil. stříbra, což znamenalo, při 5%, ve stříbře kapitál……………………………………………….. 85.6 mil.
  2. půjčku z r. 1815, která redukována na 5% úrok, činila úrok 1.1 mil. a kapitál . . . 22 mil.

úhrnem (zlatých stříbra) 299 mil.

Celkové úrokové břemeno činilo tedy 5,4 mil., dluhy 299 milionů zl. stříbra. Stát mohl dluhy i státovky ve vídeňské měně ponechati v jejím faktickém kursu (350 šajnů za 100 stříbra) a pak by ročních 14— 15 mil. stříbra bylo — za normálních poměrů — stačilo, aby vše bylo ve 30 letech umořeno.

Tengoborski ve svém přehledu rakouských financí vytýká, že rakouská vláda uvalila na zemi a obyvatelstvo zbytečné oběti tím, že jednak stabilisovala vídeňskou měnu ne při kursu 335, nýbrž při uměle docíleném kursu 250, což znamenalo příslušné zvýšení jak hodnoty nekrytých státovek, jež bylo nutno honorovati Národní bance, která je stahovala, tak i zvýšení břemene státních a ovšem i soukromých dluhů. Kritisuje dále i mravní, nikoli hospodářské odůvodnění tohoto postupu, poukazuje na to, že tu měli býti honorováni držitelé státních půjček a věřitelé, resp. aspoň poněkud odškodněni za to, že i po státním bankrotu r. 1811 valuta dále klesala, ale že právě v důsledku majetkových přesunů tyto hodnoty namnoze změnily majitele, byvše svými původními upisovateli a držiteli za nevýhodných válečných kursů, způsobených i snížením jejich zúročení na 2 ½ % — prodány spekulantům , kteří nyni — když bylo obnoveno i jejich 5% zúročení — ohromně na nich vydělali.

Soudí dále, že byla ukvapená i rychlost, se kterou stát i po stabilisaci stahoval „šajny“, ač by, v případě jejich otřesu, byly stačily bursovní intervence; nezaložený dluh, který representovaly, že nikomu neškodil a mohl býti klidně umořován malou roční splátkou, bez placení úroků, kdežto postup vlády vyžadoval velikých půjček, jichž úrokové břímě těžce doléhalo na státní finance. Tuto výtku však sám zmírňuje poukazem na to, jak se vývoj dál ve skutečnosti.

Metoda výše uvedená vedla by bezpečně k cíli za předpokladu, že zde budou také ostatní podmínky stabilisace, především pořádek ve státních financích a korektní poměr státu vůči cedulové bance. Ale státní rozpočet byl nepřetržitě deficitní a stát si u Národní banky vypůjčoval. Obé bylo i důsledkem zvýšených břemen, do nichž se stát uvázal právě v úmyslu

radikální sanace měny — ale také důsledkem nehospodářství, které každý cítil, a jež ostatně, ač rozpočty byly tajeny, prozrazovaly stálé výpůjčky, které přirozeně tajeny býti nemohly. Kdyby stát za těchto poměrů — a i kdyby neobětoval na nápravu měny tolik, deficity, zaviněné zahraniční politikou by tu byly stále — nebyl aspoň udržoval faktickou směnitelnost

šajnů za stříbro, nebyl by se asi ubránil jejich častému a prudkému kolísání, anebo by aspoň intervence byly pohltily hodně stříbra, jež by bylo nutno dávati Národní bance nebo intervenujícímu ministerstvu financí k disposici, při čemž by zde byla stálá nejistota, kdy přijde nový nápor a zda se mu podaří odolati, a tudíž nutnost udržovati stálou kovovou reservu.

Otázku zvalorisování rakouské měny nelze posuzovati jen hospodářsky, poněvadž státu nešlo o to docíliti a ustáliti kurs, jenž by byl stavu hospodářství nejpříznivější, nýbrž odškodniti pokud možno držitele kapitálu — hotovostí a pohledávek i pevně zúročených papírů, poškozené poklesem měny od r. 1811 i násilnou konversí — přirozeně za obdobného vzrůstu břemen dlužníků. Státu však neběželo ani o to, aby zmenšil nebo aspoň pro obě strany slušně upravil svoje závazky, vzešlé z řádných půjček, nýbrž úmyslně je zvýšil i co do úrokové míry, aby opět honoroval nebo aspoň odškodnil držitele státních papírů, a to bez ohledu na to, kdy (a tudíž v jakém kursu měny) mu byly zaplaceny. To ostatně neučinil pouze zvýšením kursu vídeňské měny, na kterou půjčky z let před bankrotem z r. 1811 nyní zněly, nýbrž také zvýšením jejich úrokové míry, která r. 1811 snížena na 2½%) , nyni však opět zvýšena na 5% a teprve později konversí snížena na 4%. Jinak — při poměrně slabém zahraničním zadlužení — bylo by bývalo pro stát dojista výhodou stabilisovati vídeňskou měnu čili ,,šajny“ pokud možno nízko, neboť jeho dluhové a úrokové břemeno by se tím bylo značně zmenšilo. Měnová a půjčková politika státu těchto let není však inspirována motivy hospodářskými, nýbrž politickými, anebo, chceme-li, mravními. Císař se tu zřejmě kaje za rok 1811 až 1816. Přirozeně podléhá však státní finanční politika i potom posouzení hospodářskému — a to nepříznivému, neboť problematickou spravedlnost vůči majitelům státních papírů vykoupila těžkými obětmi finančními jež po desítiletí vedou ke škrcení kulturních položek rozpočtu, a jenom tajením celkové situace je možno, že likvidace se odkládá až do r. 1848, kdy nastává katastrofa režimu, rozvrat měny, tisk státovek — a nové půjčky a nové škrcení, až konečně přijde definitivní pád absolutismu, jako jediná výhoda, kterou rakouský poddaný-nekapitalista ze všeho má. Stát tedy chce napraviti jaksi minulost, a s tohoto hlediska nutno rozuměti jeho postupu.

Byla to především opatření roku 1816. Toho roku stát prohlásil, že až budou papírové peníze staženy, bude opět obnovena konvenční čili stříbrná měna. A zřídiv Národní banku, použil jak upisování jejích akcií, tak jejího zprostředkování ke stažení dalších částek papírových peněz, jichž kurs tím zároveň značně zvyšován. Především vyzváni držitelé šajnů k výměně, přičemž jim nabídnuty za každé 2/7 bankovky, znějící na stříbro, a za 5/7 státní obligace, zúročené 1% ve stříbře. Kdo zaplatil 140 šajnů, které podle kursu (346), rovnaly se 43 zl. stříbra, dostal 40 zl. v bankovkách, kromě toho však obligaci, která měla hodnotu dalších 20 zl., čili místo 43 hodnotu celých 60 zl., neboli o 40 procent více, o které byly jeho papírové peníze výše hodnoceny. Obecenstvo se však tak hrnulo po stříbře, že změněno tak pouhých 49 milionů šajnů, načež operace pro nedostatek kovu musela býti zastavena. Místo toho vypsána konverse státovkového dluhu arrosí, t. j. majitelé půjček z doby před r. 1811, snížených na 2½  %  rok, mohli je za příplatek v šajnech vyměniti za nové, znějící na stříbro (nazvány proto metalliques) a zúročené 5%. Tyto operace prováděny při tak výhodném kursu šajnů, že kdo se zúčastnil, dostal více než dvojnásobek hodnoty, kterou složil. Takto vydáno za 126,8 mil. stříbra metalliques s ročním břemenem 6 mil. a amortisováno dluhů v nominale 120 mil. šajnů (ale při 2½% úroku) a státovek za 129,4 mil. (kdežto kursovní hodnota celkem byla jen 54,8 mil. stříbra).

Třetí opatření, jímž stahovány státovky, bylo upisování akcií Národní banky, jichž upsáno něco přes 50.000 po 1000 v šajnech a 100 zl. ve stříbře. Tím staženo 50,6 mil. šajnů, za něž vydány obligace, zúročené 2½ % ve stříbře, a dále vyplácela banka od počátku dividendu 30 zl. stříbra na akcii, čímž se vytvořila pro ni hodnota 600 zl. stříbra, ač za ni zaplaceno (podle kursu papírových peněz) pouhých 398½ zlatých stříbra. Koncem r. 1818 vyplácena však už dividenda 47 zl., takže upisovatelé dostávali ze složené částky 12% (a měli kromě toho ještě podíl na reservním fondu ve výši 17 zl. na akcii).

Za takových okolností musil ovšem stoupati kurs šajnů čili klesati cena stříbra: koncem r. 1817 byl 300, v srpnu 1818 však již 220 za 100 zl. stříbra, od března 1820 pak byl stabilisován na 250. Další výměna papírových peněz byla již provedena bez zvyšování jejich kursu; ale obětí, kterých si věc vyžádala, bylo již dosti. Kromě toho zdvojnásobil stát také úroky, placené ze státních půjček, uzavřených před r. 1811. Rozdělil ty to půjčky na 488 sérií, z nichž každá při 5% zúročení měla hodnotu 1 milionu a každý rok vylosováno 5 sérií, které od té doby zúrokovány ne už 2%, nýbrž 5%, ale ne v papíře, nýbrž ve stříbře. To znamenalo, že z papíru, který nesl 2½% v šajnech čili za 1000 vídeňské měny 25 zl. vid, měny, placeno nyní dvakrát tolik, ale ve stříbře, čili 50 zl. stříbra neboli neméně než 5kráte tolik — což se rovnalo postupnému zpateronásobnění dlužného kapitálu. Poněvadž slosováním stále stoupala pravděpodobnost, že papír bude tažen a tím stoupne jeho hodnota, stou paly přirozeně kursy půjček, papír, jenž r. 1818 měl kurs asi 24%, r. 1843 již 65, ano 67. Poněvadž stát kupoval také své státní papíry na burse, byl tento výkup nákladnější.

To vše se nedalo poříditi jinak, než pomocí nových půjček, které šly rychle za sebou. Zahraniční bankéři znali, jak hrozná břemena stát na sebe uvalil, a proto mu r. 1818 půjčili 50 milionů sice na 5% úrok, ale při úžasném kursu pouze 66%. Kromě toho musil si vypůjčiti r. 1823 30 mil. na zaplacení anglických subsidií při kursu 75%, téhož roku 36 mil. při kursu 82% a řadu půjček dalších. V 1. 1815—1841 bylo to při úrokové míře 5% neméně nežli 531,9 mil. stříbra, za které však stát získal hotově a v kursové hodnotě svých papírů, které dostal výměnou zpět, pouhých 395,2 mil. — ostatní bylo darem majitelům státních papírů a papírových peněz i provisí a kursovním ziskem bankéřů. A k tomu přistoupily ještě v 1. 1820— 1839 čtyři loterie v nominale 113,3 mil., z nichž první tři znamenaly zúročení 6%, 7 a 5 a teprve čtvrtá 4%. Půjčky byly ovšem umořovány pomocí zvláštního umořovacího fondu s pravidelnou dotací a losy tahy a výhrami, takže v 1. 1817— 1841 umořeno 436,3 mil. Přesto, důsledkem stálých deficitů a nových a nových půjček, činily rakouské dluhy r. 1841 — nestažené státovky, půjčky před r. 1811 a po něm, dluh u Národní banky a dluh nekrytý asi miliardu stříbra a roční úrokové a úmorové břímě 42,4 mil. stříbra. V pětadvaceti letech, mezi r. 1816 a 1841, zatížení státu vzrostlo v poměru 5:38.

Počínaje rokem 1818 prošlo ve třiceti letech rukama emitujících firem více nežli půl miliardy stříbra při kursu, který r. 1818 je pouhých 66, roku 1823 75, pak vyšši a vyšší. 75 mil. z toho emitovaly firmy zahraniční, ostatek domácí, které se domohly monopolu emisí státních půjček. K tomu přistoupily ještě čtyři loterní půjčky v celkové výši 113,3, z nichž první dvě financoval Parish a Rothschild v Londýně, druhé dvě opět čtyři domácí firmy.

O jak veliké částky, tudíž i zisky tu při státních výpůjčkách běželo, je viděti z tohoto výčtu výpůjček rakouské vlády v letech 1815— 1847:

množství vydaných obligací

rok       úrok v %  v mil. zl.   kurs.

1815      2½           44,4         100 v.m.  vypsáno veřejně, za účelem staženi papírových

peněz (šajnů)

1816      1               34 , 8      140 v. m. vypsáno Národní bankou

1816      5              126,8                             konverse dluhu ve vid. měně arrosí vyps. N. b.

 

1818      5               50             66 zahraniční, emittuje Baring, Bethmann, Parish, Geymüller

1818      5             cca 25       100                           jako předchozí

1829

1823      5               30             75  ..Austrian Loan“ v Anglii, čímž splaceny anglické subsidie

1823      5             36                 82 emittuje Rothschild, Arnstein a Eskeles. Fries, Geymüller

1824      5               5                     konverse dvojnásobné částky 2 (4%ních obligaci, emittuje

Rothschild

1826      5             15                 87 emittuje Rothschild, Arnstein a Eskeles. Fries, Geymüller

Sina

1829      4              23,25          86 tytéž firmy. Konversní půjčka

1830      4              20               97

1831      5              37,5            80

1832      5              57,14          84

1833      5              40               88 1/2

1935      3              40,5            75

1837      4                3,9           100 kapitalisace pokladních hotovostí veř. fondů (emittuje

Rothschild)

1841      5                38,4          102 emittuje Rothschild, Sina, Arnstein a Eskeles

1843      5                40             106 tytéž firmy

1847                   cca 23            103 vypsáno 80 mil. Emittují tytéž firmy

1847      2 1/2         49,6                                tytéž firmy

 

Stát nespotřeboval arci všechny tyto ohromné částky a nerozmnožil jim i vesměs svůj dluh, nýbrž užil jich z části na konversi starších závazků. Přece však rostl znepokojivě státní dluh, založený a nezaložený, v milionech stříbra

Těsně před revolucí činí tedy rakouský státní dluh jednu miliardu 131 milionů zlatých stříbra (bez státovek čili zbývající vídeňské měny).

Kursy státních papírů však nejsou nikterak nepříznivé. 5% metalliques, jak nazývány v 1. 1815— 1847 papíry, znějící na konvenční minci čili stříbro, mají tento vývoj kursu:

1816 48 3/8

1818 66 7/8

1820 71 11/16

1829 103

1830 89 1/4

1835 102

1839 108

1845 112 9/16

1847 106 9/16

Rothschildové dovedli se tedy postarati, aby jejich dlužník, přes svoje ustavičné ohromné deficity, aspoň na venek nestál si špatně.

POLITIKA  NÁRODNÍ BANKY

Pokud se týče činnosti v službách obchodu a průmyslu, považovala se Národní banka až do r. 1847 za ústav jenom vídeňský. Teprve r. 1847 založila filiálku v Praze. Do té doby měla v hlavních městech zemí jen expositury, které tam konaly funkci spíše šekového úřadu nebo poštovní spořitelny. Eskomptovala pouze směnky vídeňských firem a lombard prováděla rovněž jenom ve Vídni. Poněvadž velikou část jejích úvěrových schopností zabíral stát a ostatek byl zase k disposici především velkým bankovním firmám, které měly s vedením banky důvěrný styk, nezbývalo ani pro vídeňský průmysl a obchod mnoho.

A přece vůči velkým pokrokům západu byla říše, i její hospodářsky nejpokročilejší vídeňská oblast, velmi pozadu. Absolutismus nemohl zadusiti všecko, naopak jevil o podnikání poměrně velký zájem, ale škodil mu nenapravitelně nízkým stavem školství a obecné vzdělanosti. Chyběla dále akciová forma kání, jak ukazuje kursovní lístek vídeňské bursy, jenž r. 1848 v červenci má pouhých 20 položek, a to napořád státních a šlechtických půjček, jenom sedm akcií. Francouzské bursy naproti tomu již v r. 1826 měly 24, r. 1836 81 a r. 1846 204 záznamy. Ale i při tak skromném vývoji bylo jediné banky málo, pomáhaly proto spořitelny a zastavárny a kvetli jmenovitě soukromí bankéři, kterých roku 1847 bylo ve Vídní 92. Národní banka, jakoby nevěděla, že jest jejím úkolem působiti úrokovou mírou na finance a obchod, trvala stále na 4% úroku a prokazovala tak arci těm, kdo od ní dostávali úvěr, velikou službu, jíž využívali k výhodné a bezpečné spekulaci. Úvěr proto ovládali soukromí bankéři, na které se musil obraceti v šechen mimovídeňský průmysl se svými směnkami, jež bylo možno eskomptovati u Národní banky jenom takto. Kromě toho obstarávali bankéři — a proto měli vůči státu tak silnou posici — též státní úvěr a opatřovali kapitál pro stavbu drah, což mělo však za následek, že trati musely býti rozděleny v menší partie, poněvadž bankéři dovedli potřebné peníze sháněti jenom pomalu. Tím se vysvětluje mimořádná kariéra a moc Rothschildů, neboť po velkém otřesu rakouských financí byla to jediná zahraniční firma, která dovedla opatřiti státu také cizí peníze.

Tyto poměry byly tím více pociťovány v Čechách, kde byla hojnost surovin, levné pracovní síly, vzrůst obyvatelstva i technické podmínky úspěchu, ale tradičně málo peněz. Roku 1845 byla spojena Praha s Olomoucí a tím s Vídní železnicí, vidělo se na cizích příkladech, jaké možnosti se tím otvírají průmyslu, ale vývoj peněžnictví a také velkého obchodu neposkytoval tomu potřebné podpory. Selhávaly vyšší formy hospodářského života, s nimiž dochází teprve tlakem rostoucího kapitálu, jenž hledá použití. Továrníci naříkali, že musí býti zároveň obchodníky, že obchod jim neopatří, jako v Anglii, hojný výběr bavlny, nýbrž musí za ní (jízdními poštami!) sami po přístavech jezditi a obchod se jim nepostará o odbyt výrobků, nýbrž nutí je, aby sami jezdili po jarmarcích a poskytovali drobné úvěry. Jen velmi bohatý továrník mohl na trvalo snášeti takové tříštění svých sil, a proto také počátkem let čtyřicátých v Čechách 16 kartounek zastavilo práci následkem úpadku majitelů nebo proto, že nemohli konkurovati s bohatšími a jejich kapitály se rok od roku tenčily. Vývoj již sám sebou dál se v posledních desítiletích ve prospěch větších a silnějších, kteří mohli při malém zisku zvětšovati obraty. Tím hůře byla pociťována nedostatečnost opatřování kapitálu.

A vina právem spatřována v tom, že k centralismu správnímu družil se i hospodářský, finanční. Tím, že jediný zdroj úvěru ve větším slohu byl prakticky obmezen na Vídeň, nedařilo se mimo ni ani bankám, které tu již byly. Bankéřů v hlavních městech zemí ubývalo, všechen peněžní styk směřoval do Vídně. Ale co mohla očekávati Praha, když Národní banka nepřizpůsobovala oběh peněz potřebám skutečného podnikání ani tam ? Následkem nezdravé gravitace kapitálových sil do Vídně pak bylo, že nastala-li tam sebe menší krise, ukázala se zcela zbytečně všude po monarchii. Kromě toho však i průmysl putoval za zdrojem všech kapitálů, nedbaje, má-li ve Vídni také jiné podmínky, které se naskýtaly jinde, totiž levné stavební pozemky a materiály, nízké mzdy a levné palivo. Ve Vídni vznikaly nové velké průmyslové podniky jen proto, že tu byly v blízkosti zdroje kapitálu.

O těchto a podobných zjevech referoval 24. března 1846 ve výročním shromáždění Jednoty pro podporu průmyslu Kreutzberg, odůvodňuje resoluci, aby v Praze byla zřízena filiálka Národní banky. Vykládal, že i v Praze, o poměrech v zemi nemluvě, podnikatel často s nejlepšími směnkami v portefeuillu nemůže rychle sehnati větší částky. Pak ale každý, kdo chce přesně plniti závazky, musí potřebné peníze opatřovati si dávno před splatností směnek, ty pak u něho leží a tím ještě více znesnadňují beztoho nevalný oběh peněz. Kdyby tu byl domácí úvěrový ústav, staly by se ty to peníze činitelem obchodního a průmyslového ruchu. Na to už dávno poukazovali stavové, domáhajíce se hypoteční banky, a důvody protivné jsou jalové. Nepomůže také odkazování na Vídeň, neboť úvěr prostřednictvím vídeňských bankéřů je drahý. Vypůjčují si za 4%, ale sami počítají 5%, k tomu provisi, dohodné, kolek, porto, několik dní se ztratí poštovní dopravou, krátce při čtverém ročním obratu čtvrtletních směnek je to i pro nejsolidnějšího dlužníka úvěr za 7% nehledě k těm, kteří by zasloužili a dostali úvěr v Praze, ale nedostanou ho ve Vídni.

Tak vzniká dále závislost průmyslové země na několika vídeňských jednotlivcích-bankéřích. České podnikání, obchod a výroba je tím spoutána, neboť v Praze leží směnky tři měsíce v pokladnách, kdežto ve Vídni je možno je kdykoli realisovati a částku obraceti podle libosti. I za normálních poměrů je podpora Vídně slabá, za krise tím hůře. Pak je arci závod Čech s vídeňskou průmyslovou oblastí nerovný a Čechy v poslední době, jak ukázala vídeňská výstava, se opožďují za tamním průmyslem, který stále roste přílivem z jednotlivých zemí, lákán kapitály, jež poskytuje nejenom Národní banka, nýbrž i spořitelna, akciové společnosti a četní bohatí soukromníci, kteří rozmnožují oběh peněz diskontními obchody. Tento hospodářský vzrůst Vídně nestačí vysvětliti fakt, že to je hlavní město, středisko dopravní a ohnisko módy. Jiná města a venkov nabízí výrobě daleko vydatnější výhody. Soustřeďuje-li se přesto do Vídně, jen proto, že je tam dosti kapitálu, je to zjev umělý a proto nezdravý. V debatě, která následovala, bylo pak konstatováno, že diskont je v Praze o 1— 1 ½ % vyšší než ve Vídni, o 1 ½ —2 ½% vyšši než v německém celním spolku a o 2 ½— 3% vyšší než v Anglii. Vysoký úrok znemožňuje průmyslu vydatnější soutěž s Anglií, na př. mechanisaci plátenictví, výrobu bavlněných látek a pod. Všecky přírodní poklady a zdroje — suroviny, vodní síly, hojnost uhlí a rud — Čechám nepomohou, dokud nebude levných kapitálů, bez nichž ani nejvyšší inteligence nic nepořídí, a poměry se ještě zostří, až usnadní stavba drah cizí konkurenci.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na ČECHY NA PRAHU MODERNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ-4

  1. okolojdoucí napsal:

    Následující větu tesat do kamene: „Tyto poměry byly tím více pociťovány v Čechách, kde byla hojnost surovin, levné pracovní síly, vzrůst obyvatelstva i technické podmínky úspěchu, ale tradičně málo peněz.“

    Nic moc se nezměnilo, resp. prožíváme v současnosti obrovský regres až do dob rakouského mocnářství, církevní restituce a ošéfování peněžní zásoby v zájmu Vídně (Berlína) budiž příkladem. Ale narazil jsem na zajímavou dobu a činy Malypetrovy vlády v době velké hospodářské krize (po roce 1932). Tehdy se dokázali skuteční národohospodáři a patrioté ještě prosadit a republika to zvládla relativně dobře.

    • kchodl napsal:

      Přesně tak.
      Dnešní ekonomický okupant používá navlas stejné metody.

  2. karel napsal:

    Těžké čtení. ‚Clověk, jako já, nepochopí. Šajny, anticipační šajny, bankocetle, státovky, metalliques, konvenční stříbrná měna,měna ve zlatě… Různá procenta úroků… A mezi tím, když vezmeme za výchozí bod tohoto článku rok 1815, pád Francie pod Napoleonem a její reparace císařskému Rakousku, 54 milionů zlatých, další války a revoluce, které naopak Rakousko většinou prohrálo-Itálie,Prusko, Velká válka… Zaplatilo rakouské Císařství miliony předešlých úvěrů? Asi ano, protože Rotschildové, oproti padlým říším, jsou pořád v náramně dobré kondici. Nebo platí výrok pana Paroubka, či jiného výtečníka, že státní dluh se nemusí splácet? Nebudou se podle tohoto pravidla řídit nakonec USA, až přijde čas na splacení jejich dluhu ‚Cíně? Škoda, že už nežije Jaroslav Hašek. Ten by to určitě vtipně a srozumitelně uvedl, jak to je. Pokud tak v některé z jeho pravdivých povídek, či ve Švejkovi, neučinil 🙂

    • Bavor V. napsal:

      Ono to všechno skončilo tragedií Velké války. Tam už nakonec bylo jedno., kdo má kolik čeho. Ostatně nejvíc to odnesli Němci. Ale to už je z jiných časů než z tohoto povídání.

  3. NavajaMM napsal:

    Pozor na náhle riadené zmeny kurzov. Ako vidíme, aj v minulosti to národná banka robila v prospech určitých spriaznených osôb a funguje to aj dnes. Aktuálne to je vzhľadom na prípadný vstup ČR do eurozóny. To je jedinečná príležitosť na zbohatnutie a všímajte si, komu bude NB pomáhať.

Komentáře nejsou povoleny.