ČECHY NA PRAHU MODERNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ-3


NOVÁ INFLACE,  NÁRODNÍ BANKA A DEFLACE

Nářky těch, kdo patentem byli skutečně nebo domněle poškozeni, a vedle nichž spokojenost těch, jimž patent prospěl, ovšem se neprojevila, nesčetné a zdlouhavé procesy, které vznikly o nahodnocení pohledávek, to vše se týkalo toliko této stránky patentu. Byl to ostatně jedinečný pokus, který byl možný jenom v periodě velmi nevyvinutého peněžního hospodářství s jednoduchými, nepostupovanými závazky, téměř bez akcií, s malým počtem cenných papírů, vkladů atd. A přece jeho pokus regulovati vzájemné závazky ex post stačil, aby všecku téměř pozornost obrátil na tuto jeho stránku, na otázku, zda opravdu vyrovnává či obohacuje nebo a aby se daleko méně hledělo na otázku přece jen důležitější: jaká bude hodnota a další osud nové měny?

Zde byl zárodek dalšího znehodnocení. Nová jednotka byla myšlena jako návrat k staré, plnohodnotné, ke „ konvenčnímu zlatému“, ale předpoklady toho nebyly splněny. Nestačilo prohlášení, že nových „šajnů“ nebude vydáno více než odpovídá oběhu bankocetlí, což bylo jen formálně splněno. Deflace, jež se tu slibovala nebo aspoň naznačovala, měla ještě jiné předpoklady. Vedle absolutního požadavku netisknouti další nekryté peníze, – jenž nebyl splněn, poněvadž nevydávány pak sice „šajny“, ale Antizipationsscheine a tím nanovo zvyšován oběh – vedle požadavku starati se o krytí kovem, jehož rovněž nebylo, a požadavku rovnováhy v rozpočtu a nerozmnožování, naopak placení dluhů, o čemž prozatím za nové války už dokonce nebylo řeči, stala se již při vydání „šajnů“ základní chyba, že nevzat za základ současný kurs bankocetlí — 800 za 100 zl. konvenční měny — nýbrž kurs lepší, ale fiktivní, pouhých 500. To neodpovídalo paritě, nýbrž kursu „šajnů“ 160 za 100 zl. konv. měny. Skutečný kurs konv. zlatého v březnu vskutku byl 167, ale — stoupal, v červenci byl 286, pak sice v prosinci klesl na minimum 137, ale následkem nové války a emisse nekrytých „anticipačních“ peněz zase stoupal a do r. 1816, kdy tohoto nového oběživa bylo již za 470 milionů, dosáhl kurs 351.

Jsa zvyklý hledati příčinu nezdaru vládních opatření nikoli v jejich nevhodnosti, nýbrž v zištné spekulaci, hr. Wallis, jenž k tomu obdržel zvláštní policejní moc, krůtě stíhal všecky, kdo po vydání patentu, zaleknuvše se nových závazků a daní, zvyšovali ceny, a varoval směnárníky před tajnou ažiotáží a zhoršováním kursu peněz. Bylo to marné počínání, při němž jako obyčejně vázly v síti jen drobné rybičky, kdežto obyvatelstvem kolovaly pověsti, že patent byl přece jen vyzrazen a vysoká finance na základě toho nakvap platila starší dluhy a kupovala státní papíry. Obecenstvo bylo brzy přesvědčeno, že „šajny“ jsou jenom nové bankocetle. Roztrpčení rostlo také tím, že nových jednotek — 212 milionů — bylo pro tak velkou zemi málo, takže pro potřeby peněžního styku bylo nutno nechati v oběhu znehodnocené měděné peníze a prodloužiti lhůtu výměny malých bankocetlí. To na čas pomáhalo zlepšovati kurs „šajnů“ a bránilo kolísání. Ale záhy se rozneslo, že vláda nemá peněz na své závazky z loterní půjčky a že co nejdříve počne opět tisknouti — a nastala nová panika a pokles měny.

Finační mizerie začala tažením do Ruska na novo a nezlepšila se ani uzavřením míru. Její trvalé příčiny — špatná organisace státu, šlendrián a nepoctivost úřadů, neschopnost ministrů spravovati zemi a využiti latentních sil — trvaly dále a každý věděl, že potrvají. Rakouské obyvatelstvo bylo i dále semeništěm hospodářských kuriosit. Malí lidé schovávali špatnou měděnou minci jsouce pevně přesvědčeni, že zase nabude staré nominální hodnoty, kdežto papír ne, zastánci středního stavu žádali naopak, aby kovové peníze byly vůbec odstraněny a tvrdili, že pouhá myšlenka odstraniti papírové peníze v celé monarchii vyvolává tajnou hrůzu. Zatím co se zde báli deflace, prodával šlechtický velkostatek obilí jenom za konvenční minci a pomocí židovských komisionářů pilně spekuloval na burse. Vláda pak si pomáhala jak mohla: půjčkou na 8¾%, 50% zvýšením výdělkové a třídní daně z příjmů — aby se výnos trochu přizpůsobil hodnotě konvenční měny. Velká vydání na vídeňský kongres nezlepšila náladu obyvatelstva, roztrpčeného zvyšováním cen živobytí i sazeb spotřebních daní a podezíravě se ptajícího, kam se poděla francouzská válečná náhrada; bylo trvalé, ač neodůvodněné přesvědčení, že si ji císař ponechal.

Z těchto poměrů se vybředlo uzavřením míru, francouzskou válečnou náhradou (47.5 mil.), anglickými subsidiemi (41.5 mil.) a založením Národní banky r. 1816. Nebyl to však samostatný ústav, jenž by měnu definitivně osvobodil od státního vlivu a opřel o kovový základ. Národní banka byla a rychle se i na venek stala ústavem státu, kterým tento jednak stahoval papírové peníze a zdvihal jejich kurs tím, že je měnil v nekrytý svůj dluh u banky, jednak brzy si přímo u ní vypůjčoval na deficity , pokud nestačily půjčky fundované, pro něž státu konservativní vysoké finance až do poloviny století za dobrý úrok nalézal dosti ochoty. Kurs stříbra byl ve čtyřech letech uměle stlačen na 250 a roku 1820 tak stabilisován, takže 100 zlatých vídeňské měny rovnalo se 40 zlatým „rakouské“. Ježto však toto definitivní znehodnocení „šajnů“ se událo postupně a nevedlo už k náhlému státním u zásahu, nemělo také povahy nového státního bankrotu. Za to byla pociťována rychlá deflace let 1816— 1820 a jmenovitě prudké kursové, úrokové i vnitřní nahodnocení státních půjček.

Následky byly pro hospodářský život nepříznivé: nebylo v něm jistoty a klidu ani povzbuzení, a proto také spekulace podržela převahu nad soustavným tvořením skutečných hodnot. Na finanční patent a potomní události a tudíž na vládu a celý systém vrhalo to těžké stíny, neboť oběti, kterých si březen r. 1811 vyžádal, byly z veliké části marný. Z toho důvodu byl patent všeobecně posuzován s nenávistí a jeho licoměrná úvodní slova o tom, že císař „je ustavičně zaměstnán blahobytem svých poddaných a odedávna věnoval papírovým penězům svou pozornost“, trpce komentována.

Deflace let 1816— 1820 ovšem provedena za cenu velkého, trvalého zatížení státu, za cenu velkého dluhu u banky, které jenom tajnost jejího hospodaření dovoluje přijímati tak velikou pohledávku za státem, a která je tím odvrácena od svého poslání úvěrového a investičního, a konečně za cenu velkého dluhového zatížen í občanstva, zvětšeného ještě o provise a zisky bankovních domů, především Rothschildova. Pro relativní stabilisaci měny, která nahradila divoké kolísání od počátku století, bylo založení Národní banky r. 1816 prospěchem. Vláda očekávala od něho především zmenšení oběhu papírových peněz, jichž umořovací fond měla banka spravovati. Byla založena se značným akciovým kapitálem — 50.000 akcií po 2200 vid. zlatých — jehož upsání bylo vlastně novým druhem státní půjčky. Akcie měly býti splaceny 2000 zl. v papíru a 200 zl. v konvenční minci (stříb ře). Papírové peníze, na něž vydány obligace, nesly 7½ %. Ostatek papírových peněz v oběhu, 538 mil., měl býti vyměněn a to vždy 100 zl. za l% ní obligace v konvenční minci a 40 zl. za bankovky, směnitelné za stříbro. Tento plán ztroskotal potud, že bankovky se neudržely v oběhu, nýbrž byly bance ihned předkládány k výplatě a s obráceným, zvětšeným kapitálem výnosná operace opakována, takže oběť, kterou stát učinil, dav bance množství stříbra, byla v tom to směru marná. Za to kurs „šajnů“ (vid. měny) byl operací zvýšen. V květnu r. 1816 platilo se za 100 zl. stříbra 446 vídeňské měny, v době výměny stále ještě 327. Dávala-li banka za každých 140 „šajnů“ 100 v 1% obligacích a 40 v bankovkách, směnitelných podle přání za kov, nabízela tím celkem stříbro za kurs 233 — 254 místo 327!!

Ale bankovky se neudržely v oběhu, poněvadž se vědělo, že kapitál banky není splacen a že je to vlastně jenom odbočka finanční správy. Bankovky se tudíž hrnuly bance k výplatě za stříbro, takže to nebyla výměna peněz a zlepšení papírové měny, nýbrž čili present zámožným Vídeňákům, šlechtě a finančníkům, hlavně židovským, vůbec jen těm, kdo měli dosti peněz a vyznali se v takových věcech. Nastal nával, který zásobu stříbra u banky tak ztenčil, že bylo nutno výměnu bankovek s hanbou omeziti a brzy úplně zastaviti. Nyní kupovala vláda papírové peníze za stříbro jenom na burse. Poněvadž se však nevědělo, na jakém kursu chce vláda ,,šajny“ stabilisovati, vznikla opět divoká spekulace, proti níž byla vláda laicky bezbranná. Vůbec jsou tato desítiletí vzrůstání Rakouska do peněžního hospodářství a pokračujícího kapitalismu blaženou érou spekulace, která tyje z neobratné a namnoze bezradné státní finanční politiky. Jsou tu bohatí a stále bohatnoucí jednotlivci, především cizí finančníci, bankovní židé, trochu šlechty a domácího měšťanstva, ale chudý, zadlužený a deficitní stát, jenž ovšem tíh u své chudoby svaluje daněmi na obyvatelstvo, které břemena války a zahraniční politiky i špatné měny a nedbalých, při tom šlechticky-velkostatkářsky orientovaných financí stále těžce splácí. Koncem roku 1815 bylo šajnů v oběhu za 208 milionů, ale jejich nelegitimních bratří (Anticipationsscheine) již za 450 milionů. Z děsivé miliardy bankocetlí, která narostla do r. 1811, byly tu na novo již celé dvě třetiny . . . Mezi císařovými rádci nebylo však již nálady pro násilná opatření. Hr. Stadion, ministr financí od r. 1814, zamýšlel zlepšiti poměry zvolna, tedy pokud se měny týkalo, provésti deflaci a pak výměnu za bankovky podle kursu. Podmínkou ovšem byl pořádek v rozpočtu ,především tedy zmírnění požadavků vojenské správy, která která byla — a jak poměry ukázaly, i zůstala — rozhodujícím činitelem rakouských financí. Zprvu se o něm tvrdila věc neuvěřitelná: že uveřejní státní rozpočet. Hrabě nebyl však ani geniálním finančníkem, ani mužem turbulentní energie Wallisovy, experimentoval a povoloval. Ale třebas s velkými obětmi a trvalým zatížením státu, přece jen se mu podařilo zastaviti další tisk státovek, založiti podle anglického vzoru cedulovou banku a její pomocí stabilisovati kurs dosavadních státovek a vyměniti je za bankovky. Nedospěl ovšem ani k aktivnímu rozpočtu, tím méně k tomu, aby Národní bance splatil vše, co na stažení bankovek vydala. Vznikla z toho naopak veliká pohledávka banky za státem, a poněvadž kromě toho si stát u banky také přímo vypůjčoval peníze, ocitl se ústav za krátko v situaci, kdy jeho domnělé bankovky ve skutečnosti byly státovkami. Jelikož však o situaci Národní banky a oběživa nebylo veřejnosti nic známo, držela se rakouská bankovka až do revoluce r. 1848 na výši stříbra; pak ovšem při prvním nárazu revoluce bylo po stabilitě.

Výměna šajnů čili vídeňské měny za bankovky, směnitelné za stříbro, které stát dal bance k disposici z francouzské válečné náhrady, skončila po založení v létě 1816 nezdarem — stříbro brzy bylo to tam. Stát zdvihal tedy kurs „šajnů“ a bral je z oběhu jinými způsoby, výměnou starších půjček za nové s doplatkem i upisováním akciového kapitálu banky: 1 akcie stála původně 200 zl. stříbra a k tomu 2000 zl. šajnů; ty ničeny a stát dával za ně bance 2½ % obligace, jež měly býti postupně umořeny. Aby splácel bance dluh, pokusil se hr. Stadion o zahraniční půjčku. Dostal ji, ale za krutých podmínek: bratří Parishové nabídli 33 mil. za nominale 60 mil. 5% obligací čili úvěr tento stál 9 1/10 % a ještě měli některé požadavky. Ministr půjčku potřeboval, aby měl možnost podepříti případně kurs, ale cítil odvetu ciziny za to, že Wallisův patent násilně snížil úroky státního dluhu na polovinu. Úmyslem vlády vůbec bylo kursy státních půjček zdvihnouti. Pětiprocentní zúročení státních půjček bylo tedy zase obnoveno a cizí bankéři byli usmířeni, také však sanovány četné domácí fondy, kterým bankrot zasadil těžkou ránu. Nyní dostalo Rakousko půjčku 33 mil. a odevzdalo ten to peníz Národní bance. Celkový státní dluh, který dosahoval již před tím v nominale 549 milionů, ovšem rychle rostl. Do konce r. 1819 byla z projektovaných 100.000 akcií Národní banky — původní počet 50.000 byl zdvojnásoben a nominale sníženo na polovici — upsána polovina a ze 678 mil. státovek zbývalo v oběhu 450 mil. Upisování bylo velmi výhodné: úrok 2½% za vklad 1000 zl. šajnů byl státem bance vyplácen ve stříbře, což znamenalo zúročení 7½%, dividenda slibována tedy nejméně 30 zl. stříbra, obecenstvo se tedy v letech 1818 a 1819 jen hrnulo. Úrok 2 ½% ve stříbře, který stát bance platil za odvedené státovky, jež získala upsáním akciového kapitálu, a tudíž se rovnal 7½% zúročení odvedené částky, byl protějškem dárku, který stát věnoval kursovou diferencí těm, kdo se zúčastnili první výměny šajnů za obligace a bankovky, jež jim byly hned směňovány za stříbro. Bylo to další zatížení státní pokladny ve prospěch zvýšení kursu „šajnů“. Proto také byl výdej druhé poloviny akcií zastaven — aby prý přílišný akciový kapitál nesváděl k dobrodružným podnikům aneb, podle jiných, aby akcionářům nebyla zmenšována dividenda nepoužitým akciovým kapitálem. Tím kursy akcií banky značně stouply. Z banky však netěžili jenom akcionáři. Intimní poměr vlády k vídeňským bankéřům měl za následek, že akciový kapitál 5 mil. stříbra, určený k obchodování, sloužil skoro výhradně několika privilegovaným podnikům, a vliv banky na průmysl a dokonce už na obchod mimo Vídeň úplně selhával. Byla to doba rozmachu bursovní hry, kdy bankéři Sina, Eskeles, Pereira Geymüller používali prostředků banky k nevázané spekulaci, počítajíce na to, že stát je proti nim bezbranný, jelikož potřebuje stále jejich úvěru.

Banka byla ustavena, arci velmi aristokraticky: její výbor tvořilo 100 velkých akcionářů, kteří měli nejvíce akcií, a ti volili 12 direktorů , kteří vedli správu, kdežto císař jmenoval guvernéra a viceguvernéra. Pro stát byli akcionáři kompaciscenti velmi příjemní: mlčeli ke všemu a nebyli ani zvědaví; ochotně snášeli, že stát podkopává jejich ústav, jen když je při tom dobře krmil, což také činil. A sluší zdůrazniti, že to nebyl formálně stát, nýbrž vedení banky, které samo navrhlo státu, aby banka vstoupila vůči němu v onen nezdravý služební poměr, jenž byl paskvilem anglického vzoru. Ministerstvo financí nazývalo to ovšem „vyšším a důležitějším úkolem banky“ (než aby sloužila soukromému úvěru); měla ulehčiti státu obnovu pevného pořádku v měně (což bylo jejím posláním) , ale také trvalou konsolidací státních financí a úvěru — což bylo ovšem již negací její podstaty a na dlouhou dobu příčinou slabosti a stálého kolísání rakouské měny se všemi jeho důsledky. Národní banka byla později zcela správně nazvána „společností věřitelů státu, která mimochodem též obchoduje.

Ne to, že banka vyměňovala „vídeňskou měnu“ (šajny) za konvenční, ohrožovalo její poslání a tudíž i měnu samu, leč fakt, že stát nedál j í k disposici dostatečné fondy, nýbrž zůstal jí velkou část dlužen čili měnil svůj státovkový dluh u občanstva za dluh u banky. K výměně zbývajících 450 mil. vídeňské měny za konvenční bylo potřebí bankovek za 180 mil. zlatých stříbra. Stát se r. 1820 s bankou dohodl, že jí dá polovinu, 90 mil. (zač měl dostati 50.000 upsaných akcií v hodnotě 30 mil.), což s jejím splaceným kapitálem mělo tvořiti fond 100 mil., kdežto zbývajících 80 mil. měla si banka opatřiti úvěrem. V oběhu mělo po úplném stažení státovek zůstati 200 mil. bankovek, krytých 100 mil. stříbra v bankovním pokladu. Plán byl potom všelijak měněn, hlavně v tom směru, že stát nedá bance 90, nýbrž hotově jen 10 a postupně podle výměny státovek 30, dohromady tedy pouhých 40 milionů, kdežto na zbývajících 140 své dlužní úpisy, jež měly býti postupně umořeny 1.4 mil. ročně v 33 letech. Hotové peníze stát jednak vzal z francouzské kontribuce, jednak si vypůjčil slosovací půjčkou u Rothschilda a Parishe (30 mil. za 58 nominale).

Ale nešťastná zahraniční politika ohrozila a zdržela tento plán. Pověrčivý císař zakročil vojensky proti revoluci v Neapoli, neboť viděl v ní a ve vojenském spiknutí v Piemontu dílo strany, která hodlá zvrátiti všechen pořádek. Expedice byla drahá, vojenské výdaje, rozpočtené pro celý rok 1821 na 44 miliony, hned v prvních osmi měsících dosáhly 52% a do konce roku přes 60 mil., čili bylo po rovnováze. Na rok 1822 pak byl v rozpočtu deficit 20— 23 milionů a částky, určené na konsolidaci měny, musily do tohoto nenasytného jícnu. Hrabě Stadion byl zoufalý: na pouhé úroky bylo potřebí 32½ mil. stříbra ročně, na úmor 7½ mil. Veškeré státní příjmy však činily 95, nejvýše 100 milionů, praeliminovaná vydání na správu státu však 82 (z toho na vojsko více než polovinu, 44 mil.), takže po srážce úrokového a úmorového břemene a vydání na vojsko zbývalo na správu státu — beztoho krajně obmezenou — místo 38 pouhých 13 mil., čili byl tu již v rozpočtu deficit celých 25 mil. stříbra! Pro Národní banku peněz nebylo. Aby tedy nemusila bance vyplatiti 30 mil. zlatých na výměnu bankovek, vrátila jí státní správa 50.000 akcií, které před tím od ní převzala, a tím si pomohla z nejhoršího. Kromě toho si stát u známé vídeňské „čtyřky“ (Arnstein & Eskeles, Fries & Comp., Geymüller & Comp. a Rothschild & Sohne) vypůjčil koncem roku 1822 30 mil. a zaplatil tím bance celkem 70 mil. zlatých. Současně však vláda udělala první krok na nové nakloněné ploše, sotva opustila tisk bankovek: vypůjčila si u banky 6 mil. zlatých jako zálohu na tříměsíční pokladniční poukázky. Tato cestička ministrů financí pak už nezarostla…

A všecko pomáhalo jenom na čas. Vojenské kruhy, ani císař, v rozhodném okamžiku vždy jejich protektor, poněvadž jich potřeboval pro svou tvrdohlavou a pošetilou, drahou a bezvýslednou intervenční politiku, neměly slitování a nespokojovaly se ani 40miliony ročně, ač to byla polovina veškerých státních vydání a hr. Stadion ve svém zoufalství otevřeně císaři psal, že to přesahuje síly monarchie. Na deficit let 1822 a 1823 bylo potřebí 20 mil., pro banku 10 — a dvorní bankéři půjčili tuto částku za kurs 82. Konečně zaplatil hr. Stadion po dlouhém zdráhání a smlouvání 5% dlužními úpisy ještě 25 miliony zlatých anglickou pohledávku z koaličních válek a v květnu 1824 únavou zemřel. Vyčerpal se marným bojem o nejprimitivnější požadavky rovnováhy rozpočtu a konsolidace měny, svízelným zápasem s jiným i resorty, jmenovitě s bezohledným vojenským, a konečně nejvíce s malichernou obmezeností Františka I., nedostav se vůbec k reformě správy, tím méně k positivnímu vlivu státní finanční politiky na celé národní hospodářství. Jeho posice byla od počátku zoufalá, neboť jediný prostředek, jenž mohl pomoci, apel k veřejnosti, byl by ho rázem vřadil mezi revolucionáře a velezrádce.

Nástupci Stadionovi neměli ani jeho schopností, ani energie. Vojenská správa, koncem let dvacátých poněkud skromnější, po červencové revoluci v nebezpečí války s Francií zbavila se jakýchkoli ohledů, udržovala armádu ve válečném stavu a v letech 1830 až 1836 způsobila 250 mil. nových dluhů, čili s úmorem trvalé roční břemeno nových 14 mil. R. 1836 mluví správce financí opět o „propasti‘, která hrozí, neobmezí-li se roční vydání, a nabízí demisi, domáhaje se 40 mil. maxima na vojáky. Ale tito neposlechli a přes zvýšení státních příjmů o 16 mil. bylo r. 1838 zase 18 mil. deficitu, z čehož 3% mil. stálo císařovo korunování v Itálii. V letech 1830— 1838 pohltila jen mimořádná vydání na vojsko 200 milionů. Jako krvavá ironie čte se tudíž v podání Eichhoffově otázka, mají-li se potřeby státu říditi podle příjmů či příjmy podle potřeb, a odpověď, že tato druhá zásada hodí se lépe pro státy konstituční, kdežto první pro absolutní monarchii, jmenovitě pro Rakousko. Ve skutečnosti byl režim Františkův a Metternichův ve věci úplně ustálen: vydání na civilní správu měla se říditi podle příjmů, ale příjmy musily se říditi podle vydání na správu vojenskou, a když nestačily, doplňovaly se pravidelnými dluhy.

Eichhoff měl tím silnější pohnutky, aby naléhal k šetrnosti, ježto situace byla špatná pro přímé půjčky a nezbývalo mu než choditi do Národní banky. Tam arci vyhověli vždycky. Když si Stadion po prvé vypůjčoval, měl za to, že 5 —10 milionů je maximum, které banka, resp. oběh bankovek unese. Koncem roku 1838 dlužil však stát bance již 30 milionů a dalších 21 si vypůjčil na krátkodobé poukázky. A perspektiva 16 mil. deficitu na rok 1839 slibovala další rozmnožení nezaloženého dluhu, m. j. také výpůjčkami z umořovacího fondu, jemuž se jednou rukou dávalo a druhou bralo. O tuto věc ocitl se Eichhoff beztoho v konflitku s Kübeckem , přicházejícím mužem rakouských financí, tehdy správcem účetního direktoria. Císař jim nařídil, aby se dohodli, a Kübeck chtěl tudíž, aby ve výkazech umořovacího fondu, jež byly — v zájmu státního úvěru — veřejné, bylo udáváno, kolik je tam místo peněz státních poukázek. Proti tomu se Eichhoff rozhodně opřel, neboť tím by vyšla najevo výše deficitu, a bylo by to první veřejné oznámení o stavu státního hospodářství. Byl to jeden z případů, kdy nikoli tlakem lidových požadavků, ale pouhou silou věcí vnucovala se rakouské vládě přece jen nenáviděná publicita, jíž měla arci velmi proč se stříci. V těchto věcech byl Eichhoff vůbec mužem starého slohu. Počátkem r. 1840 spekulačními úvěry velmi vzrostl eskompt a lombard banky a oběh za krátko stoupl o tři miliony. Eichhoff však odmítl zakročiti, aby vedení banky bylo uchráněno „ducha průmyslového švindlu“. Namítl, že banka je soukromý ústav a vládní komisaři mají toliko dbáti, aby zachovávala stanovy, ale dále jiti neradil, neboť státní správa není s to, aby přehlédla a posoudila obchody banky a uvalila by na sebe zakročováním zodpovědnost, na kterou nestačí. (Stejně se vláda omlouvá r. 1873.) Banka ovšem nebyla snad příliš liberální v celku, nýbrž jenom vůči několika bankéřům, kterých stát velmi potřeboval. Konečně vysvětloval Eichhoff úbytek stříbra v bance zahraniční politikou — a požádal za propuštěnou.

Teď došlo konečně na nadějného Kübecka, pilného, svědomitého úředníka, který začal u místodržitelství v Praze a jehož denník nám prozrazuje velikou zálibu v národním hospodářství a zájem o společenské poměry a vztahy. Jediný člověk nemohl však už zmoci rakouské poměry, tím méně, náležel-li, jak bylo přirozeno, starému režimu, neboť jinak se nemohl dostati kupředu. S převahou vojáků se habsburská říše narodila, žila a zemřela. Od počátku revolučního hnutí v Itálii vojenská správa dělala, co uznala za dobré a namnoze ministru financí teprve, když už vydala veliké částky, referovala, do čeho se pustila, a žádala o krytí dodatečně. Když si nic nedělala ani z Františka I., tím méně dbala o jeho nástupce Ferdinanda.Kübeck se doslovně mořil se státním i financemi a jenom počínající stavba železnic působila mu trochu radosti a úspěchu. Jinak bylo všecko marno — po měsících čekání dostával své pracné návrhy nevyřízeny nebo zamítnuty. Šetřiti bylo možno jenom na vojenství, jinak nepatrné položky školství, obecních a humanitních ústavů, silnic a státních staveb naléhavě potřebovaly zvýšení. Zlo spočívalo v nepatrné výkonnosti správního aparátu, jenž potřeboval opravy své tradiční loudavosti, k níž na vyšších místech velmi často přistupovaly úmyslné průtahy. Do toho labyrintu pak ustavičně jako deus ex machina zasahovala protekce. Pokud šlo o vojenský aparát, neváhal Kübeck v podáních císaři říci, že ulehčením tohoto břemene by sklidil nejradostnější dík celého obyvatelstva za opatření, k němuž radí jak moudrá politika, tak i nejpřísnější spravedlnost. Arci marně — vojenský rozpočet stoupl v letech 1841— 1847 z 50 na 61 milionů.

Na Národní banku — a tím arci i své předchůdce — si Kübeck posvítil. Spekulační úvěry byly zastaveny a firmy Steiner a Geymüller ohlásily úpadek.

Bance stát dlužil 30 milionů a tím jí vážně ublížil — ale stát jí také za tento potištěný papír docela zbytečně platil 3%úroků. Byl to jenom dar akcionářům, kteří tím dostali o 18 zl. dividendy ročně více a jichž akcie tím stouply o 400— 500 zlatých. Kübeck však také neviděl možnosti, jak splatiti ve větším rozsahu bance dluh státu, a proto situaci zásadně nezlepšil. Zůstával zde tedy v principu starý a nemravný kompromis: stát podkopává existenci banky — a tím ovšem i měny — a drží ji toliko tajností skutečného stavu , ale zacpává akcionářům, t. j. finanční smetánce ústa tučnou dividendou, a je konec konců slabý i vůči bankéřům, kteří mají s direktory N.b. důvěrné styky a vydatně používají jejích fondů. Velkým úsilím docílil Kübeck, že koncem roku 1841 kovový poklad 40 milionů blížil se čtvrtině oběhu bankovek.

Od listopadu 1840 do února 1841 nečinil ani desetinu. Tehdy bylo nutno dovézti z ciziny za 6 mil. stříbra. Ale na konec také Kübeck dal se cestou svých předchůdců, nevyšel s veřejnými půjčkami, třeba výhodnějšími, než za předchůdců, nýbrž byl ustavičnými deficity, které během roku pravidelně přesáhly i rozpočet, donucen vypůjčovati si rovněž u Národní banky a zvýšiti tam státní dluh o 20, na celých 50 milionů. „Ostatní resorty,“ naříkal Kübeck r. 1847, „představují si, že státní finance jsou nevyčerpatelné, jako nějaký poklad Nibelungů. Finanční správa je zcela isolována a stojí tu jako otevřená pokladna, z níž každý myslí, že může jen bráti a béře, nedbaje, je-li možno ji naplniti a jaké nebezpečí nastane, jestliže se vyčerpá.“

Státní hospodářství roku je věrným zrcadlem vrchnostenského státu, jenž dvojnásob pyká za svou obskurantní politiku: jak nevyvinutostí svých kulturních sil, tak nepoměrnými, obrovskými náklady vojenskými, přímo zločinnými v rámci veliké chudoby státu a obyvatelstva. Toho roku byly veškery státní příjmy 151,7, vydání však 208 milionů, bez železničních investicí 174 mil. O rok státního dluhu činily téměř třetinu příjmů, více než 47 mil., úmor přes 6 mil., dvůr a kabinetní kancelář 5 mil., ministerstvo vnitra 16,4 mil., z toho na politickou správu 10,8 mil., policie (hr. Sedlnický!) 2,4, vojenství 66,3 (dvě pětiny příjmů), finanční správa 12,4, justice 5 mil., vyučování 2,4, obchod a živnosti 11,6, stavba drah 10 mil., koupě soukromých drah 24 milionů. Víc než ve stavu myslí, které z tuposti v posledních letech přecházely zatím jen do stavu trpného odporu a posměchu, je příchod revoluce ohlašován v těchto číslicích.

Napsány je ovšem neviděl téměř nikdo, kromě užšího vedení banky, jenom u centrálních úřadů vědělo několik nejvyšších úředníků, jak se věci mají. Veřejnosti se tu a tam něco řeklo, aby viděla, jak jsou poměry příznivé. Bankéři, kteří Rakousku půjčovali, dovedli si arci opatři ti informace přesnější, ale jednak také oni věřili v „nevyčerpatelné zdroje Rakouska“, jednak byli přesvědčeni, že nechť se dlužníkovi vede sebe hůře, neuteče, a ne-li dnes, zaplatí všecko později. Ani rok 1848 nedonutil vládnoucí kruhy, aby mluvily pravdu. Vláda zamotala tehdy svoji zprávu o letech 1841—1847 tak, že se v ní nikdo nevyznal. Jistota o trvalém deficitu předbřeznového Rakouska pronikla do veřejnosti až po několika letech. Jeho deficit mravní, jeho administrativní bídu viděli a cítili arci všichni již po desetiletí.

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na ČECHY NA PRAHU MODERNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ-3

  1. jaa napsal:

    Jaktak koukám, dnešní stav – nic nového pod sluncem. Akorát že o značné části našich peněz rozhoduje ejúnie. jináááááááááč vše při starém….

  2. NavajaMM napsal:

    Zaujímavý text. Pozoruhodné, koľko toho prebrali obidve naše republiky zo zažitých zvykov starého cisárstva.
    Zaujímavé je aj to, že základná dilema „mají-li se potřeby státu říditi podle příjmů či příjmy podle potřeb“ ostáva stále nevyjasnená a v podstate aj toto je trvalým kolbišťom politických strán.
    Ešte podotknem, že gróf Stadion sa uchýlil k štátnym pokladničným poukážkam ako k východisku z núdze – a my ich už dnes berieme ako úplnú samozrejmosť.

  3. Cech napsal:

    No pokud bude EU pracovat jako doposud a ona tak pracovat bude, tak budou potřeby občanů EU definovány a kontrolovány opět z EU.
    Národní rozhodnutí třeba i nějakého parlamentu je proto nutné chápat jako místní nezávaznou regionální politiku.
    Viz :
    Komisař Evropské unie pro migraci říká, že existují způsoby, jak přimět všechny členy EU, aby se podvolili programu přerozdělení migrantů mezi ně.
    Avramopoulos proto naprosto s přehledem oznámil, že EU má „nástroje, prostředky a pravomoci“ naprosto lehce přesvědčit všechny členy, aby se podvolili, a provede vyhodnocení odpovědi do konce září.
    Stejně tak jak bude přerozdělování připrchlíků, tak trovna tak bude přerozdělování energií.
    Mluvit zde o dobývání renty z celé EU ve prospěch E15 je myslím si zbytečné.

  4. kchodl napsal:

    Díky za další díl.
    Jj., přesně jako minule – čím více toho člověk o R/R-U ví, tím je jasnější entuziasmus našich předků při národním obrození a ustavení RČS. Rakušáci jsou pořád stejní idioti jako předtím, to se nezměnilo.

Komentáře nejsou povoleny.