DĚJEPIS BRNA 3.


NA ZÁKLADĚ PRAMENŮ NAPSAL Ph. Dr. FRANTIŠEK ŠUJAN.
NÁKLADEM MUSEJNÍHO SPOLKU V BRNĚ, TISKEM MOR. AKC. KNIHTISKÁRNY.
1902.
Protože se tu objevuje větší množství diskutujících, kteří se hlásí k tomuto štatlu, malá ukázka z knihy, která shodou okolností vyšla týž rok, jako kniha o Plzni. Takže je možno i porovnávat nejen v čase, ale i mezi štatlem a městysem.

  1. Oldřich (1092—1115).

Kníže Konrád měl dva syny: Oldřicha a Lutolda, jimž odevzdal Brněnsko a Znojemsko, stav se knížetem v Čechách. Oldřich a Lutold podrželi úděly své i za nástupce Konrádova Břetislava II., nejstaršího synovce Vratislavova, jenž po zákoně stařešinském panoval v Čechách v 1. 1002 – 1100. Kníže český s bratranci svžmi moravskými nežil v nejlepší shodě poněvadž proti zákonu stařešinskému snažil se zabezpečiti nástupnictví v Čechách bratru svému Bořivoji na úkor Oldřicha brněnského. Oldřich snahy ty pozoroval a patrně hleděl se proti nim zabezpečiti. To bylo příšinou, že roku 1097 kníže Břetislav II., povolav k sobě Oldřicha, kázal jej zajmouti a dal jej dovézti na hrad Kladsko do vězení. Pak velkými dary a prosbami vymohl od císaře římsko-německého Jindřicha IV. v Řezně r. 1099, že dal korouhev českou bratru jeho Bořivojovi a přítomným Čechům jej představil, aby ho po smrti Břetislavově pozdvihli na stolec. Toto porušení práva domácího a podkopávání nezávislosti říše české klidně snésti nemínil Oldřich, jenž se zatím z vězení vybavil. Proto kníže Břetislav vypravil se s vojskem na Moravu. Tam přestavěl hrad Podivín a navrátil jej biskupu pražskému. Břetislav

Ve vesnici Slivnici slavil letnice. Potom sešel se s králem uherským Kolomanem na poli, které slově Lucko (Hluk) a obnovili staré úmluvy přátelské. Po sjezdě obrátil se přímo proti Oldřichovi a rozložil se s vojskem před hradem Brnem. Oldřich a Lutold uprchlí a zavřeli se na pevných hradech. Poslavše k Břetislavovi postoupili mu hrady své obávajíce se, by nehubil zemi. Kníže Břetislav, vloživ posádky do hradů, kterých jemu byli postoupili, a poručiv je bratru svému Boživojovi, vrátil se do Čech. Bořivoj usadil se ve Znojmě a s pomocí bratrovou spravoval Znojemsko i Brněnsko. Po smrti Břetislavově (22. prosince 1100) biskup pražský a županové ihned se spěchem poslali posla na Moravu k Bořivojovi, by pospíšil na stolec český. Již v den Božího narození byl nastolen. Kosmas praví, že bohyně spravedlnosti odešla z Čech do vlasti nebeské.

Na denárech brněnských z doby Oldřichovy jeví se na líci legenda s. Petrus a na rubu s. Johannes s rozličnými obrazy, z čehož souditi lze, že kromě chrámu sv. Petra byl v Brně již také chrám anebo kaple sv. Jana (Křtitele). Oldřich společně s bratrem Lutoldem založili benediktinsky klášter v Třebíči ( 1109)

 

  1. Vratislav (1115-1156).

Po smrti Oldřichově, jenž zanechal nedospělé syny Vratislava Soběslava a Spytihěnva, český kníže Vladislav odevzdal Brněnsko i Znojemsko do správy bratru svému Soběslavovi, poněvadž také Lutold (… 1112) zůstavil dědice nedospělé. Soběslav spravoval úděly sobě svěřené do roku 1123. V březnu toho roku kníže Vladislav, velikým hnut hněvem, náhle vytrhl proti Soběslavovi a vypudil jej se všemi přivrženci z Moravy. Znojemsko dal Konrádovi, synu Lutoldovu. Brněnsko přidal Otovi olomuckému, jenž měl za manželku sestru manželky jeho. Soběslav těkal po cizině, až matka jeho Svatava s biskupem bamberským Otou knížete Vladislava na smrtelném loži na Vyšehrad uprosili a pohnuli ke smíru s bratrem r. 1125.

Když to pozoroval Oto, kníže moravský, jenžto pořád byl po boku knížete, smutný vrátil se na Moravu, poněvadž jako nejstarší Přemyslovec měl nároky na stolec český. Knížetem stal se Soběslav. Ten přijel na Moravu a vzav Otovi Brněnsko, dal je synu Oldřichovu Vratislavovi. Ota hledal pomoci u nového krále německého Lothara. Byl však i s Lotharem poražen u hradu

Chlumce v únoru r. 1126 a padl v boji. Vratislav již r. 1129 jat byl od Soběslava a vypověděn ze země pro podezření, že súčastnil se spiknuti proti Soběslavovi v Čechách. Po roce v říjnu 1130 navráceno mu knižetstvi. poněvadž byla dokázána jeho nevina. Dosavadní knížata brněnská brala si manželky z Němec, Vratislav však r. 1132 pojal manželku z Rusi, snad dceru knížete ruského Jaroslava, krásnější nad Helenu řeckou.

Brzy nepohodl se s biskupem olomuckým Jindřichem Zdíkem, synem kronikáře Kosmy.

Tehdy lidstvo evropské bylo zaujato bojem proti nevěřícím, jedni bojovali ve Španělích proti Arabům, jiní podnikli druhou Pravu do sv. země proti Turkům a, kdo tam nemohli, chopili se zbraně proti slovanským Pomořanům. Čechové s knížetem Vladislavem táhli Moravou přes Brno a Břeclav do Rakous, kde nad řekou Fišavou spojili se s Němci ku výpravě do Palestiny.

Biskup Zdik, poněvadž už před tím hlásal víru Kristovu mezi Pomořany, přiměl knížata Otu olomuckého a Vratislava brněnského společně s Němci, Polány a Dány k výpravě proti Slovanům. Výprava skončila s úplným nezdarem. Biskup Zdik s Moravany vrátil se po třech měsících domů. Také Čechové vrátili se již z Malé Asie.

Obě výpravy severní i východní zajisté mocně působily na účastníky; nebo poznali nové krajiny, setkali se s jinými náro dy, u nichž viděli jiné mravy, jiný způsob života i jiné potřeby. Všichni, kdo se vrátili, zprávami svými obohatili a rozšířili vědomosti domácí. To bylo patrno zajisté i v Brně. Ač o tom žádných zpráv z té doby nemáme, přece můžeme souditi, že ruch křižácký v Brně příznivě působil na rozvoj řemesel a obchodu.

  1. Ota II. (1156-x.)

Vratislav zanechal dítky : Otu, Spytihněva, Svatopluka. Jitku a Anežku. Ota stal se nástupcem otcovým v knížetství brněnském. Mladý Ota věrně přidržoval se knížete českého Vladislava, kterého již 1157 provázel s vojskem do Polska. Když po smrti olomuckého knížete Oty III. (…1160) náhle Olomouce se zmocnil Soběslav, syn po knížeti Soběslavu I., jenž ve vyhnanství žil v Polsku, král český (od r. 1158) Vladislav sebral vojsko, vytrhl na Moravu a oblehl Olomouc r. 1161. Soběslav vida, že králi neodolá, hledal milosti jeho skrze knížata Konráda znojemského a Otu brněnského. Tito vyprosili mu milost a Olomouc byl vydán králi. Poněvadž děti Oty III. (Vladimír, Břetislav, Eufemie) byly nedospělé, podržel král Olomucko ve vlastni správě. Do správy komory královské brzy dostalo se snad i Brněnsko, nebo současné zprávy o knížeti Otovi umlkají.

  1. Václav (1174—1177).

Soběslav slíbil císaři pomocné vojsko na výpravu proti Vlachům do Itálie. Vůdcem pomocného vojska byl kníže Oldřich, jenž, sebrav značné vojsko z Olomucka i Brněnska, přibral vojsko z Čech a průsmykem domažlickým vytáhl císaři na pomoc. Císař byl již v Itálii.

Oldřich táhl za ním k Alpám, ale vojsko cestou dopouštělo se velkých loupeží, takže v Ulmu měšťané i lid venkovský na ochranu svou chopili se zbraně a téměř půl třetího sta vojáků pobili. V Itálii vedlo se Čechům zle, poněvadž tam byl hlad. Žádali tedy u msta Alexandrie na císaři žold, anebo dovolení navrátiti se domů. Když dlouho marně čekali, mnozí bez vědomí knížete Oldřicha dali se na útěk domů na štědrý den r. 1174. Navrátili se Soběslav, Zbraslav, Michal, Držata, Vracen (Velen?), Vzpěra, Jesutvov a jiní mnozí, vesměs to šlechta z Brněnská. Kníže Oldřich se zbytkem vrátil se po roce, ale také neslavně; neboť tak seřídli, že pavezu a meč zaměnili za poutnický háv a hůl. Soběslav, jemuž císař to vše vytýkal, zanevřel na bratra i jeho bojovníky a oblíbil sobě bojovného a důmyslného Konráda Otu, kníže znojemské.

Hned roku následujícího, sebrav Čechy i Moravany, vznešené i prosté, vládyky i sedláky, vpadl s Kunratem Otou dvakráte do. Rakous a hrozně je spustošil. Brzy potom bratra Oldřicha zbavil knížetství. Olomoucko dal bratru Václavovi a Brněnsko přidal znojemskému Konrádu Otovi (1177).

  1. Konrád Ota (1177—1189).

Kníže Soběslav pro pustošeni klášterův a chrámů v Rakousích byl stižen klatbou církevní. Brzy zřekl se ho také císař, dav po přání papežově trůn český Fridrichovi, synu krále Vladislava (1177). Konrád Ota s vévodou rakouským Leopoldem V. ujali se Fridricha proti Soběslavovi a bratru jeho Václavovi. Soběslav vytrhl do Znojemska, ale byl vypuzen. Konrád Ota s Leopoldem pustili se za bratrem Soběslavovým k Olomouci. Spustošivše krajinu navrátili se domů. Rakušané na zpáteční cestě neušetřili ani Brněnská, ač patřilo Konrádu Otovi. Konrád Ota přivedl vojsko své na pomoc Fridrichovi do Čech. Soběslav byl přemožen r. 1179 a po roce zemřel v cizině. Také Václav musil opustiti Olomucko a dostal je Konrád Ota, který tak spojil v rukou svých celou Moravu pod vrchním panstvím Fridrichovým. Sídlel ve Znojmě. Brzy šlechta česká povolala jej také na trůn český proti Fridrichovi r. 1182.

Vypuzený Fridrich uchýlil se k císaři Fridrichovi, který obeslal Kunrata Otu s velmoži českými ke dvoru svému v Řezně Tam Čechy navrátil Fridrichovi a Moravu dal Konrádu Otovi jakožto markrabstvi říše německé, tak Morava měla býti odtržena od Čech

Však kníže Fridrich r. 1185 dvakráte vypravil bratra Přemysla s vojskem na Moravu proti Konrádovi. Na druhé výprav došlo k bitvě u Loděnic. Konrád s mocným vojem Němcův a Moravan srazilů se s Čechy. Svedl bitvu krvavou a dlouho nerozhodnou s takovou zuřivostí, že křik a hluk bojujících, vřava lidí i koní a lomoz zbraní bylo slyšeti v klášteře v Kounicích. které odtamtud vzdáleny jsou více než dobrou míli. . .

V bitvě z panstva českého i moravského padlo tolik, že když s Čechami. potom byli pohřbíváni, do jedné jámy deset nebo patnáct až i na dvacet jich vházeno a zasypáno zemí a kamením. Čechové dobyli smutného vítězství a mimo nadání všech domů se vrátili.

Konrád Ota vida, že nemže odporu klásti knížeti Fridrichovi a Čechům a zmoudřev ze škody, přišel ke knížeti do Čech a pokořil se mu. Knížata stala se přáteli a byli jimi i potom.

Po smrti Fridrichovů Konrád Ota stal se knížetem v Čechách r. 1189. Na sněmě v Praze vzdal se titulu markraběte moravského a prohlásil, že Morava má opět tvořiti jeden celek s Čechami. Moravu rozdělil moravským Přemyslovcům: Brněnsko (snad i Znojemsko) dal Spytihněvovi a Svatoplukovi, synům brněnského knížete Vratislava, Olomucko Vladimírovi a Břetislavovi, synům Oty olomuckého.

Potom povolal Čechy i Moravany na sněm do Sadské v Čechách, kde r. 1189 vydal památná „Statuta Konrádova“ čili domácí (české) právo obyčejové. Je to první soustavná památka našeho práva obyčejového. Obsahuje předpisy o soudech župních čili hradských, jimiž chráněno pokojné držení statků jednotlivcům a jednotlivci chráněni proti přechmatům úředníků hradských.

  1. Spytihněv (1189-1197).

Když Brněnsko dostalo se Spytihněvovi, předkové naši byli  zaujati velikou myšlénkou na třetí výpravu křížovou do sv. země. Sám kníže Konrád Ota chystal se na výpravu a s ním Moravané, ale stav se panovníkem v Čechách byl zabrán mnohými starostmi o vlastní říši a vymohl si sproštění slibu křižáckého. Místo něho vedl české voje křižácké strýc jeho kněžic Děpold II.

Pokud Brněnsko súčastnilo se výpravy, nevíme: ale dá se mysliti, že ruch křižácký působil také na rozvoj řemeslných a obchodních živností v Brně.

Brzy pak kníže Konrád Ota vytáhl do Itálie na pomoc císaři Jindřichovi VI. V Římě byl při Jindřichově korunování za císaře. Však u Neapole zahynul morem. (1191

O knížeti Spytihněvovi slyšíme jen, že v lednu r. 1192 s knížetem českým Václavem II. opustil Čechy, poněvadž tyto císařem byly dány Přemyslovi a Morava bratru jeho Vladislavovi za slib 6000 hřiven stříbra. Když zaplatiti nemohli, byli Přemyslovci zbaveni zemí. Čechy byly dány biskupu pražskému Jindřichovi r. 1193. Ten vypudil z Moravy Vladislava r. 1194 a do Brna vrátil se Spytihněv s bratrem Svatoplukem, jako do Olomouce brati Vladimír a Břetislav. Kníže Spytihněv na radu svých úředník po nějakou dobu zadržoval pro komoru svou desátek z poli vesnice Manic u Brna. Však z úst pravdomluvných lidi jakož i z privilegia opata z Třebíče přesvědčil se, že desátek ten nepatřil ani jemu. jak úřednici tvrdili. ani kostelu sv. Petra, jak rektor čili farář toho kostela tvrdil, nýbrž benediktinm v klášteře před Brnem (v Komarově), kterým jej daroval otec jeho Vratislav. Navrátil tedy desátek benediktinům, ale rozhodl, aby jim desátku neplatil kostel sv. Petra z pozemka, které v Manících měl. Stalo se tak s přivolením biskupa moravského Engelberta za přítomnosti kněžice Svatopluka a velmožů Lva, Petra, Divy, Štěpána, Velena, Přibyslava (1195). Na jiné listin z té doby připomínají se v Brněnsku ještě šlechtici Zbraslav, Budíš, Bolebor, Racek, Budek, Střežmír, vesměs tedy jména slovanská.

L. 1197 kníže Spytihněv svolal do Brna sněm (sjezd), jehož súčastnil se také bratr jeho Svatopluk, který měl úděl v Jemnici Sjezd na Znojemsku, biskup Engelbert, probošt Venus, purkrabí Leva, v Brně Budiš, Miroslav, Stanimír, Svatoslav, Znata, Střezimír, Budek, Štěpán, Jimram, Boček, Velen, Gerard, Přibyslav, Mirata, Protiva, Borut, Křižan a jiní šlechtici. Proč sjezd byl svolán, nevíme; ale možno se domnívati, že za příčinou válečné výpravy do Čech.

Spytihněv byl věrně oddán knížeti biskupu Jindřichovi a hájil trůnu jeho i zbrani, když pokusil se oň Přemysl. Za mrazivého dne počátkem r. 1197 v čele šlechty české a moravské porazil Přemysla u Prahy a přinutil k útěku. Jsa nejstarším Přemyslovcem těšil se asi nadějí na trůn český. Naděje zklamala.

Po smrti biskupově (15. června) knížetem byl prohlášen od šlechty Vladislav; ale ten 6. prosince 1197 dobrovolně stolec postoupil bratru svému Přemyslovi vymíniv sobě, „aby oba stejně vládli, mezi on na Moravě, onen v Čechách, aby oba, jako jsou jedna mysl, tak i jedno knížectví měli“. Tou smlouvou na štěstí národa našeho ukončen byl bratrovražedný boj mezi Přemyslovci a tudíž také mezi Čechy a Moravany. Spytihněv byl zbaven knížetství a prý oslepen. Stařešinský zákon Břetislavův více neoživí ani v Čechách ani na Moravě, ve kterých zemích byl způsobil tolik zlého.

Brno koncem 12. století. Tehdejší kronikáři zaznamenali nám jen četné boje, které kolem Brna zuřily, nebo kterých se  knížata brněnská s lidem svým súčastnila. Byly to hlavně bratrské boje s Čechy, pak se sousedy v Polsku, v Uhrách, v Německu, také v Itálii, ano i na výpravách křížových do sv. zem a proti Polabanům. Škoda, že nezaznamenali, jak tehdy obyvatelstvo v Brně žilo. Obraz života lze jen tušiti ze řídkých zpráv kronikářských a z několika listin, jež zachovaly se nám většinou jen v přepisech z doby mnohem pozdější.

Na hradě sídleli kníže, úředníci a bojovníci ze šlechty, v podhradí poddaní.

Kníže brněnský stál pod vrchním panstvím knížete českého. Dokud mu zachoval věrnost, byl neobmezeným pánem ve svém údělu; měl i právo raziti svou minci v zemské mincovně v Podivíne, která patřila knížeti českému.

Bojovníci (šlechta) vynikali nejen statečností, nýbrž také bezuzdností a hrabivostí. Statečnost byla oděňmována od knížete úřady župními a statky nemovitými ve vsích a dvorech poplužních.

Úředníci župní byli šlechtou vyšší (nobiles = páni), bojovnici šlechtou nižší (milites = vládykové). Ze statut knížete Konráda Oty z r. 1189 víme, že úřady župní byly pro všechny větve správy veřejné v celé krajině, která tvořila župu. V župě bývali tito úředníci: župan, sudí, vladař, komorník a lovči.

Župan (castellanus, burgravius) byl nejvyšším úředníkem, jemuž byli podřízeni všichni ostatní, řídil vojenskou moc v celé župě a měl moc výkonnou čili řídil politickou správu celé župy.

Sudí neboli cúdař spravoval soud župní. ku kterému příslušelo všecko obyvatelstvo župní ve všech rozepřích krom větších a těžších, které soudil zemský soud. Soud župní neboli cúda byl větši a menší čili pro šlechtu a pro poddané. Onen řídil cúdař za přítomnosti županovy a několika šlechticů vyšších, tento vedl vladař (villicus) s vládykami (milites = šlechta nižší).

Po úradě s přísedícími nález prohlásil předseda a také jej provedl. Šlechtu soudil cúdař, sedláky (poddané) vladař. Měli rozličné sluhy soudní: komorníky soudní, jichž užívalo se buď při obesláni nebo vykonávání soudů, biřice k vyhláškám soudním a ku vykonávání tělesných trestův a stařenu pro ženské provinilce.

Vladař (villicus) spravoval také knížecí statky v župě a měl na pomoc různou čeládku hospodářskou.

Komorník župni spravoval dchody župní, které byly buď peněžité nebo plodinové.

Lovčí byl ustanoven nad lesy a lovy župními a měl na pomoc hajné, lovce a psáře.

Na hradě brněnském všechny úřady župní nebyly vždy obsazeny, nejčastji župan vykonával několikerý obor správy župní. Časem však v různých dobách připomínají se v Brně:

župan, sudí, vladař, komorník, lovčí a písař (procurator).

V podhradí žilo obyvatelstvo poddané. Do válek křížových, bylo převahou rolnické, které vzdělávalo pro sebe půdu knížecí a sedělo na knížecím, za platilo do komory knížecí plodinami rolnickými z polí a zahrad.

Od druhé polovice 12. století přibývalo řemeslníkův a obchodníků. Seděli také na knížecím, zač řemeslníci  platili do komory knížecí svými výrobky a obchodníci nejen zbožím, – nýbrž také penzi. Tržiště (forum) bylo střediskem všeho ruchu v Brně, tam. uveleboval se nejen obchodník, nýbrž přicházel i kupec, totiž řemeslník a rolník.

O pořádek v tehdejší společnosti brněnské pečovaly úřady župní čili správa župní.

O potřeby duševní v obyvatelstvu starati se mělo duchovenstvo při chrám sv. Petra, kde sídlel rektor čili farář s pomocníky (cooperatores). Benediktini v klášteře před Brnem s kostelem sv. Martina (v Komárově) neměli vlastní správy, žádné vlastní professy, žádného ze svého středu zvoleného představeného, nýbrž byli podřízeni opatu v Třebíči. Kaple na hradě byla jen pro obyvatelstvo hradské.

Fundace knížat i šlechty a desátek zabezpečovaly duchovenstvu živobytí. Jakého druhu fundace byly, poznáváme z přípisku na listině knížete Spytihněva: „Spytihněv dal jest kostel sv. Martina u Brna s člověkami a s desatinú. Item dal jest zahradníky na luzie. Item dal jest les za Brdy s hajníkoma s. Benediktu.“

Literní vzdělání mělo jen duchovenstvo. Obyvatelstvo domácí (šlechta i poddaní) až do konce 12.stol. bylo národnosti jen české, jak vidno ze jmen svědků, na listinách. Cizinci i obchodníci přicházeli z Německa a z Itálie, snad i z Řecka, přivážejíce sůl, sukno, zbraně a kůže. Cizinci sluli hosti (hospites).

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na DĚJEPIS BRNA 3.

  1. hans napsal:

    Vratislav (zemřel 1156) zanechal dítky : Otu, Spytihněva, Svatopluka

    Protože od dob pana Šujana dějepisci nezaháleli, rodokmeny Přemyslovců jsou dnes jiné:
    1. Ota, syn Vratislava, byl už před delší dobou škrtnut jako omyl.
    2. Nejnověji (2010 v „Morava v době knížecí 906–1197“) Wihoda upozornil, že rok 1156 jako rok Vratislavovy smrti pochází od fantasty a mluvky Hájka z Libočan, přičemž v pramenech je poslední zmínka o Vatislavovi k roku 1146, kdy ležel na smrtelné posteli. (Myslím, že jde jednoduše o Hájkův překlep.) Dále Wihoda pokračuje, že když přijmene rok 1146 jako rok Vratislavovy smrti, bude velká mezera k zmíněným Spytihněvovi a Svatoplukovi (kteří se v pramenech objevují až roku 1189, přičemž prameny neříkají, kdo je jejich otec) a proto je nepravděpodobné že by byli syny Vratislava. Wihoda uvažuje spíš o Svatoplukovi, staršímu bratru Přemysla Otakara I.

  2. jaa napsal:
  3. K-k,. napsal:

    OT: Pane Bavore, pošta… 🙂

Komentáře nejsou povoleny.