ČECHY NA PRAHU MODERNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ-2


K STÁTNÍMU BANKROTU

Sympathie části české šlechty a politické úsilí, které vyvíjela na posledních stavovských sněmech, nemohlo českému národu vyvážiti fakt, že nemá vrstev, které by vedle absolutistického panovníka měly aspoň částečný vliv na směr a rozvoj života ve státě. K tomu bylo, jakmile absolutismus padne, povoláno měšťanstvo, jehož německá část ve spolku s ústavověrnou šlechtou pak dala veřejnému životu v Rakousku a úpravě státoprávních poměrů vedle dvou druhých kompaciscentů, koruny a Maďarů, na dlouhou dobu ráz. České měšťanstvo, které zaujme obdobné politické postavení, do r. 1848 a po této episodě až do roku 1860 se politicky vyvíjí a připravuje v duchu obrozenského programu, ale ve všem ostatním podléhá především vlivu společného státu a společných poměrů a tudíž i vlivu měšťanstva německého, které je mu místně a zájmově nejbližší, cítí tlak stejných poměrů a tím , jak na ně reaguje a hospodářsky a sociálně si razí cestu ku předu, je průkopníkem také jiným.

Ve starém protikladu mezi severem a jihem německé měšťanstvo v Rakousku svou podstatnou částí náleží k německému jihu. To znamená katolictví s jeho příznivými disposicemi pro kult smyslů , ale také protireformaci s jejím mravním uvolněním a nepřízní k duchovním snahám. Není větších kontrastů nežli vnitřní vývoj Rakouska a Pruska od Marie Terezie a Friedricha II. Přes to není potřebí vstupovati na nejisté pole národní filosofie, stačí zůstati u panovníků, kteří jsou spolu s poměry tak mocni, že do poloviny XIX. století stačí v Rakousku vtiskovati městskému obyvatelstvu svou dějinnou pečeť. Měšťané německých a českých měst v Rakousku mají tytéž bolesti: tísní je břemena velmocenské politiky státu, jehož vnitřní prostředky nejsou jí úměrný, trpí nehybností nástupců Josefa II. a jejich nedůvěrou k duchovním silám i jejich neporozuměním základním podmínkám hospodářského rozvoje a ovšem také příliš různými poměry společného území, jichž vyrovnání Uhry kladou rostoucí odpor. Všemohoucí stát s velkou bezohledností užívá prostředků, které poskytuje nebo má teprve poskytnouti obyvatelstvo, pro svoje vnější cíle, ale selhává tam, kde je pak potřebí účelně tyto oběti rozvrhnouti a starati se, aby produktivní síly rostly v poměru k vydáním. Neblahé zásady zkamenělého konservatismu Františka I. jsou vždy kárány především na poli ústavy a duchovní kultury, ale byly neméně osudné hospodářsky a sociálně, poněvadž tísněním sil duchovních překážely i rozvoji substance hmotné a produktivního ducha. Kromě toho ona veliká moc, kterou v hospodaření znamená příklad a vliv tak důležitého činitele, jakým byl absolutistický stá t se svým velikým vlivem na pořádek, spořivost a podnikavost nebo opak těchto základních vlastností, nepůsobí nijak příznivě.

Veliká slabost reforem Josefa II. spočívala v tom, že jim nedovedl zjednati u obyvatelstva bezpečnou oporu. Venkov, o jehož zvelebení nejvíce usiloval, nemohl mu býti politicky na prospěch pro svou zaostalost a kromě toho jej popudil některými vnějšnostmi, jako bylo pověstné ustanovení o pohřbech, které podporovalo jenom agitaci velkostatku a církve. Skutečnou oporou úsilí císařova mohlo býti vedle vzdělaných šlechticů a úředníků jediné měšťanstvo. Ale na něm právě se ukázala slabost reformního zápalu, jenž chtěl lidi činiti šťastnými i proti jejich vůli. Císař dělal vše, aby oslabil vědomí měšťanstva a uvedl je v bezpodmínečnou závislost na vládě: rušil městská zřízení, odevzdával justici právníkům a správu magistrátům , rušil privilegia cechů. Byl to starý, zpuchřelý svět, jenž tu padal, ale nebylo při tom místa a podnětu pro svobodnou vůli zúčastněných. Císař nebyl proti měšťanstvu: zbavoval původ z něho odia, dával i biskupské úřady i místa ve státní správě nešlechticům, ale neocenil tento zdravý prvek v celku. Neměl také, pokud se jeho úlohy týkalo, zdravých idejí národohospodářských, jeho obchodní politika byla v zajetí merkantilismu a státního poručníkování. Průmysl, jenž zde od poloviny XVIII. století byl, měl

umělé základy. Nebylo jinak možno, měl-li tu býti rychle. Nerostl proto v podstatě z iniciativy domácích lid í; pro důležitá odvětví jich vůbec nebylo, takže potřebné vedoucí síly musily býti draze lákány z ciziny. Roku 1787 bylo v Praze 20 manufaktur bavlny, z nichž 11 vedli cizinci, z 9 zbývajících bylo několik založeno z dobročinnosti, jiné z průmyslového dilettantismu šlechty. Stát sám průmyslovou výrobu neprovozoval, ale podporoval ji peněžitými dary a rozsáhlými zákazy dovozu. Jinak opět nebylo možno průmysl vydupati — ale na trvalo to podlamovalo ducha podnikavosti i obchod, ostatně téměř výlučně provozovaný Židy. Vynikající účast tohoto elementu zde i v bankovnictví disponuje peněžní hospodářství pro dobrodružný ráz,který při své závislosti na státu a politických změnách a při stálém kolísání valuty také vskutku mělo.

Ve financích dával císař špatný příklad. Marie Teresie začala sice r. 1761 ve válečné tísni vydávati papírové peníze (obligace po 25 a 100 zl.), ale zase je stáhla a vyvedla finance státu z těžkých krisi ku podivu dobře, šetřila a vybírala daně, takže i pověstné bankocetle ještě neohrožovaly měnu a stát. Počínaje jejím synem je hůře a potom ještě a ještě hůře, až do státního bankrotu 1811. Od r. 1782 končí rakouské státní hospodaření každého roku až do druhé poloviny XIX. století deficitem . Příčinou nejsou zprvu nadměrná vydání, ale fakt, že hospodářské síly státu rostou příliš pomalu, aby snesly náklad na jeho modernisování, tím méně na účast ve světových válkách. V letech 1787— 1790 přesahoval roční deficit 20 milionů a na sklonku Josefovy vlády bylo bankocetlí již za 28 mil. Nástupci zmařili projekt reformy pozemkové daně a zrušení feudálních břemen, jež by bylo rozvinulo individuální iniciativu a umožnilo lepší methody zemědělství, krátce přenesli i na státní finance svůj odpor a potom hrůzu před každým důraznějším krokem. František I. byl rozhodným odpůrcem zvyšování daní,za to si neváhal pomáhati krutou a nespravedlivou daní a konfiskováním majetku, jímž byl tisk bankovek. A neopustil myšlenku inflace a státního bankrotu ani potom. Tak se dlouho připravovala katastrofa r. 1811 i mizerie potomní. Války s Francií hltaly peníze. Po prvních prostředcích z nouze, jako byla nucená půjčka, rekvisice zlata a stříbra, lákavá losová půjčka a kažení mince, bylo nutno r. 1797 dáti bankocetlím nucený kurs. Tím se finanční správa ocitla na obvyklé šikmé ploše tiskařů bankovek. Roku 1800 bylo bankocetlí 200, roku 1806 již 450 milionů, rok na to půl miliardy, k tomu státní dluh 708 mil. a 60 mil. deficitu. Nešťastný průběh války, ztráta velkých území a nutnost sehnati válečnou náhradu pudila k dalším krokům. Pokusy stahovati bankocetle nebo dokonce dávati stříbro do

oběhu, byly kapkou do moře. V prosinci 1809 vyhlášeno tedy nucené odvedení stříbra a nastalo všeobecné jeho ukrývání, jmenovitě do Uher, kde patent neplatil. Ani mužové ve vysokém postavení nepohrdali tím to prostředkem; za to bez obrany podléhaly kostely a kláštery, jichž poklady bylo viděti, a sirotčí jmění, nejubožejší oběť každé války. Zastavárny, fideikomisy a majoráty musily vydati, co měly. Kromě toho provedli čtyři vídeňští bankéři novou losovou půjčku — ale na vlastnoruční podpis císařův a hypotheku na určité státní statky. Roku 1810 vypsána konečně zvláštní daň z majetku na umoření bankocetlí, a to z nemovitého majetku, oceněného na pět miliard, desítina, a stejná kvóta z movitého, o němž však nebylo kontroly; rakouští velkoobchodníci udávali své jmění na 250 milionů. Ale veřejné mínění, již obecně popuzené a nedůvěřivé, — vláda tajila, kolik bankocetlí vydala — nevěřilo již v úspěch opatření, projekt úplně selhal a hospodářský život spěl k chaosu.

Odříznutí od světového obchodu v důsledku ztrát území a kontinentálního systém u bylo úplné. Co se proti tomu navrhovalo, byly jalové, z části směšné náhražky, jež připomínají první léta světové války. Ztrátu třtinového cukru měla nahraditi nejenom řípa, nýbrž i javorová šťáva, kukuřice, med, škrob, hrozny a kaštany; podobně nahražována káva, pepř, bavlna, indigo atd. Šlechtické cukrovarnictví tu zažilo horečný, ale krátký rozkvět. Vláda to podporovala zostřením prohibitivního systému a zakázala vůbec zahraniční obchod bavlněnými a hedvábnými tkaninami, železem, cizími víny a kávou. Následek ovšem byl ohromný vzrůst podloudnictví, které nevázaně proudilo děravým pohraničním kordonem.

Anarchie měnová přivodila i cenovou a postarala se tak, aby nebylo nikoho, kdo by necítil válku až do kostí. Jak obyčejně, byla v městech armáda zchudlých a ubohých a vedle nich jen kasta opravdových zbohatlíků — hlavně armádních dodavatelů a spekulantů. Veřejné mínění vidělo v nich jednomyslně podvodníky a zloděje, zvláště když chefové velkých obchodních domů byli cizinci, Švýcaři, říšští Němci a hlavně nenávidění Židé.V hospodářském životě Rakouska hrají oficiální roli nutného zla, se všemi důsledky jednostranné koncentrace na obchod a vídeňskou bursu. Trvá systém Ghetta, stát je musí nechati vydělávati, šlape je však za to občansky. Ale je pravda, že nezdravě rozmnožují počet lidí kolem bursy, že jako velcí bankéři drží stát v kleštích , třebaže hlavní vinu jejich hospodářského privilegia má režim , poněvadž ona nikoli potřeba hospodářství je hlavním zdrojem peněžních transakcí, ze kterých spekulace těží. Na venkově massa bankocetlí vyvolávala spíše jen furiantství než opravdovou zámožnost. Za to se válečné a spekulační zisky tlačí do nabývání a v Čechách mnoho deskových statků mění pány, až se vláda leká o budoucnost šlechty a obmezuje právo koupě na tři stavy a skutečné měšťany privilegovaných měst. Nejeden starý a vznešený rod tu zmizel v chudobě a z nejednoho zámku se stala továrna nebo sídlo bursovního panstva. Obecná nejistota o skutečném stavu veřejných financí a měny a neznalost hospodářských souvislostí nejenom uvedla obyvatelstvo do stavu hysterie, nýbrž zesílila a na dlouho udržela převahu spekulačních tendencí nad produktivními, která je obvyklým následkem špatné valutní politiky.

Každá inflace znamená velké hospodářské a sociální změny, při nichž křivda je vždy ve velké převaze a nehospodárnost ještě zvyšuje špatné následky pro celek. Pro svůj úsek vypozoroval a posoudil to kronikář města Chrudimi tak trefně, že to platí i pro celek. Poukázav někdy r. 1806 — kdy ještě nebylo nejhůře — na vysoké ceny domů a pozemků, napsal: „Nechť se tomu žádný nediví, že za přítomná léta v knihách contractních vynajde prodávané role 1 korec neb 10 honových záhonů až za 500 fl. i 600 fl. i také za 800 fl. a domy důkladnější v městě i za 7.000 fl. neb zlatých rhejn. Toho byla příčina těžká a dlouhá vojna francouzská, která naše všechny peníze, jichž se ve veřejném běhu v zlatě a stříbře v císařských zemích na 300 milionů zlatých rhejn, počítalo, sežrala, a které ta nesežrala, ty se zavážely do cizích zemí za caffe a za cukr a jiné pamlsky a nepotřebné potřeby, na které lid všechen tak zvykl, že ten nejsprostší člověk v městě ráno k snídaní caffe musel míti. Z toho následovaly velké těžkosti, když místo zlatých a stříbrných peněz nastoupily papírové peníze, tak zvané bankozettle, to jest tištěné cimentirované cedulky z vídeňského městského banco, a také něco drobných mědě

ných peněz, které však tak lehké byly, že (se) na libru jich vešlo za 4 fl. a 48 krejcarů, kdežto libra mědě stála za 54 krejcary. Těch tehdy papírových a měděných peněz žádný sobě nevážil, ale své jmění, buď v čemkoli pozůstávalo, proti takovým penězům velice vysoko cenil. A poněvadž do cizích zemí ty bancozettle s velkou srážkou, to jest až jenom za polovičku, přijímané a nám nazpátek za naše zboží plně dávány byly, z toho následovala ta nesmírná drahota všech věcí v našich zemích. Však ale, kdokoliv měl co na prodej, buď obilí, dříví, řemeslnické oudělky i řemeslnické a nádenické práce, tomu ta drahota neškodila proto, že jedno proti druhému ceněno bylo. Ale vojsku a všem ouředním lidem, kteří své v laciných letech ustanovené peněžité mzdy neb salaria jenom podosahovali a nic jiného na prodej neměli, těm všem nesnesitelná byla, poněvadž se za své malé mzdy sotva chleba najísti, a dosti špatně, a ne jak na veřejné ouřadní osoby přísluší, odívati a šatiti mohli. Kdo to v Čechách pamatuje, by vejce, kterých bývalo za jeden krejcar šest, jedno za krejcar se prodávalo? Podle těch vajec ceny byla cena všech věcí.“

Úkol dvorské komory (hr. Stadiona) zajisté byl nadlidský. Císař na ni ustavičně doléhal, aby se postarala o vzestup kursu, ba aby připravila reservy pro nastávající válku, ale při tom státní kancelář (čili zase hr. Stadion) odmítala úspory ve vojenství a vyhrazovala si i dále tisk bankocetlí, v němž spatřovala jediný prostředek, jenž zachránil a ještě zachrání stát. Tím se arci vylučovaly mírnější prostředky a zbývala jenom devalvace či umělý, částečný bankrot, nemělo-li se dojiti k faktickému, to jest k úplnému znehodnocení peněz a tím i k neschopnosti

opatřovati potřeby státu, jmenovitě vojenské. Za bankrot se naléhavě přimlouval arcikníže Rainer. Ten také viděl diletantskou nedostatečnost šlechtických rádců císařových ve finančních věcech – kterou víc než dostatečně ukazují protokoly – doporučoval, aby byla utvořena finanční komise, nezávislá na dvorské komoře, a do ní povoláni byli ne šlechticové, nýbrž finančníci z ciziny. Bankrot neodmítala ani státní kancelář, ale zase si jej ponechávala až jako ultima ratio, kdyby selhalo válečné štěstí. Když se to u Wagramu vskutku stalo a přijat mír s válečnou náhradou, nebylo už jiného východiska. Ze ztracených území proudily bankocetle, které tam pozbyly platnosti. Nikdo nevěřil dýchavičným proklamacím císařovým, jeho výkladům o hodnotě státního majetku a půdy i slibům, že neužije násilných prostředků.

Od července 1810 po nezdaru pokusů O’Donnellových, vědělo se již obecně, že nastává katastrofa. Presidentem dvorské komory byl jmenován hrabě Josef Wallis, dosud nejvyšší purkrabí v Čechách, obecně známý jako lamželezo, zastánce radikálních opatření. Pohříchu byla tato opatření spíše ve shodě s jeho surovou povahou než nějakým finančním ingeniem, tudíž spíše krutá než rázná. Jako finančník znal toliko jednostrannou teorii kvantitativní: čím méně peněz, tím lepší kurs. Věřil v ni naprosto a jedinou překážku úspěchu této teorie viděl proto v záludnosti spekulace a lichvy. Tu chtěl zdolati násilím. Podařilo se mu vskutku přípravy k rozhodujícímu opatření úplně utajiti. Pomáhalo mu při tom, že dosavadní, napořád polovičaté a jalové zákroky vlády neměly systému, takže podle nich nedalo se usuzovati o ničem. Dosud vláda jenom sháněla stříbro, zvyšovala daně a cla, zakazovala dovoz a pokoušela se marně o 10% daň z majetku a o půjčky, hypotekisované státním majetkem, a – s velkým odporem císařovým – také statky duchovenstva (celková hodnota cca 80mil.). To byla opatření, která sloužila spíše potřebám nenasytné vojenské správy nežli nápravě měny. Co nový správce financí dosud provedl, prozrazovalo jenom, že bude postupovati ostře: rozšířil bursovní policii a dozor na trhy a přísně stíhal udávanou lichvu. Proto v obecenstvu, které ostatně znalo jenom symptomy choroby, to jest kurs bankocetlí – a ten zase namnoze přičítalo ne přirozenému vývoji, nýbrž spekulaci, t. j. ažiotáži – neboť bylo až do února 1810, kdy udána po prvé částka 950 mil., v nejistotě o množství papírových peněz, byly nejrůznější pověsti. Tvrdilo se, že stříbro a zlato bude podrobeno úplné konfiskaci, takže jich nebudou směti užívati ani řemesla, aby tím pozbylo lákavosti a nekazilo kurs měny. Jiní, opírajíce se o marnost dosavadních pokusů o nápravu, soudili, že vláda bankocetle už nezvládne, takže klesnou (jako assignáty) buď nadobro nebo aspoň ještě daleko více než dosud. V důsledku toho kupovali o překot, nač přišli, jen aby se zbavili bankocetlí. Nejméně bylo těch, kdo věřili v císařské slovo, že bankocetle budou zase výměnou staženy čili valorisovány. Převaha byla rozhodně na straně těch, kdo se obávali nejhoršího, neboť od nastoupení hr. Wallise kurs bankocetlí ustavičně klesal, z 500 na 800 a v prosinci 1810 dokonce na 1095 a níže (za 100 zl.

konv. m .). V této asmosféře byl 20 února 1811 datován a 15. března všude současně s ponurou obřadností publikován pověstný Wallisův patent. V 6 hodin ráno byl vylepován a čekajícími zástupy horečně čten. V krátké době znali všichni jeho základní ustanovení. V několika hodinách celá říše v největším rozčilení uvažovala o jeho důsledcích pro všecky, kdo měli nějaký závazek nebo nárok ze starších dob, a o břemenech, která na jeho základě vznikají. V těchto směrech šly totiž jeho nejcitelnější, v pravdě katastrofální účinky. V okamžité hodnotě peněz stát neučinil a také nemohl učiniti nic: devalvace zde byla, ale pomalá, takže se vžila. Bankocetle měly jen zlomek nominální hodnoty. Ten stav arci těžce poškozoval všecky starší věřitele a starší rentiéry a kapitalisty, jakož i všecky, kdo požívali služného a platu a nedomohli se jeho přiměřené úpravy, na druhé straně zase stejnou měrou byli ve výhodě všichni starší dlužníci a ovšem také stát vůči majitelům státních půjček. Bylo rozhodující stránkou patentu, že se soustředil hlavně na úpravu těchto otázek, a to v tom směru, že chtěl pomoci hlavně těm to vlastníkům starších, hodnotných kapitálů a starších závazků tedy jmenovitě státním, jichž dobrovolná či nedobrovolná loyalita tu byla přímo okázale honorována. A snaha, pomoci tedy vrstvě, kterou celkem možno charakterisovati jako kapitálově silnější a nasycenější nežli její dlužníci, kteří si teprve vypůjčili na investice, do obchodu atd. – tato snaha šla za svým cílem velmi tvrdě, neboť nedbala toho, že domnělá plethora peněz je pouhý závoj, po jehož stržení se neúprosně ukáže oslabení národního hospodářství a tudíž menší schopnost dlužníků dostáti svým závazkům a jmenovitě ovšem starším, valorisovaným.

Nejhůře pochodil vlastně stát sám jako dlužník, neboť snížil sice úrok ze svých dluhů na polovinu, ale při tom je prohlásil za dluhy v šajnech, což proti bankocetlím ve skutečnosti znamenalo, že úrok 2 ½ krát zvýšil. Naproti tomu všecky daně byly, se současným zrušením válečných přirážek, zvýšeny pětkrát, což opět znamenalo těžké zatížení oslabeného národního

hospodářství. Pro soukromé závazky pak zaveden – a to bylo jádro patentu – složitý chronologický klíč, na jehož základě se měly platiti nikoli svou nominální hodnotou, nýbrž podle toho, kdy byly učiněny, resp. podle míry poklesu bankocetlí, jichž od září 1799 počítáno 110 za 100 zlatých, koncem r. 1810 pak již 500.

Nedalo se sice popírati, že peníze později vypůjčené nebo půjčené byly „lehčí“, t. j. měly menší kupní sílu nežli závazky starší. Ale jak to spravedlivě určiti? Podle kursu bankocetlí? Především neodpovídala kupní síla kursové hodnotě, nýbrž také poměrům na trhu a jiným momentům. Za druhé vláda sama do té chvíle při každé příležitosti prohlašovala, že kurs bankocetlí je umělý, příliš nízký, neodpovídá jejich hodnotě, nýbrž je tlačen spekulací. Najednou však vládní patent kurs bankocetlí přijímal jako měřítko, jiným i slovy, zklamával i novější věřitele, navnaděné základní myšlenkou valorisace jejich pohledávek.

Jedinou přednost patent měl, ač ne již novou: také on, jako již nepodařený patent O’Donnellův, roztrhl dosavadní tajemnost stavu veřejných financí — která byla první a snad nejhorší vlastností absolutismu — a jasně řekl: bankocetlí bylo vydán o za 1.060,798.758 zlatých . Potom doznal, že je nemožno vyměniti tuto sumu, i zmenšenou, za hotové peníze; ale sliboval, že zmenšení už samo o sobě „zachrání lidi před schudnutím a oživí opět národní blahobyt“. Zmenšení — číselné — bylo provedeno zavedením nové „vídeňské měny“ (Wiener Wáhrung) tím, že za pět zlatých v bankocetlích bude vydán jeden zlatý nový (Einlösungs-scheine – česky „šajny“).

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na ČECHY NA PRAHU MODERNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ-2

  1. Rosťa napsal:

    Nerad sem cpu OT, ale měl jsem v noci sen, že 15. března v devětatřicátém nás navštívili sousedi. Asi to nebylo nic špatného, když těm naším dnešním „bratrům“ dal Stropnický armádu ČR k disposici.

    • Cech napsal:

      Ne, to je úplně něco jiného :
      Česko vyšle do sil NATO v Litvě své vojáky.
      Fungovat budou pod německým velením. Jednotka bude součástí bojového uskupení NATO, jehož cílem je odstrašit Rusko a demonstrovat odhodlání Severoatlantické aliance bránit všechny své členy.
      Kromě Litvy budou čeští vojáci pod německým velením i v Estonsku, Lotyšsku a možná do budoucna i v Polsku.
      Zde se nejedná o velení na úrovni družstva či čety,roty atd. samotné německé velení pouze určuje bojové nasazení a taktickou orientaci našich jednotek, protože naši praporčíci a důstojníci na rozdíl od německých nemají příslušný certifikát, který by jim umožnil velet jiným než českým jednotkám.
      Prostě prozatím jsou naši ještě méně vzdělaní, než mnohem vzdělanější a vyspělejší němci.

      • okolojdoucí napsal:

        Milý Cechu, stejně Vás v tom pesimistickém realismu netrumfnu, jen dodám, že jediný důvod, proč Němci velí nám, je v reakčním názoru, zastávaném dokonce shodně s Rusy (!!!), že kdo velí divizi, velí tak nějak automaticky i brigádám, plukům, četám, rotám, atp. v rámci té divize. Tohle musí Stropnický ještě promyslet.

        Jinak, Němci jsou samozřejmě připraveni recipročně bojovat pod naším velením, brigádu už mají připravenou, jen čekají na tu naši divizi, pod kterou by se zařadili. Plánované datum jejího vzniku je 8.12.2030. Ano, jak říkal Václav Havel, je v tom cosi symbolického, ehm, ehm. Bude se jmenovat divize Johna Lennona a bude pomáhat všude, kde Yoko Ono řekne.

    • bob napsal:

      A na rozdíl od ´68 tento vstup vojsk nějak „neslavíme“ ani nepřipomínáme.
      Možná, že Herrmann utře slzu, protože tím vlastně začalo vyhánění Němců (sice o pár let později)….

    • Bavor V. napsal:

      Rosťo, ten sen jsem měl nedávno a protože vím, že po dnešku ani pes neštěkne, tak aspoň já posílám vzpomínku. I s povzbuzením z historie. Právě to vyšlo.

      • Rosťa napsal:

        Už jsem kouknul. Je dobře, že alespoň zde se připomene. Ale abych byl férový, tak Český rozhlas 1 ( Brno ) měl slušnou relaci o tom svinstvu ( ústy herce Junáka ).

  2. NavajaMM napsal:

    Rozhodne zaujímavý text.
    Je toho viac, no na prvé prečítanie by som zdôraznil dve poučenia pre nás, čo som si v texte všimol:
    1. Rakúsko doplácalo (a nakoniec doplatilo) na veľmocenskú politiku, na ktorú nemalo síl ani prostriedkov. Keď to platí o obrovskom R-U, tak pre nás dvojnásobne. Nemali by sme v zahraničnej politike vyskakovať viac, než na čo máme hospodársky (hlavne myslím na kroky proti Rusku a Číne).
    2. Ak sú slabé ekonomické základy, štát si nepomôže opatreniami, ktoré sú čiste finančné (dane, deficit, tlačenie bankoviek), proste ekonomika nepustí. Máte pocit, že by u vás v ČR mal niekto (pred voľbami) víziu, ako nakopnúť ekonomiku?

    • Cech napsal:

      Děkuji za připomenutí samotné podstaty následujících voleb, neboli nebudou o žádném ekonomickém růstu ČR ale budou o udržení poslušnosti lůzy.
      Opravdu pokud to nyní po Vašem upozornění sleduji, vize ekonomického růstu není předmětem žádné strany nebo hnutí.

    • Bavor V. napsal:

      Další seminář (po skončení tohoto) bude z učebnice národohospodářské. Tam v kapitolách, které už vybírám těžko poznáte rok vydání. Ale nejprve musíme projít seminář ekonomiky Metternichova Rakouska.

Komentáře nejsou povoleny.