Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace v r. 1992


Slovo úvodem

      S myšlenkou uspořádat neformální, takříkajíc pracovní setkání zástupců české a slovenské spisovatelské a kritické obce přišel básník a autor literatury faktu Jozef Leikert při jedné ze svých četných návštěv Prahy.

http://www.mediasres.cz/publikace-medias-res/3011-pruniky-ceske-a-slovenske-literatury-po-rozdeleni-federace-v-r1992.htm

Tato myšlenka vzešla z konstatování zkušenosti posledních let, kdy jak se zdá, se sobě obě národní literatury vzdalují, ačkoli dva obdobně blízké, jazykově bezbariérové fenomény bychom stěží kde jinde hledali, píše Petr Žantovský,  spoluorganizátor semináře.

Položili jsme si otázku, proč ta spisovatelská a literární sounáležitost eroduje, kam se vytrácí naše vzájemná znalost nových trendů v národních literaturách, proč se čím dál méně potkáváme – osobně i na půdě našich knih.

Odpovědí se nabízela řada. Oba samostatné státy za čtvrt století vývoje od rozdělení někdejší federace v roce 1992 prošly svou cestu lemovanou specifickými a namnoze odlišnými peripetiemi. Jak se lidově říká, měly každý svých starostí dost. Vedle toho je nepochybné, že význam slova v komunikaci obecně ustupuje obrazu, vizualitě, který je výrazem dnešní uspěchané doby. S tím klesá prestiž jednotlivých aspektů literatury – zejména když ona sama se nedostatečně stará o to, aby byla víc vidět a slyšet, navzdory nezájmu politických elit. Anebo, jak také zaznělo v diskusi, se prostě význam literatury stěhuje do nových hájemství a můžeme od ní čekat ještě mnoho důležitého? Všechny tyto a mnohé další odpovědi jsme si vyslechli a mohli prodiskutovat na setkání s názvem Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace v roce 1992.

Vzhledem ke generačnímu složení panelu diskutujících bylo zřejmé, že ve většině případů půjde o jakési inventury věcí dřívějších, snad s vykročením do věcí příštích. Ty ale bude muset konat také generace následující.

Tolik Petr Žantovský.

Poznámka:

Seminář se sice konal na půdě Ministerstva kultury ČR, ale MK ČR pořadatelům tento prostor pouze komerčně pronajalo a na žádost o podporu akce ani neodpovědělo.

(Co na to říci,  když máme takového ministra kultury).

Z referátů různých diskutujících uvedu několik zajímavých myšlenek.

Lubomír Brožek

     Nacházíme se v postmoderní době, což je vlastně takové prázdno po moderně a nikdo neví, co to znamená. Stávají se zajímavé věci, že media místo informací plodí něco, čemu by se dalo říkat konfirmace. To znamená, potvrzují se vzájemně a ujišťují se o tom, že to co píšou je pravda, a pravda je to, protože to píšou.

     Já obdivuji Petra Žantovského, že vyžaduje po ČT objektivní informace. Podle mého názoru je to donkichotská činnost a možné to není. Kdy se to začalo lámat?

     Média byla vždycky svolná a ochotná sloužit politice. Ale nevšimla si, že moc se z rukou politiků pomaloučku přesunula do rukou ekonomů a finančníků. Takže oni slouží někomu, kdo nemá faktickou moc, jen tak vypadá.

     Tedy: jak říkal Laco (Ballek), stát se rozdělil, ale to neznamená, že bychom se měli rozdělit my, a že bychom se neměli cítit stále jednotní. Mírně rozdílní ve svých jazycích a velmi podobní svým myšlením, svým citem a svými touhami.

 Ľuboš Jurík

      Z projevu vybírám:

Rozdelenie Československa je v istom ohľade spoločenskou traumou, hoci s odstupom času sa na tento akt pozeráme prevážne pozitívne. Ešte v júni roku 1992, teda v čase, keď sa začínal proces delenia spoločnej republiky, som nastúpil ako hovorca, poradca, tajomník, či pravá ruka predsedu Slovenskej národnej rady Ivana Gašparoviča. Bol som tedy priamo pri tom, keď sa udial jeden kľúčový historický zlom v spolužití českého a slovenského národa, bol som pri nespočetných rokovaniach, stretnutiach i neformálnych, bol som aj pri tom, keď vznikli dva samostatné štáty.

     Zaisté, takých svedkov a účastníkov týchto událostí nebolo málo, mne však priama účast a autentický dotyk s historiou poslúžili k tomu, aby som napísal dve knihy literatury faktu o tomto období:

     Prvá má názov Pokušenie moci, druhá je pokračovanim prvej, no s mierne pozmeneným názvom Poučenie z moci.

Ľuboš Jurík  napsal i životopisný román  Smrť ministra,  který vyšel v r. 2011. Je o politických procesech v letech padesátých. Je o poslední moci před popravou ministra zahraničních věcí Vladimíra Clementise, kterého odsoudili a popravili spolu s dalšími obviněnými v Slánského procesu v r. 1952.

Román se odehrává v pražském vězení na Pankráci, je to román ryze česko-slovenský, aspoň v tom smyslu, že přesahuje hranice Čech a Moravy a snaží se zprostředkovat čtenářům naše společné trauma ze stalinského období, které krutě poznamenalo oba národy, píše Ľ. Jurík.

Vladimír Clementis byl po Janu Masarykovi druhým poválečným ministrem zahraničních věcí ČR a byl vůbec prvním Slovákem v této funkci. Byl to levicový intelektuál, přátelil se s mnoha českými umělci, např. S Nezvalem, Teigem, Werichem a Voskovcem.

Clementisovou manželkou byla česká operní zpěvačka Lída Pátková.

Je to tragický a dramatický životní příběh.

Pravdaže, do listopadu 1989 nebolo možné takýto príbeh napísať, pretože je zjavné, že politické procesy boli v režii Moskvy a priamo v Prahe aj sovietských poradcov. Nehovoriac o tom, že ani pokus o rehabilitácie odsúdených v tomto procese v rokoch šesťdesiatých nebol úspešný, pretože pri moci boli ešte stále stranické kádre, ktoré se na nezákonných procesov podieľali. Rehabilitácie sa nepodarilo dotiahnuť ani v roku šesťdesiať osem a v čase normalizácie ich s tichym súhlasom Gustáva Husáka zastavili, hoci on sám bol obeťou politických procesov. V plnej miere sa k rehabilitáciam pristúpilo až po nežnej revolúcii, hoci v mnohých ohľadoch sú výsledky rozpačité.

      Na motívy románu Smrť ministra vznikol celovečerný filmfilm sa volal Ministrova smrť – v ktorom si hlavnú úlohu zahral Jozef Króner a spoluúčinkovalo v ňom viacero vynikajúcich českých hercov. Myslím si, že aj takáto forma spolupráce dokazuje presvedčivo prienik slovenskej aj českej kultury.

      Jedným z členov rehabilitačnej tzv. Kolderovejkomisie bol tiež Alexander Dubček. Problematika rehablitácií ho zaujala natoľko, že sa už ako politik vo vysokých straníckych funkciach zasadil o prepustenie odsúdených tzv. Buržoáznych nacionalistov, vrátanie Husáka, Novomeského, Horvátha a Okáliho, ale veľmi aktívne posobil aj pri skúmaní dokumentov a rehabilitácii Slánského procesu, tedy aj pri čiastočnej rehabilitácii Clementisa.

     Viem o tom pomerne dosť, kedže som sa zapodieval týmto obdobím a keď som neskor zbieral materiál pri písaníživotopisného románá o Alexandru Dubčekovi Rok dlhší ako storočie.

        Zaisté, činnosť v rehabilitačnej komisii je len jedna, aj keď možno menej známa, aktivita Alexandra Dubčeka, no pre večšinu Čechov a Slovákov je tento politik legendou, ikonou našich moderných dejin.

      Nechajme teraz bokom rozporuplné pohľady na jeho činnosť, nechajme bokom nejednotný výklad v rokoch šesťdesiatých a na Dubčekovo úsilie meniť nemeniteľné; faktom zostává, že s Dubčekovým menom je spojené historické vzopatie v našich moderných dejinách, že je ten úsek večnosti, na ktorí možeme byť hrdý bez toho, abysme tieto slova sprofanovali. Dokonca by som sa nabál ani miernej dávky pátosu, pretože pátos je etická a morálna kategoria, je nevyhnutný pri budovani národného sebevedmia.

    Rok dlhší ako storočie – je to metaforický názov – ponáška na rok šesťdesiat osem – je príbehom o nádeji, a o viere, hoci sa prísne drží historických reálií. Pri písaní románu o Clementisovi mi pomohol fíktivný dialog  Clementisa so svojim advokátom v cele smrti: kedže Clementis nebol veriací, nemal v cele pred popravou kňaza, ale smysleného advokáta, s ktorým akoby prehodnocoval svoj život. Tento fiktívny advokát hral úlohu onoho povestného «advocatus diaboli», ktorý klade nepríjemné otázky, aby donutil svojho partnera vyjádriť sa aj k ťaživým témam a pravdivo na ne odpovedať.

       Tento podorys  som použil aj pri písaní románu Rok dlhšie ak storočie, ale za Dubčekovho partnera , jeho advokata diaboli, som si zvolil primára nemocnice na Homolke, kde sa snažili Dubčeka zachrániť po havárii na dialničnom kilometri 86 z Bratislavy do Prahy. Pravdaže, aj tento primárje vymyšlenou postavou, ale mne poslúžil na to,aby som do príbehu vtiahol českého, pražského účastníka a svedka obrodného procesu,  Dubčekovho obdivovateľa a neskor jeho tvrdého kritika. Opisujem tak dva paralelne osudy, pričom, pravdaže, ten Dubčekov je dominantný, no na priebehu primára som chcel ukázať, aké dosledky mala Dubčekova politika na osudy ľudí, ako sa s ňou stotožňovali a ako neskor na ňu až tragicky doplatili. Takejto tvorivej metode hovorim fantazíjný historizmus, inak povediac, veci si domýšlam, no nevymýšlam, vždy sa opieram o historické a spoločenské reálie.

      Vzhľadom k téme je však podstatné zdorazniť, že sa jedná nielen o prienik našich literatúr, ale o prienik našich dejin.

         Pokud vás, milí čtenáři zaujala  informace z  loňské konference o průniku literatur – české a slovenské – tak jako mne, co říkáte tomuto:

Jak by se vám líbila prodejna se slovenskou literaturou třeba na Václavském náměstí?

Těším se na vaše komentáře.

A ještě na závěr:

Článek věnuji NavajoviMM za to, že nám zde, u pana Bavora připomíná naši společnou dlouhodobou historii a jazykovou příbuznost.  Patří mu poděkování, neboť tak činí i bez Konference. 🙂

A rovněž Čobolíkovi, který má českou literaturu od malička rád a také si váží společné historie Čechů a Slováků., byť žije ve Spokojených státech.  🙂

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace v r. 1992

  1. jaa napsal:

    No nevím kdy vzniklo přísloví : ROZDĚL A PANUJ , ale zdá se mi, že někomu vadí zůstávající soudržnost států východní evropy. Států se stejnými zkušenostmi. A jak se mi zdá – dělaj první a poslední aby to zničili . Jinak si totiž nedokáži vysvětlit údajnou „válku“ dvou televizí – sice ze stejného hnizda/aameriky/, ale v různých státech– Novy a Markýzy. Čtvrtstoletí nikomu nevadilo, že jsou jejich programy sledované navzájem na území celého Československa. Až včil soudní zákazy a rušení. Jak to vypadá začala to NOVA- jistě pražáci byli vždycky poddajnější slouhové. Nebo se na tom domluvili – kdo ví. Co bude následovat – asi zrušení výhod studií jak slovákům v česku tak čechům na slovákách.. a co dál. začne se popírat co bylo?. Pak se divme že proněmecký ministr kultúry koná jak koná. Opravdu to vypadá na rozděl a panuj.. a doslova. Když nebudete poslouchat unii jak my němci chceme – tak Vás zkrouhnem? Nebylo by to poprvé a nepoučí se a nepoučí…

    • Berkowitz napsal:

      Rozděl a panuj vzniklo za starého Říma, aby se jim lépe panovalo v římských koloniích. To samé jsme mohli pozorovat po konci studené války, viz Jugoslávie, Československo a hlavně SSSR. Světovládcům se nedaří dále štěpit pozůstatek SSSR, tj. Rusko, aby bylo schlamstnuto jako tučná kořist (Krvavá bába Allbrightová přece prohlásila : je nespravedlivé aby Rusko oplývalo velkým územím a tolika surovinami a nepodělilo se o to vše s námi)!

      • Berkowitz napsal:

        Za vším lze hledat peníze, tedy za rozdělením Markízy a Novy. Zaplať a sleduj nás na družicovém vysílání.

        • jaa napsal:

          Taky jsem si to původně myslela, ale pak asi nee. Tolik lidí aby se jim to vyplatilo asi nebude. A ani reklam… Tak jsem hledala jinde… uvidíme, ono se to časem vybarví ale myslím si že až tak daleko od pravdy nebudu bohužel

  2. kchodl napsal:

    Prodejna slovenské literatury na Václaváku by se mi nelíbila, protože by se tam špatně vyjímala mezi všemi těmi kozomrdnými prodavači drog, nadhaněči nejpodřadnějších bordelů, narkomany, děvkami a poděšenými turisty. Ale třeba na Národní by to šlo.
    🙂

    • Bavor V. napsal:

      Já bych ji Praze nenechal. To třeba na českobudějovickém náměstí by byla pěkná 😉

    • oh napsal:

      No, za komunistů prodejna slovenské literatury na Václaváku byla.
      Sice tehdy chyběly na Václaváku některé výhody světovosti, jako prodavači drog, bordely a jejich nadháněči a ani narkomanů a kozomrdů zjevně nebyl dostatek. A po Národní, 28.října i Na Příkopě jezdila tramvaj a do ulice Ve Smečkách se chodilo místo za děvkama pro elektronické součástky. Prostě totální totalita. 🙂

      • Berkowitz napsal:

        Taky jsem byl párkrát v ulici Ve Smečkách, kdy jsem si kupoval tišťáky na zařízení z časopisu Hudba a zvuk.

    • blbíš napsal:

      a co jednodušší a mnohem žádoucí řešení:
      Prodejnu na náměstí, bordel z náměstí!

  3. NavajaMM napsal:

    Ďakujem 🙂
    Váš článok ma potešil hneď niekoľkokrát…

    Dali ste veľa priestoru Ľubošovi Juríkovi a jeho fantazijnému historizmu. Tak ma pri tom napadlo, že to je tiež príklad česko-slovenského prieniku. Myslím, že pre Ľuboša Juríka túto metódu objavil Miloš Forman v Amadeovi. Mimochodom, dodnes si myslím, že to rozprávanie príbehu Forman priviedol k dokonalosti.

    • Miluše napsal:

      Mluvíte-li o filmu a tak ještě doplňuji o poznámku z projevu Ľ. Jurika, že na motivy románu o Dubčekovi se připravuje velký koprodukční film, který by měl režírovat světoznámý ruský režisér Andrej Končalovskij. „Pravda, na to už autor predlohy nemá žiaden vplyv“, říká Ľ. Jurik.

Komentáře nejsou povoleny.