Pavel a třešňovka


Do Kadaně jsme se přistěhovali v únoru 1984 a kluci začali objevovat opravdové město – do té doby žili v panelákovém Mostě. Starší, Ondra, to měl rychle vyřešené: okouknul město a stal se okamžitě zarytým kadaňským patriotem. A bylo…

Mladší, Pavel, tehdy dvanáctiletý, zkoumal Kadaň spíše z hlediska praktického přínosu. Bleskově si našel pár kamarádů a zahájil průzkumy. Brzy vypuklo jaro a pak léto. A všechno se zelenalo, kvetlo a hlavně zrálo. A tak se Pavel se svými kamarády zaměřili na zahrádky (a že jich v Kadani je!), pokoušeli se i o průnik do zahrady alžbětinského kláštera – v sestřičkách tihle nájezdníci rozhodně křesťanskou lásku neprobouzeli a kluci se dopálených jeptišek dost báli. Pochopitelně jejich pozornosti nemohl uniknout ani zbytek třešňového sadu na kopci nad námi – ona třešňovka, o které jsem tu už několikrát psala. V té době tam byly ještě zbytky původního sadu, i když přestárlé a neošetřované.

Když třešňovka kvete: směs třešní, trnek a všeho možného dalšího. Výsledek? Nádhera!

Skončila škola, začaly prázdniny, sluníčko svítilo a vypukla třešňová sezóna.  Já byla ten den v práci a žádnou pohromu jsem nečekala: byli u nás na několikadenní návštěvě moji rodiče a tak jsem věděla, že mi moji bláznivou domácnost ohlídají. Jenže všechno bylo jinak. Když jsem přišla domů, tak mi mamka hned mezi dveřmi vylíčila, co se událo: odpoledne se odněkud přihrnul Pavel, popadl houbařský košík, na mamku vychrlil, že jde ještě s nějakým kamarádem na třešně a zmizel. To byla ostatně jeho obvyklá taktika, když tušil, že se jeho aktivity u dospělých nesetkají s potleskem. Mamka to sdělení jen vzala na vědomí – nic jiného se ostatně dělat nedalo, Pavel byl už zas bůhvíkde. Jenže za chvíli se ozvalo zvonění a za dveřmi stál Pavlův kamarád. Vrazil mamce do ruky košík, zpola plný třešní, a oznámil, že Pavel spadl ze stromu a něco si udělal s rukou, takže šel na pohotovost. A než se mamka vzpamatovala, byl pryč. Když mi to celá ustaraná, všechno vylíčila, tak jsem se ani nezouvala a šla jsem na polikliniku hledat Pavla. Na pohotovosti už nebyl, prý ho poslali na chirurgii – no, běhala jsem po té poliklinice jak slepička, co shání vodu pro svého kohoutka. Nakonec jsem Pavla objevila, jak před rentgenem čeká, až budou hotové snímky. Bral to celé velice klidně, jen se staral, jestli kamarád doručil ty třešně. Za chvilku byly snímky hotové a my putovali zpátky na chirurgii. Doktor zkonstatoval, že Pavel má naštípnutou klíční kost, předal ho sestřičce, ta si ho odvedla do sádrovny a já čekala venku.

Rozkvetlý tunel

Myslela jsem, že Pavel nafasuje takové to strašlivé a neskladné lešení, které udržuje poraněnou ruku rozpaženou, aspoň tak to mívali kdysi moji přelámaní spolužáci. Jenže lešení se nekonalo: když Pavla vypustili, měl ruku od ramene po loket přifačovanou k trupu, předloktí měl přivázané na břicho a jen dlaň a prsty byly volné a koukaly z těch obvazů na břiše jak líhnoucí se vetřelec. A místo sádry byl obalený silnou vrstvou buničiny, která byla stažená běžným gázovým obvazem, slepeným náplastí.

Všichni jsme oceňovali klid a rozvahu, s jakou Pavel ten úraz zvládnul. Jenže tím důvody k obdivu skončily.  Pavlovy představy o trávení prázdnin se pochopitelně značně lišily od lékařem nařízeného klidu.  Venku lítat nemohl, na koupaliště nemohl, knížky a televize ho brzo omrzely a tak se coural po v bytě od ničeho k ničemu a prudil.  Děda s babičkou usoudili, že by pomohl výlet do lesa, jenže poklidná procházka po lesní cestě pro Pavla neexistovala: okamžitě mizel v houští a vracel se sice spokojený, ale špinavý, obalený jehličím a pavučinami.  Když k tomu připočtete, že v těch dnech tu panovaly tropické teploty, až se z lidí pot jen lil, není divu, že Pavlovo ovázání se začalo rozpadat. Nejen, že ztrácelo původní zářivě bílou barvu, ale propocený buničinový podklad se začal drolit, a jak Pavel chodil bytem, vznikala za ním cestička z buničinových žmolků. Lopatku a smeták jsme v těch dnech snad ani nepouštěly z ruky. Tím se pochopitelně uvolňoval i obvaz, který to všechno držel pohromadě. Sice jsme se s mamkou pokoušely obnovit původní ovázání, ale bylo to beznadějné. Pavel čím dál víc připomínal komiksovou mumii, která běhá světem a vlají za ní konce obvazů. A takhle vesele nám uběhly ty asi tři týdny a byl čas jít na kontrolu.

A nejen třešňovka kvete. Tady to býval ovocnářský kraj.

Aby Pavel vypadal aspoň „navrch huj“ pokusily jsme se s mamkou znovu zrekonstruovat jeho ovázání, ale když jsme viděly výsledek, obalily jsme ho ještě prostěradlem – obvaz to sice nebyl, ale aspoň to bylo čisté a bílé. Když jsme ho v ordinaci zase vybalily a doktor uviděl, co zbylo z původního obvazu, tak jen hekl a sestra zoufale vykřikovala „Ale já jsem mu to opravdu zavázala pořádně, pane doktore!“ Následoval další rentgen, hojilo se to dobře a tak Pavla zas převzala sestřička k obvazování. Za nějakou dobu ho vypustila s novým obvázáním a Pavel spokojeně na celou čekárnu oznámil „Pro jistotu si mě pojistila dvěma flastrama!“ Těch „flastrů“ na něm tedy bylo o hodně víc, než dva, ale pomohlo to. Na další a naštěstí už poslední kontrolu jsme Pavla dodali celkem úhledného a zachovalého.

Zbytek prázdnin už proběhl normálně. Ale třešňovka se od toho roku stala trvalou součástí rodinných historek…

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

20 reakcí na Pavel a třešňovka

  1. NavajaMM napsal:

    Nádhera. Toto je parádne miesto na prázdniny, keď sú zrelé čerešne.

    • K-k,. napsal:

      Ty třešně tam bývaly, teď už je tam jen zplanělé houští, pokud něco dozraje, je tam víc červů, než třešňové dužiny – ale hezky tam je! 🙂

    • Berkowitz napsal:

      Čerešně sú zrelé a blúzka priúzka…..

  2. LB napsal:

    😀
    Ta krajina mi připomíná Doupov, jenže tam jsem nikdy nebyl na jaře tak nevím, jestli jsou tam třešně

    • K-k,. napsal:

      Připomíná naprosto správně, to už je kraj Doupova. A zdejší oblast – včetně Doupova – býval ovocnářský kraj. Na Doupově už asi moc třešní nebude – po těch letech…ale tady zraje kdeco, včetně vinné révy, broskví, meruněk – prostě kde co! :),

      • LB napsal:

        Aha, to jsem nevěděl.
        Tomu obvazu se říká Dessaultův, když se v tom zpotíte, padají z toho maličké bílé „antiperle“. Jednou jsem v tom lyžoval, uklízečky vás pak milují

        • K-k,. napsal:

          No, antiperle je hodně vznešený název pro zpocené žmolky buničiny! 😀 😀 Pavla jsme s mamkou v tomhle stádiu taky milovaly – jenže udržte dvanáctiletého kluka o prázdninách a v tropických vedtech, aby se nevrtěl… 😀
          Do r. 1960, do reformy správního členění, bylo Doupovsko součástí okresu Kadaň. Od r. 1960 zůstaly okresu Chomutov jen okraje Doupovska a zbytek přešel pod Karlovy Vary.
          Párkrát se mi podařilo dostat se do vojenského prostoru – a je tam nádherně!

  3. Berkowitz napsal:

    Daleko od sebe a přece stejné.
    Bydlím na JM a na kraji obce je kopec, kde se říká „V třešinkách“. Tak, jak to popisujete je to i u nás. Na ten kopec chodí nějaký obětavý sadař a „podrostky“ štěpuje, aby tam nerostly „ptačorky“, tedy plané třešně. Na nejvyšším bodu onoho kopečku je vodojem a teď i malá rozhledna, je tam krásný výhled, hlavně na Pálavu.

Komentáře nejsou povoleny.